Dotace umění z erárních zdrojů má v Americe daleko menší tradici než v Evropě, ač poskytovány jsou občas značné sumy. Občas též vedou ke značným kontroverzím. Nezájmem senátora Daniela P.Moynihana o znovuzvolení se rozpoutává boj o uvolněné místo mezi Rudi (Rudoph W.) Guilianim, dosavadním starostou New York City, a dosavadní manželkou prezidenta Clintona, Hillary Rodhamovou. Soutěž získává na intenzitě, takže i otázka umělecké hodnoty trusu může nabýt gigantických rozměrů.

      Tak se právě stalo při otevření výstavy, příhodně nazvané SENSATION, v brooklynském muzeu umění. Jde o druh sporu, ověšeného precedenty a někdy až nehoráznou publicitou. I v České republice se, tuším, psalo o výstavě v Cincinnati, státu Ohio, a následném skandálu, o něž se postaral homosexuální, posléze zesnulý (A.I.D.S.) umělec Maplethorp: nádoba s močí, v ní posazený krucifix. Městským mecenášům se to ani trošku nelíbilo. Aniž mínili popírat právo svobodného projevu, domáhali se svého práva nefinancovat zhovadilosti.

      V Brooklynu teď probíhá něco podobného, jenže ve větším. Starosta Guiliani hrozí odnětím měšce, jeho političtí odpůrci protestují, obě strany již vyrukovaly se soudní žalobou. Radnice chce výstavu zarazit, muzeum žaluje radnici, že míní upírat zdroje.

      Jde o skvosty současného britského umění ze soukromé sbírky sběratele. Například busta muže, vytvořená z několika litrů umělcovy zmrzlé krve. Žraločí mrtvola ve formaldehydu. Půlka prasete taktéž prezentovaná. Nejvíc urgánu nevole vyvolal portrét, poloabstraktní koláž Panny Marie, skoro tři metry krát dva metry, posazeno do dvou koulí sloního trusu, obsypaného hrozinkami, se špendlíky ve tvaru slova VIRGIN a MARY. Jedno z ňader boží rodičky tvoří rovněž elephant dung. Panna Marie je černoška, zdobená výstřižky vagin a zadnic z pornografických časopisů.

      Tvůrce jménem Chris Ofili, jehož rodiče pocházejí z Nigérie, se hlásí ke katolické víře. Jeho obhájci tvrdí, že tímto náročným, pracným (labor-intensive) dílem se vůbec nedopustil nějakého rouhání, ale právě tak projevil svou zbožnost, inspirován byzantským uměním, Gustavem Klimtem, folk artem a Op artem. Výslekem je "něco veselého, radostného, ba i sladkého" (cheerful, even sweet). Slon v Africe symbolizuje sílu, trus v tomto kontextu má mínit plodnost, tak co. Jestliže v dnešních dobách si leckdo hladí zaječí pacičku pro štěstí, proč by zvířecí výkaly nemohly mít sílu vykupující (redemptive quality). Dodáno ještě, že staří Egypťané uctívali hovnivála.

      Na obranu takto odvážné avantgardní tvorby se sympatizující estéti též odvolávají na příklady ze sedmnáctého a osmnáctého století. Jako důkaz uvádějí libůstky v tehdejších nejlepších kruzích: třeba sbírka Petra Velikého, obsahující hlavičku novorozence v nádobě s alkoholem. Celé tělíčko, omotané růžencem. Pouzdro obsahující 33 pečlivě očíslovaných zubů, carem osobně vyrvaných z úst sluhy, přítele a náhodného kolemjdoucího.

      Významný vědec Stephen Jay Gould, paleontolog na Harvardově univerzitě, uvažuje takto:  v té době byla smrt všudepřítomná. Jestliže jí nebylo možno uniknout, proč z ní neudělat cíl umění?
      Ale i největší příznivci připouštějí, že v takových dílech je dost málo romantiky jakož i málo nuance or perfume. Pravda pravdoucí, tvorba Chrise Ofiliho doopravdy doslova už začíná zapáchat.

      Nevábnost se přemílá v televizních debatách. Ať si každý vystavuje co chce, ale ne za naše peníze. Není naši povinností podporovat zhovadilosti, vydávající se za umění, tvrdí Guiliani. Ovšem tou svou iniciativou obdařil fekální tvůrce publicitou, bez níž by se jich jen málokdo byl všiml. Kdyby byl onen Ofili pojmenoval své dílo "Moje přítelkyně Mildred", určitě by se houfy zvědavců k němu tolik nehrnuly, poznamenal jeden z komentátorů.

      Sympatizuji s názory, které v The New York Times (5.října 1999) vyjádřil Philippe de Montelbelllo, ředitel Metropolitního muzea umění. Tento muž noblesního jména si postěžoval, že kontroverze je téměř výlučně zaměřena na politiku, financování, na ústavní principy a ne na umění a jeho hodnoty. Přece úsilí šokovat za každou cenu (to shock for shock`s case) není umělecká činnost. Autorovi vadí přespřílišná opatrnost, ba i zbabělost činitelů, funkcionářů, odborníků, těch kteří dobře dovedou rozpoznat opravdovým kumšt od bezcenných vulgárních provokací, ale netroufnout se ozvat, v obavě, aby nezískali nálepku šosáků.

      Prozatím to vypadá tak, že naprostá většina údajně pokrokových intelektuálů je plně na straně umělců, nanášejících trus, s právem, být za tuto činnost honorováni daňovými poplatníky, ať těm se to líbí nebo ne.