Na americkém trhu se pravidelně objevují tucty ba i veletucty nejčerstvějších biografií, ale už po dlouhou dobu žádná nevyvolala tolik vzruchu a kontroverze jako kniha s názvem Dutch: A Memoir of Ronald Reagan. (Dutch = Holanďan, holandský - jeho přizvisko z mládí, ač on je irského původu.) Vydalo ji největší americké nakladatelství Random House, jedno z nejprestižnějších.

      Sice vůbec nic skandálního, skandalizujícího, na způsob rychlokvašných pseudobiografických bestsellerů v Čechách, nicméně se rozpoutal mediální uragán: v tisku, rozhlase a televizi komentují, vychvalují či zatracují ti, kteří ji ještě neviděli a pokud se jim již dostala do ruky, jen stěží mohli její mamutí rozsah 874 stran pořádně zvládnout.

      Pachatelem polemického vzrušení je autor Edmund Morris, narozený v roce 1940 v Keně, Africe východní, a vyrostlý v Africe jižní. Má pověst solidního historika a brilantního stylisty. Získal řadu uznání, například National Books Award, a v roce 1979 za svou první biografii The Rise of Theodore Roosevelt získal prestižní Pulitzerovu cenu. To také pomohlo, že Reaganovi poradci doporučili  Morrise jako oficiálního životopisce. Řada nakladatelství projevila zájem a autor si vybral Random House, vyplativší zálohu tří milionů dolarů - sumu, jejíž úroky by zaručily pohodlnou doživotní existenci.

      Na televizní obrazovce Morris dělá věrohodný dojem svým pečlivým vysvětlováním důvodů, proč a jak se s psaním tohoto díla vypořádal. Pustil se do práce, která se ale pramálo dařila, vzdor mimořádně privilegovanému přístupu k Reaganovi.  Byl mu málo k užitku: prezident marnil většinu času vyprávěním anekdot, neskutečných zážitků, vyhýbavými odpovědmi na závažné otázky. Morris měl příležitost nahlížet do archivů, hrabat se v papírech, zpovídat rodinné příslušníky, přátele, spolupracovníky, někdejší spolužáky, putovat po stopách jeho dětství na prérii středního západu.

      Morris není typem autora - chrliče. Pečlivě pomalý tvůrce, dlouze dumající nad tou kterou zapeklitou větou, průměrně jen 300 slov byl výsledek jeho celodenní lopoty. "Vůbec se v něm nemůžu vyznat, je to politický genius nebo totálně nudný člověk (bore)? On se mi zdá být tak prázdný!" stěžoval si manželce a později nám, divákům a posluchačům. Morris začal konvenčním způsobem, stylem, tak jak ve své dřívější veleúspěšné životopisné práci. Reagan mu ale stále unikal, nedovedl se v něm vyznat, nebyl schopen proniknout do jeho duše, jeho myšlení. Jakoby ten člověk neměl vnitřní život. "Nejzáhadnější člověk, s jakým jsem kdy měl co dělat. Je nemožné mu rozumět," tak ho Morris charakterizoval v přednášce pro své kolegy historiky na univerzitě ve Virginii.

      Státník s minimální schopností se soustředit. Však i řada předních politiků ho hodnotila jako jednoho z nejvíce pasivních a nejméně se zajímajících (incurious) lidí, kteří kdy sídlili v Bílém domě.  V soukromí nudný, až úžas vzbuzující primitivismus (astonishingly primitive). Na otázky odpovídal s vtipkováním nebo s takovými non sequitur, že tazatelé ztuhli celí zkoprnělí. S důkladným odstupem (serene detachment) od problémů třeba vyjádřil názor, že chudobu si především zaviňují sami chudáci. Debaty na závažná témata zaháněl do kouta svým opakovaným vtipkováním.

      Značná řada let, strávená před kamerou v Hollywoodu - oné Dream Factory, továrny na sny - mnohdy dovede ovlivnit herce do té míry, že přestane rozlišoval roli od skutečnosti, filmovou zápletku od historické pravdy. Reagan neměl zábrany citovat smyšlené statistiky, jimž nepochybně věřil. Jeho návyk popírat realitu z něho ale nedělal vědomého lháře, jakým je nynější prezident Clinton.

      Mnozí hodnostáři nebo i blízcí Reaganovi spolupracovníci mívali společnou zkušenost: prezident je pozval na soukromou večeři, dlouhé hodiny s posezením, výtečným jídlem a pitím a když se druhý den potkali, už o tom ani slovo, sebemenší komentář. Třeba si to už vůbec nepamatoval, z mysli vymazal. Morris tohle přece jenom podivné počínání vysvětluje mentalitou herců, zaměstnávajících mysl tím co teprve bude a ne tím, co už bylo. Jde se od role k roli, po ukončení jedné, s úplným soustředěním na tu další. Morris vehementně odmítá hypotézu, že už tehdy se začal objevovat dopad Alzheimerovy choroby, jejíž existenci Reagan jako už ex-prezident oznámil národu v roce 1994. Tehdy se stáhl do soukromí, chorobou teď zubožen do té míry, že tento člověk se zásluhami vskutku historického dopadu už není schopen se na nic upamatovat.

      Morris se tímto projektem zabýval čtrnáct let a skutečná persona prezidenta mu stále unikala - nebyla k pochopení a uchopení. Uplynuly dva roky marných pokusů, nakladatel začal naléhat a autor docházel k závěru, že standardní biografie, jak je od něho očekáváno, není napsatelná. Životopiscům hrozívá nebezpečí, že bývají příliš ovlivněni postavou, jejíž literární portrét míní tvořit, ba se s ní i začnou ztotožňovat. Morris šel vědomě ještě dál. Při návštěvě a málo plodném pátrání na někdejším Reaganově učilišti Eureka College, došel k rozhodnutí. Jako kdysi staří Řekové zvolal Eureka! a vstoupil do děje. Zestárl o 28 let, narodil se v roce 1912 jako Reagan, bude ho doprovázet na životní pouti. Proto teď to pozdvižení.

      Neměl jsem jinou možnost, opakuje Morris. Reagan byl především herec s potřebou se producírovat. Stal jsem se jeho diváctvem. Jinak bych se pod povrch jeho persony vůbec nemohl dostat. V titulu knihy není slovo biography, ale memoir - paměti. Morris se nedefinuje jako narrator - vypravěč, ale jako tzv.projector - promítač. Každopádně smyšlená postava, ale to, co o Reaganovi sděluje, je doložená skutečnost, historická pravda. Onen fiktivní Morris dodá barvu, šťávu, a nikterak se neplete do cesty skutečným postavám.

      Nakladatelství zbledlo: realita se tak smísí s fikcí, bude to nerozlišitelné, bude to katastrofa. Zděšen byl Robert Loomis, vážený profesionál se zkušeností ediční práce s řadou významných autorů (např.Williamem Styronem), porodní bába významných děl dvacátého století. Morris ho jakož i šéfredaktorku a ředitelku nakladatelství Annu Godoffovou přinutil ke kapitulaci. "Buď tomu budete věřit nebo ne," řekl téměř leninsky.

      Vznikl tak unikát v žánru solidního, odpovědného životopisectví: částečně imaginární záznam pomyslného současníka. Nakladatelství uvádí knihu takto: "Autorizovaná biografie, výsledek rozsáhlé vědecké práce. Všechna Reaganova slova (psaná či proslovená), jeho vyjádřené myšlenky, jeho činy, jakož i všechny historické postavy v textu, jsou výlučnou záležitostí doložitelných faktů."

      Prvních 300 stran se zabývá Reaganovým mládím. Fiktivní Morris se s ním poprvé setkává  v roce 1926 na školním hřišti v rodném městečku Dixon, státu Illinois. Popisuje jeho  počínání plavčíka (life guard) na řece, kde údajně zachránil 77 životů. Sportovní reportér před mikrofonem rozhlasové stanice v Des Moines, žírném státu Iowa, pak začátkem čtyřicátých let průnik do Hollywoodu ve filmových rolích vesměs zanedbatelné kvality. Jeho první manželka Jane Wymanová, značně talentovanější herečka, se s ním rozvedla. To a smrt jejich v roce 1947 narozené dcery, Reagana důkladně zasáhlo a zahnalo do vnitřní izolace. Angažoval se napřed jako levicový odborářský funkcionář a z funkce předsedy Screen Actors Guild to v Kalifornii dotáhl až na guvernéra nikterak levicové orientace. Po této jeho úspěšné roli už pak nebylo nic vyššího než osmileté nájemnictví v Bílém domě ve Washingtonu, 1981 - 1989. Autor Morris stylem filmové montáže hledá tajemství Reaganova charakteru, tak jak hledal vypravěč ve slavném filmu Občan Kane Orsona Wellese.

      Proč raději nenapsal román jako například Gore Vidal o Lincolnovi?

Kritici se v hodnocení výsledku značně rozcházejí, často i na stránkách téhož zdroje (např. Christopher Lehmann-Haupt a Michiko Kakutani v The New York Times). Proti diagnoze "bizární, nezodpovědný, zrůdně do sebe zahleděný" oponuje diagnoza "kniha velmi zajímavá, provokující, napěchovaná tak, že puká pod tlakem svých lží i své poctivosti" (Hendrik Hertzberg v The New Yorker).

      Kniha obsahuje spoustu odkazů, poznámek pod čarou, mezi nimiž jsou ale i bogus footnotes, poznámky zcela smyšlené. Tento počin odmítají všichni kritici. Autor tím zbytečně znevážil svou práci, zamlžil onen předěl mezi fikcí a realitou a také zbytečně vroubil do textu smyšlené postavy, například svého údajného syna, značně neatraktivního radikála šedesátých let.

      Morris, neostýchající se prezentovat úplnou plejádu Reaganových nedostatků - jeho povrchnost, sebezahledění, fantazírování, nicméně zůstává jeho velkým obdivovatelem. Onen údajný airhead (doslova "vzduch-hlava") je rovněž charakterizován jako collosus. Kolos s prázdnou hlavou?

      Stal se prezidentem v době, kdy se země zmítala v největších hospodářských potížích od doby ekonomické krize třicátých let. Navíc byl národ v té době tupen mohamedánskými revolucionáři v Iránu, američtí diplomaté drženi jako rukojmí po 444 dnů, slabošský prezident Carter reagoval modlitbami, nálada v národě pramizerná. A pak s Reaganem přišla důkladná změna. Ještě větší zásluhy ale měl v oblasti zahraniční politiky, světového uspořádání. Člověk s tak zřetelnými intelektuálními nedostatky a přitom snad ten úplně jediný, kdo byl přesvědčen o dočasnosti sovětské říše zla, o nevyhnutelnosti jejího pádu. A k uspíšení tohoto pádu notně přispěl, jakkoliv svět dosud není ochoten mu tyto zásluhy přiznávat. (Tímto tématem jsem se zabýval v článku "Reaganovy zásluhy o pád říše zla," ve švýcarském měsíčníku Zpravodaj, prosinec 1994. Přemluvil saudského krále zvýšit produkci ropy a tak podstatně snížit její cenu na světových trzích, čímž Moskva přišla o miliardy dolarů, předpokládaných a v pětiletce naplánovaných zisků. Sovětům, zabývajícím se industriální a vojenskou špionáží, se podstrkovaly důmyslně sabotované plány, které při pokusech o jejich realizaci vedly k dalším miliardovým ztrátám. Reagan pořádně zvedl vojenský rozpočet, soustředil se na technologii, známou to Achillovu patu bolševiků. Moskva byla přinucena pustit se do úmorné nákladné práce problematických hodnot. "USA chtějí Sovětský svaz ekonomicky vyčerpat," prohlásil Gorbačov a měl svatou pravdu. Sluší se poznamenat zásluhy aspoň ještě jedné osoby - Lane Kirklanda, nedávno zemřelého předsedy americké odborové organizace AFL-CIO. Značně pomáhal zejména polské Solidaritě, dodával potřebnou komunikační techniku. Kirklandova vdova Irena, původem Češka, nyní žije v Praze.)

      Reaganova manželka Nancy Morrisovu knihu zatratila, kdežto jeho tři děti (Michael, Patty a Ron) se vyjádřily příznivě. Michael Deaver, jeden z Reaganovych někdejších dlouhodobých spolupracovníků, zareagoval pojednáním "The Elusive Ronald Reagan (NYT, 29.září 1999). Přiznal, že svému idolu úplně rovněž nerozuměl, ale něco z něho přece jen pochopil. "Neznám nikoho, kdo jako Reagan se cítil tak pohodlně (comfortable) ve své kůži v jakémkoliv prostředí v jakoukoliv dobu. He enjoyed himself thoroughly (ve smyslu "pěkně si užíval, svou roli vychutnával"), ať už jako guvernér nebo prezidetský kandidát nebo jako prezident. A přesně věděl, kdo sám je. ... Měl neotřesitelnou víru v Boha, že mu svěřil úkol, smysl jeho existence, a že je to jeho osud a povinnost sloužit. ... Na rozdíl od jiných politiků to byl člověk s vlastním kompasem."

      Teď už je ale úplně bez kompasu. Alzheimer ho připravil i o vědomí existence těchto sporných memoárů. Zásluhou megatonážní polemické publicity se už  na trh dostalo 300.000 výtisků. Briskně jdou na odbyt, další tisíce se tisknou.