Ota Ulč

      Nejnebezpečnějším naším nepřítelem je ovšem Čas: všechny nás, dříve nebo později, zcela určitě zabije. Nutno mu ale přiznat k dobru, že rovněž nepřeje nudné monotónnosti a prosazuje změny, od vkusu v architektuře po novinky v zemědělství. Máme dialektiku, vše se mění - k lepšímu či horšímu. Ve třicátých letech Hollywood chrlil westerny, dobývání divokého Západu. S rubáním rudokožců pokračovala televize ve svých prvopočátcích. Takový žánr je dnes dokonale mrtev a případný pokus o jeho oživení by znamenal nejen finanční, ale i politickou katastrofu - absolutely politically incorrect. Pokud se kdo odváží tématu dotknout, tak jedině se záměrem glorifikace Indiánů a zatracování genocidálních bledých tváří. Dobro se zlem se už dlouhá leta utkává v policejních dramatech, místo koní a cválání v sedle dominují honičky v autech za volantem. Tématika druhé světové války - té jednoznačně zřetelné, bez pochyb, na čí straně bylo dobro (na rozdíl od konfliktu ve Vietnamu) - se po půl století vrací na stříbrné plátno.

      Jako zcela první průkopník špionážního žánru v západní literatuře je zpravidla jmenován James Fenimore Cooper, českému čtenáři spíš známý románem Poslední Mohykán. V roce 1821 Cooper napsal román ŠPION (The Spy) z doby války o americkou nezávislost. Tvorba s takovou tématikou nejznamenitěji vykvetla za studené války našeho věku: zrodilo se víc titulů, než o době obou světových válek dohromady. Určitě si zmínku zaslouží Ian Fleming, tvůrce elegantních polopohádek o Jamesu Bondovi, nezničitelném agentovi a svůdci, jemuž žádná žena neodolá a jemuž snad každý muž závidí. Fenomenální komerční úspěch následoval v mnohém filmovém zpracování, vždy s přibývajícími technologickými kouzly. Formule však zůstala konstantní a role zloducha přiřčena nikoliv bolševické KGB, ale patologickému megalomanovi, usilujícímu o ovládnutí světa. Zde Západ a Východ spolupracovaly v rámci mírové koexistence.

      Filmování nadále pokračuje, ač tvůrce Fleming je už dávno po smrti. Tím je ušetřen problému, s nímž se musejí potýkat autoři s autentickou studenoválečnickou tématikou. Nejproslulejším mezi nimi je Angličan David Cornwell, píšící pod jménem John le Carré. Ročník 1931, absolvent univerzity v Oxfordu, poté pět let v britské zahraniční službě. Největší slávu - a jmění - mu přinesla jeho třetí kniha, ŠPION, KTERÝ PŘIŠEL ZE ZIMY (neohrabaný překlad titulu The Spy Who Came In from the Cold) z roku 1965, inteligentní práce s komplikovanou zápletkou a unaveným, otráveným, Jamese Bonda nikterak nepřipomínajícím agentem jménem George Smiley. (Richard Burton ve výtečném filmovém zpracování.) Antihrdina Smiley zůstává hlavní postavou v některých dalších pracích. Zdaleka už ho nenacházím v patnácté knize le Carrého NAŠE HRA (Our Game, Knopf, 1995). Ta už vězí v době postkomunistické, v bývalém Sovětském svazu, kde někdejším špionům minulost šlape na paty.

      Zmíněná slavná kniha se špionem, navrátivším se z chládku, dominovala 56 týdnů na seznamu bestsellerů The New York Times PANAMSKÝ KREJČÍ (Tailor of Panama, 1996), šestnáctá autorova kniha, jejímž tématem jsou intriky kolem smluv o panamském kanálu, vydržela mezi bestsellery necelé dva měsíce. Simon and Schuster, autorův nový nakladatel, vyplatil zálohu pouhých 2,5 milionu dolarů, potupně ubožácký pakatel.

      I jiní slavní autoři tohoto žánru jsou vystaveni takovému strádání. Například Frederick Forsyth, autor klasiky DEN ŠAKALA (The Day of the Jackal, 1971, prodáno 3.5 milionů výtisků) či ARCHIV ODĚSA, (The Odessa File, 1973) : jeho Oděsa byla bestsellerem 48 týdnů, jeho nejnovější produkt IKONA, (Icon, 1996), posazený do současného, rozpadávajícího se Ruska, vydržel jen dva týdny. Ken Follett, rovněž komerčně veleúspěšný literát, pobyl s románem OKO JEHLY, (Eye of the Needle) mezi bestsellery 24 týdnů, což již není případ jeho poslední práce KLADIVO RÁJE (The Hammer of Eden, 1998), líčící drama stárnoucích hipíků, kteří se z nedostatku lepšího nápadu dali na eco-terorismus.

      Co tedy dělat, zadumali autoři, nikterak ohrožení převozem do chudobince. Udělali kroky tři: výměnu literárního agenta, výměnu nakladatele a hledání populárnějšího žánru. Le Carré odešel od prestižního nakladatelství Knopf (které též, byť v daleko menším nákladu, vydává Josefa Škvoreckého), Follett přešel od firmy Crown k Duttonovi, Robert Ludlum, autor, který zářil s romány s tuze komplikovanými globálními zápletkami, po víc než dvaceti letech opustil nakladatelství Bantam ve prospěch konkurenčního St.Martin`s Press. Forsyth, kmenový autor rovněž Bantamu, přinesl nový rukopis FANTOM MANHATTANU (The Phantom of Manhattan), jakési pokračování Fantoma opery Gastona Lerouxe z roku 1910, aniž by tím vzbudil předpokládaný zájem.

      Tvůrci se pokoušejí zápolit s novátorským žánrem. Například thrillery ve high-tech stylu Toma Clancyho jsou nadále populární. Dochází k pátrání po zeměkouli objevit přitažlivý terén. Na témata posazená do latinské Ameriky, arabského světa a Číny, ale čtenářská obec prozatím reaguje vlažně. Není však všem tvůrčím dnům konec. Třeba se podaří vykřesat pořádný zájem o intriky mezi Papuánci při jejich pokusu vyšvihnout se z kamenného věku do třetího tisíciletí.

-  -   -

      Špionážní literatura faktu, případně pseudofaktu se nadále těší přízni vytrvalých fanoušků. (Nové knihy, č.5/1998.) Knihy o triumfech a katastrofách, o agentech proslulých i neznámých, o dirigujících mozcích na velitelství či o snaze přežít v nepřátelském terénu. Zpovědi patriotů, zrádců, přeběhlíků. Paměti estébáků (František August, Ladislav Bitttman, Josef Frolík) vyklouzlých po internaciální pomoci, či značně početnějších a delší dobu se již trousících agentů z někdejšího Sovětského svazu. Zde jich vyjmenuji jen jednu jedenáctku, v abecedním pořádku a v anglické transkripci: Ismail Akhmedov, Peter Deriabin, Ilya Dzhirkvelov, Anatoliy Golitsyn, Oleg Gordievsky, Nikolai Khokhlov, Vladislav Krasnov, Stanislav Levchenko, Aleksei Myagkov, Vladimir Petrov a Viktor Suvorov. Opačným směrem uprchnuvších agentů, kteří by pak své osudy zvěčnily na papíře, je daleko míň, ale jsou. Třeba Kim Philby, anglický gentleman a sovětské špionážní eso s hodností plukovníka KGB, se svým počínáním se svěřil v knize MÁ TICHÁ VÁLKA (My Silent War, Grove Press, 1968). Hodně škody napáchali renegáti, kteří se neobtěžovali přesídlením do první země socialismu a nadále beztrestně setrvávají v domácím prostředí. Mezi nimi zvlášť odpornou postavou je Philip Agee, bývalý agent CIA, posléze autor několika knih, zatracujících své bývalé chlebodárce.

      Ve Velké Británii, tzv. Official Secrets Act zakazuje zveřejňování i trivialit po dobu snad padesáti let. Ač takovou bariéru v Americe nemáme, bývalý zaměstnanec zpravodajské služby je oficiálně povinen předložit rukopis ke schválení podnikovým cenzorům. Předpokládám, že stejná povinnost se vztahuje i na memoáry nejvyšších hodnostářů jako byli Richard M.Helms, William J. Casey, William E. Colby a Robert M. Gates.

      Víc se lze dozvědět z prací jiných autorů, zabývajících se takovými velikány. Joseph E. Persico napsal knihu CASEY: FROM THE OSS TO THE CIA (Penguin, 1990) o někdejším šéfovi zpravodajské služby, jemuž se za druhé světové války podařilo do Německa propašovat a tam dirigovat 102 úspěšně si počínajících agentů. Reagan, po svém zvolení prezidentem, tohoto již skorem sedmdesátiletého vysloužilce pověřil vedením CIA. Casey rovněž značně přispěl k rozpadu Sovětského svazu. Zemřel v květnu 1987, zrovna když propukla aféra Iran-Contra a tak unikl nepříjemným následkům, na rozdíl od svého podřízeného jménem Duanne R.Clarridge, autora pamětí ŠPION PRO VŠECHNY SEZÓNY: MŮJ ŽIVOT V CIA (A Spy for All Seasons: My Life in the CIA, Scribner, 1997).

      Ale ani v jedné z těchto dvou důkladně detajlních prací není nejmenší zmínka o největším a rovněž nejlépe placeném americkém zrádci všech dob - Sověti na jeho mnohá bankovní konta vyplatili celkem 4,6 milionu dolarů. Jméno rekordmana je Aldrich H. Ames a jeho ságou se zabývá David Wise, autor řady knih špionážního žánru. Titul této práce je NIGHTMOVER (HarperCollins, 1995), slovo nenalezitelné v encyklopediích anglického jazyka. Znamená něco ve smyslu proměnlivého, po nocích, v tmách se pohybujícího tvora - tak nějak.

      Není to ani tolik kniha o kolosální zradě jako o neschopnosti CIA tuto zradu odhalit. CIA se časem povedly některé bravurní kousky (např. Berlínský tunel k odposlouchávání sovětské vojenské telefonní sítě nebo nálezy a napíchnutí sovětských podmořských kabelů), ale nikdy to nebyla ďábelsky výkonná organizace, s chapadly ve všech koutech světa. Je to především byrokracie. V aféře s Amesem si počínala jakoby mezi jejími zakladateli byl i náš Franz Kafka. Trochu taky Ionesco.

      Ames, ročník 1941, z nevýznamné rodiny, trávil svou veškerou kariéru u CIA. Při hodnocení jeho výkonnosti se zpravidla nacházel na konci jakostní tabulky: alkoholik, lenoch, osoba, na níž nebylo spolehnutí. Vystoupil z newyorského metra bez aktovky se supertajnými dokumenty. Doma i v zahraničí se zpil do bezvědomí. V Římě byl sebrán na ulici v takovém stavu - ale bez saka s osobními doklady a řadou tajností - a odvezen do nemocnice. I později v sovětských službách se několikrát spletl a na schůzku se svým kontaktem ve Vídni přistál omylem v Ženevě. Nebo naopak. Nicméně se nadále pokládal za toho z nejchytřejších, na něhož nikdo nemůže vyzrát.
Kromě alkoholismu se potýkal se značnými manželskými a finančními problémy. Našel však řešení v prodeji tajemství Sovětům. Do budovy CIA v Langley, Virginia, nelze vejít bez důkladné kontroly. Ale lze s ní velesnadno vyjít. V červnu 1985, Ames vyšel s plastickou taškou se čtyřmi kilogramy tajných materiálů, včetně špionážních akcí v SSSR jakož i identity sovětských důstojníků KGB a GRU, pracujících pro Američany. Tím ovšem zpečetil jejich osud. Spojil se se sovětským velvyslanectvím, zvolil si krycí jméno KOLOKOL a jeho kontaktem se stal důstojník Sergei D. Chuvakhin.

      Následovaly pravidelné schůzky v restauraci, kde Chuvakhin předával tučné obálky, napěchované bankovkami. Desetitisíce, statisíce dolarů se jen hrnuly. V období od podzimu 1985 do začátku 1986, CIA začala ztrácet své lidi kvapným tempem. Dvacet jich zmizelo beze stopy a v lednu 1987 počet zmařených akcí v SSSR a satelitních zemích se zvýšil na 45. Ames v činnosti pokračoval po svém povýšení a přesunu do Říma. Tam nový kontakt jménem Vlad žádal Amese, aby se krotil a nepřinášel tolik tajemství najednou, soudruzi jsou tím zavaleni, nemohou všechno pořádně zpracovávat.

      V žádné složce americké státní služby, tedy ani u CIA, nejsou zaměstnanci extravagantně honorováni. Dříve nikterak zámožný Ames najednou byl zavalen penězi. Odpovídalo jeho sebevědomí začít žít na velké noze. Koupil luxusní automobil, jaguára, hodoval v nejdražších restauracích, platil mnohatisícové účty za zámořské telefonáty, po návratu do Washingtonu koupil dům za téměř půl milionu dolarů, neobtěžoval se s hypotékou a platil v hotovosti - něco v America naprosto neobvyklého - a nikoho to v CIA netrklo. Ames vysvětloval, že zdědil po tchyni, že má štědrého strýčka, že se vyzná v burzovních machinacích.

      CIA se pustila do váhavého pátrání po příčině hromadících se katastrof, kdo asi je ten zkázonosný MOLE čili KRTEK. Rozhlížela se ovšem ve špatném směru. Pátrání všude možně, ne ale ve vlastních nejvyšších řadách. KGB je vodila za nos poskytováním falešných stop. Ames měl nadále přístup k ultratajným svazkům, které měly být, ale nebyly v trezoru a pokud tedy v trezoru byly, ten býval otevřený. Kompjútr mu umožňoval práci: okopíroval 300 tajných dokumentů na tři diskety a šup s nimi do kapsy.

      Vyšetřování zločinů na území USA nemá v jurisdikci CIA, ale FBI - Federal Bureau of Investigation. Místo spolupráce ale převládala rivalita. Teprve v roce 1993 čili 8 let poté, co začalo docházet ke ztrátám agentů, CIA oficielně vyrozuměla FBI, která se pak do případu pustila. Došlo k identifikaci celkem 198 zaměstnanců CIA, kteří měli přístup aspoň k některému z případů, skončivších katastrofou. Podezření se pak zúžilo na 29 osob, mezi nimiž nejpodezřelejším se konečně stal tento hamižný, zkázonosný opilec. Ten ale mezitím byl pověřen vedením oddělení československého a potom přeputoval k Counternarcotics Center. V této funkci oficiálně létal na porady do post-sovětského Ruska, kde vděční soudruzi pro něj rezervovali noblesní dáču k zaslouženému odpočinku. FBI konečně zasáhlo: 21.února 1994, den před dalším plánovaný odletem do Moskvy, byl zatčen.

      Poněvadž USA netrestá smrtí pro špionáž v mírové době, Ames byl odsouzen na doživotí. Jeho oběti ale skončily na sovětském popravišti. Autor Wise uvádí jako nejtragičtější osud generála Dimitrie Fedoroviche Polyakova, pokládaného za nejhodnotnějšího špiona, jakého kdy CIA měla. Ruský patriot, miloval svou zem, nenáviděl její režim. Za 18 let nebezpečné spolupráce si nevzal ani halíř. Někteří agenti přece jen unikli popravišti a teď žijí v USA. Ve Velké Británii se usídlil Oleg Gordievsky, jehož se zázrakem podařilo z Moskvy vypašovat. O své zkušenosti napsal knihu PŘÍŠTÍ ZASTÁVKA POPRAVA (Next Stop Execution, Macmillan, 1995).

      Jak už bývá ve světě byrokracií, charakterizovaných vynikající myslitelkou Hannou Arendtovou jako vláda nikoho, obezlička má univerzální platnost. Vyšetřující tajná zpráva (stran 485) vyřkla devastující ortel, nicméně James R. Woolsey, nový šéf CIA, pokáral všeho všudy jen 11 oficiálů, z nichž 7 už bylo mimo dosah na penzi. Ve skutečnosti nebyl potrestán nikdo.
Tuze doporučuji tuto knihu NIGHTMOVER přeložit do češtiny a vydat.

      Zůstává nám otázka: jak mohl Západ vůbec vyhrát studenou válku s takovými kádry, takovou mentalitou?
      K otázce ještě přání, aby estébáčtí ex-špionové se rovněž chopili pera a svěřili se se svým někdejším počínáním. Jenže toho se asi jen těžko dočkáme. Vždyť dotyční dnes mají jiné starosti v rolích podnikatelů, budovatelů svých privátních kapitalistických zářných zítřků.

KONEC ZLATÉHO VĚKU ŠPIONÁŽNÍCH ROMÁNŮ

K O N E C