Naposledy o  nastěhování do Bílého domu usilovali Albert Gore, viceprezident, bývalý senátor, syn bývalého senátora, a George W. Bush, guvernér Texasu, syn bývalého prezidenta. V národě s 280 miliony obyvatel, statistická pravděpodobnost, že by se hlavou státu mohl stát příbuzný bývalé takové hlavy je neméně vzdálená než je nebezpečí, že spadne meteorit a strefí se zrovna do onoho Bílého domu, poznamenal Andrew Sullivan v The New York Times Magazine z 3.září 2000 v článku, příznačně nazvaném "Vše v rodině" (All in the Family).

       Jsme svědky posunu od demokracie k familykracii? Národu to zřejmě nevadí, jako by si nepovšiml podstatné historické ironie. Idealističtí Puritáni opustili rodnou Británii nemít už nic společného se starým světem, sešněrovaným systémem privilegií pro některé a bezprávím pro většinu. Na opačném břehu Atlantiku se pustili do uskutečňování republikánského principu občanské rovnosti. Ústava, zformulovná  před víc než dvěma stoletími, platí dodnes. Dělba moci má být zárukou proti zneužití moci a každé čtyři roky, v dobách míru i války, je volen prezident, prozatím už čtyřicátý třetí.

       Prozatím jen jednou  do tohoto úřadu po otci nastoupil jeho syn a stalo se tak s časovou mezerou čtvrt století: otec John Adams (1797 - 1801), syn John Quincy Adams (1825-1829). Ještě jednou pak došlo k zvolení osob s týmž příjmením. Franklin D. Roosevelt (1933-1945) byl ale jen značně vzdáleným příbuzným Teddy Roosevelta (1901-1909), jenž ho tudíž v úřadě předešel o 34 roků.

       George W. Bush se stal čtyřicátým druhým nájemníkem v Bílém domě. Totéž nájemnictví jeho otce jako čtyřicátého prezidenta ukončila v roce 1992 porážka, uštědřená Williamem Jeffersonem Clintonem. Následovalo osm let hospodářské prosperity, o níž se Clinton zasloužil v rozhodně menší míře než o skandál, způsobený svým privátním počínáním pod touž historickou střechou. Bush mladší, úspěšně odčinivší porážku otce aby se pak pokusil vystoupit z jeho stínu, přesvědčovat o svých údajných kvalitách, rozptýlit logický předpoklad, že bez takového tatínka by dnes nebyl tam, kde je.

       Někdo se narodí v Beverly Hills, jiný v Bangladeši; v paláci či na skládce popele. Kromě této náhody osudu nám sudičky kladou do kolébky další nestejné množství plusů a minusů. Vznikají jak krasavice, tak šeredy, majitelé mozků rozsvícených nebo jen mdlých. Samozřejmě, férové to není a nikdy jiné nebude. Stát může nanejvýš ovlivňovat, poněkud redukovat rozdíly, s nimiž se pouštíme do života.

       Monarchie jsou ušetřeny starosti o mocenskou posloupnost. Po králově pohřbu zasedne na trůn jeho potomek. George Washington odmítl možnost stát se americkým králem a vznikla republika. Za jejího trvání po víc než dvě století jen jednou se stalo, že by prezidentem se po otci stal jeho syn - ale ani on neuspěl okamžitě. Po Johnu Adamsovi, druhém prezidentovi (1797-1801) se syn John Quicy Adams stal prezidentem až šestým (1825-1829). Jméno Roosevelt se rovněž vyskytuje dvakrát: Theodore (1901-1909) a Franklin Delano (1933-1945). Dělila je ale nejen doba víc než jedné generace, ale hodně vzdálený příbuzenský vztah z pátého kolena.

       Viditelnější jsou politické dynastie - Kennedyové především. Patriarcha Joseph si koupil vliv a velvyslaneckou kariéru a jeho syn John docílil mety té úplně nejvyšší. Zhruba v téže době, kdy obtížný soused Fidel Castro ze svého bratra Raula udělal ministra  ostrovní obrany, John F. Kennedy svěřil svému bratru Robertovi ministerstvo spravedlnosti. V obou případech šlo o ukázkový příklad onoho nepotismu, privilegovaného přidělování role rodinným příslušníkům. (Tento cizí výraz ještě příliš nepronikl do českého jazyka, ale úspěšně se zabydlel v české praxi od jejího sametového začátku: v parlamentě se hned posadili nejen Jiří Dienstbier, ale i jeho mladičký syn, zasedli Bendové, otec Václav a syn Marek.) Po smrti Kennedyů, v senátu setrvává zbylý nejmladší bratr Edward, o němž se snad právem traduje, že nebýt rodinného zázemí, mohl se stát schopným  a zcela spokojeným výčepníkem v bostonském baru. Někteří příslušníci další generace Kennedyů se rovněž angažují ve veřejném životě.

       K potvrzení plebejské pionýrské tradice této země, nejvýznamnější mety ve správě státu dosahují selfmademani (např.Truman, Johnson), někteří z nich vzešlí z dost nuzných poměrů (zejména Nixon, Clinton). Nikdo z nich neprojevil ambice předávat moc některému z potomků. Johnson, Nixon, Carter, Clinton, s jednou či dvěma dcerami, zachovali svůj rod toliko po přeslici.

       Prezidenti nebyli  příliš úspěšní v roli rodičů, poznamenává komentátorka Gail Collinsová (The New York Times, 12.října 1999). Onen John Quincy Adams, příliš zaměstnaný úřadem, si od svých dětí vysloužil přízvisko "Železná maska." Vyrostli z nich alkoholici se sebevražednými sklony. Totéž se stalo i Theodoru Rooseveltovi, vzornému, snaživému otci. Tuto chválihodnou vlastnost rozhodně nenacházíme mezi Reaganovými mnohými kvalitami. Jeho syn Michael (z prvního manželství), se svěřil, že o promoci otec k němu přišel, podal ruku a představil se mu. Vlastní dítě vůbec nepoznal.

       Dynastie a demokracie k sobě věru nepatří. V západní Evropě se potomci potentátů nijak zvlášť politicky neangažují, ač tedy Churchillův vnuk, rovněž Winston, sedí v britské Dolní sněmovně. Jinak je tomu v zemích třetího světa, jež značně charakterizuje úsilí vládců udržet moc v rodině. Po této nedobré zprávě zpráva lepší: úsilí se příliš nedaří. Bývají svrženi dřív, než by mohli zajistit křeslo pro potomka. Když někde přece jen uspějí, bývá to řešení s omezenou životností. V Dominikánské republice diktátor Trujillo povýšil svého čtyřletého vnoučka na admirála. Lze předpokládat, že jeho námořní kariéra spěšně skončila s následným dědečkovým zavražděním. Víc se dařilo rodinnému vládnutí haitského diktátora Duvaliera ("Papa Doc") na západní straně téhož ostrova Hispaniola. Po jeho smrti v r.1971, syn Jean-Claude ("Baby Doc") vydržel v čele rozkrádaného státu až do r.1986, než byl vypuzen do exilu. V Africe se dynastickým pokusům zásadně nedaří. Latinská Amerika se svou tradicí hojných vojenských převratů (rekord: v Bolivii tři prezidenti v jednom dni) rovněž není ten správný terén k dlouhodobé držbě vládnoucího trůnu.

       Čím tvrdší, výkonnější diktatura, tím ovšem větší pravděpodobnost realizace dynastických ambicí. V Syrii po smrti diktátorského prezidenta Assada převzal moc jeho syn. V sousedním Iráku diktátor Hussein vytvořilpodmínky, že v krutovládě bude úspěšně pokračovat jeho neméně krutý syn Uday.

       Světový rekord v takové trvanlivosti drží Severní Korea, kde dynastii prozatím dvou Kimů jsou oficiálně přisuzovány nadpřirozené vlastnosti. Vládní tisková agentura KSNA oznámila (7.července 1995), že k prvnímu výročí smrti Kima I., v popření přírodních zákonů se dostavila tma o polednách a pokryla celou truchlící zemi. Leč vystoupil Kim II. (charakterizovaný jako "největší osobnost na světě, jeho nesmrtelné hrdinské činy, vynikající krystalizace blahovolné politiky lásky a důvěry") zatleskal, obloha se rozsvítila, sluneční paprsky brilantně zazářily. Všichni svědci jednomyslně potvrdili, že Kim I. sestoupil z nebes požehnat zemi - v níž řádí hladomor a k pronájmu bicyklu je třeba policejního povolení.

       V Asii žije největší počet pozemšťanů. V Indii, druhé nejpočetnější zemi světa a tedy i nejpočetnější demokracii vůbec, po podstatnou dobu její nezávislosti vládla brahmínská rodina Nehruů. Po otci, prvním premiérovi, moc převzala dcera Indíra, která posléze prosazovala syna Sanjaye jako svého nástupce. Po jeho tragické smrti a po zavraždění Indíry, premiérem se stal zbylý syn Rajiv a pak po jeho zavraždění (v zemi s údajnou Gandhiho tradicí, odmítající jakékoliv násilí) o uvolněné místo prozatím neúspěšně usiluje vdova Sonia, původem Italka.

       Ve Sri Lance, po zavraždění premiéra Bandanaraike, volby vyhrála a do předsednictví zasedla jeho vdova. Na Filipínách prezidentské volby vyhrála vdova po zavražděném opozičním vůdci Acquinovi. Totéž se ale nepovedlo kleptokratce Imeldě Marcosové, poté co její choť pokojně zesnul v pohodlném, leč potupném exilu na havajských ostrovech.

        Imelda byla zlodějka znamenitá, ale přesto se nevyrovnala počínání prezidenta Suharta v sousední Indonésii. Ten po tři desetiletí se vzorně zasloužil o hospodářský blahobyt své početné rodiny, aniž by ale její příslušníky prosazoval do politických rolí. Všichni z nich se stali multimilionáři.

       To co se v západním světa definuje a zavrhuje jako korupce a nepotismus, jiné kultury pokládají jako legitimní právo - ba i povinnost - vládců o své nejbližší se co nejlépe postarat. V době jednoho z mých pobytů v Číně zrovna propukla zpráva, že Ron Reagan, syn tehdejšího prezidenta, se ocitl bez zaměstnání. Číňané byli šokováni, že americký hospodářský úpadek je tak značný, že ani prezident nemůže sehnat něco pořádného pro vlastní dítě. Rodinné vazby nade vše. Na Taiwanu v jeho prvotní nedemokratické fázi, po Čankajškovi se prezidentem stal jeho syn.  V Číně, dosud údajně budující jakýsi socialismus, situace byla a dosud je poněkud odlišná - nejen proto, že Maocetung neměl vhodného syna. Po zemětřesení, způsobeném kulturní revolucí a velkým skokem vpřed či vzad, s příchodem jakési přece jen normalizace, držitelé moci se s rolí odpovědných rodičů vypořádávají zajišťováním kariér ve výnosném, na kapitalistické země zaměřeném byznysu.

       Hitler byl bezdětný, Lenin byl bezdětný. Stalinovi synové zahynuli - Jakub v německém zajetí, Vasil v domácím zajetí vodky - a dcera Světlana emigrovala. Poté co pominula vyvražďovací fáze ve velkém,  nepotism kvetl zajišťováním potomstvu pohodlné kariéry, z nichž diplomacie a zahraniční obchod s pobytem v kapitalismu byly ty nejvyhledávanější. Výjimku krátkodobě tvořilo Bulharsko, kde nadějí změny k lepšímu byla Živkovova dcera Ludmila, vzdělaná leč předčasně zemřelá. V sousedním Rumunsku zatím vykvetl nepotismus až groteskních rozměrů. Ceausescu jménem strany vytvořil rodinnou vládu s manželkou, dětmi obojího pohlaví, s bratry a švagry.

       Naštěstí nic ani vzdáleně podobného ve dvacátém století nepostihlo naši rodnou končinu. Pouze Jan Masaryk, populární samorost, vynikl, ač talent značně odlišného kalibru než jeho legendární otec. Gottwald a Svoboda umožnili svým zeťům stát se ministry, syn Novotného si lebedil v zahraničním obchodu a značně se zviditelňoval. Nevím, co pro rodinu snad zařizovali Zápotocký a Husák. Beneš byl bezdětný. Rovněž bezdětný Havel jistěže neuvažuje o vrcholné politické roli pro choť Dagmar, natož pak pro svou švagrovou téhož jména.

       Jak již naznačeno,  sametové změny  nikterak nevymýtily nepotismus. Potomci potentátů s lidskou tváří či i bez takové tváře si dál užívají své kariéry, těžko dosažitelné zájemcům bez rodinných konexí. Syn proradného generála Dzúra po listopadu pokračoval v roli diplomata v Kanadě (teď v Praze zdárně podniká), jiní synové partajních veličin padlého režimu v pohodlných pozicích setrvávají.

       Potomci velkých, slavných, mocných otců se těší z výhod odepřených jejich vrstevníkům, ale postihuje je psychologická zátěž, dilema, jak uniknout ze stínu legendy, s níž jsou poměřováni. Jak být svou vlastní, autonomní a nikoliv jen odvozenou personou. Výhoda vhodného narození by se ale neměla stát neodstranitelným minusem do života. I když se nikdy nezačíná na stejné startovní čáře, následný výkon nechť se měří stejným metrem.

        Zkušenost nám potvrzuje, že talent je děditelný - náramné i méně obdivuhodné vlastnosti. Řada skeptiků se o politice vyjadřuje jako o show, pouhé šarádě. Ale i kdyby to byla jenom jakási hra, připomeňme si značné talenty, jež vzešly z rodin s jmény jako Barrymore, Fonda, Redgrave nebo ti naši Vydrové, Hrušínští starší, mladší a úplně nejmladší.

       Zdárněji se tvořily rodinné dynastie ve sféře hospodářské než politické -  oni Vanderbiltové, Astorové, ač v případě pozdějších generacích Rockefellerů se jejich vliv na správě věcí veřejných značně uplatnil. Jména Taft (Ohio), Brown (Kalifornie), Humphrey (Minnesota) a  posledni dobou zejména Kennedy (Massachusetts) se stala synonymem politických ambicí a případné moci.

       Od konce druhé světové války, prezidentský úřad v USA zastávalo jedenáct jedinců.  Pět z nich bývalí viceprezidenti (Truman, Nixon, Johnson, Ford, Bush starší), čtyři guvernéři (Carter, Reagan, Clinton, Bush mladší), jeden senátor (Kennedy) a jeden generál (Eisenhower). Kennedy a Bush byli značně zámožní,  Truman byl kdysi pouhý haberdasher obchodník s galanterním zbožím, Nixon a Clinton vyrostli v dost nuzných poměrech.

       Rodič předává žezlo vládnutí potomkovi v monarchii. Tak je i zvykem v některých despociích (Severní Korea, Syrie, vbrzku snad už též Irak), ale ne v demokraciích. V Americe se ale vytváří systém, v němž se dostává preferenčního uplatnění rodinným příslušníkům, osobám přiženěným, všelijakým oblíbencům.

       ( "To mám dávat přednost svým nepřátelům?" slavný výrok bývalého senátora Everetta M.Dirksena.) Prosazování příbuzenstva a kamarádů je nepotism, anglické slovo, které třeba do českého jazyka dosud neproniklo, ač zmíněná nectnost se již důkladně zabydlela  v české realitě. Přímo výstředním příkladem nepotismu nám poslouží John F. Kennedy, když si do vlády přibral svého bratra Roberta a pověřil ho správou justice (Attorney General). Takové pověřování podílem na moci pak ovšem leckdo charakterizuje jako korupci, košatou to kategorii s mnoha chapadly.

       Otázka: Jak vysvětlit trend restriktivního výběru, přílišné rodinné návaznosti, ve společnosti stále více různorodé, tak rekordně heterogenní?
Odpověď: peníze a celebrity status, jejich cena.

       Na rozdíl od jiných demokratických států, v USA volební kampaně nejsou omezeny časově, ani povoleným množstvím finančních výdajů. Pokud zákon míní omezovat kandidátům přísun peněz, rovněž též umožňuje obcházení takových restrikcí.  Obludně vysoké náklady si lze legálně hradit z vlastní kapsy, ale může a chce si to dovolit jen málokdo. Nejvíc takto poslední dobou utrácel multimilionář Steve Forbes, neúspěšný kandidát na prezidentskou nominaci. Aby mohl získat podporu voličů, kandidát musí napřed získat fondy k financování kampaně. Sehnat potřebné miliony znamená úsilí účastnit se nekonečných fund-raising událostí, sponsorských večeří, podávání kávy v Bílém domě, případně s poctou přespat za značné peníze v někdejší Lincolnově ložnici. Spíš získá finanční injekce kandidát s jménem Kennedy než s jménem Kropacek. Všichni kandidáti se snaží získat celebrity, aby je podpořili aspoň svou reputací.  Některé hollywoodské hvězdy jako například Paul Newman a Barbra Streisandová se tak značně angažují. Řada politiků - senátor John McCain zejména - dosud neúspěšně usilují zlikvidovat tuto korumpující, časově náročnou a též i potupnou praxi.

       Na nedávném sjezdu, oficiálně jmenujícím prezidentského kandidáta, obě soupeřící politické strany se předháněly prezentováním rodinných příslušníků, aby promluvili k tisícům delegátů a mnohým milionům televizních posluchačů.  Na sjezdu Republikánů s projevem vystoupila Lynn Cheneyová, manželka Dicka Cheneyho, kandidáta na viceprezidentský úřad. Promluvila též Elizabeth Doleová, manželka bývalého prezidentského kandidáta. Dokonce i Theodor Roosevelt IV, pravnuk dávno již zesnulého prezidenta Teddyho R. se chopil mikrofonu. Na podiu se představovaly děti a praděti kandidátů. A tyhle výkony Republikánů se podařilo Demokratům překonat. Na podiu shromáždili najednou pět příslušníků  dynastie Kennedyů. Dokonce příměli dceru J.K. Kennedyho Caroline, která se  vždy důsledně vyhýbá mediální pozornosti, aby pronesla podpůrnou řeč.

       V reakci na prostopášné počínání Clintona značně se teď zdůrazňují tzv.family values, hodnoty rodinné spořádanosti, manželské odpovědnosti, monogamní věrnosti. Clintonův partner a nynější kandidát Al Gore předvedl na podiu nepochybně předem připravenou exhibici, když on, otec a již i dědeček, objal manželku a babičku křestním jménem Tipper a jako hladový námořník se přisál k jejím rtům po trapně nekonečně dlouhé vteřiny.

       O First Lady, roli první dámy není v ústavě ani slovo. Jeho si zvolil národ, jí si zvolil on - jediná její zásluha. Ale přece jen manželky v tomto mediálním věku mají svůj politický dopad. Fotogenická Jacqueline Kennedyová rozhodně přispěla víc než bezbarvá Patricia Nixonová v souboji jejich manželů.

       V historii země první dámy hrály poslední housle a první z nich, která pořádně porušila tradici nevýznamnosti a pramalé viditelnosti, byla až teprve Eleanor Rooseveltová, prosazovatelka moderních, ne vždy populárních kauz. Dostalo se jí zatracení na mnoha adresách, že se plete do aktivit, k nimž nemá mandát.  Leč těžko se zavděčit: její nástupkyně, paní Trumanová a Eisenhowerová, zdaleka zdrženlivější dámy, si vysloužily úšklebky a přirovnání ke kusům nepříliš atraktivního nábytku.

       Záleželo nejen na temperamentu dotyčné, ale i na ochotě prezidenta angažovat svou životní družku v jiných než dekorativních rolích. Jimmy Carter pravidelně vodil svou Rosalynn do zasedání vlády, aby se čile vyjadřovala k národním a mezinárodním otázkám. Aktivismus svých předchůdkyň včetně Eleanor Rooseveltové překonala talentovaná a mimořádně ambiciozní Hillary Clintonová. Již krátce  po příjezdu do Washingtonu se pustila do reformy systému národního zdraví,  výsostně komplikované a dosud nevyřešené záležitosti. Její iniciativa, radikální a nerealisticky nákladná, skončila fiaskem a autorka, s prsty popálenými se musela stáhnout z politického výsluní do podřadné role manželského doplňku, tak jak bylo údělem jejích předchůdkyň. Megatonáže publicity se jí poléze dostalo kvůli několika aférám (Whitewater, Travelgate, Filegate, aj.), vrcholících pak jejím prohlášením v televizi, kde rezolutně hájila ctnost svého notoricky prostopášného manžela.

       Teď již Clintonovým zbývá pramálo času před vystěhováním z Bílého domu. Bill se nejspíš přesune do rodného Arkansasu usilovat o záchranu oprávnění vykonávat praxi právníka. Též mu hrozí soudní postih za některé předchozí prohřešky - za křivou přísahu zejména. Hillary usiluje o zvolení do senátu reprezentovat stát New York, s nímž dřív neměla vůbec nic společného. Ve zdárně probíhající kampani zdůrazňuje své zásluhy a zkušenost s legislativní iniciativou, na níž se údajně, jakkoliv anonymně, podílela.

       Mělo by se dostat roli první dámy příslušného vyjádření v zákoně či dokonce v ústavě? O užitečnosti takové  novoty se přece již jednou též zmínila Dagmar Havlová. Ve Washingtonu v březnu 1993, tedy hned v začátcích Clintonova prezidentování, se otázkou zabývala soudkyně Royce C. Lamberthová u soudu první instance (Federal District Court) a rozhodla, že Hillary Clintonová nebyla vládním činitelem (official, officer or employee) a proto nemohla předsedat poradnímu výboru, do jehož čela ji její manžel jmenoval. Odvolací soud poměrem dvou hlasů k jednomu ale rozhodnutí zvrátil, s tvrzením, že první dámu nutno považovat za vládního činitele, jakkolik její status zůstává jaksi nejasný (ambiguous).

       Třeba ještě dojde k odlišné interpretaci. Ještě víc žádoucí by ale bylo, kdyby se soudní větev vyjádřila k neblahým praktikám nepotismu, protekčnímu strejčkování, extravagantním výdajům volebních kampaní.