Mořeplavec James Cook v roce 1769 při seznamování s polynéskými ostrovy ochutnal i tamější populární nápoj jménem kava. Ženy, pokud možno nedotčené mladice, čelistmi zpracovávaly jakési kořeny a vyplivovaly do nádoby smísit buď s kokosovým mlékem nebo vodou. Otrlá Cookova posádka se od takové nechutnosti odvracela.

      Před čtvrt stoletím - době zdá se že již skoro stejně dávné jako ono osmnácté století dávných objevitelů -  jsem se kavou napájel v monarchii Tonga (nejmenší království, největší král Taufa`ahou Toupou IV, váží několik metráků) a zejména na souostroví Fidži. Cituji příslušnou pasáž ve své knížce Bez Čedoku po Pacifiku, (Toronto: Sixty-eight Publishers, 1980): ...důležitého nápoje, zvaného kava či také yagona. Je to jak nápoj, tak ceremoniál, patří do světa Polynésanů, od nichž melanéští Fidžané zvyk převzali. K přípravě je třeba kořene z pepřovníkové plodiny PIPER METHYSTICUM a též několika dívenek panenství ještě nepozbyvších, aby kořen žvýkaly a polotovar vyplivovaly do mísy zvané TANOA. Tanoa je ve tvaru a velikosti umyvadla na mnoha nohách, patří do každé domácnosti a je zobrazena na fidžanských halířových mincích. Tradice s předžvýkáváním ale dost upadla a dnes se spíš používá k zvláčnění oblý kámen. V Suvě v supermarketech je kava též k mání v prášku. Vyrábí-li se čelistmi, oblázky nebo průmyslově, to nevím. Zpracovaný kořen se smísí s vodou a yagona je hotova. Nesolit, nesladit, nic nepřidávat. Výsledek je barvy mléčné, někdy také medové, připomínající slivky, sanktusácký nektar. Cizinci nápoj zpravidla neradi, ušklibují se a často jej přirovnávají k chuti mnohokrát již použitého kloktadla. Já tak přísný nejsem a na mírně trpkou - a též mírně narkotickou - yagonu jsem si zvykl, aniž bych ale tvrdil, že se po nektaru mohu utlouci.  Kava patří ke každé společenské události, někdy i s ceremoniálem, složitým jako byzantinská korunovace. Našemu velice zjednodušenému obřadu předsedal gymnaziální vyučovatel, chrlil formulky, s respektem drtil kořen mezi kamením za zvuků jakéhosi oratoria mužského pseudodivošského sboru. Kava je hodovníkům servírována v dřevěných kybličcích. Před a po použití musíte zatleskat. Takto jsem též tleskal při audienci v předsednictvu vlády. V Suvě jsou ale bary, kde na formu moc nedají. U pultu je štoudev s yagonou a vy se obsluhujete bez cavyků. Máte přitom pocit, jako byste popíjeli šampaňské z nočníku.
Konec dávného hlášení.

      Teď ale kava začíná pronikat do západního světa. Oceňovat se začínají její blahodárné kvality: vypořádává se se stresem, vymýtí melancholii. Na rozdíl od alkoholu nepřivádí konzumenty do hádavé až bojové nálady a rovněž po jejím požití nedochází ke kocovině. Kava není návyková, nemá nevítané vedlejší účinky jako Valium a podobná sedativa. V Americe se spotřeba kavy zdvojnásobňuje rok od roku a téměř stejným kvapem roste její cena. (Kilo sušených kořenů už přijde na víc než 20 dolarů.) Stává se předmětem bádání. Hyla Cass, psychiatr na UCLA (University of California at Los Angeles) je spoluautor knihy Kava: Nature`s Answer to Stress, Anxiety, and Insomnia (Prima Health). Chris Kilham napsal knihu Kava: Medicine Hunting in Paradise (Park Street Press). Prozatím nejdůkladnější průzkum se koná v Německu, se závěrem, že jde o substanci obsahující tzv.kavalactones, případně užitečné proti depresím a nikterak škodlivé.

      Americký federální úřad F.D.A. (Food and Drug Administration) je proslulý svou velepřísností. Nezřídka brání legalizaci léku, jehož účinnost a bezpečnost již byla ověřena v mnohých evropských zemích. Ale v případě této kavy si počíná dost blahovolně. Nepokládá ji za drug - zboží lékárnické, ale za dietary supplement čili něco, co lze zakoupit v tisícero health food obchodech, napěchovaných vitaminy a všemožnými zdravotně prý užitečnými přísadami. Kava v podobě kapslí, kapátek či sáčků se už dostává do prodejen kolosu jako je K Mart, takže i Pražané ji třeba naleznou.