Takto se angažující agentury zaznamenávají růst preferencí pro stranu vědeckých socialistů, autorů čtyř dekád totality a méně než úchvatných budovatelských úspěchů. Národ nechce do NATO a vůbec se mu nelíbilo bombardování bratrské Jugoslávie. Záleží ovšem na formulaci otázky: "Přejete si, aby naše republika vstoupila do aliance za cenu, že vaši synové a případně i dcery budou muset obětovat své životy ve válce na Balkánu či dokonce někde mezi Araby?" Nebo se ptát takto: "Přejete si, aby ČR vstoupila do aliance jako jediné možné záruky naší nezávislosti, ochrany před případným nebezpečím z Východu a jedinou možnou cestou mezi nejvyspělejší státy světa?"

      Nejde jen o to, jak se ptát, ale kolik dotázaných bude ochotno odpovídat. S tímto dilematem jsem se trápil při komplikovaném pokusu dopídit se k motivaci uprchlíků poslední vlny v osmdesátých letech. Expedoval jsem  podrobné dotazníky do všemožných končin, od Švýcar po Austrálii, dozvědět se zejména o primárním motivu emigrace - zda spíš utíkali od něčeho či k něčemu, co je zejména pudilo ven, co tam očekávali, do jaké míry se jejich očekávání splnila, jaké bylo jejich největší zklamání. Vyhovělo mi 20 procent dotázaných. Získal jsem tak dvacetiprocentní obrázek. Ten jsem zpracoval za předpokladu jeho stoprocentní věrohodnosti.

      Jenže spolu se všeobecně upadajícím procentem respondentů roste váha, politický dopad takových průzkumů. Závažnou, až do groteskních extrémů dovedenou situaci ve Spojených státech komentují vlivné The New York Times (21.listopadu 1999) v úvaze "Malé špinavé tajemství průzkumů: žádná odezva." Za posledních deset let ochota odpovídat na otázky sběratelů veřejného mínění klesla z 50 na 20 procent. Agentury ovšem nemíní zveřejňovat tak tristní stav věcí. Navíc, i zbylá menšina ochotných respondentů nebývá příliš reprezentativní. Robert M.Groves, profesor michiganské univerzity, upozorňuje na běžnou zkušenost, že osoby pověřené průzkumem, jsou spíš schopny zastihnout a zpovídat rodiny s malými dětmi, občany starší, doma vysedávající, též lidi spíš nezaměstnané než zaměstnané - každopádně málo typický průřez společnosti.

      Vzdor takovým nedostatkům, řada předních politiků neudělá krok, aniž by napřed nehledala inspiraci v jakkoliv nevěrohodných předpokladech nálad veřejnosti. O Clintonovi je přece známo, že napřed nařídil uspořádat průzkum a teprve po obdržení výsledku se rozhodl, zda strávit dovolenou s rodinou u moře nebo na horách. Když orální aktivistka Monika Lewinská vyrukovala s modrým šatem, okrášleným prezidentovým semenem, Clinton kontaktoval svého bývalého poradce Dick Morrise (jenž kvůli fetišismu a provaleným hrátkám s prostitutkou musel opustit Bílý dům), jak zareagovat. Morris uspořádal okamžitý telefonický průzkum ke zjištění, zda veřejnost bude ochotna Clintonovy nedůstojné laskominy prominout. V tom případě byl hříšník připraven říct pravdu. Výsledek sondy byl ale negativní a proto se Clinton nepřiznal a raději se pustil do svých proslulých vytáček,semantických eskamotáží, a vše vyvrcholilo procesem impeachment, drastickým krokem, podniknutým jen po druhé v dějinách země. A hlasování v Kongresu by bylo dopadlo jinak, nebýt průzkumů veřejného mínění, nenakloněného k vypuzení provinilce z úřadu. Tak skončila závažná ústavní krize jediné zbylé supervelmoci.

      Po tomto vítězství, na zahradě Bílého domu Clinton oslavoval a byl oslavován. Viceprezident Al Gore ho charakterizoval jako jednoho z největších, nejobdivuhodnějších státníků v dějinách. Nyní Gore usiluje se stát jeho nástupcem. Nejčerstvější průzkumy ho ale již přiměly k radikální změně melodie: teď se od Clintona distancuje, zdůrazňuje tradiční hodnoty, manželské ctnosti. Rovněž předělává svou image upjatého, příliš formálního tvora, panáka typu, jemuž se říká "dřevěný Indián"(wooden Indian). Odložil sako a kravatu, a v rozhalence, ve svetru, s jednou rukou v kapse, bodře promlouvá k masám.

      Výsledným produktem je naprogramovaný manekýn. Tak poroučí výzkumy a tak si i všímá aspoň částečně již prokouknuvší veřejnost. Proto teď v předběžných kolech kampaně pro volby, které budou až za rok, na popularitě získávají jeho rivalové, bývalý senátor, Demokrat Bill Bradley, a nynější senátor, Republikán John McCain. Ti totiž dělají dojem osobností, ochotných vyjadřovat svá stanoviska bez předepsaného scénáře profesionálních manipulátorů. Vůdce má vést, od toho má mandát, proto byl zvolen. Svůj formát prokáže ochotou, odvahou zaujmout nepopulární stanovisko. Tak jak třeba též dovede Václav Havel, na rozdíl od svého jmenovce.

      Arianna Huffingtonová je emigrantka z Řecka. Jejím konzervativním názorům se dostává pozornosti zásluhou manželství s multimilionářem, politikem a prozatím i neúspěšným senátním kandidátem. Obviňuje z levičácké zaujatosti organizace, zkoumající politický tep národa, a doporučuje jednoduché řešení - bojkot. S průzkumníky se nebavit, dojde jim dech, jen ať atrofují, politici se jich budou míň všímat, s úbytkem manipulace přibyde víc demokracie. Slyšíme též nápady zavést pomocí Internetu demokracii přímou, dotykem na klávesnici podpořit či zatratit ten který bod na pořadu dne - že pak politiků-vůdčích postav už vůbec nebude třeba. Tak si vyberte.