Bývalý prezident George Bush absolvoval v Japonsku několik přednáškových vystoupení. Na jednom z nich, pořadatel - high-tech firma - poskytla honorář ve výši 80.000 dolarů, s možností inkasovat v jejích akciích. Bush zvolil akcie a dobře, věru výtečně, udělal. Na jaře 1999 jejich hodnota už přesáhla 14 milionů dolarů, čili tisícovky za každé vyřčené slovo. Sebelepší kouzelník v nevadském kasinu by se mu jen těžko vyrovnal.

      Základní pravidlo kapitalismu: čím větší riziko, tím větší možnost zisku - nebo ztráty. Můj český kolega, kamarád na univerzitě, se ochudil investicí v podílu na farmě s krávami v Arkansasu. Já z hlouposti a lakoty se pustil do kšeftování na commodity market, čemuž se v Čechách kdysi říkalo či už zas říká plodinová burza. Spekuloval jsem s žitem, telaty a dokonce i s prasečími břichy (pork bellies). Tři mé pokusy skončily třemi fiasky, hodně tisíc dolarů v háji.

      Ekonomie bývá po právu definována jako dismal science - věda chmurná, ponurá, bezútěšná. Její významné hlavy se mýlily v minulosti a mýlí se dodnes. Slovutný myslitel Irving Fisher, profesor na univerzitě Yale, předpověděl trvající éru blahobytu zrovna v předvečer výpuku velké hospodářské krize roku 1929. Loňského roku 1998, Long-Term Capital Management fond, přitahující zvlášť bohaté investory a ve svém představitelstvu se pyšnící dvěma laureáty Nobelovy ceny (Myron Scholes a Robert Merton), zaznamenal rekordní stamiliardovou ztrátu, aniž by ji způsobilo v České republice tak populární tunelování.
      Odborníci rok co rok předvídají ekonomický útlum, k němuž ale nedochází. Mýlí se v odhadu růstu národního hospodářství, růstu či poklesu úrokové míry a nezaměstnanosti. Mnohokrát ověřené zkušenosti jakoby přestávaly platit: s poklesem nezaměstnanosti by měla růst inflace a ono ne. V dobách prosperity by spotřebitelé měli a mohli víc střádat a není tomu tak.

      Produktivní věk poválečné generace tzv.baby boomers končí. Děti jim odrostly, už s nimi nejsou finanční starosti, penzisté se stěhují na slunnou Floridu či do Arizony a na stará kolena se seznamují se svůdnými možnostmi zbohatnutí. Místo bible pohroužit se do časopisů (Money; Individual Investor; Mutual Funds, mnoho dalších), číst si v knihách s tituly jako "Jednoduchá hojnost" (Simple Abundance), "Jak jít do penze jako boháč" (How to Retire Rich), či "Víc než dost" (More Than Enough). V šedesátých letech jen jeden Američan z deseti vlastnil akcie, buď přímo nebo nepřímo, prostřednictvím penzijního fondu. Teď, koncem století, takových vlastníků už je téměř polovina národa.

      Tomuto růstu se svým významným dopadem blíží zrod kreditních karet ve stamilionovém počtu. Bez nich se už nelze ubytovat v hotelu nebo najmout auto. Obdélníček z plastiku dodává iluze bohatství, umožňuje útraty ve velkém stylu. Průměrný Američan - na rozdíl od nás, přistěhovalců z Evropy - pokládá za normální pravidelně utratit část příjmu na splátky úroků z takových dluhů. Pětina amerických domácností má víc dluhů než aktiv. Robert H. Frank, profesor na Cornellově univerzitě, v knize "Horečka z luxusu" (Luxury Fever)  zjistil, že polovina respondentů v jeho průzkumu neměla na hovotosti víc než 3.000 dolarů. Další schlazující informace: 35 milionů Američanů, t.j. 13,3 procent národa, žije v chudobě.

      Podstatné kontrasty se nadále zvětšují. Anna Schreiberová, zaměstnankyně na berním úřadě, v roce 1944 investovala 5.000 dolarů do akcií, kterých se nedotkla. Akcie rostly a v 1995, roce její smrti, se zmnožily na 22 milionů. Ročně jí vynášely milion na dividendách, zhruba třicetinásobek jejího regulérního platu. Donald Othmer, skromně žijící s manželkou Mildred v Brooklynu, investoval tak zdatně, že pak mohl univerzitám a charitativním organizacím odkázat 750 milionů dolarů.

      Peníze, představa dnešního bohatství je něco daleko víc abstraktního a o to míň hmatatelného. Hra na obrazovce. Vstupem do Internetu a dvěma dotyky myši se na obrazovce objeví seznam mých fondů, pohyb jejich hodnoty a s konečným součtem. Tím, že jsem vložil stejný obnos na víc než jednu adresu, mohu sledovat, jak zdatně si kobylky vedou v soutěži.

      Těchto mutual funds  jsou stovky, liší se svou finanční bází (od milionových po mnohamiliardové), mírou rizika (od konzervativních po spekulativní), specializací (elektronika, komunikace, energie, podniky velké, malé, střední), zeměpisné zaměření (USA, Evropa, Asie, Latinská Amerika), atd. Nejedno periodikum se specializuje na jejich pravidelné hodnocení, s tabulkami vítězů (winners) a poražených (laggards - "loudalů" doslova). Za poslední tři roky, tyto fondy v průměru vzrostly o 90 procent, takže my, kteří jsme zainvestovali, dobře jsme udělali.

      Při volbě mezi akciemi mnoha tisíc jednotlivých podniků je nabyvatel sám zdrojem svého štěstí či neštěstí, na rozdíl od fondů, o něž se stará profesionální management. Lze část čí celé jmění svěřit odborníkům, z nichž mnozí jako například velevelmož Warren E. Buffet či maďarský Laszlo Birinyi získali status celonárodních celebrit.

      Značný pokrok v elektronice za posledních deset let notně pozměnil tradiční způsob obchodování. Dřív musel klient kontaktovat brokera, který měl přístup k ceně žádané akcie a za nemalou provizi zprostředkoval transakci. Teď už jsou ale k dispozici přenosné mašinky Quotrek, s přesnými cenovými údaji v tom kterém okamžiku. Už nejen právníci, zubaři, architekti, ale vrátní, holky v recepci, taxikáři, dělníci na stavbě si takto pohrávají. V barech běží televize s údaji z Wall Streetu. Plno lidí se zajímá o tuto novou hru. Dosud nedosáhla vášně, charakterizující Hongkong, ale blížíme se. Na popularitě získává tzv.day trading čili spekulativní nákup akcií a jejich prodej téhož dne. Atraktivní jsou akcie s velkým cenovým pohybem. Například cena společnosti Dell Computer vzrostla za tři roky o 4.200 procent a pak za čtyři dni ztratila 20 procent své hodnoty.  Taxikář čeká na zákazníka, pohrává si s Quotrekem, rozhodne se, zvedne mobilní telefon a zavolá diskontní firmě Schwab (vyřizující 300.000 takových pokynů denně) a za poplateček 10 dolarů koupí či prodá požadované. Tím si případně či dokonce i pravděpodobně vydělá víc, než taxikařením či činností už v jakémkoliv povolání. Ne však všichni spěchají do takových spekulací na plný úvazek. Docela rozumně pokládají roli full-time trader jako příliš vyčerpávající, nervům škodící a proto se tomu raději věnují jako hobby jež je příjemně relaxuje a ovšem také příjemně obohacuje.

      Mým oblíbeným zdrojem poučení je víc než dvoumetrový Louis Rukeyser, jehož televizní program týden co týden sleduji už celá desetiletí.
Rukeyser uděluje užitečné rady: nepokoušet se o chytračení s časováním koupě a prodeje.  Investor má začít kdykoliv, neboť věru čas jsou peníze a promarněný čas je nic než ztráta. Místo nakupování majetků, jejichž hodnota klesá (např. automobily, tzv. wasting assests) daleko moudřejší je investovat, aby peníze rostly. Být trpělivý a nepanikařit, když Wall Street začne panikařit a ceny se šinou ke dnu. Nervy uklidní statistická zkušenost, že za každé tři dny transakcí, dva dny v průměru ceny zdárně rostou.

      Odborníci doporučují akcie jednotlivých společností, varují před jinými, předvídají znamenitou budoucnost jednomu průmyslovému odvětví před druhým.
Jejich analýzy na televizní obrazovce dělají naprosto věrohodný dojem.
      Dávku skepce ale dodal jiný televizní program, dokumentární záznam o výkonu jednoho šimpanze. Posazen před koš s adresami akciových společností, opičák jich pár vybral. Po roce došlo k jejich vyhodnocení. Šimpanzí volba dopadla líp, než volba výtečně placených profesionálů.