Po skončení studené války a bipolarity, USA se do příliš nákladné a každopádně nevděčné role jediného zbylého policajta a hasiče světa pustily bez velkého nadšení, s rostoucí nechutí. Slovy Madeleine Albrightové, Amerika se stala indispensable nation - nezbytná, nepostradatelná. Chytré bomby dodávané na správnou adresu, prozatím vždy nevyhratelná letecká válka se stala vyhratelná, bez ztráty jediného vojáka na vítězné straně. Takové počínání vyvolá respekt, třeba i obdiv, nikoliv ovšem velkou náklonnost. Jak poznamenává Thomas L. Friedman, vynikající komentátor The New York Times (20.srpna 1999), rozdíl mezi tím, jak svět vnímá Ameriku a jak Amerika vnímá sama sebe, by už nemohl být větší.

      Zatím co leckdo ve světě vidí strašidlo - duální děs globalizace a amerikanizace, na opačném břehu Atlantiku se k životu značně probouzí izolacionismus, přesvědčení, že zájmům země prospěje co nejmenší zapředení do zahraničních problémů, nesčetných, nekonečných, případně neřešitelných. Takové pojímání světa má svou tradici od ranného prvopočátku: už George Washington v roce 1797 v projevu na rozloučenou varoval před permanentními aliancemi s kýmkoliv.  Čtyři roky poté, totéž s ještě větší vehemencí opakoval Thomas Jefferson a od té doby se varování objevují dodnes.

      Izolacionismus se prozatím stal dominantní politikou země jen jednou, po první světové válce, která kvůli vzdálené Evropě připravila národ o značný počet jeho synů.  Washington odmítl i členství v ženevské Lize národů, dítku idealisty-humanisty Woodrow Wilsona. O zásadní zvrat nadále se neobracet ke světu zády se postarali Japonci útokem na Pearl Harbor v prosinci 1941. Amerika - arzenál světa, zásobovala a zachraňovala demokracie a při té příležitosti i Stalinovu krutou říši. Po válce máme studenou válku, NATO a nyní i nevděčnou roli zbylé supervelmoci.

      Rozkoly ve vlastních řadách - idealisté versus realisté, internacionalisté versus idealisté - nelze redukovat na tradiční soutěžení dvou politických stran, Demokratů a Republikánů. Do Vietnamu se zabředli Demokraté Kennedy a Johnson jakož tam i uvízl Republikán Nixon. Jestliže Demokrata Clintona za jeho iniciativu na Balkáně kritizovali zejména Republikáni, před tím to byli Demokraté, kritizující Republikána Bushe kvůli válce v Perském zálivu. V Kongresu se nedodržuje stranická linie při dohadování, zda víc spolupracovat se spojenci nebo jednat na vlastní pěst, úplně kašlat na beztoho nevděčný svět a raději se starat o řešení přemnoha vlastních domácích problémů. Někteří kongresmani jsou přesvědčeni o unikátní roli Spojených států, těšících se z výhod, poskytnutých jak dějinami, tak zeměpisnou polohou, daleko za mořem. Chtěli by vyvážet demokracii, o jejíž blahodárnosti jsou důkladně přesvědčeni.

      Po půl století zahraniční politiky, v níž převládal konsensus obou politických stran, došlo teď k recidivě izolacionismu na obou koncích politického spektra. USA dluží obrovskou částku na členský příspěvek v OSN. V říjnu 1999 senát odmítl ratifikovat Clintonem podepsanou smlouvu o zákazu atomových pokusů. Proti smlouvě, která měla být vrcholem Clintonova problematického odkazu, hlasovali i významní odpůrci izolacionismu jako například senátoři Richard Lugar a John McCain. Silná je alergie vůči požadavku podřídit americké branné síly mezinárodnímu komandu OSN,  vůči výboru UNESCO, který doporučil či spíš poručil Washingtonu zastavit důlní činnost v blízkosti Yellowstoneského národního parku. Některé izolacionisty charakterizuje sebevědomí, případně těžko odlišitelné od arogance, že USA mohou zvádnout své úkoly a mezinárodních smluv netřeba (například předáci Republikánů, senátor Trent Lott a kongresman Dick Armey dle NYT, 30. října 1999).

      Razantním příkladem druhého typu izolacionismu je výřečný publicista Patrick J. Buchanan. Vychází z pozice nikoliv imperiální síly své vlasti, ale  z jejího údajného ohrožení. S notnou dávkou populismu brojí proti volnému trhu, liberální imigraci, přílivu cizáků a jejich zboží, proti mezinárodním organizacím a vojenské účasti v zahraničních konfliktech. "Proč se máme angažovat v kmenových válkách, do nichž nám nic není?" opakuje tento již dvakrát neúspěšný kandidát na prezidentství, o něž teď usiluje potřetí přestupem z Republikánské strany do Reformní strany, amorfního slepence. Vzdor podpoře v kruzích jak modrých límečků, tak i zatrpklých patriotů, jeho šance na zvolení je nulová. Rozhodně si nepolepšil svou právě vyšlou knihou A Republic, Not An Empire, v níž tvrdí, že v roce 1940 Německo nikterak neohrožovalo Ameriku a že chyba to byla vyprovokovat Hitlera k vyhlášení války.

      Významnou roli v americké zahraniční politice hraje konzervativní senátor Jesse Helms, Republikán ze Severní Karoliny, předseda mocného Foreign Relations Committee. Je v jeho moci ten který bod agendy popostrčit nebo odložit ad infinitum. Lhostejný vůči svým často až krutým kritikům, šarmantní vůči politické odpůrkyni Madeleine Albrightové (která občas nosí tričko s nápisem I LOVE JESSE), v roli vyšetřovatele skandálů, všelijakých nepravostí, snaží se prosazovat zájmy své země, jak on to vidí. Na jeho agendu se nedávno dostalo vyšetřování zahraniční pomoci poskytnuté Rusku: kam se poděly dary (5,2 miliard dolarů) a půjčky na výhodný úrok (12,8 miliard). Memorandum C.I.A.  o zlodějském počínání předáků v Moskvě viceprezident Al Gore, kamarádící se s bývalým premiérem Černomyrdinem, kleptokratem z nejznamenitějších (nashromážděný majetek ve stonásobné až tisícinásobné výši legálního platu) odmítl připsáním populární americké diagnózy Bull shit čili Býčí hovno.

-   -   -

      Polovina členů Kongresu nevlastní cestovní pas. Nevidí důvod, proč by se měli někam trmácet. Republikánský kongresman Ernest Istook z Oklahomy vyčetl Clintonovi, že za dobu svého prezidentování strávil 180 dní - půl roku - v >cizině, návštěvou 104 států, v nichž slíbil darovat ne méně než 22 miliard dolarů.

      Na zahraniční pomoc se už utratily nespočítatelné obnosy a přitom obyvatelstvo v naprosté většině afrických států žije teď bídněji, než v dobách kolonialismu. Poskytnuté fondy příliš často pozřou neužitečné projekty nebo zmizí na zahraničních kontech kleptokratů. Nálada v americké veřejnosti se mění, přibývá tzv.compassion fatigue - únava ze soucitu, stokrát nic umořilo osla.  Zásluhou konce studené války, všelijací ti rozvojoví vyděrači upadají do oprávněné bezvýznamnosti.

      Měřeno metrem hlasování v OSN, štědrost se věru nevyplácí. Před sebou mám údaje washingtonské konzervativní Heritage Foundation pro období posledních pěti let: USA poskytly v r.1998 zahraniční pomoc 126 státům. Zdaleka nejštědřeji obdarovávanými jsou Izrael (3 miliardy USD ročně, což při počtu 5,7 milionů obyvatelstva přijde na 526 USD per capita) a Egypt (2,116.000 - 63 mil. - 33,6). Zatímco Izrael v r.1994 proti USA hlasoval v OSN jen v 5 procentech případů, Egypt tak činil ve většině případů (65%). Izrael je výjimkou, Egypt pravidlem. Tři čtvrtiny (74%) obdarovaných většinou hlasují proti USA.

      Někdy výše obnosu bývá přímo úměrná intenzitě antiamerického postoje. Příkladem nám poslouží Indie, každoroční příjemce sumy 144 až 164 milionů USD. Proti USA pravidelně hlasuje v aspoň 80 procentech případů jako Castrova Kuba. V r.1998 desítka nejvíc inkasujcích vypadala takto: 1.Izrael, 2.Egypt, 3.Ukrajina, 4.Jordánsko, 5.Indie, 6.Rusko, 7.Peru, 8.Etiopie, 9.Haiti, 10.Gruzínsko.

      Kromě Izraele (94% podpůrných hlasů), z hlediska Washingtonu se nejlíp zachovalo Gruzínsko (92 milionů USD pro 5,5 milionů obyvatel) s 59 procenty hlasů. Porovnejme se štědře financovaným Jordánskem (192 mil. pro 6 mil.obyv.), hlasujícím s dárcem jen v 28 procentech případů.
Nejvíc protiamerických hlasů dodává africký kontinent, ten nejvíc obdarovávaný. Těžko pochopit, proč by i sebemenší suma musela spěchat na na adresu Gabunu, ropou nasáklého, bývalé francouzské kolonie, nadále se těšící značné pozornosti a podpoře z Paříže.

      Stoprocentně proamericky hlasující je jen maličká Mikronésie. Druhý je Izrael a třetí s 91% podpory je Uzbekistán (příjemce 21 milionů). Západoevropské státy v průměru hlasují s USA ve dvou třetinách případů, stejně tak jako postkomunistické státy střední a východní Evropy. Tam se nejvíc finanční podpory dostává Bosně (obyv.4,5mil. a 216 mil. USD v 1998). Na druhém místě je Albánie (obyv.3,5 mil. a 30 mil.USD) a na zcela posledním místě v přepočtu na obyvatele je Česká republika - z 16 milionů dolarů v 1995 na pouhý 1 milion v 1997 a 1998. Maďarsku se zhruba stejným počtem obyvatelstva se dostává 8,5krát víc, Polsku per capita desetkrát víc a Slovensku (obyv. 5,4.mil a 10 mil.USD) osmnáctkrát víc.

      Proč Češi tak málo - pouhý desetníček na hlavu? Na rozdíl od již jmenovaných sousedů, Praha nemá ve Washingtonu účinnou lobby. Spíš se tam prosazuje anti-lobby zásluhou emigrantů, jimž bylo příliš dlouho odpíráno navrácení původního občanství a teď, když ho již mít mohou, ukradený majetek mít nemohou. Třeba tu i přetrvává reputace země dříve prosperující, asistence nepotřebné, onen dojem premianta, tak důsledně inzerovaného prognostikem profesorem Klausem, ještě dřív než zásluhou neoslňujícího výkonu vladařů nastala blbá nálada.