Nobelova cena za literární zásluhy - ta je ze všech nejprestižnější. Není mistra pera, který by nebyl nadšen jejím udělením. Každoroční výběr sleduje a komentuje značná část zajímající se světové veřejnosti. Nezřídka jsou z toho rozpaky a dumání: jaká kritéria převažovala letos, jaké vlivy, kdo asi úspěšněji zatlačil, že rozhodnutí dopadlo tak a ne jinak. Ceny udílené od roku 1901 nedorazily vždy na ty nejsprávnější adresy. Jak asi  regionálně nezaujatá je porota ve Stockholmu? Napočítal jsem třináct obdařených skandinávských autorů plus jednoho z Islandu (velký prosovětský bojovník za mír Halldor K. Laxness, 1955). Nikdy se nedočkal Conrad, Joyce či Proust, ale obdařen byl třeba Švýcar Carl F.G.Spitteler (1919). Kdo kdy dřív slyšel o laureátství získavší Wislawě Szymborské, divili se Anglosasové.

      Má převažovat váha díla nebo jeho dopad na čtenářskou obec? Jak si počínat, kdyby třeba mezi Papuánci se objevil genius, velmistr, píšící ale v dosud nepřeloženém, případně nepřeložitelném jazyku, srozumitelném jen hrstce křováků? Oceňuje se jen dílo, nebo život, zásluhy, statečnost, utrpení? Jak vypadá klíč, je-li vůbec nějaký? Neuspěl Karel Čapek, na rozdíl od v zahraniční daleko míň známého, vlastně neznámého, Jaroslava Seiferta v Orwellově roce 1984.

      Teď ocituji pasáž z mé knížky Šťastně navrácený běženec (Toronto, Sixty-eight Publishers, 1992). Hlavním postavou je tvor jménem Pravoslav Komenda, už dlouhodobě vězněný revolučními povstalci na filipinském ostrově Mindanao.

"Do tropického gulagu dorazila zpráva o Nobelových cenách. Dostal ji i jeden spisovatel, Čech, tam od vás, pane Komenda.
Že onen literát laureát je asi básník, veršotepec, prý, snad dokonce určitě - jméno od S.
      Marně si lámal hlavu, do školních let se vracel, do doby skládání Fučíkova odznaku literární zdatnosti, Anna proletářka a Maryčka Magdonova, a když umřel Josif Vissarionovič Stalin v třiapadesátém, když Pravoslavovi bylo třináct a s pionýrským šátkem na krčku přiškrceném bolem recitoval na tryzně:

      Dál se tedy nepamatoval - ale i tohle čtyřverší byl přece výkon. A navíc věděl zcela určitě, že tohle napsal básník od S.
Snad Seifert? Ne, nesmysl, ten přece o láskách, o Praze, o mamince. Ne, tohle byl - Sedloň, ano, Sedloň Miroslav, Michal, možná že Miloš.
      Šotola, Šiktanc, Štuka, Štern - ti všichni od téhož písmena, také oslavovávali voždě, leč to měl Komenda právo si již nepamatovat (totéž právo na nepamatování dlouho již uplatňované básníky samými).
      Školaudy - jméno těžko zapomenutelné, zasvitlo v Komendově mozkovici. Též Noha, Jan, nikoliv ovšem od S - ale bard socialistického realismu to byl jako hrom, co slovo, to kámen, skála - ano, no ovšem, ten nejspíš - Ivan Skála, ten ze všech nejskalnatější! Určitě už národní umělec, přece furt hodně píše, vzpomínal si, jak mu matka snad v úmyslu zažehnout v synovi nostalgii a pud k návratu, expedovala Tvorby a v nich právě hodně Skály, též překládajícího Walta Whitmana, dobře zapsaného na obou stranách třídně rozděleného světa - a týž volný, rozvláčný verš uplatňuje i ve vlastní tvorbě - to je ono, ten to nejspíš bude!
      Ale přece jen asi nebude - i když je Skála socialista nejskalnajtější. Jenže je to též stalinista a to už přece dávno není košer. Však taky ta jeho slavná báseň o šibenicích - "ryšavá hlava, psům psí smrt" - to by přece ve Stockholmu neudělali, však tam dali cenu antikomunistovi Solženicynovi. No a, osle? Před tím ji dali antisemitovi Šolochovovi - jeden oběť, druhý obhájce stalinismu - oba, všichni tři od S.
Tak copak kdyby to byli dali někomu staršímu? Josef Václav Sládek, Fráňa Šrámek, Karolína Světlá, L`udovít Štúr?
A co když třeba ten laureát od S vůbec není?
Co třeba Jan Neruda? Proč ne?
Ne, ten asi ne - určitě ne. Když už nobeláčka má Pablo Neruda, přece by ho nedali dvěma se stejným jménem. Ale má ji vůbec ten Pablo? Tu Stalinovu cenu tedy dostal zcela na beton.
A co Karel Hynek Mácha - pokrokový burič, umřel tak mlád.
Dávaj to vůbec mrtvejm? Asi jo, proč ne? Já nevím. Kdyby dávali, proč ji nemá Shakespeare a třeba i Sofokles s hodně zpětnou platností?
Kdo teda, krucinál, z těch našich?
Nebylo ve filipínském gulagu osoby, s níž by otázku mohl kompetentně prodiskutovat.

      Z ocenění Seiferta jsme se ovšem značně radovali, tím spíš, že Husákovi normalizátoři se dostali do značně sladkokyselé situace. Současně jsem si ovšem uvědomil, že jedna taková česká pocta vylučuje další českou poctu, že se hned tak brzo nedostane na mého přítele Josefa Škvoreckého, jehož svého času nominoval Graham Greene.

      Škvorecký má ale smůlu. Nejen že je Čech a jeho nevyslovitelné příjmení začíná tímž písmenem jako jméno laureáta Seiferta, ale v posledních letech stockholmská porota odemyká bránu k slávě politicky korektním klíče. O něm se podrobně rozepisuje editor James Atlas v The New York Times (3.října 1999). Kritériem se totiž stala ideologická orientace kandidátů. Však proto byl vybrán politický satirik Dario Fo, člen italské komunistické strany. Po něm zvítězil José Saramago, komunista portugalský, následován Guntherem Grassem, který sice do strany vědeckých socialistů, lidí zvláštního ražení nepatří, ale teď po sjednocení Německa si politicky počíná mimořádně pokrokově. Například značně hlasitě naříká nad zbořením berlínské zdi. Ale už před zbořením, v roce 1986 na světovém kongresu PENu v New Yorku, se vyznamenával v tomtéž duchu. Například dobu Reaganova prezidentství, jež tuze významně se přičinilo o zničení oné berlínské zdi, přirovnal k nacistické konferenci ve Wannsee, kde se tehdy rozhodlo o uskutečnění holocaustu.

      Ve srovnání s takovými mysliteli ovšem Škvorecký, Kundera, přemnozí jiní, nemají šanci.