Lidové mudrosloví nám tvrdí, že bez práce nejsou - či, přesněji, neměly být - koláče. Po práci pak před sebou máme oprávněnou volbu koláčů. Zakousneme se do pořádného sousta  jménem zábava. Jde o univerzálně populární pochoutku, vyskytující se ve všelijakých podobách, jejichž společným jmenovatelem přitažlivosti přečasto bývá pohodlná pasivita, poskytovaná obci konzumentů. Ono sloveso "zabavovat" zbavuje adresáta jeho momentálních starostí, z právě prožívané estrády se může uchechtat. Hodně přísný kritik toto "zabavování"případně zatratí a ztotožní se synonymem "konfiskace", olupováním o skutečné hodnoty, manipulací veřejnosti, propadávající lenivému, plytkému poživačství. A může nás navíc varovat, s odkazem na jinou pranostiku, že zábava, tak jako zahálka, je případným zdrojem neřesti.

      Co když kariéra, volba životního počínání, vyloženě baví? Známý filmový herec David Niven si velice pochvaloval své zaměstnání a vysvětloval, že pro něj je to báječný a navíc i výtečně placený entertainment. Až na výši platu, který ale není nuzácký, jsem na tom dost podobně: jako univerzitní kantor v Americe jsem honorován za to, co mě baví - totiž psát, povídat, cestovat. Máme tu ovšem co dělat s individuálními percepcemi. Znám Čecha ve stejném povolání jako je to moje. Za plno peněz pár hodin týdně vyučuje dva, tři studenty východoasijskému jazyku, lituje se, stěžuje si na přepracovanost, domáhá se soucitu okolí. Porovnejme se šťastnými povahami tvorů, které těší práce jakkoliv monotonní, namáhavá, protivná.

      Měli bychom se vypořádávat s s definicemi, prioritami, proporcemi. V lexikonu politické mluvy figuruje výraz "mlčící většina." V oblasti entertainment, jeho nenáročnost je tím magnetem pro "pohodlnou většinu." Uspokojena zůstane až do konce života. Televize se stane hlavním, mnohdy tím jediným zdrojem zábavy a povědomí o stavu světa. Nezřídka při takové  komunikaci, s přijimačem celodenně zapnutým, dochází k vytvoření zvukové bariéry mezi příslušníky vlastní rodiny. Sedět před obrazovkou, sledovat sportovní utkání,  plechovku s pivem v jedné ruce, druhou rukou hrozit účinkujícím v dálavách. Zábava v roli škrtiče, či aspoň dosahující podobu dobrovolně nasazeného chomoutu. Dávky elektronického zabavování jako náhražka skutečného života. V roce 1979 čili dřív, než vznikl pojem "virtuání realita", Hollywood vyprodukoval film nazvaný Being There - "Být tam", v doslovném překladu. (Pokud kdy byl uveden do českých biografů, překlad třeba dopadl jinak.) Polský emigrant, spisovatel Jerzy Kosinski dodal literární námět a Peter Sellers dominoval v hlavní roli patetického prosťáčka, který strávil před televizorem tolik času, že mu nahradil realitu, v níž se vůbec nedovedl orientovat. Při napadení výrostky na ulici, instinktivně šmátral v kapse po remote control ve snaze vyřešit situaci přepnutím na jiný kanál. Vzpomínám, že zhruba v touž dobu americká televize uváděla slaboduchý sci-fi seriál Lost in Space - "Ztracen ve vesmíru." A zrovna při vysílání x-tého dílu došlo k maléru astronautů, tuším, že na expedici Apollo XIII, kdy viselo na vlásku, zda se jim podaří návrat zpět na tuto planetu. Vývin to byl tak dramatický, že všechny stanice přerušovaly regulérní program se zprávami. Mnozí diváci oné fikce o ztracení v prostoru telefonovali a rozhořčeně protestovali proti ochuzení kvůli nějakým novinkám ze skutečného života.

      Marxisté-leninisté nemívali problém s budoucností: ta byla jasná, vědecky nevyhnutelná. Horší tomu bylo s minulostí, podrobované pravidelným reinterpretacím. V mém případě tvora s celoživotní rezistencí vůči půvabu vědeckého socialismu si netroufám přisvojovat roli proroka. Dojde ke cocacolonizaci, homogenizaci, dalšímu zploštování světových kultur, hrozí politováníhodný úděl Ameriky, která - zejména ve francouzském ponětí - od barbarství upadla do dekadence, aniž by se jí dostalo plodů civilizace?
Užitečnější bude podívat se do údajně kvalitnější minulosti, a nakolik se povedly ty které chmurné předpovědi.

      Vyjádřím se optimisticky, pochválím blahodárnost technologických novinek, připomenu předvídané katastrofy, k nimž nedošlo. Začněme s prázdnotou, nudou minulých století, zejména na venkově, za zimních večerů, maximálně s možností četby stoletého kalendáře za blikajícího svitu petrolejky. A téměř bez možnosti ponětí o světě za humny. Vynález radia a gramofonu nezpůsobil zánik zájmu seznamovat se s hudebními nástroji a chodit na koncerty. Biograf nezničil divadla. Televize - aspoň v USA - sice zdecimovala kina v městských centrech, ale poslední dobou zdárně rostou v předměstských oblastech. V USA rovněž naprosto nehyne knižní průmysl. Vznikají velehory nových knih, veřejnost je kupuje a dokonce snad i čte. Magnetofony, videa, camcordery, kompjútry, elektronická pošta, to vše vytváří mnohočetné příležitosti k jejich využití, případně i k zneužití. Též se k tomu všemu lze otočit zády.

      Záleží tedy na oněch proporcích a svobodné vůli a výběru, zda se konzument rozhodne pro úplnou pasivitu, zakrnění tvořivosti, být pouze baven, nebo naopak užitečně poučován, informován. Mám k dispozici přes sedmdesát televizních kanálů. Naprostou jejich většinu ignoruji a zajímám se maximálně o desetinu: stanice specializující se na zpravodajství, cestování, historii. Po promítnutí filmu třeba z druhé světové války, následuje diskuze odborníků o dějinné autentičnosti díla. Sledoval jsem hodnocení filmu "Zachránit vojína Ryana." Přeživší absolventi invazního masakru v Normandii například ocenili režísérovo zdůraznění hluku, vřavy, která jiným válečným filmům uniká. Zásluhou dlouhých let v totalitní kleci mi unikla filmová produkce z let čtyřicátých a padesátých. To mohu dohánět na několika kanálech, vysílajících dávné opusy. Například Hitchcockovy filmy, non-stop, jeden za druhým.

      Před několika málo generacemi byla k dispozici jen ona petrolejka a ústní podání chudičké porce informací. Dnes na nejzapadlejších ostrovech v Pacifiku domorodci přesedli z kamenného věku před televizní obrazovky a videa na sluneční pohon. Viděl jsem tam, jak zírali na sníh, na mrakodrapy. Mnohde to způsobuje těžko zvládnutelné následky, když zejména mládež uteče z vesnic do pokud možno co největšího města. Český divák sleduje zeměpisnou reportáž z dalekého světa, k jehož dosažení místo politických překážek už stojí jen ty finanční. Někdo se spokojí se zážitkem před obrazovkou, někdo se polituje. Buď jsem pecivál nebo vlastním boty z toulavého telete. Zrovna před pár dny jsem sledoval program o Namibii, kterou jsem už kdysi s rodinou navštívil. Teď si tedy znovu ověřili známá místa a program nás přiměl popostrčit Namibii výš na řebříčku priorit našeho příštího vandrování.

      Občas lze slyšet názor, že v pozadí překotné snahy o sebezabavování je i snaha přehlušovat pocity prázdnoty, ztrátu smyslu existence, strach ze smrti. Nevím o existenci srovnávací studie lidí hodně náboženských, o nesmrtelnosti, o reinkarnaci přesvědčených, tedy méně trápených představou černého posmrtného prázdna, zda oni jsou méně odolní vůči přitažlivosti tohoto ohlušujícího kultu zábavy.

      Salutuji pokroku, i když plodí hrozivá dítka cocacolonizace a homogenizace. Pokrok nám ale též zmnožuje možnosti volby a tedy i svobody. Americká společnost ABC-TV v březnu 1999 vysílala interview s orální aktivistkou Monikou Lewinskou a účtovala 800.000 dolarů za půl minuty reklamního času. Inzerenti byli ochotni zaplatit tak nehoráznou sumu, za předpokladu, že se jim to vyplatí. Totalitní stát zachází s občanem jako s dítětem, diktatura ho má za nezletilce a dospělým se stává jen v pluralitní demokracii. Tam, ač nadále vystaven svodům manipulace, má na vybranou, zda se dívat, zda koupit. Záleží jen na naší odolnosti nestat se konformními ovcemi.