Pro nás emigranty asi nejpříjemnější kariérou je stát se kantorem na americké univerzitě. Náš cizí, neodstranitelný přízvuk tam nevadí, navíc pak býváme obdařeni tzv.tenure čili definitivou, existenční jistotou, na jakou jsme byli zvyklí v socialismu, ale která ve skutečně kapitalistických podmínkách bývá téměř k nenalezení.

      Vděk za příjemné vylepšení osudu nás začal odlišovat od domácích kolegů, nezřídka přesvědčených, že intelektuál hodný toho slova přece musí nemilosrdně kritizovat, ba i opovrhovat systémem, který mu zaručuje tak pohodlný život. A současně pokud možno horovat o socialistických utopiích. Však lahodné vidiny marxismu-leninismu nejspíš učarují těm s dostatkem štěstí být bezpečně daleko od jejich aplikací v praxi. Zejména v době před rozpadem Sovětského svazu se velepřísní soudcové západní reality, na níž nenechali chlup dobrého, proměňovali v prosťáčky, plné víry v komunistické vize. Teď už nelze denně potkat učence, mávajícího srpem a kladivem. Dosud však zdi našeho oddělení politologie (State University of New York at Binghamton) zdobí dva portréty Lenina a jeden veliký plakát s hřímajícím Vladimírem Iljičem a u toho v azbuce hrůzné Majakovského tvrzení  LENIN ŽIL,  ŽIJE,  BUDE  ŽÍT !

      K dispozici je přebohatá tradice s vědci, kteří omlouvali, obhajovali Stalina, pochvalovali si jeho řízné počínání v třicátých letech, za války i po válce. I nadále se tu vyskytují zastánci dinosauřích receptů na předělávání světa. Též na předělávání historie včetně našeho končícího dvacátého století, které se zasloužilo o rekordní hory mrtvol ve jménu té či oné spasitelské kauzy. William Appleton Williams, proslulý profesor na univerzitě ve Wisconsinu, produkoval díla, dokazující, že Stalin byl donucen k expanzi do východní Evropy pod vyděračským diktátem nukleárně vybavené Ameriky. Profesor Neill Cameron  v době již pobrežněvovské vydal dílo, v němž dokazoval, že Sovětský svaz je modelem té správné, spravedlivé, efektivně fungující společnosti. Za vzor vládnutí dával také Husákovo Československo a Albánii. Knihu příznivě přijali recenzenti v předních amerických časopisech. Richard J. Barnet, jeden z ředitelů superpokrokového INSTITUTE OF POLITICAL STUDIES, podporovaného miliony dolarů voňavkářského giganta Fabergé, obhajoval sovětské počínání jako vždy zásadně obranné - i v Afghánistánu. Rovněž československý únor 1948 byl oprávněnou reakcí na provokativně agresivní Marshallův plán. Ředitel Barnet je obklopen neméně zakalenými kádry, například Gareth Porterem, velkým fanouškem Severní Koreje, vyjádřivším názor, že demokraté na severu odmítají jednat s fašisty na jihu proto, aby tak protestovali proti nedostatku jihokorejských občanských práv. Porter napsal též knihu na obhajobu Pol Pota.

      Žel, takto se nedozvídáme jen ve společností marginálních pošuků. Vláda ve Washingtonu dala popud k sepsání tzv. American history standards, jakéhosi kompasu, jak by se dítkám měly ve škole prezentovat dějiny jejich země. Odpovědný úkol byl svěřen významným hlavám, jež vyprodukovaly paskvil s výsledným pedagogickým dojmem, že takovou zemi možno jen zatratit.. Nikoliv Abraham Lincoln, ale Kukluxklan, nikoliv liberalismus, možnosti svobodného uplatnění, přitahující miliony zájemců ze zámoří, ale despotická hrůza, charakterizovaná bláznivým, pár roků řádícím senátorem McCarthym. "Žádný slušný člověk nemohl být antikomunistou," taková byla závěrečná message.

      V roce 1996 vyšla kniha s titulem Life and Terror in Stalin`s Russia, 1931-1941. Napsal ji Robert W. Thurston, pedagog na Miami University ve státě Ohio. Dokazuje, že Stalin v těch zvěrstvech byl vlastně dost nevinně. Počínání vlády bylo mimo jeho dosah a pokud tedy k nějakému teroru došlo, ten si řádil sám o sobě (almost a will of its own). Sovětská tajná policie se vyznačovala mimořádnou, pozoruhodnou (remarkable) péčí o důkazní prostředky, gulagy nebyly nic zas tak moc nepříjemného. Nepříjemná svědectví tento autor-profesor odvrhl s odkazem na studenoválečnické přehánění či na údajně buržoazní a proto nespolehlivé svědky. "Stalin vraždami vinen nebyl." Například Katyn se tedy nekonal. Nejen to: "Stalinismus vytvořil podmínky pro vznik perestroiky." Ano, i něco takového se dozvídáme. Tento opus vydalo jedno z nejprestižnějších akademických nakladatelství (Yale University Press) a navíc se mu dostalo náramného ocenění, po němž marně dychtí jiní autoři. Vybral si ho totiž  HISTORY BOOK CLUB.

      Na univerzitě v Amherstu, stát Massachusetts, se v listopadu 1992 konal sjezd marxistů-leninistů a sjelo se tam několik tisíc vyznavačů. Vyslechli analýzu profesora Richarda Wolffa, který zdůrazňoval Stalinovy obrovské zásluhy (enormous achievements). První zemi socialismu nicméně vytkl, že až na vybudování kolchozů mnoho socialismu vlastně nevybudovala. Veliké přednosti centrálního plánování opěvoval profesor Bertell Ollman. MARXISMUS  ŽIJE  A ZŘEJMĚ  BUDE  PROSPEROVAT ! (Marxism Alive and, Apparently, Thriving!) jásaly titulky v místních novinách. Ani předáci Grebeníček, Ransdorf a další čeští vědečtí socialisté by to nedovedli jásavěji vyjádřit.

      Proč se rozčilovat, jsme přece zemí neomezených možností a tedy i pitomostí. Však i jinde ve světě se teď objevují spisky, dokazující, že Osvěčím byla rekreace, holocaust se nekonal, a kdyby se byl konal, Hitler o něm neměl zdání. Vážnější je skutečnost, že takoví intelektuálové mají k dispozici univerzity, sdělovací prostředky, nakladatelství, nadace. Jejich profesionální prestiž nezřídka závisí na vehemenci, s jakou zatracují systém, poskytující jim solidní existenční zajištění. Je v tom taky pocit morální superiority, vzpomínka na mládí, když všichni byli zdatní, třeba i krásní, každopádně mravně rozhořčení, zatracující vládu, své utlačovatele, kteří jim ovšem vše vždy dovolili.

      Churchillovi se přičítá rčení, že "Kdo ve svých dvaceti letech nebyl socialista, tak nikdy nebyl mladý, a kdo ve svých čtyřiceti letech socialistou zůstal, tak nikdy nedospěl." Jenže ona generace, jež rozum měla brát v šedesátých letech, jakoby věru moc nedospěla. Brilantní esejista Lance Morrow ji přirovnal (v týdeníku Time, 6.května 1996) k zlověstnému sibiřskému kněžourovi Rasputinovi. Skupina spiklenců měla s jeho zavražděním plno práce. Jed v jídle a vínu nezabral. Napumpovali do něj několik kulí, což zloducha jen částečně zpomalilo. Odtáhli do k zamrzlé řece Nevě a dírou v ledu ho strčili do hlubin, odkud ještě několikrát vyplul a lapal po vzduchu. Stejně tak dekáda šedesátých let ne a ne nám dát pokoj, komentuje Morrow. Poté co se Sovětský svaz rozsypal a tak se umenšila příležitost ke zdůrazňování jeho nádher, o to víc přibylo kanonády do americké politického systému bezpříkladného utlačování, vykořisťování žen, menšin, homosexuálů, zvířat, ničení planety, ozónu, vod, luk a strání. Taková rasputinovství nabývají přemnoho podob včetně zarostlého matematika, posléze poustevníka jménem Theodore J. Kaczynski, explozívně řešícího své problémy s moderním věkem.

      Podobnými příklady zdůvodňoval své frustrace našinec u mě na návštěvě..

      Oponoval jsem optimistickou novinkou, že názory této generace šedesátníků pramálo sdílí dnešní americká mládež, nedestruktivní, v podstatě patriotická. Pro ní je válka ve Vietnamu minulostí tak dávnou, jako pro nás stařešiny je válka krymská. Naprosté většině vědátorů dnes přece extrémismus neučaruje. K akademickému radikalismu ještě tíhnou někteří sociologové, filozofové, vědátoři srovnávacích literatur, členové Modern Languages Association, postmodernisté, dekonstruktivisté...
"A co ti Leninové na zdi u vás v oddělení?" přerušil mě našinec.
"To už je jen nostalgická ozdoba, kterou nikdo doopravdy nevnímá.
Nikdo z nich beztoho nezná ani azbuku," opáčil jsem a dodal, že doma v pracovně mám na zdi velikého Stalina, na hedvábí, Made in China. Kdykoliv se mi zachce, jen se dotknu a generalisimus se poslušně svine.
"I když je to  už jen menšina, jak říkáš - kolik lidí mi má plivnout do polívky, aby mi u nechutnala?"zeptal se.
"Odvykni si jíst polívky," doporučil jsem.