The New York Times informovaly o životním přerodu Američana jménem Geoff Goodfellow, věk 42. Prosperující podnikatel v oboru elektrotechniky v proslulém kalifornském Silicon Valley jel na dovolenou do Evropy, nahlédl též do Prahy a tím se změnil jeho život. "Přijel jsem do ráje," prohlásil a dodal, že objevil "to nejkrásnější a nejkulturnější město na světě."Libuje si, s kompjutrem na klíně se věnuje zahraničním investicím zmnožovat své miliony. Česky prozatím neumí ani blafnout.

       Dojem z objevované končiny ovšem ovlivňuje rozsah přivezené znalosti toho kterého místa. Zklamáni, ba i podvedeni se cítíme, když realita se pak nevyrovná našemu očekávání. Magnetismus neznámého, dosud nepoznaného, případně nepoznatelného: exotika po bližším seznámení třeba pomine, ono to Rio de Janeiro je jen Řeka v lednu a Kuala Lumpur není víc než Ústí nad bahnem. Jinýma očima vnímáme končinu s omezeným nám přídělem dní. New York City zpravidla udělá značný dojem, leč většina návštěvníků včetně těch amerických pak s chutí odjíždí do svých méně dramatických domovů. Časem i exotika, ona původní euforie pod ševelícími palmami u dunícího oceánu, vybublá tempem šampaňského. Ověřil jsem si delším pobytem na jihopacifickém ostrově Rarotonga.

       Aspoň trošku jsem nakoukl do většiny zemí světa. Po vypelášení z klece vědeckých socialistů to bylo sice nákladné, ale terapeuticky účinné počínání. Můj koncept pobíhání po zeměkouli, ve snaze jí porozumět, má podobu trojúhelníku s písmeny P (příroda), D (dějiny) a Č (člověk, současný jeho život). Čím víc je písmen v tom kterém místě, tím důkladnější je obohacování pozorovatele. Zpravidla nemůže mít od všeho - se skvosty baroka se potká v Ugandě stejně málo jako s pobíhajícími elefanty po Praze.

       Nováček Goodfellow zapouští kořeny v české půdě, k níž jsem se po třech desetiletích vrátil ke znovuseznamování. Samozřejmě že nejsem objektivní, ani v pozitivním či negativním smyslu. Tam jsem strávil mládí, jenže byla to ona  mizerná leta padesátá, která nás o přemnohé radostné prožitky mládí důkladně olupovala. Teď se tu sice nad stověžatým panoramatem tyčí obludná televizní věž - Jakešův prst, ale je to i Praha bez srpů, kladiv, hvězd, plamenných zvolání na rudém textilu.

       V ulicích se  zato vynořila fialová saka budovatelů kapitalismu s českou tváří. Přibývá mobilních telefonů u uší veřejnosti. Nemůže už však přibývat novodobého barbarství - grafiti, vandalové už poznamenali skoro všechny zdi.  Vesměs jen ničivé čmáranice, vystříknout barvu na zeď a tak si třeba potvrdit kvalitu svého mužství. Veřejnost sice nevítá hyzdící novinku potleskem, ale zdálo se mi, že toto imbecilní barbarství vnímá míň, není tolik alergická jako návštěvník z dálav. Třeba to už vzdali nejen Pražané, ale i orgány státu.  Chlístnout bílou barvu na každé sedadlo ve vozech metra se dá stihnout za pár vteřin, ale zmalovat vagon zvenčí do podoby bizárního papouška, to přece musí zabrat pořádnou dávku času. Doporučuji singapurskou léčebnou metodu. Vandaly nikoliv ignorovat, ale trestat pokutou, náhradou škody, ba i nářezem holí na zadnici a kriminálem. (Vidinu hyždí zmalovaných pěkně do červena je však nutno si odpustit, nedovolila by Evropská unie, do níž Česká republika má namířeno.)

       S přáteli z kumštýřských kruhů jsem zavítal na terasu restaurace Petit Maison  s náramným pohledem na Prahu, ale nikoliv na jídelnílístek: salát jako předkrm 160 korun, sedmička bílého vína 6.000 korun. Praha si po několik roků držela unikátní primát metropole, která umožňovala taxikářům, aby účtovali podle chuti. Výsledkem byla lakota natolik groteskní, že se o ní hodně psalo ve světě. Magistrát s trapným pak zpožděním přece jen zareagoval a začal chamtivce krotit. Teď již jen s obtížemi mohou nadále napodobovat středověké počínání loupeživých rytířů. Jak náramně s tím kontrastuje stav veřejné dopravy!

       Kdykoliv  ji právem velebím, zhýčkaní měšťané vesměs reagují skeptickými úsměšky. Nechť si skeptikové odskočí třeba na Aljašku, do Anchorage, města rozsahem tak značného jako jejich matička: všeho všudy tři autobusy ráno a tři k večeru. Nic víc.

       A jak rychle zjistil bývalý kaliforňan Goodfellow, Praha poskytuje per capita víc příležitostí kulturních prožitků než asi kterékoliv jiné místo na světě. Jen těch repertory theaters jež v USA, zemi neomezených možností, jsou téměř k nenalezení! Tomuto výtečnému stavu lze jen salutovat. Menší obdiv si ale zaslouží kultura vztahů ve společnosti. Netřeba znalosti češtiny k porozumění, že řidiči neradi zpomalují u přechodu pro pěší, že mercedes s místní poznávací značkou se řítí po kolejích tramvaje, aby se při dopravní zácpě nemusel zdržovat.

       Na rozdíl od zmíněného nadšence se s domorodci domluvím. Mám tu výhodu, že mi není vydřidušsky účtováno dvojnásobně či víceronásobně. K plusům ale patří i minusy. Nemohu nezaznamenávat verbální hulvátství, nedostatek ohledu, vlídnosti. Však hned při přistání na letišti mi štemplující uniforma potvrzuje předchozí zkušenost, že tohle věru není Země úsměvů (F.Lehár.)

       V lednu 2000 premiér Miloš Zeman navštívil Nizozemí. Poskytl interview Polygonu, českému časopisu, vycházejícímu ve Švýcarsku. Dostal také tuto mou otázku: "V rodné zemi máme často co dělat s mentalitou mimozemšťanů: nijaké zábrany nedodržet dané slovo, mlhavost, nekonkrétnost, neochota, lakota a ovšem i značná dávka závisti. Mluvíme stejnou řečí a přece se nedomluvíme. Jsou taková obvinění planou hyperbolou, nebo mají nějaké opodstatnění? Jevíme se národu, my emigranti, rovněž jako tvorové z jiné planety?" A současný český premiér se nikterak neurazil. Odpověděl, že to je velmi realistický popis situace. Totalitní systém je nemoc, z niž je nutno se ještě nějakou dobu léčit. Z puberty se ale vyroste, dosáhne se dospělosti a v tom je naděje.

       V čem ale český národ už dávno báječně dospěl, je v jeho smyslu pro humor. To pak vetřelci mého druhu přijde čeština výtečně k dobru. V parku jsem potkal maminku, za ruku vedla potomka. Zvedl kamínek a strčil si ho do pusinky.
       "To nepapej, nebo dostaneš syfilis,"řekla maminka. Není to nádherné, byly by něčeho takového schopny maminky kdekoliv jinde ve světě? Poblíž Malostranského náměstí jsem postřehl na zdi nápis JÁ JSEM SVINĚ. Rok poté další anonym menším písmem připojil přiznání JÁ TAKY. Dokonalá krása.

       Proto se tak rád vracím. K dávno známému i teprve poznávanému. Až tento svazek Prostoru vyjde, už budu v Praze znovu pobíhat a očenichávat stav vyvíjejících se zajímavých věcí.