V knížce o Pacifiku jsem tvrdil, že příroda jako taková mě pramálo vzrušuje a za deset minut u Niagáry, soustředěn na padající vodu, začnu zívat.
Částečně to třeba i ovlivňuje lokace mého trvalého bydliště - na americké poměry jen kousek (čili jen něco málo přes 300 kilometrů) od tohoto údajného zázraku přírody.

      "Niagára je ukapávající vodovodní kohoutek ve srovnání s tím, co jsem tady viděla," prohlásila Eleanor Rooseveltová a tím "tady" myslela vodopády IGUAZÚ, v koutě, kde hraničí Argentina, Brazílie a Paraguay, kde třicet řek povodí Paraná se sbíhá a padá v kaskádách do hlubin 200 stop, prý 200.000 kubíků za vteřinu a okolí se třese. Jel jsem se tam podívat, očenichat tamější mezinárodně-politické komplikace. Přes osmimiliónové Sao Paulo a miliónovou Curitibu - nejevropštější končiny země s mnoha Němci a Slovany - jsem zamířil k hranici. Blížil se západ slunce, džunglí se plížily hadovité toky, na potkání zrudly, nepravděpodobné barvy jsem fotografoval.

      Hranici mezi Brazilií a Argentinou tvoří řeka ne víc než sto metrů široká, ale most přes ní nevede. Jeho vzniku zabránily okolnosti politické povahy, sousedé si nevěří. To se Brazílie spíš domluví se slaboučkou Paraguayí. Bárkou tedy do Argentiny, z jejíž strany jsou vodopády nejznamenitější. Tam jsem od rovníku co nejdále a prozatím nikde jinde v latinské Americe jsem nezažil větší horko. Červená vozovka a zelené stěny bujné džungle. Inflace byla ještě bujnější. Opsal jsem písmena z veřejného záchodku: USO SANITARIO CON ELEMENTOS (TOALLA, JABON Y PAPEL) S 1000. Tisíc dolarů za jeden požitek? Ne, to jsou pesa. Sklénka minerálky - platím S 85.000. Proč neumažete nuly? Prý pravidelně umazávají, ale za pár málo roků jim zase přibydou.

      Před druhou světovou válkou, jíž se Argentina nezúčastnila a naopak na ní vydělávala, průměrná životní úroveň a produktivita per capita se rovnala té severoamerické. Od doby vladaření Juana Perona a jeho světice Evity, úroveň upadla na třetinu. Dost rekordní výkon v zemi s úrodnou půdou, jednou z mála, která vyváží potraviny a nemusí dovážet ropu. Patagonské pampy jsou olejem nasáklé. Země nemá hordy negramotných Indiánů, nemá pouště, souše, bažiny. Ale má tradici vesměs neblahých vládců a podivné politické kultury.

      Tropickou výhní a zelení jsem došel k vodě kávové barvy. Šine se velmi tiše, plíží se jako anaconda, získává na tempu, začíná se řítit do nižších poschodí. Hnědá voda v pádu zbělá, vzniknou kudrnaté provazce, jako vlasy fušersky odbarvené osoby. Iguazú tvoří podkovu, posetou ostrůvky, spojené jsou dřevěnými můstky. Máme tu co dělat s jakýmsi konglomerátem vodopádů, lišících se šíří, výší, mohutností. Mají svá jména, například ADAN Y EVA.

      Končina je bohatá na jedovaté hady. Statistika tvrdí, že dochází k uštknutí každého sedmého vetřelce. Se zájmem jsem pročítal na kmenech přibitá varování plazy neprovokovat a netrýznit.

      Po návratu z Argentiny do Brazílie přes řeku bez mostu jsem druhý den zamířil k mostu, vedoucímu do Paraguaye, tehdy ještě starodávné diktatury generála Alfredo Stroessnera, útulku nacistických běženců, jednoho ze světových center pašeráctví. Brazílie s Paraquayí právě dobudovávaly přehradu Itaipu, větší než Asuán či Bratsk. Projekt zničí vodopády, ale dodá elektřinu do pramálo obydlené oblasti.

      Objevil jsem autobus, jedoucí k mostu. Cestou vidím dva konkurenční cirkusy: CIRCO SARRACANI vlevo a VOSTOK O CIRCO DO FANTACTICO vpravo. Že by bolševici již pronikli tak daleko? Poté čtu na obchodě firemní nápis ROUPAS INTIMAS EXPORTACAO. Nepodívám se do dictionario, nepřipravím se o iluzi.

      A brzo poté mě roupy přešly. Dosud vše proběhlo příliš bezkonfliktně, něco se přeci musí nepovést. Autobus zastavil u PONTE INTERNACIONAL DA AMIZADE a pasažéři se pustili do pochodu po kilometrovém mostu přátelství, aniž by zpomalili a vůbec vzali na vědomí brazilskou pohraniční stráž. Opatrný cizinec, jsem výjimka. Šel jsem se s pasem představit, a že si jen na pár hodin zaskočím k sousedům. Mládenci úřadovali v bílých pláštích, dělali dojem lékárnických učňů. Při předklonu z nich ale čouhaly bambitky. Za pultem samá ochota a do pasu mi dali razítko, že jsem opustil zemi. To je v pořádku, však mám vízum k neomezeným vstupům. Odchod přes dlouhý most, po kalné řece Paraná se momentálně ploužil jen jeden parníček. Mířím k obrysům městysu Puerto Stroessner, s pověstí tak znamenitou, že je přirovnáván k pistolnickým výspám amerického Divokého Západu minulého století. Herny, nevěstince, drogy, kdejaký pašovaný kontraband, hříchů až srdce zaplesá - jen si řekněte, vše máme a dodáme.

      Domluvím se prahanebně jak portugalsky, tak španělsky. Jenže na portugalštinu jsem si delším pobytem v Brazílii již zvykl, takže když jsem vešel do úřadovny k Paraquaycům, nedovedl jsem pochytit smysl jediné věty poďobaného chlapa v umolousané unifromě. Gestikulovali jsme, šermovali, až jsem konečně pochopil, že jsou ochotni mě do hříšné diktatury vpustit, ale ne na míň než čtyřiadvacet hodin.
      Seňoři, za čtyřiadvacet hodin budu v Rio de Janeiru vybalovat kabát na cestu do naší arktické mizérie v New Yorku! Adios, maucta, vždyť já k vám nemusím. Zemi zakázanou jsem si ofotografoval od hraniční čáry a dal se do zpátečního pochodu.
Tak já už jsem zpátky," oznámil jsem lékárníkům. Jenže oni se tvářili, jako by mě viděli poprvé.
Podám jim pas. Hledají paraquayské razítko. Nemám. Svolali poradu. Znovu krčí rameny.
Klasické limbo - z Brazílie jsem odešel a nemohu do ní přijít, poněvadž z Paraquaye jsem neodešel, neboť jsem tam nepřišel.
      "Jděte zpátky," radili.
      "Nechtějí mě a já tam nechci."
      "Jak to, že nechcete, prve jste tam chtěl."
      "Prve jsem měl čas, teď už nemám. Brzo už musím na letiště."
      "Vy nám komplikujete službu."
      "Když mi dáte razítko, bude po komplikacich."
      "Vy chcete, abychom porušili předpisy. Jak můžete sem znovu přijít, když jste jinde nebyl?"
      "Ale teď jsem tady!" Koulil jsem očima, chtěl jsem jim podstrčit bankovky, snažné, všimné, každý tady bere, ale jak uplácet pět oficiálů najednou, neznám sazby, třeba by se urazili a skřípnou mě za spáchání zločinu.
Na stará kolena brečet nebudu. Tak si se mnou dělejte, co chcete. Sesul jsem se na židli, předstíral jsem fatalismus a čekal na zázrak.

      Konečně se dostavil pod váhou Stalinova třetího či čtvrtého zákona dialektiky: narůstající kvantita propuká v novou kvalitu. Stokrát nic umořilo osla. Najednou mě měli dost. Znovu nalistovali v pasu tucetkrát již nalistovanou stránku, komandant zvedl pero, aby je zas položil, znovu zvedl, podíval se na mě, pak z okna k řece, a konečně přeškrtl ošidný štempl o opuštění země a připsal SEM EFEITO.
      Mazal jsem jako uličník, jen aby si to lékárníci nerozmysleli.
      A měl jsem na sebe vztek, takhle se nechat vykolejit z dobré pohody. Vždyť jsem mohl odjezd z Brazílie odložit, nebo napřed jít na den do Paraquaye na inspekci hříšných brlohů a teprve pak do Argentiny k padající vodě.

      Jenže den poté se u vodopádů zřítil můstek a třicet, možná že dokonce čtyřicet návštěvníků našlo smrt smetením do scénických hlubin, dočetl jsem se v New York Times.