Mezi nevýhodami Ameriky jsou její až výstředné klimatické výkyvy - kruté zimy, hanebná horka. Země má ale tu výhodu, že před takovými nepřízněmi lze uniknout v tomtéž domácím prostředí, bez nutnosti expedice někam do vzdáleného zahraničí. Máme hory, doly, pouštní suchopár jakož i věčně vlhké, zelené džungle. Lze tu být pozřen jak krokodýlem, tak polárním medvědem. V porovnání náš severní soused Kanada, po Rusku rozlohou největší stát na světě, je na tom dost fádně. Když tam udeří mrazy, což ovšem činí s nevyhnutelnou pravidelností, postižení pozemšťané po způsobu tažných ptáků se vydávají k nám na jih, na Floridu.

      Poněvadž mám domov ve státu New Yorku, kam doléhá kanadská arktická mizérie, také se v zimě pakuji floridským směrem. Letos jsem ale přijal pozvání odexpedovat se do karibské oblasti na Virgin Islands, ostrov svatého Jana, kde si český manželský pár lékařů na penzi postavil dům, v němž tráví polovinu každého roku. Proč ne: v životě jsem dosud neměl to potěšení - či poděšení - s nějakou pannou se kdy zaplést. Letadlo nás tam doveze za tři hodiny.

      O bizární pojmenování se zasloužil Kryštof Kolumbus. Tyto končiny objevil na své druhé výpravě, v roce 1493, a pojmenoval je na počest počestných jedenácti tisíc pannen, které spolu se svatou Uršulou údajně zahynuly ve 3.století v bitvě s pohanským vládcem. Španěly v držbě objevu dočasně vystřídali Holanďané, po nich přišel řád Maltézských rytířů, ten to prodal Francouzům a v osmnáctém století ostrovy skončily v dánských rukách. Po původních předkolumbiánských obyvatelích Arawak a Indiánů Carib nic nezbylo. Vytrvalí archeologové však stále vyhrabávají nějaké střepy z hodně dávné doby. Dánská správa vydržela dvě století, vznikly plantáže s cukrovou třtinou a na nich se plahočily z Afriky přivezení otroci. Těm se v roce 1733 podařilo vzpoura, která vydržela půl roku.

      Plantážnictví prosperovalo až do revolučního roku 1848 a pak s emancipací otroků odkvetlo, zahynulo. Dánové v rovněž revolučním roce 1917 všechno prodali Američanům za 25 milionů dolarů. Transakce se málem neuskutečnila. Kongres ve Washingtonu ji totiž váhal schválit, ovlivněn zprávami o právě se uskutečnivším devastujícím hurikánu. (Děsivé větry navštěvují karibskou oblast rok co rok. Nejvíc to tam řádívá v od srpna do října.) Američané pak přece jen koupili. Vedl je k tomu zájem získat námořní bázi, vhodně na cestě k Panamskému průplavu.

      Panenské souostroví leží nějakých 60 kilometrů na východ na Portorika, jiné americké državy, a jsou to zejména tři ostrovy - plochý St.Croix, kopcovitý St.Thomas a St.John`s, všeho všudy 344 čtverečních kilometrů. Jsou zhruba stejné velikosti, ale se značně nestejným počtem obyvatelstva. Zatímco na prvních dvou jmenovaných sídlí dohromady sto tisíc duší, onen svatý Jan jich má jen něco málo přes tři tisíce. Zasloužil se o to v 50.tých letech tohoto století lidumil Laurance Rockefeller z proslulé miliardářské rodiny. Ne že by domorodce byl vyháněl či dokonce vyvražďoval, ale vykupoval jejich majetky, od každého vlastníka ochotného prodat, až se mu podařilo získat dvě třetiny ostrova. A tyto dvě třetiny věnoval národu, je z toho národní park, celkem 5.815 hektarů. Příroda musí zůstat nedotčená, žádné budování parkovišť, supermarketů a podobných, jiné části světa hyzdících nevyhnutelností. A právě na té jedné, Rockefellerem nezískané třetině si naši šlechetní čeští přátelé postavili dům pěkně u vody.

      Dodatečně jim salutuji k takovému úsilí. Totiž: v časopise Popular Mechanic objevili inzerát z australského Melbourne, nabídku stavení, které odolá hurikánu. Doktoři zareagovali, oznámili zájem jakož i své představy, jak by jejich sídlo mělo vypadat. Firma promptně přizpůsobila design a do měsíce dodala materiál, k tomu video s návodem, jak to dát dohromady. S pomocí z Poděbrad přivezeného řemeslníka, majitele zlatých českých ručiček, výstavba za necelý čtvrt roku zvládnuta. Pěkně sešroubováno, bez použití dřeva nepřilákat žravé termity.

      S výjimkou oněch ničivých hurikánů, tyto Virgin Islands přežívaly za větrem zájmu kohokoliv jinde ve světě. Za změnu vděčí Fidélu Castrovi a jeho socialistické revoluci. Hordy amerických výletníků se rozhlížely po náhražce, až ji tedy našli. Zejména do přístavu St.Thomase míří výletní lodě, mnohaposchoďová hotelová plavidla, hrůza pohlédnout. Turisté se vyřítí v hlavním městě či městečku jménem Charlotte Amalie za cenově prý výhodnými nákupy - místní rum (český rum z Božkova chutná líp), z dovozu jiný alkohol, švýcarské hodinky, šperky, sklo, kosmetiku, voňavky, elegantní oblečení, všemožné luxusní cetky.

      Přistáli jsme na St.Thomasu na letišti, které - aspoň donedávna - mělo pověst jedné z nejnebezpečnějších přistávacích ploch, nevím proč. Vlez do dodávky pro tucet pasažérů, pohyb po levé straně vozovky, jakoby Amerika nikdy nebyla přetnula britské koloniální jařmo, cesta končinami s napěchovanou urbanizací, jen pryč odtud. Konečně jsme u břehu, vlez na lodičku, která nás za dvacet minut dopraví na onoho nikterak hektického svatého Jana. Blížíme se k přístavečku jménem Cruz Bay. Vidím plápolající vlajku estonskou. Ano. Kamenný dům si postavil v Moskvě narozený, prý slavný tenor Ivan Jadan. Zpívával v Bolšoj těátru, po příjezdu na ostrov vyučoval chobotnice tanci. Teď je z toho muzeum, stará se o něj Ruth Bertholdová, estonsko-bostonská knihovnice.

      Přátelé nás vyzvedli a v otlučené dodávce vezli na opačný konec ostrova. Většina řidičů nemá povinné pojištění. V případě karambolu nutno jít k soudu, aniž by se něco užitečného vyžalovalo, neboť viník dokáže, že je nemajetný. Přes ostrov vedou dvě značně kopcovité silnice, zaručující scénické pohled k zálivům a jejich plážím - Caneel Bay (adresa luxusní enklávy s piplanými trávníky a florou a s denní penzí za mnoho set dolarů), Trunk Bay či Cinnamon Bay, Záliv skořicový. Kdo si hodně potrpí na koupání, což není můj případ, to pak tady je na správné adrese. Hebký písek, lahodně teplá voda tehdy v únoru, skutečně/neskutečně modrá jako v turistických brožurkách. V tomto akvatickém punktu to tady vítězí nad většinou ostrovů v jižním Pacifiku, kde od břehu voda je příliš mělká až ke korálovému útesu, za nímž pak plavání bývá obtížné až nebezpečné.

      Cestou jsme míjeli bezprizorní mezky, osly - buď samotáře nebo ve skupinkách. Dopravu ignorovali, aniž by ale projevovali sebevědomou aroganci svatých krav v Indii (a všechny tam jsou svaté). Zapomněl jsem se zeptat, jak se oslové na ostrov dostali, ale zato aspoň vím důvod přítomnosti zviřátek jménem mongoose, česky buď mangusta nebo mungo. Záměr je importovat, aby likvidovaly krysy, skončil fiaskem. Udatové, zápasící a úspěšně vítězící v soubojích s jedovatými hady, si ale s hlodavci neporadili. Jeden je tvor denní, druhý noční, chronologicky se zásadně míjeli. Též jsem se dozvěděl, že na svatém Tomášovi jeden had se stal účastníkem soudní pře, která se vlekla tři a půl roku. Had nakonec prohrál, vzdor advokátově značnému úsilí ve prospěch svého mandanta.

      Dorazili jsme k jednoposchoďovému stavení, sešroubovanému zejména poděbradskou rukou. Tropicky bujná zahrada, omamná vůně kvítků frangipani, cítím se být zpátky v Polynésii. Moskyti nám nehrozí, netřeba úzkostlivě hlídat dveře a okna. Vánek od moře vnáší porci vlhkosti. Proto podlahu nekryjí koberce, po chladících dlaždičkách se tedy pohybujme v pantoflích. V domě není nic skleněného nebo porcelánového - talíře, číše, vše z plastiku. Nejde ovšem o preferenci estetickou: nic se nám takto nerozbije. Ne že by toho příliš padalo z roztřesených stařeckých rukou, ale to je kvůli oněm protivným hurikánům.

      Jsme tu v enklávě jménem Coral Harbor. Korálový přístav je rozcourná vesnička, jíž na svahu vévodí Emmaus Moravian Church - ano, Moravští Bratři, následovníci Komenského z růžového paloučku. Mezi hodně křesťanskými ostrovany nejpočetnější jsou protestanté a mezi nimi tato církev moravská má největší počet oveček. Dostalo se mi tohoto vysvětlení: o spasení duší kolonizátorů pečovali Presbyteriáni, kteří ale s otroky nechtěli mít nic společného. O ně se pak postarali naši Moraváci a tradice s důkladným vlivem se udržela do dnešních dnů.

      Dvě třetiny neturistického obyvatelstva jsou afrického původu. Při porovnávání ostrovních kultur jsem zaujatý ve prospěch Polynésanů, přitloustlých chlapíků se jejich autentickou, neodvozenou kulturou a s vlastní řečí o mnoha samohláskách v příbuzných verzích - tahitské, tonžské, maorské, samojské či samoánské. Takovou identitu postrádám u domorodců v karibské oblasti, kterou jsem z větší části prošmejdil. Potomci ostrovanů přivezených, vytržených - ani už Afrika, ani Amerika či Evropa bývalých (a v případě Francie nadále setrvajících) koloniálních států. Kuba má ovšem svou hišpánsky fundovanou personu stejně jako má Dominikánská republika a její kdysi Francouzi vlastněný soused Haiti, po USA nejstarší republika v západní hemisféře a na rozdíl od USA ta úplně nejchudší, ubožácká, žebrácká.

      Realita: není mnoho ostrovních patriotů, dychtivých volit nezávislost za cenu přetnutí penězovodu z mateřské, spíš než macešské země. Portoriko má kdykoliv možnost zbavit se americké nadvlády. Prozatím takový krok ve volbách podporuje kolem 5 procent voličů. Situace na Virgin Islands je podobná. Lze tam ale vídat vousaté mladíky s černými barety, v tričku s natištěnou zaťatou rudou pěstí. Zdaleka početnější jsou ale ilegální příchozí z nezávislých, zejména anglicky mluvících ostrovů (Jamajka, St.Lucie, St.Vincent, Grenada, jehož hnutí na připojení k USA Washington rezolutně odmítá). Zastávají nepopulární práce tak jako Ukrajinci v České republice, oškubáváni svými zaměstnavateli.

      Na tomto ostrově svatého Jana si běloši a černoši vzájemně do cesty nelezou. Poobědval jsem sandvič s rybou jménem mahi v napěchované restauraci, kde nebyla ani jedna tmavší tvář. Nedaleko kvetly podniky, kde situace byla přesně opačná.

      Turismus je jedním ze zdrojů obživy domorodců. Druhým zdrojem je americká vládní štědrost.  Na těchto V.I. se nevymáhá všude jinde v USA obligatorní sales tax, maloobchodní daň, neexistuje státní daň, a pokud někdo vůbec platí daň federální, tu neinkasuje federál, ale zůstává na ostrovech. Valí se tam všelijaké podpory a štědrosti jakoby nikdy nebylo dost.

      Oficiálně je má v referátu washingtonské ministerstvo vnitra, nestarající se o policii, ale o národní parky a indiánské rezervace. Domorodý guvernér je volen na 4 roky. Znovuzvolení se nikomu z nich nepodaří a dřív než odejdou z úřadu, tak rozdávají amnestie přátelům, příbuzným a vlastně komukoliv, kdo si velkodušnost zaplatí. Tak si například polepšil osminásobný vrah. Rozpočtové fondy se rozutečou na platy nikdy neúřadujících kamarádů, takže nezbývá na placení legitimních účtů. Na ostrově jsou tři čerpací stanice. Ani jedna už státu neprodává benzin na dluh. Jedinou výjimkou jsou popeláři.

      Též tam mají 25 místních senátorů. Kritici Jana Kavana, slyšte: senátor Adelbert Bryan, pravidelně ve stavu ožralství koná za volantem karamboly a kdokoliv se prozatím pokusil s tím něco udělat, tak přišel o živobytí. Tento Bryan v rozmíšce se synem do něho napumpoval šest kulí, jednu z nich do zad. Prý v sebeobraně, takže soudem osvobozen. Na pohřbu pak lkal, jak že je hrozné, když rodiče pohřbívají vlastní děti. Po jedné z hurikánových spouští, senátorka Alicia Hansenová poručila otevřít supermarket, aby ostrované, jakkoliv hurikánem nezasažení, si přišli posbírat jakékoliv zboží, podle potřeby. Vybudovaný komunismus. Američané, dle vlastního přiznání, nikdy nedovedli být zdatní kolonialisté. Zájemcům o tuto slabůstku doporučuji podívat se na moji knížku Vandrování Pacifikem a okolím (Olympia, 1998), kapitolu "Kapitalistické budování komunismu, ráje zdraví škodícího."

      Velebil jsem lahodné modré vody. Na závěr se zmíním o dvou podstatných minusech. Za prvé, vzdor tvrzení turistických příruček, roste tam překvapivě málo ovoce. Papaya, mango, to tedy ano, ale vůbec nic citrusového, ani jeden kokos, dokonce ani v tropech jinde všudypřítomné banány.

      A za druhé, je tam hanebně draho. Nejen v luxusních hotelech, ale i v obyčejné hospůdce. V bídně zásobeném hokynářství. Cena benzinu v porovnání s cenami na americkém kontinentě je téměř dvojnásobná.

      Ale jeďte se tam podívat, pokud vás někdo privátně pozve. Teď zrovna ti mí přátele pozvali budoucí novomanžele z Maďarska. Svatbu budou mít na pláži. Farářka už je objednaná. Ale nevím, zda patří k té naší, tam značně dominantní moravské větvi.

K O N E C

15.července 1999
Viliam Buchert
MLADÁ FRONTA DNES
Praha

            Vážený pane redaktore,
před návratem za Atlantik se mi už nepodařilo s Vámi se ještě setkat a něco popít. Několikrát jsem Vám do redakce telefonoval, ale buď jste nebyl k sehnání nebo zrovna byl na drátě a mně nezbývaly mince v budce na delší čekání. Můj závěrečný pobyt v Praze mi zošklivil automobilový karambol. Za volantem seděl příliš spěchající chlapík, cestou ze štěchovického kopce to nezvládl, vlétli jsme do příkopu, poté katapultováni do svahu. Přistáli jsme mezi stromy, vůz totálně zničený, šofér krvácel, já si to odskákal jen s pohmožděninami, rozbitými brýlemi, ničím jinak nepolámaným. A pořádný ovšem šok, který se mě držel pár dní.

      To mě pak vůbec nenapadlo, abych kontaktoval Vašeho přítele (nakladatelství Maťa), jak jste doporučoval. Teď už jsem ovšem v jiném stavu mysli. Přemýšlím, o jaký žánr by mohl mít zájem. Nejsnazší by pro mě bylo uspořádat výbor z článků (jako třeba ty oblíbené adresy tunelářů). Co třeba zmodernizovat můj opus "Bez Čedoku po Pacifiku" (Obsah přikládám), kdysi značně úspěšný, dávno rozebraný?

      Jako extra zásilku Vám posílám knížku "Šťastně navrácený běženec." Po delší době jsem si v ní totiž listoval, začetl a s příjemným přčekvapením zjistil - či, přesněji, sám se ujistil - že to je vlastně značně aktuální. Leitmotivem je totiž břemeno svobody. Vás by to také mohlo zajímat, neboť děj se částečně odehrává v asijském, Vám známém prostředí. Pokud se pustíte do četby, neopomiňte, prosím, úvodní tři stránky. Knížka je totiž volným pokračováním předchozího "Špatně časovaného běžence", který také vyšel u Škvoreckých a pak i v Západočeském, nyní již zesnulém nakladatelství v Plzni. (Závěrečný díl této trilogie - "Běženec v sametu" vyšel v Praze 1998, nakladatelství či spíš nakladatelstvíčko Faun.). Díly to jsou autonomní, i když na sebe jaksi navazují. Inu, posuďte, a pokud byste myslel, že by tento Šťastně navrácený běženec si zasloužil vydání v Praze, že by i současnému českému čtenáři to mohlo něco dát, přistrčte to Maťovi, ať se podívá.

      K obsahu dnešní obálky: jak jsme se domluvili, posílám Vám slíbené povídání o ostrovech. Plus pár amatérských fotek a mapu.

      Končím, moc pozdravuji, budu se těšit na Vaši odpověď. Váš,