Řada lidí mě má oprávněně za podivína nebo i blázna, urputně objíždějícího svět, a občas se optá, kde jsem vlastně ještě nebyl. Nebyl jsem v západní Africe, neznám několik nepříjemných mohamedánských diktatur a někdejší Sovětský svaz. "Jak to, že ne v Rusku?" "Poněvadž Rusové přišli k nám a právě proto jsem od nich odpelášil co nejdál," odpovídám.

      Jenže tento náš svět je kulatý. Před pár měsíci jsem se ocitl na Aljašce, hodně blízko polárního kruhu a vlastně také blízko Sibiře. Z jednoho břehu lze vidět na druhý. Obě radikálně rozličné končiny sdílejí totéž nevlídné počasí, převážnou prázdnotu, nikoliv ovšem historii vyhnanství, koncentráků, krutovlády. Přistál jsem ve Fairbanksu, po Anchorage největším městě státu. Z letiště mě vezla pohledná blondýnka s nápadně slovanskými rysy. Zeptal jsem se na její předky. Byla z Magadanu, přišla před dvěma roky, odpověděla perfektní angličtinou. Končina s oprávněnou pověstí východosibiřského Osvěčíma, hřbitova nespočetného množství chudáků.

      "No jo, to bylo za Stalina, to už je tak dávno," hrůzy odmávla dívčina současnosti. Ve Fairbanksu se jí docela líbí, počasí jako doma, domů pravidelně létá, má tam hodně kamarádů. Inzeráty nabízejí lety na Čukotku - Alaska Airlines, Bering Air, Aeroflot. Pěkně děkuju. Takovému lákání našinec snadno odolá.
      Jak ve Fairbanksu, tak v ulicích jiných měst a městysů jsem mrzutě zaznamenával přítomnost rusky mluvících vetřelců.

      Vraťme se k prvopočátkům, jak to vlastně začalo. Rusové byli doopravdy první běloští objevitelé Aljašky, ač jako úplně nejprvnější v roce 1741 připlul Vitus Berling, Dán ve službách cara Petra Velikého. Přinesli a vnutili křesťanství Aleutům a Eskymákům, s nimiž však zacházeli nikterak něžně. Aleuty tato zkušenost pořádně zdecimovala, jejich počet se zredukoval na pouhou jednu pětinu. Nicméně vliv ruské pravoslavné církve přetrvává, při životě ho udržuje 94 farností.  V etnografické části výtečného muzea univerzity ve Fairbanksu mezi zažloutlými fotografiemi lze vidět popa oddávajícího domorodý manželský pár s ruským jménem křestním i příjmením.

      První permanentní usedlost Rusové zbudovali v roce 1784 na ostrově Kodiaku, posléze velitelství a adrese Rusko-americké obchodní společnosti, získavší monopol především na lov kožešin. V současné době je na Kodiaku i hlavní adresa ruské pravoslavné církve na Aljašce (414 Mission Road, Kodiak, AK 99615). O Kodiaku bude mít český čtenář nejspíš ponětí zásluhou televizních zeměpisných filmů o tamějších medvědech grizzly, lapajících proti říčnímu proudu se lopotící lososy, též útočících na losy a lidi, a v případě nezbytí se věnujících sběru borůvek, ostružin, všemožných bobulí.

      Rusové se šířili a objevené končiny pojmenovávali. K poctě cara máme Alexandrovo souostroví. V jeho blízkém sousedství je American Bay (Americký záliv), překlad z původního ruského Amyerikanskaya bukhta. Ostrov Etolin, pojmenovaný po ruském guvernérovi, leží přes úžinu Zimovia od ostrova Wrangel, dle barona Ferdinanda Petroviče Wrangela, carského správního potentáta.  Ostrovy Blashke nesou jméno ruského lékaře Eduarda Leonidoviče Blaškeho, který v roce 1835 zvládl očkování více než tisíce Aleutů proti neštovicím. Mapy zdobí jména ostrovů  Baranof, Chichagof, Kruzof, Kupreanof, Popof, Pribilof, Simeonof - všechny takto končící písmenem F.

      V roce 1792, době velkého teroru Velké francouzské revoluce, Alexander Baranov v Resurrection Bay (Zálivu vzkříšení) se pustil do stavby přístavu, který se teď jmenuje Seward.  Ze dřeva z okolních lesů vznikly doky, skladiště, ubytování pro kádry, pachtící se za kožešinami. První Američané, zajímající se o velryby, se dostavili až o mnoho let později. Baranov jako manažer oné Rusko-americké obchodní společnosti pokračoval v expanzi jižním směrem, k hranicím dnešní kanadské Britské Kolumbie. Založil tvrz svatého Michala, Nový Archangelsk, posléze přejmenovaný na Sitka. Vznikl tak prosperující přístav, údajná "Paříž Pacifiku" - v době, kdy San Francisko byla pominutelná vesnička. Ruské počínání se ale ani trošku nelíbilo místním původním obyvatelům, Indiánům kmene Tlingit. V roce 1802 vetřelce pobili a tvrz spálili. Leč dva roky poté došlo k odplatě, krvavé řeži, krutostem, vrcholícím kompromisem, normalizací. Baranov se tlačil dál k jihu, osady zakládal i na kalifornském pobřeží. V roce 1821 car vydal manifest, v němž určil 51.rovnoběžku jako jižní hranici Aljašky a tím i své říše. Zde ale narazil na odpor mladé americké republiky, vyhlásivší tzv.Monroe Doctrine, neuznávající, zakazující teritoriální expanzi kterékoliv evropské moci na úkor západní hemisféry. Car ustoupil a Sitka se stala hlavním městem ruské přítomnosti na americkém kontinentě.

      Turisty tam dodnes vítá pěvecký a taneční soubor nefalšovaných Slovanů. Juchají a kozáčky metají. Nejnavštěvovanějším místem je dřevěná katedrála sv.Michala, jejíž pravoslavný interiér září zlatem. Vystavěl ji pozoruhodný Ivan Veniaminov, architekt, vynálezce, výrobce nábytku, hodin, varhan, též odvážný cestovatel a znalec indiánských jazyků. (Na Aleutských ostrovech zvládl místní jazyk a vytvořil systém jejího písemného vyjádření za spolupráce aleutského náčelníka, slovansky přejmenovaného na Ivan Pankov.) Povýšen na biskupa, jeho dům v Sitce se stal centrem největší diecéze v celé carské Rusi. Posléze to dotáhl na metropolitu v Moskvě, nejvyšší hlavu církve a v roce 1977 - v éře Brežněvově - byl kanonizován s přejmenováním na Svatého Innocenta. Jeho dům v Sitce je další turistická pozoruhodnost, ale žádný biskup už tam nesídlí. Prozatím poslední hodnostář Theodosius, hlava ruské pravoslavné církve v USA, se odstěhoval do New Yorku.

      Každý rok 18.října, den státního svátku, se v Sitce opakuje ceremoniál v původních uniformách, kdy carskou vlajku nahrazuje americká. Tak se stalo v roce 1867: prodej Aljašky za 7,2 milionu dolarů, 3 halíře za hektar údajně bezcenného území. Třináct roků poté došlo k prvním objevům zlata, jehož se už vytěžilo za stovky milionů dolarů.

      Po prohrané krymské válce byla carská říše v obtížné finanční situaci. Vzdálené výspy se prodražovaly, lov kožešin se přestal vyplácet, car se mínil břemena zbavit. Jenže Američané o zmrzlou končinu, tak neperspektivní, neměli zájem.  Když se carskému reprezentantovi Eduardu de Stoeckelovi prodej přece jen podařil, Alexander II. ho odměnil 25 tisíci stříbrnými rubly, kdežto amerického vyjednavače Williama Stewarda, ministra zahraničních věcí, čekaly ve Washingtonu jen kritické odsudky. Aljašce se dostalo posměšného pojmenování Steward folly. V následujících letech se Washington této nepopulární akvizici věnoval minimálně. Dokonce odmítl poskytnout fondy na výstavbu aspoň jedné silnice, která by Aljašku učinila dostupnou.

      V historických dokumentech tam na místě jsem zíral na formulace z oné doby. Za prvé, americká koupě byla charakterizována jako velkorysá pomoc momentálními potížemi postiženému ruskému příteli. A za druhé a ještě důležitější, tvrzení, že Aljaška nikdy nebyla ruskou kolonií, neboť car nad ní nikdy nevyhlásil svou suverenitu, ale že to byla toliko "problematická výspa" (outpost). Že tedy ruská vláda prodávala jen majetky oné obchodní společnosti - skladiště, přístavní zařízení, výlučná obchodní práva. Majetky privátní či církevní nadále zůstaly v ruských rukách.

      Za sovětské éry se ozývaly hlasy, podpořené historiky akademiky, že prodej, k němuž údajně došlo trikem, podvodem, by se měl anulovat a Aljaška Moskvě vrátit. Teď po rozkladu prvního socialistického impéria Moskva má jiné starosti. Též jiné nečekané starosti zásluhou tohoto rozkladu postihly i Aljašku.
S pádem železné, v tomto případě spíš sněžně-ledové opony, s koncem studené války, usedlíci na obou stranách sdílející stejně třeskuté klima se začali poznávat. Následoval proces nikoliv nepodobný v mnohých manželstvích: láska na první pohled, líbánky a po nich rozčarování. Dotyční se již vzájemně okoukali, Američané si stěžují, že Rusové páchnou, příliš pijí a pohostinství zneužívají. Pozváni na dva týdny a zůstanou půl roku. Vkročí do americké domácnosti a jejího majitele hned pokládají za milionáře. Nakupovat, nakupovat, to je jejich forte a pak už nezbývá v osadě obchod, který by jim cokoliv prodal za ty jejich ubohé rublíky. Na oficiální výměnné přátelské výpravy se jménem lidu hrnou byrokraté a mafiáni (jedno nevylučuje druhé), přivážejí drogy a míní též bohatnout dovozem prostitutek. The New York Times popisovaly takovou zkušenost v aljašské usedlosti jménem Soldotna, čtyři tisíce obyvatel.  Navázali družbu se sibiřským Magadanem. Dopadalo to tak, že Rusové odmítali navštívené domácnosti opustit, takže muselo dojít k úřednímu zásahu.

      Po takových zprávách něco pozitivního: vládní organizace A.I.D. (United States Agency for International Development) poskytuje fondy ruským studentům. Nejvíc jich přijíždí na univerzitu v Anchorage. V Anchorage Daily News se 5.srpna 1999 dočítám o úspěšném uzavření rusko-americké smlouvy, týkající se polárních medvědů.(Kdyby někdo potřeboval vědět: polární medvěd se v řeči Eskymáků Inupiat řekne NANUUG.) Smlouva, týkající se tří až pěti tisíc kusů této hodně žravé zvěře na kře v moři Chukhi čili asi Čukči po našem, se rodila ne méně než šest let.

      Tito medvědi se zejména rodí na ostrovech Wrangel a Herald, odtud putují přes 180.poledník - onu International Dateline, kde na jednom místě je neděle a hned vedle je už pondělí - tam a zpět, na ostrov St.Lawrence (Sv.Vavřince) a ještě dál. Čukotské Eskymáky frustroval zákaz lovu, při pomyšlení, že jejich blízkým příbuzným na americké straně lov je povolen. Ale poté, co došlo k rozpadu Sovětského svazu a oslabením kontrolní moci vzdálené centrální vlády, domorodci na Čukotce, daleko od Moskvy, rovněž začali beztrestně lovit.
Moskva se smířila se stavem věcí a s Washingtonem uzavřela smlouvu s určením medvědí kvoty půl na půl.

      Totalitní moc a svévůli ale nadále dávají pociťovat provinční političtí potentáti. V těchže aljašských novinách z téhož dne na první straně dominoval článek o neštěstí ve vodách Beringovy úžiny. Celkem 30 čukotských Eskymáků z Novo Chaplino, osady o 600 duší, se na 14 loďkách s motorovým pohonem vydalo na stokilometrovou cestu k příbuzným na ostrov St.Lawrence. Tam v přístavečku Gambel loďky naložili zbožím vrchovatě. Tamější městská úřednice Charlotte Apatiki uvedla, že vzdor špatnému počasí a varování na zpáteční cestu se nepouštět, ruští poddaní si netroufli, ve strachu, že by nestihli povolenou lhůtu a hrozil by jim trest konfiskace cestovních pasů. Zpět je doprovázel Wade Okhtokiuk, náměstek starosty v Gambelu, a americká fotožurnalistka Heidi Bradnerová, pracující na reportáži o právě takových postudenoválečných stycích. Cesta, která zpravidla je jen šestihodinová, tentokrát trvala třicet hodin. Vlny vysoké, loďky nabíraly vodu, některé se začaly potápět, zboží letělo do hlubin, aby aspoň došlo k záchraně lidí. Pár člunů překoceno, pár životů ztraceno. Ze sibiřské stanice Providenya dorazil urgentní telefonát do Gambelu, odtud vyrozumění pro americkou pobřežní hlídku. U.S.Coast Guard okamžitě vypravila dvě letadla a helikoptéru, ale pátrání se nepovedlo, ruské úřady nedovolily porušit výsostný sibiřský vzdušný prostor. Sluší se dodat, že ruské úřady rovněž zakazují svým občanům vybavovat čluny rádiem a elektronickým navigačním zařízením. Bezpečnost státu nade vše, tak učil komunismus tři čtvrti století.

      Toho si američtí sousedé naštěstí zústávají být vědomi. Cestou vlakem z vnitrozemí Aljašky jsem míjel leteckou bázi v místě jménem Clear - early warning ballistic missile site. Systém ochrany vzdušného prostoru (ADIZ - Air Defense Identificastion Zone) je nadále v provozu. Ruské stihačky dovedou ze Sibiře dorazit za deset minut, ať už je studené válce jakkoliv odzvoněno. Báze je vybavena přístroji, schopnými zaznamenat všechno, až do velikosti basketbalového míče. Přístroje jsou natolik sensitivni, že pohyb pár kilometrů vzdáleného vlaku je zalarmoval, začaly ječet varování před blížícím se raketovým útokem. Problém vyřešilo přemístnění tratě do patřičné vzdálenosti.

      Překonání vzdálenosti mezi onou východní civilizací a západním světem si nepochybně vyžádá víc úsilí.