V demokratických systémech není nikdy nedostatek příležitosti k protestům a mravnímu rozhořčování v mnoha podobách. V USA se s tímto úkazem seznamuji už několik desetiletí. Socialismus - i ten v sovětském stalinském provedení -  tu dovedl učarovat mnoha hlavám. Přišla bouřlivá leta šedesátá, válka ve Vietnamu, zrod Nové levice a její arogantní, elitistické přesvědčení o svých pravdách, své mravní nadřazenosti. Poté co počínání moskevských vládců přece jen pozbylo na půvabu, jejich někdejší obdivovatelé objali kauzu, s níž aby na první pohled každý musel souhlasil: ekologie, záchrana planety. Nelze-li kapitalismus zlikvidovat pořádným revolučním otřesem, půjdeme na to jinak. Prosaďme zákony, jejichž dodržování by znamenalo  nevyrobitelnost mnohého průmyslového zboží. Organizace jako například Friends of the Earth se nikterak netají svým programem zastavit hospodářský růst.

       Úsilí se do nemalé míry daří. Projekt velmi potřebného transkontinentálního ropovodu již byl zlikvidován. Firmu Mobil uondaly desítky soudních žalob: roura s pohonnou hmotou že by ublížila arizonské a další poušti. Mobil dal přednost odpisu ztrát, patrně miliardových. Obrovská přehrada Tellico na řece Tennessee rovněž stála miliardy. Ochránci přírody se pustili do úspěšného boje, s tvrzením, že stavba ohrožuje několikacentimetrovou rybičku snail darter, vzácnou, unikátní, nikde jinde neexistující. Poté co hospodářská škoda učiněna, se zjistilo, že vzácná čudla ale vůbec není vzácná, že si hoví i v jiných vodách.

       Tak jako marxisté-leninisté si vyprávěli pohádky o původním primitivním komunismu, environmentalisté se zamilovali do mýtu prapůvodní neposkvrněné přírody. Piplané dámy, v životě neseznámené ani se štípnutím mravence, protestovaly proti používání přípravku DDT, údajně imperialistické substanci. Když jsem si troufl jim oponovat informací, že leckde ve světě byla malárie endemická, postihovala většinu obyvatel (včetně mé manželky) a že právě zásluhou DDT došlo v mnoha končinách k vymýcení takové metly, dámy začaly cosi vřeštět o fašismu. Dneska se tedy chemikálií používá míň a o to víc lidí na malárii umírá - odhadem 10 milionů ročně, jedna Česká republika. Vlivná lobby jménem Sierra Club se vyjádřila, že jakékoliv prostředí se známkou habitace, lidské obydlenosti, je degraded environment. Vím ale jen o jednom takovém radikálovi, který se odstěhoval do lesní nory a živí se kořínky.

       Po křes?ťanství a socialistickém hnutí je teď environmentalismus, zachraňování planety, třetí vlnou vykupitelského boje (redemptive strugggle) v západní historii, napsal významný americký myslitel Robert Nisbet. Všelijací podivíni se ženou na palubu utopické kocábky. V krátké historii Ameriky s tradicí Anabaptistů, Quakerů, Shakerů (tvorů komunikujících s nadpřirozenem pomocí třasu), apokalyptiků, odpůrců očkování, zbožňovatelů slunce či měsíce, máme takových víc než dost. Profesor Samuel S. Epstein, autor knihy The Politics of Cancer, prosazuje názor, že rakovina začíná pohlcovat lidstvo - vzdor snadno dosažitelným faktům, statistikám o pokroku v onkologickém výzkumu a léčbě. A teď máme AIDS, autorů nových verzí apokalypsy přibývá, a rozvášněné davy útočí ve Washingtonu na hlavní sídlo Světové banky, s obviněním bankéřů, že metlu AIDS nedostatečně řeší.

       Neutuchá uspořádávání bojkotů, k dispozici máme pravidelnou publikaci National Boycott News. Aspoň 200 akcí do roka - proti tabáku, tuňákům, džínsům (symbol sexismus v očích zvlášť zarputilých feministek), proti kávě. (V ČR nikoliv neznámá firma Procter and Gamble se dostala na mušku proto, že jeden její vedlejší produkt - káva Folger z 2 procent obsahovala zrnka z El Salvadoru, někdejší pravicové vojenské diktatury. Pokrokový hollywoodský herec Edward Asner pak na obrazovce odříkával antireklamu s obviněním odpovědnosti za bídu, destrukci a smrt. A ze šálku místo kávy vytékala krev.)

       Od bojkotu k razantní konfrontaci je občas jen krátký krok. Na pořad dne se dostala GLOBALIZACE, zlověstný pojem. Přitom, jak napsal významný publicista Thomas L. Friedman (The New York Times, 29.září 1997), globalizace není věci volby - je to realita. Světové trhy si počínají jako Internet, den co den se víc rozšiřují a nikdo to nemůže zastavit. Všichni se stáváme součástí informační sítě, kterou nemůže kontrolovat žádná moc. Orwellova vize nehrozí, Velký Bratr neexistuje, ale přibývá spousta malých bratrů. Nevzniká jedna jediná globální vesnice, ale celá série globálních vesnic.

       V Seattlu davy o síle 40.000 mužů a žen vesměs mladší generace, vesměs dobře koordinovaných (s vlastní webovou stránkou www.a16.org), zhatily průběh jednání významné World Trade Organization. Tento úspěch zabránit zasedání Světové banky a Mezinárodního měnového fondu ve Washingtonu se ale nepodařilo v dubnu 2000 zopakovat. Tamější organizace Mobilization for Global Justice neměla hlavu, ale příliš mnoho údů, patřících celé škále protestujících, od anarchistů po katolické preláty, od odborářů po miliardáře vykořisťovatele Rogera Millikena. A všichni se domáhali důkladného předělání světové ekonomické soustavy - úkolu, na který by si netroufli ani ti největší experti. Druhý den ale začalo příliš pršet a bojovníci za lepší příští dali přednost nezmoknout. V tomtéž dubnu se cosi menšího uskutečnilo v Praze. "Mezinárodní měnový fond a Světová banka ničí všechny země světa," vyřkl (LN, 17.4.) myslitel Ondřej Slačan, mluvčí místních anarchistů, aniž by vysvětlil podivnost, proč by ty země chtěly financovat vlastní zničení.

       V protestech na obou koncích jak Atlantiku, tak ideologické orientace, slyšíme hodně zatracování, ale žádný racinální, uskutečnitelný program, prospěšnou cestu jak zvrátit, předělat ony síly, které tvoří a dominují v současné světové ekonomii. Kdysi bývala k dispozici socialistická vize se znárodňováním a všeobsažnou rolí státu, zaručujícím rovnost občanů a ochranu domácího hospodářství. Tento recept ke prosperitě, v zemích třetího světa do značné míry prosazovaný právě touto Světovou bankou, ovšem hanebně zkrachoval. Vysokými tarify proti dovozu, ať už laciné oceli z Brazílie či skopového masa z Nového Zélandu se pramálo vyřeší. Kdo dnes ještě věří, že životní úroveň v chudých zemích se zvýší zákazem dovozu zboží a technologie z ciziny? Nechť zatracovatelé globalizace uvedou jeden jediný příklad země, která dosáhla prosperity proto, že se k mezinárodnímu obchodu a integraci obrátila zády. Údajně jménem a v zájmu těch chudých se tak zaručuje permanentní setrvávání v chudobě. Nesmiřitelní kritici současného stavu věcí se neobtěžují seznámit se s důkladnou studií poradenské organizace A.T.Kearney o dopadu globalizace na 34 hospodářsky vyvinutých i méně zdatných států. Závěr je jednoznačný: Čím větší tempo globalizace, integrace do světového hospodářství, tím větší (o 30 až 50 procent) hospodářský úspěch a též úspěch politický, s růstem demokracie, lidských práv a všeobecné kvality života. V r.1980, 34% světové populace žilo či spíš živořilo v totální chudobě. V r.1990 byl už zaznamenán víc než poloviční pokles, zásluhou globalizace 1,4 miliardy chudáků svému původnímu údělu uniklo.

       Tyto výtečné plusy ale doprovází i pár minusů. Rapidní globalizace přispívá k rostoucímu kontrastu, vzdálenosti bohatých a chudých, mezi státy a uvnitř států. Něco přes 400 miliardářů vlastní tolik majetku jako polovina pozemšťanů dohromady. Příjem Billa Gatese se rovná příjmu Zimbabwe, státu s 11 miliony obyvatel. Mezi minusy nutno započíst rostoucí, mnohde až endemickou korupci a též rostoucí ekologické starosti. Zájmy ekologie a ekonomie se občas až důrazně rozcházejí. Ochraňovat životní prostředí před zplodinami z tuhých paliv je cíl, který vládní činitelé v Číně a Indii, zemí s největším počtem obyvatelstva, podřizují imperativům průmyslového růstu. Nikdy nebudeme mít dost zdrojů pro všechny tužby. Nutno se tedy dohodnout na prioritách, s čímž ale bývá potíž, když zastánci té které kauzy jsou natolik přesvědčeni svých pravdách, že neustoupí ze svých požadavků ani o píď. Ačkoliv se hlásí k tradici protestních hnutí let šedesátých, spíš ale připomínají hnutí Ludditů v 19.století, rozbíjejících stroje, protestujících proti industriálnímu pokroku. V současné době se protestuje proti financování tisíc kilometrů dlouhého ropovodu v Čadu napříč Saharou. Roste intenzita požadavků zrušit, totálně zlikvidovat obě mezinárodní finanční instituce, bez ohledu na nepříznivý dopad zejména v zemích, jimž se eufemisticky říká rozvojové. Světová banka je vehementně kaceřována za někdejší, nyní již odstraněné nedostatky. Přičítá se jí odpovědnost za všemožné hříchy světa. Její v Austrálii narozený prezident James D. Wolfenson to přirovnal k obvinění Červeného kříže za veškerá válečná utrpení.

       Od konce studené války svět zažil čtyři značné měnové krize: Evropa 1992-3, Mexiko 1994-5, východní Asie 1997, Brazílie a Rusko 1998. Nebýt intervence MMF, kdoví, jak by to bylo dopadlo. Krizi ve východní Asii nezavinili činitelé v mezinárodních finančních organizacích ani údajný zloduch Wall Street, ale převládající domácí praktiky tzv.crony capitalism - kamarádského poskytování obrovských půjček bez solidních záruk, investice do podivných projektů, neprůhlednost finančních transakcí - praktiky rovněž nikoliv neznámé v České republice.

       Mezi předními požadavky protestujících ve Washingtonu bylo odpuštění dluhů chudých zemí. V touž dobu se v Havaně konalo shromáždění představitelů oněch zadlužených států. Mluvili jedním hlasem a žádný nesouhlasný pokřik před branami nenarušoval jejich požadavky : přednostní podmínky v obchodování, odpustit dluhy a podstatně zvýšit zahraniční pomoc. "Našemu lidu už došla trpělivost!" západním zemím pohrozil Felipe Pérez Roque, kubánský ministr zahraničních věcí. Delegáti přijali rezoluci obsahující všechny tyto požadavky.

       S požadavky se dá sympatizovat, na rozdíl od způsobu, jakým bývají prezentovány.  O záležitosti jsem promlouval se sousedem. Živí se rukama, nezatížen vyšším vzděláním, akademickými predikáty. Řekl: "Žebráky nemám rád a drzé, arogantní žebráky zvlášť ne. Hospodářsky je Afrika přece bezcenná - někde jsem četl, že se na světovém hospodářství podílí všeho všudy jen jedním procentem, nebo snad ne? A že tam mají bídu, hladomory? Jak to, že se vždycky vyskytují jen v diktaturách a ne v demokraciích? Odpouštět dluhy? Neměli si peníze vypůjčovat. Beztoho je rozkradli a převedli na svá konta do Švýcarska. Když jim teď dluhy zamažou, kdo by ještě někdy v budoucnu někomu něco půjčoval? Pak by půjčování bylo jen darování. Vy máte ty školy, přesvědčte mě, že nemám pravdu." Takhle politically incorrect na mě promluvil.

       Z ošidné odpovědnosti jsem se vyzul, ale slíbil, že mu to povím, až se někde něco přesvědčivě kloudného dozvím.