Po úniku z klece či až po jejím konečném rozpadu, mnozí absolventi někdejší totality se začali rozbíhat po světě ve snaze dohánět dřív jim  nedovolené slasti a zkušenosti. Někoho spíš přitahuje neznámý druh přírody, žene se k pouštím, džunglím, mořským útesům, kdežto jiný si spíš potrpí na památky minulosti a kdosi pak třetí spěchá k současným tvorům v odlišných civilizacích. Nebudeme hledat renezanční paláce v Austrálii či divukrásné pralesy v Holandsku. Jsou ale místa jako Šrí Lanka, někdejší Ceylon, kde je od všeho.

      O některých končinách jsme měli aspoň obrázkovou představu a přitažlivost Rio de Janeira neztrácela překladem v pouhou Řeku měsíce ledna. Peking (či Beijing)  je "Severní hlavní město" a Kuala Lumpur, hlavní město Malajsie, je "Bahnité Ústí." Ústí nad Bahnem. Téměř magické Ouagadougou v Horní Voltě, kde jsem ale nebyl, není nic víc než "Kozí pole", plac s kozami. Příliš jazykové zdatnosti by věru mohlo zatřást iluzemi.

      Šedivé by byly naše představy světa, kdybychom měli k dispozici jen mapy s čísly, kódy, bez slovního pojmenování. Jakkoliv třeba praktické, ale rozhodně ochuzující je identifikace amerických ulic: od První až po Devětadevadesátou Street, od A do Z Avenue. Při projížděními osadami a menšími městy, všude mají svou Main Street - Hlavní ulice, to je toho. Občas se dostane pojmenování po stromech - Oak Street, Elm Street, ulice dubová, buková, javorová.  Porovnejme s Windhoekem, metropolí Namibie. Tam mají čtvrť, jejíž ulice zvěčnili po muzikantech, od Bacha po Verdiho a Wagnera. Poněvadž to bývala německá kolonie, kromě německého jazyka a kuchyně, postřehnutelný byl a třeba dodnes za nezávislosti ještě je jiný teutonský punc: hlavní vládní úřad, působiště přemnoha byrokratů, znám jako Tinten Palast - Palác inkoustů, a hlavní pošta, sídlící na roku Kaiser Strasse a Goering Strasse, k poctě někdejšího guvernéra a též otce otylého feldmaršála Heřmana v dobách Třetí říše.

      V USA podstatnější výjimkou z pravidla oné číselné a abecední anonymity je snad jen San Francisco, a to zásluhou poety Lawrence Ferlinghettiho, jemuž se podařilo prosadit pojmenování dvanácti ulic po slavných literátech, takže se například zrodila Kerouac Alley a Dashiell Hammett Street.

      V každém konci Ameriky je nějaký ten Joneston, Jonestown, Jonesville, Jonesborough, ale vesměs jména měst, městysů, osad, nedopadají naštěstí tak chudozubě.  V New Yorku, státě, který je mým domovem, máme řadu pojmenování jednak indiánských, vesměs začínajících písmenem O (Oneida, Owego, Oswego, Otsego), jednak řecko-římských. Tak se v prvopočátcích kolo - nizace přičinil  britský důstojník, o antiku se zajímajicí a pověřený pojmenováním vznikajících osad tehdejší divočiny. Teď tu máme Syracuse, Rome, Albany a Troy.

      Při několikerém vandrování přes americký kontinent jsem si vymýšlel trasy, inspirován místy na mapě, o nichž jsem nic nevěděl, ale přitahovalo mě jméno. Zvědavost, co za tím věcí, pokud vůbec něco vězí. Tedy hurá k bažinám Okefenokee ve státě Georgia na hranici Floridy a v jejím pak vnitrozemí do Immokalee, z čehož se vyklubala stoprocentně nezajímavá výspa.

      Někdy má člověk předpokládanou zajímavost na cestě - jinudy se jet nedá. Například na cestě z Kalifornie při stoupání do pohoří Sierra Nevada se nám představuje usedlost (necelých 1000 duší) jménem Rough and Ready - doslova "Hrubé a připravené," ale třeba ve smyslu "Drsňák připravený dát někomu přes hubu." V Novém Mexiku jsem udělal notnou zajíždku podívat se, zda skutečně existuje městys (obyvatel přes 6000) jménem Truth or Consequences - "Pravda nebo následky." Je to tak a docela nedávno o něm referovala národní media v souvislosti s odhalením mimořádně krutého sexuálního maniaka a jeho paní manželky. Teď je čekají následky.

      V souostroví Fidži na jediné asfaltované silnici ostrova Viti Levu jsem byl obdařen pohledem na vesnici RUKURUKULEVU a VOLIVOLI. V africkém království Swaziland jsem se pustil původně neplánovaným směrem jen proto, abych se mohl seznámit s místem HELEHELE, naprostou nepozoruhodností, až na překocený a důkladně vyrabovaný autbobus a na bilbórd, inzerující plzeňské pivo. I když pak trmácející putovatel dorazí k úplnému nic, něco si přece může vsugerovat, vymyslet.

      Nejedno jméno vyvolává lechtivé asociace: od nevinného jezera Titicaca po archeologický poklad Machu Pichu (Čechy ovšem vyslovované jako "Máš tu píču") v těchže Andách, nebo po hodně vzdálenou Novou Guineu a jeho Kundiawu, hlavní městys lidu Chimbu, jehož mužská část si údajně při představování nepotřásá vzájemně pravicí, ale penisy.

      Kam zajet k oslavě či k odtruhlení příchodu nového tisíciletí? Čas kvapí a ceny rostou. V Las Vegas, pokoj v luxusní novince Bellagio, který v únoru stál 159 dolarů, o silvestrovské noci 1999 přijde na 2.000 dolarů. Velké množství zájemců míní tento historický okamžik strávit hodně vysoko nad zemí. Nemusí to zrovna být příliš laciný špás. Za novoroční cestu kolem světa Boeingem 757, pořádanou Harvadovým muzeem (Harvard Museum of Natural History) se platí 44.950 USD a už je vyprodáno. Další kandidáti se tísní v pořadníku, kdyby se někdo z původních šťastlivců nedostavil.

      Platí pravidlo a zkušenost, že ceny letenek jsou pervezně komplikovaná záležitost, vymykající se pochopení. Na téže palubě se potkají pasažéři, kteří za tutéž cestu platili až desetinásobně větší či menší obnos. (Ale i to nejdražší americké je stále lacinější, než co nabízí Evropa.) Zpravidla nejlacinější jsou letenky koupené hodně brzo nebo až pak na poslední chvíli. Nezřídka platí nelogické pravidlo, že se platí víc za absolvování kratší trasy. Nedávné inzerované údaje (The New York Times, 18.dubna 1999): Letenka New York - Lisabon, tam a zpět, za $ 276. Touž sumu utratím za cestu ze svého domova na jednu dvacetinu takové vzdálenosti. Zpáteční letenka New York - Londýn v cenovém rozsahu od $ 525 do $1.284. Zpáteční letenka ze San Francisca do Hongkongu za $730 se Singapore Airlines a za $2.250 s United Airlines. Stejné společnosti nabízejí nestejné ceny. Continental Airlines za letenku New York - Chicago požadují sumu v rozpětí od 167 do 1.022 dolarů.

      V roce 1998 americké letecké společnosti přepravily 614 milionu pasažérů, aniž došlo k jedinému smtelnému úrazu. Nicméně přibývají stížnosti na poskytované služby, na včasnost odletů a příletů (pouze 77%), na pozdní dodání či dokonce ztrátu zavazadel (0,5% případů), a na tzv. "bumping." Společnosti se řídí podle statistických údajů, že určité procento pasažerů se nedostaví - rozmysleli, zmeškali, umřeli. O toto procento se prodá víc letenek, až potom dojde k nevyhnutelné situaci, že je víc pasažérů než míst a proto dochází k jedinému možnému řešení, které jsem zrovna nedávno zažil před odletem z Panenských ostrovů (Virgin Islands): nábor dobrovolníků, ochotných odletět až příštím letadlem a za ochotu obdržet několik stovek dolarů plus letenky - volňásky pro futuro. Vynikající příležitost pro cestující, kteří příliš nepěchají.

      Zpravidla hodně cestující a spěchající jsou politici. Senátoři John McCain a Ron Wyden předložili zákon o právech cestující veřejnosti. Mezi jejími právy bude i povinnost přepravců vysvětlit důvody toho kterého zpoždění.

      Myšlenkami se člověk vrací k našincům, jimž totalita zaranžovala nenapravitelné zpoždění několika desetiletí. Tehdy se dalo nanejvýš fantazírovat o nedosažitelném. Aniž kdo mohl vidět podrobnou mapu Fidži a Swazilandu, vědět o existenci vísek RUKURUKULEVU, VOLIVOLI a HELEHELE.