Česká republika
se jednak stala zemí zaslíbenou pro řadu
zájemců až z daleké Asie a jednak z ní chtějí odejít někteří příslušníci
místní romské menšiny s pradávnými kořeny v oné Asii. Zájemcům o emigraci již
nehrozí zastřelení na hranicích: mezinárodní konvence o lidských právech
zaručují právo odchodu - ale
nikoliv právo příchodu do země, kam by se komu zrovna
chtělo. "Amerika má odpovědnost, povinnost mě přijmout a také mi přiznat
penzi! Mám na to nárok, jsem politický uprchlík!" v televizi nám tu hřímal
rozčilený Rus, odmítnutý nápadník.
Nikoliv.
Zůstává právem suverénních států rozhodnout, koho na své území vpustí. Proto
stavba zdi na americko-mexické hranici není srovnatelná s někdejší berlínskou
zdí. Ta bránila odchodu vlastních lidí, kdežto ta druhá brání návalu nevítaných
cizích hord. USA, země přistěhovalců, ale nadále přijímají a absorbují největší
počet imigrantů. Porovnejme třeba s Japonskem, kde v ještě nepříliš dávné
minulosti škrtili trosečníky, dosáhnuvší tamější břehy.
Čeští
Romové si už zkušenost se zavřenými dveřmi okusili jak na severoamerickém
kontinentě, tak v západní Evropě, od Velké Británie po Finsko. Samozřejmě, že
to není férové, ale taková zkušenost nás přece doprovází celý život. Někdo se
narodí do zlaté kolébky a jiný na skládce popele. Lišíme se vzhledem, talentem,
mnohým jiným. Jednou z povinností slušného státu má být snaha handikap
nestejné startovací čáry pokud možno mírnit. Nevím ale ani o jednom státu,
který by vítal zájemce postižené třeba malomocenstvím a dal jim přednost před
laureáty Nobelovy ceny.
Podmínky
pro udělení azylu: důkazní břemeno je na žadateli, aby prokázal oprávněnou
obavu (
well-founded fear) z pronásledování z důvodů politických,
etnických, rasových či náboženských. Nestačí tedy pronásledování věřitelem,
nerudným sousedem, žárlivou manželkou, agresivní tchyní. Neuspěl by nynější
český ministr kultury stížností, že ho v útlém jinošství třískal velebný pán.
Jestliže mě přepadne banda holomků, je na mě, abych prokázal neochotu či
neschopnost státu mě ochránit, že stát toleruje, přehlíží a netrestá takové ve
společnosti případně populární počínání.
Žadatelé
mají požádat o azyl v první zemi, kam se jim podaří proniknout a kde jim už
nebude hrozit nebezpečí. Když se v sedmdesátých letech pootevřela hraniční klec
v tehdejším Sovětském svazu, mnozí Židé, falešní i autentičtí, mířili do
Izraele jako pouhé přestupní stanice, z níž by se pak mohli dostat do Ameriky.
V roce 1987 izraelská vláda požádala Washington, aby takovýmto azylantům
zásadně nevyhovoval.
Překážku
může způsobit i nevhodné časování. V červnu1999 dokumentární film příhodně
nazvaný "Well-Founded Fear" veřejnoprávní televize PBS divákům
představil rumunského disidenta, pronásledovaného Ceaucescovým režimem. Jenže
dřív než došlo k projednání jeho žádosti o azyl, tento režim padl a tím i
oprávnění žadatele. Takto rovněž uvízl manželský pár mladých českých lékařů,
jimž se krátce před sametovou změnou podařilo zmizet do Švédska. Chtěli by do
Ameriky, jejich šance je ale nevalná jako i návrat do vlasti, kde ztratili byt
a zpřetrhali konexe.
Není
překvapením, že lidé se chtějí stěhovat za lepším a nikoliv za horším. Poněvadž
ekonomická motivace nepostačí k udělení azylu, žadatelé si vymýšlejí někdy až
těžko uvěřitelné bajky. Analfabeti se pokoušejí prokazovat pronásledování z
důvodu jejich údajných politických aktivit. Z ostrova Sri Lanka míří Tamilové
do Kanady, vydávajíce se za politické uprchlíky. Třeba byli doopravdy obětí
politického pronásledování, ale proč jet z tropů kolem světa k arktickému
severu, když to mají pár kilometrů do indického státu Tamil Nadu ke svým
soukmenovců stejné řeči, mravů, jazyka, potravy a klimatu? V Kanadě se jim
ovšem na sociální podpoře za nicnedělání dostane víc, než v Indii za celodenní
lopotu. Nejeden Tamil též doputuje do české kotliny s pivem a obludnými
knedlíky. Neboť lepší neznámý knedlík v útrobách, než známá rýže mimo dosah.
Čím větší reputace státu o svém blahobytu a ochotě se o něj podílet, tím ovšem
větší je počet zájemců.
Kdysi
jsem se potkal s Čechem, jehož alimentační povinnost na pět potomků ho přiměla,
aby utekl ze země své plodné činnosti a zvolil svobodu. V osmdesátých letech
jsem se pustil do zkoumání profilu a motivace tehdy poslední uprchlické vlny.
V otázkách o motivaci (od výlučně neekonomické až po výlučně ekonomickou) jsem
se pravdu dozvídal jen s obtížemi. Číšnice mi zdůrazňovala své výlučně
politické důvody, ač jakožto údajně aktivní disidentka nikdy neslyšela o
Václavu Havlovi či Chartě 77.
Oprávněný
strach z pronásledování mohli těžko prokazovat občané bývalé ČSSR, vyslouživší
si důvěru režimu do té míry, že jim vydal pas a pustil na Západ. (Ač já se
dostal ven ilegálně, měl jsem tutéž potíž. Působil jsem jako soudce u okresního
soudu ve Stříbře. I když jsem měl na starost jen civilní agendu, přesto jsem
patřil ke státní mašinerii pronásledovatelů. Nebyl jsem pronásledován stejně
jako nebyla většina žadatelů, ale na rozdíl od oné pseudodisidentské číšnice
jsem mohl věrohodněji zdůvodňovat neekonomickou motivaci svého osudového
rozhodnutí.)
Řádně
prověření loajální budovatelé socialismu si tedy vymýšleli báchorky o svém
údajném utrpení. Naštěstí jim přispěchal na pomoc trestní zákoník zrazeného
státu s paragrafem 109: 1. "Kdo bez povolení opustí území republiky, bude
potrestán odnětím svobody... 2.Stejně bude potrestán československý občan,
který bez povolení zůstane v cizině." A tím usilovatel o azyl získal
potřebný důkaz, že v případě nuceného návratu by k pronásledování určitě došlo.
Tady to máte černé na bílém.
Zásluhou
všelijakých okolností též politické povahy se ovšem neměří stejným
metrem. Zatímco kubánskému chlapci Eliánovi někteří kongresmani dokonce
prosazují udělit okamžité americké občanství, o jiné děti v podobné či horší
situaci se nikdo nezajímá. Ale i tak USA zůstávají zemí s nejotevřenější
náručí. V ní si též hoví přes 5 milionů ilegálů. (V rámci
political
correctness si vypomáháme semantikou: nejsou to už ilegálové, ale
undocumented
aliens- "cizinci bez dokladů".) Rok co rok jich odhadem přibývá
víc než čtvrt milionu. Začátkem devadesátých let se počet žadatelů o
politický azyl ustálil kolem 100.000 ročně. Každý rok prezident po konzultaci
s Kongresem stanoví uprchlikou kvotu: pro rok 2000 to je 90.000, s největším
podílem rezervovaným pro bývalou Jugoslavii a Kosovo (27.000) a pro bývalý
Sovětský svaz (20.000). Což by pak znamenalo, že oprávněnost případu je méně
důležitá než kvota, do níž se nutno vejít. Když ale někde ve světě dojde k
značnější krizi, Washington reaguje dodatečnou zákonnou úpravou.
Tuto
agendu má starost Immigration and Naturalization Service (INS), těšící se
oprávněné pověsti jako té nejméně kompetentní složky federální administrativy.
Potýká se s horou půl milionu ještě nevyřízených žádostí. Jejích 325
rozhodujících úředníků přiznává azyl ve zhruba 20 procentech případů - jeden z
pěti. Případy složitější nebo zamítnuté postupují imigračním soudcům, jichž je
celkem 179. Denně musejí naslouchat až bizárně krášleným výpovědím. Čínský
žadatel jim například tvrdil, že v rámci politiky jednoho dítěte na rodinu byl
sterilizován a nyní má oprávněný strach, že v případě nuceného návratu bude
sterilizován znovu. Skeptičtí úředníci a soudci vycházejí z předpokladu, že
většina uprchlíků nemluví pravdu, že odměňována není pravda, ale schopnost
nejznamenitelnějších lhářů. Tyto zkušenosti pak snižují schopnost
nepředpojatosti při slyšení dalších a dalších případů.
Dlouhá
leta stát toleroval zneužívání svých příliš liberálních předpisů. Trpěla se
praxe na palubě zničit cestovní doklad, přistát bez papírů a na letišti požádat
o azyl. Ponvadž INS stále není vybavena dostatečnými prostorami dočasných
útulků, tento druh příchozích pouštěla do země, s poučením, že se musejí jít
přihlásit příslušným úřadům. Naprostá většina tak naivní instrukci ovšem
ignorovala, v neposlední řadě i proto, že vstupem do země se automaticky
získávalo pracovní povolení.
Všelijaké
živly, žijící v zemi již řadu let, v případě konfliktu se zákonem se úspěšně
bránily deportaci ze země podáním žádosti o azyl. Příkladem nám poslouží
mohamedánský kazatel Omar Abdel Rahman, vzdor své slepotě značně aktivní
terorista, momentálně ve vězení. INS mu zrušila status permanentního
rezidenta, takže požádal o azyl. Absurditu donedávna platných praktik rovněž
potvrzuje Pakistánec Mir Amal Kansi, který přijel do USA s návštěvním vizem,
platným jeden měsíc. Po roce ilegálního pobytu ono nebezpečí deportace rovněž
vyřešil podáním žádosti o politický azyl, načež před vjezdem do areálu CIA
zastřelil několik zaměstnanců a den poté ze země odjel.
Kandidáti
deportace se úspěšně odvolávali od instance k instanci s všemožným
zdůvodňováním - například s variantou
hardship (něco jako "tvrdé
příkoří"). Například ilegál z Nikaraguy se snažil zabránit deportaci
tvrzením, že si již příliš zvykl na americký zpúsob života a chyběl by mu
baseball.
Nejvyšší
soud v roce 1992 rozhodl proti standardní praxi udělovat azyl mladíkům ze
Střední Ameriky, kteří se chtěli vyhnout vojenské službě. Mnohému zneužívání
míní zabraňovat nový zákon z r.1996 (
Illegal Immigration Reform and
Immigrant Responsibility Act). O azyl již nelze žádat až když se někomu
zachce, nýbrž jen do jednoho měsíce po příjezdu do země. Kdo nepřesvědčí
úředníka INS o
credible fear of persecution, již nebude mít právo
nekonečného soudního odvolávání. (Z jakéhosi důvodu se přísněji zachází
s ilegály zadrženými na hranicích než s těmi, k jejichž odhalení dojde až někde
ve vnitrozemí.)
K
oprávněným důvodům pro udělení politického azylu přibyly dvě novinky
- jedna se týká Číny, druhá Afriky.
Na
počátku Clintonova prezidentství se zásadně zamítaly žádosti o azyl z důvodu
opozice proti čínským státem nařízenému limitu jednoho dítěte pro rodinu: to
nebylo posuzováno jako pronásledování, ale jako racionální opatření proti
populační explozi. Teď ale Kongres s Clintonovým souhlasem tvrdí opak a
opozici ke zmíněným restrikcím hodnotí jako formu politického projevu a tedy i
důvodu k udělení azylu. Po této dobré zprávě pak zpráva méně dobrá: maximální
kvota pro takové azylanty je jen 1.000 ročně.
Sdělovací
prostředky se prozatím víc věnují Afričankám, žádajícím o azyl, aby se vyhnuly
tzv.ženské obřízce (
female circumcision), přesněji však pojmenované jako
genital mutilation, mrzačení pohlavních orgánů, dívce v pubertě nebo i
dřív uříznout pošťěváček a něco stydkých pysků k tomu. Účelem operace je
dosažení zániku pohlavního chtíče, udělat z oběti mrtvý předmět k potřebě
majitele. Proceduru často vykonávají špinavé baby s rezivými žiletkami a
krvácející rány zalepují pavučinami a podobným svinstvem. Leckterá kandidátka
budoucího manželského štěstí se ho tudíž ani nedožije. Obyčej je populární v
26 afrických státech a postihuje přes 100 milionů obětí (v Somálsku 99%,
Etiopii 90%, Libérii jen 70%).
Ozývají
se rozhořčené hlasy staromilců, že námitky proti takové tradici jsou
nepřípustným vměšováním do vnitřních záležitostí, dalším důkazem
neokolonialistických zálusků západního světa. Sice se našly feministky, natolik
politicky korektní, že podpořily takovou nehoráznost, ale většina jich je na
straně rozumu. Značnou publicitu získala Fauziya Kasindja, sedmnáctiletá dívka
z Toga, která den po příletu požádala o azyl. Cestovní doklady ale neměla v
pořádku a rovněž její žádost oslabovala skutečnost, že její sestry se operaci
beztrestně vyhnuly. Po dvou letech pobytu za mřížemi azyl přece jen dostala.
Prozatím druhou úspěšnou azylantkou se v srpnu 1999 stala Adelaide Abankwah z
Ghany.
Přilétla
před dvěma roky a byla zatčena pro pokus vstupu s falešnými doklady. Jejího
případu se ujalo pár politiků, hollywoodských hvězd a zejména feministické
aktivistky v čele s Glorií Steinemovou a celou redakcí časopisu
Marie
Claire. Rozhodující instance ale prozatím nezavrhly princip, že pouhá
hrozba oné středověké operace není důvodem k udělení azylu.
V
březnu 2000 odvolací instance INS přiznala azyl z důvodů náboženského
pronásledování mladé ženě z Maroka proto, že její otec, fundamentalistický
muslim, ji týral a zabraňoval ve vzdělání. Toto příznivé rozhodnutí ale
neuspokojilo kritiky či spíše kritičky, domáhající se přiznávání azylu na
základě tzv.
gender abuse - zneužívání moci v případech, že obětí je
osoba ženského pohlaví. Manželky, dcery, sestry mají kvalifikovat, na rozdíl od
jejich mužských protějšků. Tento notně nerovný požadavek, který by
legitimizoval právo milionů případných žadatelek, dosud nezískal podporu v
potřebných kruzích, ale ještě není všem dnům konec.
Kolem
17.000 nezákonně proniknuvších cizinců dlí ve vězení, v naději, že obdrží onu
tzv.zelenou kartu -
permanent resident card, která je ale bílá, se
zeleným pruhem a digitálně zaznamenanými, nepadělatelnými údaji. Čekatelé jsou
rozstrkáni na všelijakých adresách a nevede se jim příliš valně. Známý novinář
Nicholas D. Kristof popisuje (
The New York Times, 16.ledna 2000) úděl
skupiny ilegálně se dostavivších dívek z Číny, o nichž se dozvěděl od bývalého
kongresmana Jima Bunna, který po prohraných volbách ponížil do role vězeňského
hlídače v Oregonu. Tam jsou ty chudinky zapomenuty, žádné celebrity se jich
nezastávají, nikdo se s nimi nedovede dorozumět.
Až
jednou přece jen dojde k výslechu, bude tam zpravidla asistovat málo schopný
tlumočník. "Co jste se dosud nevšimli, že život není férový?" reagují
otrlí juristé, realisté. Je to věc náhody, štěstí, "ruské rulety,"
slovy jednoho z rozhodujících činitelů. Přepracovaní, unavení úředníci
připouštějí, že jejich osudové ANO či NE se podobá hře v loterii.
V
této souvislosti: dostal jsem krasopisně česky psaný dopis od dívky Sylvie s
problémem. Narodila se v Čechách české matce, otec Afričan. S ním přesídlila
do jeho rodného Gabunu, kde byl posléze zatčen pro (snad) politickou činnost.
Dceři se podařilo odjet z tropů do Minnesoty, jednoho z nejstudenějších
amerických států, a teď žádá o azyl. Je již ale doba polistopadová a úřady
doporučují, aby se vrátila do rodné země, svobodné, demokratické České
republiky. Jenže ona by raději zůstala v Americe a tak tuze žádá, abych jí
pomohl. Pokusil jsem se vyhovět sepsáním rozkladu, s odkazy na incidenty, jimž
jsou vystaveny osoby tmavé pleti. Citoval jsem
Lidové noviny a zdůvodňoval, že ač stát
nikterak nemá v úmyslu rasově motivované příkoří podporovat, rovněž není v jeho
silách mu zcela zabraňovat. Nic užitečnějšího jsem nevymyslel.
Ale
dobře to dopadlo. Než úřad mohl rozhodnout, rozhodla náhoda. Krasopisná Sylvie
kýženou zelenou kartu vyhrála v loterii, prapodivné novince, kterou Washington
vymyslel z důvodů, mně ne zcela pochopitelných. A Česká republika je mezi
zeměmi, jejíž občané kvalifikují účastnit se této každoroční existenční hry.
Případní zájemci o tyto záležitosti nech
sednou ke komputeru a zamíří na webové stránky:
Immigration and Naturalization Service:
http://www.usdoj.gov/ins/index.html
American Immigration Center:
http://www.us-immigration.com
Immigration Lawyers on the Web:
http://www.ilw.com
U.S.State Department:
http://www.travel.state.gov/visa services.html
