Při letošním květnovém přistání v Praze mi u prvního okénka štemplující uniforma potvrdila předchozí zkušenost, že tohle věru není Země úsměvů (F.Lehár). Leč nenechme se hned schvátit onou blbou, v národě údajně panující náladou. Například magistrátu se podařilo zkrotit taxikáře, již jen s obtížemi mohou nadále napodobovat středověké počínání loupeživých rytířů. Salutuji pražské veřejné dopravě. Za 280 korun koupit kartičku, opravňujíci po 15 dní použít metro, vlézt do kterékoliv tramvaje a autobusu. Míním setrvat šest týdnů, tedy koupím kartičky tři a mám po starosti. Která jiná metropole něco takového nabízí?

      Značně nákladnější to bylo s bydlením - po velikém shánění objeven podnájem dvou pochmurných komůrek za přemnoho tisíc korun. (Bytová tíseň trvá, řeší se všelijak. Prodáváme byty v Praze se staršími nájemníky. Tel. 0602/318 119 - Mladá fronta Dnes, inzerát 21.června. Nic bližšího o jejich zdravotním stavu či o možnostech uspíšit jejich odchod na věčnost.) Neměl jsem tam telefon, takže abych se seznámil s novinkou, kterou si v ČR k uchu klade přes milion občanů - MOBIL. Hrozný penězožrout, ale přece jenom zázrak. Ozvala se mi na něm manželka z Ameriky a ptala se, čím cinkám. To ale cinkala mě vezoucí tramvaj.

      Na ulicích a ještě víc na nástupištích metra pobíhala zmalovaná mládež s kasičkou. "Proč žebráte?" ptal jsem se. Prý na maturitní večírek - takhle musí, poněvadž dosud nevydělávají. Potlačil jsem povzdech o jiných časech a mravech a nenapadlo mě doporučit alternativní řešení z rodičovské kapsy či vlastním úsilím - mít nádobí, sbírat láhve, pohnout kostrou, jak je běžným zvykem mezi údajně změkčilou americkou mládeží. Nadále ovšem žebrají rumunské cikánky s jejich ušmudlaným potěrem. U obchodního domu Tesco (dříve K-Mart, ještě dříve Máj) hřmotný žebrák se trojjazyčně domáhal soucitu. Na mou otázku, proč nepracuje, odpověděl: "Poněvadž jsem línej." Takovou upřímnost jsem odměnil větším obnosem.

      Rozhlížel jsem se po skinech, ale tato čeleď dobrovolných holohlavců zarputilého vzezření v maskáčích a bagančatech jaksi prořídla. Přibylo ale mužů, rovněž holohlavých - buď dílo přírody nebo lazebnického zákroku -  zdobených náušnicemi. Jakoby ubylo Romů, Vietnamců, neevropských ras. Můj dojem asi zkreslila skutečnost, že tentokrát jsem byl v Praze bez rodiny a tedy nebyl svědkem opakovaných výjevů z drívějška, že si vedle těch mých nejbližších rasově hákliví Pražané odmítali v metru přisednout.

      Vloni jsem láteřil kvůli zhyzděným, počmáraným zdím a proč že stát takové vandalství trpí. Teď už jsem ale méně alergický, otupen jako domorodci, kteří jsou tím permanentně obklopeni. Grafitti tedy všude kolem nás, ale co zmizelo, jsou proslulé české, kdysi všudypřítomné kosočtverečky s čárkou uprostřed, nad kteroužto symbolikou cizinci nechápavě kroutili hlavou a my museli vysvětlovat. Nyní už je ale dokosočverečkováno, sex už přece není utajován, tabuizován, genitálie jsou národu sevírovány ne sice na talíři, ale na televizní obrazovce. Přece NOVA, její Počasíčko s frontal nudity. Vloni tak ještě činily jen lepé děvy, teď už i neméně frontální mládenci. V tomto ohledu ČR vskutku nemusí dobíhat svět. Na dlouhé míle jí rovněž dosud zůstávají vzdáleny americké pošetilosti se sexuálním harašením. Například zaměstnanci a zaměstnankyně americké firmy Extra Line v Tlumačově na Zlínsku reagovali na zámořské předpisy nepochopením, proč by úsměv či podržení dveří ženě mělo být považováno za nepřípustné obtěžování.

      Neděle 23.května, ranní pořad rozhlasové stanice: nikoliv mše a velebné varhany, ale interview s jedním tématem - ošidností dámského orgasmu. Redaktorka se vyptává s rostoucí vervou, až exploduje  slovy "Tak, sakra, mi pane doktore řekněte, kolikrát mám denně šukat!" Takto pádně. Adresněji se to snad říct ani nedalo. Ale ani pak ji odborník dostatečně neuspokojil.

      Něco se dalo dozvědět z nedělní přílohy Lidových novin, 5.června. Hlavní titulek velikánskými písmeny CO  MŮŽEŠ ODLOŽIT NA ZÍTŘEK, UDĚLEJ HNED! s podtitulkem o tom, jak časopisy pro teenagery připravují své čtenáře na sexuální život. Další strana věnována promiskuitě: JSOU ČEŠI PROMISKUITNÍ NÁROD? PODLE PRŮZKUMŮ ANO. ("Promiskuitní osobu lze odhalit, nikoliv však určit podle tabulek typu: pět sexuálních partnerů za tři dny = středně lehká promiskuita.")

      Měsíční Přehled kulturních událostí v Praze má 160 stran, lze si přebohatě vybrat. Obíhám zejména divadla, nejvíc do Ypsilonky, kde mám řadu kamarádů a občas mě dokonce zatáhnou na prkna, která znamenají svět. Bývalý kmenový člen Oldřich Kaiser přešel do Národního divadla, kde už ale také není. Loňského roku jsem mu marně vymlouval pošetilost s expedicí na Novou Guineu, o níž neměl zbla tušení. Od kanibalů se vrátil natolik omámen, že se z Prahy prozatím natrvalo přesunul na chalupu obcovat s přírodou. Jede se tam k němu směrem na Dobříš a pak vesnicemi s poetickými jmény Řitka, Pičín, Hulín, Kozičín, Krámy, Vaječník - v tomto pořadí.

      S lítostí vyškrtávám divadlo Na zábradlí, vzdor jeho kvalitnímu repertoáru. Dá se tam ovšem dál chodit, ale nedá se tam sedět. Z nepochybně ekonomických důvodů tam napěchovali tolik řad sedadel, že divák sebemenšího vzrůstu nemůže vměstnat nohy přímo před sebe, ale musí sedět zkroucen stranou, trpět a tím ovšem i trpí jeho pozornost, schopnost se obohacovat sebehodnotnějším počínáním na jevišti.

      Rostoucí počet mobilů zvyšuje pravděpodobnost, že budou rušit představení. Proto teď před zahájením ředitelství vyzývá návštěvníky, aby ty své komunikační miláčky vypnuli. Ve Vinohradském divadle se mi podařilo vyškemrat lístek do první řady na beznadějně vyprodanou premiéru. Ředitelka divadla Jiřina Jirásková zvítězila v anketě LN "Nejsympatičtější žena roku 1999." V uveřejněné stovce nejsympatičtějších uspěly i některé exulantky. (6. M. Albrightová; 23. M.Navrátilová; 58. Z.Salivarová).

      Obtížnější bylo seznamování s českým filmem. Cenami ověnčený film "Je třeba zabít Sekala" - bezpečné téma o likvidaci udavače z doby války, nikoliv z padesátých let - se dal zastihnout jen na vzdáleném předměstí. Kino Blaník na Václavském náměstí uvedlo premiéru "Návrat ztraceného ráje" Vojtěcha Jasného. Recenzenti se shodli, že dílo se nepovedlo. Souhlasím.

      Marx předvídal odumření státu. V českém tržním hospodářství důkladně vymírají pánská holičství a kadeřnictví. V telefonním seznamu jsem objevil jen jednu firmu. V dešti jsem se tam vypravil a mohykán již rovněž neexistoval. Uspěl jsem ale na Masarykově nádraží, kde mě zručně obsloužila mimořádně nepříjemná lazebnice.

      Mezilidské vztahy, země bez úsměvů. Řidič šlápne na plyn, když ho někdo míní předjet. V případě potřeby si počíná i jinak. Denně jsem čekal v Podolí na tramvaj a tu se po kolejích řítí mercedes s místním poznávacím číslem. Nechtěl čekat v zácpě s ostatními. Dochází již k aspoň trošku patrnému "zušlechťování mravů"? Tereza Brdečková píše (LN, 25.června) o mužích v trenýrkách, co si s rodinami vyrazí na Pražský hrad: "Padesátiletý vousáč s pivní cejchou v trenýrkách je neuvěřitelný, defektní zjev, měl by za sebou ještě táhnout na provázku kačenku." Však žil v době, kdy od něj dospělost a sebeúctu nikdo nežádal, pokračuje autorka a dodává, že v takových trenýrkách viděla v hospodě U hrocha jednoho z poslanců, zákonodárců. Kouřil doutník. "Po deseti letech pokusů a omylů na svobodě, o kterou jsme nebojovali, asi nejsme normálnější než před tím. ... Je normální být svobodný?"

      Přijela jedna z těch tramvají. Stojím u prvních dveří, jež se ale neotevřely. Čekám, nedočkám se. Běžím k vlečňáku, kde mi je zavřely před nosem. Tramvaják se raduje, jak se mu to pěkně povedlo. Jenže řidič jiného povozu, už už se rozjet, dveře znovu otevřel a na mě počkal. Takže raději negeneralizovat.

      Další, ale trošku košatější příklad: S muzikantem Danielem Dobiášem a textařem, zpěvákem Janem Vodňanským, touto známou mediální dvojicí, jsem jezdil po vlasti české a na Slovensko. Pořádali kulturně osvětová vystoupení ve školách a vojenských posádkách, téma drogy, nebezpečí závislosti, a brali mě sebou jako exota, aby referoval o zámořské zkušenosti. (O závažnosti problému v ČR a SR jsem neměl tušení. Je značný.) Na dálnici jsem ocenil četné billboardy ALKOHOL VAŠE  AUTO  ŘÍDIT NEBUDE - krátké, výstižné, k věci. Při jiné příležitosti mě pak vezl jeden střízlivý novinář a ze štěchovického kopce se řítil tak splašeně, že nevybral zatáčku. Vylétli jsme do svahu až se zapasovali mezi stromy, takže jsme se neskutáleli, rovněž nevybouchli a já pak bych na těchto stránkách určitě nepřekážel. Ze zcela zničeného forda - fiesty se mi podařilo vyprostit, jen s pohmožděninami, šrámy, ale bez zlomeniny a ovšem v pořádném šoku. V Americe by nás auta vesměs míjela, zde ale zastavovala, s dotazy, kde jsou ti mrtví, gratulace ke znovuzrození, ochota pomoct, ochota dojet pro policii a sehnat sanitku.

      V jednom obchodě mě ošidili o pár korun a vedle v druhém obchodě mi prodavačka rozmluvila koupi zmrzliny, poněvadž byla předražená a ta vedle, stejně dobrá, stála jen polovinu. A zrovna vešla slečna koupit cigarety. "Marboro light - lehký, jemný," žádala. "Jo, a taky mi dejte toaletní papír."
"Ten taky chcete lehkej, jemnej - nebo radši obyčejnej?" zeptala se prodavačka.
"Obyčejnej stačí," opáčila zákaznice, takto různě pečující o své plíce a zadek.

      Měl jsem dojem, že v Čechách se už kouří míň, ale stále daleko víc než na Západě.  Produktivita práce je rozhodně daleko nižší, odhaduje se na pouhých 25 procent v porovnání se zeměmi s fungujícím tržním hospodářstvím. Inu, dědictví doby se zarputilými kořínky. Po někdejším zániku soukromého vlastnictví došlo i k zániku osobní odpovědnosti. Zatelefonovat někam na pracoviště (podnik, úřad, redakce) znamená značnou pravděpodobnost, že dotyčný tam nebude. Ještě nepřišel, už odešel, právě si odskočil, je na poradě, je nemocný, je na mateřské dovolené, atd. atd. Národ si stěžuje na údajně bědné podmínky, nicméně v hospodě, kterou jsem pravidelně před půlnocí míjel, bylo vždy značně živo. Stejně živo bylo i v denních hodinách, když by se měl budovat nový sametový řád. Za hluboké normalizace, někdy před čtvrt stoletím, jsem četl odpověď Američana na otázku, jak hodnotí český stav věcí. "Tak jak vy tady pracujete, si žijete báječně", pravil. A jak si počínají dnešní zaměstnavatelé? V televizi odborníci tvrdili, že čeští manažeři dovedou úspěšně fungovat v podnicích s ne více než padesáti zaměstnanci. Kde je jich víc, výsledkem je fiasko, pokud firma nemá management odjinud. Však proto ono údajné rodinné stříbro prosperuje jen když se dostalo do rukou cizáků.

       Autoři, nakladatelé, knihkupci hořekují nad bídným stavem knižního trhu. Nicméně v loňském roce vyšlo téměř deset tisíc (9841) nových titulů, které přece jenom někdo musí kupovat. Většina automobilů v zemi je už západního původu. Roste počet remcajících občanů, vlastnících "chalupy" nezřídka v podobě přepychového sídla.

      Má to ale háček. Dosud jsem se nepotkal ani s jedním z majitelů, který by nebyl absolvoval potupu aspoň jednoho vloupání. Pravděpodobnost vyloupení bytu pobízí majitele k investici pořídit si pokud možno nedobytné dveře jako někam do trezoru. Policisté hledají denně 20 tisíc ukradených automobilů, polovinu z nich v Praze a nalézt se jich podaří jen 7 procent. Kradou se radia, elektronika, všelicos. Jízdní kola jsou tak populární, že pojišťovny je odmítají pojistit. V období 1997-8, 30 procent občanů, téměř každý třetí, byl obětí nějakého trestného činu (LN, 12.12.1998). Čili když bude tento stav věcí pokračovat - a není prozatím náznak obratu k lepšímu - brzo se statisticky na každého dostane. Zpráva ministerstva vnitra o bezpečnostní situaci na území ČR v roce 1998 označuje vraždy a loupeže za hlavní bezpečnostní riziko. Nový jev obohatil českou scénu: vraždy na objednávku.

      Miliardy korun plynou do zlatých ručiček českých a nejen českých zlodějů. To jsou ale téměř zanedbatelní troškaři v porovnání s tuneláři, bankrotáři, podvodníky, na něž zákon byl a stále je krátký. (LN uveřejnily 17.června seznam legitimních boháčů: na první místě šlechtic Karel Schwarzenberg, následují hokejisté Dominik Hašek a Jaromír Jágr, uhlobaron Viktor Koláček a podnikatel Ladislav Adamec, syn bývalého komunistického předsedy vlády téhož jména.)

      Socialistické Československo mívalo všeho všudy 800 advokátů. Teď v samotné České republice  jich je desetkrát tolik a zájemců o výkon tohoto najednou tuze výnosného povolání značně přibývá. Přibývá i kádrů ve státní službě. Za sametu byrokracie ztučněla o sto procent (z 92.000 na 172.000). Ke kýženým modernizačním změnám se ale spěje šnečím tempem. Bude-li se takto postupovat při přejímání evropského práva jako dosud, přijetí do Evropské unie se uskuteční nejdříve kolem roku 2040 (LN, 10.června).

      Po všech těchto černých lamentacích pak leckoho překvapí výsledek průzkumu veřejného mínění letos z ledna 1999: 92 procent občanů je spokojeno žít ve své vlasti. Víc než nedostatky v ekonomii, víc než přemíra kriminality jim vadí politická situace. V elitách tohoto demokratického státu je dvakrát víc bývalých členů KSČ než mezi běžnými občany. Ve vládě ČSSD jsou jen tři ministři bez bolševické minulosti. Píše Jiří Ruml : "Se zlostí hledím, jak se minulost vrací coby bumerang pod rudými prapory ve znamení srpu a kladiva se zaťatými pěstmi těch, kteří se dušují, že se s ní dávno rozešli. Rozlézají se všude - na ministerstvech, v parlamentu, ve vysokých funkcích na úřadech veřejné správy. Chybí jim už jen ta ústavně zakotvená vedoucí role." ("Návraty poražené moci", LN, 10.6.).

      Většina veřejnosti si už není jista, zda ten předlistopadový režim nebyl vlastně lepší, hodnotnější, srozumitelnější. Velmi moudře komentoval legendární Jiří Hanzelka: "Počet lidí, kteří se přizpůsobili, byl v našem národě větší než jinde. Přizpůsobivost, snaha vyhnout se odpovědnosti, jakémukoliv odvážnému řešení. ... Dnes se velmi obávám vývoje v České republice. Rychle v ní totiž přibývá velké množství bezradných lidí, kteří mají pocit bezmoci."(interview, LN, 12.6.).

      Jeden exilový publicista, jehož jméno neuvádím, poněvadž tohle je z jeho privátního dopisu, mi napsal: "Je-li otrok osvobozen, není svobodným občanem, nýbrž osvobozeným otrokem. To je právě nynější stav. Odmítá vlastní zodpovědnost, volá po odpovědnosti pánově a klade na něj rozličné požadavky. Nejsou-li naplněny, jme se nadávat a toužit po časech, kdy se ještě nemusel starat vůbec o nic."

      Komunistická strana má patrně víc členů, než všechny ostatní strany dohromady. "Strany v pravém slova smyslu dnes neexistují. Jsou to jen zaopatřovací agentury pro lidi s puzením po moci," míní sociolog Jan Hartl. Předáci ignorují Bismarckův soud o velikosti státníka, zjišťované tím, že se od jeho inteligence odečte jeho ješitnost. Viktor Vereš, mladý inženýr z Prahy, má koníčka. Zveřejňuje nepravdivosti, protimluvy, lži politiků na své webové stránce http://www.lzi.cz/.  Předáci ho bohatě zásobují. - jak nynější premiér Zeman (že vláda o rozhodnutí bombardovat Jugoslávii nic nevěděla), tak bývalý premiér Klaus (že vyhánění Albánců z Kosova je následek tohoto bombardování). Pak nepřekvapí, že The Guardian, vlivný britský zdroj, hodnotil postoj české vlády jako ostudnou švejkovskou vychytralost.

      Konflikt v Jugoslávii byl dominantním bodem zahraničních zpráv medií. Inu, mají to tam v sousedství. Pořádně mě ale udivuje výsledek květnového průzkumu veřejného mínění, že většina národa (55.8%) se obává, že tento konflikt by mohl přerůst v třetí světovou válku! Z hospod, do nichž jsem občas vešel a přisedl seznamovat se s názory lidu, jsem zpravidla odcházel s otřesnými dojmy. Musel jsem vyslechnout názory hodné Rudého práva padesátých let - o americkém imperialismu, cynické zámince vyzkoušet nové zbraně, horečných ziscích zbrojařů, zálusku zmocnit se balkánského nerostného bohatství.

      Rovněž jsem docházel porozprávět s politiky ve větvi výkonné a zákonodárné, s hradními poradci a mudrci z medií. Většina z nich se vyjadřovala pochmurně, ale nikoliv beznadějně. Chtěl jsem slyšet jejich vysvětlení nárůstu preferencí komunistické strany, blížících se k 16 procentům, jen o 2 procenta míň než vládnoucí sociální demokraté. Už čteme úvahy nazvané "Normalizace přichází, ani to moc nebolí" (MFD, 12.6.), že "komunisté sílí a pošihlávají po vládě - vycházejí z izolace a prožívají strmý nárůst obliby" (LN, 22.6.). Strmý nárůst, pěkně děkuju.

      Zkušené hlavy mi vysvětlovaly, že komunisté získali jednak odlivem neméně extrémistického členstva od rozpadávající se strany Republikánů, jednak je opouštějí voliči ČSSD, zklamaní jejím výkonem vládnutí. Že čeští politici zpravidla dovedou mistrně taktizovat, improvizovat, ale na dlouhodobé prognózy, odhad situace, jaksi nemají. ČSSD a ODS, dvě nejsilnější strany a partneři koaliční dohody, teď usilují o změnu volebního systému z poměrného na většinový, vyšachovat ze hry KDU-ČSL, Unii svobody, kohokoliv menšího, kdo by se jim pletl do cesty. S jednou výjimkou - a tou jsou komunisté, připravení pustit se do vlastního šachování. Ti by pak mohli nahradit slábnoucí sociální demokracii v onom novém systému dvou stran. Vládla by Klausova ODS, samozřejmě že by nemohla splnit své sliby, konat zázraky, a z její následné ztráty popularity by neprofitoval nikdo jiný, než strana vědeckých socialistů, lidí zvláštního ražení. A vyhrála by ve zcela svobodných volbách. Na to přece máme precedent, světový unikát - volby v květnu 1946.

      Hrůzná představa, k jejíž realizaci se národ začíná přibližovat. Průzkum veřejného mínění v červenci 1999, uspořádaný agenturou STEM, již posunul KSČM před ČSSD: komunisté - 17.8%, soc.dem. - 16.8%.

      Nám Čechoameričanům teď  nastává možnost získat dvojí občanství a tím i právo  v rodné zemi koupit si byt, jehož průměrná cena poslední dobou klesla o jednu třetinu. V rámci eventuality neblahých politických vývinů však raději posečkejme.