Chceme být zdraví, ztepilí, odvracíme se od umělých přísad, pokládajíce je za apriori škodlivé. V supermarketech vyhledáváme organickou potravu, tak jak ji příroda zrodila bez chemikálií, jakýchkoliv zhoubných novinek současné civilizace. Obchody zřizují oddělení s takto bezpečným zbožím, vznikají speciální obchody a restaurace s výlučnou, zdraví prospěšnou orientací.

      Nevím, jak je tomu v České republice, ale za Atlantikem jakoby převládalo pravidlo, že cokoliv dobře chutnající nutno podezírat ze zdravotně neblahých, ne-li přímo zkázonosných následků. Snad je v tom kus puritánské tradice v čemkoliv příjemném hledat ďábla hříchu. V sousední Kanadě je to asi ještě horší.  Povídal mi Josef Škvorecký, jak s chotí Zdenou vešli v Torontu do zdravotně zvlášt háklivé stravovny a na talíř tam dostali kopec jakési převařené trávy, bez chuti a s trochou nedefinovatelného zápachu. A u toho pak další princip s rovnicí: čím méně chutné či až zcela nejedlé, tím dražší. (Připomíná mi to zkušenost amerického přítele, který strávil řadu let v Japonsku v diplomatické službě. Japonci, stejně jako Číňané, si nepotrpí na mléčné produkty a zejména se vyhýbají sýrům. Toho využívají provozovatelé nóbl restaurací, kam též chodí západní klientela a pořádají se bankety, na nichž sýr bývá jedním ze závěrečných chodů. Účastnící se Japonec objedná pokud možno tu nejmenší porci. Toho využívá podnik, účtující v nepřímém poměru: čím méně sýra - a tím i méně utrpení - a tím zaslouženě i větší účet.)

      Zdraví nade vše, bylo by pošetilé na něm šetřit, na co nám budou neutracené peníze, až budeme pod drnem. Tedy co by rozumný člověk neudělal pro své dobro - či, přesněji, pro iluzi takového dobra. Takovýmto uvažováním došlo ke zrodu obrovského, výnosného byznysu. Nedávno jsem šel koupit krabičku s obsahem několika málo "dietních doplňků" (dietary supplements) a stála dvacet dolarů. S výrobní cenou třeba jen dvaceti haléřů.

      Rovněž je to byznys pramálo regulovaný, jakoby na něj byla zapomněla federální byrokracie v podobě úřadu F.D.A. (Food and Drug Administration), proslulého svou někdy až výstřední přísností vůči farmaceutickému průmyslu. Ke schválení nového přípravku zpravidla potřebuje několikrát delší dobu, než je tomu v západní Evropě.

      Průmysl produkující dietní doplňky totiž spustil výtečně financovanou kampaň, k poplašení veřejnosti, že F.D.A. uvažuje o zákazu prodeje běžných vitaminů, že takové a podobné zboží zmizí ze supermarketů. Tato tzv.scare tactics přiměla řadu voličů kontaktovat své kongresmany a ti se přizpůsobili. Výsledkem bylo přijetí zákona (Dietary Supplement Health and Education Act of 1994), který ještě víc rozmělnil beztoho už nedostatečnou dohlížecí pravomoc F.D.A.  Výrobci tohoto problematického zboží nemusí dokazovat, že je účinné, ani že je bezpečné. Dopad zákona se projevil na podstatném vzrůstu zisků: z 8 miliard USD v 1994, onom roce přijetí zákona, na 12 miliard USD v r.1997.

      Teď ale těmto výrobcům vzrůstají starosti. V září 1998 prestižní časopis New England Journal of Medicine uveřejnil šest velmi kritických příspěvků,  adresovaných jak výrobcům, tak provozovatelům alternativní mediciny.  "Alternativní léčba by měla být podrobena neméně přísným vědeckým testům, tak jak je tomu v případě běžné, standardní (conventional) léčby," domáhá se úvodník. Uvedeny jsou případy dětí postižených rakovinou (Hodgkin`s), jejichž rodiče se odvrátili od nepříjemné chemoterapie k alternativním krokům s neblahými následky. Zkoušky provedené v oddělení zdravotní služby v Kalifornii zjistily, že téměř jedna třetina tohoto F.D.A. nekontrolovaného zboží obsahovala jedovaté substance jako olovo, rtuť, arsenik, aniž by ovšem o tom byla zmínka na balení.

      Varování postihuje též řadu rostlinných (herbal) produktů z Asie. Přípravek údajně sloužící k "čištění zažívacího traktu" způsobuje nevolnost, zvracení a nepravidelnou srdeční činnost. Též se zjistilo, že tzv.plantain (rostlina, nikoliv ovoce téhož jména), jež se vyskytuje v mixáži tohoto přípravku, obsahuje též digitalis, jehož předávkování kardiakům bývá smrtelné.  Tento produkt putuje z Německa do USA na více než 150 adres výrobců, distributorů a obchodníků.

      Snad dojde ke změně lajdácky liberálního zákona. Tak se například domáhají vlivné noviny The New York Times v úvodníku z 19.září.
Česká republika mezi svými mnohými starostmi snad právě tuto nemá.

      V New Yorku, centru údajných nekulturních barbarů, každý večer, jak je rok dlouhý, se koná větší počet čtení ze zpravidla nových knih: v osmnácti superknihkupectví kolosu Barnes and Noble, v prodejnách též jiných firem, na univerzitách, ve veřejných knihovnách, v soukromých galeriích. Před téměř dvaceti lety, nadšenkyně Linda C.Exnerová přišla s nápadem a realizací veřejného čtení ve větším rozsahu. Magistrát jí povolil použití jednoho uličního bloku na Páté Avenue na jeden den.

      To bylo v roce 1979, když v Bílém domu seděl Jimmy Carter a v Teheránu seděli unesení američtí diplomaté. Letos 23. září 1998, přesně v den slavnostního zasedání Valného shromáždění OSN, započal festival NEW YORK IS A BOOK COUNTRY ve všech pěti částech města (Manhattan, Bronx, Brooklyn, Queens, Staten Island), všeho všudy 140 událostí po dobu pěti dnů. Na Manhattanu na Páté Avenue, od 48. až po 57.ulici, od katedrály sv.Patricka, Rockefellerova centra směrem k Muzeu moderního umění až za proslulé klenotnictví Tiffany, čili končině té nejluxusnější, takové adresy zní hrdě a zejména draze, se nakupilo 194 kiosků, rozlezlých i do postranních ulic. Antikvariáty ovládly chodníky 52.ulice. Stánky nakladatelů, knihkupců, všelijakých zájmových skupin, které měly něco společného s knihou. Témata kuchařská, zdravotnická, rybářská, pedagogická (jak vychovávat děti, jimž se ale zásadně nesmí nic zakazovat - taková už je americká zkázonosná tradice). Andrea Ardenová, autorka instruktážního spisu, jak snadno vycvičit psa (Train Your Dog the Easy Way), z díla nejen předčítala, ale poskytovala i praktické ukázky. Autogramiády, podepisování i plakátů, kvizy, hry, dokonce i basketball skills clinic - klinika věnující se vylepšování umu sterfovat se do koše. Nad stánky se ve vlahém větříku třepotaly balónky: zelené nad místy, kde knihu lze koupit, a žluté, kde byly jen k nahlédnutí. Veškerý výnos z prodeje šel na konto oddělení dětské knihy městské veřejné knihovny.

      Dlouhé seznamy, kde kdo je s čím. S recepcemi, popitím, hudbou, recitály. Co třeba panel o budoucnosti vydávání knih, pořádalo to Center for Publishing na NYU (New York University). Má Praha nějaké takové centrum? Literární shromáždění s autory detektivek, sci-fi, mystérií, travelogů. Čtení legend v muzeu amerických Indiánů (jimž se ale musí říkat Native Americans), literatura z pera černochů (rovněž zakázané slovo - teď to výlučně jsou African-Americans),  z oblasti karibské. Nejvíc se rozmnožující minorita tzv. Hispanics čte v El Museo del Barrio, ilustrátoři pořádají sezení v Brooklynu, končině jménem Flatbush ("ploché křoví"). Autoři homosexuální a lesbičky čtou svá díla v Jefferson Market Branch Libraryna Manhattanu. Marně hledám specializaci Czech či aspoň Slavic. To nejbližší a zřejmě stále dost vzdálené, co jsem objevil, bylo čtení autora jménem Thad Koza, napsal mezinárodního průvodce velkých lodí (Tall Ships: An International Guide). Země v srdci Evropy, osudem o moře okradená, v tom jistě nefigurovala.

      Zvýšené pozornosti si zasluhuje THE K.G.B. BAR, literární protředí intimního rozsahu 800 čtverečních stop (na metry nedovedu přepočítat), na 4.ulici blízko Druhé Avenue, hned přes ulici od La Mama Experimental Theater. Tento bar má zajímavou minulost. Ve dvacátých letech za prohibice fungoval jako jeden z tisíců ilegálních příležitostí k napájení alkoholem. Prý to vlastnil Lucky Luciano, proslulý gangster, ale též americký patriot, který výměnou za propuštění z kriminálu odjel za druhé světové války do Itálie, aby tam zásluhou svých zločinných konexí úspěšně pracoval ve prospěch porážky fašismu. Denis Woychuk, vlastník baru a též autor svých memoárů právníka ve službách duševně chorých, vzpomíná, jak tam chodil s tatínkem a první drink už okusil jako pětiletý.  V roce 1948, když naplno vypukla studená válka, v prostorách se zabydlela komunistická organizace jménem Ukrainian-American League. Dodnes si udržuje kancelář v suterénu budovy. Soudruzi v onom roce našeho Vítězného února dali do provozu Ukrajinský společenský klub, který se stal střediskem zatvrzelých vyznavačů marx-leninské víry a fungoval až do roku 1988. když se již konečně blížil soumrak rudé záře.

      Poté tedy vzešla hvězda literárních aspirací. Bar se dokonce stal nakladatelem - prozatím jen jednoho díla, sborníku (The K.G.B. Reader) 28 povídek. V prostorách ke vzniku správné atmosféry nestejnou měrou přispívají balalajka a Leninova busta, antinacistické plakáty z doby Velké vlastenecké války, portrét první kosmonautky Valentiny Tereškové, dřevoryty stalinského ražení, dryáčnické šmejdy, jimž se též říká Commie chic. Nezapomenout na nápis BETTER READ THAN DEAD ("Lépe čtený, čtoucí, než rudý"), pěkně vtipně parodující Better dead than red ("Raději mrtvý než rudý" - heslo patriotických studenoválečníků z padesátých let) či jeho pozdější převrácenou verzi Better red than dead ("Raději rudý než mrtvý," tak jak se domáhali západní bojovníci za mír.)

      Ze svých děl předčítají vesměs neznámí autoři, z nichž někteří se již ale vyvlékají z anonymity, též díky agentům - vyhlédavačům nových talentů. V The New York Times jsem se dočetl, že dosud neznámá Helena Schulmanová četla hypnoticky, bez pomoci mikrofonu, ze svého románu "Revizionista" (The Revisionist). Kágébácký bar neplatí čtoucím autorům za jejich výkon a rovněž nevyžaduje vstupné od posluchačů. Platí se jen u baru při objednávce piva, vodky nebo mimořádně nevkusných memorábilií původní sovětské ražby.
Vzrušuje mě představa takové imitace v českém prostředí. Verše Ivana Skály, Donáta Šajnera, ve vroucném podání Jiřiny Švorcové - důkladně osvěžující antinostalgicum.

      Nápad s newyorským knižním posvícením se už uchytil v několika jiných metropolích - Miami, Los Angeles, San Francisco, Nashville, Seattle. Zakladatelka Exnerová, která přišla s původním nápadem, se snaží prosadit akci celonárodní - AMERICA IS A BOOK COUNTRY - a to s požehnáním a pod patronátem prezidenta země.  Ten však, jak známo i křovákům na poušti Kalahari, má teď jiné starosti, své memoáry prozatím nepíše a doufá, že rovněž se do nich nemíní brzo pouštět orální aktivistka Monika Lewinská.

      Pořizovat modré či růžové? Nezačnu od Adama, ale od Maocetunga. Mezi jeho mnoha nesmysly bylo i přesvědčení, že populační kontrola je jednou z forem kapitalistického spiknutí ochudit nejpočetnější zemi socialismu - vždyť v množství je síla. Proto tedy stranický důraz na přednosti pro velké rodiny, byť tedy v podmínkách obtíží se zaručováním stravy, bydla a práce pro notně rozmnožované obyvatelstvo. Dotáhlo se to na víc než jednu miliardu, víc než pětinu všeho lidstva. Deset let by trvalo, než by všichni Číňané v sevřených řadách propochodovali Branou nebeského míru v hlavním městě.

      Tři roky po smrti velkého kormidelníka jeho dědicové nadekretovali radikálně odlišnou politiku a povinnost nezplodit víc než jednoho potomka dokonce napsali i do nové ústavy. Jak už to ale s partajním rozhodováním zpravidla bývá, i racionální úmysl utrpí při své realizaci. V Číně zavedli informační tabule, jak která domácnost se přizpůsobila: tihle nájemníci jsou na pilulkách, sousedi se nechali sterilizovat, další sousedi již pohlavně neobcují. Baby všudybylky z uličního výboru, se seznamem menstruačního cyklu svých svěřenkyň, se pustily do kontroly stavu věcí, dokazovaného předložením použité mesntruační vaty. V komunismu nesmí být nic zcela privátního, tak přece přikazoval Vladimír Iljič. Nadekretován byl plán a když potentáti v tom kterém městě či provincii zjistili, že mají pár tisíc žen nad povolenou kvotu, promptně poručili vykonání krvavého díla tzv.čištěním břich, i tam, kde do porodu chybělo jen pár dnů.

      Nařízené novoty se též střetly s dlouhodobou tradicí. Zpovídal jsem novomanžele ve městech. Odpovídali, že jedno dítě jim stačí. Na venkově, kde zejména nemíní vymřít po meči, je tomu jinak. Tam lze též snadněji uniknout kontrole, noži, a když je druhé děcko na světě, životní úroveň se natolik zlepšuje, že si neposlušná rodina může dovolit platbu pořádné pokuty. Narození holčičky se pokládá za dar tisíce uncí zlata. Jenže když se povede chlapeček, těch uncí je deset tisíc. Co tedy s rodičkou, provinivší se mankem devíti tisíc uncí, je to oprávněný důvod k rozvodu? Hlavní stranický deník Žen-min ž-pao sdělil: "V současné době je také velmi vážným problémem zabíjení novorozených děvčátek a špatné zacházení s ženami, které je porodily." Za jednoho ze svých pobytů v Číně jsem v novinách četl o tomto případu (přesněji, manželka mi četla, já se o zvládnutí tak ďábelsky komplikované řeči nikdy nepokusil): Kdosi u vrat partajního sekretariátu odložil pytel a v něm osm usmrcených miminek nežádoucího pohlaví. Když dochází k porodu mimo nemocniční prostory -  běžná praxe na venkově, kde dosud žije značná většina obyvatelstva - , porodní bába, se souhlasem rodičů ovšem, má u postele připravenu konev s vodou, do níž dítě nežádoucího pohlaví potopí, utopí a do úředních papírů potvrdí zrod mrtvého plodu.

      Dochází k deficitu 600 tisíc holčiček, rok co rok. Tak už se stává celkem dvacet let, doba jedné generace, následky se dostavují, není dost nevěst. Zájemcům o manželství mnohdy nezbývá, než situaci řešit lupem. Je-li poptávka, najdou se podnikatelé ji uspokojovat. Došlo tak ke zrodu zločinné praxe únosů. Unést ženu snesitelného vzhledu, nezáleží zda svobodnou či provdanou, a dodat klientovi v tisíc kilometrů vzdálené končině. I když se oběti posléze podaří utéct a najít cestu do rodné vesnice, nečeká ji nadšené přivítání. Osudem znesvěcená, potupená, její rodina ji odmítne a proto mnohé se o návrat ani nepokusí.

      Stát reaguje vynášením rozsudků smrti pro příslušníky organizovaných gangů. V případě samostatně počínajících živnostníků, pokud se při akci rovněž nedopustí znásilnění, hrozí trest odnětí svobody jen do pěti let, stejně jako při krádeži dobytčete.
Důsledným prosazováním limitu jednoho dítěte pro rodinu by vlastně i vymřela potřeba pro slova SOUROZENEC, BRATR, SESTRA, BRATRANEC, SESTŘENICE, STRÝC, TETA, SYNOVEC, NETEŘ. Ti všichni by měli vymřít, následovat osud psů a koček ve městech, kde už vesměs nejsou ke spatření, poté co na Maocetungův příkaz v začátcích budování socialismu došlo k jejich pobití a snědění. (Případný zájemce o takovou a přidruženou tématiku by třeba shledal užitečným podívat se na moji knížku Bez Čedoku po Číně a okolí, Ivo Železný, 1992).

      Stát se snaží vymýtit staré tradice, zdůrazňuje stejnou hodnotu ratolestí ať už v modrém či růžovém, na plakáty maluje víc budoucích astronautek než astronautů.  Propaganda to není příliš účinná, jak potvrzuje praxe zjišťování pohlaví plodu ultrazvukem. Ženy zklamané výsledkem se nezřídka rozhodují pro potrat. Zákon sice zakazuje lékařům prozradit pohlaví plodu, ale úplatky zvědavých rodičů mají zdaleka větší váhu.

      V Indii, druhé nejpočetnější zemi světa, došlo k zákazu infanicidy už v roce 1870. Dětí tam lze mít habaděj - pokud jsou uživitelné, ovšem. Utrácení novorozeňat zejména ženského pohlaví se tam ale nadále daří, jak nám potvrzují demografická data. Zatím co v USA či Velké Británii na 100 mužů připadá 105 žen, v Indii je poměr je poměr 100 : 92,9 (výsledek sčítání lidu 1991) čili dokonce horší než v Číně (100 : 93,8, sčítání 1990). V kapitalistické Jižní Koreji, zemi bez zákonného omezování velikosti rodin, jsou podle statistiky z r.1992 výsledky (116 hochů na 100 děvčat) obdobné jako v Číně (118,5 -100). Amartya Sen, profesorka ekonomie z Harvardovy univerzity, odhaduje, že celosvětově chybí 100 milionů žen, hodně předčasně připravených o život (The New York Times, 5.listopadu 1991, s.C1).

      Nepoměr by třeba byl ještě větší, kdyby tyto země měly k dispozici novou metodu určování pohlaví dítěte před, či přesněji, při procesu koncepce - něco, po čem se už baží od pravěku. Tyto sex selection techniques se už inzerují delší řadu let, aniž by prokázaly svou účinnost. Nyní však došlo k uvedení novinky, znamenající radikální změnu. Časopis Human Reproduction uveřejnil (září 1998) zprávu týmu výzkumníků, vedených Dr.Edwardem F. Fuggerem, o metodě vypracované v ústavu Genetics and IVF Institute v městě Fairfaxu, státu Virginia. Jedná se o umělou inseminaci a třídění spermatu podle váhy DNA. Sperma - nositel chromozomu Y (tvůrce mužského pokolení) - má 2,8 procent méně genetického materiálu než sperma s chromozomem X (holčičky). V tomto ústavu dojde k jejich separaci, což je časově náročná procedura. Kolem 200 milionů nepokojných spermat - produkt jednoho eakulátu - v jedné řadě za sebou pochoduje k třídění příslušným strojem (DNA detector). Výsledky jsou ale téměř stoprocentní, uvádí zpráva vynálezců.

      Pomineme-li nevýhody umělého oplodňování - v porovnání s daleko populárnější a příjemnějším sexuálním počínáním - popsaná virginská metoda bude finančně asi i dost nákladná, než aby hrozila značným zhoršením demografických disproporcí ve světě. Rovněž se tu vstupuje na etické minové pole, jehož exploze se začaly ozývat v reakci na pokusy s klonováním.

      Před lety jsem se křížem krážem pohyboval po indickém subkontinentě a kromě všelijakých, ne vždy nejradostnějších dojmů, jsem odjel s přesvědčením o výhodách reinkarnace - pohodlné záruce, že naše pozemská existence přece jen není finální. V příštím životě bych chtěl být moc pěkná ženská, třeba i nemravná samice, zabažil jsem. Můj kamarád Miloš Koenig, s nímž jsem ilegálně uprchl od budování zářných socialistických zítřků do imperialistické náruče, je lékař, absolvent Karlovy univerzity a před tím i Osvěčími, tuze rigorózní školy v náročném oboru přežítí. Poté, co jsem se odstěhoval do New Yorku, Miloš jel léčit domorodce do Habeše. "Co když se pak ale narodíš jako ženská na venkově právě v Habeši?" poznamenal.

      Pravda, takovou metamorfózu bych nevítal. Zpráva OSN o údělu žen ve světě uvádí, že v Africe zastanou 75 procent veškeré práce. Nehrozí jim zabití, však mají cenu - a vykonávají roli - tažného zvířete. Jsou ke koupi jako každé jiné zboží. V Keně a Tanzánii, kde to trošku znám, za nevěstu nutno zaplatit i dvacet kusů dobytka, což si hned tak někdo nemůže dovolit, takže o frustrace stárnoucích mládenců je pořádně postaráno.

      Ve zmíněné Indii je situace radikálně jinačí. Hinduisté vynalezli tzv.sati - po smrti amnžela, aby vdova nemusela želet, tak ji raději upálit za živa spolu s nebožtíkem. Místy se tak stává dodnes, ale daleko častější a populárnější je upalování manželky (též zabíjení jedem, nožem, provazem) živým manželem, který tak činí z nenáboženských, výlučně zištných důvodů, totiž zmocnit se věna a novým sňatkem znovu inkasovat. Zákon (Dowry Prohibition Act) zakazuje vymáhání a poskytování věna, ale zůstává jen na papíře. Poněvadž v minulosti dcera nemohla dědit, otec ji do manželství vyprovodil s výbavou. Jejím dodáním ale lakota novomanžela vždy nekončí. Domáhá se další platby a tam kde takové vydírání neuspěje, řešením je zpravidla polití petrolejem a sirka. Manželka vzplane a svede se to na "neštěstí v kuchyni." Jen ve státu Gujarátu, rodišti pacifisty Gandhího, takto ročně zhasne život tisíce ubožaček. V r.1992 vláda přiznala cifru 4.785 takových případů. Z toho počtu pouze 146 vrahů-vdovců mělo být souzeno. Nedozvěděl jsem se, zda některý z nich skončil za mřížemi. Autorka Ranjan Kumarová v knize Brides are Not for Burning ("Nevěsty nejsou na upalování") přináší řadu důkazů o těchto zločinech jakož i o úřední letargii, právním manévrování a manipulaci s důkazy.

      V Africe mně, reinkarnované ženě, by něco takového nehrozilo. Musel(a) bych ale počítat s jinou nepříjemností, totiž s běžným, ostatnímu světu těžko pochopitelným barbarstvím, oficiálně ohleduplně pojmenovaném jako female circumcision - "ženská obřízka." Blíž pravdě je diagnóza genital mutilation - mrzačení pohlavních orgánů: dívkám v pubertě nebo i dřív uříznout klitoris a něco stydkých pysků k tomu. Účelem operace je dosažení útlumu, nejlépe úplného zániku pohlavního chtíče. Udělat z oběti mrtvý předmět k potřebě majitele. Jakoby takového zásahu nebylo dost, navíc se někdy provede i tzv.infibulation (český výraz já laik neznám, česky se to naštěstí nepotřebuje), totiž panenskou vaginu před manželstvím zašít, zaštupovat, zalátat, jen se zachováním otvůrku pro moč a menstruační výtok. V porovnání byl středověký pás cudnosti chválihodný humanistický pokrok. A tyhlety procedury vykonávají špinavé baby s rezivými žiletkami a krvácející rány zalepují pavučinami a podobným svinstvem. Leckterá kandidátka budoucího manželského blaha se tudíž nedožije. Mám před sebou statistiku ze zprávy The Hosken Report: Genital and Sexual Mutilation of Females (Lexington, MA, 1994, str.448) s údaji, kde a kolik se toho vykonává: Somálsko, Džibuti - 99%, Etiopie, Sierra Leone - 90%, Súdán - 85%, Gambie, Eritrea - 80%, Burkina Faso, Guinea, Guinea Bissau, Liberie - 70%. Jinde je tomu údajně míň, ale můj univerzitní kolega, původem z Eritreje, mě ujistil, že těm nižším procentům se nedá věřit. Celkový odhad zmrzačených: 126,68 miliónů. A pak se bavme o univerzálních lidských právech!

      Ozývají se popudlivé africké hlasy, že jakékoliv námitky vůči tradičním praktikám není nic jiného, než nepřípustné vměšování do vnitřních záležitostí (ano, vnitřních záležitostí), další důkaz neokolonialistických imperialistických zálusků západního světa. Zločinného vměšování se například 31.ledna 1997 dopustily The New York Times zprávou o takové řezničině ve státě Sierra Leone. V místě jménem Grafton se konala dva týdny trvající veselice zvaná Bondo, s tanci a hodováním, krvavá obřízka 600 dívek, nejmladší z nich čtyřletá. Vláda se k této tradici nevyjadřuje, není pro ani proti. Ale zato mluvčí Haia Sasso, vůdkyně Národní rady muslimských žen, tamější Kabrhelka, vyhrožuje, že jakýkoliv pokus vymýtit tuto velmi oceňovanou tradici by byl cizácký agresivní útok na domácí kulturu a vedl by nevyhnutelně k válce.

      I když by nikdo mi nemínil ukrajovat stydké partie, jako reinkarnované ženské stvoření bych nevalně dopadal zejména v islámských krajinách. Svědectví ženy tam váží přesně polovinu svědectví muže, takže si lze snadno domyslet, jak to u soudů dopadá. V Iránu a dokonce i v Egyptě či Jordánsku není výjimkou, když dívka, potupivší, zneuctivší rodinu, je svržena otcem či bratrem do studně. Toto zneuctění lze spáchat pouhým prohozením pár slov s cizím mužem. Třeba se jen ptal na cestu. Vzdor snaze egyptského, posléze islámskými fanatiky zavražděného prezidenta Sadata, Nejvyšší soud prosadil návrat k předpisům o manželství, tak jak je psáno v koránu ze 7.století. V Pakistánu, kde sice donedávna měli ministerskou předsedkyni Benazir Bhuttovou, ženám se rovněž daří nevalně. V Karáčí osmnáctiletá studentka a čtyřiadvacetiletý řidič školního autobusu se dopustili intimit s následky jak fyzickými, tak justičními - nejen těhotenství, ale i bičování a ukamenování k smrti. Šestnáctiletou slepou dívku jménem Safia soud shledal vinnou spácháním cizoložství, poté co byla znásilněna svým zaměstnavatelem a jeho synem. Přitížilo jí, že v rámci své slepoty nebyla schopna ony dva násilníky v soudní síni identifikovat.

      V nám osudném roce 1948, Valné shromáždění OSN odhlasovalo Všeobecnou deklaraci lidských práv. Čas plyne a přibývá hlasů, zastávajících názor, že všeobecná lidská práva všeobecná vůbec nejsou a že si země nerozvinuté nenechají od rozvinutého dekadentního Západu diktovat. Tak se svět přesvědčil ve Vídni v roce 1983 na celosvětové konferenci OSN o lidských právech - prvním takovém setkání po 25 letech hodnotit stav věcí. Místo očekávaného bezobsažného ceremoniálu došlo ke konfliktu. Z iniciativy Číny a Indonésie, 40 zemí Třetího světa schválilo platformu, připomínající někdejší Mečiarovo zdůrazňování špecifík: že totiž standard zacházení s obyvatelstvem, kvalita udělované spravedlnosti, se musí podřizovat regionálním zvláštnostem historickým, kulturním a náboženským, a nesmí se stát nástrojem politického tlaku ze zahraničí.

      Rostoucí atrofie společné řeči dosahuje již kvality dialogu mezi hluchými. Zde o občanských právech jedince, tam o hospodářských právech státu. Delegáti se ani nedohodli, zda zatratit mučení (condemning torture). Řada zemí, odhleduplně charakterizovaných jako "rozvojové", odmítá univerzálnost hodnot a domáhá se absolutního nezadatelného práva státu na zahraniční hospodářskou pomoc. Na námitky proti praxi súdánských orgánů nařizujících popravy ukřižováním (ano, ukřižováním) příslušníků křesťanských kmenů, odpovědí bude důraz na právech státu na odepsání zahraničních dluhů.

      Víc než finanční potíže státní kasy by mě ovšem bolely zásahy do mých genitálií, takže si tuto zásadní záležitost o výhodách reinkarnace budu muset ještě pořádně promyslet.

      Za pobytu v Indii jsem byl poučován, jak je to s tou reinkarnací: nutno absolvovat řadu pozemských poutí než lze splynout se Všemstvem. Počínání v jednom životě rozhodne kvalitu v životě následujícím. Budu-li se chovat hanebně, příště se stanu malomocným žebrákem, třeba dokonce dopadnu jako mizerný červ k zašlápnutí. Můžeme ale též být povyšováni. Ženě, absolvující sedm ctnostných životů se dostane ocenění, že se pak narodí jako chlapeček.

      V příštím životě bych chtěl být moc pěkná ženská, třeba i nemravná samice, zabažil jsem. V Indii bych si ale příliš nepolepšil. Ne že by mě v případě ovdovění upálili za živa spolu s nebožtíkem, byť se tak občas ještě stává: daleko populárnější je likvidace nevěsty jejím živým chotěm. Poleje ji petrolejem, škrtne sirku a výsledek vysvětlí jako "neštěstí v kuchyni." Činí tak z výlučně zištných důvodů, totiž zmocnit se věna a novým sňatkem znovu inkasovat. Vláda přiznává tisíce takových případů, rok co rok, ale dosud jsem se nedozvěděl, že by některý z těchto novovdovců byl skončil za mřížemi.

      V Africe ženám zabití nehrozí, vždyť mají cenu - a sdílí úděl - tažného zvířete. Dle zprávy OSN zastanou 75 procent všech prací. V Keně a Tanzánii, kde to trošku znám, někdejší válečníci kmene Masai teď tráví dny pouhým posedáváním a popíjením. Když něco není v domácnosti v pořádku, například začne zatékat do chatrče, manžel zbije manželku, poněvadž kdyby tak neučinil, stal by se zdrojem veřejného posměchu. Ženy jsou ke koupi jako každé jiné zboží. Nevěsta přijde až na dvacet kusů dobytka, což není maličkost a o frustrace stárnoucích mládenců je tak postaráno.

      Stát se reinkarnovanou, v Africe narozenou ženou, hrozila by mi nepříjemnost, ohleduplně pojmenovaná jako "ženská obřízka" (female circumcision). Blíž pravdě je ale genital mutilation - mrzačení pohlavních orgánů, dívkám v pubertě nebo i dřív uříznout poštěváček a něco stydkých pysků k tomu.

      Účelem operace je dosažení zániku pohlavního chtíče, udělat z oběti mrtvý předmět k potřebě majitele. Proceduru často vykonávají špinavé baby s rezivými žiletkami a krvácející rány zalepují pavučinami a podobným svinstvem. Leckterá kandidátka budoucího manželského štěstí se tudíž nedožije. Mám před sebou statistiky s údaji, kde a kolik se toho vykonává: Somálsko 99%, Etiopie 90%, v Libérii jen 70%. Celkový odhad počtu zmrzačených: 126 milionů. Ozývají se popudlivé africké hlasy, že námitky proti takové tradici jspu nepřípustným vměšováním do vnitřních záležitostí (ano, vnitřních záležitostí), dalším důkazem neokolonialistických zálusků západního světa.

      I kdyby mi nikdo nemínil ukrajovat stydké partie, jako reinkarnované ženské stvoření bych též nevalně dopadal v islámských krajinách. Svědectví ženy tam váží přesně polovinu svědectví muže, takže si lze snadno domyslet, jak to u soudů dopadá. Pakistánský soud shledal šestnáctiletou slepou dívku vinnou spácháním cizoložství, poté co byla znásilněna svých zaměstnavatelem a jeho synem. Přitížilo jí, že v rámci své slepoty nebyla schopna ony dva násilníky v soudní síni identifikovat.

      V zemích Dálného východu bych na tom byl(a) líp, ale i tam, jako například v Koreji, dominuje muž a jeho pěsť. "Ženy nutno bít aspoň jednou za tři dny," doporučuje jedno národní pořekadlo," zatímco druhé praví, že "Sušené ryby a ženy chutnají líp, když se napřed pořádně proklepou."

      Americké feministky by měly míň protestovat, rozběsňovat se kvůli svým nezřídka pofídérním útlakům a raději se podívat do světa na skutečný stav věcí, kvůli němuž přece jen dávám přednost zůstat nereinkarnován.

      Tvrzení "Kolik jazyků umíš, tolikrát jsi člověkem" je ovšem nesmysl. Zvládnutím tuctu papuánských jazyků přece tucetkrát nepřerostu pozemšťany, schopné se vyjadřovat jen jedním jazykem. Jenže, na druhé straně, taková monolingválnost po přesunu do cizího prostředí začne hodně vadit. V osmdesátých letech jsem se věnoval průzkumu profilu a motivace českých uprchlíků té poslední (tzv.benzinové) vlny. Jedním z mých největších překvapení byla právě jejich jazyková nepřipravenost, že teď vstupují do světa s handikapem hluchoněmých. "Žili jsme v kleci, proč se učit, když člověk nevěděl, zda mu to kdy bude k užitku, že se vůbec dostane ven," vysvětlovali.

      Život v kleci ovšem nepodporuje příliš značný rozhled, z nájemníků nedělá světoobčany. Roste v nich nedůvěra v jinakost a ve jménu náramné jednoty lidu se taková mentalita posouvá k intoleranci a xenofobii. Brzo po rozpadu vědeckého socialismu, s nímž jsem měl to potěšení mu být třicet let vzdálen, jsem přijel do rodné země se svou euroasijskou manželkou (otec Číňan, matka Švýcarka). Dostalo se jí víc nevlídných až nepřátelských pohledů a poznámek než v Jižní Africe, kterou jsme křížem krážem probrázdili v době tuhého apartheidu, kdy zákon zakazoval mezirasová manželství a my tam v ulicích pochodovali ruku v ruce s naším takto zločinně zplozeným potomkem.
V Čechách tu moji pokládali za něco z čeledě cikánské, jak se tehdy ještě smělo říkat, nebo vietnamské.

      Pozastavme se u těchto tehdejších Rákosníků. Mrňaví žlutí brabenci, ale přitom čilí, úslužní obchodníci, i česky se naučili. Dovedl by si někdo představit, že Češi z kulturního centra Evropy by dokázali proniknout na opačný konec světa, tam by zvládli místní řeč a téměř ovládli pouliční maloobchod? Že by Číňané, Kambodžané a Laošané pílili přes hranice nakupovat u ekonomicky a jazykově zdatných Čechů a Moravanů, nejčilejších, nejochotnějších, co se nejlíp vyznají a dovedou? Tolik surrealistická představivost mi uniká.

      Tak jako téměř každý rok, letos jsem znovu přijel do Prahy. Do bytu v Nových Butovicích jsem to měl pár kroků od metra podél vietnamských krámků. Prohlížel jsem si domorodce, jak se zájmem a bez úšklebků nakupují u někdejšího rákosnického živlu. Ejhle, vyklubává se normalizace v tom zdravém slova smyslu. A přitom tito přetvářející se Pražané zřejmě nevědí, že mnozí z údajných Vietnamců jsou Číňané, lišící se aspoň tolik jako Češi od Němců. Jsou to občané ČLR s právem trvalého pobytu v ČR. Pár jich bydlelo v našem paneláku, manželka je pozvala k čínskému popovídání. Českou republiku si nemohli dost vynachválit: prý ideální země, poněvadž v ní vůbec neplatí nějaké zákony. Na takový kompliment se mi nepodařilo reagovat patriotickou pýchou.

      Mou nezcela bělostnou choť nikdo v Praze nezmlátil. Jen jeden popuzený občan na ni vykřikl, ať že maže zpátky do Rumunska. (Ujišťuji, že nežebrala.) Normalizace však ještě zcela nedozrála. I když v metru ubylo nenávistných pohledů v porovnání s naší první návštěvou, domorodci ale nadále dávali přednost si vedle manželky nesednout. Raději postáli nebo se přitlačili k soukmenovcům. Tutéž zkušenost zaznamenal náš syn, přece jenom evropštěji vypadající než jeho matka.

      Stát si může štědře počínat jen přerozdělováním - dát jen to, co jiným vzal. Jinak je tomu se soukromou filantropií, kde jedinec dává ze svého. No jo, sponzoři, samej podfuk, nejspíš se teď slyší v sametové době, v níž taková novinka nezřídka zanechává značně nelibý odér. Přece proč by někdo mínil rozdávat ze svého bez postranních úmyslů?

      Po stále větších hromadách bažící nenasytové vznášejí takové otázky. Nedovedou si představit, že někdo se dožije okamžiku, kdy rozsah majetku je tak značný, že další rozmnožování nedává smysl, větší satisfakcí je rozdávat, užitečně blahu společnosti přispívat. V současných USA něco přes 65.000 domácností vydělá milión dolarů rok co rok. Některým se to podaří každý měsíc a jsou i takoví, jimž miliónový příjem plyne denně, včetně sobot a nedělí. Brýlatý mladík Bill Gates, zakladatel firmy Microsoft, asi tak před patnácti lety začínal od nuly, teď je nejbohatší člověk na světě, má víc miliard peněz než kterýkoliv šejk. Úspěšným zhodnocováním akcií se Gatesovo jmění zmnožilo o 30 miliónů dolarů denně. Jak takové nepředstavitelné laviny zlata změnily jeho život? Nadále pracuje 72 hodin týdně, chodí v džínsech a říká, že k obědu si vždycky dává jednoho hamburgera. Nikoliv tedy hltat kaviár a utápět se v šampaňském.

      Mnozí zbohatlíci první generace se neuvarují okázalostí. (Například maďarský emigrant Charles Simonyi, jeden z předních kouzelníků u Microsoftu, si poručil zbudovat velesídlo, které vypadá jakoby bylo postiženo zemětřesením. Inspiraci mu poskytl maďarský krajan, malíř Victor Vasarely, jehož tvorba vychází zásadně našišato.) Členové rodin tzv.starých peněz si počínají diskrétněji. Však měli příležitost se poučit z tristních příkladů, jak nerozumné až destruktivní je zavalovat potomstvo luxusem. Proto takoví Rockefellerové skrblicky dětem odměřují apanáž a posílají je sbírat prázdné láhve, aby si přivydělaly. Stonásobný milionář Ronnie Chan (čínský Američan či americký Číňan) v interview pro časopis Forbes přiznal: "Už hodně dávno jsem řekl svým dětem, že ode mne nedostanou ani halíř." Inteligentní, rozumný tatínek, myslí to s nimi dobře. Umožnil jim prvotřídní vzdělání, perfektní podmínky vstupu do života - ale nic víc.

      Self-mademan David Packard založil firmu s dnes již světoznámou reputací a též nadaci, na níž ve své závěti převedl přes sedm miliard dolarů. Sebevětší jmění se nikdy nevyrovná množství legitimních žadatelů o fondy. Předním příjemcem takových zdrojů jsou univerzity, jejichž i jakkoliv značné školní poplatky uhradí jen část nákladů.

      Nezřídka dostávám z České republiky dopisy od neznámých zájemců, abych jim zařídil stipendia, obstaral granty. Což mě ovšem ani nenapadne. Posloužím ale radou, aby dotyčný se sám obtěžoval. Příležitostí jsou tisíce, někde je nával, někde se nikdo neozve a peníze leží ladem. Existují tlustospisy se seznamy nadačních příležitostí, kde, kdy a s jakým zdůvodněním. V naší univerzitní knihovně jsem takových svazků napočítal dvacet sedm. Český zájemce s přístupem k Internetu by mohl vypátrat potřebné informace. Rovněž by snad stálo za námahu dojít do Amerického střediska v Hybernské ulici a začít listovat.

      Petr Pithart se vyjádřil, že z celé Ameriky se mu nejvíc líbilo na Aljašce. Víc než arktická klimatická nepřízeň mu nejspíš imponovala příroda, horská scenérie - a prostor v rozsahu několika tuctů Českých republik. Americký stát Rhode island s jedním miliónem obyvatel - dvojnásobkem Aljašky - by se tam vešel 547krát.

      Občas potkávám Čechy, směřující tam k severu. Švagr populárního pražského herce míří na rybářskou loď, kde za šest týdnů perné práce si vydělá až dvacet tisíc dolarů. Silnice zvaná Alaska Highway začíná v kanadské Britské Kolumbii, vede Yukonem, kde podle posledních zpráv je poměr počtu lidí a medvědů jedna ku jedné. Za dva a půl tisíce kilometrů se dojede do města Fairbanks s univerzitou a též českým profesorem či dokonce profesory. Na úplně nejsevernější osadu jménem Barrow se musí letadlem. Místní hospodský původem z Chorvatska tam zastává i funkci starosty zhruba na území velikosti sjednoceného Německa. Hlavním dopravním prostředkem v tomto velikánském státu je rodinné letadélko.

      Zmíněný český předák Pithart měl třeba i příležitost seznámit se s tamějším systémem poskytování sociálních příspěvků. Česká republika podle jakýchsi tabulek sice patří svou dosaženou hospodářskou úrovní do první, nejvyšší, šestiny států světa, ale těžko by se našel obyvatel, který by nechtěl víc či dokonce zapochyboval o svém právu mít víc. Jenže chybí jak moře, tak vzácné nerosty, nic z toho osud nenadělil. Tam, kde dopadli lépe, pak záleží, jak se šťastným bohatstvím naloží. Na Aljašce daně od olejářských společností hradí 85% všech státních výdajů. Na rozdíl třeba od arabských šejků, kteří bohatství shrabují zejména do vlastních kufrů (o jednom emíru je známo, že nedůvěřuje zahraničním bankám a dolary raději skladuje ve sklepě, kde mu je úspěšně ohlodávají myši), vláda před 20 lety zřídila fond, který se již rozkošatil do mnohamiliardové výše. A co se stane, až dojde k vyčerpání ropy? Nic se nestane, poněvaž fond natolik zdárně zainvestoval, že už dnes šestkrát víc zisku plyne z jiných zdrojů, než z oleje.

      Každý z obyvatel, od kojenců po pradědečky, dostává ročně pomlázku něco přes tisíc dolarů. Sice žádné velké jmění, ale v mnohačlenné rodině se takový příspěvek už pozná. Právo legitimně inkasovat má i mládež na studiích mimo hranice státu, ve slunné Kalifornii například.

      Obyvatelstva nepřibývá závratným tempem. Dosud se nenaplňují prognózy pesimistů, že stát kromě pravidelné platby svým obyvatelům by musel začít i platit přespolním, aby jim tam nelezli. Tamější život by ale mohl zajímavě zkomplikovat nápad z české hlavy: z našich končin pocházející důlní inženýr a naturalizovaný Američan George Koumal, prezident firmy Enginnering Technology International, sídlem v Tucsonu, pouštním státě Arizoně, se totiž zabývá představou spojit Aljašku 50 mil dlouhým tunelem se Sibiří, Ameriku s Asií.

      V Jižním Pacifiku, na půl cesty mezi Tahiti a Fidži, narazíte na Cook Islands, 15 ostrůvků roztroušených na ploše velikosti USA. Největší z nich se jmenuje Rarotonga, adresa deseti tisíc Polynézanů. Vláda tam sídlí ve vesnici Avarua, ministerský předseda úřaduje v prvním poschodí, zatímco v přízemí funguje pošta. V době vládnutí Sira Alberta R. Henryho, tatíčka zakladatele státu, jsem tam několikrát pobýval v roli jeho poradce, jakéhosi kokosového Rasputina. Moc zdárně jsem mu zřejmě neradil, neboť po mém odjezdu (v červnu 1978) byl svržen a já se tam stal persona non grata. Než ale k tomu došlo, Papa Premiér mi na rozloučenou dal za zásluhy medajle a docela vážně nabídl do držby opuštěný atol jménem Suwarrov. Opuštěný proto, že jeho jediný obyvatel Tom Neal, novozélandský poustevník, z něj odjel za léčením, které nepřežil. Atol s asi tak 15 kilometrů širokou lagunou tvoří úzkou nudli ve tvaru kolečka. Všeho všudy tisíc akrů půdy, na ní se prohánějí Nealem opuštěné kozy a slepice. V laguně pak habaděj ryb. Atol by se  slušelo přejmenovat na něco méně rusky znějícího. V té době Rusové pokračovali se svou internacionální pomocí a přítomností v české kotlině. Takže bych mohl založit NEW CZECHOSLOVAKIA, nikterak vnitrozemský, suchozemský útvar, kolem by burácel oceán, nad hlavou ševelily kosové palmy. Slib tehdejšího vládce byl vysloven vážně, nikoliv v silvestrovském podroušení.

      Lze ostrovy dostávat, nabývat? Samozřejmě. Dají se získat i v dražbě. Obyvatelé předlidněného Vaitupu (součást někdejšího souostroví, britské državy Ellice Islands, nynějšího nezávislého královstvíčka Tuvalu, rozloha 26 čtverečních kilometrů) si takto koupili ostrov Kioa. Lid zvaný Banobans, původně na Ocean Island, si takto opatřil nový domov jménem Rabi.
      Ostrovy lze i kupovat. Například v Pacific Islands Monthly čtu inzerát - nabídku prodeje tropického ráje v papuánském moři, kontaktujte P.O. Box 7, Kincumber, N.S.W. 2251, Austrálie. Americký herec Raymond Burr (představitel legendárního advokáta Perry Masona) se stal domácím pánem ostrůvku Naitauba na Fidži. Americký tiskový mogul Malcolm S. Forbes si v tomtéž sousedství koupil ostrůvek Laucala, výměra tři akry, tedy jen něco málo přes jeden hektar. (Stálo ho to milion dolarů. V Mikronésii, v soustroví Carolin, v roce 1972 mi tam nabízeli ostrůvek Pissiwi za směšný pakatel 4.000 dolarů - palmy, písek, krásná pláž, ale co s tím, když tak z ruky?) Když se ve francouzské Polynésii filmovala další verze Vzpoury na Bounty, vzbouřenec Marlon Brando si tam koupil korálový atol Tetiaroa, po němž se prochází nahatý a plaší jak ptactvo tak pár svých služebnic. Brando na tomto svém majetku nabídl politický azyl americkému Indiánovi, obviněnému z vraždy a prchajícímu před policií.

      Tento případ jsem užil při zkoušce studentů v kurzu mezinárodního práva. Brando, herec sice vynikající, ale o juristicjkých ošidnostech zřejmě neměl ponětí. Nerozlišoval princip suverenity a vlastnictví. Koupím-li ostrov v souostroví Samoa, můj majetek zůstane součástí tamějšího státu, budou tam platit samojské či samoánské zákony a já  budu muset platit tamější daně. Kdybych se ale vyňal ze státoprávního područí a udělal si svůj extra vlastní stát, nebude už Samoa, ale budu Samo. Poslouchat budu jen své zákony, které si vymyslím, od berní se osvobodím a cizí ideologie zavrhnu. Někdy z takových iniciativ vznikly boje a války za nezávislost (například USA) nebo závislosti bez boje (například nedávná česká historie).

      Někdy vznikla podivnost, v níž nebylo snadné se vyznat. Na západ od Austrálie v Indickém oceánu lze najít Cocos Islands, korálový archipelag. V roce 1827 se na těchto kokosových ostrovech usadil skotský kapitán John Clunies-Ross, navozil tam malajské dělníky z Jávy a pustil se do pěstování kopry na export. V roce 1886 dostal jeho vnuk od britské královny Viktorie tyto majetky do trvalé držby (grant in perpetuity). V roce 1955, Velká Británie, prožívající likvidaci koloniálního impéria, předala  Austrálii suverenitu nad ostrovy. Ta nadělení vzala na vědomí a někam založila. Archipelagu už tehdy vládl John Clunies-Ross V., plešatící muž středního věku, vzhledem spíš bankovní úředník na menším středoevropském městě. S dýkou za pasem pokračoval ve stopadesátileté tradici rodinného samoděržaví nad několika stovkami domorodců. Aby se mu příliš nerozmnožili, Tuan Besar čili Velký Vládce jim zadarmo přiděloval pilulky proti početí a žádná rodina nesměla mít víc než dvě děti. Odchod do penze v šedesáti; bydlení, zdravotnictví a školství zadarmo. Každé sobotní dopoledne, vládce vykonával moc soudní a obvyklým trestem byla práce bez odměny na jeho majetcích. Výjezdní doložky z ostrovů zásadně nevydával.

      Podařilo se ale propašovat dopisy australským úřadům. Ty se převelice divily a poslaly úředníky na inspekci. Absolutní vladař s dýkou se s nimi vůbec nebavil a odehnal je od břehů. Posléze přece jen došlo k mírumilovnému vyřešení. Pod patronátem OSN se uspořádal plebiscit, domorodci hlasovali pro jakési přifaření k Austrálii a vyakčněný vládce dostal cenu útěchy v podobě několika miliónů dolarů.

      Jiná varianta o vybudování podivného státu se odehrála v Jižním Pacifiku na korálovém útesu Minerva Reef, 250 mil jihozápadně od Nuku`alofy, hlavní vesnice nejmenšího království Tonga s největším, mnohametrákovým králem jménem Taufa`ahaou Toupou IV. Neobjektivně mu fandím, poněvadž je to jediný monarcha, který se kdy obtěžoval mě pozvat na hostinu.

      O tamější končiny totiž projevil zájem syndikát Ocean Life Research Foundation s adresou v Londýně a New Yorku. Tato údajná nadace, prý soustředěná na mořský výzkum, ale též s gangsterskými konexemi, se totiž rozhodla vybudovat na částečně ponořených útesech republiku Minervu, svobodnou společnost bez daní, stala by se daňovým rájem (tax haven) pro kapitalistické společnosti. Ty by se tam právně inkorporovaly, aniž by nějak vůbec fungovaly, což z hlediska anglosaského práva je naprosto legální trik.  Legalizované daňové úniky by mohly jít do mnoha miliónů dolarů. Jako Otec Vlasti se u toho podepsal jistý Morris C. Davis, adresou v Kalifornii. Republika Minerva už vydala své známky a dokonce i vytlačila nikterak ledajaké mince - z jedné strany stříbrné, z druhé zlaté, čtyřiadvacetikarátové. Na zlaté je bohyně Minerva, na stříbrné planoucí pochodeň. Prezident Davis koupil novozélandskou loď Ranginui a vybavil ji přistávacím prostorem pro helikoptéry. Patrně si mohl opatřit i značně moderní zbraně. Než se totiž stal Minervanem, tak pracoval jako inženýr u firmy North American Rockwell na výrobě mezikontinentálních rachejtlí typu ICBM Minuteman.

      Další dramatický vývin  radikálně zkrátím: Můj oblíbený král Toupou IV. vyjádřil značnou nelibost, mluvil o neokolonialistické agresi a málem vyhlásil mobilizaci svých několika neozbrojených domorodců. Předmětná krize se rovněž dostala na přetřes u OSN, ale než mohlo dojít k vyslání mezinárodní flotily k zajištění světového míru, prezident Davis byl svržen v palácové revoluci s obviněním z diktátorských sklonů a prosazování kultu osobnosti.

      Nedávná nedělní příloha New York Times (9.srpna 1998) charakterizovala tuto epizodu s Minervou jako "ušlechtilé" (noble) fiasko, které však neodrazuje případné následovatele. Významně se tak míní prosadit jistý Lazarus Long, původním jménem Howard Turney, bohatý penzista z Oklahomy. Inspirován románem autorky Ann Randové, v karibském moři zakoupil ostrůveček Misteriosa Bank, 120 mil od ostrovů Cayman, a míní vybudovat Principality of New Utopia.

      Vraťme se na naši Rarotongu, kde jsem měl k dispozici onen dosud stále rusky pojmenovaný atol Suwarrov. Co bychom si tam jako budovatelé nového státu, tak daleko od našeho bájného Řípu, počali? Chodil jsem k molu, když ze vzdálených atolů Rakahanga či Manihiki dorazil občasný ale ne příliš častý škunér. Nanynky vyjeveně civěly na naši hlavní vesnici Avaruu, asi jako já kdysi na mrakodrapy Manhattanu. Když jsem poprvé přístál na Rarotonze,  vystupující pasažéry vítal veliký dav domorodců. Kladli nám kolem krku krásné věnce z voňavých kvítků. Byli jsme oceňovaným zjevením, asi jako když přijel cirkus do hodně zapadlé vesnice. Dojemné, ale přeci jenom trošku směšné - tak jsem v duchu zareagoval.

      Jenže za pár týdnů a pak měsíců jsem rovněž dvakrát v týdnu spěchal směrem k letišti  a očima k obloze pátral, až se z mraků vynoří posel ze světa, ono jediné viditelné, hmatatelné spojení se světem. K dispozici jsem tam měl jedny několikastránkové cyklostylované noviny, Cook Islands News, z nichž jsem se dozvěděl, že ministr financí se v baru fackoval s ministrem vnitra, ale o zámoří tam někde hodně daleko nebylo nic, neboť nebyl zájem. Vznikal pak oprávněný pocit, že život je jinde, že svět je jinde. O něm jsem se dozvídal jen z krátkovlnného rádia, dokonce se mi podařilo slyšet české lahodné sdělování Pavla Pecháčka z Hlasu Ameriky.

      Když jsem kdysi přiemigroval do Ameriky, poprvé - leč nikoliv naposled - jsem se důkladně alkoholem ovlivnil ve společnosti Egona Hostovského, s nímž jsem se v New Yorku dost pravidelně vídal. Melancholický běženec Egon jednou citoval tato slova Hugo Haase: "Nerad chodím do lesa, poněvadž mě tam nikdo nezná."

      Slova si zaslouží pořádné produmání právě v kontextu pobytu v údajném ráji. Zájemcům o zakladání nových Československ, objevitelům pacifických Řípů, bych chtěl klást na srdce: až budete klást základní kámen národu a vlasti, pomněte největšího nepřítele a tím je NUDA. Opojení plážemi, kokosovníky, vlnkami, úchvatnou scenérií vybublá tempem šampaňského. Hradčanská euforie se promění v kormutlivost Daliborky. Velesnadno pochopíte Napoleona na Heleně. Jedinec vysazený z člověčího mraveniště někam na atol, kde je všemi směry panoramatické NIC, si nejspíš začne zoufat, jako si zoufali za druhé velké války američtí spojaři u velice odloučených jednotek, dožadujícíse přesunu k masakrům někam na Guadalcanal. Pentagonští psychologové dali dohromady statistiky, potvrzující, že fronta ublíží nervové soustavě míň než nudný ráj.

      Jenže kdo ví. Mohl bych už teď mít na atolu k dispozici kompjútr, Internetem spojení kamkoliv do světa, i k politickým hádanicím v tuze vzdáleném středoevropském rodišti. Záleželo by na kvalitě přivezených kádrů. Mít tam třeba partu mých známých z pražského divadla Ypsilonka a pár dalších přátel k tomu, třeba by se z toho vyklubala docela lahodná, srandovní zkušenost.

      Leč zanechme surrealistického blábolu. České politické výviny, jakkoliv komplikované a občas nervům ubližující, už snad nejsou a nebudou důvodem, ještě někdy se jít pachtit do exotických dálav a zakládat nové republiky. Ta původní, předky zanechaná, přece postačí. Bude muset stačit.

      V sobotu 17.června 1972 došlo k zatčení pěti slušně oděných pánů při pokusu vloupat se  v luxusním komplexu Watergate do ústřední úřadovny Demokratické strany. Na rukou měli gumové rukavice, v kapsách moderní kameru a odposlouchávací zařízení. Vyklubali se z nich pracovníci výboru pro znovuzvolení prezidenta Nixona a jeden z nich měl u sebe adresu a telefonní číslo E. Howarda Hunta, zaměstnance Bílého domu, dříve CIA.

      Prezident Nixon na tiskové konferenci 22.června deklasoval incident jako nepovedené vloupání pátého řádu, s nímž jeho štáb, natož on sám, neměli nic společného. Současně už ale dal pokyn svému právnímu poradci Johnu Deanovi, aby se pletl do vyšetřování, které měla v referátu federální sdlužba FBI. Tak se rozjel kolotoč, znovu potvrdivší starou zkušenost, že horší než hřích sám je snaha ho ututlat.

      Do záležitosti se s velkou vervou pustili novináři Carl Bernstein a Bob Woodward, pracující pro The Washington Post, nejvlivnější deník v hlavním městě. Woodward měl totiž kontakt na zdroj, jemuž se dostalo pojmenování Deep Throat ("Hluboké hrdlo", inspirace podle titulu tehdy proslulého pornografického filmu - a teď, s odstupem čtvrt století, nabízející ironickou paralelu v souvislosti s dychtivou orální  aktivistkou Monikou Lewinskou). Deep Throat, jehož identita je dodnes neznámá, byl výtečně zasvěcen do aféry,  ale jen zřídka vyrukoval s informacemi. Dával přednost přikývnutí, zda ta která novinářova domněnka je správná.
      V srpnu The Washington Post začal publikovat seriál o této košatící se aféře, v niž prstoklad Bílého domu se svým financováním získával na zřetelnosti.
      Vydání z 10.října obsahovalo zprávu pod titulkem "Zjištění FBI, že Nixonovi pobočníci sabotovali Demokraty". Ronald Ziegler, tiskový mluvčí Nixona, se odmítl vyjádřit. Bílý dům vydal prohlášení, odsuzující takový druh novinařiny jako podstatně nepřesný hearsay (cosi z doslechu, jedna paní povídala). Výraz hearsay byl pak hodně opakován, s nelichotivých diagnostickým dovětkem shabby journalism ("pokleslá žurnalistika" by se řeklo novodobou češtinou). Ziegler obvinil šťouraly, že házejí bláto v žoldu  George McGoverna, kandidáta Demokratické strany na prezidentský úřad. Trestání poslů za dodávání nedobrých zpráv. Obviňování z nekalých motivů, ze snahy odvracet pozornost, nahrávat nepříteli, rozhořčovat se nesprávným směrem - tyhlety univerzálně uplatňované úhybné argumenty, nikoliv neznámé v české aféře s kufříky či výletem do Bambergu. Ve Washingtonu těchto dní se rovněž tvrdí, že hlavním viníkem je vyšetřovatel Kenneth Starr a nikoliv Clinton, majitel tuze nepokojného poklopce. A všichni postižení se rozhořčují na arogantními sdělovacími prostředky, které přece nikdo nezvolil.

      Ironii zcela zbytečného vloupání do Watergate pak korunovaly výsledky prezidentských voleb v listopadu onoho roku 1992, kdy McGovern zažil kolosální debakl, nevyhrál ani v Jižní Dakotě, svém rodném státu, který reprezentoval v senátu.
      Nixon rezignoval ve čtvrtek 8.srpna 1994 - víc než dva roky se to táhlo. Pohřbily ho magnetofonové záznamy z jeho úřadovny. Teď máme jednak magnetofonové záznamy s monology Moniky, jednak její šaty, poznamenané Clintonovým semenem. Rezignace však není v dohledu.

      Lze slyšet, že kvalita té které civilizace se pozná podle ohleduplnosti vůči starým lidem. Při použití tohoto kritéria by zlatá medajle nejspíš patřila velké čínské zemi. Tam se dokonce projevuje víc lítosti při skonu kmeta, poněvadž s ním odchází zkušenost a moudrost, kterou holobrádci ještě nenabyli. V souvislosti s českou zemí mě napadá Nerudova báseň o dědově míse, s varováním mladým sobcům, že na ně čeká stejně nepříjemný osud jejich předchůdců.

      Většinu života už trávím v Americe, v tomto ohledu rozhodně bližší k Nerudovi, tedy k Čechům, než k Číňanům. Vícegenerační domácnosti jsou výjimkou. Však proto vzniklo slovo a povolání babysitter, poněvadž není babička, která by se o vnoučata postarala. Mladí se při první příležitosti odstěhují a pořídí vlastní bydla (jistě výhoda, jíž čeští vrstevníci mají právo závidět), zatímco penzisté spějí na slunnou Floridu nebo do pouštních oáz Arizony. Rodinná solidarita? Nový příchozí do této země se diví a domorodci nechápou jeho údiv, když bohatým rodičům nevadí chudoba vlastních dětí, když děti musejí škemrat o půjčku, poskytnutou toliko s úrokem. Nabídnout starému člověku místo k posazení ve veřejném dopravním prostředku? Dosud jsem něco takového neviděl.

      Po takovém spíš nelichotivém exposé pak překvapí zákonem nařizovaný zákaz diskriminace starších osob : nejen tedy národnost, rasa, pohlaví, vzhled, ale též věk. Nic takového se nesmí uvádět jako předpoklad v inzerátech nabídky práce. Nejedna již letitá letuška úspěšně obstála u soudu s nárokem na svou nadále pokračující kariéru. Regulérní penzijní věk nastává dosažením pětašedesátých narozenin. V naší kantorské profesi to vypadá tak, že v Kanadě kariéra tím končí, kdežto v USA lze pokračovat až do sedmdesáti či i déle. První americký astronaut John Glenn, k osmdesátce se již blížící senátor, teď po čtvrt století znovu spěje do kosmu, s posádkou, jejíž jeden člen ještě nebyl na světě, když Glenn letěl poprvé. Že by ke kultu mládí přibýval i kult stáří?

      Žijeme déle, přibývá seniorů a tak i odpovědnosti mladších pracujících generací se o ně postarat. To se činí srážkou z platu na tzv.FICA, která pro mnohé Američany je značnější než daň  z příjmu. Výše této penze či penzičky od státu (tzv.social security) závisí jen částečně na předchozích platbách. Třetinu příjemců tvoří invalidové, vdovy, sirotci, kteří do fondu třeba nepřispěli ani haléřem. S takovým důchodem lze v USA jen bídně přežít a proto dochází ke stěhování do lacinějších končin, zaručujících vyšší životní úroveň. (Mně by 2.000 USD měsíčně v ČR  rovněž stačilo.) Tři čtvrtiny obyvatelstva mají privátní zdroje existenčního zajištění. Informace pro české univerzitní profesory: neznám kolegu, který by odcházel do výslužby s méně než miliónem dolarů.

      Zásluhou současné hospodářské prosperity, v USA přibylo za posledních několik roků 10 miliónů pracovních příležitostí (v Evropě spíš ubývají - proto nelichotivá diagnóza, tzv.Eurosclerosis) a v rozpočtu je teď přebytek něco kolem 75 miliard dolarů. S vládním návrhem tyto peníze nechat k zajištění social security pro příští geenrace, většina daňových poplatníků souhlasí.

      S takovými záležitostmi má český národ důkladnou zkušenost. Vždyť otázka autentičnosti Rukopisů královodvorského a zelenohorského svářila naše předky s intenzitou dopadu Dreyfussovy aféry v ne vždy sladké Francii. V tomto století docházelo za studené války k řadě přestřelek přes onu barikádu třídně rozděleného světa. Moskva spotřebovala hodně munice k trefám do pravdivosti dokladů a vlastního pozorování, které na Západ dodal Oleg Penkovský, plukovník sovětské vojenské špionážní služby GRU, a nakladatel Doubleday je v r.1965 vydal pod titulem The Penkovskiy Paper. Autor - upřímný ruský patriot a antikomunista - se svými informacemi tuze zasloužil o vyřešení kubánské krize v říjnu 1962 ve prospěch Západu. Dovezené rakety Sověti zas odvezli a na potupu Chruščov doplatil následným odstraněním z úřadu. Na jaře 1963 byl Penkovský v Moskvě odsouzen k smrti a oficiálně popraven zastřelením. (Viktor Suvorov, bývalý sovětský důstojník, který se podílel na internacionální bratrské pomoci ČSSR v srpnu 1968, v knize Inside Aquarium (Macmillan, 1986) tuto popravu popisuje jinak: Penkovského za živa pomalu vsunuli do pece krematoria a hrůzná procedura byla filmována k odstrašení případných následovníků - není nad názornou agitaci.)

      Ještě víc protestního povyku způsobila publikace Chruščovových memoárů Khrushchev Remembers (Little, Brown, 1970), necelý rok před jeho smrtí v r.1971. Projekt započal v r.1967. Nikita Sergějevič se svěřoval magnetofonu a pásky putovaly bezpečnou cestou do zahraničí. Zkouška voice printing test potvrdila autentičnost Chruščovova hlasu s přesností verifikace otisků prstů. Sdílný penzista na dotazy úřadů a novinářů prohlásil, že nikomu nedal materiály k publikaci, aniž ale popřel jejich existenci. Překlad z ruštiny a ediční práce měl na starost Strobe Talbott, někdejší spolužák Billa Clintona v Oxfordu a nynější významný činitel na ministerstvu zahraničních věcí.

      Hromobití už dávno ustalo, záležitost předloňských sněhů ani v případě literárních výtvorů Stalinovy dcery Světlany nikoho nevzrušuje. To ale vůbec není osud pamětí skladatele Šostakoviče: Testimony: The Memoirs of Dmitri Shostakovich (Harper and Row, 1979). Kniha už vyšla v tuctu jazyků, ale nikolív (aspoň donedávna) rusky a v Rusku.

      Šostakoviče pamatujeme jako příkladného sovětského patriota - klenot Stalinova samoděržaví, světu na ukázku. Přitom to doma neměl nejlehčí. V třicátých letech gruzínský génius všech věd a umění zatratil jeho operu Lady Macbeth jako vulgární a primitivní, a v nám památném roce 1948 znovu vyrazil k razantnímu útoku proti skladatelově stylu. Šostakovičův podpis však nechyběl na moskevských mírových výzvách, v tažení proti imperialistickým válečným paličům. I poté, co generalisimus konečně vypustil svou černou duši, Šostakovič s podpisy disciplinovaně pokračoval, například při denunciaci Sacharova.

      Tím spíš pak tato kniha překvapila jako veleledová sprcha. Je to svědectví člověka, nenávidějícího systém, který ho glorifikoval a zároveň tupil rolí poslušného slouhy. Nenáviděl své členství v rodné straně, jíž pohrdal. Většinu svých symfonií přirovnal k náhrobním kamenům. Poskytl příklady o zradě a zbabělosti, o vážených umělcích, kteří ze strachu ze Stalina si doslova nadělali do kalhot. Toto svědectví o podmínkách života a kultury v totalitě sepsal, na papír údajně co nejvěrněji zaznamenal sovětský muzikolog Solomon Volkov a kapitolu za kapitolou po Mistrově smrti v roce 1979 vypašoval ze země.

      V Sovětském svazu žijící Šostakovičova rodina a přátelé se ovšem od memoárů distancovali, popřeli jejich věrohodnost a Volkova, nyní bytem v New Yorku, znicotnili tvrzením, že skladatele znal jen velmi povrchně. K ještě větší kanonádě ale došlo na Západě zásluhou intelektuálů, jimž jakákoliv přílišná kritika Sovětského svazu byla proti srsti a šmahem ji odsuzovali jako antikomunistickou hysterii, mccarthyismus, hrozbu světovému míru. Proto tyto Paměti byly - musely být -  hanebný padělek. Otázka kumštýřská přerostla ve fundamentálně politickou kauzu. Přední americký muzikolog Richard Tarushkin, odborník na ruskou hudbu, knihu označil jako největší skandální podvod, jehož kdy byl svědkem. Ještě vehementněji se vyjádřila odbornice Laurel L.Fayová.
      Sepisovatel memoárů Volkov ubližoval své věrohodnosti neochotou či doopravdy neschopností předložit k inspekci sporný rukopis či jakýkoliv doprovodný materiál. Tvrdil, že rukopis prodal soukromému sběrateli, jemuž zaručil anonymitu, a své poznámky z bezpečnostních důvodů vždy včas zničil.

      Teď po částečném pootevření sovětských archivů se kontroverze dostala do druhého kola, zejména zásluhou knihy Shostakovich Reconsidered ("znovu uvážený"). Autoři Allan B.Ho, americký muzikolog, a Dmitri Feofanov, ruský emigrant, právník a pianista, hodnotí memoáry jako jednu z nejdůležitějších knih v dějinách hudby. Šostakovičovu upřímnou nelásku k sovětskému zřízení potvrzují i jeho dopisy a další podrobnosti v knize Shostakovich: A Life Remembered (Princeton University Press, 1994) autorky Elizabeth Wilsonové.

      Vědátoři se utkali na loňském zasedání American Musicological Society a na letošním kongresu v Bostonu bude klání zřejmě pokračovat. Jak to vlastně mělo být s jeho Leningradskou symfonií? Mělo to být drama vyjadřující utrpení obyvatel obležené metropole nebo spíš o několik let dřívější a o hodně milionů obětí dražší výsledek stalinského hororu třicátých let? Hádanicím nebude hned tak konec.