Pokušení se obohacovat i za cenu újmy někomu jinému patří k dost univerzálním pudům. Ve všemožných končinách světa lze potkat skořápkáře či ruličkáře, nabízející mimořádně výhodný valutový kurs - a vždy se najde takto oškubatelná oběť. Jakoby neplatilo pravidlo, anglicky vyjádřené slovy too good to be true. Jestliže něco vypadá příliš dobře, dobré to zřejmě vůbec nebude.

      S pádem Železné opony došlo k vpádu všelijakých šejdířských novinek. Znamenitě si počínají podvodníci z Nigérie. Na adresy teď už nejen v západním, ale i ve východním světě přijde dopis s hlavičkou ministerstva, banky, nadace či jiné solidní instituce, že jaká to čest pro příjemce sdělení, dostává se mu vynikající příležitosti zainvestovat a rychle zbohatnout v Nigérii, zemi bájných zdrojů, jen ať šťastný zájemce přijede s fondy a na místě se přesvědčí. Nachytat se dali Američané, Němci, leckdo. Všichni se stali obětí téhož triku: po příletu jejich cestovní pas zkonfiskován a jako rukojmí vyděračů se museli vyplatit a být rádi, že ze země mohli uniknout s holým životem, byť tedy i s prázdnou kasou. Ne každý unikl, jejich osud neznám. I čeští pošetilci se rovněž už dali vylákat k takovému výletu. Tento druh podvodníků též okrádá oběti, aniž by museli vlézt do letadla. Například výrobna marmelády v Rokycanech tak přišla o miliony. (Ne že by Nigérijci měli na podvodné machinace monopol. Na Slovensko přijel americký Indián, prý náčelník, prý ředitel (neexistující) banky. Udělal ohromný dojem na vysokého činitele v Bratislavě, který mu proplatil osobní - samozřejmě že nekrytý - šek a rudokožec s poskytnutými miliony upláchl do neznáma.)

      Ve dvacátých letech italský přistěhovalec Ponzi vymyslel trik v podobě pyramidy: mámit peníze se slibem obrovského úroku, placeného z peněz dalších vkladatelů, až pak bublina nevyhnutelně praskla. Tento tzv.Ponzi scheme se v posledních letech úspěšně rozkošatil. Banka v Bělehradu slibovala majitelům valut stoprocentní úrok, měsíc co měsíc, zájemci se hrnuli a bankéři s hromadou peněz zmizeli v neznámu. Na tento druh globalizace v hodně velkém doplatil albánský národ, vláda padla a padlo dost životů při následném výbuchu nevole.

      Češi mají své zkušenosti s harvardskými fondy. Harvard University, to zní hrdě. Snad ještě náramnější prestiži se těší universita v anglickém Oxfordu. Použitím a zneužitím jejího jména sedla na lep řada Američanů, příslušníků národa, v němž už po mnoho generací kvetou podvody ve všelijakých podobách.

      Jakási Warnborough College, prezentující se jako The American College in Oxford, inzerovala svou činnost, rozesílala atraktivní brožury s fotografiemi gotické architektury staroslavného učení. Roční školné ve výši 21.000 dolarů, rodiny se zadlužily poskytnout svým ratolestem tak vynikající příležitost. Navíc výlohy za smokingy a toalety, k použití při pravidelných společenských večírcích.

      Po příletu dychtiví studenti zjistili, že jejich college je míle vzdálená od Oxfordu, že se staroslavným učením nemá nic společného. Místo gotické nádhery  na ně čekaly maringotky s výukou, jejíž kvalitu neuznává americké ministerstvo školství a je tedy bezcenné pro potřeby dalšího uplatnění.

      Česká mládež unikla tomuto podtrhu, ale hrozí jí jiné. Z Prahy jsem obdržel dopis s dotazem, co si myslím o agentuře, která - za pořádný poplatek, ovšem - slibuje studijní pobyt v USA naučit se pořádně anglicky spolu se zárukou získání pracovního povolení. Pokud v poslední době nedošlo k radikální změně zákonných předpisů, které bych byl přehlédl, jde tu o podvod. Na to jsou zdejší úřady značně háklivé a nejednou se stalo, že mí studenti ze zahraničí se ocitli za mřížemi právě proto, že si tu na černo vydělávali.

      V českém zahraničním tisku jsem se dočetl o rozhořčených protestech bulharské rodiny, tvrdící, že v Americe vyhrála miliony dolarů a není schopna je inkasovat, zásluhou jakýchsi temných machinací. Rodina se ovšem mýlí. Nic nevyhrála, pouze uvěřila komerčnímu triku, na který naprostá většina adresátů nenaletí, ale pořád je dost výjimek, aby se organizátorům iniciativa vyplatila. Už mockrát jsem obdržel takový tzv.voucher (poukaz, stvrzenku) v údajně velkorysé soutěži, zvané sweepstakes, že jsem vyhrál milion nebo milionů deset. Mé tchyni bylo takto gratulováno, že se dostala do závěrečného kola vyhrát milionů dvacet pět. Z četby textu jásavého sdělení důvěřivý příjemce získá přesvědčení, že nákupem zboží si vylepší pravděpodobnost kolosálního úspěchu, neboť někdo doopravdy musí vyhrát. Nejčastějším zdrojem šalebných iniciativ jsou tři firmy a sice American Family Publishers, Publishers Clearing House a Reader`s Digest Association. Podstatou jejich byznysu není ovšem pohádkové rozhazování peněz, ale získávání předplatitelů časopisů, knih a videokazet. Časopis Consumer Report, objektivní hodnotitel stavu věcí, v nedávné zprávě uvedl, že "statisíce spotřebitelů, velmi často starších lidí, je připraveno o aspoň desítky milionů dolarů, rok co rok." Jeden penzista (dle týdeníku Time, 22.března 1999) ve snaze vylepšit své šance si předplatil časopisy až do roku 2086. A tomu druhu vášně propadlých  - takzvaní mail-order sweepstakes addicts - jsou již celé řady.

      Vyšetřovací podvýbor senátu se v březnu 1999 začal záležitostí zabývat. Byla slyšena řada svědků včetně lkajícího černocha Eustace Halla, utrativšího 15.000 dolarů v naději na výhru, která by jeho dceři zaplatila studie na právnické fakultě.  Poněvadž USA jsou tzv.litigatious society, kde téměř každý se soudí s každým (v USA žijí necelá 4 procenta pozemšťanů, ale 70 procent všech právníků), už se vyrojily soudní žaloby na Floridě, ve státech Maryland, Connecticut a Indiana. První takovou žalobu podal advokát Frank Jakes, doufejme že výřečnější, než jeho český jmenovec Milouš.

      Žalované strany se brání, že v jejich komerčních iniciativách není vůbec nic matoucího, zavádějícího. Některá jejich korespondence vypadá doopravdy věrohodně.  Například od jakési ACG  Independent Judging Organization, adresou v Kalifornii, jsem obdržel dopis s blahopřáním o výhře a s přiloženým šekem na  7.500 dolarů, vystaveným na mé jméno. U toho zdůraznění, že se mi vůbec nic nesnaží prodat - pouze, že mi pošlou kupony se slevou na zboží v hodnotě 100 dolarů. Vábení jsem odolal.

-  -   -

      Český parlament nedávno novelizoval Bruselem kritizovaný zákon o loteriích. Pokud tomu rozumím, horní hranice výher byla snížena a provozování kasin zahraničním podnikatelům zakázáno. Ještě za totality se u mě v Americe stavěl návštěvník z Čech. Dlouho se nezdržel: vybaven údajně dokonalou metodou, vymyšlenou předním matematikem, spěchal totiž do Las Vegas vyhrát plno peněz - nejen pro sebe, ale i pro několik neméně optimistických investorů.

      Značnou vášní a slabůstkou Slovanů bývá spíš obliba v alkoholu. Hazardními hrami jsou posedlí zejména Číňané, jak jsem měl dost příležitostí osobně si ověřit. Poslední dobou je ale dohánějí Američané. V roce 1997 na tomto špásu utratili 638 miliard dolarů. S výdaji roste příjem kasin. Před dvaceti lety legálně existovala jen v Nevadě a v Atlantic City (stát New Jersey). Teď už fungují ve všech státech s dvěma výjimkami: Utah, adresa zbožných Mormonů, a Hawaii, důvod mi neznám. Po řece Mississippi plují a prosperují lodě zásluhou tohoto druhu zábavy, s již větším obratem než má Atlantic City. Sázet se dá na Internetu a na rostoucím množství indiánských rezervací. Foxwood kasino na rezervaci ve státu Connecticut je už to největší v celé západní hemisféře. V roce 2000 čili už za pár měsíců, 90 procent všech Američanů bude mít k dispozici tyto neřesti v ne větší vzdálenosti než 200 mil, což na místní poměry je skoro za rohem. Zejména roste popularita oněch slot machines, tzv. jednorukých banditů, automatů nenasytně polykajících mince. Psychologové vysvětlují tento trend dychtivostí účastníků znát okamžitý výsledek jejich počinu, jehož se jim nedostává u pokeru, baccaratu či vlastně i u rulety. Automaty s někdejší plebejskou pověstí se již přestěhovaly z vedlejších místností do centra kasin, k potěše managementu, neboť to teď je hlavní (70 %) zdroj zisku.

      Loňského roku lékařská fakulta Harvardovy univerzity uveřejnila studii, ze závěry, že 1 procento dospělé populace a 6 procent teenagerů spadá do kategorie compulsive gamblers, tvorů vášni propadlých. Přibývá bankrotů, na rozdíl od profesionálních karbaníků, jejichž um jim zajišťuje úctyhodné příjmy.

      Unikátním případem je již téměř šedesátiletá vdova Sheila Kingová z Los Angeles. Ta na rozdíl od majitelů bystrého mozku pamatovat si, zpočítat všechny karty na stole a prokalkulovat statistickou pravděpodobnost příštího tahu, si k velkým penězům pomohla pravidelným štěstím při obsluze automatů. Do některých lze strkat jen pětníky, desetníky, čtvrtdolary, dolary. Nebo pak hrát s žetony, speciálním kovovým koláčkem v hodnotě 25 či víc dolarů. Paní Kingová v Caesars Palace v Las Vegas přesedlala z 25 na 500 dolarové. Pět pokusů naprázdno, ale šestý vyšel a další vyšly. Celkový výdělek za večer: čtvrt milionu dolarů. Během tří roků se pouze takovým počínáním obohatila o 200 milionů.

      Nezasvěcená osoba by se domnívala, že pro management kasina osoba s tak šťastnou rukou nabyde půvabu dýmějového moru. Kdepak, naopak! Ředitelství ji obsypalo velkou slávou, stala se celebritou, limuzinou ji vozili z Nevady do Kalifornie, tam ji pozvali na luxusní večeři a při odchodu z restaurace dostala klíčky k Mercedesu (85.000 USD), dáreček od kasina, které tak pravidelně oškubává. Zbláznil se snad někdo? Nikoliv. Takovým extravagancím předchází chladnokrevný kalkul. S celebritou jde publicita, ještě víc zájemců přijede do Las Vegas, ještě víc oni utratí a herny vydělají.

      Dlužno dodat, že štěstí vdovy začalo vysýchat a v roce 1995 její výhra nepřesáhla pro ni potupnou sumu půl milionu dolarů. Zatrpkla a pustila se do soudních žalob, neboť taková už je Amerika.