Občas si vzpomenu na poddůstojníka z povolání, který v padesátých letech se nám Černým baronům snažil vštěpovat do reakčních mozkovic principy vědeckého socialismu. "Kdo tady z vás dovede číst?" uvedl se otázkou v kolektivu kulaků, kněží, vyhozených vysokoškoláků. Nikdo se nehlásil, až se pak přece jen jedna ruka váhavě zvedla. Politruk pravil: "Mně to s tim čtenim tak moc nejde. Tak vy to přečtěte, a až to přečtete, já vám to vysvětlím."

       Na opačném břehu Atlantiku, taktéž v roli pedagogické, jsem měl plno příležitostí se potýkat s averzí ke konkrétnu. Jde o dost všeobecný stav mysli a myšlení:  nedostatek zábran vynášet rozsudky na zapeklitá, sebekomplikovanější témata a zároveň velmi značná nechuť seznamovat se, obtěžovat se s fakty, na nichž by rozsudky mohly být a jedině mohou být postaveny. Nepříjemnost se skutečnou znalostí stavu věcí se odmávne sloganem, frází a je to. "Mezinárodní měnový fond a Světová banka ničí všechny země světa,"vyřkl teď v Praze myslitel Ondřej Slačan, mluvčí místních anarchistů, aniž by se obtěžoval vysvětlit podivnost, proč by ty země měly financovat něco k vlastnímu ničení.

       Tohoto druhu uvažování jsem si v roli amerického pedagoga užil požehnaně, ať už šlo o likvidaci jihoafrického apartheidu, prosazovaného bouřliváky, pletoucími si Mandelu s Mengelem či o záchranu tropických pralesů v Brazílii, kterou nebyli schopni nalézt na mapě světa. Čím ráznější zastánce radikálních názorů, tím menší tolerance k názorům jiných a tím větší averze k faktům: fakta jsou protivná, reakční, nemá se před nimi poklonkovat. Předmětem konfrontace faktů s frází bychom se mohli uondávat ad infinitum či spíše ad naše finitum.

       Spěchám s ujištěním, že osud mi nepřidělil roli učitele na škole pro mentálně postiženou mládež. Kdepak, naopak: naši State University of New York at Binghamton, města na půl cesty mezi New York City a Niagárskými vodopády, se dostává pochvalného hodnocení v mnohých zdrojích.

       Studenti jsou čtverého druhu: 1.inteligentní a pilní; 2.hloupí a líní; 3.chytří a líní; 4.natvrdlí pilňáčkové. Kategorie jsem vyjmenoval v pořadí obtížnosti se známkováním. Kategorie první a druhá - s tím problém není, jedničky a pětky.  Příslušníci kategorie třetí jsou zpravidla léčitelní jedním pořádným pololetním kopancem. Trýzeň je s kategorií čtvrtou, slyšet over and over, jak důkladně neúnavně dotyčný pracoval a takhle bídně, nespravedlivě že dopadl. Odpovídám, že píle je zajisté chválihodná, ale známkovat mohu jen výsledky, na papíře uskutečněné.

       Ať už studenti brilantní či přitroublí, ambiciozní či letargičtí, nezřídka se stává, že i pracant a talent se projeví způsobem, opravňujícím k přesunu do pomocné školy. Musím vysvětlit: záměr evropské výchovy bývá přirovnáván k naplňování prázdné sklenice, kdežto záměr výchovy americké charakterizuje metafora o rozžehnutí svíce. Jako student jsem absolvoval školy na obou koncích Atlantiku. Vskutku, v rodné zemi nás cepovali, nutili biflovat malicherné zbytečnosti, ale k vlastnímu myšlení nás moc nevedli. V Americe tomu bylo dost naopak. Proč se trápit s fakty, ty si v případě potřeby nalistuju. Mají se děcka vůbec obtěžovat s aritmetikou, když každé z nich má pocket calculator? Proč se trápit s iracionálně obtížnou anglickou gramatikou, když laciné mašinky dodají správnou odpověď?

       Učím tak zvané politické vědy - pole široké, vesměs kypřené nepříliš hlubokou orbou. Ale třeba mezinárodní právo, se vší svou vágností není, respektive nemusí být, mělká záležitost. Za semestr uspořádám dvě zkoušky, obě písemné, obě stejného formátu. Napřed mi studentík musí dokázat, že absorboval fakta, a potom, že ví, co s fakty podniknout. Sehnat cihly a teprve pak stavět budovu. Napřed strávit principy, pravidla, precedenty, a pak je aplikovat na realitu.

       "Krabové lezou či plavou?" zněla má otázka. Who cares? Zejména Japonci a Rusové se zajímají. Jestliže tito korýšové jsou plavby schopní (japonské tvrzení), nejsou součástí tzv.continental shelf, patří otevřeným mořím, lovit je může kdokoliv a pobřežní Rusko nemá na ně vlastnický monopol. Tedy žák nejen aby znal příslušnou mezinárodní smluvu, ale aby si na ni vzpomněl při budování odpovědi, co a jak s těmi kraby.

       Na fakultní schůzi se kolega zmínil o studentovi, ani hloupém, ani lenivém, který nicméně setrvával v domnění, že druhá světová válka se konala v devatenáctém století. Kolega se ho zeptal, kolik že absolvoval kursů historie. Prý pouze jeden - kurs zvaný "Dějiny budoucnosti." Inu, cihly chybí, ač jsou jimi sklady přeplněny. Záplavy čitelných, inteligentně uspořádaných, velesnadno dosažitelných rukovětí a přitom neprominutelné prázdno v makovicích.

       Vysloužil jsem si zcela oprávněnou reputaci, že jsem sice zajímavá, ba i zábavná, nicméně hanebně náročná evropská bestie. První část mých zkoušek tvoří tzv. ORIENTATION QUIZZ, jímž se míním seznamovat s rozsahem všeobecných znalostí, schopností orientace na této planetě, mít ponětí o zeměkouli, na níž se ona pravidla mezinárodního práva uplatňují respektive porušují, mít ponětí o hlavních postavách a událostech tohoto století. Bizární výsledky shromažďuji pod hlavičkou COLLECTIVE WISDOM a špendlím na dveře své kanceláře. Račte ochutnat:
Rýn je mohutná africká řeka.
Kurdové jsou nepokojnou menšinou v Československu.
Ve válce o Falklandské ostrovy se utkalo Rakousko se Švýcarskem.
Kašmír je území, o něž  se již mnoho let sváří tyto země: Izrael s Egyptem, Rusko s Polskem, Kambodža se Syrií.
Desetitisíce lidí z jihovýchodní Asie utíkají odkud kam: z Etiopie do Sudánu, z Kuby do Miami.
Helmut Kohl je  kancléř SSSR, nacistický válečný zločinec, maďarský prezident.
Zdaleka největší, nejmohutnější řeka světa je Ganges, Temže, Séna.
Zanzibar je součástí země této: Brazílie, Austrálie, Libanonu.
Hočimin City se dřív jmenovalo Peking, Pol Pot, Hongkong, Tokio, Hirošima.
Též jsme se dozvěděl - od židovské dívky - že ministerským předsedou Izraele je Mr.Arafat.

       Jestliže si lze splést domáckou Mississippi s Amazonkou, tím veselejší výsledky zazáří na vzdálenějších adresách. V kursu o východoevropských politických systémech se mi původně sešlo studentů asi sedmdesát, do finiše jich vydrželo padesát, nejlíp obstál nedávný polský přistěhovalec Witoslav Adamski a naprostý nepolák Chinghaeg Cho. Ostatní žactvo nebudu jmenovat, podařily se mu i tyto soudy:
Neslovanské země ve východní Evropě: Polsko.
Když vypukla druhá světová válka, monarchiemi tehdy bylo Polsko a Československo.
Srbové žili pod Turky, kdežto Chorvati trpěli pod jařmem Otomanské říše.
Hlavním městem Albánie je Sofie, Todor, Prag, Belgrad.
Klement Gottwald: oběť čistky v padesátých letech; český vůdce po Dubčekovi; nacista, zabitý českým undergroundem.
       S takovou plejádou rozkoší bych mohl ještě dlouho pokračovat, ale pro ilustraci to snad stačí. Nabízí se otázka, jak je možné, aby student, který se s ostatními částmi zkoušky vypořádal na jedničku, může tvrdit, že Mandžurie je v Angole a mezi země s tradiční neutralitou započítává Nový Zéland, Laos a Amsterodam.

       Tomuto druhu protivného dotazování mí svěřeneci říkají TRIVIA - čili věci nedůležité, nepodstatné. Raději by dělali RESEARCH - věnovat se výzkumu. Odpovídám, že zkoumání nechť předchází nabytí potřebných elementárních znalostí. Zájemce o profesi chirurga se rovněž musí napřed seznámit s anatomií, nudným obsažným předmětem, než ho pustí se skalpelem vrtat se v pacientovi. Aspoň doufám, že tomu tak je.

       Jenže vykládejte to mravně rozhořčeným  bouřlivákům, kteří se snaží rozdrtit Světovou banku, globalizaci, McDonalda.