Spojené státy americké jsou zemí rekordně proklínanou, obviňovanou z odpovědnosti za většinu neštěstí na této planetě, ale zároveň jsou zemí, do níž se nadále dere největší počet zájemců. Nezřídka se stává, že nejhalasnější zatracovatelé tam rovněž baží mířit. Na mezinárodní konferenci v Mexico City například novináři zaznamenali, že tytéž, co nejvíce vřeštící radikální delegátky se o polední přestávce vytrácely cestou na americký konzulát, vyplňovat žádosti o vstupní vizum.

      Těch se ročně vystaví kolem šesti milionů. Úřady odhadují, že polovina jejich držitelů si pobyt ilegálně prodlouží a případně už zůstanou natrvalo. Zhruba stejné množství zájemců pronikne do země bez jakéhokoliv povolení: ti, kdo s žádostí o vstup třeba i krátkodobý neuspěli nebo se vůbec neobtěžovali zažádat nebo ani nevěděli, že něco takového se potřebuje. Ti se rozhodují buď pro alternativu přímořskou nebo vnitrozemskou. Připlout, doveslovat, doplavat k pobřeží atlantickému či pacifickému. Nebo jít po souši přes jižní mexickou či severní kanadskou hranici.

      Zaoceánským pašeráctvím se zabývá zejména čínská, příkladně organizovaná mafie. Za velký peníz zařídí dlouhou cestu v neradostných podmínkách na lodi nevalné kvality. Po zdolání Pacifiku loď zastaví v mezinárodních vodách, kde pasažéry vyzvednou rychlé čluny a dovezou k pobřeží. V červnu 1993 jedna taková výprava na plavidle jménem Golden Venture (čili "zlatý odvážný podnik") objela zeměkouli a po 120 dnech dorazila s 300 pasažéry až do New Yorku, kde v písku uvízla pár kroků od konečně stanice metra. V podpalubí napěchovaní chudáci, krmení jednou denně poloshnilou rýží, s všeho všudy jedním záchodem k dispozici, za tento servis zaplatili gangsterské organizaci jménem Fuk Čing 30.000 dolarů na osobu - obnos, který si průměrný Číňan vydělá za 10 let. A teď u newyorského břehu je pochytali a k zadlužení jim přibyly vyhlídky deportace.

      Hledají se schůdnější cesty. Například odletět do Dominikánské republiky, odkud je to kousek (100 mil) na Portoriko, případně na Panenské ostrovy (Virgin Islands), obojí součást území Spojených států. Nebo koupit letenku na Bahamské ostrovy, teď již i adresu některých významných českých tunelářů. V hlavním městě Freeport vyčkat na příjezd lodí společnosti jménem Discovery nebo Sea Escape, které tam dorazí čtyřikrát týdně z Floridy. Ty jsou totiž zdrojem snadného zisku. Dostaví se pašerák s kumpány, každý z nich zaplatí za cestu něco přes 100 dolarů. Odjezd v osm hodin ráno, příjezd do Freeportu v jednu hodinu odpoledne. Pasažéři se odeberou na souš se žlutou cedulkou, opravňující k návratu na loď. Jeden z kumpánů tedy s tuctem cedulek se odebere a zájemcům odprodá, jeden až dva tisíce dolarů za kus. Návrat na loď, zpáteční cesta a je to. Zástupce imigračního úřadu vyzve, aby se k němu dostavili k přešetření neobčané USA. Zájemce o ilegální vstup se ovšem nedostaví. Počet pasažérů není kontrolován, všichni dostanou celní prohlášení. Když dorazí do amerického přístavu, vyplněný formulář odevzdají, nikdo se jich na nic nebude ptát a jsou tam, kde chtěli být. Tak to fungovalo ještě v nedávné minulosti a třeba cesta zůstává otevřená dodnes.

      Americká pobřežní služba (Coast Guard), hlídající vody Karibského moře, má plné ruce práce. Zejména pídí po pašerácích drog a v neposlední řadě i po ilegálně pronikajících cizincích. V porovnání s USA, životní úroveň ostrovanů je vesměs podstatně nižší. Zejména v případě černošské republiky Haiti, té druhé nejstarší a stále zdaleka nejchudší v západní hemisféře, se nelze divit iniciativám ubožáků odplout za zlatou vidinou. Bídné bárky, zflastrované vory se ne vždy úspěšně potýkají s velkými vlnami a rovněž s hladovými žraloky. Americké střežící lodě vyloví přeživší trosečníky a odexpedují je zpět: těžko může negramotný ostrovan uplatňovat nárok na poskytnutí azylu z důvodů politického pronásledování, zejména když diktatura na ostrově už pominula, na rozdíl od setrvávající bídy. Postoj Washingtonu ostře kritizovaly různé organizace, obviňující vládu též z rasismu: černí Haiťané musí zpět, kdežto uprchlíci z Kuby mohou zůstat. Teď už ale ani tato výjimka neplatí. Ve snaze zabránit opakování krize z léta 1994, kdy 30.000 Kubánců připlulo na Floridu, Washington zrušil dosavadní praxi udělování automatického azylu a v květnu 1994 uzavřel dohodu s Castrem, který se zavázal nedobrovolně navrátivší běžence netrestat. Už došlo k navrácení víc než 500 osob. V únoru 1997 americká pobřežní služba zadržela ukradené plavidlo a donutila posádku k návratu. Doma se jim Castrův soud revanžoval výměrou trestu v trvání od 8 do 20 let vězení. Přitom zmíněná americko - kubánská vládní dohoda obsahuje klausuli o výjimce v případě odůvodněného předpokladu (deemed likely - "mohlo by dojít") pronásledování. K uplatňování výjimky dochází prapodivně, zejména v případech celebrit, rockových tajtrlíků, hráčů první basebalové ligy. Též dlužno dodat zajímavost, potvrzenou rozhodnutím Nejvyššího soudu, že na rozdíl od trosečníků, vylovených z moře, ten, jemuž se podaří nohou dotknout amerického břehu, automaticky tak získává právo na tzv.due process, justiční proceduru, kterou lze pořádně protahovat.

      Podle zprávy The New York Times (9.března 1997), z pěti států s nejvyšším počtem přistěhovalců, nejméně těch ilegálních - pouhá 3 procenta, vesměs Portugalci - má New Jersey. Na Floridě jich je 10%, v Texasu 11%, New Yorku 13% a v Kalifornii obrovských 43%, zásluhou neutuchajícího návalu přes mexickou hranici. Hispánské hordy s batohy a batolaty se valí na místo zaslíbeného určení, tam se dál tuze katolicky množí s výsledným účinkem, že v porodnicích v oblasti Los Angeles většina robátek vychází z lůna ilegálních rodiček. Účet a mnoho dalších účtů nechť hradí stát. Daňoví poplatníci-voliči se bouří.

      Dva tisíce mil čili přes tři tisíce kilometrů dlouhá hranice je neuhlídatelná. Přepracovaná pohraniční služba pochytá a zpět pošle miliony ilegálů, kteří se znova pokusí, až se jim to přece jen jednou povede. Přebrodí řeku či spíš říčku Rio Grande, překážku nikterak grandiozní, místy s vodou jen po kolena. V oblasti nejvyššího náporu (Tijuana, směr na San Diego) došlo již k vybudování zdi, stěžující přechod ale jen těm, kterým se nechce zeď obejít. Odhady (z roku 1996) k vybudování překážky podél celé hranice se značně liší: od 4 metrů vysoké chain link fence, jíž se lze prostříhat - cena 166,8 milionů dolarů, až po luxusní vybavení, pojmenované jako "velká čínská zeď," tlouštka 6 metrů, zužující se na jeden metr do výše 8 metrů - cena 45,2 miliard dolarů. Takovou investici ale Kongres neschválí. Dlužno dodat, že i když američtí pohraničníci nekladou miny a nepálí za tmy kule do poskakujících stínů, takové expedice nejsou bez nebezpečí. Profesionální převaděči své klienty nezřídka okradou, třeba i povraždí, nebo aspoň pošlou dál pěšky pouští na americké straně (Arizona, Nové Mexiko, Texas), kde v zoufalé prázdnotě se lze dočkat smrti vyčerpáním a žízní.

      Na mexické hranici nepočetní američtí strážci zadrží ročně gigantický počet jednoho a půl milionu ilegálů. Značně menší úlovek - 20.000 zatčených - dosahují ještě méně početní hlídači podél 3.500 mil čili 5.600 kilometrů rekordně dlouhé hranice kanadské. Na jednu osobu tam připadá odpovědnost uhlídat 160 kilometrů, vzdlálenost z Prahy do Mariánských lázní. Na pláních, prériích, lesech, pralesech, divočině a zejména prázdnotě se tak nabízí přemíra svůdných příležitostí.

      Vzdor neveselým zkušenostem české menšiny, jíž se donedávna smělo říkat Cikáni, Kanada se těší oprávněné reputaci země víc velkorysé v přiznávání práva azylu než jsou Spojené státy. Proto rostoucí počet zájemců z jižní Asie (zejména z Indie), Středního východu, ba i z Mexika se napřed přesune tam na sever a teprve pak se vydá jižním směrem na zamýšlenou adresu. Tudy pronikají i mnohé nežádoucí živly, například mezinárodní terorista Abu Maizar, posléze v Brooklynu zatčený při výrobě třaskavin.

      Případný putovatel s mapou před sebou dumá nad alternativami. Vzít to prériemi Manitoby či Saskatchewanu do Minnesoty, Severní Dakoty a Montany? Nebo přiletět do Montrealu a vydat se do blízkého amerického státu Vermontu, vede tam aspoň sedm silnic. Do kopců New Hampshire, státu hned vedle, vede jen jedna pořádná silnice. Co třeba divočina značně prostornějšího, málo obydleného státu Maine ještě dál na východ? Odlet do Toronta s úmyslem se brodit přes velká jezera by ovšem byl značný nerozum. Toronto je ale populárním odrazovým bodem pro celé karavany, mířící k řece Svatého Vavřince, na jejímž opačném břehu je stát New York. Pašováním skupin zejména Číňanů, Indů, Pakistánců a Poláků bohatnou nejen organizátoři, ale i Indiáni - Mohawkové na rezervaci St.Regis.

      K vysvětlení musíme do historie, jež nám nadělila nepříliš logickou právní konstrukci údajně suverénních indiánských národů a jejich oblastí, které ovšem suverénní nejsou, ale v něčem přece jen jsou - neplatí daně byť od amerického eráru pobírají mnohé požitky, smí se tam provozovat kasina, jinde zakázaná, a tak dlouze dále. Jurisdictional nightmare - "noční můra, těžký sen" slovy znalce. Na rezervaci St.Regis (v rozsahu 16.000 akrů) si policie netroufá a vojsko odmítá létat nad jejím územím, poté co došlo k sestřelení helikoptéry zdravotnické služby. Z celkového počtu 8.000 tamějších  Mohawků aspoň tisíc se jich živí pašováním cigaret, alkoholu a lidí. Vzkvétá tam životní úroveň a na rezervaci zpravidla bídného vzhledu rostou parádní obydlí, ba i paláce. Nedávno (22.listopadu 1999) týdeník Timeposkytl detajlní informace. Výtečně organizovaná čínská mafie třkrát až ctyřikrát do týdne přiveze v dodávkách až 15 napěchovaných zájemců, rychlé čluny je za dvě, tři minuty převezou přes řeku, odkud další cesta zajištěna spěšně za pár hodin do New York City. Za poslední dva roky tudy odhadem proniklo 3.600 klientů a ochotní příslušníci kmene od nich inkasují mnohé miliony. Indiáni poslouží i zájemcům, podniknuvším cestu na vlastní pěst. Dojedou do kanadského města Cornwallu a tam se jdou posadit do výkrmny McDonald`s. Kdysi za totality v našem pohraničí neznámá nejistá tvář připoutala pozornost přeochotných udavačů. Zde ale za pár minut někdo přijde, poklepe na rameno a za 500 dolarů nabídne spěšný převoz. Po jeho uskutečnění, menší procházka po rezervaci k silnici číslo 37 a místním autobusem dojet do Masseny, tam vystoupit na stanici Big M Market, počkat na dálkový autobus Trailways a hurá do NYC, této populární Sodomy a Gomory.

      Nedávná nevítaná publicita může ale být na obtíž takovým krokům. Být v kůži předmětného zájemce, asi bych volil cestu na opačném konci země, v provincii Britská Kolumbie. Ze scénického Vancouveru bych odjel autobusem k oné pramálo hlídané hranici s žádnou řekou v cestě, vydal se lesem k silnici číslo 639 kousek od dálnice Interstate 5 a po ní autostopem do Seattlu, sídla Boeingu, Microsoftu a dalších kvetoucích firem, bažících po nových pracovních silách. Ještě lepší by ovšem bylo mít kamaráda, který by mě ve Vancouveru vyzvedl, k hranici odvezl a za ní mě zas vyzvedl. Podrobnou mapu by vytáhl z CD ROM.

      Co si pak na místě počít jako ilegál? Rozhodně bych neutrácel tisíce, aby mi plastický chirurg předělal vizáž. Utratil bych ale 22 dolarů za nedávno vydanou knihu "Ukryj své majetky a zmiz" (Hide Your Assets and Disappear, Regan Books/HarperCollins). Autor Edmund J.Pankau, expert dříve ve službách pátračů po pohřešovaných, se totiž vyzná. Poskytuje rady, kde, kam a jak se ukrýt, jak získat novou identitu. Doporučuje inspekci kteréhokoliv hřbitova okouknout náhrobní kameny a vybrat si nebožtíka vhodného jména a data narození. Řada států v USA totiž na požádání a bez jakéhokoliv důkazu totožnosti automaticky poštou dodá požadovaný rodný list. S jeho pomocí se pak získá řidičský průkaz, cestovní pas a to nejdůležitější - Social Security Card s číslem, pod nímž jsme všichni vedeni, daně platíme a když nás časem přece jen někdo nelapí, i stařeckou penzi pobíráme.

      Pevně věřím a předem se bráním případnému nařčení, že jsem se dopustil zločinu nabádání k trestné činnosti. Uvedl jsem tu jen informace o stavu věcí, jak jsou a jak by být neměly.