Bibliografie s tématikou vraždy Johna F. Kennedyho obsahuje reference k 5.134 knihám a právním článkům: žeň za 16 roků (1963 - 1979). Během dalších dvou desetiletí přibyly další tisícovky a ani jim patrně nebude konec, zásluhou iniciativy amerického Kongresu, vyprovokovaného filmem "J.F.K." Olivera Stona a jeho báchorkou o vládní konspiraci. Kongres s odkazem na nedůvěru veřejnosti k původní zprávě sedmičlenné tzv.Warrenovy komise, z níž čtyři členové se dodatečně vyjádřili skepticky vůči výsledkům vlastních závěrů, došlo k jmenování nové komise (Assassination Record Review Board), složené z pěti vážených, nepolitických osob. Ta sice ani nepotvrdila ani nevyvrátila tvrzení svých předchůdců, ale zařídila zveřejnění hory dosud tajných papírů: přes 60.000 dokumentů, přes 4 miliony stran. Badatelé se na ně již vrhají.

      V naší univerzitní knihovně jsem počítal pouze 122 knih, zabývajících se Clintonem. Jejich počet teď nepochybně vzroste následkem poklopcové aféry, rozkošativší se do závažné ústavní krize. Na trh už dorazil opus Monica`s Story o počínání orální aktivistky Lewinské, z pera jí sympaticky nakloněného životopisce, Angličana  Andrew Mortona. Podrobnosti těchto sexuálních laskomin ale byly za uplynulý rok tak dokonale proprány, že kniha nabízí pramálo novinek. Po prvním zablýsknutí už zmizela ze seznamu bestsellerů.

      Tam ji nahradila kniha All Too Human: A Political Education ("Příliš lidské politické vzdělávání" v doslovném překladu) George Stephanopoulose, Clintonova bývalého mluvčího a blízkého poradce. Náklad téměř 600 tisíc výtisků. Nikoliv nesympatické hodnocení někdejšího šéfa, leč natolik kritické, že do Bílého domu tímto prezidentem pozván už určitě nebude. Takové minus ale dostatečně kompenzuje obdržený honorář ve výši téměř 3 milionů dolarů.

      V porovnání se Stephanopoulosem, někdejší Kennedyho poradci jako Theodore C.Sorensen, Pierre Salinger či Arthur Schlesinger se ve svých pamětech výlučně zabývali politickými záležitostmi : vše ostatní bylo tabu. Clinton v Kennedym viděl svůj velký model, který chtěl duplikovat. Lišili se však nejen rodem (jeden v milionářské rodině, druhý v prosté chaloupce), nejen vkusem (jeden Marilyn Monroeovou, druhý dlouhonosatou Paulu Jonesovou), ale chápáním pojmu přátelství. Kennedy zůstával vůči svým lidem loajální, kdežto Clinton je bez sebemenších zábran odhazoval přes palubu.

      Jedním z vlastní vinou odhozených byl Dick Morris, autor rovněž čerstvého díla o Clintonově znovuzvolení v r.1996 (Behind the Oval Office: Getting Re-Elected Against All Odds). Morris byl totiž hlavním stratégem tohoto triumfu, poté co se mu podařilo přesvědčit Cliontona, že cestou k vítězství bude převzetí a uzmutí agendy jeho Republikánských oponentů. Jenže velmi chytrý, mazaný stratég měl slabost. Zatímco Clintonova Achillova pata vězela v rozkroku, Morris si potrpěl na fetišismus se soustředěním na kotníky a prsty u nohou. Byl lapen v hotelu při takové činnosti za asistence call girl - profesionální kněžky lásky. Z Bílého domu, pod jehož střechou se Clinton tehdy již veselil s Monikou, veřejnosti dosud neznámou, se Morris musel rázně pakovat.

      Oba autoři si rozhodně nepadají do náruče.Stephanopoulos, který z Bílého domu odešel dobrovolně, přirovnal Morrisovu knihu ke kokrhajícímu kohoutu, co si dělá zásluhy za ranní rozbřesk. Morris se revanžoval poznámkou, že Stephanopoulos prezentoval tu nejúspěšnější bitvu s vlastním svědomím od doby memoárů Alberta Speera.
      Demaskovaný fetišista na sebe též prozradil, že je otcem nemanželského dítěte, na něž platí alimenty ve výši 4.000 dolarů měsíčně.

      Takový levoboček se tedy může těšit středostavovskému standardu. Statistici počítají rodinu s ročním příjmem aspoň 30.000 dolarů jako součást oné middle class, do níž spadá necelá jedna třetina společnosti.

      Podstatné příjmové rozdíly se projevují i zeměpisně. Výsledné údaje neodpovídají běžným představám. Mezi 10 nejbohatšími counties (něco mezi okresem a krajem, velikosti se liší; např. San Bernardino county v Kalifornii je větší než Holandsko) není ani jedno v bájné Kalifornii či na Floridě. Pět je jich v metropolitní oblasti New Yorku. Nejchudších 10 counties nejsou na jihu (Alabama, Georgia,Mississippi), jak by se dalo předpokládat, ale v Texasu (4), Nebrasce (3), Novém Mexiku (2) a Jižní Dakotě (1). V několika případech jde o končiny se značnou indiánskou populací.

      V Americe těchto dní už delší dobu - od začátku sedmdesátých let - roste vzdálenost mezi bohatými a chudými. Roční příjem 7 procent rodin přesahuje 100.000 dolarů. Celkem 68.000 Američanů si vydělá aspoň milion ročně : kapitáni průmyslu, bankéři, burziáni, baviči, právníci, lékaři, špičkoví sportovci, rektoři univerzit a dokonce i někteří trenéři. Jedno procento Američanů shrábne téměř 80 procent všech příjmů v zemi! Televizní komediant Jerry Seifeld inkasuje 22 milionů. Michael Ovitz za 60 týdnů práce u společnosti Disney dostal na odchodnou 128 milionů čili přes 2 miliony za každý týden počínání.

      Co s takovými hromadami peněz? Hodně jde na filantropii. Leckdo zůstává posedlý pošetilou americkou představou, že nelze nikdy být dost bohatý jako ani nelze mít dost velká ňadra. Lze též rozhazovat ve stylu legendárního grófa Esterházyho - 1.000 dolarů za láhev tequily, 16.500 dolarů za maxum láhev Chateau Latour-a-Pomerol, Bordeaux, ročník 1961. Velké jmění lze utratit na péči oblíbených domácích zvířátek. Transplantace jejich orgánů (ano, i to se dělá) přijde na pořádnou kupu peněz. Když se operace nepovede, následuje pohřební obřad s luxusně vybavenou rakvičkou. K mání jsou limuzíny pro pohodlnou přepravu pejsků (např.firma Doggie Style Pet Limo Service). Dítěti, které má už vše a proto ničeho si neváží, se snad lze zavděčit vstupem do hračkářství F.A.O.Schwarz na Páté Avenue a koupí miniaturního Ferrari za 40.000 USD. Ferrari regulérní velikosti ovšem přijde na víc. Za Hi-Fi. stereo systém lze utratit 125:000 USD. Luxusní obchody jako třeba Neiman Marcus se snaží udržet loajalitu svých nejrozmařilejších zákazníků zajímavými pozornostmi, například věnováním  Jaguára (automobilu) nebo výletem na 10 dní do Burgundska ochutnávat vína.

      Leckdo chce být bohatý a pokud se o to nepokusí v praxi, aspoň si opatří knížku, získat správnou inspiraci a orientaci. Na seznamu bestsellerů v kategorii Business kralují tituly jako "Odvaha být bohatý" (The Courage to Be Rich, "Devět kroků k dosažení finanční svobody" (The Nine Steps to Financial Freedom) a "Krása vadne, hloupost je věčná" (Beauty Fades, Dumb Is Forever).

      Ne každý zájemce zbohatne a tak mu kromě závisti (vlastnost nepříliš americká) aspoň zbývá pocit satisfakce pořádného daňového postihu boháčů. Daněmi platíme vstupné na představení s názvem Civilizace a na to jsme v této zemi tuze hákliví. Však i Al Capone, gangster z nejznamenitějších, se konečně dostal za mříže kvůli krácení daní a nikoliv krácení života přemnohých spoluobčanů, vesměs italského původu. Jenže pluje nám několik much v poháru naší případné satisfakce. Snad už jen s výjimkou Aljašky a státu New Hampshire se všude musí platit daně státní. A naprosto všude se vymáhají značně vyšší daně do federální pokladny. Tam v roce 1979 bohatí Američané v průměru platili 47 procent svého příjmu. V roce 1994 už jim to kleslo na 32 procent. Daňový systém to je perverzně komplikovaný, předpisy v rozsahu několika set stran se rok od roku mění a neznám člověka, který by dovedl formuláře sám vyplnit. Všichni to dáváme daňovým poradcům. Ti nejdovednější z nich vymýšlejí kouzla, jejichž zásluhou veleboháč pak případně platí míň než ten který poctivec bez milionů. Termín odeslat přiznání je 15.dubna, nejčernější den v roce. Pokusy o útěchu lze hledat i v literatuře. Například v knize nazvané "Lačná ruka" a s podtitulem "Jak daně přivádějí Američany k šílenství a co se s tím dá dělat" (The Greedy Hand: How Taxes Drive Americans Crazy and What to Do About It). Autorka Amity Shlaesová dokazuje nehoráznosti chaotického systému a stěžuje si, že nikdy dřív v mírových dobách jsme byli tolik postiženi. (Stále jsme ale na tom lépe než většina Evropanů, například Němců.)

      Pokud by se někdo rozhodl prásknout dveřmi, neplatit a přestěhovat se mimo dosah lačných berních úřadů, k dispozici má užitečnou knihu s lapidárním titulem "Ukryj své majetky a zmiz." Autor Edmund J. Pankau, bývalý vyšetřovatel s bohatou zkušeností v pátrání po pohřešovaných, poskytuje rady, kde a jak se ukrýt, jak získat novou identitu. Nebo se s původní identitou odstěhovat na některý z tzv. daňových rájů v karibském moři. Třeba bude mít Viktora Koženého za souseda. Na ostrově v bezpečí před státním zásahem, v klidu si tam číst memoáry prezidentových bývalých spolupracovníků a, v Clintonově případě, i postelových spolupracovnic.