Věnuji se četbě denního tisku a dozvídám se: Americký útok na Irak byl především útokem na autoritu OSN, pokusem ji nahradit vojenskou obranou zájmů bohatých států ... bezohledná politika průmyslového růstu, která nejvíce ohrožuje právo lidstva ... Politická, sociální a ekonomická zaostalost Lartinské Ameriky byla způsobena především americkým sobectvím a dogmatickým intervencionismem na tomto kontinentě. Poválečná podpora nejhorších diktátorů v Latinské Americe, v jižní Asii, ve Vietnamu, v Africe, paranoická omezenost americké politiky vůči jiným civilizacím, je dodnes hlavní příčinou nestability a chudoby ve třetím světě.
      Vida: když se Američané o sousedy nezajímají, tak jsou sobečtí, když se zajímají (například zahraniční pomocí ve výši, jíž se žádný jiný stát ani zdaleka nepřibližuje), tak to jsou intervencionisté, dokonce dogmatičtí. Ano, BLAME AMERICA FIRST! - zatracení, které ve světě již pozbylo dost svého někdejšího magnetismu, ale v Praze se ještě leckomu líbí. Tam se tedy i dosud věří v úměru, že bohatství jednoho způsobuje bídu druhého. Afrika přece není chudá proto, že Evropa je bohatá. Afriku charakterizovala chudoba od nepaměti a byl to právě styk se západním industriálním světem, který tou tristní mizerií poněkud pohnul. A nejznatelnějšího pokroku se docílilo právě v končinách s největším takovým stykem. Naopak, země, uniknuvší koloniálnímu jařmu, jsou mezi nejchudšími na světě - Libérie, Etiopie, Afghanistán, Nepál. V západní hemisféře první kolonií, která se zbavila bělošské nadvlády, bylo Haiti. Dodnes si Haiti zachovává patetický primát v podobě té nejchudobnější země v oblasti od karibského moře až po jižní cíp latinské Ameriky. Zdrojem současného bohatství přece není okrádání chudáků v tisícimílových dálkách, ale moderní technologie, organizace práce, schopnost vyrobit víc, líp a s menším úsilím a výlohami.

      Leč pokračujme, pochoutka ještě nekončí: Irácký útok na Kuvajt byl přece důsledkem špatné americké politiky vůči islámským zemím. Zopakujme si ten smutný příběh. USA nechaly padnout šáha Rezu Pahlavího, Irán byl ovládnut Chomejního fundamentalisty, kteří prohlásili USA za světového Satana. Nastala prudká vlna demodernizace země, která zasáhla celý islámský svět. Bylo třeba Irán oslabit, Irak pro němu zahájil za americké podpory krvavou čtyřletou válku...
      Ona ta válka trvala dost déle (1980 - 1988), ale známý Leitmotiv univerzální americké viny za veškerá globální neštěstí se nám vrací. Dosud jsme slýchali prokletí USA kvůli podpoře šáha. Teď to máme naopak.
Nepřítel mého nepřítele se stává mým přítelem, takže i ultravrahoun Saddam Hussein, který neváhal chemickými zraněmi zlikvidovat ve vlastní zemi řadu kurdských vesnic, je prezentován v zářném světle. Tvrdit, že Irak by byl schopen zasáhnout svými raketami Evropu, je ovšem čirý nesmysl, příklad paranoického pojetí politiky. ... Evropané se nesmějí v éře globalizace vzdát své zahraniční politiky, protože je třeba účinně kompenzovat americkou neschopnost komunikovat s jinými civilizacemi... americká poválečná zahraniční politika byla jednou z největších katastrof tohoto století

      A máme to, lahůdky z hodně dlouhé analýzy, bez slova o Hitlerově či Stalinově příspěvku tomuto století, o tuctu, veletuctu jiných nepravostí. Poněvadž se tu přetřásaly současné události, nemohlo jít o traktát z dob dřevního stalinismu ranných padesátých let. Text byl z 6.ledna našeho nového roku 1999, již desátého od sametových začátků, jejichž výročí se letos bude slavit, truchlit či ignorovat. Četl jsem v den vydání v Internetu, háčky čárky jsem si mohl snadno domyslet - na rozdíl od některých dalších okolností. Zdrojem nebyly partajní Haló noviny, ani poněkud již méně rudé Právo, ale mé oblíbené Lidové noviny, jež občas tisknou i mé rozumy. Že by dodatečně silvestrovská rubrika, do níž by byl přispěl některý z vědeckých marxistů-leninistů, pedagogů z partajní Sorbony ve Vokovicích? Nebo některý z novinářských dinosaurů - Hoření, Kojzar, Stano? Třeba dinosaurka, rudá katechetka Houfová.

      Nikoliv.  Autorem byl demokrat, filozof Václav Bělohradský, nota bene re-emigrant. Popudem k tomuto sepsání, jemuž dal titul HLEDÁME ŠERIFA PRO CELOU PLANETU, ZN.PODOBNOST S JOHNEM WAYNEM PODMÍNKOU byla jeho nevole nad článkem "Chytrácký postoj k útoku na Irak" v LN (23.prosince 1998). Autor Jiří Pehe, politický poradce prezidenta Havla, perfektně přesvědčivě obhájil nedávný trestní zásah USA a Velké Británie proti Husseinovi. Nechat břemeno rozhodování na OSN a na Evropě, neudálo by se ovšem nic. Stejně jako se bez americké iniciativy  nic užitečného nepodniklo v Bosně, tam na evropském kontinentě.

      Lidové noviny otiskly (12 ledna) kritické reakce od tří autorů: jednak osočený Pehe (který Bělohradského obžalobu amerického obcházení Evropské unie zejména v zahraničněpolitické oblasti znicotnil poznámkou, že není co obcházet), jednak známí komentátoři Emanuel Mandler a Roman Joch. Připomněli pár maličkostí údajného amerického usurpátorského sobectví jako například Marshallův plán.

      Washington se nikterak neraduje z role zbylé supervelmoci, od níž se předpokládá a vyžaduje odpovědnost za policajtské dodržování světového pořádku. Válka v Perském zálivu, jíž se podařilo odvrátit iráckou pohromu útoku (ať už nukleárního, bakteriologického, chemického či všech dohromady) na Saudskou Arábii a Izrael, přišla Ameriku na 50 miliard dolarů. A co zásoby ropy v tamějším arabském písku? Pro Ameriku je to zdroj pouhých 10 procent národní spotřeby, na rozdíl od převážně závislé Evropy. Náročná a nákladná role v podstatě osamělého hasiče požárů ve všemožných koutech světa vyčerpává. Rovněž únava ze soucitu (ona tzv.compassion fatigue) je stále citelnější a politicky závažnější. Povinností každého státu je především odpovědnost prosazovat vlastní národní zájem. Rozhodně není v zájmu USA nadále poskytovat štědrou zahraniční pomoc zemím, které v OSN pravidelně vyjadřují svůj protiamerický postoj.

      Bělohradský se zpravidla těší pověsti originálního myslitele, hlavy otevřené. Po prvním přečtení jeho obžalovacího spisu mi na mysl přišel Gerald Ford, který v r.1976 během prezidentské volební kampaně prohlásil a na opakovaný dotaz užaslého reportéra opakoval, že ano, Polsko je svobodná země. Jeden komentátor to tehdy přirovnal k situaci, jak důkladně naprogramovaný homunculus je pozván k posezení a podebatování, konverzace zdárně, kultivovaně plyne a najednou dojde ke zkratu, návštěvník popadne hovícího si foxteriéra a kvičíví psisko schlamstne i s chlupama.

      Něco takového se Bělohradskému věru nestalo. Spíš to bude případ hodně značného eurocentrismu, bez nutkání se příliš vyznat ve světě za pomezím vlastního kontinentu, sice velekolébky civilizace, ale s výsledky méně než obdivuhodného  počínání v tomto rapidně již končícím století. V Praze není osamocen s takovými názory. O hrůzách globalizace - amerikanizace se dozvídáme i od jiných myslitelů. Jednoho, ne-li víc takových, prezident Havel nedávno obdařil sametovým řádem za zásluhy.

      Nedávno jsem obdržel dopis s dotazem, kdy se permanentně vrátím do rodné země a proč jsem tak dosud neučinil. Uvedl jsem několik důvodů, mezi nimiž i nepříjemnosti, jíž tam mé nedostatečně bělostné manželce servírují rasově hákliví domorodci. Rovněž by mi nechutnaly tyto eurocentristické porce. Proto ona "antinostalgie" v titulku.