Minneapolis je velké moderní město v Minnesotě, státu jemuž momentálně vládne guvernér Jesse Ventura, původem Slovák jménem Janos a původním povoláním jarmareční zápasník ve volném stylu. V dubnu loňského roku se tam sjela řada našinců včetně prezidenta Havla. Na sympoziu o vztahu domova a exilu jsem jako jeden z povídálků lamentoval o tehdejším stavu věcí,  zabraňujícím, abych se v rodné zemi mohl stát legálním vlastníkem kozího chlívku, zatímco v dosud oficiálně komunistické Číně si mohu třeba koupit palác.

       Příčinou nepříjemnosti byla bilaterální smlouva z konce dvacátých let mezi vládou USA a ČSR o vzájemném nabývání a pozbývání občanství. Washington tehdy uzavřel takových smluv celou řadu - například i s Albánií. Američan naturalizací v Albánii přestal být Američanem, a Albánec naturalizací v USA - věru častější případ - se stal Američanem. Takto i my čeští emigranti jsme pozbyli občanství země, v níž se narodili a posléze z ní upláchli.

       Jenže teď před několika lety Nejvyšší soud ve Washingtonu tuto sérii smluv prohlásil za protiústavní a tak přiměl americkou vládu, aby je vypověděla. Od příslušných partnerů se pak očekával reciproční krok. Státy včetně Albánie souhlasily, leč České republice se do takového, v národě nepopulárního, kroku vůbec nechtělo a záležitost nadále visela ve vzduchoprázdnu. Z Prahy se ozývaly vytáčky a také tvrzení, odmítající koncept dvojího občanství jako protismyslný, že přece nelze mít dvojí loajalitu jako rovněž nelze tolerovat bigamii. Tak se tedy argumentovalo, vzdor tomu, že značná řada států uznává koncept dual citizenship a že i Česká republika to v potřebných případech už delší dobu rovněž uznává. Jan Kavan, Egon Lánský a mnozí jiní by o tom mohli porozprávět.

       Tlaku z Washingtonu jakož i negativní zahraniční publicity přibývalo, Praha se konečně rozhoupala a výsledkem byl zákon č. 193/99 Sb. ve prospěch nás bezprizorných. Krajanský tisk uveřejnil podrobnosti postupu jakož i ujištění diplomatických mluvčích ČR, že to bude jednoduchá procedura. V listopadu 1999 jsem se do ní pustil.

       Matriční dokumenty českého původu dlužno předložit v originále nebo nechat za poplatek na konzulátu vyhotovit jeho ověřenou kopii. Na Generální konzulát v New Yorku jsem odeslal originál listu rodného, listu domovského a rovněž doklad s datem 28.srpna 1953 o mé příslušnosti ke státu, budujícímu socialismus.

       Komplikovanější to ale bylo ve věci dokladu o naturalizaci v zemi, budující kapitalismus. Instrukce uváděly tři alternativy postupu:
1. Originál naturalizační listiny poslat do Washingtonu na Department of Justice k ověření. Po ověření jej doručit na Authentication Office of the U.S. Department of State a požádat, aby pak dál dodali na příslušný konzulát.
2. Požádat u Immigration and Naturalization Service o vystavení duplikátu, poté duplikát ověřit na Department of Justice a superlegalizovat na U.S.Department of State.
3. Pořídit kopii naturalizační listiny, nechat ji ověřit napřed u notáře, potom na okresním úřadě (County Clerk) a pak poslat do hlavního města státu trvalého bydliště (v mém případě do Albany) k rukám oficiála s titulem Secretary of State a požádat, aby dokument okrášlil tzv.Apostilou, něčím mně zcela neznámým. Marně jsem hledal ve slovníku jak českém (mezi slovy apostrofa a apoštol) tak anglickém (mezi slovy apostate a apostle).

       První varianta se mi příčila, nechtěl jsem dát originál naturalizačního dokumentu z ruky, aby putoval z ministerstva na ministerstvo a cestou se případně ztratil. Před druhou variantou mě uchránil znalec, varující, že by z toho mohlo být popotahování, vyšetřování, proč že chci duplikát, co se stalo s originálem, kde jsem ho zašatrošil, komu prodal. Zbývala tedy alternativa třetí, nejschůdnější, až na to, že byla ilegální: na naturalizačním papíru je totiž vytištěno varování, že zákon kopírování či fotografování dokumentu zakazuje a patřičně trestá. Učinil jsem ale pár telefonátů a téměř věrohodně se dozvěděl, že v tomto případě k trestání nedojde.

       Tedy: ke xerox mašině učinit kopii, s kopií k notáři (poplatek), na okresní úřad (poplatek) a zaslání do Albany s uctivým požádáním o vystavení oné mysteriózní apostily (značnější poplatek). Nic ale nedoručovat obyčejnou poštou, nýbrž jako certified mail.

       Apostila se dostavila v podobě jednoho listu, popsaného archaickou juristickou řečí. Dokumenty původem české a americké, spolu s vyplněným tzv. Zjišťovacím dotazníkem, jsem odeslal do New Yorku na konzulát.

       V prosince jsem odtud obdržel zprávu, potvrzující příjem, s tím, abych vyplnil ještě jeden formulář ("Prohlášení o státním občanství") a předložil oddací list, notarizovaný, zase tím apoštolským posvěcením opatřený, spolu s českým překladem. Smysl formuláře jsem chápal, smysl zaslání oddacího listu nikoliv. Manželka, ač česky se jakžtakž domluví, se narodila v daleké Číně a po dalším občanství nebaží. Zatelefonoval jsem na konzulát, kde ženský hlas ochotně souhlasil, že zřejmě jde o nedorozumění, ať tedy onen požadavek stran matrimoniálního certifikátu ignoruji. Jenže za hodinu mě týž hlas informoval o nutnosti certifikát předložit. Proč, proboha? Kvůli pořádku v rodné Plzni, tam do matriky údaje o exotickém manželství musí zanést.
       Nezbylo než příkývnout, proceduru a poplatky si zopakovat: notář, okresní úřad, apostila v Albany, český překlad, dodání do New Yorku, vše certified mail.

       V lednu 2000 mě konzulát vyrozuměl o postoupení žádosti s přílohami Magistrátu města Plzně. Rovněž jsem obdržel ještě jeden formulář v souvislosti s ustanovením, které vešlo v platnost před méně než jedním týdnem, totiž o zpřesnění jména naturalizované osoby. To dává smysl. Znám našince jménem Cehlařík, naturalizovaného jako Mr.Clark. V mém případě šlo jen o háček nad písmenem C, zda ho chci zpátky. Ovšem že chci: tady se s ním lopotím, ne vždy úspěšně vysvětluji, co má znamenat. V rodné končině jsou na všelijaká nabodeníčka zvyklí. Toto prohlášení o háčku jsem ale nemusel notarizovat, legalizovat, apostilou opatřovat.

       V únoru mě konzulát vyrozuměl, že žádosti bylo vyhověno. V New Yorku jsem si dokument vyzvedl, podepsal příjem o návrácení předložených českých dokladů, poděkoval za ochotu a vlídné zacházení. Teď tedy mám Osvědčení o státním občanství České republiky, číslo jednací 2/2000, podpis nečitelný. Už nebudu tupen dvojími cenami, mohu si teď koupit víc než kozí chlívek, bude-li se mi chtít.