Ota Ulč

      Na své nedávné, diplomaticky úspěšné návštěvě ve Washingtonu, Václav Havel dekoroval Billa Clintona, mimořádně zdatného verbálního eskamotéra s oprávněnou pověstí znamenitého lháře, nejvyšším českým vyznamenáním s mottem "Pravda vítězí." Dekoratér kdysi povýšil z role vězně do role prezidenta a pokud dojde k realizaci doporučení senátora Arlena Spectera, obdarovaný okusí takovou změnu opačným směrem: po odchodu z Bílého domu za pouhé již dva roky obdrží žalobu pro trestní čin křivé přísahy a dalších obstrukcí průchodu spravedlnosti, s následným pobytem za mřížemi federální věznice.

      Tito dva prezidenti se liší v mnohém - například v počtu jimi se zabývajících knih a v reakci na takové publicistické počínání. Knih více či méně biografického žánru o Havlovi vyšlo prozatím pramálo. Nyní však máme rozruch kolem výrobku šéfredaktora Profitu a promptní soudní žaloby prezidenta a první dámy nejen proti autorovi, ale i několika novinám, které o novince referovaly - aniž by se zaručovaly za pravdivost každého jejího slova. Tady z opačného břehu Atlantiku kroutím nevěřícně hlavou: že by posel zprávy o požáru se provinil zločinem žhářství? Něco takového by se v této Americe, zemi neomezených možností, věru nemohlo stát.

      V naší univerzitní knihovně máme o některých prezidentech knih aspoň tisíc. O Clintonovi jsem jich prozatím napočítal jen 122. Zrodila se i všelijaká videa. Například pošťák mi přinesl jeden takový kus, obviňující Clintona nejen z vraždy svého právníka Vincenta Fostera, ale i z pašování omamných jedů z latinské Ameriky. To všechno je ještě z doby před Zippergate. Teď s náruživou orální aktivistkou Monikou a snahou kongresmanů o impeachment se počet publikací nepochybně znásobí.

      Takto osočení zdejší velikáni nereagují. Že by respektovali rozumný, často doporučovaný princip, že facka či plivnutí od darebáka neplatí? Není pak taková pasivita pobídkou k ještě větší razanci tvorů s vyloženě padoušskou motivací?
      Asi je, ale to je též cena za kuráž dát se na politiku. "Kdo nesnáší horko, ať neleze do kuchyně," doporučuje jedno z místních pořekadel. Veřejně činná osoba (public figure) při pokusu vyhrát soudní spor proti nactiutrhačnému autorovi by musela zvládnout obrovskou důkazní překážku, vyjádřenou slovem malice, přeložitelným ve smyslu "zášť, potměšilost, hodně zlý úmysl." A žalovaná strana by se ovšem obránila, že jakkoliv by se byla případně mýlila, nějaký takový malice v tom přece nebyl, prosím vás, jak by vás něco takového mohlo napadnout? Proto se k soudu s takovými pocity křivdy nechodí, vzdor tomu, že Amerika je tzv.litigatious society, kde téměř každý žaluje každého. Zrovna teď nedávno jeden nepochybně plodný pán předešel případnému paternitnímu sporu soudní iniciativou proti budoucí matce svého dítěte, že nezabránila početí, vzešlého z jeho semena.

      V této souvislosti: rozkošatil se nám mediální průmysl s historickými objevy nepřístojností bývalých nájemníků Bílého domu. Thomas Jefferson zplodil několik potomků s nezletilou černošskou otrokyní. O století později Grover Cleveland se podobně mimomanželsky zaangažoval. V letech prohibice v tomto století Warren G.Harding rovněž nekřesťansky hřešil, aniž by to ale vyplulo na povrh zásluhou jiných jeho skandálů. Franklin D. Roosevelt zemřel v náručí své dlouholeté milenky. Dwight D. Eisenhower, hlavní velitel spojeneckých vojsk za druhé světové války, stačil udržovat intimní poměr se sličnou šoférkou, pod jejímž jménem pak vyšly zajímavé memoáry. K rozvodu nedošlo hlavně proto, že válečný hrdina pak usiloval o zvolení za prezidenta. John F. Kennedy, jeho nástupce v úřadu, se prokázal jako proutník z nejznamenitějších. Pár dní bez mimomanželské avantýry a cítil se celý nesvůj, byl z toho málem marod, tak se svěřoval svým důvěrníkům. Když si hollywoodská sexbomba Marylin Monroeová stěžovala, že Kennedy si přijde zasouložit, činí tak bez cirátů, bez kýžené předehry něžnosti, a když je dílo dokonáno, tak hned se pryč pakuje, dostalo se jí vysvětlení, že prezident je very busy, má plno jiných povinností, to jako vlastenka musí přece chápat. Viceprezident Lyndon B. Johnson při takových zprávách o Kennedyových postelových výkonech se nemínil nechat zahanbit a holedbal se, že on toho dovede stihnout ještě víc.

      S překážkou oné malice by museli též zápolit vysocí političtí činitelé ve výslužbě, případně jejich rodinní příslušníci a pokud jsou už po smrti, tak jejich potomstvo. Velmi bych se divil, kdyby někdo z rodiny Rooseveltů se ozval s protestem proti nejčerstvější publikaci s názvem Empty Without You ("pocit prázdnosty bez tebe" - tak nějak) s podtitulem Intimní dopisy Eleanor Rooseveltové a Loreny Hickokové (New York: Free Press, 1998). Z rozsáhlé sbírky 3.500 dopisů těchto dvou žen, profesor žurnalistiky Rodger Streimatter jich vybral 300. Historici se začali zabývat sexuální orientací Eleanor Rooseveltové v r.1978, 16 let po její smrti, když prezidentova knihovna korespondenci zveřejnila. První dáma Eleanor se s žurnalistkou Hickokovou seznámila v r.1932 a od té doby se blízce stýkaly, trávily společnou dovolenou a jejich vzájemná korespondence pokračovala po dobu téměř třiceti let. Kniha nikterak nehýří trapnostmi, jež by v případě lásky lesbické se mohly předpokládat, nicméně tón vzájemného bažení citového a ba i fyzického je docela patrný. Kdo by něco takového byl čekal, že ano. A nikdo nečeká kontraofenzívu cestou soudního klání.

SOUDNÍ POSTIH VYTIŠTĚNÉHO SLOVA

K O N E C