Před devíti lety národ cinkal klíči a tuze se těšil na pohřeb totalitního způsobu vlády a života společnosti. Teď nás ale průzkumy veřejného mínění seznamují se skutečností, že už jen polovina téhož národa dává přednost výhodám - nevýhodám demokracie před minulostí v komunistické svěrací, ale ne zas tak obtížně snesitelné svěrací kazajce. Ve výročním listopadovém měsíci se dočítáme o iniciativě nikoliv podřadných činitelů sociální demokracie zahájit spolupráci s komunisty. Proč ne. Vždyť na to máme fierlingerosvský precedent z roku 1948, když započala první verze budování zářné socialistické budoucnosti.

      Astronomové dovedou předpovědět zrod nebeského tělesa miliardu kilometrů vzdáleného, kdežto mudrcové, zabývající se pozemskými záležitostmi, si počínají s daleko menší zručností. Prezident britské vědecké společnosti ujistil v roce 1895 laickou veřejnost, že stroje těžší než vzduch nikdy nebudou schopny vzletu, že rádio nemá budoucnost (1897), že Roentgenovy paprsky jsou sprostý podvod (1900). Hollywoodský mogul Zanuck v roce 1946 přesvědčoval filmové producenty, že televize je zcela bezperspektivní - lidé přece nebudou chtít čučet na malou bednu. Před pouhými dvaceti lety na konferenci v New Yorku specialisté dumali o budoucích krocích lidstva, aniž je napadla novinka v podobě dvou písmen - P.C., personal computer.

      Přibývá věštců apokalyps. V sedmdesátých letech mudrcové z tzv.Římského klubu sepsali scénář o téměř nevyhnutelném zániku lidstva - nadmíra populace, ekologická devastace, vyčerpání zdrojů, v roce 1992 už nebude k mání ani kapka ropy. Nevím ale o nikom, kdo by byl sepsal scénář o zániku, rozpadu světového experimentu s vědeckým komunismem v onom zázračném roce 1989. Že jedna z dvou jaderných supervelmocí, jejíž premiér Alexej Kosygin předvídal výměnný kurs jednoho rublu za deset dolarů, skončí s žebráckou holí.
Kolaps nepředvídali a následný vývoj pořádně neodhadli ani outsideři, ani přímí účastníci dramatu. Václav Havel sice varoval (1990), že reálný socialismus zapustil v národě hlubší kořeny, než si je kdo ochoten přiznat, nicméně předpověděl, že za ne více než sedm roků takový handicap pomine. Málo pozornosti se dostalo varování slavného francouzského historika Fernanda Braudela, přirovnávajícího dějinný proces k pohybu řeky: vody na povrchu jsou značně rychlejší než ty v hlubinách. Též si zaslouží připomenout meditaci Wuilliama Faulknera, že minulost nebývá tak úplně mrvá. Ona totiž nebývá ani úplně minulá.

      Realita tedy nesplnila očekávání. Deziluze, zklamání na obou stranách někdejší bariéry třídně rozděleného světa. Teď už všichni víme a tisíckrát už slyšeli, že autentická změna státního uspořádání se nepovede bez důkladné metamorfózy přijatých hodnot. Totalita úspěšně zabraňovala dosažení dospělosti. Stát se choval jako přísný, posléze už dost ochablý, ošiditelný rodič. Potomstvu zajistil nepříliš důstojnou, ale zato i nenáročnou existenci, zbavil - a tím i osvobodil - od břemena rozhodování a odpovědnosti za vlastní osud. A najednou bác, máme svobodu, kterou si ale pleteme s anarchií, jakoby nám nedocházelo, že naše právo mávnout pěstí končí tam, kde začíná cizí nos s právem nebýt zasažen. Slast svobodného počínání se i spěšně projevila v kriminální podobě, když za první rok sametové existence počet loupeží v Praze zmohutnil o 538 procent. Stát jakoby byl od toho, aby byl šizen, poctivost je směšný archaismus, charakterová vada racionálního moderního člověka. K tomu si připočtěme další dítka totalitou zplozená nebo aspoň značně posílená - pokrytectví, xenofobie a ovšem kolosální plebejská závist, dítko nejspíš nejznamenitější. Nelze přece vypěstovat pluralistickou demokracii, v níž oponent je pokládán za nepřítele a kompromis za nepřijatelné řešení. Tržní hospodářsrví nemůže uspět na základě principu podtrhu partnera. Za takového stavu věcí je pak obtížné ztotožnit se s předpovědí Václava Klause (1994), že Česká republika za deset let, ne-li dříve, se stane zemí, neodlišitelnou od západní částí Evropy, která nezažila komunismus.

      Realitě se blíž přiblížil Zbigniew Brzezinski ve své studii v časopise National Interest (podzim 1993). Proces tří fází - transformace, stabilizace, konsolidace, - odhadl na nejméně 15 let a jeho kandidáty roztřídil do čtyř skupin. V první, s budoucností nejzdárnější, uvedl Maďarsko, své rodné Polsko a naše tehdejší Československo. Jestliže životní úroveň v Německu a Rakousku poroste o pouhá 2 procenta ročně a jmenovaní kandidáti si pospíší s dvojnásobným růstem, Češi své vzory doženou za 30 let, Maďarům to potrvá 46 a Polákům 63 let. Pod dopadem následných ekonomických vývinů bude zřejmě nutno takovou předpověd poopravit v neprospěch kulhající ČSFR/ČR.
Posovětské Rusko řadí Brzezinski do kategorie států, jejichž budoucnost se rozhodně nebude lepšit v tomto desetiletí. Rozpad SSSR, úhlavního nepřítele demokracií, ale nezapříčinil veliký jásot. Rusko se stalo irrelevant, tvrdí Brzezinski a jeho názor je dost sdílen v kuloárech Státe Departmentu. Pravda, objem zahraničního obchodu s USA se s bídou rovná Dominikánské republice. Celkový hospodářský produkt Ruska se jakž takž rovná maličkému Holandsku. Ale na rozdíl od Nizozemí má více než milionovou armádu špatně placených - pokud vůbec placených - příslušníků, má mnoho tisíc nukleárních zbraní, skladovaných na 200 místech, ne vždy účinně ohlídávaných. Rusko zůstává největším vývozcem zbraní do zemí Třetího světa. Model tržního hospodářství, jak si představovala Clintonova administrativa spolu s Mezinárodním měnovým fondem se rozpadl, stejně jako vidina záchranné půjčky 23,6 miliard USD. Z očekávání demokracie zbyla realita kleptokracie, vláda zbohatlíků a gangsterů, karikatura výstřelků kopírujících americké loupeživé barony devatenáctého století. Kontrolují ne méně než třetinu veškerého obchodního obratu v zemi, z níž měsíc co měsíc mizí na zahraniční konta miliarda ukradených dolarů. Den co den dojde k vraždě na objednávku. Korupce se stala nepominutelným way of life, daňové úniky jsou pravidlem, každý dluží každému, aniž by existoval mechanismus dluhy účinně vymáhat. David Remnick ve výtečné knize Resurrection ("Vzkříšení", 1997) uvádí úděsné údaje o poklesu průměrné životní délky, rozkladu národního zdraví, nedostatečné výživě, postihující polovinu všech dětí. Souhrnný účet: Nebezpečí nehrozí ze znovuobnovení impéria, ale z rozpadu země.

      Byl-li tehdejší svět třeba nebezpečnější, určitě však byl přehlednější, srozumitelnější. S koncem studené války věru nenastala éra pohody, jak ji předvídal Francis Fukuyama. Ke globalizaci ekonomie zásluhou překotného technologického pokroku nutno připočíst i globalizaci terorismu, který už zasahuje i Manhattan. Jestliže si někdejší kolonialisté stěžovali na své břemeno bílého muže, dnešní USA v roli zbylé supervelmoci nemají rovněž důvod k jásotu. Válka v Perském zálivu přišla Ameriku na 50 miliard dolarů, k záchraně přístupu k olejovým zdrojům, znamenajícím jen 10 procent americké domácí spotřeby, ale životně důležitým pro Evropu a Japonsko. Náročná role v podstatě osamělého hasiče požárů ve všemožných koutech světa (znovu Saddam Hussein, včera Bosna a dnes Kosovo, nukleární hrozba ze Severní Koreje, nekonečné izraelsko-palestinské konflikty, genocida v Rwandě, hladomor v Haiti a tak dlouze dále) už značně vyčerpává. Tzv. compassion fatigue - únava se soucitu je stále zřetelnější, politicky závažnější. Povinností každého státu je především odpovědnost se starat o dominantní národní zájem. Proč každoročně obdarovávat země, které pravidelně v OSN vyjadřují svůj protiamerický postoj? Tři čtvrtiny (74%) všech obdarovaných většinou hlasují proti USA. V první desítce států, těšících se největší štědrosti, devět (Egypt, Indie, Peru, Bolívie, Bangladeš, Etiopie, Haiti, Jižní Afrika, Filipíny) se takto vyjadřují. Indie, třetí nejvíc obdarovávaná země (155 mil.USD ročně) proti dárci hlasuje v 84% případů, tedy stejně často jako nepřátelská Castrova Kuba. Sílící hlasy izolacionistů upozorňují na nutnost věnovat se domácím prioritám, od chátrajících silnic a mostů po stále urputně přetrvávající bídu v řadě zejména jižanských oblastí.

      Poněvadž nám brzo bude končit toto tisíciletí, zmínku si zaslouží předpověd knihy The Next War ("Příští válka") autorů Petera Schweitzera a Caspara Weinbergera (potomka českých přistěhovalců, tuším, že z Příbrami, a ministra národní obrany za Reaganova prezidentství). Novou apokalypsu zahájí Čína invazí na Taiwan, severokorejská armáda se pustí na pochod jižním směrem, biologické zbraně zasáhnou americké jednotky a Washington se bude revanžovat použitím taktických nukleárních zbraní.

      Nebo to tak vůbec nebude zásluhou úspěšně pokračující globalizace. Zárukou světového míru se docela dobře mohou stát prodejny McDonald`s. Tak Thomas L.Friedman prezentuje svou Golden Arches Theory of Conflict Prevention: Státy s výkrmnami pod zlatou klenbou na svém území na sebe nikdy nestřílejí, právem tvrdí tento výtečný žurnalista.