Tento největší z padesáti amerických států jsem znal nejmíň. Jen párkrát jsem tam v Anchorage přistál na cestě přes Pacifik, a když mraky dovolily, díval se z okénka na zasněžená pohoří, na zmrzlou suchou poušť, na roztroušené aleutské ostrůvky bez jediného stromu, bez známky života.

      Původní slovo Alyeska je aleutské a velmi oprávněně znamená "Velká země.". Je toho přes 570 tisíc čtverečních mil čili téměř 1,5 milionu čtverečních kilometrů. Vešlo by se tam asi tak dvacet Českých republik. Stát Rhode Island, reprezentovaný ve Washingtonu dvěma senátory stejně jako Aljaška, by se tam vešel 547krát. Jenže Rhode Island má přes milion obyvatel čili dvakrát tolik jako Aljaška - prázdnota, obydlená jen z jedné dvacetiny jednoho procenta. Z toho polovina žije v Anchorage, největším, ale nikoliv hlavním městě. Vzniklo teprve v roce 1915 při budování železnice. Ta je jen jedna, silnice jen dvě a nic z toho nedosahuje dál do vnitrozemí než do Fairbanks, druhého největšího města. Ve vnitrozemí se ještě pár Indiánů věnuje lovu. Eskymáci tak činí v pobřežních osadách, roztroušených do velikánských vzdáleností. Naprostá většina státu je dosažitelná jen letadlem, psím spřežením nebo pádlovat po řekách od půlky května do září, když není zamrznuto. Žel, poslední dobou domorodci dávají přednost řvavým snowmobilům, ničícím polární ticho.

      Úplně nejvzdálenější výspou, až u břehu moře Beaufort, 340 mil (550 km) na sever od polárního kruhu, je největší eskymácká osada jménem Barrow, 3.500 příslušníků lidu Inupiat. Poučení: polární kruh = rovnoběžka, na níž slunce jeden den v roce (20. či 21.6.) vůbec nezapadá a jeden den (21.12.) vůbec nevychází. V Barrow je pořád světlo od května do srpna a pořád tma od listopadu do ledna. Místní hospodský původem z Chorvatska tam zastává i funkci starosty na území velikosti sjednoceného Německa.

      Do tak nehostinných dálav začalo přitahovat bledé tváře nikoliv zlato, které tam nikdo nenašel pokud kdy vůbec hledal, ale vysoké výdělky zásluhou objevu ropy v zálivu Prudhoe a následného budování 800 mil (1.200km) dlouhého ropovodu přes 34 větších a 800 menších řek a přes tři vysoká pohoří. Odtud plynou i přemnohé miliony dolarů do erární pokladny, hradící 85 procent všech výdajů státu. Stát též zřídil tzv.Alaska Permanent Fund, mnohamiliardovou investici k blahu tamějších obyvatel. Ti neplatí daně a stát naopak platí jim. Od kojenců po pradědečky, každý obdrží ročně pomlázku něco přes tisíc dolarů. Sice žádné velké jmění, ale v mnohačlenné rodině se takový příspěvek už pozná. Navíc,každý senior po dosažení 65 let dostává 250 dolarů měsíčně, tzv.longevity bonus.

      Po dobu téměř sto let výlučným vlastníkem půdy byla vláda ve vzdáleném Washingtonu. Teď kterýkoliv zájemce, pokud má americké občanství a už bydlel na Aljašce aspoň jeden rok, má nárok dostat zdarma až 40 akrů nezemědělské nebo až 160 akrů zemědělské půdy, za podmínky, že si na ní pořídí střechu nad hlavou. S tím ale může být potíž. Osmdesát procent terénu je totiž permafrost, v němž se stavení nesnadno tvoří. Půda, která rozmrzne do hloubky jen několika pár centimetrů, ovšem neusnadňuje možnost užitečného zemědělského počínání. Když prší, když led rozmrzá a sníh taje, není kam by se voda vsákla, permafrost nedovolí. Nelze se pak divit, že kromě bažin, močálů vznikla i jezera, jichž údajně jsou tři miliony. Ani ony nekonečné lány lesů, pralesů, přemnohé miliony stromů nelákají dřevařský průmysl: nic pořádného tam nevyroste, převládají jakoby tubekulozní sušinky. Ale i kdyby ztepilých kmenů bylo k mání habaděj, přílišné vzdálenosti a výlohy s přepravou by tlumily zájem investorů. Prosperuje pár dolů, zejména jeden uhelný gigant, jehož jedna půlka těžby spěje do elektráren vytápět celé vnitrozemí a druhá půlka pluje přes Pacifik do vzdálené Koreje. Největším zaměstnavatelem ve státě je stát, byrokracie, následuje rybářství, konzervárny a pak i vojenští páni. Však v těchto studených končinách USA a někdejší SSSR za studené války sousedily a stále sousedí.

      Od doby koupě Aljašky v roce 1867 za 7,2 milionu dolarů (čili 2 centy za akr, 5 centy za hektar), za což car Alexander II. svého vyjednavače Eduarda de Stoeckela odměnil 25 tisíci stříbrnými rubly, kdežto americký vyjednavač William Seward, ministr zahraničních věcí, si vysloužil jen posměch,  Washington se tomuto nemilovanému území věnoval minimálně. Dokonce odmítl poskytnout fondy na výstavbu aspoň jedné silnice, která by Aljašku učinila dostupnou. Lodní spojení prý postačí. O změnu se zasloužili Japonci útokem na Pearl Harbor. Nebezpečí japonských ponorek způsobilo, že americká armáda se pustila do kvapné výstavby: 1.523 mil (2.450 km) z Dawson Creek v Britské Kolumbii, přes Yukon až do Fairbanks a za osm měsíců to bylo hotovo. Teprve v roce 1959 Washington přijal Aljašku jako 49.stát Unie. (Po něm následovala už jen Hawaii. Proto máme padesát hvězdiček na americké vlajce a víc už jich, doufejme, nebude.)

      A co domorodci, původní obyvatelstvo - Indiáni Tlingit, Haida, Tsimshian u pobřeží, Athabaskové ve vnitrozemí, co Eskymáci teď zvaní Inuit či zbytky Aleutů, kdysi důkladně zdecimovaných na pouhou pětinku původního počtu zásluhou seznámení s bělošským, v tomto případě ruským živlem?

      Jejich nynější počet se odhaduje na 55.000 čili kolem 15 procent obyvatel státu. Přitom každý čtvrtý z nich žije aspoň část roku buď v Anchorage nebo ve Fairbanksu. Za někdejší hanebné počínání vůči jejich předkům stát teď na základě tzv.Alaska Natives Settlement poskytuje restituci do výlučného vlastnictví 44 milionů akrů půdy a šlechetnou platbu ve výši téměř jedné miliardy dolarů. (Kanadská vláda je ještě štědřejší. S platností od 1.dubna 1999 pro 25.000 Eskymáků vytvořila stát jménem Nunavut o velikosti zhruba západní Evropy - 770.000 čtverečních mil, 1,240.000 čtverečních kilometrů - plus kompenzaci přesahující miliardu dolarů. Hlavní a jediné městečko Iqualuit se teprve tvoří.)

      Leč odvraťme se od nespravedlnosti dějin a iniciativ současných politiků k nezměnitelné realitě přírodního uspořádání. Doporučuji zalistovat v atlase a seznámit se s Aljaškou poněkud prapodivného tvaru. Zcela západním směrem do vzdálenosti 1.600 km to je rozcouraný řetězec 200 aleutských ostrovů, hornatých, s 50 sopkami, hodně mlhy, větrů a ani jeden strom. Protíná je 180.poledník - International Dateline - takže na jednom místě je neděle a hned vedle už pondělí.
      Opačným, t.j.jihozápadním, směrem máme tzv.Panhandle, slovo, neuvedené v kvalitním anglicko-českém slovníku (Ivan Poldauf et al., 10.vydání, 1998). Je to zdánlivě nelogický úzký pruh až dolů ke kanadské Britské Kolumbii. Proč to nepatří Kanadě, nebo naopak, proč se Aljaška nerozšířila do vnitrozemí na úkor sousedního kanadského Yukonu? Poněvadž tomu brání vysokánské pohoří, přes něž cesta nevede.

      Na tomto uzoučkém území Aljašky s mírným, hodně deštivým klimatem a přehojnou zásobou ryb vznikly přístavy, zastávky, z nichž jedna, jménem Juneau, se stala hlavním městem státu. Hlavní městys, dvacetkrát menší než po souši snadno dosažitelný či dosažitelná Anchorage. Do Juneau nevede ani silnice, ani železnice, politici se tedy shromažďují pomocí námořní či letecké dopravy, pokud počasí dovolí. Proč se tohoto nesmyslného uspořádání nezbaví, nemám tušení. Třeba jim učarovala tamější scenérie: kilometrové horské svahy hned za zády, ledovce, fjordy. Tam nedaleko je i Sitka, bývalé hlavní město ruské Aljašky.

      Za touto první přírodní bariérou je pak druhé pohoří, s nejvyšší horou severoamerického kontinentu. Tam se podíváme, na rozdíl od třetího, ještě severnějšího pohoří Brooks Range, odkud se terén svažuje k moři Beaufort, tam k Barrow, Eskymákům Inupiat, k olejovým nalezištím v Prudhoe Bay. Mohutné větry dují, strom tam nevyroste a téměř tam ani nezaprší. Ona zmrzlá poušť.

      Čím dál od pobřeží, tím větší extrémy zaznamenává teploměr. Šampionem je ono druhé největší město Fairbanks, v zimě postihované mrazy až minus 70 stupňů Fahrenheita, což na centigrády nedovedu přepočítat. Když jsem tam přistál koncem července v úmyslu uniknout v USA panujícím vedrům, příliš jsem neunikl: 85 F (30 C) na místě.

      Neměl jsem představu, jak asi bude vypadat onen údajný capital of the interior - hlavní město vnitrozemí. Však začátkem století ještě vůbec neexistovalo. Skoro v porovnání s praotcem Čechem, dorazivším k Řípu, tady město založil italský přistěhovalec E.P.Barnette pochybné pověsti. Jel na lodi proti proudu řeky Chena až do okamžiku, kdy uvízl na mělčině. Posléze byl z města vyhnán. Fairbanks jako rodící se centrum obchodní a důlní, pojmenované po nevýznamném senátorovi ze vzdálené Indiany, získalo pořádnou injekci zásluhou jiného italského emigranta jménem Felix Pedro. Ten totiž v roce 1902 tam v okolí objevil zlato, hodně zlata. Vypukla příslušná horečka a začali se valit zájemci z Klondike v Yukonu. Teď každý červenec se místní lid obleče do módy z přelomu století a mezi sebou vybere chlapíka s knírem, který se nejvíc podobá šťastnému Pedrovi a uspořádá "parádu zlatých dnů.". Dolování pokračuje dodnes, zlato se stále nachází.

      Jsme tam na 65.rovnoběžce čili už hodně blízko polárního kruhu. A vlastně také blízko Sibiře. Z letiště nás vezla dodávka, kterou řídila pohledná blondýnka s nápadně slovanskými rysy. Zeptal jsem se na její předky. Byla z Magadanu, přišla před dvěma roky, odpověděla perfektní angličtinou. Končina s oprávněnou pověstí východosibiřského Osvěčíma, hřbitova nespočetného množství chudáků. "No jo, to bylo za Stalina, to už je tak dávno," hrůzy odmávla dívčina současnosti. Ve Fairbanksu se jí docela líbí, počasí jako doma, domů pravidelně létá, má tam hodně kamarádů. Inzeráty nabízejí lety na Čukotku.  Pěkně děkuju. Takovému lákání  našinec snadno odolá.

      Město je to vzhledem nepozoruhodné, rozstrkané na mnohé kilometry. Nelze-li se kochat architekturou, o to zajímavější je porozhlédnutí po domorodcích. Nejsou uspěchaní, pozdraví se s námi jakoby nás pojilo bratrstvo absolventů pohrom, klimatických nepřízní, jimž ovšem unikneme, než k nim dojde. Potká se tam překvapivě dost černochů - i černošek za volanty městských autobusů - navíc se přátelsky usmívajících. Co je asi přimělo trmácet se od Mississippi takhle daleko? Prý je přitahuje příležitost státem poskytovaných bezplatných požitků, tvrdil rasisticky laděný znalec místních poměrů. Převládali ale běloši, bylo slyšet ruštinu v ulicích, jak jsem mrzutě zaznamenal. Zásluhou krutého počasí lidé asi mají k sobě blíž, jako někdejší váleční veteráni. Střety s nevlídnými, nemilosrdnými živly rok co rok, stále věčně, nekonečně. Vousatý zálesák, obrázek jak z dobrodružné knížky pro dospívající mládež, dorazí s dodávkou před supermarket a liquor store pořádně se zásobit.

      Domorodců indiánských či eskymáckých jsem potkal jen hrstku. Bez výjimky z nich čpělo pivo či něco tvrdšího, a rovněž bez výjimky se potáceli a po spatření vetřelců turistického vzhledu žebrali. "Proč nepracujete?" zeptal jsem se bezzubého asi tak čtyřicátníka.
"I am disabled!" V invalidním důchodu, energicky zašermoval rukama.
Proč tedy tyto ruce nepoužije k mytí nádobí v restauraci? Marné mé volání.

      Nahlédli jsme do HOWLING DOG SALOON, baru vyjícího psa, a šli dál. Nutno si pospíšit s tristním sdělením: na Aljašce je draho, hodně moc. Ve Fairbanksu sice mají ten nejsevernější fungující trh - THE TANANA VALLEY FARMERS MARKET, ale většinou se všechno musí dovážet. Jestliže libra banánů stojí u nás ve státě New Yorku 50 centů, tam stojí jeden banánek 75 centů. Jedna sklenice slaboučkého piva za pět dolarů. Čím dál víc od civilizace, s menším výběrem a konkurencí, o to nehoráznější jsou ceny. Ubytování v komůrce pod 100 dolarů za noc je téměř k nesehnání. Nelze se ale moc divit. Sezóna je krátká, ony tři měsíce provozu aby uživily celoroční existenci podniku. O možnostech stravování rovněž nelze příliš horovat. Lososy se pořád nacpávat nelze a medvědí tlapy - kdepak, neseženete. Objevili jsme ale restauraci thajskou. Z asijských tropů se tam přestěhoval hospodský s rodinou, s oprávněnou představou značných výdělků. Tak potvrdil mému thajštiny znalému švagrovi, Američanovi německého neárijského původu. Po létech pobytu v Bangkoku se totiž naučil tamější hrozně komplikovaný jazyk.

      Brožurky nám tvrdily, že Fairbanks je město festivalů, nepřetržitých sportovních a kulturních událostí, rekreačního počínání pod širým nebem. Něco moc takového jsem ale příliš nepostřehl. Turisté spíš sedali do vláčku odjet pár kilometrů do Eldorado Gold Mine. Pokud mezi nimi jsou i patriotičtí Rusové, krušno aby jim bylo při pomyšlení, že za pouhých třináct roků po prodeji tehdy zdánlivě neperspektivní Aljašky za pakatel, došlo k nálezu zlata - napřed v Juneau, poté v Klondike, na Yukonu, zde ve Fairbanksu, všelikde. Do roku 1912 se ho vykutalo za 444 milionů dolarů. Objev v Klondike roku 1896 vedl k velkému stampede ("úprk stáda, panika, masové hnutí" tvrdí slovník), 60.000 zájemců dorazilo do přístavečku Skagway podniknout krušnou cestu průsmykem Chilkoot do hor, obtíženi krumpáči, dynamitem, vlékli zásoby, bez nichž by je kanadská jízdní policie dál nepustila. Připomeňme si dokumentární němé snímky z té doby nebo třeba i Chaplinův film Gold Rush. Kdo zdolal pohoří, dál aby se dostal přes řeku Yukon. Laviny, záplavy, tyfus, kurděje. Rovněž záplava zlodějů, podvodníků, vydávajících se za ochotné starousedlíky, místní znalce, za kněze a lékaře. Při prohlídce vysvléct do naha a o všechno okrást. Většina zlatokopů nezbohatla. Spíš zbohatli poskytovatelé zboží a služeb, od vyděračských hokynářů po kněžky lásky. Jestliže je dnes na Aljašce hodně draho, porovnejme s tehdejšími podmínkami: legendární český dobrodruh Jan Welzl ve svých vzpomínkách píše, že za jedno vajíčko se platilo sedm až devět tehdy hodně hodnotných dolarů. O co dražší pak byla ohnivá voda a asi méně ohnivé prodejné slečny! V přístavu Nome, kde se to na přelomu století hemžilo dychtivci přesípajícími pobřežní písek - a kde dodnes se tak činí v rámci tzv. recreational activity - tehdy pokročili natolik, že nejvíc zločinů páchal soudce Arthur E. Noyes ve spolupráci s vlivným washingtonským politikem Alexandrem McKenzie.

      Nezapomínejme na domorodce, původní obyvatelstvo, jak asi nevřele reagovalo na přísun nemocí, alkoholu, ničení přírody dynamitem. Vzdor rasovým předsudkům docházelo k mnoha smíšeným manželstvím a zejména Indiáni kmene Chilkoot se uplatnili jako zdatní podnikavci, za nemalý peníz poskytující služby prospektorům. Náčelníci vymáhali poplatek jednoho dolaru od každé bledé tváře, která by tam vstoupila.

      Znamenité nuggety, valouny zlata lze obdivovat v muzeu univerzity, té nejsevernější na americkém kontinentu. Je moderní, rozlezlá, rozsáhlá, takhle třeba vypadá sibiřský Akademgorod. Má 9.000 studentů a 750 učitelů, mezi nimiž, dodatečně jsem se dozvěděl, jsou i nějací Češi. Mezi budovami a březovými háji je během školního roku k dispozici doprava autobusem. Univerzita je pár kilometrů za městem a aspoň sto metrů nad městem, což je dobře. Když hodně naprší, voda permafrostem neprosákne, dochází k nepříjemným záplavám. V roce 1967 musela být podstatná část města evakuována. Ptal jsem se žactva, jak dlouho tam trvá kruté počasí. Od listopadu do dubna, ale prý si jeden zvykne, líp se v takové nepohodě i studuje.

      Ve Fairbanksu tedy končí silnice i železnice. Každý rok se konají závody psích spřežení na tisíc mil dlouhé trati, východním směrem až do Whitehorse v Yukonu. Opačným směrem míří ještě slavnější závod - tzv. Iditarod Trail Race - od Anchorage do onoho již zmíněného přístavu Nome, celkem 1.049 mil (zřejmě je delší, ale Alaska, 49.tý stát Unie si na toto číslo potrpí). Má to tradici z roku 1925, když šlo o závod s časem dodat léčiva ke zdolání epidemie záškrtu. Závod přes dvě pohoří a přes zmrzlý povrch řeky Yukonu poslední dobou sleduje na televizních obrazovkách rostoucí počet Američanů. Sličná rangerka v národním parku nám poskytla instruktáž s praktickým cvičením, jaký druh psů používat, jak je trénovat, kolik do kterého spřežení zaangažovat, co činit a čemu se vyhnout. Instruktáž korunovala ukázková jízda značným tempem.

      Nostalgikům, horujícím po údajně zlatých starých časech: dneska máte k dispozici E-mail, před sto lety odpověď na dopis dorazila za sto dní. Z místa Valdez do místa Eagle stála 3.000 dolarů, život 11 koní a všeho všudy dodala 3 dopisy. Došlo pak k vybudování poštovní trati podél celé délky Yukonu, úsek po úseku, každý v délce kolem 100 kilometrů, saně pádily po souši a zmrzlých tocích a měly right of way - přednost v jízdě.

      V této moderní době spojení na vzdálené eskymácké výspy je jen letecké. Ve Fairbanks kromě pravidelných letů nabízejí turistické odskoky takovým směrem. Kromě onoho Barrow s chorvatským starostou mě zejména lákala někdejší velrybářská stanice a nynější druhá největší eskymácká vesnice Kotzebue. To jméno! Že by to bylo po Augustu von Kotzebue, 1761 - 1819, německém politikovi a dramatikovi, autoru libret k hudbě Beethovenově, Schubertově a Weberově? Pobýval v Rusku, z něhož se vrátil jako agent cara Alexandra I. Nenáviděný reakcionář, v Mannheimu ho zavraždil student, což pak vedlo k zavedení tzv.Karlovarských dekretů, potlačivších studentské organizace (Burschenschaften). Ten to asi nebude. Spíš jeho syn Otto von Kotzebue, 1787 - 1846, ruský námořní důstojník a objevitel, velel dvěma expedicím kolem světa, objevil 400 ostrovů, probádal Beringovu úžinu. Tam na břehu v tundře bez stromů u ústí řek Noatak a Kobuk máme ono Kotzebue, kam se zájemci sjíždí pozorovat prý dramatické tříštění říčních ledů při rozmrzání někdy koncem května. To jsem ale zmeškal. Tedy až někdy příště.

      K dispozici máme vlak, poveze nás opačným směrem. Krátce před vypuknutím první světové války, kongres pověřil prezidenta Wilsona, aby se pustil do stavby železnice, ne delší než tisíc mil. Projekt se uskutečnil jen z jedné poloviny, v roce 1923 prezident Harding zarazil poslední a to zlatý hřeb do kolejnice. Důkladně se tak přispělo k osídlování onoho dosud tak důkladně prázdného světa. Teď 70 procent všeho obyvatelstva žije v blízkosti trati, nepominutelné tepny tamější existence. Odvoz nerostů z vnitrozemí, dovoz živobytí opačným směrem.  Za druhé světové války civilní patroly hlídaly trať před předpokládaným zásahem nikdy se nedostavivších japonských sabotérů.

      Tahle železnice je dost unikát. Ač státní podnik, tak vůbec neprodělává. Kromě mnohého zboží ročně přepraví víc než 600 tisíc pasažérů čili víc, než je počet obyvatel Aljašky. Od poloviny května až do začátku září jedna souprava denně vyjede z Anchorage na sever a jedna z Fairbanks opačným směrem - toť vše. Po  sezóně se osobní doprava redukuje na jednu cestu týdně, vlak zastaví na trati, když na něj zájemce mávne.

      Na nádražíčku ve Fairbanks s námi zacházeli téměř jako při vstupu do letadla. Nejen místenky, samozřejmě, ale i odevzdávání kufrů, opatřených cedulkami s místem určení. Dopravce je sám vysadí, netřeba se starat. Dívenky ve slušivých uniformách nás budou cestou zavalovat informacemi, ba i muzikou.  Odjezd ráno, večer se dorazí do Anchorage, ale ne s námi, neboť cestu dvakrát na pár dní přerušíme.

      Luxusní vagony, některé dvouposchoďové, s průhledným stropem. Ať už člověk sedí kdekoliv, dívá se do hodně monotonního kraje. Jen jaksi jehličnaté, vesměs neduživě vypadající stromy, miliony jich všemi směry. Podél trati a patrně pak i dál je něco vody, které se nedaří do permafrostu prosáknout. Stále totéž, jedna, dvě hodiny. Zde si vyšlápnout do kraje a určitě se odtud již nevymotáme. Nikde v dohledu silnice, obydlí, srub, zastávka, kde by stál přednosta stanice s plácačkou a salutoval. Červenofialové kytky, jimž se říká fireweed, lány jich. Nejen že krášlí kraj, ale vykonávají i funkci chronometru, sezonních hodinek. Odkvétají odspodu nahoru a jejich nádhera končí s koncem léta. Tentokrát si zima pospíší, smutně komentovali znalci.

      Konečně k vidění pár chatrčí a dělníků na trati. Mávají nám stejně dojemně, jak dovedou děti v zemích třetího světa při pohledu na cizince v pohybu. Velký most přes velkou řeku jménem Nenana s vodou neprůhlednou, špinavě šedivou. Tak vypadají všechny toky. Zrodí je ledovce, podemílají spodní terén a do takové na pohled málo vábné podoby se to mísí.

      Dívenky informují, že tamhle v dáli je letecká báze Clear, early warning ballistic missile site, jedna za tří v provozu (druhé dvě: v Grónsku a Velké Británii).

      Systém ochrany vzdušného prostoru (ADIZ - Air Defense Identification Zone) je zřejmě nadále v provozu, ruské stíhačky ze Sibiře dovedou dorazit za deset minut, ať už je studené válce jakkoliv odzvoněno. Přístroje jsou zaměřené jak na Rusko, tak na Čínu, se schopností zaznamenat všechno, od velikosti basketbalového míče. Tato aljašská báze je tak tajná, že na ni nesmí vkročit ani rodinní příslušníci pověřeného personálu. Ten tam obsluhuje vybavení navýsost sensitivní. Pohyb vlaku několik kilometrů daleko zalarmoval instrumenty, že začaly ječet varování před blížícím se nepřátelským raketovým útokem. Problém se vyřešil přeložením tratě do patřičné vzdálenosti.

      Míjíme onen jeden jediný zbylý uhelný důl, zásobující jednak všechny teplárny ve vnitrozemí, jednak vyvážející půl produkce do Koreje. Místo se jmenuje Healy, jehož ponurost vzdálenosti od ostatního světa kompenzuje výše výdělků, údajně nejvyšších v celé Americe: 60.000 USD ročně per capita, tedy i na hlavu každého stařečka i kojence. "Já jsem horník, kdo je víc?" vzpomněl jsem si na náborové heslo do dolů v padesátých letech našeho zářného socialistického budování.

      V brzkém odpoledni se blíží naše první zastávka jménem Denali - slovo v indiánské řeči Athabasků. Znamená "Ten veliký, ta veliká". Tak je nyní oficiálně přejmenována hora McKinley, ona nejvyšší na severoamerickém kontinentu - 20.320 stop, což mi vychází na 6.197 metrů. Korunuje velikánský národní park téhož jména, 6 milionů akrů, větší než stát Massachusetts. V provozu je tam pár hotelů, v nichž si teď v sezoně přivydělávají švýcarské studentky na brigádě. Našlapuji v terénu, půda ani teď v létě pořádně nerozmrzlá pokřupává pod nohami. Flora moc tam nevyroste, na rozdíl od fauny, dostává se nám varování. Padesát druhů bobulí je jedlých. Medvědi jich údajně pozřou 200 tisíc denně. Kdo to kdy počítal? Medvědi požírají všelicos. Informace mě zaujala.

      Medvědí školení: Tato zviřátka se vyskytují ve třech podobách. Nejmenší jsou černí, v dospělosti váží ne víc než jeden metrák, pobývají na většině území Aljašky, nejvíc na onom úzkém pruhu od Valdezu až dolů ke kanadské hranici. Nezřídka se potulují i u terminálu onoho ropovodu, zdroje prosperity státu. Ačkoliv to jsou masožravci, nedostatek příležitosti z nich činí nedobrovolné vegetariány. (Proto ono mnohatisícové denní požírání malin, ostružin.) Snadno vylezou na strom a příliš nevandrují. Život stráví v okruhu pěti mil od svého narození. Pak máme medvědy hnědé, známé jako grizzly. Ti už jsou větší, až pětimetrákoví, všežravci, od borůvek po lososy a losy. Jedí i medvědy a nepohrdnou člověčinou. Mají pořádnou sílu, v tlamě unesou i čtyřmetrákového losa. Vyskytují se vlastně všude, s výjimkou ostrovů na jihovýchodním konci státu jakož i polárních, příliš severních končin. Tam je to doména medvědů polárních, těch ze všech největších - až 750 kilogramů kus.
Poměrně malá hlava na dlouhém krku, lebedí si u břehu a na ledové kře. Důkladně chlupatí, celí bílí, s výjimkou velkého černého nosu. Jsou si toho dobře vědomi a tlapou si ho přikrývají, přibližujíce se k oběti. Jsou to i výteční plavci, vrhaji se na tuleně, mrože, ryby a dokonce prý i na velryby.

      Cituji a doslova překládám z plakátu s mapou o pěších túrách v onom Denali: "Jestliže se střetnete s medvědem grizzly, NEUTÍKEJTE! Představte se mu tak, že zamáváte s rukama nad hlavou a promlouvejte klidným hlubokým hlasem. Pro víc podrobností, seznamte se se stranou 12." Poněvadž informace měla jen stranu jednu, těžko jsem se mohl seznamovat. V úřadě Alaska Department of Fish and Game jsem si ale vyzvedl brožurku The Bears and You. Ta doporučovala pohybovat se v terénu nikoliv neslyšně, ale hlomozit. Táhnout za sebou na provázku prázdnou konzervu nebo dvě, například. K medvědům a losům se nepřibližovat, mohli by to pokládat za ohrožení a vyrazit k (proti)útoku.

      Ona příliš kusá, jednostránková informace obsahovala též zmínku o losech, největších tvorech z rodiny jelenní. Jsou to individualisté, nanejvýš tři čtyři kusy pohromadě, rodí v květnu, začátkem kratičkého jara, pozor na ně, matky mohou být pořádně nebezpečné: "Potkáte-li se s losem, nepřibližujte se. Pokud se los rozběhne vaším směrem, UTÍKEJTE!" Znalci mi tvrdili, že los (anglicky moose) je naštěstí zvíře nepříliš inteligentní, lze uniknout někam za strom, kde útočník se bude s obtížemi motat.

      Když se před čtvrt stoletím dokončovala stavba 800 mil dlouhého ropovodu, ekologové předvídali zánik caribou (česky prý karibu), jiné jelenní verze, té jediné, v níž jak samci tak i samice jsou zdobeny parožím. Ti ve skupinách, ba i velkých stádech, hodně migrují, táhnou do značných dálav. Jak je již dost pravidlem, vědci, jimž blaho planety leží tak blízko u srdce, se pořádně netrefili. Místo zániku, počet karibu se od té doby ztrojnásobil.

      Hora McKinley, nyní přejmenovaná na Denali, nestojí samotinká, ale je součástí tisíc kilometrů dlouhého pohoří. Kdysi jsem ve východní Africe objížděl Kilimanjaro, aniž by aspoň jednou vylezlo z mraků. Snad tahle Denali bude ohleduplnější. Znovu jsme nastoupili do vlaku pokračovat v jízdě krajem nadále liduprázdným, ale fotogeničtějším. Zaznamenávám SUMMIT (tzv.continental divide, zde se toky dávají na cestu buď k Pacifiku nebo k Beringovu moři), COLORADO (znovuotevřené zlaté doly), HONOLULU (žádná Havaj, ale hodně bobrů, výsledky jejich práce/spouště snadno k vidění), CURRY (ghost town, ani noha tam už nepáchne).

      Vystupujeme na zastávce TALKEETNA, slovo indiánské, znamená "Řeka hojnosti." Kdysi výspa lovců kožešin, permanentně tam teď celý rok žije 250 lidí. Mezi nimi je i tuze optimistický mladý Švýcar, zaměstnanec železnice. Před dvěma roky se přistěhoval s manželkou z Curychu. Přeptávám se ho na příčinu jeho veselí, elánu, radosti ze života - to přece není typická nátura kalvinistických Helvétů.

      "Mám se za muže Aljašky a rád vám řeknu, proč. Nejsou tu daně. Vlastním už pořádný kus pozemku, stavím si dům. Myslíte si, že bych si něco takového mohl pořídit ve Švýcarsku, i kdybych tam žil celý život? Tak vidíte." Zima a hory mu nevadí. Ty měl doma taky.

      Tato Talkeetna leží na úpatí velehory McKinley. Proto sem míří turisté a prosperují i společnosti, které letadélky provážejí zájemce k blížšímu vizuálnímu seznamování s obrem. Odtud vyrážejí horolezci, mezi nimiž každou chvíli někdo zahyne. McKinley si totiž vytváří vlastní počasí, děsivé větry, mrazy minus 100 stupňů Fahrenheita. Před rokem, pokusů zdolat horu bylo něco přes 21 tisíc, uspěla méně než polovina, smrtelných úrazů 91. Rekord v nejrychlejším zdolání hory - za 18 a půl hodiny - drží jeden Australan. Nejstaršímu absolventovi bylo 71 roků, nejmladšímu, korejskému hošíkovi, 12 roků. Hodně všelijakých rekordů drží Japonci - též v počtu úmrtí.

      Hora konečně vylezla z mraků a mně úplně stačilo kochat se takto z dálky. Bloumal jsem podél řeky, krmil se malinami, ostružinami, nacházel hodně hub, včetně perfektně zdravých, čítankově krásných českých hřibů. Domorodci je nesbírají, medvědi je zřejmě rovněž nepožírají. Žlutý školní autobus jel po kolejích.                                            Není důvod k podivu - vždyť tam vede železnice, nikoliv silnice.

      Anchorage Daily News, na první straně zpráva o neštěstí, postihnuvší sibiřské Eskymáky. Byli navštívit své americké bratrance na ostrově sv.Vavřince (St.Lawrence). Bratranci vybavili chudé příbuzné všemožnými zásobami, loďky naloženy vrchovatě. Vzdor mizernému počasí, Eskymáci se vydali na zpáteční cestu, 100 kilometrů, ve strachu z prodlení, které by způsobilo konfiskaci jejich cestovních pasů. Pár člunů překoceno, pár životů ztraceno. Americká pobřežní hlídka vyslala helikoptéry pátrat po přeživších, ale ruské úřady jim nedovolily porušit výsostný sibiřský vzdušný prostor.

      Poslední nasedání do vlaku, který nás doveze do Anchorage, města, které v roce 1915 ještě neexistovalo a teď v něm žije polovina všech obyvatel Aljašky. Na rovnoběžce jako jsou Helsinki, obklopeno vysokánskými kopci pohoří Chugach, počasí tam je relativně mírné, prý jako v San Francisku. Stejně jako San Francisko začátkem tohoto století, Anchorage postihlo velmi nemírné zemětřesení, na Velký pátek roku 1964, o rekordní intenzitě 9,2 stupňů na Richterově škále. Trvalo 4,5 minuty - ne tedy jen pár vteřin. Město důkladně zdevastováno, ničivé vlny tsunami, dosahující výše 30 metrů, smetly pobřežní usedlosti. Znovu vybudovaná končina dělá dojem prosperující, moderní metropole, city of lights, city of flowers - města jak světla, tak květin. V létě, když denní světlo trvá 20 hodin a příroda v krátkém jí daném termínu se předhání svými výkony. Vzpomněl jsem si na Chruščova a jeho chvástání o výkonech mýtických kolchozníků. Tento kout Aljašky by si býval musel zamilovat. Zemědělci, pěstitelé, se totiž předhánějí, plodinové trhy pořádají pravidelné soutěže. Každou chvíli sdělovací prostředky sdělují a na televizních obrazovkách vidíme  gigantické výsledky - desetikilovou mrkev, padesátikilovou hlávku zelí. Pěstitelé ji s obtížemi vlekli na váhu. Tvrdošíjně ale odmítali odtajnit své mičurinsko-lysenkovské úspěchy a pouze se vymlouvali na ony rekordně dlouhé dny, plné slunce.

      Nám tam téměř vytrvale poprchávalo, takže se příliš nedalo pochodovat. Navíc, město je pořádně rozlezlé, taxi služba ovšem drahá a veřejná doprava téměř neexistující. Kdykoliv jsem v Praze, tak velebím místní veřejnou dopravu a zhýčkaní měšťané vesměs reagují skeptickými posměšky. Nechť si skeptikové doskočí do Anchorage, rozsahem tak značné jako jejich matička: všeho všudy tři autobusy ráno, tři autobusy k večeru. To vše a nic víc. Od 11:00 do 15:00 hodin nula.

      Na rozdíl od Prahy se v metropolitní oblasti potulují odhadem dvě smečky vlků, 20 až 25 medvědů grizzly, 35 černých medvědů a 1.500 losů.
V novinách jsem přečetl pravidla zdvořilého, ohleduplného chování vůči losům: Zásadně je nekrmit. Zachovávat odstup aspoň 50 stop a nepřibližovat se.  Jestliže se jim zježí srst, je to známka buď strachu či vzteku - každopádně je doporučeno prchat. Los dovede stejně zručně kopat jak předníma, tak zadníma nohama. Závěrečné tvrzení a doporučení: "Když se losové zatoulají do Anchorage, psi na ně štěkají, auta houkají, lidé je trápí. Nepřidělávejmě víc problémů zvířeti." Dál pak za městem jsme viděli upozornění GIVE  A  MOOSE A BREAK ve smyslu "los má přednost."

      V ulicích slyším ruštinu, na níž jsem alergický. Nehorázně vysoké ceny se tu účtují za cokoliv. Například za ono tzv.valet parking, zaparkováni auta zaměstnancem restaurace, hotelu. Všude jinde se to řeší zpropitným, ale v aljašském Hiltonu mají stanovenou sazbu 10 dolarů. Snadno si tedy v takových končinách vydělat. Pochvaloval si taxikář, nedávný přistěhovalec z Makedonie, rovněž již inkasující státní víc než tisícidolarovou pomlázku na každého příslušníka rodiny. Není pro něho problém pravidelně létat "domů", polární trasou jsou za osm hodin v Evropě. Tvrdil, že v Anchorage už žije přes sto Makedonců, Poláků je víc a Rusů ještě víc.

      Odtud odjíždíme do 200 kilometrů vzdáleného přístavu Seward, nesoucího jméno kdysi tolik tupeného ministra, poněvadž od ruského cara koupil za pakatel onu údajně bezcennou Aljašku. Tam v Resurrection Bay čili Zálivu vzkříšení, v roce 1792, době krutovlády francouzské revoluce, dorazil Alexander Baranov, první Rus, a z dřeva z okolních lesů zbudoval přístav - doky, skladiště, ubytování pro kádry, pachtícími se za kožešinami. První Američané se zájmem o velryby se tam objevili až o sto let později. Naštěstí se někdo ve Washingtonu všiml, že to je přístav, který nezamrzá, že odtud by mohla vést cesta do vnitrozemí, které oplývá nalezenými i dosud nenalezenými nerosty. Seward se tak stal tzv.Gateway to Alaska, bránou, jíž proudí zboží a pasažéři. Za druhé světové války zaznamenala značný příliv vojáků, rovněž se přičinivších o zaminování přístavu, aby se jim tam Japonci nevloudili.

      Z Anchorage v předměstí, kde se občas potulují losové a medvědi, sytící se aspoň malinami, pokud je napřed neposbírají ženy opatřené košíky, vedla sličná, květinami krášlená autostráda. Posléze zeštíhlela, přibyly strmé svahy, hodně vysoké kopce, Švýcarsko téměř bez lidí, úplně bez dobytka a ovcí. Na opačné straně cesty břeh mořského zálivu s rekordně značným přílivem - 40 stop vody nahoru a dolů. Navíc je tam zrádný quicksand ("tekoucí písek, kuřavka", tak tvrdí slovník), upozorňoval náš šofér. "Komplet vás to vcucne, a když ne úplně, do půl pasu to stačí - ven se z toho nedostanete a pak beztoho budete kaput, poněvadž příliv vás utopí."

      Hrůzná představa. To se raději rozmlátit na lyžích v luxusním Girdwood, středisku zimních sportů. Reklamní nápisy též lákaly k bezpečné, ale nudné činnosti zvané panning, rýžování zlata. Kousek za vodou vidíme zlatokopecké městečko Hope čili Naděje. Bývalo větší než Anchorage a dnes tam už zbylo ne víc než 400 lidí, pro něž naděje umírá poslední. Kutání žlutého kovu se už věnuje jen jedna firma. Výnosnější je rybaření.

      Břeh lemovaly tucty rybářů. Nikoliv nepohyblivé siluety, ale chlapíci v plné práci, raz dva, jedna pořádná ryba za druhou, dřina jak při vykládání vagonů. Nepřipomnělo mi to budovatelské nadšení českých socreálných básníků padesátých let, ale Viktora Dyka trošku vzhůru nohama: opustíš-li mě, nezahyneš, navrátíš-li se, prahanebně dopadneš. Rok co rok, se do zálivu Bristol Bay nahrne 37 milionů lososů (red salmons), táhnou proti proudu do svých rodišť, aby houfně hynuli. Lapou je rybáři a pokud jim uniknou, hrozí jim zánik v tlamách čekajících medvědů. Pouhá třetina vytrvalců překoná i takovou estébáckou překážku.

      Aljaška má 40 sopek dosud v činné službě. Zemětřesení poslední dobou pominula, ale stopy prozatím posledního takového neštěstí z roku 1964 jsou stále patrné. Míjíme místo, kde stálo městečko Portage, důkladně vyzmizíkované. Půda se propadla o čtyři metry, voda vše zavalila, jen mrtvé stromy zůstaly trčet.

      Za pořádně bičujícího deště jsme dorazili do přístavu, kde už čekala loď jménem Noordam, jež nám měla být domovem pro příštích sedm dní a nocí. Na tuto část výletu jsem se ani trošku netěšil. Jakási má třídní nevrlost, jíž rovněž chovám, iracionálně chovám, vůči golfu, který jsem sice rovněž nikdy neokusil a nicméně zavrhuji jako příliš plytkou, změkčilou buržoazní záležitost. Ale většina mého vyženěného, expedice se zúčastnivšího příbuzenstva mě přehlasovala a teď jsem rád, že se tak stalo.

      Příjemné překvapení, jedno za druhým. Loď patřila společnosti Holland American Line, na stěžni jí plápolala vlajka nizozemská a nikoliv některá z tzv.flags of convenience s registrací v pseudostátech jako Panama či Libérie, kde zákony dovolují, co se jinde nesmí, kde pak neúměrný zisk je na úkor kvality bezpečnosti a zejména zacházení s pořádně vykořisťovanou posádkou. Navíc, naše loď nebyla mamutího rozsahu mnohaposchoďového plovoucího hotelu, napěchovaného mraveniště, jak jsem občas vídal a vždy se pohledem děsil při dřívějších příležitostech.

      My měli kapacitu 1.200 pasažérů, což je sice taky dost, ale v prostoru tak značném se vždy našlo dost příležitosti najít si kout k samotářskému podumání, pokud se někomu chtělo. Salutuji, smekám před kvalitou, precizností organizace, nepochybně vylepšované mnohokrát opakovanou zkušeností. Každý den do prostorné kajuty dodán čerstvý přetisk novinek ze světa z New York Times a  program aktivit, ať si každý vybere: verze Broadway show, komorní hudba k poslechu, též druh melodií, jaké známe z filmů o potápějícím se Titanicu, něco letitého k pomalejšímu tanci, disco s vyřvávajícím rock-and-rollem, filmy, přednášky, klubovny, čítárny, hry, kasino, tužení mysli i těla v tělocvičných prostorách. Některé to organizované veselí mi připomínalo zážitky z odborářské dovolené. (Ne že by se naši odboráři byli zabavovali takto: V Admiral`s Lounge o kapacitě několika set křesel oficiální chechtálek rozdělil přítomné do tří skupin, které se předháněly. V které se najde dobrovolník, tedy dobrovolnice, sundat si podprsenku a úprkem ji dodat na soutěžní pult? Nebo tamtéž dodat umělý chrup. A jak pak vesele se soutěžící předháněli!) Většinu pasažérů tvořili Američané. Slyšet ale také byla angličtina britská, němčina a k nepřehlédnutí byli i skupinky zachmuřelých Indů.

      Příjemně neformální, naprosto nesnobská atmosféra, kdo měl zájem, mohl se seznámit se zajímavými tvory. Na programu byly dva večery vyžadující formal dress - hrůzná představa smokingů a garderob. Ale i to se dalo bezbolestně zvládnout.

      Předpokládal jsem příležitost k značnému obžerství, ale to, co tam bylo k dispozici, důkladně překonalo jakékoliv očekávání. Tucty, veletucty chodů třikrát denně, a když by někomu tisíce nabytých kalorií nestačily, dalších deset či kolik druhů dortů k mání, u jiného stolu zmrzliny s pokřtěním všemožnými alkoholy. Vyskytl-li by se nějaký nenasyta, další příležitost se mu poskytla v jedné z jídelen hodinu před půlnocí. Mám tu k dispozici údaje o spotřebě v librách: například maso 8.500, drůbež 4.000, ryby 2.000, čerstvá zelenina 12.000, rýže 500. A rýže pro posádku 2.100.
Když jsme se totiž naloďovali, vítalo nás 500 členů usmívajícího se, přeochotného, výlučně indonéského a filipínského personálu. Těšilo je, když jsem se jim rozpovídal o svých zážitcích v jejich otčinách. Velící posádku tvořili Evropané pod komandem kníratého holandského kapitána s neuvěřitelným jménem EELCKO YPMA, absolventa údajně proslulé námořní školy Kweekschool voor de Zevaart. Měl oprávnění na palubě zájemce oddávat, ale nikoliv rozvádět. Když už nic jiného, loď s takto pojmenovaným kapitánem si zasloužila naši neutuchající pozornost. Další bělošské tváře vykonávaly potřebné práce v kasinu, kam se každý večer vydávalo mé čínské příbuzenstvo, k potvrzení zkušenosti, že hazardní hry jsou největší vášní tohoto nejpočetnějšího národa světa. Moje manželka tvrdila, že tato pohledná mládež obsluhující ruletu, baccarat a další ta neřestná zařízení, mluví anglicky s australským přízvukem. Hele, kádry z Klokánie! Prohlížím si jednu tu štíhlou krasavici s jmenovkou GALINA KAMENSKÁ. "Jste ze Sydney nebo z Melbournu?" ptám se česky. "Jsem z Ostravy," rovněž česky odpověděla. Takovou zajímavou práci sehnala přes agenturu, na kontrakt. Chtěl jsem se s ní posléze setkat k popovídání, ale neuspěl jsem. Neměla zájem ztrácet čas s emigrantskou pakáží.

      Na lodi mi imponovala pozornost, věnovaná pasažérům. V kabině každý večer mísa čerstvého ovoce, na podušce čokoláda ve zlatém staniolu. V jídelně luxusní pugéty na každém stole. V jídelně denně z ledu umně vytesaná sousoší. Co číníte s tak pěknými výtvory, dáváte je večer do mrazáku? Nikoliv, letí přes palubu a druhý den se tesá nový skvost.

      Na lodi se důsledně dodržuje pravidlo bezpeněžního hospodářství. Cokoliv extra objednáme, v duty free shopu koupíme, namasírovat se necháme, veškeré transakce se pouze řeší podpisem. Teprve před rozloučením dostaneme závěrečný účet a hodně platíme. Takový výlet přijde na dost peněz.

      Měli jsme před sebou cestu 3.500 kilometrů dlouhou, scénickou, fotogenickou. Podél pobřeží se zasněženým pohořím, mezi zelenými, stoprocentně neobydlenými ostrovy, v téměř intimním sousedství ledovců, částečně jakoby ušpiněných, částečně bělostných až do modra. Aljaška má ledovců požehnaně - jejich celková plocha by pokryla Českou republiku. Pasažéři cvakají aparáty, prstem ukazují na plovoucí kusy ledu, nikoliv však o velikosti, která by nás mohla potopit.

      Hrozila ale nebezpečí narazit na mělčinu, tak jako se v roce 1989 stalo cisternové lodi Exxon Valdez. Z útrob se pak vyvalilo 11 milionů galonů ropy, zasáhnuvší dva tisíce kilometrů pobřeží, s přemnoha škodami, právními žalobami a povinností společnosti Exxon zaplatit dvě miliardy dolarů, užitečně tak posílivších místní ekonomii. Tento přístav Valdez, zemětřesením dokonale zničený a nyní znovu stvořený, byl naší první zastávkou. Za zády ona horská bariéra. Autobusem se vydáváme na objíždku a prohlídku terminálu, kde ropa končí svou 800 mil dlouhou pouť. Obrovský industriální komplex, po němž zaměstnanci nesmějí chodit pěšky - kvůli medvědům. V přístavu zrovna napájeli dvě cisternové lodě. Proces trvá 22 hodin a takto je obslouženo 70 lodí za měsíc. Po někdejším ekologickém neštěstí už není ani stopy. Voda je průzračná, vzduch je čisťoučký, ani v nejmenším připomínající obtížné vdechy v Litvínově.

      Zakotvili jsme pak ještě ve třech přístavech. Každý jiný, zmíním se jen krátce.
SITKA, jméno indiánské, na ostrově Baranof, město na americké poměry historické. Zde totiž měli Rusové svou metropoli - Nový Archangelsk, kypící přístav v době, kdy San Franscisko byla pouhá pominutelná vesnice. Rusové vládli až do roku 1867. Osmnáctý říjen, kdy zaplápolala americká vlajka, se stal státním svátkem Aljašky. O každém výročí si tam událost se vší parádou zopakují. Turisty vítá pěvecký a taneční sbor nefalšovaných Slovanů. Importované Rusky a Ukrajinky juchají a kozáčky metají. Na Lincoln Street se turisté hrnou do dřevěné katedrály sv.Michala, jejíž pravoslavný interiér září zlatem. Vystavěl ji pozoruhodný Ivan Veniaminov, architekt, vynálezce, výrobce nábytku, hodin, varhan, znalec indiánských jazyků, odvážný cestovatel a biskup, vládnoucí diecézi s jurisdikcí od Kamčatky po Kalifornii. Posléze to dotáhl na metropolitu v Moskvě, nejvyšší hlavu církve, a v roce 1977 - v éře Brežněvově - byl kanonizován jako svatý Innocent. Jeho dům v Sitce je ta další turistická pozoruhodnost. Žádný biskup už tam ale nesídlí. Biskup Theodosius, hlava ortodoxní církve v USA, se odstěhoval do New Yorku. Ruský hřbitov je ve stavu bídného zanedbání. O nápravu se pokouší městský radní, příslušník indiánského kmene Tlingitů, v minulosti Rusy krutě rubaných. Mnozí dnešní Tlingitové se věnují tvorbě totemů.
JUNEAU, pojmenováno po jednom z přečetných prospektorů. Sem se v r.1906 ze Sitky přestěhovala administrativa teritoria a už tam zůstala, když Aljaška se stala státem. Vzdor tomu, že Anchorage má desetkrát tolik obyvatel, že do Juneau lze pouze lodí nebo letadlem. Město je vměstnáno na úzkém svahu, za ním trčí horské velikány. Milion lososů usiluje o sebevražednou plavbu proti proudu, v tamějších mořských vodách si hoví mnohé velryby a nad tím vším krouží údajně tisíc orlů. Po kousku existující pobřežní silnice lze dojet městským autobusem k pořádně velkému ledovci jménem Mendenhall. Největším veřejným zaměstnavatelem je ovšem stát, tím největším soukromým je turismus. Důlní zařízení rezaví v předměstích. Provandroval jsem uličky, s výsledným dojmem, že takhle nějak to asi vypadá na Sibiři. Zde ale Rusové vůbec nesídlili.

      KETCHIKAN, jméno indiánské, naše poslední, nejjižnější zastávka, na prapodivně pojmenovaném ostrově Revillagigedo. Rekordní množství dešťů, ročně naprší 150 coulů čili 3,8 metrů vody, takže se okolí právem zelená. Údajně Salmon capital of the world, nikde prý není víc lososů na světě, pět druhů, až čtvrmetrákových, potoky jsou jimi napěchovány. Je to i končina s největší koncentrací Indiánů. Hodně totemů a daleko víc turistů. Loňského roku, 35 lodí jich vychrlilo přes půl milionu. Mně se tam ale líbilo, celou dobu ani nekráplo.

      Oprávněnou chloubou městečka je Creek Street, kde 30 domů slasti poskytovalo servis zájemcům jakékoliv ethnické, socio-ekonomické či politické orientace. Bordely, jimž se ohleduplně říkalo Obchody s doutníky, ale vláda v roce 1954 zakázala.  Teď tam jsou restaurace, galerie, obchody se suvenýry. V jednom jsem si prohlížel mapu světa, s výzvou, aby každý návštěvník nabodl špendlík na místo, odkud přišel. Za poslední dva měsíce se jich tam nashromáždilo požehnaně. Některé končiny jako Anglie, Švýcarsko, Německo už nabyly podoby hodně ježatých ježků. Na České republice jsem napočítal šest špendlíků u Prahy a něco kolem Uherského Hradiště. Plzeň byla nedotčená. Teď tam má můj jeden špendlík.