Úprk od budování vědeckého socialismu do náruče imperialistů znamenal přesun od něčeho značně známého k něčemu úplně neznámému, za realistického předpokladu, že si tím mohu jen polepšit. Tak se věru i stalo. Uplynulo víc než třicet let, než jsem mohl znovu beztrestně nahlédnout do rodného prostředí, jehož řeči - na rozdíl od mentality - jsem bez obtíží nadále rozuměl. Buňky v našem těle se údajně vymění jednou za sedm let. Přijel jsem tedy víc než čtyřikrát vyměněný. Na otázku, zda jsem Čech nebo Američan, po pravdě jsem odpovídal, že ani to či ono, že se mám za hybrida, křížence se směsí obého.

      Z totalitní klece jsem se dostal do západního Německa, omámen změnou k lepšímu. Tak mohlo vypadat Československo nebýt komunismu, povzdychl jsem si a vrhal do svobodného života - ženy, víno, obého přespříliš. Prostě náramná Evropa, kolébka a postýlka nejpříjemnější civilizace. V rámci nadšení jsem si pramálo uvědomoval své existenční provizorium. Dobře se ale všiml přátelsky nakloněný americký konzul slovenského původu, který mě de facto vyexpedoval do zámoří. Za začátku jsem ho proklínal, později jsem mu byl právem vděčný.

      První dojem v novém světě byl dost úděsný. New York City v horkém, vlhkém létě,  první přístřeší v mizerném hotýlku hned vedle černošského Harlemu, špína, ošklivost, jinakost. Jednak nevlídné pohledy povalujících se vagabundů, jednak uspěchanost davů. Kdepak kavárnička posedět u kafíčka, kdepak pomalé poobědvání s horou knedlíků a půllitrem pořádného piva! V poledne shltnout sandvič pokud možno ve stoje a zapít coca-colou nebo kávou. A to, čemu se v Americe říká pivo, je urážlivě slaboučký roztok. Chléb je bílý, vatovitý, okurky odporně slané, kdo by to byl čekal, kdo by se na to raději nevytento.

      Takto jsem zprvu láteřil a z našinců neznám nikoho, kdo by byl reagoval jinak. Po prvotní sebelítosti začalo docházet k druhotnému, méně povrchnímu seznamování s realitou skutečně nového, pro Evropana (jakož i Afričana či Asiata) jiného světa. To co se ze začátku zdála být krobiánská přímočarost, byla spíš upřímnost říct nepříjemnou pravdu do očí. Tak se to jevilo jednomu. Druhý si zatím stěžoval na plytkost mezilidských vztahů. Co to tady mají za přátelství, když i nejbližšímu kamarádovi půjčí peníze jen na úrok? Takhle si počínají při transakcích i ve vlastních rodinách a nikdo se tomu nediví. Na to lze odpovědět poznatkem, že blízkým autentickým vztahům přátelství se daří zejména za nepříznivých podmínek. Oni autentičtí přátelé se tu najdou zejména mezi veterány z války nebo z kriminálu. Proč se mě kdokoliv ptá "How are you?" když ho ani v nejmenším nezajímá, jak se mám? Nezřídka matu odpovědí "Děkuju za optání, dneska je mi mizerně, ale pořád líp, než jak mi bude zejtra." Země individualistů, jejichž většina je ale hodně konformní.  Stejné hamburgery, stejné baseballové čepice s kšiltem nazad. Prázdniny začínají, národ se rozjíždí a z nich přijíždí v týž kalendářní den.

      Velká, velikánská země, v níž se novic nevyvaruje ošidností generalizací. Sklony formulovat rozsudky, fundované miniaturní zkušeností. Asi jako slepci, popisující slona podle toho, které jeho části se dotkli. Za první tři roky pobytu, zavalen studiemi na Kolumbijské univerzitě a číšničením u Vašatů, jsem z New Yorku nevytáhl ani patu. Neviděl kus lesa, natož ševelící palmy na Floridě, arizonskou poušť, kalifornské pomerančové plantáže. Začít chodit do školy někde v žírné Iowě, nevyhnutelně bych byl absorboval jiné dojmy.

      Ale vzdor místu, kde bych byl dopadl, od Atlantiku k Pacifiku, od kanadské k mexické hranici, získal bych stejnou zkušenost, v Evropě vesměs nespatřitelnou: neformálnost v lidských vztazích. Cizí lidé po první větě seznámení se oslovují křestním jménem, neměli tam nikdy feudalismus, nemají tam respekt pro hierarchické rozlišování, titulování, doktorování. Znal jsem slovenského docenta emigranta, jemuž nemocniční personál nevyjadřoval předpokládanou úctu, byl to pro něj jen Juraj (vysloveno ovšem Džuraj). Jemu nepřijatelné plebejské mravy/nemravy ho přiměly ke kajícnému návratu do Bratislavy. Snad ze všeho nejvíc mi v Americe imponuje vlastnost vyjádřená pěti písmeny: TRUST. Důvěra v danné slovo, nelhat jako například lže náš priapický prezident Clinton a svět nechápavě kroutí hlavou nad zdejším dopadem prohřešku. V této zemi jsem za téměř čtyřicet let snad ještě neviděl razítko, nutnost štemplování jako důkaz úředního aktu. Stačí vyřčené slovo nebo důvěra v obyčejný podpis.

      Kdysi jsem dumal nad tzv.taxonomií, klasifikací nás příchozích a adaptace v nových podmínkách. Škála rozsáhlá, od integrace po asimilaci, úplné rozmělnění původní identity, nebo naopak trpké zatracení nové údělu a potrestáním nepříznivé Ameriky trestat zejména sám sebe. Řadím se do kategorie tvorů integrovaných, kteří přijímají nová nabízená pozitiva, tak jak je vidí, aniž by zbavovali aspoň některých vlastností a preferencí, získaných v dětství, v mládí a přivezených za moře. Od toho pak onen hybrid. Dosud mám rád evropskou kopanou a americký football mi vůbec nic neříká. Stejně tak s baseballem, s jehož pravidly jsem se nikdy neobtěžoval seznámit. Jsem imunní vůči přehojným televizním reklamám, snažícím se vnutit zboží s cenou vždy končící devítkami, za předpokladu, že zákazník je natolik na hlavu padlý, že se dá spíš nalákat na 9999.99, co je přece míň, než když by to bylo o halíř víc s mnoha nulami. Samozřejmě, nestylizuji se do role Augustiniána bosáka. Koupil jsem zbytečné pozemky na Floridě a Havajských ostrovech (zbytečné, poněvadž mi se zpožděním došlo, že do nudného ráje se stěhovat nebudu), mám dva baráky, dvě auta, sterea, videa, kompjútry, kamery, magnetofony - takové a další krámy, aby mi sloužily, a ne proto, abych tím někomu něco chtěl dokazovat, imponovat. Na koho by tohle mohlo udělat dojem, není zrovna tvor, s nímž bych kdy chtěl mít něco společného.

      Americký život je jiný a po původních, téměř nevyhnutelných existenčních nesnázích, třeba i traumatech, je znatelně pohodlnější, příjemnější. Mluvme o oné tzv. kvalitě života. Odpadá problém s bydlením, s jeho vybavením. Šekové hospodářství ušetří spoustu času. Když mě to napadne, odletím do Tramtárie. S výjimkou jachty či letadla si mohu koupit cokoliv, aniž bych musel přemýšlet, zda si to mohu dovolit. (Pozor, připomínám znovu onoho slepci osahávaného slona: kromě počátečního číšničení jsem tu měl jednu jedinou kariéru u téhož zaměstnavatele - v USA věc dost unikátní. Jako univerzitní kantor jsem se těšil z výhody tzv.tenure, definitivy, nevyhoditelnosti, jakési téměř socialistické vymoženosti, jejíž zásluhou jsem tu pravou, dravou, kapitalistickou Ameriku nemusel okusit.)

      V Americe vznikla rekordně heterogenní společnost (např. v New York City v základních školách sedí děcka přistěhovalců 140 národností), s víc tolerancí, než kdekoliv jinde. To mi má rodná země vždycky připomene, když tam přijedu se svou nezcela bělošskou manželkou. Prozatím se vůči ní česká, rasově háklivá, veřejnost chovala s intenzitou nevole, jakou zdaleka nezažila ani v Jižní Africe v dobách tehdejšího apartheidu. Nemohu přece od ní chtít, aby se pražskými ulicemi ploužila se škraboškou na své auroasijské tváři.

      Nakolik   může Amerika být či měla by být vzorem jiným končinám světa? S pokusem o odpověď na takovou otázku se pouštíme na výlet po hodně tenkém ledu, případně po minovém poli. Při transplantaci pacientovo tělo odmítá akceptovat blahodárný orgán. Imitace, přejímání užitečností, jsou značně hybnou pákou pokroku. Spíš než kopírování už přes 200 let úspěšně fungující ústavy a systému dvou politických stran si zaslouží pozornosti tamější moderní technologie, organizace práce, schopnost vyrobit víc, líp a s menším úsilím a výlohami. Což neznamená se pouštět do macdonaldizace za každou cenu, do dobrovolného sebeochuzování. To už jsem viděl a nad výsledkem hořekoval v Bangkoku před třiceti lety. Něco takového vidím teď v české televizi a v českých biografech.

      "Americká kultura, co to je?" rádi se vysmívají Francouzové. O slunné Kalifornii se říká, že za každý rok pobytu dojde k poklesu  I.Q. o jeden stupeň. Jenže, páni kritici, račte vysvětlit, proč právě tato Kalifornie má víc laureátů Nobelovy ceny než kterákoliv země ve světě? V mé knížce Běženec v sametu, (Praha: Faun, 1998), Čechoameričan Tachecí praví: "Zejtra letím. Mám už tý celý Evropy dost. Tady furt slyším, jak Amerika ohrožuje hodnoty evropský civilizace. Amerika zachránila Evropu před Hitlerem i před Stalinem. Jaký hodnoty? Co dala Evropa světu v tomto století? Nacismus, komunismus, koncentráky. Už toho mám dost."
      A tento fiktivní Tachecí ovšem Ameriku krizuje hlava nehlava, tak jako ji kritizuji já.  ako insider, který se ale rozčepejří do rozměrů patriotické slepice, když ho začnou poučovat přespolní mudrcové, jejichž jméno ani nemusí být Václav Bělohradský.

      Tady to máte, jsem zkrátka onen hybrid.