Na rozdíl od vědeckých marxistů-leninistů, kteří poroučeli větru, dešti, normální lidé povedou na počasí jen nadávat. Jinak tomu ovšem je - či, přesněji, být by mělo - v případě nálady jedince, vesnice, celé společnosti, zda se z života radovat nebo litovat, a pokud tedy litovat, zda se pokusit o racionální změnu k lepšímu. A pro začátek se aspoň dohodnout, zda sklenice je z poloviny plná nebo prázdná. Lze se vymlouvat na sucha, záplavy, zemětřesení, na zahraniční pohromy s hospodářským dopadem, avšak co je doma, to se nejen počítá, ale nese i zodpovědnost. Jak se říká, lidi mají takovou vládu, jakou si zaslouží. Nejinak tomu je s ekonomií, s umem a úsilím vynaloženým nebo nevynaloženým.

      Tento dost banální poznatek mi přišel na mysl při porovnání situace v zemi, do níž jsem kdysi uprchl, se zemí, v níž jsem se narodil. Amerika právě absolvovala hodně surrealistický den: odpoledne impeachment, procedura vyhnat prezidenta z úřadu, a večer, v těchže prostorách Kongresu plno optimistického potlesku při slavnostním projevu téhož prezidenta. Vzdor trapnosti, ostudě národní a ještě víc mezinárodní, popularita priapického sedmilháře Clintona nebyla v národě vyšší. Národ je značně spokojen se svým životem, se stavem veřejných věcí. Porovnávám se současnou reputací hlavy státu na Hradčanech, s právě uveřejněnými výsledky průzkumu českého veřejného mínění, jehož Leitmotivem je ona už proslulá blbá nálada. Mně se to snadno povídá, hovím si v zemi hojnosti, leckdo může namítnout. Odpovím odkazem na rozhodnutí Američana jménem Geoff Goofellow, věk 42. Před pár dny jsem se o něm dočetl v New York Times. Prosperující podnikatel v oboru eletrotechniky v proslulém kalifornském Silicon Valley, jel na dovolenou do Evropy, nahlédl též do Prahy a takový dojem změnil jeho život. "Přijel jsem do ráje," prohlásil a dodal, že objevil "to nejkrásnější a nejkulturnější město na světě." Nechal dalšího nahrabávání milionů, libuje si, věnuje se zámořským investicím, které uskutečňuje kompjútrem na klíně. Česky neumí ani blafnout.

      Proč ho tedy nenapodobím? S dolarovým kontem bych v Čechách žil bohatě, jak už mi bylo víc než jednou vyčteno - zejména po mém zpřesnění, že ani v Americe nežiji jako nuzák. Právě v těchto dnech jsem obdržel pár dopisů s informacemi, že se do Prahy permanentně vracím. Zpráva to lichá, i když česky blafnout jakžtakž dovedu. Třeba právě proto. Dotyčnému Goodfellowovi nevadí místní řeč a obyčeje. Já tu za mořem například mám možnost sledovat zpravodajství televize Nova, kde vidím a slyším ministra, člena vlády, jak hrozí rozbitím držky nevítanému tazateli. Důkladné to antinostalgicum. Má nezcela bělošská manželka by si rozhodně příliš nelebedila. Prozatím se vůči ní česká, rasově háklivá, veřejnost chovala s intenzitou nevole, jakou zdaleka nezažila ani v Jižní Africe v dobách tehdejšího apartheidu. Nemohu přece od ní chtít, aby se pražskými ulicemi ploužila se škraboškou na své euroasijské tváři.

      Zmíněný Goodfellow s českou společností nemá dosud nic společného. Nemá tušení o blbé náladě. Dobré, ba výtečné, by bylo, kdyby v budoucnu dost společného měl, aniž by ho taková zkušenost přiměla k pakování kufrů.