Každý Američan, který aspoň trochu vládne rozumem, si včas pořídí závěť - last will, poslední pořízení. Bez závěti (tzv.intestate) zanechaný majetek notně ochudí právníci, ustanovení úředníci - tento druh lačných supů. Poněvadž Američanovou vlastí je 50 států, sice spojených, ale s rozdílným zákonodárstvím, hodně může záležet na končině, kde vypustit duši. Zatímco na Floridě, státu, lákajícím penzisty na dožití, neexistuje dědická daň, jinde jako například v New Yorku, berní úřad s chutí pozře polovinu nebo i víc zanechaného dědictví.

      Dostalo se mi informace, že v České republice dosud neexistuje možnost připojit k závěti tzv.living will, dokument, jehož jedna kopie zůstane u notáře a druhou dostane lékař. Jde o svědecky ověřený příkaz, aby v případě beznadějného zdravotního stavu (terminal illness), kdy pacient už případně ztratí schopnost o sobě odpovědně rozhodovat, se upustilo od tzv.heroic measures, uměle prodlužovat život s pomocí moderní, komplikované - a zpravidla velmi nákladné - technologie. A navíc, Kongres v r.1990 odhlasoval tzv. Federal Patient Self-Determination Act. Tento zákon nařizuje nemocnicím informovat každého nového pacienta o jeho právu odmítnout ony údajně heroické kroky, které mohou jen oddalovat nevyhnutelnou již smrt.

      Tolik předpisy, které se ale rozcházejí se skutečností. Nadace Robert Wood Johnson Foundation poskytla 28 milionů dolarů na seznámení se s praxí v šesti lékařských centrech. Projekt trval čtyři roky a výslednou studii uveřejnil v listopadu 1995 The Journal of the American Medical Association. Z ní se dozvídáme, že ona living will, umožněná už před 25 lety, před čtvrt stoletím, žádnou zárukou vlastně není. Ne méně než 80 procent lékařů ignoruje přání pacientů nebo tvrdí, že jim neporozuměli. Ti, kteří porozuměli, si dávají na čas a trvá jim to v průměru od 22 do 73 dnů, podle specializace, než přání je realizováno. Pokud se pacient dožije.

      Dr.William Klaus z univerzity ve Virginii (Charlottesville) a jeden z vedoucích činitelů tohoto projektu, přiznal svůj šok ze zjištěného výsledku. Hlavního viníka ale nenacházel v počínání toho kterého lékaře, ale v systému, jak je vychoval a jak je platí. Nikdo je nevybavil schopností komunikovat s umírajícími pacienty a proto se tomu údajně vyhýbají. Nemocniční atmosféra a tamější mentalita se vším tím high-tech rovněž přispívá. "Převládá tato filosofie: máme tady tu náramnou nákladnou aparaturu a tak ji musíme přece využít," uvádí dr.Klaus.

      Dr.Bernard Lo, ředitel programu lékařské etiky na univerzitě v Kalifornii (San Francisco)  přiznává, že lékaři mají značný finanční zájem delegovat pacienty do intenzivní péče v nemocnicích, než aby s nimi prohovořili alternativy zemřít doma v blízkém rodinném prostředí.

      V oné Kalifornii v r.1980 britský žurnalista Derek Humphry založil tzv.HEMLOCK SOCIETY (hemlock = bolehlav, utrejch, údajně Sokratův smrtící nápoj), se symbolem Good Life Good Death, tedy cílem jak dobrý život, tak dobrá smrt. Je autorem řady prací zejména o eutanázii. V r.1991 mu vyšla kniha Final Exit s podtitulem The Practicalities of Self-Deliverance and Assisted Suicide for the Dying čili kniha s návody, jak důstojně ukončit zdravotně již beznadějný život a jakých pokusů se přitom vyvarovat. Tato Hemlock Society má svou hlavní adresu v Oregonu, značně liberálním státě (záběry z jeho rozeklaného pobřeží si diváci budou pamatovat ze závěru filmu Nesnesitelná lehkost bytí). Je to též první americký stát, který si troufl zabývat otázkou eutanázie.

      Percy Bridgman, fyzik a laureát Nobelovy ceny, spáchal sebevraždu, poté co ho postihla rakovinná metastáze, a ve svém sdělení na rozloučenou napsal: "It is not decent for society to make a man do this to himself." Ano, je neslušné, když společnost donutí jedince, aby sám se sebou musel takto naložit.

                                      -        Jak dobře známo, největší zkušenost s eutanázií (čili to, čemu se v USA říká physician-assisted suicide = sebevražda s pomocí lékaře) má Holandsko. K legalizaci došlo již před dvaceti lety. Vláda ustanovila komisi, aby vypracovala zprávu o stavu věcí. Tak se stalo v r.1990 a pak znovu v r.1995. V obou případech nedošlo k potvrzení obav odpůrců eutanázie, že by vedla k zneužívání a ukončování života obětí, neschopných se bránit. V poměru k celkové mortalitě obyvatelstva, sebevraždy za asistence lékařů jsou vskutku nepočetné (2,4%).

      K legalizaci eutanázie došlo i v jedné části Austrálie - Northern Territories a lze předpokládat, že některý ze šesti jejích států bude v nedlouhu následovat.

      V srpnu 1998 primárky pro nominaci na guvernéra v americkém státě Michiganu vyhrál populistický "okázalý darebák" (flamboyant rogue)  Geoffrey Fieger, advokát, který úspěšně obhajoval lékaře Jacka Kevorkiana už ve čtyřech procesech a ač Kevorkian nikdy nepopíral svou spoluúčast při sebevraždě nevyléčitelných, trpících pacientů, a tím porušil platný zákon. V letošních listopadových volbách obyvatelé Michiganu budou též rozhodovat o legalizaci eutanázie - tak jak již rozhodli v její prospěch obyvatelé Oregonu. Teď co nejdřív tuto zásadní otázku nad životem a smrtí má rozhodovat ta nejpovolanější instance, totiž Nejvyšší soud ve Washingtonu.

      Před červnovými volbami v anketě uveřejněné v Lidových novinách(16.6.1998) na otázku "Má být legální eutanázie?" záporně odpověděly strany ODS, KDU-ČSL, US a KSČM, neutrálně (že neví) se vyjádřila ČSSD a ve prospěch byli jen Kremličkovi důchodci. (Voliči posléze ignorovaní Republikáni anketu ignorovali.)

      Po mém odpelášení z klece budovatelů zářných zítřků, jednou z mnoha překvapivých novinek byla otevřenost a pravdomluvnost Američanů, často ochotných si říkat do očí i značné nepříjemnosti. To platí i v případě lékařů. PRAVDA VÍTĚZÍ! - v českém případě hodně nepřípadné, věru surrealistické motto. Český lékař pacientovi spíš neřekne než řekne ošklivou pravdu, s celkovým pak dopadem, že veřejnost moc nevěří, nemůže věřit, doktorovým slovům.

      Jde tedy o etické pochybení? Má snad počestný lékař se stroprocentní surovou otevřeností brát pacientovi jakkoliv lichou naději a tak případně přispět k zhoršení jeho stavu, urychlení jeho skonu? A co když krutá zvěst bude třeba zcestná či úplně falešná?

      Mám takovou zkušenost z hodně daleka, od protinožců na Novém Zélandu. Tam jsem se octnul v roli svědka, údajného znalce (expert witness) u Nejvyššího soudu ve Wellingtonu ve věci onkologa, brněnského rodáka Milana Brycha. Svým vystupováním a nepopiratelnými úspěchy léčby, kterou definoval jako imuno-chemoterapii, byl natolik nekonvenční, že proti sobě popudil tamější establišment. Medical Council vznesl pochybnosi o Brychově kvalifikaci, začal se vrtat v jeho minulosti a poslal svého člověka do tehdejší ČSSR. Zvěd se vrátil s údajnými důkazy, včetně trestního rejstříku, podle něhož Brych medicinu nikdy nestudoval, neměl ani maturitu, poněvadž mnoho let trávil ve výkonu trestu pro pokus loupežné vraždy. (Tím se ale Medical Council dostal do zapeklité situace, jak vysvětlit své původní pochybení splést si specialistu onkologa s nevzdělaným kriminálníkem. Našlo se toto řešení: Brych se věnoval studiu mediciny ve výkonu trestu, tak jak umožňuje socialistický humanistický systém prevýchovy.)

      Brycha jsem v rodné zemi neznal, ale mohl jsem se vyjádřit k značně problematické věrohodnosti komunistickými úřady poskytnutých dokumentů. Do kauzy jsem se zažral a léta pak sledoval její další průběh. (Tvoří podstatnou část mé knížky Naši mezi protinožci, Praha: Nakladatelství Faun, 1998.) Kvůli Brychovi jsem se několikrát ocitl na ostrově Rarotonga, jeho novém působišti, v Cookově souostroví v jižním Pacifiku. Tam se za ním také sjížděli jeho bývalí pacienti. Podařilo se mi dát dohromady kartotéku se stovkami jmen a na magnetofon jsem zaznamenal mnohá podrobná interview. Společným jmenovatelem byla jejich trpkost z bohorovného, arogantního jednání lékařů, bezohlednosti sdělovat surové a nezřídka úplně falešné prognózy - v kontrastu s přátelským, citlivým počínáním Brycha (někdy v polovině sedmdesátých let na Novém Zélandu zvoleným Mužem roku - Kiwi of the Year).

      Teď pár příkladů: "Za tři měsíce je po vás," informoval odborník Rona Andersona (adenokarcinom žaludku). Ten mu od té doby, rok co rok, posílal novoroční gratulaci. "Vánoc se nedožiješ!" dozvěděl se osmnáctiletý Garry Simpson (hodně rozlezlý Hodgin, maligní tumor po páteři). Už byl na vozíčku, přesto ho Brych natolik vypiplal, že začal nejen chodit, ale i tancovat. Iris Kingová potvrdila, co mi o ní Brych už dřív povídal, ačkoliv jsem mu to úplně nedovedl věřit: pacientku (lymphosarcoma) před pěti lety ukazovali v postgraduálním semináři v Aucklandu jako "nejbeznaděnější případ rakoviny," jaký tam vůbec měli. Předpověděná životnost měřená pár týdny. Mary Jarvisová, rovněž pacientka z Nového Zélandu, mi do magnetofonu řekla: "Cítila jsem cosi tvrdého v prsu, rostlo to, šla jsem k lékaři. Ten mě prohlédl a došel k závěru, že mám migrénu. Moje slabost, únava, stále rostly. Šla jsem ke specialistovi, který zjistil karcinom.  Odmítla jsem ozařování, protože mezitím jsem se dozvěděla o doktoru Brychovi. Ten mi dal injekci a za pouhé čtyři hodiny jsem se cítila lépe. Když jsem se s tím svěřila původnímu lékaři, rozčílil se a byl na mě velmi hrubý. Umřete, umřete, opakoval, co by mohl Brych mít jiného, než co mám já? - Zachází se mnou jako s člověkem, řekla jsem mu. Později mi několikrát telefonoval, že umřu a dobře mi tak. Poslala sem stížnost lékařské komoře a obdržela odpověď, že dotyčný to určitě nemyslel nějak zle."

      S podobnými zkušenosti se mi na Rarotonze svěřovali pacienti, kteří tam přijeli z Austrálie. Netroufám si vynést rozsudek nad počínáním veškeré lékařské profese, ale rozhodně k zamýšlení vede takovýto styl jednání s pacientem jako pouhým materiálem. Expert s ním může odborně (či neodborně) zacházet, aniž má jeho oběť do toho co mluvit. Pak se nedivme, že mnozí chudáci jeli na vzdálený ostrov za nadějí či aspoň za vlídným slovem netypického léčitele.

      Brych tedy způsobil na Novém Zélandu notný poprask a poté, co byl vypuzen, přece jenom po sobě něco zanechal. Informován jsem z druhé ruky, že došlo k vylepšení výuky na lékařských fakultách instrukcemi o ohleduplnějším zacházení s klientelou. Neoficiálně se tomu prý říká Brychův zákon.

      Na fakultách v USA se klade značný důraz na medical ethics. Studentům se vštěpuje zásada, věru nutnost, zachovat si citový odstup (no emotional involvement) od pacientů, jimž nutno říkat pravdu o jejich zdravotním stavu. Lékaři jsou totiž prominentními obětmi nezáviděníhodné americké skutečnosti, charakterizované jako tzv.litigatious society, kde každý se soudí s každým. Jen 5 procent pozemšťanů jsou Američané, ale 70 procent všech právníků jsou rovněž Američané. Jestliže již dochází k absurdní saturaci, že v některých končinách (např. San Francisco, Washington, D.C.) na 100 obyvatel připadá jeden právník, jistěže společenská harmonie není v jeho existenčním zájmu. A právní systém tomu důkladně nahrává. Ve všech státech světa platí pravidlo loser pays - že strana, která soudní spor prohrála, musí nahradit výlohy protistraně. USA jsou jedinou výjimkou, kde tento naprosto logický, samozřejmý  princip neplatí. Nedávný pokus výjimku zrušit, prezident Clinton, značně pod vlivem advokátní komory, vetoval.

      Advokátům ovšem jde o košatění agendy, zachování stavu, kdy lze beztrestně kohokoliv žalovat za cokoliv a žalovaný nikdy nemůže vyhrát, poněvadž sebevítěznější rozsudek mu neposkytne náhradu jeho soudních výloh. Advokáti, angažovaní na tzv.contingency fee (v případě výhry inkasovat zpravidla třetinu vyžalované sumy, v případě prohry nedostat nic) bývají přirovnávání k hotelovému zloději, který jde od dveří ke dveřím, až najde jedny, které lze otevřít. A jejich klienti - žalobci nemohou tratit, neboť jde o hru v loterii, v níž nelze prohrát - tak jako žalovaný nemůže vyhrát. Například, firma Piper, vyrábějící soukromá letadla, všechny spory vyhrála, ale s takovými výlohami, že byla přinucena vyhlásit bankrot. Situaci ztěžuje počínání porot, přiznávajících extravagantní sumy. Nikoliv netypický příklad z Galvestonu, Texas: Wilbur Jack Skeen, zaměstnanec chemičky, zemřel na leukemii. Odpovědnost továrny neprokázána, nicméně porota pozůstalým  přiznala náhradu škody ve výši 108 milionů dolarů.

      Velmi vyhledávaným cílem takového druhu vydírání jsou právě lékaři. Příklad z New Yorku: Emma Lewisová, věk 47, se podrobila hysterektomii, poté co jí lékař vysvětlil riziko a následky operace. Porota zprostila lékaře jakékoliv viny, nicméně ho odsoudila zaplatit sumu 1,490.500 dolarů, poněvadž prý nedostatečně poučená pacientka pociťovala po operaci značnou depresi.

      Žádný americký lékař se nepustí do výkonu svého povolání, aniž by měl pojištění právě proti takovým případům (malpractice insurance). Jde o pojištění velmi nákladné. Pojišťovny, než se pustit do dlouhého nákladného justičního klání, dávají přednost mimosoudnímu vyrovnání, jakkoliv jsou třeba přesvědčeny o naprosté nevině svého pojištěnce. Výše jeho pojistky pak ovšem stoupne a jeho profesionální pověst klesá. Mnozí postižení a třeba ještě nepostižení, zejména z nejvíce zranitelných oborů jako je porodnictví, raději svoji praxi zavřou.

      Lékaři jsou donuceni provozovat tzv. defensive medicine. Takovou "obrannou medicinou" se míní obrana proti pacientovi, jehož každý lékař musí preventivně pokládat jako případného žalobce - což k vřelosti vztahu rozhodně nepřispívá a rovněž notně protahuje a tedy i prodražuje léčebnou proceduru. Lékař pro vlastní svou ochranu pak nařizuje testy, o jejichž zbytečnosti on je přesvědčen, ale nikoliv případní porotci, laici, k nimž bude hřímat advokát, příslušník výnosné profese, kterou teď americká veřejnost v žebříčku prestiže oprávněně hodnotí níž, než čističe kanálů.

      V USA, zemi s největším počtem právníků i soudních žalob na světě, převládá podivná vize o tzv.riskless society. Za jakékoliv příkoří lze někoho činit odpovědným. K tomu pomáhá extravagantní štědrost porot, přiznávajících nejen náhradu skutečnou, ale i tzv.trestnou (punitive). Tak například ve státu Alabama, lékař zažaloval dodavatele automobilu BMW, s tvrzením, že došlo k přelakování po opravě blíže nezjištěného defektu, a vyhrál nejen náhradu skutečné škody, odhadnuté na výši 4 tisíc dolarů, ale navíc i onen punitive award ve výši tisícinásobku čili čtyři miliony dolarů. V Monterey, Kalifornie, slavný právník Melvin Belli zahájil žalobu jménem klienta Johna Galbraitha, věk 71. Dotyčný už 50 let kouří denně 60 cigaret značky Camel a teď trpí rakovinou plic. Advokát požaduje náhradu škody ve výši 100 milionů dolarů, tedy sumu přesahující rozpočet řady rozvojových zemí.

      Takové extravagance přijdou americkou ekonomii na víc než 150 miliard dolarů ročně, převážně k prospěchu advokátů a nikoliv ovšem jejich klientů. Zdrojem nejznamenitějšího výnosu jsou tzv.class action suits, kdy dojde k žalobě jménem celé skupiny, veliké obce údajně postižených - například majitelů jízdných kol té které značky, konzumentů té které čokolády, nebo i jménem všech černochů, kteří se kdy stravovali v některé z filiálek té které firmy, neprojevivší vůči nim dostatek vlídnosti.

      Takový druh žaloby jménem 170 tisíci žen finančně zruinoval průmyslový kolos The Dow Corning Corporation, výrobce silikonového vylepšování prsních oblin. Ženy podstupovaly a nadále podstupují nejen  tzv.reconstructive surgery (zejména po mastectomii), ale zejména tak činí za účelem zvětšování mamálií, neboť takové je americké přesvědčení, že nelze nikdy mít dostatečně velká ňadra stejně jako nelze být dostatečně bohatý. V roce 1990 počet těchto operací se odhadoval na 120 až 150 tisíc a v průměru každá přišla na 5 až 6 tisíc dolarů. Rovněž přibývalo stížností a posléze i žalob, s tvrzením, že ona silikonová substance způsobovala autoimunní onemocnění jako je lupus a scleroderma. V roce 1992 přísný federální úřad FDA (Food and Drug Administration) zakázal používání silikonu a počet operací se smrštil na pouhou jednu pětinu. Místo silikonu se smí používat jakýsi solný, zcela bezpečný roztok (saline implants) a operace už jsou znovu stejně populární a početné jako kdy v minulosti. Rostou však požadavky na velikost vytvářených prsů. Nejvíc operací se uskutečňuje ve slunných státech - Floridě, Kalifonii a ještě větším Texasu, kde je poptávka po ňadrech zdaleka největších.

      Zatím - po dobu 16 let - probíhaly soudní spory a vědecké hádanice, zda silikon vůbec může škodit a být příčinou oprávněných stížností některých pacientek. Po slyšení mnoha odborníků a zrodu více než tuctu epidemiologických studií se nepodařilo zjistit kauzální nexus mezi silokonovou implantací a následným neduhem. Mezitím ale hejna lačných supů stále zlověstněji kroužila nad výrobcem, s výsledkem, že v červenci 1998 došlo k mimosoudnímu vyrovnání ve výši 3.2 miliardy dolarů (z toho aspoň jednu miliardu schlamstnou dravci). Tolik peněz se zbankrotovaná Dow Corning Corporation zavázala zaplatit, aniž by ale přiznala jakoukoliv odpovědnost za údajné následné potíže nositelek silikonu.

      Naprostou většinu (89 procent) všech plastických operací podstupují ženy a přitom žen mezi plastickými chirurgy, jednou z nejlépe honorovaných branží s průměrným ročním výdělkem 350.000 dolarů, jsou jen 4 procenta V New York City je jich pouze 12 z celkového počtu 500. Přitom v tomto věku agresivního feminismu, třetina lékařů jsou ženy a mezi studenty mediciny už je jich téměř polovina.

      Různí mudrcové se dohadují o příčinách.

      Významný americký časopis Science v červenci 1998 zveřejnil úspěšný výkon dvou vědeckých týmů - biologů jednak u Institute for Genomic Research, Rockville, Maryland, jednak u Health Science Center texaské university v Houstonu. Podařilo se jim kompletně dešifrovat DNA, genetickou mapu spirochety, a kind of bacterium, the deadly syphilis microbe, charakterizované jako elusive ("vyhýbavé, unikající, prchavé"). Na rozdíl od jiných druhů bakterií nelze tuto potvůrku kultivovat ve zkumavce či přenést na zvířata (no animal host). Po jakkoliv účinné dávce penicilinu, spirocheta sice deaktivovaná a latentní po třeba řadu roků, prokáže zničujícím způsobem napadnout imunní systém a tkáň. Teď s rozluštěním DNA vzniká naděje, že se podaří vyprodukovat vakcínu, a tak zcela likvidovat tuto pověstnou metlu, v současné době postihující zejména černošské obyvatelstvo v jižanských státech země.

      Daleko víc rozruchu vyvolala zpráva, rovněž v červenci 1998, že F.D.A. (Food and Drug Administration), mimořádně přísný vládní úřad ve Washingtonu, dal souhlas, tedy de facto zrehabilitoval THALIDOMIDE, zdroj přemnoha tragedií. Připomeňme si: v r.1957 německá firma vyrobila toto sedativum, které se dostalo na trh ve 46 zemích s hrůznými následky. Používáno též proti nevolnosti, rannímu zvracení v těhotenství (morning sickeness) a pak se v Evropě až po Japonsko rodily děsivě deformované děti, místo končetin jakési ubohé ploutvičky (úkaz zvaný phocomelia). Na svět přišlo takových chudáků kolem 12 tisíc, z nichž asi tak 5 tisíc stále žije.

      Po zákazu jeho prodeje v r.1962, přípravek však zcela nezmizel. V polovině šedesátých let lékař v Israeli předepsal thalidomide proti nespavosti pacienta, trpícího leprou. K velkému překvapení, viditelné známky malomocenství (skin lesions) doslova přes noc zmizely. V r.1991, vědkyně Gilla Kaplanová na Rockefellerově univerzitě objevila, že thalidomide zdárně pomáhá regulovat imunitu potlačováním veledůležitého proteinu jménem tumor necrosis factor alpha. Spojila se s firmou Celgene, jejíž vědci jsou mezi těmi, usilují o zvládnutí epidemie AIDS. Jiné firmy se pustily do výzkumu thalidomine jako zbraně proti rakovině mozku.

      Čili téměř po 40 letech, týž vynález, který se stal synonymem děsivé tragedie, se stává nadějí při řešení jiných tragedií jako je lepra, AIDS, rakovina mozku a prsu, autoimmunní choroby, ba i slepota. Teď po jeho schválení u F.D.A., thalidomide se stává tím zdaleka nejpřísněji kontrolovaným zbožím v historii země.

      Méně se prozatím daří snaha vypořádat se s jiným ničivým fenoménem. The National Institution of Drug Abuse odhaduje, že na drogách jsou závislé 4 miliony Američanů. Většina (2 - 3 miliony) je na kokainu, 800 tisíc si jich osedlal heroin. K tomu nutno přípočíst další miliony těch, kteří drogy občas konzumují, aniž by jim zcela propadli. Léčba přijde v tomto kalendářním roce 1998 na 3.2 miliardy dolarů. Celkový účet, do něhož se započítává s tím související kriminalita a ztráta produktivity, se odhaduje na víc než 60 miliard ročně.

      Obrovské tedy peníze, velký celonárodní, dosud stále nevyřešený, problém. Prozatím to nejlepší k dispozici je před 30 lety do provozu uvedená léčba methadonem, pilulkami s morfiovou příbuzností, potlačující dychtění po heroinu.

      Náklady na výrobu nového přípravku se pohybují mezi 200 až 400 miliony dolarů. Farmaceutický průmysl se tímto směrem donedávna příliš nehrnul. Poslední dobou však dochází ke změně, s předpovědí, že v několika málo letech přijdou na trh přípravky vyřešící závislost na heroinu, kokainu a amphetaminech. Cíl vyrobit vakcínu proti závislosti na kokainu byla povýšena na top priority.

      George Bigelow, profesor na Johns Hopkins Medical School v Baltimoru, oznámil studijní úsilí zjistit, zda antidepresivní přípravek Prozac by též mohl být k užitku. Prozacu, v národě tuze populárnímu, se už přisuzují všelijaké vlastnosti. Když se v New Yorku ocitl před trestním soudem Edward J.Leary, obviněný z terorismu - bomby v metru za účelem vydírání - obhájce se,  naštěstí neúspěšně, domáhal osvobozujícího rozsudku, s tvrzením, že právě Prozac donutil jeho klienta si tak počínat.

      Vážená redakce,
tadyhle Vám posílám fax, který, pokud se rozhodnete použít, by měl vyjít nejpozději v pondělí 17.srpna, kdy se bude konat cosi zcela bez precedentu v historii této země.

      Jednou z řady nevýhod amerického justičního systému je neexistence ve světe běžného principu loser pays - odpovědnosti strany, která spor prohrála, nahradit vítězné straně její výlohy. To pak znamená, že kdokoliv je neoprávněně žalován, nikdy nemůže zcela vyhrát, neboť skončí s povinností hradit zpravidla vysoký účet za své právní zastoupení. Všechny snahy zbavit se této vyloženě nespravedlivé praxe, prozatím vždy ztroskotaly. V cestě stojí mocná lobby právníků, právem se obávajicí, že změna by vedla k žádoucímu poklesu bezdůvodných žalob a tedy i poklesu advokátních získů. Když se konečně podařilo v kongresu tento užitečný zákon prosadit, prezident Clinton, velice podporovaný touto lobby, ho vetoval.

      Teď by následky měl pocítit na své údajně značně hroší kůži. Právní problémy má už od prvopočátku svého prezidentování. Začalo to skandálem Whitewater, nemovitostními machinacemi, kvůli nimž je už několik jeho bývalých partnerů za mřížemi, a prozatím jsme se dostali až k modrým šatům Moniky Lewinské, údajně potřísněného Clintonovým semenem. Bataliony juristů se pilně činí a jejich účet již přesáhl 10 milionů dolarů neboli sumu, kterou si prezident - na rozdíl od špičkových sportovců či rockových tajtrlíků - hned tak snadno nevydělá. Naštěstí pro něho právě došlo k uveřejnění zprávy o úspěchu iniciativy, tzv. Clinton Legal Defense Fund, žadonění o pomoc, na něž už reagovalo 8 tisíc občanů s celkovým příspěvkem, přesahujícím 2 miliony dolarů.

      Podle nejčerstvějšího průzkumu veřejného mínění, naprostá většina národa chce mít tu tuze nechutnou aféru za sebou, nepřeje si potupu prezidenta rezignovat z úřadu, ale současně dvě třetiny národa nevěří v jeho nevinu. Clinton 17.ledna rezolutně popřel podezření z intimit s Lewinskou a od té doby - víc než půl roku - neméně rezolutně odmítal se ke své údajné nevině vyjádřit. Vyšetřovatel Kenneth Starr však nelenil, vyslechl víc než 100 svědků a nashromáždil spoustu nepříjemností. Clinton dosud tvrdil, že Lewinskou znal jen tuze povrchně, nikdy s ní nebyl sám. Proč ale dotyčná, jen povrchně známá, víc než třicetkrát měla přístup v pozdních hodinách do Bílého domu, poté co jí tam její pracovní poměr skončil? Proč jí prezident dával dary, které pak na jeho popud vrátila? Mnohá ošemetná proč následovala.

      Dlužno značně podtrhnout, že tahle aféra není vyšetřováním sexu, nemanželské nevěry, ale záležitosti křivé přísahy (perjury) a veliké závažnosti, zvané obstruction of justice - snahy zabránit, aby pravda přišla na jevo. Právě takový obstruktivní počin před téměř čtvrt stoletím přinutil Nixona k rezignaci.

      V pondělí 17.srpna dojde k události bez precedentu v historii země. První kdy prezident, který obdržel tzv.subpoena svědčit v trestní věci. Bude odpovídat na otázky soudu (tzv.Grand jury), k němuž ale nebude muset přijít. Dostalo se mu privilegia odpovídat na otázky z Bílého domu televizním přenosem a navíc mu bude dovoleno mít po ruce radícího právního zástupce. Každopádně jde o druh konfrontace, s níž ústava nepočítala.

      Všechna media, mudrcové i pijáci v barech, přemílají prezidentovy alternativy. Jednu z nich - odkaz na ústavní zádrhel - Clinton již odmítl svým rozhodnutím "plně a poctivě" (completely and truthfully) vypovídat.

      Mohl by užít tzv.Fifth Amendment - ústavou zaručeného práva nevypovídat v případě, že by se tak mohl vystavit trestnímu postihu. Manévr legálně oprávněný, ale politicky neúnosný. Tím by se utvrdil předpoklad viny, tak se standardně hájí gangsteři.

      Mohl by odmítnout vypovídat s odkazem na Fourth Amendment, zaručujícím privac - mlčení o lehtivých ošemetnostech s Lewinskou. Tím by se ale nevyvlékl z obvinění o oné obstruction of justice.

      Může nadále vše popřít, tak jak již učinil 17.ledna. Významný komentátor George Will složil Clintonovi kompliment zdůrazněním jeho naprostého nedostatku jakýchkoliv etických zábran. Senátor Bob Kerrey, příslušník téže Demokratické strany jako Clinton, se o něm vyjádřil, že je to "mimořádně dobrý lhář" (citát z časopisu Esquire). Clinton si vskutku velmi zdatně počíná s jezuitskými eskamotážemi, šikovnými nuancemi, a když už neví, kudy kam, tak se odvolává na nedokonalou paměť. Na otázku o kuřbě marihuány přece odpověděl, že ji nevdechoval a že v žádném případě neporušil zákony této země (marihuáně se věnoval za svého pobytu v Anglii). Na otázku o tom, jak se vyhnul povolacímu rozkazu sloužit v armádě, odpověděl, že rozkaz se jaksi někde cestou ztratil. V interview s Jim Lehrerem (televize PBS) na otázku "Měl jste pohlavní styk s touto mladou ženou?" odpověděl "Žádný takový pohlavní styk neexistuje." Bude zajímavé, zda použije argument svých právních poradců, že za sexuální pletku lze pokládat jen soulož a ne orální laskání.

      Na rozdíl od někdejší žalobkyně Pauly Joneseové, tato Monika Lewinská Clintonovi rozhodně nemínila ublížit, však proto křivě přísahala, aby ochránila svého idola. Bílý dům o ní proto půl roku mlčel. Teprve když Lewinská, ve snaze vyhnout se trestnímu stíhání, se konečně rozhodla po pravdě vypovídat - výměnou za záruku vlastní beztrestnosti - z Bílého domu se začaly trousit zvěsti, že je patologická lhářka, oběť vlastních fantazií.

      Jeden karikutarista, stvořivší Clintona oděného do nyní už proslulého modrého šatu Lewinské, doporučuje, aby tvrdil, že to byly jeho šaty a tím by se onen úkaz s uschlým semenem dokonale znicotnil.

      Clintonovi zbývá ještě jedno: přiznat se, že lhal. Vždyť je gentleman, nechtěl zničit mladou dívku, chtěl uchránit vlastní rodinu od potupy, věrnou manželku a chudáka dcerku, rovněž ve zranitelném věku. Chce to mít za sebou, aby mohl dál úspěšně pracovat pro americký národ, kdo nikdy nezhřešil, nechť po něm hodí kamenem, všichni jsme omylní. Slzy by mohly pomoct, však vzpomeňme na nemravného, kajícího Jimmy Swaggarta, televizního kazatele, který pak nejen lkal, ale rozerván špatným svědomím i rozžvýkal nábytek. "Jestliže lhal, teď ať řekne úplnou pravdu, omluví se a bude doufat, že vše dobře dopadne" (hope for the best, slova George Stephanopoulose, Clintonova někdejšího blízkého poradce, Newsweek, 10.srpna).

      Jenže může tato MEA CULPA být účinná? Byla by stejně neupřímná, falešná, jako vše ostatní. Kdyby měl v sobě ještě unci slušnosti, už by měl sednout a formulovat své oznámení o rezignaci z úřadu, navrhuje Bob Herbert komentátor The New York Times (6.srpna) a navíc charakterizuje 52letého Clintona jako "permantního puberťáka" (perpetual adolescent), stále se spoléhajícího na své věrné podřízené, aby za ním odklízeli způsobenou spoušť - a přitom se finančně ruinovali výdaji na vlastní právní zastoupení, které jim, na rozdíl od Clintona, nikdo nebude hradit.

      Co tedy tento nesporně talentovaný politik, vzešlý z pateticky primitivního státu Arkansasu, po sobě zanechá? V r. 1992, roce svého zvolení, poté co popřel, a pak přece jen přiznal, své pletky s Gennifer Flowersovou, se zapřísahal, že nikdy, opravdu už nikdy, se nezapomene, že naprosto nikdy neznesvětí Bilý dům, který není přece není jeho domem, vždyť je tam jen dočasným nájemníkem - a přesto si nedal říct. Dobře věděl, že Naještě jeden takový skandál ho zlikviduje. I když ho nevypudí z úřadu, rozhodně mu pořádně pošramotí jeho místo v historii.

      Americký týdeník Publishers Weekly, tato bible nakladatelů, knihkupců, knihoven i autorů, ve svém  vydání (14.srpna 1998) o 400 stranách nás seznamuje s více než 4.000 novinkami, které se přivalí na podzimní trh. Vzdor neutuchajícím nářkům o úpadku čtenářského zájmu, ze 17 velkých nakladatelství, většina (11) zaznamenala další vzrůst zisků. Nestačí ovšem sedět nečinně na zadku, ale dlužno vymýšlet nové metody práce. Tak například nakladatelství Meredith Publishing (Des Moines, Iowa) se oženilo s firmou Home Depot, de facto skladiště dřeva, tovarů a polotovarů pro domácí kutily. Celkem 761 filiálek, otevřených 24 hodin denně. Správné tedy prostředí, kde prodávat knihu Home Improvement 1 - 2 - 3 ("Vylepšování domova"). V obchodech se zviřátky přibývá tématicky relevantních knižních titulů jako zdroje značně rostoucího obratu.

      K úspěšné strategii marketinku patří štědrá distribuce signální výtisků, publicita o autorově safari ve strategických lokalitách (tedy opus o horském dramatu prezentovat spíš v Denveru, stát Colorado, než v Miami na Floridě), talk shows v radiu a televizi kdekoliv, reklama v tisku a též vlastní webová stránka, samozřejmě.

      Tom Wolfe, elegán vždy oděný do bílého, od bot po klobouk, je New Yorčan se sympaticky nepopulárními (politicall incorrect) názory. Je to též autor značně úspěšného díla - 750.000 vázaných výtisků a miliony paperbacků -  nazvaného The Bonfire of Vanities ("Hranice, vatra marnosti, malichernosti, ješitnosti"). Jenže to bylo před deseti lety a teď na trh přijde novinka A Man in Full (doslova "Muž v plném," kdoví co to má znamenat). Nakladatel riskl náklad 1,2 milionů kusů, při vědomí, že deset roků je doba půlky jedné generace. Proto po důkladném demografickém průzkumu padlo rozhodnutí knihu prezentovat na pokračování (čili serialization) v časopise Rolling Stone, s právě tím druhem klientely, kterou nakladatel míní zalasovat. Na standardní autogramiádové trase zpravidla nebývá jižanská Atlanta, ale tentokrát bude, poněvadž ji autor do textu zakomponoval. Nakladatel rezervoval půl milionu dolarů na publicitu tohoto produktu. Do toho spadají i reklamní plakáty, vylepené v autobusech New York City, za realistického předpokladu, že tato City je Mekkou mnoha v autobusech se vozících turistů, kteří se všimnou a povědomí o novince odvezou do dálav svých domovů.

      V České republice nikoliv neznámý Stephen King přichází s novinkou Bag of Bones ("Pytel kostí"). Kingův tradiční nakladatel Viking tentokrát ale neměl zájem. Údajně kvůli náznakům, že upadá čtenářský zájem o tohoto autora, též projevujícího značnou lakotu: prý si řekl o zálohu (advance) ve výši 15 milionů dolarů. Smlouvu mu poskytla stará solidní firma Scribner`s (kterou ale před časem pozřel kolos Simon and Schuster). Došlo k dohodě o podílu na zisku (profit sharing) plus pro Kinga až potupně nedostatečná záloha 2 milionů USD. Paní nakladatelka Susan Moldowová rozeslala dotazníky zaměstnancům a do dvou hodin již měla 140 odpovědí, převážně s doporučením pro výrobek získat mládež a ženy. Hned rozhodnuto zařídit interview v časopisech právě takového čtenářstva. Obálka knihy na rozdíl od jeho dřívějších prací nebude tentokrát lurid ("zlověstná, křiklavá"), ale jaksi enigmatická: žena na obálce křičí nebo se směje? Poněvadž správné principy se mají prosazovat napřed ve vlastní domácnosti, ředitelka Moldowová poručila všem zaměstnancům, kteří s touto knihou budou mít co dělat, si ji napřed důkladně přečíst. Autor a kniha se už před publikací dostali do hádanek, tajenek (crossword puzzles). Došlo k distribuci 9 tisíc signálních výtisků, obdařených  magnetickou stránkou s prvním odstavcem knihy se zvětšenými písmeny. To dlužno odlepit a přilepit doma na ledničku.

      Na našem, univerzitním campusu se uvelebila příjemná tradice. O posledním víkendu v srpnu, tedy krátce před začátkem podzimního semestru, dojde ke vztyčení stanu, za jehož rozměr by se nemusel stydět ani cirkus Humberto. Pod plachtu ale nevpochodují kejklíři a zkrocená divá zvěř,  nýbrž zaměstnanci solidního nakladatelství PENGUIN, vlekoucí jeho produkty k rozdávání - mnoho knih, něco přes padesát tisíc kusů. Kladou je na podélně uspořádané stoly v několika řadách, od jednoho konce stanu k druhému. A stoly pak stále doplňují, k potřebě množících se zájemců. Připojit se mohou nejen studenti, kantoři a ostatní zaměstnanci školy, ale i nezaměstnanci, třeba vandráci z ulice, kdyby se jim chtělo.

      Dosud jsem nepřestal obdivovat kázeň Američanů, žádnou veřejnou mocí nenařizovanou, postavit se do sebedelší řady a čekat bez přešlapování, podupávání, předbíhání, nadávání. V tomto našem případě rozdávání literatury podle potřeby (ejhle, vybudovaný komunismus!) potřeba může být různá, značná, a tak se mnozí zájemci dostaví s bytelnou taškou. Kdokoliv si může na místě vyzvednou krabici a nacpat ji vrchovatě. Po odchodu s poklady se případně vrátit k opakovanému nabývání. Trošku to připomíná reklamní vábničky ALL YOU CAN EAT, občas k vidění na restauracích - pobídka za jednotnou cenu se maximálně nacpat. (Neblahé gastrické zkušenosti s tím mívají občasní návštěvníci z Čech.)

      Před rokem jsem se zásobil výtvory těchto autorů: Kingsley Amis, Saul Below, Graham Greene, John Mortimer, V.S.Naipaul a jeho někdejší dlouholetý přítel a momentálně nepřítel Paul Theroux. Z klasiků mi přibyl další Joseph Conrad, Luigi Pirandello a Oscar Wilde. Od literatury krásné k té hodně poučné, s tituly v českém překladu: Richard Bernstein, "Křehká sláva: Portrét Francie a Francouzů," Arthur Koestler, "Náměsíčníci: Dějiny pozměněho chápání vesmíru," Jonathan D.Spence, "Brána nebeského míru: Číňané a jejich revoluce 1895 - 1980," Edwin Williamson, "Dějiny latinské Ameriky." Z naší slovanské části Evropy a doby válečné Jiří Weiss, " Mendelssohn na střeše," a Tadeus Borowski, "Tímto směrem do plynu, dámy a pánové."Sbíráme, při vědomí, že všechny ty spousty beztoho nikdy nepřečteme.

      Proč se ale ten Penguin takhle altruisticky angažuje? Poněvadž ho nenapadá hospodářsky racionálnější řešení. V porovnání s alternativou odvozu do stoupy tady firma aspoň firma může inzerovat své chválihodné kvality. Takový je odhad, že polovina všech kdy vyrobených paperbacků se neprodá. Tedy vyhodit, zahodit nebo rozdat s razítkem NOT FOR RESALE a tak odvrátit všelijaké podnikavé vykuky od pokusu zdarma nabyté dál prodávat. Nespočetně stromů, kilometry hvozdů ničeny zbytečně.

      Mladý vědec Joe Jacobson z Massachusetts Institute of Technology nedávno vymyslel novinku zvanou electronic paper, s případně tak revolučním dopadem, jakým svět kdysi obdařil Gutenberg. Technicky je to dost komplikované, mám potíže porozumět anglickému textu, natož být schopen to prezentovat ve snadno srozumitelné češtině. Tento novátorský proces znamená, že každá stránka tohoto zvláštního materiálu bude mít svůj mikroprocesor. K použití bude třeba jen pár AA baterií a vznikne nám all-purpose electronic book. Na tyto stránky si z Internetu nachytáme požadovaný text. Dneska třeba Lolitu, po přečtení přepneme na Biblí Svatou nebo Dějiny VKS(b). Technická a komerční realizace této novinky se odhaduje do několika málo roků a její cena kolem 400 dolarů. Tak by zanikly knihovny, respektive potřeba pořizovat si knihovny jako dekoraci domácností  Komu potom bude Penguin rozdávat své přebytky? Bude vůbec nějaký Penguin?

      Americký knižní trh už od nepaměti obohacují počtem, když už ničím jiným, tisíce novinek s recepty, jak lépe a déle žít, nestárnout, netloustnout, být nadále nádherní. Obálka vlivného týdeníku Publishers Weekly (6.dubna 1998) obsahovala jednu větu: NESLIBUJEME, ŽE BUDETE ŽÍT VĚČNĚ - POUZE ASI DO 130 LET NEBO TAK NĚJAK. Pod slibem pak obálka knihy lékaře Timothy J.Smithe, nazvaná OBNOVA - REVOLUCE PROTI STÁRNUTÍ (Renewal: the Anti-Aging Revolution), slibující novátorský průlom (The Breakthrough Program) v řadě kýžených směrů: obnova zdravé srdeční činnosti, zničení rakovinných buněk, odstranění viditelných známek stárnutí, vylepšení mozkového potenciálu, prodloužení životnosti.

      "Takovejch už bylo!" odmávne exttravagantní slibování mnohokrát již poučený skeptik. Má ale důvod se pozastavit u novinky jménem VIAGRA, modré pilulky, vynalezené dost náhodou a teď je odpovědí na tužbu mužů - a žen - od pravěku. A magická pilulka na potenci brzo již legálně dorazí i do Čech. Americký superopatrný federální úřad F.D.A. (Food and Drug Administration) Viagru schválil v březnu 1998. Na ten okamžik dychtivě čekalo i prestižní nakladatelství Simon and Schuster. Mělo totiž už připravenu knihu Virility Solution ("Odpověd, řešení mužské potence") autorů Steven Lamma a Gerald Secor Couzense, s podtitulkem " Vše co potřebujete vědět o FDA schválené pilulce na potenci, která obnoví a vylepší mužskou sexualitu." Jen co byrokraté ve Washingtonu zázrak přiklepli, nakladatel S+S na trh dodal 40 tisíc výtisků knihy a právo na serializaci prodal nejen bulvárnímu deníku New York Daily News (tento tzv.tabloid s větší cirkulací než významné The New York Times), ale i měsíčníku Reader`s Digest, se značně konzervativní tradicí. Nakladatel ale neplánuje autogramiády, za realistického předpokladu, že by se k autorům vděční čtenáři asi moc nehrnuli.

      Nakladatelství St.Martin`s si pospíšilo s knihou Viagra: The Potency Promise autora Larry Katzensteina. Paperback za 5.50 dolarů v nákladu čtvrt milionu výtisků, dodaných do lékáren a drogerií, kde lze Viagru dostat na lékařský předpis. Zákazník koupí pilulky a hned k tomu poučný opus.

      V červnu, tři měsíce po uvedení zázraku, na trh snad v milionovém nákladu putovala rychlokvašná kniha Viagra: A Guide to the Phenomenal Potency-Promoting Drug autorky Susan Vaughanové.

      Na jaře 1999 nakladatelství Berkley vydá knihu Viagra and You. Autor Dr.Mark Stolar. Nakladatelství HarperCollins za knihu Viagra Nation poskytla šestimístnou dolarovou zálohu autoru Lee Eisenbergovi a karikaturistovi Bruce McCallovi. Vázaný výtisk přijde na 23 dolarů. Budou to muži kupovat? Nakladatel se vyjadřuje optimisticky, s poukazem na sumu 3,285 dolarů na roční zásobu Viagry. Kdoví, jak to kdo vypočítal: přece bude záležet na dychtivosti - marnotratnosti jednotlivého konzumenta.

      Jedna pilka přijde na 8 až 10 dolarů. Radují se akcionáři výrobce, farmatického koncernu Pfizer. Autor zbohatne, nakladatelství vydělá, muži se znovuzískanou potencí jásají, sebedůvěra vrácena, manželství zvelebeno, až tedy na množící se případy, kdy obnovení milenci, puzeni touhou dohnat zmeškané, se pustí do mimomanželské honby za mladým masíčkem.

      Takové nebezpečí nehrozí v případě jiného čerstvého vynálezu jménem PROPETIA, konečně poskytujícím řešení plešatosti. Ochlupení holé lebky těžko by vedlo k manželskému rozvratu. V Americe vlasů třeba ke kariéře, včetně té politické. Nakladatelství Pocket Books už vyrábí knihu The Bald Truth ("Holohlavá pravda") - nikoliv tedy The Bold truth ("Smělá, neohrožená, troufalá, případně i drzá pravda.")

      Z někdejších podivností se stala móda, hnutí, ba i věda a průmyslové odvětví, jak i potvrzuje mohutnící knižní trh. Na naší škole (Binghamton University, New York) jsme před několika lety začali s novinkou, oborem Ženských studií (Women`s Studies), v knihovně už máme tuny příslušných materiálů včetně slovníků, sborníků, encyklopedií, biografických, bibliografických a statistických kompendií. Není to jen záležitost s výlučně americkou tématikou, ale i s globálním dopadem. Prestižní nakladatelství Columbia University Press například vydalo dílo profesorky J. Ann Ticknerové, s názvem Pohlaví v mezinárodních vztazích: Feministické perspektivy o dosažení světové bezpečnosti (Gender in International Relations: Feminist Perspectives on Achieving Global Security). Studentům se nabízí  taková specializace, i když třeba s problematickým výhledem výnosné kariéry.

      Tato věda se nám rozkošatila o GAY, LESBIAN AND BISEXUAL STUDIES. V tzv.Reference Library máme k dispozici Lesbian Periodical Index, jenž nám pomůže orientovat se v časopisech tohoto zaměření. V oddělení slovníků, encyklopedií a almanachů chováme skvosty jako třeba Cassell`s Queer Companion: Encyclopedia of Homosexuality; A Dictionary of Lesbian and Gay Life and Culture; The Gay Decade: From Stonewall to the Present; Lesbian Lists; a dokonce i The Ultimate Guide to Lesbian and Gay Film and Video. Bibliografická sekce obsahuje Bibliography of Gay and Lesbian Art; The Lesbian in Literature; Out On the Shelves: Lesbian Books into Libraries; Homosexuality Bibliography and Supplements, 3 svazky s údaji o více než 10.000 opusech v anglické řeči. V oddělení biografických zdrojů zájemce potěší díla Contemporary Gay Novelists a Contemporary Lesbian Writers. V případě potřeby porady právní lze konzultovat Legal Guide for Lesbian and Gay Couples nebo dílo Lesbians, Gay Men and the Law, obsahující materiály, jež jsou součástí výuky na právnické fakultě americké nejstarší a nejslavnější Harvardovy univerzity. Na Internetu se doporučuje vyhledat webové stránky vyťukáním vstupu http://www.ginh.org/ nebo uk.gay-lesbian-bi nebo soc.women, lesbian-and-bi nebo alt.politics. homosexuality. A kdyby ani takovéto záplavy nestačily, zájemce nechť zalistuje v Directory of the International Association of Lesbian and Gay Archives and Libraries, svazek označený Ref Z675.L48 M55 1987, který pomůže vyhledat potřebný zdroj v lépe vybavených knihovnách.

      Dal jsem si práci s dopadem nové knižní žně v období jara 1998. Napočítal jsem 77 nakladatelství, mezi nimi prestižní domy jako Beacon, HarperCollins. Houghton Mifflin, Little, Brown, Penguin, Random House, St.Martin`s (8 novinek), Simon and Schuster, Viking, Westview. Kromě těchto komerčních zdrojů se témuž žánru věnovalo 6 nakladatelství univerzitních (Chicago, Georgia, Wisconsin, Johns Hopkins, New York University a Columbia). Poslední jmenovaná nabízí 7 nových titulů, včetně The Columbia Anthology of Gay Literature: From Antiquity to the Present Day (39.95 USD).

      Mezi novinkami máme k mání poezii, beletrii, deníky, memoáry, autobiografie a vědu. Návody, jak navazovat trvalé lesbické svazky (Beginnings), etiketu a ceremoniály (jednak Recognizing Ourselves: Ceremonies of Lesbian and Gay Commitment, jednak Rules on Lesbian Dating), lesbou snadno a rychle (Lesbianism Made Easy) či blaho souložení do konečníku (Anal Pleasure, 75.000 výtisků již prodáno). Z počestného nakladatelství Sr.Martin`s též vzešla rukověť pro homosexuály ke snazšímu porozumnění divných obyčejů heterosexuálů (The Gay Man`s Guide to Heterosexuality).

      Do jaké míry dlužno rozlišovat morální hodnoty počínání veřejného a privátního? Světci se zpravidla o role státníků neucházejí.  Churchill byl alkoholik, Kennedy hédonik prostopášník. Porovnejme třeba s Hitlerem: monogamní, abstinent, nekuřák, většinou i vegetarián - ctnost sama. Co teď s Williamem Jeffersonem Clintonem, naším prvním priapickým prezidentem (definice významné žurnalistiky Maureen Dowdové), proutníkem s příslovečnou Achilovou patou v rozkroku?

      Na rozdíl od svého idola Kennedyho z milionářského luxusu, Clinton vyrůstal v alkoholickém prostředí surového nevlastního otce, v nuzném městečku jménem Hope (Naděje), v primitivním jižanském státu Arkansasu. Nepřízní osudu otloukaný, ambiciozni a talentovaný mladík si klestil cestu k hodně vysokým metám: významná univerzita Yale, superprestižní stipendium (Rhodes Scholarship) s jednoročním pobytem v Anglii na univerzitě v Oxfordu, návrat do Arkansasu, kde byl zvolen guvernérem, nejvyšším funkcionářem státu, když mu ještě nebylo ani třicet roků. A ve věku 46 let se stal prezidentem nejmocnějšího státu na světě.

      Na právnických studií se seznámil a posléze oženil s Hillary Rodhamovou z dobře situované rodiny ve státě Illinois. V Little Rocku, hlavním městě Arkansasu,  kde její manžel vládl, přijala zaměstnání v přední advokátní firmě. Jejich manželství dělalo věrohodný dojem zdárně fungujícího družstva s prioritním zájmem na udržení a zmnožování moci. Clinton též projevoval nedostatek odolnosti vůči opačnému pohlaví. Člen jeho ochranky vypovídal nejen o dodávání dam do vládní rezidence, ale i o ranních výletech do kraje a hlídání služebního vozu, v němž docházelo k milostným laskominám. Zrodila se definice arkansaské panny, která se údajně pozná podle její schopnosti utíkat rychleji, než dychtivý guvernér. A ve Washingtonu bude ještě víc příležitostí, ženy hezčí a neméně dosažitelné, předvídali znalci.

      S výjimkou Mississippi je Arkansas tím nejchudším státem Unie. Dost to tam připomíná poměry ve Třetím světě, kde se těžko odolává pokušení materiálně si polepšovat nezcela legálními cestami. Čímž nám na scénu přichází Kenneth W. Starr, bývalý soudce, v roce 1994 - tedy již v době Clintonova prezidentování - pověřený rolí tzv. nezávislého vyšetřovatele (independent counsel). K zřízení této funkce došlo v souvislosti s aférou Watergate, končící první a dosud poslední rezignací prezidenta (Nixona) v historii země. Je nemalou ironií osudu, že zákon o prodloužení činnosti nezávislého vyšetřovatele podepsal právě Clinton, který teď právem považuje Starra za svého největšího, nebezpečného pronásledovatele.

      Starr začal s vyšetřováním  případu Whitewater, nepovedené spekulace s nemovitostmi. Clintonův partner James B. Dougal navíc zavinil kolaps peněžního ústavu, který vlastnil. V dost komplikované záležitosti se proplétaly transakce majetků za vypůjčené peníze, podivně získávané půjčky s politickým vlivem, falešná prohlášení, podvody též daňové, vzájemná obviňování a vytáčky. Došlo k odsouzení víc než tuctu osob, buď do vězení nebo aspoň k peněžním pokutám.

      Mezi nimi ale nebyli manželé Clintonovi. Hillary unikla i z jiné nepravosti, týkající se neregulérního počínání v advokátní firmě. Její tamější, hodně hrabivý, klienty okrádající kolega Webster L.Hubbell byl Clintonem povýšen na náměstka ministra spravedlnosti a poté za své krádeže ponížen přičinlivostí Starrova vyšetřovacího týmu do vězení. Hillary se všelijak vytáčela ze svého spoluúčastenství, předmětné papíry jaksi zmizely a teprve po letech došlo k jejich objevu v Bílém domě, víc než tisíc kilometrů vzdáleného od Little Rocku.

      Starrova vyšetřovací činnosti se začala rozšiřovat. V Bílém domu totiž také našel zaměstnání Vincent W. Foster, další z bývalých kolegů Hillary. Posléze byl značně zaangažován v aféře Travelgate, okamžité výpovědi všem zaměstnancům travel office, zařizujícím veškeré cestování personálu Bílého domu. Tento výnosný byznys byl pak předán přátelům první dámy, která, vzdor svědectví přímého účastníka, svou roli rezolutně popřela. Foster, důvěrný přítel Clintona (ten se o něm vyjadřoval jako o Rock of Gibraltar čili skále, o níž se lze opřít), v pracovní den 29.července 1993 čili půl roku po Clintonově složení prezidentského slibu, sedl do auta a z Bílého domu odjel. Za pár hodin tam telefonuje anonym, že Foster je mrtvola za řekou Potomacem. Načež se začaly kupit podivnosti, jedna za druhou. Zmizela aktovka, s níž Foster nasedal do auta. Na Fosterových podrážkách nebyl sebemenší otisk terénu, kterým by býval musel projít od zaparkovaného auta. Na oděvu se našly kousky vlákna z koberce. Na magickém koberci věru nepřiletěl - leda že by ho v koberci zabaleného někdo přinesl. Na místě údajné sebevraždy se nenašla smrtící kulka či úlomky lebeční kosti. V případě skutečně sebevražedného výstřelu by zasažená hlava měla stopy střelného prachu. Kdyby se Foster byl střelil onou pistolí ráže 38, z ruky by mu byla odlétla aspoň pět metrů daleko. Při vyvolávání policejních fotografií došlo k jejich znehodnocení. Kam se poděly policejní roentgenové snímky? Fosterův představený odstranil písemnosti z jeho kanceláře dřív, než se k nim mohli dostat vyšetřovatelé. Tři nezávislí odborníci, včetně děkana oxfordské univerzity, potvrdili, že Fosterův údajný dopis na rozloučenou je padělek.

      Starr měl rovněž na starost vyšetřování tzv.Filegate - protizákonné iniciativy Bílého domu získat od F.B.I. osobní spisy zaměstnanců, kteří pracovali pro bývalé prezidenty Reagana a Bushe. Dosud ale nedošlo k ustanovení zvláštního vyšetřovatale v politicky daleko závažnější a rovněž v České republice nikoliv neznámé praxi, totiž ilegálního ziskávání volebních fondů do partajních žoků. V rozporu se zákonem, Clintonově Demokratické straně přispívali i cizinci, včetně osob se spojením na čínskou komunistickou tajnou službu. Prapodivná individua se účastnila dýchánků s Clintonem v Bílém domě.

      Jak se ale Starr od vyšetřování finančních machinací dostal k vyšetřování sexuálních eskapád? Dostal se takto: Značně nepohledná, dlouhonosatá Paula Jonesová, někdejší zaměstnankyně státu Arkansasu, přišla s obviněním, že v Little Rocku v hotelu Excelsior ji tehdejší tamější guvernér Clinton zavolal do pokoje, spustil kalhoty a pokynul, aby vykonala orální lásku. Jí se nechtělo, k ničemu nedošlo, guvernér odešel a dotyčná se teď s několikaletým zpožděním začala domáhat milionové náhrady škody.

      Po neúspěšné obraně, že nelze žalovat prezidenta za činnost před nástupem do úřadu, Clintonův drahý advokát Bob Bennett (účtující kolem 500 USD/hod.) odmítl možnost mimosoudního vyrovnání za rozumnou, spíš symbolickou, sumu a za omluvu. Převeliká to chyba. Advokáti Jonesové se pustili do pátrání všemi možnými směry najít pattern - důkaz o nepatřičném Clintonově počínání i v jiných případech. Už během prezidentské volební kampaně v r.1992, pohledná Gennifer Flowersová oznámila veřejnosti, že s kandidátem 12 let udržovala milostný poměr. Clinton obvinění rázně popřel, nicméně připustil, že nebyl vždy dokonalým manželem - a v místopřísežném prohlášení (sworn deposition) přiznal, že s ní tedy doopravdy souložil - jednou. Tvrzení, svou věrohodností porovnatelné s vtípkem z Bílého domu za šéfovými zády, že s výjimkou Hillary, žádné ženy s ním nespaly. Naopak, byly u toho zcela vzhůru.

      Slídící ohaři Jonesové vypátrali další dámy a jednou z nich právě byla dnes již globálně proslulá Monika Lewinská. Přitloustlá, nepříliš vzdělaná, ale hodně ambiciozní a povídavá. V roce 1995 se dostala do Bílého domu jako jedna z 250 stážistů a stážistek. Na starost měla třídění pošty v postranní budově, aniž by prezidenta kdy mohla vidět. Jenže 14.listopadu (1995) zásluhou obstrukce republikánských kongresmanů došlo k rozpočtovému zádrhelu, nebyly peníze na výplatu, zaměstnanci museli na nucenou dovolenou a jakýsi provoz podniku zajišťovali oni dobrovolní, neplacení stážisté. Monika tak mohla proniknout do kýženého západního křídla (West Wing) Bílého domu, k prezidentovi, a den poté, 15.listopadu, tedy v rekordním čase, se podle svého tvrzení již laskala v jeho poklopci. Po rozpočtové krizi, trvající jen pár dní, se nevrátila na původní vzdálené stanoviště. Dostala placené zaměstnání ve východním křídle (East Wing), z něhož k prezidentovi už nebylo daleko. Nad počínáním této mládeže vykonávala dohled Evelyn Liebermanová. Ta buď jen z vlastního popudu či z ponouknutí manželky Hillary zařídila přesun hyperaktivní Lewinské na dostatečně vzdálené pracoviště v Pentagonu.

      Tam se Lewinská skamarádila se starší, rozvedenou úřednicí Lindou Trippovou, jíž se svěřovala o svých avantýrách s prezidentem, o jeho výlučném zájmu o orální sex, a kochala se představou, že se stane jeho speciální asistentkou v tomto oboru (blow job - nemravná dvě slova, která americký tisk vyjádří jen začátečními písmeny). Referovala, že s prezidentem si pravidelně telefonují a dávají dárky. Dostala od něho všelijaké cetky, též knihu básní Walt Whitmana Leaves of Grass (přesně takovou, jakou před dvaceti lety věnoval Hillary, jíž se tehdy kořil). Monika za ním z Pentagonu po večerech dochází, když paní manželka je mimo město. Do Bílého domu se hned tak někdo nedostane a každou oprávněnou a ověřenou návštěvu zaznamená kompjútr do tzv. log book. Bývalá stážistka Lewinská takových návštěv uskutečnila 37 (třicet sedm). Láska trvala rok a půl.

      Monika se dlouze vypovídávala i po drátě a přítelkyně Linda pro jistotu tato sdělení případně historické váhy zaznamenávala na magnetofon. Vedlo ji k tomu docela racionální uvažování: jestliže by byla předvolána svědčit a řekla by pravdu, těžko by ji někdo věřil a velmi lehko by mohlo dojít k jejímu vlastnímu existenčnímu zničení.

      Máme rok 1997. Advokáty Jonesové vyčenichaná  Lewinská  obdržela 17.prosince soudní předvolání (subpoena) vypovídat o vztahu s prezidentem a přinést všechny dary, co kdy od něj dostala.

      28.prosince  Lewinská vykoná svou poslední návštěvu Bílého domu. Clinton jí uklidňuje: nejsou svědci, vše se dá popřít a co do darů, pokud je teď vrátí, nemohla by je přece k soudu přinést. Důvod oněch 37 návštěv nechť vysvětlí, že chodila za Clintonovou sekretářkou Betty Curriovou. Curriová pak telefonuje Lewinské: "Slyšela jsem, že pro mě něco máš," a to něco si přijde vyzvednout k ní do bytu.

      7.ledna 1998 Lewinská v místopřísežném prohlášení (affidavit) popře existenci jakéhokoliv intimního styku s prezidentem.

      8.ledna Clinton přes svého vlivného přítele Vernona Jordana pro ní zařídí interview v New Yorku u firmy Revlon, která ji nabídne zaměstnání s platem 40.000 dolarů ročně. Nebylo to poprvé, kdy Jordan byl ochoten vypomoct. Když hrozila pohroma, že ze zlodějství usvědčený ex-náměstek ministra spravedlnosti Hubbell bude příliš povídat, jeho mlčenlivost zaručil šestimístní dolarový obnos za za pofidérní poradenskou činnost (consultancy fee).

      12.ledna Trippová v obavě, že by též mohla obdržet příkaz ke svědecké výpovědi, jde za Starrem povědět mu o prezidentské avantýře a existenci magnetofonových záznamů. Starrův úřad ji vybaví odposlouchávací aparaturou, snadno skrytou na jejím dost objemném torzu.

      13.ledna Trippová jde na dlouho trvající oběd s Lewinskou, která opakuje - a magnetofon zaznamenává - intimity s prezidentem a navíc se svěřuje o iniciativě ji odklidit do pohodlného zaměstnání v New Yorku.

      14.ledna  Lewinská přinese Trippové tzv.talking points, tři stránky instrukcí, jak nepravdivě vypovídat v případě potřeby.

      15.ledna Starr získá oprávnění od federálního soudu pustit se do vyšetřování, zda Clinton a Jordan ponoukali, aby Lewinská křivě přísahala. Teď ta záležitost přestala být pouhou privátní eskapádou, ale závažným trestním činem, zvaným obstruction of justice.

      17.ledna Clinton, který neměl o existenci magnetofonových záznamů tušení, ve svém místopřísežném prohlášení v onom stále se vlekoucím případě žaloby dlouhonosé Jonesové, na otázku o Lewinské  rezolutně popřel existenci jakéhokoliv sexuálního vztahu. Rovněž tvrdil, že se nepamatuje vůbec někdy s ní být o samotě za zavřenými dveřmi. K obstrukci průběhu spravedlnosti tady přibyl další závažný zločin: perjury čili křivá přísaha.

      Den předtím, 16.ledna, aféra začala prosakovat na veřejnost, když F.B.I. konfrontovalo Lewinskou a reportéři začali vznášet dotěrné dotazy. Narůstal tlak, aby Clinton v této věci promluvil k národu. Významný komentátor George Will zdůraznil prezidentovu nepopiratelnou výhodu, totiž jeho naprostý nedostatek jakýchkoliv etických zábran. Senátor Bob Kerrey, příslušník téže Demokratické strany jako Clinton, přidal kompliment, že to je "mimořádně dobrý lhář."

      Počíná si vskutku velmi zdatně. V r.1996 vyprávěl o svých živých a bolestivých (vivid and painful) vzpomínkách na rasisty vypálený černošský kostel v Arkansasu. Jenže v Arkansasu nikdy k něčemu takovému nedošlo. V případě absolutní nutnosti přizná jen to, co druhá strana již ví, ale i pak se pokusí o rozmělnění jezuitskými eskamotážemi, nuancemi, piruetami, polopravdami, vytáčkami, užitím pasivního tvaru, svedením odpovědnosti na někoho jiného a když už nic jiného doopravdy nezbývá, na amnézii. Nepamatuje se. Během první prezidentské volební kampaně (1992), na otázku o kuřbě mariuhány odpověděl, že ji nevdechoval a že v žádném případě neporušil zákony této země (marihuáně se věnoval za svého pobytu v Anglii). Lance Morrow, vynikající muž pera, v eseji "Potíže s přítomným časem" (Time, 30.března 1998) vysvětluje Clintonovo tajemství: je to genius přítomného času, unikající kulím a oprátce, je to první prezident postskrukturalismu. Dle principů francouzského teoretika Jacquese Derridy, realita je pouze "text" vhodný pro nekonečné interpretace a lingvistické manipulace. Jak již Nietzsche pravil, fakta neexistují, pouze jejich interpretace existují. (Porovnejme s Karlem Popperem, který  zdůrazňoval nemravnost nevěřit v realitu.)

      Prozatím Clintonovi všechno prošlo, ze všeho se vyzul, s nabývajícím pocitem své nezranitelnosti. V tomto případě s Monikou - aférou pojmenovanou jako Zippergate - by ale mohlo jít do tuhého. Však po svém hodně váhavém, částečném, okolnostmi vynuceném přiznání o pletkách s Gennifer Flowersovou, měl už pověst prostopášníka, vzatého na milost jen proto, že se svatosvatě zaručil svým budoucím cudným chováním.

      V onom kritickém lednu se spojil se svým bývalým poradcem Dick Morrisem, autorem taktiky a strategie úspěšných volebních a jiných vítězství, který ale v r.1996 rezignoval. Opustil Bílý dům poté, co se na něj, manžela a otce rodiny, provalila dlouhodobá avantýra s prostitutkou a jeho obzvláštní záliba ve fetišismu. Prezident se mu svěřil, že s Lewinskou "jaksi uklouzl" (slipped up), ale že veškerá obvinění jsou falešná. Jeho štáb se hádá, jak nejvhodněji komunikovat s národem. Právníci chtějí říct co nejméně, političtí poradci doporučují větší vstřícnost. Morris doporučil uspořádat průzkum a zjistit reakci voličů na případné přiznání, že k aféře s Lewinskou došlo.

      21.ledna se uskutečnilo interview s Jim Lehrerem (televize PBS), na které se Clinton důkladně připravil. Například na otázku "Měl jste pohlavní styk s touto mladou ženou?" odpověděl: "Žádný takový pohlavní styk neexistuje." Celkový dojem: zombie, naprogramovaný právníky.

      23.ledna do týmu právníku přibyl Clintonův dlouhodobý poradce a přítel Mickey Kantor. Ten s podporou první dámy trval na "zdi mlčení" (wall of silence). Týž den, Clinton shromáždil členy své vlády a ujistil je, že s Lewinskou vůbec nic neměl.

      Totéž důrazně zopakoval 26. ledna v televizním projevu k národu, s prstem  zdviženým a namířeným k obrazovce. Toto byla jeho slova: "Chci abyste mě pořádně slyšeli, znovu to teď řeknu. Neměl jsem žádný sexuální poměr s tou ženou. Monikou Lewinskou." Použitý výraz that woman lze také přeložit nelichotivým "ta ženská," k potvrzení Clintonova stylu lidi kolem sebe využívat a v případě potřeby je okamžitě odhodit.

      Každopádně, toto kategorické vyvrácení pomluv zvýšilo prezidentovu popularitu v národě a rovněž i jeho sebevědomí. Právníci k původnímu principu "čím méně tím lépe" přidali ještě jeden a sice "čím později, tím lépe." Vyšetřovatel Starr totiž nelenil. Vyhledával a obesílal tucty všemožných svědků odpovídat na otázky před tzv.velkou porotou (Grand Jury), 23členným sborem vesměs černochů a černošek. Clintonovi právníci se vehementně bránili, domáhajíce se přiznání výjimek (executive privilege; client privilege). Soudy ale ve všech instancích rozhodly proti Bílému domu. Právník, pokud je zaměstnancem vlády - což většina jich v Bílém domě je - se nemůže odvolávat na právo confidentiality. To může jen osobní advokát, jehož by si Clinton platil z vlastní kapsy. Soudy rovněž odmítly námitky proti svědecké povinnosti členů jeho ochranky.

      Tyto úmyslně zaviněné průtahy, rovněž zvětšované neochotou dodat vyšetřovateli  požadovaný písemný materiál, ale poskytly munici proti Starrovi, teď obviněného, že záležitost z politických důvodů protahuje, že už to stojí daňové poplatníky 40 milionů. Argument účinně působil na veřejnost, jíž jakoby unikala samozřejmá otázka, proč prezident, zdůrazňující svou nevinu, se mermomocí snaží vyhnout příležitosti svou nevinu svědecky přednést před soudem. Rovněž jakoby málokdo zapochyboval nad Clintonovým tvrzením, že Starr se zlovolně dopouští invasion of privacy, tedy něčeho, na co jsou Američané obzvláště hákliví. Což se zapomnělo na Clintonovo zapřísahání, že po pletkách s Gennifer Flowersovou neznesvětí Bílý dům? Ten přece není jeho domem - je tam jen dočasným nájemníkem.

      Manželka Hillary, mnohonásobně už přece podváděná, vyrazila k razantní obraně svého prostopášníka. V interview s televizní stanicí NBC označila "konspiraci pravicových sil"za zdroj všech potíží. Při následné návštěvě Little Rocku příčinu přiřkla elitistickému pohrdání nedostatečně vyvinutým Arkansasem.

      Starr zatím předvolával k soudu další a další osoby, jejichž svědectví ale zůstává dosud nezveřejněno. Zbývají tedy občasné úniky zlomkových informací a zejména dohady. Nepochybně důležité bylo svědectví Clintonova přítele Jordana, který pomáhal s odklizením Lewinské do New Yorku, a svědectví sekretářky Curriové - skromné, poctivé, počestné, nábožensky založené ale přitom  Clintonovi loajální černošky. V televizních záběrech jsme viděli, jak se od soudu vzdaluje vyčerpaná, zdeptanná nešťastnice.

      Korunním svědkem ovšem zůstávala Monika, jejíž zásluhou vtipálci přejmenovali Oval Office, prezidentův hlavní úřadující prostor, na Oral Office. Její netakticky příliš agresivní advokát William Ginsburg, outsider z Kalifornie, se pustil se Starrem do utkání o mnoha kolech, které ale nikam nevedlo. Poté co konečně dostal výpověď, nahradil ho tým správných odborníků, který se Starrem  dohodl imunitu pro jejich klientku, že nebude stíhaná za křivou přísahu, výměnou za tentokrát pravdivou výpověď, co se skutečně odehrálo mezi ní a prezidentem.

      Z vlastní iniciativy v igelitové tašce přinesla vyšetřovatelům modré šaty s šedobílou stopou po údajném Clintonově semeni. Dne 5.srpna vypovídala po šest hodin před Starrem. Tentokrát vychrlila spousty detajlů o svém intimním poměru s Clintonem po dobu 18 měsíců, o pokusech, jak aféru ututlat, o darech dříve obdržených a pak narychlo vracených. Ale na rozdíl od žalobkyně Jonesové, svědkyně Lewinská rozhodně nemínila Clintonovi uškodit, ani vzdor snahám Bílého domu ji očerňovat jako patologickou lhářku, oběť vlastních fantazií.

      Potřísněné sukno bylo to, čemu se anglicky říká smoking gun kouřící zbraň, s pomocí zkoušky DNA zjistitelný korunní důkaz, z něhož se nedá vybruslit. Konstruktivní nápad měl pouze jeden karikaturista, který Clintonovi doporučil, aby tvrdil, že to byly jeho vlastní šaty a tím by onen důkaz s uschlým semenem dokonale znicotnil.

      V podstatě puritánský národ, v němž je i robátkům zakázáno pobíhat nahaté na pláži, a není dovoleno spatřit odhalenou prsní bradavku na televizní obrazovce, týž zdroj ve večerních zprávách, den co den, přinášel další delikátnosti stran orálního milování a semenění na textil, s následnou potřebou rodičů vysvětlovat zvídavému potomstvu. Nepřekvapí proto, že v průzkumech veřejného mínění valná většina - přes dvě třetiny respondentů - vyjádřila přání těmhle nechutnostem se již nevěnovat, zapomenout na ně, pryč s nimi. Národ se začal přiklánět k francouzskému hodnocení předáků podle jejich výkonu ve funkci k prospěchu národa, a ne výkonu v posteli, tam ať si dělají co chtějí. "Ztratili jsme jako národ schopnost mravního rozhořčení proto, že ekonomii se vede dobře?" se pozeptal významný žurnalista v The New York Times. Současná hospodářská prosperita země jakoby způsobila, že burzovní index Dow Jones je důležitější než Paula Jones, Lewinská a batalion dalších ženštin.

      Krátce po tomto druhém svědectví Lewinské a pokračující neochotě Clintona spolupracovat s úřadem zvláštního vyšetřovatele, Starr poslal prezidentovi soudní příkaz (subpoena) svědčit před velkou porotou. Něco takového v trestní věci se stalo poprvé v dějinách USA.

      Clinton se mohl odvolat na ústavně zaručené právo (tzv.Fifth Amendment) nevypovídat v případě, že by výpověď mohla vést k trestnímu postihu. Manévr legálně oprávněný, ale politicky neúnosný. Tak se zpravidla hájí gangsteři, tím by se utvrdil předpoklad viny. Nemenší politickou třaskavinou by se stalo prezidentovo rozhodnutí soud ignorovat a tak vyvolat ústavní krizi.

      Došlo k dohodě. Starr stáhl subpoena a Clinton se zavázal "plně a poctivě" (fully and truthfully) vypovídat. Dostalo se mu privilegia vypořádat se s touto nepříjemností televizním přenosem z Bílého domu do porotní síně, a navíc mu bylo dovoleno mít po ruce radícího právního zástupce Davida L. Kendalla.

      Clintonovi juristé, spolu s chotí Hillary, prosazovali alternativu co nejmenší spolupráce, političtí poradci prosazovali opak. Obojí ale značilo cestu k minovému poli: jak zamlčením, tak přiznáním hrozilo nebezpečí z trestního postihu za předešlé křivé svědectví (perjury) a bránění průchodu práva (ono obstruction of justice).

      Pondělí 17.srpna byl ten den. Konfrontace za zavřenými dveřmi začala v 13 hodin, Clintonova výpověď trvala čtyři hodiny plus další hodinu, když značně rozrušený prezident odešel uklidnit si nervy. Na otázky o povaze intimních styků s Lewinskou odmítl odpovídat.

      Týž večer, ve 22 hodin, přečetl národu své přiznání, na němž s poradci usilovně pracoval. Projev, trvající jen něco málo přes čtyři minuty, udělal katastrofální dojem. Clintonovo Waterloo. Národ čekal poctivé přiznání a poctivou omluvu a nedočkal se ani jednoho. Clinton se pustil do svých proslulých verbálních piruet. "První své veřejné přiznání, že lhal, začal s novou lží," napsal komentátor Charles Krauthammer (Time, 31.srpna). Prezident oznámil, že otázky odpověděl truthfully (pravdivě), že jeho odpovědi byly legally accurate (přesné, správné), že ale jeho vztah k Lewinské nebyl appropriate (vhodný, přiměřený), že ve skutečnosti byl wrong (chybný, nesprávný). Uvědomuje si, že jeho předchozí vyjádření ve věci vedlo k nesprávnému dojmu, že uvedl v omyl svou ženu a dceru, které obě nanejvýš miluje. Nebyl však schopen ze sebe dostat slovo SORRY, že sedm měsícú lhal národu, svým spolupracovníkům, kteří se snažili odklízet jím způsobenou spoušť a přitom se finančně ruinovat výdaji na právní zastoupení, které jim, na rozdíl od Clintona, nikdo nebude hradit.(Advokátní účet sekretářky Curriové se odhaduje na 100.000 dolarů.) Neomluvil se politikům, svým podpůrcům v kongresu, členům svého kabinetu, kteří ho veřejně s vervou obhajovali (např. M.Albrightová), teď s neblahým dopadem vlastní diskreditace. I manželka Hillary, důsledná obhájkyně, teď dopadá buď jako trapná, důvěřivá hlupačka, nebo jako bezostyšná lhářka jako pan manžel.

      Je vůbec možné, že by on mohl věřit vlastní verbální akrobacii? Na jedné straně tvrdit, že si nepamatuje být kdy s Lewinskou sám za zavřenými dveřmi, a posléze protestovat, že jakékoliv podrobnosti o jejich vztahu jsou příliš privátní?

      O své zálibě pro orální pohlavní styk odmítl vypovídat, ale jeho advokáti dali do oběhu tézi, že něco takového není vůbec sexuální styk, a pokud snad ano, tak jen v případě aktivní Lewinské a nikoliv pana prezidenta, pasivního příjemce, svatouška ve věci.

      Všeho všudy druh rozlobené, podrážděné lítosti ne nad vlastním počínáním, ale nad skutečností, že přistižený se z toho nemůže vyvléct. Vzdor domluvám svých zdrženlivějších poradců, ale s velkou podporou Hillary a advokáta Kendalla, Clinton svou katastrofální řeč korunoval útokem na Starra, že on je ten pravý zloduch, strůjce celé té nechutné, nekonečně se vlekoucí, daňové poplatníky zatěžující aféry, připravující ho o nárok na soukromý život, o nárok nadále úspěšně pracovat pro blaho národa. Příští den po onom dramatickém pondělku, The New York Times v úvodníku charakterizovaly Clintona jako člověka s všemožným politickým talentem, ale s fatálním defektem, totiž přesvědčením, že je imunní vůči jakékoliv zodpovědnosti. "Sice byl dvakrát zvolen do úřadu, ale to z něj neudělalo představitele, který bude postrádán, až z Washingtonu odejde."

      Původní náčrt Clintonova projevu obsahoval omluvu Monice a její rodině, ale byla vyškrtnuta na údajné naléhání Hillary. Po uši zamilovaná Lewinská v prvním místopřísežném prohlášení v jeho prospěch lhala a v druhém pouze přiznala intimity, ale ne následné prezidentovy pokusy je zahladit. Její idol, který naznačoval, že jednou si jí vezme, až se zbaví Hillary (M.Dowd, NYT, 23.srpna),  teď jejich velkou, osmnáct měsíců trvající lásku před veřejností deklasoval na politováníhodný poklesek. Starrův vyšetřovací úřad toto kruté zklamání nepřehlédl a Monika, jen tak snadno se nevzdávající, již přišla se svou třetí a nepochybně i nejzávažnější výpovědí, trvající tři hodiny.

      Starr dodal právnímu výboru Sněmovny svou zprávu (445 stran) v pátek 11.září. Již příští den ji v plném rozsahu otiskla řada předních deníků a do čtyř dnů byla mání na pultech v knižní podobě. Tím pohroma nekončila. Došlo k zveřejnění dalších 2,800 stran materiálů, mezi nimiž byl i text tzv. sexu po drátě (phone sex), jimž se Clinton s Lewinskou obštastňoval v červenci 1966 za svého pobytu v Praze. Starrův mluvčí zdůvodnil megatonáž privátních, až pornografických detajlů odkazem na opakované Clintonovo tvrzení, že jeho hrátky se stážistkou nelze pokládat za záležitost sexuální povahy a tudíž i nemohlo dojít k jeho křivé přísaze. Teď se tedy národ mohl v hoře materiálů dočíst o jejích 37 návštěvách v Bílém domě, o 48 darech, o orálním milování i s takovýmito podrobnostmi: 31.března 1996 prezident ve své úřadovně si pohrával s ňadry a genitáliemi Lewinské, vsunul jí doutník do vaginy orosit, marinovat, pak vyjmul, mezi zuby vychutnávat obohacené aroma. Morální pilíř národa s pořádnou puritánskou tradicí. Hlava zbylé velmoci ve světě.

      Potupné šlehy pokračovaly. Právní výbor Sněmovny, v němž Republikáni mají většinu,  rozhodl zveřejnit ono dosud v tajnosti udržované video se čtyřhodinovou Clintonovou výpovědí před velkou porotou. K televiznímu vysílání pro národ a svět došlo v pondělí 21.září, přesně v době, kdy Clinton pronášel řeč k delegátům OSN při tradičním zahájení zasedání Valného shromáždění. Tam se mu dostalo nevídaných ovací.

      Clinton však vyzrál na svými domácími oponenty. Z Bílého domu totiž prosakovaly úmyslně falešné zprávy, že při výpovědi před velkou porotou se prezident neovládal, vybuchoval, zkrátka se choval tak, jak ho národ dosud nikdy neviděl. Ošálení Republikáni skočili na lep, spěchali s vysíláním videa, jehož dopad byl kontrapoduktivní. Lyšák Bill, předpokládající, že jeho tajné svědectví bude dřív či později odtajněno, se dovedl kontrolovat, vzorně absolvoval roli svědka, litujícího svého privátního prohřešku. Zahrál to brilantně, aniž by si ale byl odpustil své proslulé verbální eskamotáže, včetně opakovaného tvrzení, že orálním milováním nedošlo z jeho strany k sexuálnímu styku, však byl pouze pasivním příjemcem pozornosti Lewinské.

      Republikáni se tedy nedočkali, že Clintonova podpora ve veřejnosti se konečně rozpadne. Ona naopak vzrostla. Veřejnost, znechucena přívalem zvěstí, se nevraživě obracela především proti jejich poslům. Národ chce mít tuto veletrapnost už konečně za sebou, většina má nadále důvěru k jeho schopnost úspěšně zastávat prezidentský úřad, aniž by si dělala o jeho osobních kvalitách nějaké iluze. Však národ nemá moc nároku na zklamání: Clintona zvolil dvakrát, s vědomím, že je to smilník, pravidelně s pravdou na štíru.

      Ne každý Američan míní promíjet. Kamkoliv se teď Clinton pohne, setkává se se zatracujícím skandováním, s dříve naprosto nevídanými protestními plakáty - mnohé jsou vtipné, všechny dost kruté (OZARK CALIGULA např.). Už 115 novin ve svých úvodnících se domáhá jeho rezignace. Politici, na něž čekají volby v blížícím se listopadu, dávají přednost se s Clintonem nevidět. V těchto volbách je totiž účast zpravidla pramalá (něco kolem jedné třetiny oprávněných) a k urnám spíš přijdou voliči rozvztekaní než spokojení. V Bostonu, Thomas M. Finnegan, předseda sněmovny státu Massachusetts, toho nejliberálnějšího v Unii, prohlásil, že v porovnání s Clintonem, Nixon vypadá jako morální gigant. Robert Reich, bývalý Clintonův ministr práce a nadále zastánce jeho politické orientace, ho v televizním interview označil jako prezidenta Potemkina, paralyzovaného banální epizodou, která se rozkošatila v pořádné zemětřeření.

      S tím se teď začal vypořádávat onen právní výbor Sněmovny, jíž 2.října Starr dodal další tři tlustopisy vyšetřovacích materiálů, 4,600 stran. Z nich je patrno, že Clintonova sekretářka Betty Curriová, s dřívější pověstí naprosto pravdomluvné světice, se podílela na kamuflování avantýry s Lewinskou. Z té se z dokumentů vyklubala značně lačná orální aktivistka, marně se domáhající soulože, od níž ale Clinton cudně ucukával.

      Jenže tady nejde o sexuální hrátky, ale o křivou přísahu a zabraňování průchodu spravedlnosti, aby se pravda dostala na povrch. Starr například předložil doklady o tom, jak Clinton po své křivopřísežné výpovědi v sobotu 17.ledna se tuze snažil, aby Lewinská rovněž vše popřela: proto čtyřikrát telefonoval vlivnému právníku Vernonu Jordanovi obstarat jí zaměstnání v New Yorku, aby byla z ruky, šestkrát o onom víkendu telefonoval sekretářce Curriové, ta telefonovala jedenáctkrát Lewinské a Jordan pětadvacetkrát zpět do Bílého domu. Přijdou na povrch ještě jiné pravdy? Například týdeník Time (12.října 1998) se odvolává na zdroj z Clintonovy ochranky, naznačující, že prezident měl takových eskapád ve své úřadovně s šesti ženami. Štáb v Bílém domě se značně - a prozatím i úspěšně - snažil jejich identitu a svědectví ututlat. David P. Schippers, hlavní vyšetřovatel, pověřený právním výborem Sněmovny, uvedl 15 bodů, jež by mohly vést k onomu procesu zvanému impeachment - jediné ústavní cestě, jak odstranit prezidenta z úřadu. Ve svém přednesu též uvedl, že víc než sto osob je teď ve vězení pro trestný čin křivé přísahy před federální velkou porotou - čili přesně toho, čeho se dopustil Clinton. Právník, obhajující zájmy jeho strany, se snažil znicotnit lži hlavy státu jejich přejmenováním na misstatement - novotvar ve smyslu jakéhosi neúmyslného přeřeknutí. "Ano, prezident by měl rezignovat. Opakovaně lhal americkému lidu a zradil jeho důvěru."  Tato slova před čtvrt stoletím pronesl tehdy mladičký politik Clinton na adresu Nixona, který vskutku rezignoval. Clinton ale rezolutně odmítá udělat tento národu prospěšný krok.

      Kongres se musí vypořádat s mimořádně ošidným dilematem. Demokraté odmítají řešení cestou impeachment, v oprávněné obavě, že by to mohlo notně ublížit volebním výhlídkám jejich strany. Ale ani Republikánům se nechce do tak drastického řešení. Z jejich hlediska je lepší zdiskreditovaný, k vypršení svého mandátu se belhající prezident, než aby byl odstarněn z úřadu. Demokraté většinou dávají přednost kroku jménem censure - přísnému pokárání. Třeba i s tučnou pokutou, kterou senátor z Aljašky vyčíslil cifrou 4 miliónů dolarů, na tolik přišlo Clintonovo sedmiměsíční kličkování před Starrovými vyšetřovateli. Rozhodně lepší řešení, než paralyzovat zemi na dlouhé měsíce, ne-li celý rok, obtížnou impeachment procedurou, víc politickou než právní, pro níž země beztoho nemá kloudný precedent.

      Republikáni ale oponují neméně přesvědčivým tvrzením, že prezidentovi, který má primární ústavní odpovědnost dodržovat zákony, nelze promíjet jejich porušování, za něž řada občanů putuje za mříže. Navíc, v ústavě není ani slovo o oné doporučované censure, jakkoliv přísné důtce s pokutou či bez pokuty.

      Právní výbor hlasoval (21 Republikánů proti 16 Demokratům) doporučit Sněmovně zabývat se eventualitou impeachment a jeho postoupení Senátu, který by o případu definitivně rozhodl. K tomu hlasování 435 kongresmanů došlo 8.října. Republikánská většina zvítězila. K ní se připojilo 31 Demokratů. Teď tedy dojde k vyšetřování, předvolávání svědků a může se to táhnout do nekonečna, zatímco nebude čas řešit urgentní záležitosti státu.

      Každopádně neveselá situace, jež pak dodává oprávnění tzv.Broderovu zákonu. David Broder, vážený veterán žurnalista, formuloval zákon, jehož podstatou je toto: Kdo projeví zájem stát se prezidentem této země, tím jen dokazuje existenci svého povážlivého mentální defektu který by ho měl od kandidatury okamžitě diskvalifikovat.

      (coda?)
      Žádné svědectví před velkou porotou nebylo dosud zveřejněno. Předpovídá se, že do měsíce by Starr již mohl dodat Kongresu souhrnnou zprávu svého vyšetřování nejen ve věci Lewinské, ale i v oněch předcházejících aférách, jež vedly ke zrodu tohoto zvláštního vyšetřování. Průzkumy veřejného mínění potvrzují trvající podporu Clintona v jeho prezidentské roli, ale výrazný pokles důvěry v jeho osobní integritu. Národ vlastně nemá moc nároku na zklamání: Clintona zvolil dvakrát, přece při vědomí, že to je záletník, pravidelně s pravdou na štíru. Do hodně ošemetné situace se dostalo feministické hnutí, vždy rezolutně podporující tohoto "svého prezidenta", obhájce a prosazovatele jejich progresivních kauz. Teď s debaklem avantýry s dívenkou, o generaci mladší než její nepolepšitelný smilník, tytéž feministky, které existenčně zničily řadu veřejně činných osob, daleko míň se provinivších než Clinton, se všelijak ošívají. Vymýšlí jalové racionalizace a tím si ovšem už vykoledovaly  oprávněnou pověst značných pokrytců.

      Republikánskou stranou kontrolovanému Kongresu se ale nechce do drastických kroků. Z jejího hlediska je lepší zraněný, ke zbytku svého mandátu se belhající prezident, než jeho odstranění z úřadu. To by znamenalo, že do Bílého domu by se nastěhoval nynější vicepresident Al Gore, který by v r.2000 se ucházel o znovuzvolení s výhodou být tzv.incumbent, držitel úřadu.

      Clintonovy rezignace se dovolávají některé noviny, např. Atlanta Constitution, vlivné, dřív Clintona podporující. Téhož kroku se prozatím domáhá jen hrstka Republikánů a jeden Demokrat, kongresman Paul McHale, který odchází z politiky a Clintonovo počínání charakterizuje jako "odporné" (repugnant, appalling). V listopadu tohoto roku budou volby všech kongresmanů a třetiny senátorů. Republikáni nechtějí vést kampaň proti Clintonovi, Demokraté nemají zájem ji vést s podporou Clintona.

      Nedojde-li k rezignaci, jak se vesměs předpokládá, sněmovna reprezentantů, jíž bude  Starrova vyšetřující zpráva adresována, musí rozhodnout, zda doporučit proces zvaný impeachment - jedinou ústavní cestu, jak odstranit prezidenta z úřadu, pokud dobrovolně nerezignuje. V případě kladného doporučení o tomto kroku, k němuž došlo prozatím jen jednou v 19.století, by pak rozhodoval senát v roli soudní.

      Méně drastickou alternativu nabízí tzv.censure, jakási důtka s výstrahou. Neznám člověka, který by se na spektákl onoho impeachment těšil. Rovněž nelze podcenit závažnost stavu, v němž značně zdiskreditovaný prezident nemůže účinně fungovat. Mimořádně talentovaný Clinton - 52letý "permanentní puberťák" (perpetual adolescent slovy Bob Herberta, NYT, 6.srpna) - tolik bažil po své legacy, světlém místě v historii, jež teď prošustroval za tak trapně málo. Do jaké míry svým zostuzením zostudil prezidentský úřad jako ústavní pilíř? K dispozici máme docela optimistický precedent. Pád Nixona nezpůsobil nějakou trvalejší škodu. Víc o dopadu Clintonova skandálu budeme vědět teprve až vyjde další číslo či čísla Polygonu.

            Vážená redakce,
      jak víte, v pondělí 21.září , když započal jednak nový židovský rok, jednak zasedání Valného shromáždění OSN, kde k delegátům promluvil prezident Clinton, americká veřejnost spíš sledovala televizní přenos jeho čtyři hodiny trvající svědecké výpovědi před velkou porotou 17.srpna. Právní výbor kongresu  dal souhlas ke zveřejnění, spolu se spoustou materiálu (2.800 stran), včetně tzv. phone sex, erotického dialogu Clintona s Lewinskou v červenci 1996, době jeho pobytu v Praze. - Tento asi příliš prostořeký článek jsem poslal Lidovým novinám, které mě občas uveřejňují. Ne ale tentokrát. Proto posílám Vám, že třeba budete sympatičtější

      Williama Jeffersona Clintona tak v televizním interview 18.září charakterizoval Robert Reich, jeho bývalý ministr práce a trvající zastánce jeho politické orientace, k potvrzení skutečnosti, že i banální epizoda se může rozkošatit v pořádné zemětřesení. Věda o chaosu tomu říká "motýlí efekt." Může zatřepetání křidélky bělásků v Brazilii způsobit tornádo v Texasu? Může laškovné zamrkání stážistky Moniky v Bílém domě zapříčinit globální hospodářský úpadek?

      Připomeňme si: V občanskoprávní při sexuálního harašení, advokáti žalobkyně Pauly Jonesové vyčenichali Moniku Lewinskou, bývalou stážistku v Bílém domě. O věc se začala zajímat nejen media, ale i Kenneth Starr v roli zvláštního prokurátora, pověřeného už čtyři roky se vlekoucím vyšetřováním všelijakých Clintonových počinů. Od ledna 1998, kdy pod přísahou popřel existenci jakéhokoliv sexuálního vztahu s Lewinskou, Clinton mnohokrát opakoval touž lež svému štábu, spolupracovníkům, ministrům, kteří, jako například M.Albrightová, ho pak veřejně vehementně hájili. V televizním projevu, s prstem karatelsky zvednutým, ujistil národ o své naprosté nevině. Současně ale činil všemožné zabránit Starrově týmu vyšetřovatelů dopátrat se skutečného stavu věcí. Již nešlo o pouhou erotickou eskapádu, ale o trestní čin křivé přísahy (perjury) a bránění průchodu spravedlnosti (obstruction of justice). Taková je přece zkušenost, potvrzená precedentem Nixonovy vynucené rezignace na prezidentský úřad, že horší než prohřešek je snaha ho zatajovat. Vzdor rostoucímu nedostatku iluzí o Clintonově pravdomluvnosti, v průzkumech veřejného mínění valná většina (přes dvě třetiny respondentů) vyjádřila přednost nevěnovat se příliš privátním nechutnostem, nýbrž hodnotit předáky podle jejich počínání v úřadě a ne v posteli. Ekonomii se dosud vede dobře, národ je s Clintonem takto spokojen.

      Začátkem srpna Monika Lewinská přinesla vyšetřovatelům modré šaty s šedobílou stopou po Clintonově semeni a šest hodin vypovídala o svém intimním poměru po dobu 18 měsíců a o pokusech, jak aféru ututlat. Starr poslal prezidentovi soudní příkaz (subpoena) svědčit před velkou porotou. Něco takového v trestní věci se stalo poprvé v dějinách USA. Vzdor naléhání poradců, Clinton odmítl jít k soudu a vypovídal čtyři hodiny televizním přenosem z Bílého domu. Týž den (17.srpna) přečetl národu své přiznání s neblahým dopadem. Pustil se do svých proslulých verbálních piruet, tvrdil, že odpověděl truthfully (pravdivě), že jeho odpovědi byly legally accurate (přesné, správné), že ale jeho vztah k Lewinské nebyl appropriate (vhodný, přiměřený). Projev zakončil útokem na vyšetřovatele Starra. Celkový dojem: lítost, podrážděná zloba ne nad vlastním počínáním, ale nad skutečností, že přistižený se z toho nemůže vyvléct tak, jak se mu v minulosti dosud vždy podařilo.

      Notně si ublížil tvrzením, že při orálním milování nedošlo z jeho strany k sexuálnímu styku (který v lednu místopřísežně popřel), ale došlo ze strany Lewinské, neboť ona se takto činila, kdežto on, pasivní příjemce, se jí ani nedotkl. V televizních interview tuto nehoráznost s vážnou tváří obětavě obhajovali jeho advokáti, urážejíce inteligenci národa (slova úvodníku v The New York Times).

      Dlouho očekávaná Starrova zpráva dorazila k právnímu výboru Sněmovny reprezentantů  v pátek 11.září, přední noviny ji otiskly v plném rozsahu (445 stran), byla k dispozici v Internetu a za pouhé čtyři dni na pultech v knižní podobě. Megatonáž privátních, až pornografických detajlů Starrův mluvčí zdůvodnil odkazem na opakované Clintonovo tvrzení, že k sexuálnímu styku nedošlo a tudíž i nemohlo dojít ke křivé přísaze. Zde se tedy lze dočíst o 37 návštěvách v Bílém domě, 48 darech, desetinásobném orálním milování i s takovýmito detajly: 31.března 1996 prezident ve své úřadovně Oval Office (medii promtpně přejmenované na Oral Office) si pohrával s ňadry a genitáliemi Lewinské, vsunul jí doutník do vaginy orosit, marinovat, pak vyjmul, mezi zuby vychutnávat obohacené aroma. Morální pilíř národa s pořádnou puritánskou tradicí. Hlava zbylé velmoci ve světě.

      Jakkoliv přetrvává pozitivní hodnocení Clintonova politického počínání, jeho osobní kvality si pochvalují už jen černoši. Kamkoliv se teď Clinton pohne, setkává sese zatracujícími, dříve naprosto nevídanými, protestními plakáty - mnohé jsou vtipné, všechny dost kruté (Ozark Caligula např.). Už 115 novin ve svých úvodnících se domáhá jeho rezignace. Politici, na něž čekají volby v blížícím se listopadu, dávají přednost se s Clintonem nevidět. V Bostonu, Thomas M.Finnegan, předseda sněmovny státu Massachusetts, toho nejliberálnějšího v Unii, prohlásil, že v porovnání s Clintonem, Nixon vypadá jako morální gigant.

      Stejně jako příbuzné si nevybíráme nepředvídatelné katastrofy. Gorbačov odjel na důležitou státnickou cestu za Atlantik a dřív než tam mohl promluvit, k návratu ho přimělo zemětřesení v Arménii. Po katastrofě se zveřejněním Starrovy zprávy, Václav Havel přistál ve Washingtonu jako zcela první významný návštěvník. Dramatik absurdního divadla, tvůrce řeči ptydepe a chorukor, přivítán verbalizujícím eskamotérem jiného druhu, "mimořádně schopným lhářem" (pochvalná slova senátora Bob Kerreyho), "člověkem zcela immuním vůči jakémukoliv pocitu hanby" (černošský velebníček a Clintonův důvěrný přítel Jesse Jackson). PRAVDA VÍTĚZÍ - surreálné motto současné české reality. Český prezident, který si za své principy nežít ve lži odseděl řadu let ve zdravotně neprospěšném kriminále, dekoruje Clintona Řádem Bílého lva - dvouocasového samce. Obtížnou roli spoluúčasti na tiskové konferenci prezident Havel zvládl jak se jen nejlíp dalo. O svém hostiteli se vyjádřil jako od příteli, u něhož stojí a nemíní se distancovat. Novináři druhý den psali, že Havel také nebýval příliš monogamní, to že už je česká nátura. První dáma Dagmar dokonce vystupovala ve filmu zcela nahatá. Něco takového by věru bylo obtížné si představit v případě Hillary, natož její předchůdkyně Barbary Bushové či dokonce Eleanor Rooseveltové.

      Starrovým metlám dosud není konec. Právní výbor Sněmovny rozhodl zveřejnit ono video se čtyřhodinovou Clintonovou výpovědí před velkou porotou. K televiznímu vysílání pro veřejnost a svět došlo v pondělí 21.září, den kdy začal nový židovský rok a též tradiční zasedání Valného shromáždění OSN. Navíc došlo ke zveřejnění 2.800 stran materiálů, mezi nimiž je i text tzv. sexu po drátě (phone sex),  jímž se Clinton s Lewinskou obšťastňoval v červenci 1996 za svého pobytu v Praze.

      Jaké bude řešení? Při nejmenším censure - nejpřísnější forma důtky, při nejhorším tzv.impeachment - časově náročný, politicky explozivní proces odstraněním z úřadu. Přibývá hlasů, podporujících řešení formou rezignace. "Ano, prezident by měl rezignovat. Opakovaně lhal americkému lidu a zradil jeho důvěru." Tato slova (vytáhl jsem z Internetu), pronesl před čtvrt stoletím tehdy mladičky politik Clinton na adresu Nixona, který vskutku rezignoval. Clinton se takovému kroku  dosud urputně brání.

      Monika Lewinská je vlastně fenomén. Podařilo se jí získat obrovskou pozornost veřejnosti, sdělovací prostředky se štvou v honu za novinkami, z nichž i ty nejbanálnější mohou dát do nebezpečného pohybu ceny na světových burzách - a přitom nikdo ze sebedychtivějších zájemců neslyšel její hlas: je to třeba pištivý sopránek nebo snad imitace Louis Armstronga? Je obětí či spolupachatelkou či dokonce energickou iniciátorkou sexuálních radovánek, jejichž dopad už vážně zranil presidenta jediné zbylé supervelmoci a třeba ho i vystrnadí z úřadu?

      Taková už je ironie dějin, že Lewinská se dostala do povědomí světa v souvislosti s občanskoprávní žalobou dlouhonosaté Pauly Jonesové, někdejší úřednice v Arkansasu, ve věci údajného sexuálního harašení, jehož interpretaci ad absurdum prosadily americké feministky právě za podpory tohoto prezidenta, Williama Jeffersona Clintona. A teď ten pokrok hrozí být oprátkou jejich idolovi. V devadesátých letech došlo k dramatickému růstu takových žalob, a nelze se divit. Žalobkyně v průměru získávají náhradu škody ve výši 1,8 milionu dolarů. Vyšší justiční instance včetně Nejvyššího soudu (např. Meritor versus Vinson, 1986) se již vyjádřily v tom smyslu, že k zločinu harašení dojde i tehdy, když pouhým slovem by vzniklo nepříznivé, nepřátelské prostředí, atmosféra (hostile environment). Rovněž už převládl názor, vylučující dobrovolnost intimního vztahu mezi osobami v nestejném služebním postavení - nadřízený s podřízenou, četař s desátnicí. To údajně je vždy důkazem "zneužití moci" (abuse of power). Šéf a sekretářka, jakkoliv iniciativní, dychtivá, se pomilují na kancelářském stole, ale podle uvažování juristů to nikdy nemohou být spontální, dobrovolné slasti, vždy je na nich otisk palce utlačovatele. Takto už dopadly stovky případů, s následným finančním břemenem provinilce či aspoň jeho vyhazovem ze zaměstnání.

      V armádě to je ještě horší, tam zasahuje stanný soud. Nejvyšším velitelem všech branných sil je právě Clinton, který nikdy uniformu nenosil, poněvadž se této povinnosti úspěšně a nikoliv zcela počestně vyhnul. A v Bílém domě se jako prezident podílel na erotických hrátkách s mladičkou stážistkou. Lze si vůbec představit markantnější nepoměr oné závislosti na moci?

      Přitom to byla hodně ordinérní aférka, která, slovy výtečné novinářky Maureen Dowdové, svou banalitou ničí reputaci mimomanželských odskoků.

      Tato Monika, víc ambiciozní než atraktivní, se zamiluje do ženáče, o generaci staršího. Ten naznačuje, že za tři, čtyři roky bude zas svobodný a třeba si ji vezme. Jenže daleko dřív se jí nabaží, ona brečí, domáhá se lásky a své trápení si nenechává pro sebe. Vypovídává se celkem jedenácti lidem, včetně svého psychoanalytika.

      Feministkám, které úspěšně uštípaly, existenčně zničily daleko menší provinilce (např.senátora Packwooda, z úřadu vypuzeného), vznikl problém, jak uhájit jejich oblíbeného Clintona a přitom se vyhnout oprávněnému obvinění z pokrytectví. Nejednotné řady poskytovaly různé interpretace.

      Jednak tady máme Moniku - oběť. Zranitelná, využitá, zneužitá, zamilovala se do charismatické osobnosti, fantazírovala, že se s ní jednou snad i ožení.  Poskytla mu své téměř ještě nedotčené tělo, aniž o její duši jevil sebemenší zájem. Vykonávala potupné fellatio na kolenou buď v komoře bez oken nebo na záchodě, nebo v Oval Office, prezidentově oficiální úřadovně (medii promptně přejmenované na Oral Office), když zrovna telefonoval s kongresmanem při řešení problémů s nasazením americké armády v Bosně. Při příležitosti jiného telefonátu, tento státník - labužník jí pokynul, aby přistoupila a zaúřadovala mu v poklopci. Dívenka tupená, trápená, přes půl hodiny čekala v dešti, než se dostala do Bílého domu na pouhé dvě minuty a pár polibků, než prezident odspěchal na státní večeři s mexickým prezidentem.

      Pak tu ale máme zcela jinačí Moniku: všelijakými milostnými eskapádami už pořádně protřelého rozmazlence z bohaté rodiny. Značně ambiciozní oportunistka a nelze usilovat o metu vyšší, než je americký prezident. Zásluhou vlivných rodinných kontaktů se dostala na stáž do Bílého domu a při první příležitosti se snažila na Clintona přilepit. Což se jí podařilo.

      Clintonovým velkým vzorem byl John F. Kennedy. Ten ale měl Marylin Monroeovou kromě jiných, též značně kvalitních milostnic. Slečna Lewinská při intimitách bažila po ejakulací, Clintonem jí odpírané ("poněvadž ji ještě dost dobře nezná," tvrdil), neúspěšně se domáhala soulože a po spatření filmu Titannic mu to dala dokonce písemně. Rozepínala si kalhoty na nahém těle bez spodního prádla, o oslavách padesátin prezidenta, obklopeného všelijakými prominenty, se jí podařilo hmátnout mu do rozkroku. Když znovu dychtila po fellatio, 16.srpna 1997 ji prezident odpudil tvrzením, že se chce polepšit a už nikdy víc. Zprostředkoval jí záviděníhodné zaměstnání u americké mise při OSN, což jí ale nebylo dostatečně dobré. Posílala mu pohlednice plné lásky a též s nápady, jak reformovat školství. Sice nedorostla do role pomstychvivé ďáblice  ve filmu Fatal Attraction ("Osudová přitažlivost") v podání Glenn Closeové, ale nic moc příjemného to beztoho být nemohlo, když přiměla Clintona k varování, že vyhrožovat americkému prezidentovi je trestný čin. Ve vzácném okamžiku sebekritické reflexe připustila, že "nikdo jiný s ním tak špatně nezacházel jako já." A modré, prezidentem osemeněné šaty si schovala buď na památku nebo za jiným účelem, případně s historickým dopadem.

      K hodnocení Moniky se už leckdo rozporně vyjádřil. The New York Times mezi mnohými dopisy uveřejnily dopis čtenářky z Jižní Karoliny, nechápající, proč by se tehdy již dospělé a tolik agilní slečně Lewinské měl prezident či kdokoliv jiný omlouvat. "V jejím věku jsem už byla čtyři roku vdova, s pětiletým synem. Já jsem se musela rozhodovat a být odpovědna za všechno své počínání," napsala.

      Tytéž NYT uveřejnily stať Katie Roipheové. Autorka, jejíž rozumné soudy již v minulosti způsobily hodně nevole v militantních řadách, předložila přesvědčivé argumenty o zneužívání moci, oné abuse of power, oběma účastníky tohoto dramatu, byť případně jen v podobě slaďácké banality. Tak si vyberte.

      Číňané si už vybrali. Z Beijingu oznámili, že Monika byla agent KGB, poslaná zničit prezidenta USA. Dost se jí to - ovšem s jeho notným přičiněním - povedlo.

      V pondělí 21.září, Valné shromáždění OSN zahájilo své už tradiční zasedání. K delegátům a potentátům promluvil prezident Clinton a dostalo se mu nevídaných ovací. Americký národ ale tuto slávu nesledoval, neboť seděl u televizoru, soustředěn na čtyřhodinový přenos Clintonovy svědecké výpovědi ze 17.srpna před velkou porotou. Právní výbor Kongresu dal souhlas ke zveřejnění, spolu se spoustou materiálů (2,800 stran), včetně tzv.phone sex, erotického dialogu prezidenta se stážistkou Monikou Lewinskou v červenci 1996, době jeho pobytu v Praze.

      Nemyslím, že jsme se někdy tak dlouho dívali na obrazovku, na tutéž tvář, a rozhodně jsme dřív neslyšeli svědectví o takových intimitách, ze zvukového záznamu dřív vymazávaných, v tisku jen vytečkovávaných. Během 240 minut trvajícího maratónu se občas v dolním koutě obrazovky objevil portrét našeho prostopášníka, který jako hlava zbylé supervelmoci promlouval v New Yorku o metle mezinárodního terorismu.

      Což se ti Američané úplně zbláznili, což ten zvláštní vyšetřovatel Kenneth Starr se úplně utrhl z řetězu? Nikoliv, on nemíní řádit v roli novodobého Savonaroly, ale snaží se dopátrat skutečného stavu věcí, jímž není mimomanželská aférka, ale trestní čin křivého svědectví (perjury) a bránění průchodu spravedlnosti (obstruction of justice). Horší než ten který hřích je snaha ho zatajovat, na to máme precedent v Nixonovi a jeho nucené rezignaci z úřadu.

      Clinton, obviněn ze sexuálního harašení v občanskoprávní při Pauly Jonesové, pod přísahou popřel existenci sexuální pletky se stážistkou Lewinskou, a když se pak objevily magnetofonové záznamy a oděv se stopou semena, pustil se do svých proslulých verbálních piruet. Snažil se dokázat dokazatelné - že při orálním milování nedošlo z jeho strany k sexuálnímu styku, že on byl pouze pasivním příjemcem pozornosti Lewinské. Jen ona se údajně dopustila. Právě proto se tým Starrových vyšetřovatelů pouštěl do pátrání po dalších a dalších podrobnostech, nechutnostech, aby znicotnil Clintonovy legalistické racionalizace. Přitom došlo k prezidentově veřejné potupě, mnohonásobně značnější než váha jeho trapného poklesku. "Hanba a smutek," taková je vesměs reakce v národě, jehož ženská polovina projevuje víc tolerance a pochopení.

      Původní šok už dost pominul, vstřebal se, kibicování o orální lásce přestalo být tabu. Nicméně, co je moc, to je příliš, došlo se do stavu přílišné saturace. Veřejnost, znechucena přívalem zvěstí, se nevraživě obrací k jejich poslům - sdělovacím prostředkům, údajně skandalizujícím, zbytečně ty trapnosti rozpatlávajícím. Znovu se začíná připomínat, že media jsou nepominutelným služebníkem mezinárodního terorismu, této ultimální, nejradikálnější formy public relations. Bez jejich ochotné spolupráce vytrubovat do světa výkony teroristů, by jejich krvavé dílo přece ztratilo smysl.

      Jak akurátní jsou informace, které se na nás řítí tiskem či elektronickou cestou?  Před odvysíláním zmíněného svědectví jsme byli varováni, že uvidíme jiného Clintona - agresivního, neschopného kontrolovat svůj explozivní temperament.  Vůbec tak se ale nestalo, celou tu dobu prokurátorského trápení se dovedl ovládat. Ale i po odvysílání nám sdělovací prostředky poskytly dost opačné hodnocení. Je to snad nevyhnutelný trend budoucnosti? Lance Morrow, vynikající muž pera, v eseji "Potíže s přítomným časem" (Time, 30:března 1998) vysvětluje Clintona jako genia přítomného času, prvního prezidenta poststrukturalismu. Podle principů francouzského teoretika Jacquese Derridy, realita je pouze "text", vhodný pro nekonečné interpretace a lingvistické manipulace. Pravda je ve vjemu aktérů. Však proto Clinton ve své výpovědi tvrdil, že obě verze skutečnosti, jak on ji poskytl a jak ji prezentovala orální aktivistka Lewinská, mohou být obě správné, i když se vlastně dost vylučují.

      Důkladný rozmach Internetu dodává další dimenzi s nejspíš nekontrovatelným dopadem. Poskytuje příležitost k mnohonásobným vstupům, k podílnictví na nepravostech. Právě v těchto dnech on-linemagazín Salon dal do oběhu zprávu, že Henry Hyde, stříbrovlasý a všeobecné vážený kongresman - a předseda právního výboru, který dal souhlas ke zveřejnění Clintonovy výpovědi - si před třiceti lety mimomanželsky zahřešil. Hyde ovšem v této věci nikde křivě nepřísahal, novinářům se přiznal k "mladistvému pochybení" (tehdy už měl 40 roků) a zdůraznil, že takový nátlak či spíš vydírání ho neodradí od výkonu funkce, jíž byl pověřen.

      V této souvislosti se začalo mluvit o sexuálním maccarthyismu, bezohledném počínání rozdrtit nepohodlnou osobu s odkazem na její údajné počínání kdysi v minulosti. Obě politické strany, jak Demokraté tak Republikáni, se od této taktiky oficiálně distancují a navíc oznámily, že neposkytnou finanční podporu těm ze svých kandidátů, kteří se sníží k negativní kampani a očerňování oponentů.

      Nicméně toto očerňování se nadále pěstuje, vidím to denně na televizi v souvislosti s bitkou o senátní křeslo D`Amata, které mu chce uzmout konkurent Schumer. Začátkem listopadu budou volby. Třetina senátorů a všichni členové sněmovny (435) se budou ucházet o přízeň voličů. V nejnovějším průzkumu veřejného mínění (Time, 28.září) se zjistilo, že mírná většina respondentů (53%) hodnotí Clintonův charakter, jeho mravní kvality, být na úrovni průměrného člena Kongresu.

      Kandidáti za Demokratickou stranu, kteří v předchozích volbách usilovali o prezidentovu pomocnou ruku, se teď od něho houfně distancují. Převládá obava, že skandál s Lewinskou by mohl potřísnit i je. V Bostonu, Thomas M. Finnegan, předseda sněmovny státu Massachusetts, toho nejliberálnějšího v Unii, prohlásil, že v porovnání s Clintonem, Nixon vypadá jako morální gigant.

      Už delší dobu nelze nacházet v politické kariéře příliš magnetismu. Rozhodně to není cesta k (legálnímu) obohacení. V privátní sektoru si lze vydělat mnohonásobně víc. Teď zásluhou sexuálního maccarthyismu, rostoucích praktik detajlně, bezohledně se štourat v minulosti kteréhokoliv kandidáta, přitažlivost politické dráhy ještě víc utrpí. Už teď máme zprávy o předpokládaném dopadu: George Bush mladší, syn bývalého prezidenta a nynější velmi populární guvernér Texasu, s nímž se počítalo jako s kandidátem Republikánské strany na prezidentství v roce 2000, již oznámil svůj nezájem o takovou poctu. Za mlada to byl značný divoch - ženy, víno, radovánky - čili dejte mi pokoj, vlezte mi na záda či někam.

      Roste váha tzv.Broderova zákona. David Broder, vážený veterán žurnalista deníku Washington Post, formuloval zákon, jehož podstatou je toto: Kdo projeví zájem stát se prezidentem této země, tím projevuje a dokazuje svůj povážlivý mentální defekt, který od za kandidatury automaticky diskvalifikuje.