Potlačení Pražského jara bratrskými tanky sice zachránilo socialismus, tak jak si ho představovalo moskevské politbyro, ale rovněž v mnohých hlavách notně zviklalo víru v takové lepší příští. Jednou z nich byl Rus Vasil Mitrochin, ročník 1922, ve službách KGB od roku 1948. V roce 1968 sloužil ve Východním Německu a Srpen se mu stal důkazem, že sovětský režim je nereformovatelný.

      Revanžoval se mu tak dokonalým způsobem, jak se dřív nikomu ještě nepovedlo. Po převelení zpět do Moskvy dostal na starost archiv KGB při stěhování z přeplněné Lubljanky do nových prostorů v předměstí: kolem 300.000 spisů včetně těch nejtajnějších.  Pravá jména, identity sovětských důstojníků v roli tzv.ilegálů v zahraničí. Stovky cizinců, od vrátných po ministry, v sovětských službách. Zprávy o šalebných akcích a provokacích. Například v dílně KGB vyrobený dopis Lee Harvey Oswalda jako důkaz, že CIA měla na svědomí zavraždění prezidenta Kennedyho.

      A všechny tyto úzkostlivě střežené skvosty se Mitrochin úspěšně pokusil vypašovat: žádnou jinou tajnou službu kdy postihlo takové neštěstí. Skvosty začal přepisovat na papírky a vynášet v botách. Při odchodu z pracoviště docházelo jen k občasným kontrolám příručních zavazadel. Mitrochin se osmělil a začal vynášet materiály po kapsách. Doma je strkal pod matraci, o víkendu převážel na dáču, na stroji přepisoval, ukrýval a úspěšně si tak počínal dvanáct roků. Po rozpadu SSSR v roce 1991 odjel do jedné z baltských republik a kontaktoval americkou ambasádu. Tam ale neměli zájem - vždyť už studená válka skončila, že ano. Naštěstí Britové se nezachovali tak idiotsky. Mitrochin jim při několika opakovaných návštěvách předal další porce archivu a zbytek z dáči odvezl jejich agent. V roce 1992 se Mitrochin s rodinou odstěhoval do Británie a již obdržel tamější občanství. Informace z archivu získaly spřátelené tajné služby. Spolu s Mitrochinem, Christopher Andrew, profesor na  univerzitě v Cambrigdi a autor řady prací tohoto žánru, z poskytnutého množství materiálů sepsal knihu nazvanou THE SWORD AND THE SHIELD ("Meč a štít") s podtitulem THE MITROKHIN ARCHIVE AND THE SECRET HISTORY OF THE KGB. Právě vyšla v New Yorku v nakladatelství Basic Books, stran má přesně 700, z toho 130 stran jsou footnotes, odkazy pod čarou.

      Pořádně absorbovat takové množství informací zabere hodně dlouhou dobu. Prozatím jsem se seznámil jen se stránkami, zabývajícími se tehdejší ČSSR a její StB. Nejvíc toho tam je o době socialismu s lidskou tváří a o následné normalizaci.  Nejostřejší kroky tehdy prosazoval Juri Andropov, který jako sovětský velvyslanec v Maďarsku v roce 1956 byl svědkem lynčování věrných soudruhů na kandelábrech. Pražské jaro chápal jako konspiraci temných imperialistických sil, vzdor zprávám KGB rezidentury z Washingtonu o úplném opaku. KGB zprvu hodnotila Dubčeka jako "našeho Sášu", poté jako soudruha šikovně manipulovaného buržoazními živly, až teprve nakonec končil jako zrádce.

      Na rezidentuře KGB v Praze přibyly na jaře mnohé nové kádry. Nejvíc kontaktů s touto adresou udržovali Bilak, Indra, Kolder a Lenárt. Rovněž do země přibyli  ilegálové - sovětští důstojníci, vydávající se za západní turisty, studenty, žurnalisty ze Západu, zejména ze SRN (akce s krycím jménem PROGRESS), s úkolem infiltrovat skupiny údajných kontrarevolucionářů. Juri Linov, vydávající se za Rakušana, získal důvěru Luďka Pachmana, což vedlo k jeho - a nejen jeho - zatčení. Ne všechny takové kroky se dařily: například se nepovedl únos profesora Václava Černého a spisovatele Jana Procházky. Auto s diplomatickou poznávací značkou je mělo odvézt do NDR a předat soudruhům ze zvláštního oddělení. Černého (přidělené krycí jméno TEMNY) kontaktoval Valentin Alexandrovič Gutin alias Guryev v převleku za imperialistického Němce. Marně se snažil přesvědčit profesora o hrozící újmě a nabídl bezpečný úkryt. Vasil Antonovič Gordievský alias Gromov, nasazený na Procházku, rovněž neuspěl. Ten totiž měl od tehdejšího ministra Pavla k dispozici ochranku a navíc neuměl německy, což měla být řeč údajného Němce, netroufajícího se rozhovořit mateřskou ruštinou. Po několika týdnech pokusů, od únosu bylo upuštěno. (Gromov, ročník 1933, umřel mlád, v r.1972: alkoholismus, choroba z povolání. Jeho bratr Oleg, rovněž KGB, utekl na Západ a značně uškodil původnímu zaměstnavateli.)

      Jako by těch Zemanů nebylo dost: Jaroslav Zeman, informátor na ministerstvu vnitra, udal do Moskvy Lubomíra Štrougala, že zdravým jádrům upírá povýšení a odměny.  Na Štrougala si tamtéž stěžovali Karel Hofmann, Antonín Kapek a Miroslava Hruškovič, že se snaží vlísat v Bilakovu přízeň a proto pořídil pro Bilakovu dceru dar, placený z rozpočtu televize. Viliam Šalgovič ještě před úspěšným spácháním sebevraždy posílal protesty, že přední revizionisté a jejich rodiny nejsou dostatečně postiženi.

      Normalizátoři se  mezi sebou značně škorpili. J.G.Sinicynovi, šéfu KGB v Praze, Bilak podal udání na Dalibora Hanese, jednak pro údajně vlažný postoj v pomýleném roce a také proto, že jeho otec před válkou potlačil dělnickou demonstraci na Slovensku. Krátce po tomto udání, Hanese nahradil v předsednictví Národního shromáždění Alois Indra. Jakeš si svému kontaktnímu orgánu G.Slavinovi na pražské rezidentuře stěžoval, že Husák nařídil odposlouchávání telefonátů všech členů politbyra. Mitrochinův archiv také obsahuje požadavky Hofmanna, Indry, Jakeše a Kapka, aby Husákovi byla odepřena funkce prezidenta znormalizované země.

      Po zkušenosti s Pražským jarem, Antropov zřídil zvláštní 5. oddělení, zabývající se disentem, vnitřním nepřítelem. Pro tuto činnost došlo k angažování agentů i ze satelitních zemích. Solženicyn, Aeroflotem vyvezený do nuceného exilu, z Frankfurtu přesídlil do Curychu. Tam na něho Moskva nasadila estébáka Dr.Františka Holuba a jeho v Rusku narozenou manželku Valentinu. Vydávajíce se za emigranty, podařilo se jim získat Solženicynovu dúvěru. V roce 1974 ho vzali sebou do blízkého Pfiffikonu na výstavu do české galerie, vlastněné Oskarem Krausem, rovněž někdejším politickým vězněm. Bývalí muklové se objali. Holub zařídil seznámení s jiným emigrantem a literátem, estébákem Tomášem Řezáčem. Solženicyn souhlasil, aby Holub editoval český překlad díla Gulag Archipelag a aby Řezáč do češtiny přeložil dlouhou poému Pruské noci. (Kniha se ale nezmiňuje výsledku či o tom, že Řezáč se vrátil do Prahy důkladně pohanit exil, načež zásluhou svého alkoholismu předčasně rozšířil řady navždy odešlých soudruhů.)

      Karlu a Haně Koecherových je věnováno několik stránek. Ve službách StB, v roce 1965 na Západě požádali o politický azyl a přijeli do New Yorku. Koecher se dostal do kontaktu s rozhlasovou stanicí Svobodná Evropa a též studoval na Kolumbijské univerzitě. Posléze se manželé přesunuli do Washingtonu, který on údajně charakterizoval jako sex capital of the world. Tehdejší doba ještě před výpukem metly AIDS byla značně veselá, hodně wife swapping, group sex, skupináče. Paní Hana se holedbala svým pomilováním s početnými příslušníky CIA, Pentagonu, reportéry předních novin a s jedním senátorem. Organizátor skupináčů ji charakterizoval jako "mimořádně krásnou (strikingly beautiful), vřelou, sladkou, půvabnou, neuvěřitelně orgazmickou". O manželovi se jeho partnerky vyjadřovaly daleko míň lichotivě. (Někdejší jeho washingtonský přítel mě ujišťoval, že Koecherovi nejvíc chutnaly obézní černošky.)

      Koecher získal informaci, z níž Moskva vydedukovala identitu svého diplomata, který se rozhodl pracovat pro Američany. Alexandr Dmitryjevič Ogorodnik byl v roce 1977 zatčen, ale při výslechu spolkl jed a nikomu již víc neřekl. Nedlouho poté - začátkem roku 1980 - se karty obrátily, manžele Koecherovi odhalil agent CIA, jemuž se podařilo proniknout do služeb StB. Kniha ho, žel, nejmenuje. Jistě bychom se od něho mohli dozvědět ledacos zajímavého. V roce 1984 byli Koecherovi vyměněni za sovětského disidenta Ščaranského, nyní ministra v izraelské vládě, a vrátili se do Prahy.

      Pražské StB si občas počínalo až příliš radikálním, Moskvě nevyhovujícím způsobem, například svou neúměrnou podporou rudých brigadýrů v Itálii. Zejména po zavraždění bývalého premiéra Aldo Mora, Sověti a italská komunistická strana kárali Vladimíra Koutského, tehdejšího československého velvyslance v Římě.

      Převoz archivu na Západ a jeho zveřejnění zpúsobil a nadále způsobuje bolehlav na mnohých adresách. V USA takto odhalený Robert Lipka, bývalý zaměstnanec National Security Agency, obdržel trest osmnácti let pobytu za mřížemi. V Anglii identifikovali důchodkyni Melitu Norwoodovou, která dlouhá desetiletí zásobovala Sovětský svaz špionážními informacemi. V roce 1958 jí Moskva tajně udělila Řád rudé zástavy. Dotyčné zasloužené je už 87 roků, žije ve starobinci v londýnském předměstí, ke svým někdejším zásluhám se hrdě hlásí, stále přesvědčena o pravdivosti padlé víry. Vláda teď zvažuje, zda se zarputilou stařenou obtěžovat předložením k soudu. Kniha přidělala práci vyšetřovatelům v mnohých zemích. V Itálii to prozatím je 261 politiků, diplomatů, profesorů, novinářů v takových ošidných službách.