Za nejvýznamnější události druhé poloviny dvacátého století lze považovat jednak studenou válku supervelmocí, jednak likvidaci evropského kolonialismu, zánik zámořských imperií, započatý v Asii. Když skončila druhá světová válka, domorodci nečekali na návrat svých britských, francouzských a nizozemských pánů. V létech padesátých začala dekolonizace Afriky, napřed západní (Ghana v r.1957 byla první), pak východní v létech šedesátých, a proces se blížil ke konci v létech sedmdesátých po kolapsu Salazarova režimu v Portugalsku. Teď v r.1999 končí návratem Macaa do rodné čínské náruče. Dekolonizační výbor OSN (tzv. Committee of 24) tak postihlo dilema misionáře, který úspěšně přivedl všechny pohany na správnou víru, čímž pozbyl smysl své další existence. Výbor s houfy mezinárodních byrokratů, hojně pořádajících semináře v lahodném prostředí tropických ostrovů, se ale nikterak nemíní rozloučit se svou pohodlnou existencí. Zdůvodňuje ji přežívajícím stavem koloniálního područí celkem 17 držav, nezřídka titěrných ostrůvků jako Anguilla, Pitcairn, St.Helena, jimž se do nezávislosrti ale vůbec nechce.

      Jestliže studená válka skončila jednoznačnou porážkou rozpadnuvšího se Sovětského svazu, dekolonizace, zejména v Africe, mnoho triumfů nezaznamenala. Pokus bývalých mateřských či případně macešských zemí exportovat pluralistickou demokracii a svobodné tržní hospodářství jako model hodný následování, skončil v naprosté většině případů kolosálním fiaskem. Vyprávěl mi český exulant, významný představitel Mezinárodní organizace právníků (International Organisation of Jurists), kdysi pověřen sepsáním ústavy pro čerstvě nezávislé Kongo, že v tam zavádět západní novoty a domáhat se porozumění dávalo stejně pramálo smyslu jako by bývala snaha ve středověku přesvědčit autokratického monarchu, aby se dal na parlamentní demokracii, dělbu moci a záruky lidských práv.

      "Korupce je problém systémů a ne jednotlivců," tvrdí Robert Klitgaard, autor významné knihy Tropical Gangsters (Basic Books, 1990). George B. N. Ayittey (kniha Africa in Chaos, St.Martin`s Press, 1998) píše: "Hlavní bandita se stává hlavou státu." V Asii, zisky získané korupcí, se ve valné míře produktivně investují do domácího hospodářství. To ale není normou v Africe. Nejhorší je situace v zemích na jih od Sahary. Odborníci v OSN odhadují, že 200 miliard USD čili hodnota 90 procent hrubého domácího produktu mizí na zahraničních kontech vládců. Rabují zdroje zahraniční pomoci, do jejíhož použití nemá dárce co mluvit a tak peníze nezřídka končí v zlodějských kapsách. "Za posledních padesát let, zahraniční pomoc ani nepomohla hospodářskému růstu, ani neuchránila řadu chudých společností před úpadkem a chaosem," hodnotí americký Cato Institute (The New York Times, 22.června 1997). Kongo, později dočasně přejmenované na Zaire, obdrželo z Washingtonu aspoň 6 miliard USD. Touž sumu si údajně uložil ve švýcarských bankách Mobutu Sese Seko, nedávno zemřelý diktátor. Pro potěšení vlastní rodiny pronajímal supersonické a též superdrahé Concordy, měsíc co měsíc k němu k obsluze létal kadeřník z newyorského hotelu Waldorf-Astoria. Potencionálně bohaté státy (diamanty v Kongu, olej v Nigérii, atd.) jsou zoufale zadluženy. V Tanzánii každý novorozenec dluží zahraničním věřitelům 250 USD, v Mozambiku 350 USD, což jsou obnosy rovnající se víc než celoročnímu průměrnému výdělku.

      Tristní tedy diagnóza: místo demokracií vznikly kleptokracie, pravidlem se staly diktatury buď civilní nebo vojenské, charakterizované neschopností a korupcí.  Řada nových vládců jako například ugandský Idi Amin ublížil svému lidu víc než všechna léta koloniálního příkoří dohromady. V Centrální africké republice, posléze dokonce císařství, Jean-Bédel Bokassa, rovněž lidoužrout, si pořídil devět paláců pro svých devět manželek. V dosahu ložnice měl chladírnu s těly málo oblíbených ministrů, jež pozvolna pojídal. Méně známý Nguema Biyogo Macias v státečku Rovníková Guinea zčásti popravil, zčásti uvěznil třetinu všeho obyvatelstva a druhá třetina uprchla ze země. V Rwandě v r.1994 došlo k masakru, který nepřežilo půl milionu z původního počtu sedmi milionů obyvatel. V Etiopii v létech 1976-8 řádil rudý teror vědeckého marxisty-leninisty Haile Mariama Mengisty, s dosud nevyčíslenými ztrátami. (V Kambodži, mimo africký kontinent, neméně zakalený  soudruh Pol Pot se svými kádry v období 1975-9 vyvraždil dva miliony spoluobčanů z původních osmi milionů. Vietnamskou menšinu o celkovém počtu 400.000 zlikvidoval beze zbytku.)

-   -   -

      V době svého trvání, Sovětský svaz, držící ve vlastním područí tucty neruských národností, se světu prezentoval jako důkladný, důsledný obhájce tzv.národně-osvobozeneckého boje. Na svou stranu mnohdy dost úspěšně lákal formující se tzv.Třetí svět, státy rozvojové, případného rozvoje schopné nebo zcela neschopné.

      Po desetiletích nezávislosti, životní úroveň, kvalita života vůbec, je ve většině afrických států nižší, než v dobách kolonialismu. Tento nepříjemný stav věcí  vyžadoval své politically correct zdůvodnění. Leckdo na Západě si nechal vnutit pocit nejen odpovědnosti, ale i viny za bídu v bývalých koloniích, jakoby bohatství jednoho způsobovalo bídu druhého. Afriku charakterizovala chudoba od nepaměti a byl to právě styk s evropským industriálním světem, který bídný status quo začal měnit. A prosadila se zkušenost vyjádřená rovnicí, že takový styk byl přímo úměrný růstu životního standardu. Největšího pokroku v Africe se docílilo v její západní části, která měla největší kontakt se západním světem. Naopak některé země, které koloniemi nikdy nebyly, jsou mezi nejchudšími na světě - Libérie, Afghánistán, Nepál, Etiopie. V západní hemisféře první z kolonií, která se zbavila jařma bělošské nadvlády, bylo Haiti. Dodnes si Haiti zachovává patetický primát té nejchudší země v oblasti od karibského moře až po jižní cíp latinské Ameriky. Zdrojem moderního bohatství je přece technologie, organizace práce, schopnost vyrobit víc, líp, s menším úsilím a výlohami. Nelze se proto příliš hnout z místa třeba v takovém Somálsku (příjemci 6.2 miliard USD zahraniční štědrosti), kde ale 90 procent úředníků ministerstev se den co den neobtěžují přijít do práce. Na tomto světě žije, přežívá, jeden a půl miliardy lidstva na ekvivalent méně než jednoho dolaru na den. Autokraté se nezřídka vymlouvají na nepřízeň počasí. Harvardský ekonom Amartya Sen, laureát Nobelovy ceny, přesvědčivě dokazuje, že nikdy nedochází k vážnému hladomoru ve státech s demokratickou vládou a svobodným tiskem. Tam se politici, jimž záleží na znovuzvolení, postarají, aby někdo ze zahraničí stravu poskytl. Nic takového se ale nestane v diktaturách.

      Někdejší otrokářské praktiky jako univerzální vysvětlování současných afrických nedostatků  a tudíž i evropské a americké viny a odpovědnosti, již ztratily punc přesvědčivosti i v liberálních kruzích. President Clinton na svém předvolebním, na domácí černošskou menšinu zaměřeném, safari Afrikou v r.1998, se na senegalském ostrově Gorée omlouval za otroctví. Vysloužil si nelichotivý komentář z úst současného ugandského prezidenta Museveniho, jednoho z nejschopnějších politiků kontinentu. Otroctví existovalo v Africe před příchodem Evropanů a existuje tam dodnes. (Například v Zanzibaru. Můj český přítel a věhlasný kanadský zoolog tam za nedávné návštěvy dostal nabídku koupě panenské otrokyně za pakatel 50 dolarů.) Běloši kupovali africké otroky od Afričanů. Nic takového se nestávalo mezi americkými Indiány. A byla to Velká Británie, která jako první vytáhla do boje proti tomuto velezločinu. Však i Kopi Annan, Afričan z Ghany a generální sekretář OSN, se vyjádřil v tom smyslu, že pohodlná výmluva na někdejší otroctví a koloniální dědictví už nestačí. Za katastrofy politické a hospodářské jsou především odpovědni domácí hlavy.

      Tvoření národa z mozaiky tuctu, veletuctů kmenů s často radikálně odlišnými jazyky, obyčeji, se selektivní pamětí historických příkoří, je ovšem obrovitý úkol. Spíš se budování státu daří v monoetnické Botswaně, Lesothu či Swazilandu než do krve znesvářené Rwandě (za nezávislosti už uspořádány dvě genocidy) či Burundi (genocidy tři). Těžko se dají v Nigérii synchronizovat zájmy rozličného lidu Ibo, Yoruba a Hausa. Tanzánie má údajně kmenů víc než stovku.

      Pravděpodobnosti vzniku harmonie rozhodně nepříspěly praktiky koloniálních mocností,  vyměřujících hranice bez ohledu na místní ethnickou strukturu. Doporučuji podívat se na mapu Namibie: na severu od hranice s Angolou se východním směrem stovky kilometrů táhne úzká nudle až k řece Zambezi. Na takovém absurdním teritoriálním handlu se kdysi dohodli Britové s Němci.

-   -   -

      V zemích Třetího světa je role armády jiná, než se od ní zpravidla má čekávat: jejím primárním úkolem není ochraňovat zemi před vnějším nebezpečím, ale ochraňovat despotické vládce před vlastním lidem. Místo mezistátních převládají konflikty kmenové, masakry domácké, utkání jepičího trvání či vlekoucího se již celá desetiletí (např. v Súdánu). Jedna z ženevských konvencí zakazuje používání a zneužívání dětí ve válečné vřavě. "Mládeži do 15 let vstup na bojiště zakázán!" Zákaz porušuje víc než 30 států - v latinské Americe (Peru, Guatemala), Asii (Kambodža, Myanmar/Burma), v Africe (Súdán, Sierra Leone, Libérie). V Iránu ve válce s Irákem mládež sloužila k praktickému účelu, totiž ochraňovat tanky. "Máme málo tanků, ale zato hodně dětí," ochotně vysvětlil důstojník. Děti s rudě natřenou čelenkou, pod čepicí s malým klíčem přímo do nebeského království, krátce kráčely proti nepřátelské vozbě a střelbě minovým polem. Není známo, že by byl Chomejni odeslal na takovou expedici některého ze svých vnoučků.

      Zejména v Libérii, prostoru charakterizovaném jako vysloveně nihilistický, život je v rukách deseti až čtrnáctiletých řádídích kluků, negramotných, zdrogovaných, zpitých kořalkou z cukrové třtiny, a s prstem na spoušti samopalu. Libérie, s rozlohou o třetinu větší než Česká republika, s 2,5 miliony obyvatel, skládajících se z 16 základních kmenů, mluvících 28 jazyky, se už deset roků zmítá v chaotické občanské válce. Prezident William Tolbert spolu s dalšími představiteli státu ztratil život (rozpárat břicho, vyloupnout oči, zastřelit), Samuel Doe, nástupce v úřadě rovněž odpraven. Jemu uřízl uši válečník Prince Johnson, který se utkává s válečníkem Charlesem Taylorem. Aspoň 150 tisíc domorodců už přišlo o život, z poloviny obyvatelstva se stali hladoví, vandrující bezdomovci. Stát odumřel.

      Týž osud postihl sousední stát Sierra Leone, zemi s diamanty, v r.1961 získavší nezávislost of Velké Británie. V lednu 1999 nás media informovala jednak o úspěšné transplantaci paže chirurgy v Louisville, stát Kentucky, jednak o rostoucím návyku mezi africkými bojovníky usekávat sekyrami paže vesničanům, tím je připravit o živobytí a pozvolna i o život. Takové zvěrstvo už je natolik populární, že z buše pokročilo i do měst, včetně hlavního města s nepříhodným jménem Freetown.

      Nikdo se nehrne do zachraňování situace. Nějaké vojenské jednotky dočasně poskytla zejména Nigérie. OAS (Organisation of African Unity) nemíní pozvat k řešení Evropany, kteří by beztoho takovou poctu odmítli. V úvahu teď v době post-apartheidu by přišla Jihoafrická republika, jejíž ekonomický potenciál je (dosud) větší, než zbytek kontinentu dohromady. Vláda v Pretorii ale rovněž odmítá se angažovat.

-   -   -

      Organizace spojených národů se musí rozhlížet nejen africkým směrem. Kambodža je země s jednou nejnižších životních úrovní na světě a patrně i s nejkrutějším dědictvím. V pokusu o vzkříšení kdysi fungujícího státu brání řada faktorů. V převážně zemědělské zemi vězí odhadem 242 min na každou čtvereční míli. Odstraňování min je mnohonásobně dražší, než jejich kladení. Domorodec si sice může zajistit bezpečnou procházku na pole tím, že před sebou požene dobytče. Co když ale taková kravka je jediným zdrojem jeho živobytí? Rudí Khmerové ve své bizární vizi agrární utopie zlikvidovali nejen kulturu, hospodářství, ale i kohokoliv, kdo by dnes mohl přispět k odstraňování katastrofy. V roce 1975, těsně před Pol Potem, země měla 545 soudců. Teď má všeho všudy jen čtyři. (A ti by měli soudit pachatele apokalyptické spouště!) Z přibližně 800 lékařů jich přežilo čtyřicet. Vzdělanci, uniknuvší spárům rudé vize, utekli co nejdál, aniž by teď projevovali zájem se někde z Kalifornie vracet.

      V současné době Bezpečnostní výbor OSN má své uniformované oddíly v řadě zemí. (Napočítal jsem jich 16). Není příliš pravděpodobné, že by členské státy byly ochotny poskytnout víc fondů a vojáků. Však dosavadní výkon těchto OSN tzv.peacekeeping forces (beztoho lingvistický nonsens - nemohou přece "udržovat mír", kde žádný není) si nezaslouží příliš obdivu. V případě Bosny, Rada bezpečnosti odhlasovala 40 rezolucí, v r.1992 na místo odeslala jednotky UNPROFOR (United Nations Protection Force), 6 rezolucí garantovalo ony bezpečné enklávy, z nichž jednou byla Srebrenica, místo masakru civilního obyvatelstva v červenci 1995 za pasivního přihlížení holandské jednotky. Srbové se rovněž zmocnili 400 příslušníků OSN jako rukojmí a koncem téhož roku byl celý tento trapně neefektivní, neutralitu za všech okolností zdůrazňující UNPROFOR nahrazen jednotkami NATO o síle 60.000 mužů a též žen.

      V mezidobí - v dubnu 1994 - došlo v Rwandě k jatečním orgiím, s odhadovanými Tehdy tam působila expedice UNAMIR (United Nations Assistance Mission for Rwanda) o síle - či slabosti - 2.500 příslušníků. Týž měsíc (!) Rada bezpečnosti jednomyslně odhlasovala snížení stavu na pouhou desetinu. Francie, Belgie a USA vyslaly letadla k evakuaci svých občanů. Zachráněn byl každý jejich pejsek, ale nikdo z jejich místních přátel, věrných zaměstnanců. Tento důkaz nehorázné, neomluvitelné hanby je zvěčněn v dokumentárním snímku "Triumph of Evil" (vysílaný americkou televizní stanicí PBS 26.ledna 1999). Takže jsme viděli zástupy prosících, bědujících zoufalců, vzít je sebou nebo aspoň zachránit některé z jejich dětí. Nic. Další záběr: hromady rozstřílených, mačetami rozsekaných mrtvol. Clinton na svém předvolebním výletu přistál v hlavním městě Kigali, aniž dal pokyn vypnout motory letadla, a promluvil v tom smyslu, že se zřejmě stala chyba. Předáci jiných států se dosud neobtěžovali dostavit.

      Existovalo by případné řešení některých takových konfliktů. Zaangažovat totiž tzv. mercs - mercenaries, námezdní jednotku, žoldáky. V minulosti si dovedli počínat s obdivuhodnou efektivností. Například Francouz Bob Denard, s třicet muži, bez jediné ztráty ve vlastních řadách, dovedl zlikvidovat režim bláznivého despoty  jménem Ali Soilih na ostrovech Comoro. V r.1989 došlo k zřízení žoldácké společnosti Executive Outcome (outcome = výsledek). Ne víc než 200 výtečně trénovaných vojáků z Jižní Afriky (zejména černoši), Angoly a Namibie, odlet helikoptérou na místa nepokojů a brzo pak je pokoj. Na rozdíl od jednotek OSN nemusejí předstírat neutralitu.

-   -   -

      Řešení nedovedou nabídnout mezinárodní byrokraté dekolonizačního výboru. Nemohou realizovat požadavky Palestinců, Kurdů či kosovských Albánců mít vlastní stát, a tam, kde by chtěli zasáhnout, chybí zájem takto případně obdarovávaných.   Většina obyvatelstva Nové Kaledonie (170.000), francouzské državy, ostrova s největší zásobou niklu na světě, ve svobodných volbách vyjádřila přednost dalšího setrvání v koloniálním područí. Do něho se v referendu r.1976 rozhodli vrátit obyvatelé ostrova Mayotte ze souostroví Comoro. V Mikronésii deset let poté, domorodci severních Marian hlasovali pro společenství s USA (Commonwealth of the Northern Mariana Islands), čímž se jim též dostalo amerického občanství.

      Neúspěšnou, ve Washingtonu nevyslyšenou snahu o dosažení téhož, projevila Grenada, samostatný stát v karibské oblasti. Nelze se příliš divit, jak jsem si ověřil začátkem tohoto roku na Panenských ostrovech (Virgin Islands), americkém vlastnictví, v r.1917 získaném koupí od Dánska. Štědrá federální podpora z Washingtonu zaručuje domorodcům, prací se nikterak nepřetrhnuvším, značně vyšší životní úroveň než jaké se těší obyvatelé nezávislostí obdařených ostrovů.

      Po první světové válce, Liga národů, sídlem v Ženevě, kromě své neúspěšné snahy zaručit dlouhodobý mír, měla též na starost správu bývalých držav poražených států. Řešila to systémem mandátů, poskytnutých vítězné Británii a Francii. V mandátu kategorie A byla území Otomanské říše, v kategorii B německé kolonie - v obou případech s prognózou získání nezávislosti. S tou se ale nepočítalo v kategorii C, kterou tvořila německá Sudwest Afrika, nynější Namibie, příliš řídce obydlená a tehdy považovaná za neschopnou samostatné existence, stejně jako celá řada maličkých, nesoběstačných ostrovů v Pacifiku. Po druhé světové válce, OSN zřídila systém poručenství (Trusteeship), pramálo se lišící od předválečné praxe. Dnes už je to záležitost historie. Nezávislostí a členstvím v OSN byly už obdařeni všelijací liliputáni, jako třeba ostrůveček Nauru (21 km, 8.000 obyv.).

      Světová organizace aby se teď vypořádala s úkolem vzkřísit několik kómatózních, naprosto nefungujících států. Těžko si ale představit, že by se členské státy předbíhaly k převzetí takového břemena. Lacinější, praktičtější, byť politicky méně stravitelné by snad bylo řešení formou pronájmu soukromé výdělečné organizaci. Něco na způsob oné účinné žoldnéřské Executive Action.

      Stálo by to pár desítek milionů dolarů, což by byl zanedbatelný obnos v porovnání s výlohami spojenými s patronátem OSN. Tím by se vyřešil chaos v Libérii, v Sierra Leone či ve Východním Timoru. Nevyřešila by se ale Kambodža s jejím tragickým polpotovským dědictvím.

      DODATEK:
      Země NATO letecky zasáhly v Kosovu a vyvolaly nejen Miloševičovu nelibost. Protestovali všemožní diktátoři jakož i značné spektrum české politické reprezentace, od Grebeníčka po Klause. Ti všichni zdůrazňovali suverenitu státu jako primární hodnotu, nad níž není. Omyl, pánové, případně soudruzi: k popření tohoto dost již zdiskreditovaného principu už máme precedent z 19.století v podobě tzv.humanitární intervence, podniknuté proti Otomanské říši, proti Turkům, tehdy potlačujícím křesťany na Balkáně. Důkazní břemeno o páchaných ošklivostech je ovšem na straně států, pouštících se do potrestání. Každopádně již vypršela platnost tvrzení, že mocipáni mohou beztrestně jakkoliv řádit na vlastním písečku.

      Sympatická iniciativa došla k uplatnění v březnu 1999 v Kosovu a pak v září též ve Východním Timoru. Ve svém zahajovacím projevu k delegátům Valného shromáždění OSN, generální tajemník OSN Kofi Annan zdůraznil platnost této osvícené novoty. Lze si jen přát, že čeští předáci si na ni rovněž zvyknou.