Dvacáté století nás zahrnulo přemnohými zázraky techniky. Jsme teď mobilní, vznášíme se nad oceány, místo poštovních holubů posíláme faxy, netřeba již být šlechticem poslechnout si symfonická a operní díla mistrů.

      Po divadlech vznikly biografy. Napřed poskakující němé figurky, od třicátých let talkies - co ty toho už namluvily! Z černobílého pak máme barevné, krev už nepoteče šedivá, ale pořádně červená, hodně jí bude. Široká plátna, stereofonní požitky.

      Zásluhou pokroku jsme se stali svědky historie. Byli jsme u toho, když Chamberlain po návratu z Mnichova vystoupil z letadla a mával papírem, stvrzujícím mír na dlouhé časy. Když Roosevelt oznámil národu, že Japonci zaútočili na Pearl Harbor a válka vypukla. Účastníme se setkání a usmívání světových státníků, zveme se na královské svatby, z kanape před televizorem jsme doprovázeli Armstronga při prvních krocích po měsíčním povrchu.

      Informovanost ale údajně kráčí ruku v ruce s povrchností. A televize, ta že je hlavní příčinou našeho úpadku. Když s žejdlíkem piva trávíme dlouhé hodiny před bednou, uhranuti pitomostmi, přece se současně nepohroužíme do děl současných filozofů. Už mnohá desetiletí slyšíme nářky o rostoucí pasivitě konzumentů, o zakrňování jejich činorodosti. Že s vynálezem gramofonu, magnetofonu zahyne zájem vzít hudební nástroj do ruky. Proč se leta trápit školáckou výukou, když mám v kapse cédéčko a Yehudi Menuhin na povel spustí svá kouzla? A vida, vyrojily se celé divize fidlajících dětiček ve školách s jménem japonských motorů Suzuki. Nikdo nemá čas číst, nicméně roste prodej knih. Aspoň v USA roste. (V Praze jsem ještě nepotkal nakladatele, který by nehořekoval nad úpadkem. Z těch co znám, všichni ale pokračují v tak tristně neperspektivním počínání.)
Jsme rozptylováni vábničkami z mnohých stran. Už plno zájemců, zejména z řad nejmladší generace, tráví víc času s kompjutrem než u televize.

      Mr.Watson, zakladatel giganta I.B.M., předpověděl, že se na světě všeho všudy prodá tak půl tuctu kompjutrů. Teď už pronikly do většiny nejen amerických domácností. Rostou tím i příležitosti k nepravostem. Potěr předškolního věku si vyloví porno, kochá se krvelačnými zabijáckými video-hrátkami.

      Přístroj dovede též být důkladným zabijákem času. Český přítel z Austrálie oznámil, že před monitorem prosedí až osmnáct hodin denně. I bez propadnutí takové vášni něco času to zabere, než přečtu a případně produmám Lidovky. (Haló noviny, spolehlivě výtečné antinostalgicum, rád bych se také do nich pohroužil, ale nejsou k dispozici.) Dotykem klávesnice je k mání poslech tří stanic Českého rozhlasu - Radiožurnál, Praha, Vltava - v týž okamžik slyšitelné, o šest hodin místního času dřív. Diskety jako například encyklopedie špionáže či veškerý obsah výtečného časopisu National Geographic za víc než sto let dovedou pozřít mnohé dny a týdny vytrvalého zájemce. Je-li mi třeba odjet autem do neznáma, jedno CD-ROM obsahuje detajlní mapy se všemi silnicemi a ulicemi v Americe. Jestliže se mi z domu nechce, mohu nahlédnout téměř do celého světa, od Andorry po Zimbabwe. Na obrazovce se mi objeví záběr třeba ze Singapuru, jak doprava v tom okamžiku zrovna pluje směrem k malajsijské hranici. K dispozici jsou záběry ze čtyř stanic v Antarktidě. Francie poskytuje náhledů do země daleko víc, Česká republika žádný. Slovensko má jeden - z ulice v Bánské Bystrici.

      Kde je tedy ten návrat k tradici, když od kompjutru se dobrovolný zajatec odpoutá jen aby si protáhl hřbet nebo odskočil na záchod? Neobtěžuje se už ani jít do obchodu. Nákupy, od letenky po kredenc či pohřební věnec s kondolencí, zařizuje elektronicky. Odpověď na otázku: E-mail. Zásluhou elektronické pošty se od obrázků vracíme k lineárnímu textu, stáváme se nejen pilnějšími čtenáři, ale i pisateli. Dřív se přece nestávalo denně najít v kastlíku deset dopisů. Teď jich v elektronické schránce nacházíme ještě víc. Nečtenáři se přetvářejí ve čtenáře a nepsavci v psavce. Na rozdíl od tradiční pošty, pomalé, nespolehlivé, v případě ČR a jistěže i jiných končin absurdně předražené, e-mail nás nic nestojí, je gratis. A je to bleskurychlé. Za vteřinu dorazí zpráva na opačný konec světa. Dodává nám lahodný pocit spoluúčasti, spolutvorby na pokroku, technologii, jíž ani za mák nerozumíme. Vybíjíme se tvořením produktu na obrazovce. Nemusíme - vlastně nemůžeme - v textu škrtat; opravíme, vylepšíme v cuku letu a před odesláním natiskneme, k evidenci, co jsme vychrlili, případně napábili. Dorazí-li ke mně nějaká zajímavost, nové vtipy třeba,  dotekem kamkoliv odexpeduji přátelům.

      Atomizovaná individua moderního věku se teď takto spojují, stále ve větším počtu a s vervou, jakou si asi Karel Marx představoval při velikánském spojování proletářů, nemajících vlast, pouze své okovy. Dnes mohou mít kompjutr - a příležitost, aby se jim okovem nestal.