Kdysi jsme hořekovali nad úhorem, že vychází tak pramálo solidních, poctivých knih. Po svém přesunu do Ameriky jsem se začal topit v oné záplavě. Jako student na Kolumbijské univerzitě v New Yorku jsem od profesorů (mezi nimiž byl i Zbigniew Brzezinski, můj klausovsky suverénní, bohorovný mentor), obdržel několikastránkový tzv.syllabus - instrukce, o nástinu a požadavcích kurzu, spolu s literaturou povinnou a doporučenou. Žádná skripta, jak člověk byl zvyklý z Prahy, ale seznam aspoň stovky titulů, račte si vybrat. Další břemeno svobody. Ti se snad zbláznili, to nikdy nepřečtu, to ani neprolistuju.

      Teď jako kantor si počínám nejinak. Na podzim budu učit jednak mezinárodní právo, jednak srovnávání postkomunistických pořádků či spíš nepořádků. Pro zápolení s touto šlamastikou jsem vybral čtyři texty, jen paperbacky, aby to konzumenty moc nestálo. Deset titulů budou mít k mání v tzv.reserve library na pár hodin denně, a s další takovou stovkou, seřazenou buď abecedně nebo tématicky, se mohou seznámit v regulérní knihovně s výpůjční lhůtou tří týdnů.

      Naše škola (Binghamton University, New York) je průměrná velikostí (asi 12.000 studentů) a prý nadprůměrná kvalitou - tak se poněkud nevěřícně dočítám - a má knihovnu s asi dvěma miliony svazků, jichž ovšem stále přibývá. Dnes jsem si sedl k monitoru ověřit si rozsah sortimentu v mé branži. Po naťukání písmena S (Subject) jsem se dozvěděl, že Sovětský svaz tam má přesně 5000 titulů, komunismus - 4658, socialismus - 3745, revoluce - 1422. Czechoslovakia jich má 574, což je míň než lesbianism (611), ale víc než sebevraždy (468) či vraždy (468). Tématice kanibalismu se věnuje jen 29 spisů, zmrzlině tři a žvýkací gumě jedna.

      Police v našich kancelářích překypují knihami v soukromém vlastnicví. Naprostou většinu jsme si nekoupili, dostáváme je gratis od nakladatelů - tzv.complimentary copy. Stačí vyplnit ústřižek, napsat tam název výuky, kde by se to snad mohlo hodit, a vrátit adresátovi bez nalepení známky. Štědrost tohoto komplimentu má racionální jádro, totiž předpoklad, že ten který jejich výrobek se nám zalíbí natolik, že ho předepíšeme studentům, kteří ovšem budou muset platit plnou cenu. Ne každý zdroj se takto rozdává: zejména nakkladatelství univerzitní poskytují své novinky on approval - 60 dnů k ochutnání a účet bude zrušen, jestliže dojde k rozhodnutí studentům to předepsat jako text. Tomuto širokému oboru, občas označovanému jako Slavic Studies, se hodně věnují některá jak komerční (např.Westview, M.E.Sharpe, St.Martin`s, The Free Press), tak univerzitní nakladatelství (Oxford, Cambridge, Princeton, Duke, též Indiana University Press v Bloomingtonu, kde o rozvoj těchto studií se tuze zasloužil Václav Hlavatý, vynikající matematik světového kalibru).

      Je toho zkrátka hodně. Některé autory znám osobně, jiné jen podle jména nebo vůbec ne. Nedávno mě jedno jméno zmátlo: Peter Ramet. Potkali jsme se na sympoziu v Iowě. Teď se dočítám o autorovi, vlastně autorce Sabrina Peter Ramet. Že by náhoda, oženil se snad? Nikoliv. Nechal se chirurgicky předělat na vědkyni.

      Knižní návaly v kancelářích řešíme pravidelnými čistkami. Návštěvníky z České republiky vítám také proto, že si některé mé přebytečnosti odvezou.

      Na americký trh přijdou desítky, stovky knih - denně. Nejvlivnější noviny The New York Timesuveřejní denně jednu recenzi (na rozdíl od recenzí tří koncertů rockového randálu). Jinak tomu ale je s pravidelnou nedělní přílohou Book Review. V nejčerstvějším vydání (36 stran) jsem napočítal 14 podrobných recenzí, 10 kratších a 11 sdělení o nových, "zaznamenání hodných" (noteworthy) titulech. A spousta inzerce, samozřejmě. Například celostránková reklama na knihu Rona Rosenbluma Explaining Hitler, jak vysvětlit Hitlera, s děťátkem Adolfíkem na obálce. Vlivný zdroj Publishers Weekly z téhož dne uveřejnil 37 recenzí beletrie (fiction), 32 literatury faktu (nonfiction), plus další v několika kategoriích jako náboženství, poezie či knihy pro děti.

      Znalec ošidností trhu mi kladl na srdce, abych při podpisu a případném handrkování o autorské smlouvě víc než procentům honoráře (z knih nikoliv na trh dodaných, ale tam prodaných, samozřejmě) věnoval pozornost ochotě nakladatele utratit na propagaci opusu. A to se mu právě nebude moc chtít, inzerce je drahá. Taková jedna stránka s děťátkem Hitlerem přijde na pětimístnou sumu v dolarech, postačila by autorovi na celoroční živobytí.

      V televizní debatě odborníci se o účinnosti inzerce vyjádřili zdrženlivě, až skepticky. Tvrdili, že knize víc prospěje ústní podání, že jeden doporučí jinému. Pozvání do televizního studia k rozpravě o díle ovšem tuze pomůže, ne ale tolik, jako pořádný, sdělovacími prostředky zaznamenaný skandál. Když třeba žárlivá milenka provrtá autora kulemi a jeho věrolomný život visí na vlásku.
      Mezi bestsellery se nezřídka vyšvihnou prvotiny neznámých začátečníků (nebo i známých, jako třeba naší krajanky Ivany Trumpové, která však napsání díla za úplatu přenechala zcela gramotné osobě). Spíš než romány příitahují příběhy ze "skutečného života," čtenář k nim má blíž, může se s nimi spíš ztotožnit.

Tabulka nejlíp prodávaných titulů (z 12.7.1998) vypadá takto:
Na prvních čtyřech místech vévodí memoáry (zpěváka, sportovního redaktora, herce, žurnalisty), na pátém místě je biografie Rockefellera, zakladatele dynastie.

      Záření mezi bestsellery může být jen jepičí, ale občas vydrží dlouhé měsíce. V trvání již 208 týdnů teď mezi nonfiction vede John Berendt s knihou "Půlnoc v zahradě dobra a zla" (Midnight in the Garden of Good and Evil) o záhadné smrti mladého muže v městě Savannah. V kategorii fiction nejdéle - 53 týdnů čili téměř již celý rok - se udržuje "Studená hora" (Cold Mountain), líčení cesty domů zraněného vojáka poražené Konfederace s doby občanské války.

      Sedl jsem k monitoru dozvědět se víc o těchto bestsellerech. V naší univerzitní knihovně s 2 miliony svazků nic takového ale nemáme. Zato u jména Škvorecký Josef máme 37 titulů (jeho knih nebo knih o něm), 38 Václavů Havlů, 39 Milanů Kunderů a 128 Franz Kafků.

      Zcela nejnovější tam je kniha o slavném mladičkém udavači Stalinovy éry: Informer 001 - The Myth of Pavlik Morozov. Autor Yuri Druzhinikov, adresou University of California at Davis.

      Světem tedy obchází strašidlo globalizace, amerikanizace, macdonaldizace, ani Česká republika se příliš nebrání. Z opačného konce Atlantiku nezřídka importuje to někdy úplně nejhorší (např. televizní slaďáky či krváky či obojí v jednom), aby pak na dovoz dobrých hodnot už nezbylo (např.toleranci k člověčí jinakosti a naopak přísnost na hanebné politiky).

      Rovněž bych se přimlouval za zavedení americké praxe zvát do televizního studia a před rozhlasový mikrofon autory právě vyšlých knih. Pokud něco takového již snad v Praze existuje, nepostřehl jsem. Do stověžaté matičky jsem se letos vypravil sledovat nejen předvolební klání, ale také být u porodu a křtu mé nové knížky. Nutkání se o tom zmínit mi zchladila důrazná infromace, že něco takové nesmí, neboť to čpí neplacenou reklamou. Americké komerční stanice a o to víc veřejnoprávní PBS (Public Broadcasting System) si naopak autory pravidelně zvou rozprávět o jejich nových opusech.

      Tato PBS pětkrát v týdnu věnuje hodinu u kulatého stolu, jemuž předsedá pohledný Charlie Rose, vystudovaný právník ze Severní Karoliny. S hosty mimořádného kalibru jako je třeba Henry Kissinger či ona příšerná Madona setrvá od první do poslední minuty. Zpravidla ale absolvuje tři témata, s větším počtem účastníků. Zrovna včera tam měl čtveřici, zabývající se knihami: někdejšího mogula, prezidenta jednoho nakladatelství, viceprezidenta druhého nakladatelství a šéfredaktorku vlivného časopisu Publishers Weekly. Čekal jsem druh lamentací v Praze pravidelně slyšených - že lidé nečtou, knihy nekupují ač tedy podle údajů Statistického úřadu v r.1997 v ČR vyšlo 9841 knižních titulů; že v distribuci převládají nesolidní pologramotní lajdáci, a když knihu knihkupci přece jen dodají, ten ji nakladateli s velkou pravděpodobností beztoho nezaplatí. Náklady rostou, na všem se tratí, zkrátka hrůza, blížící se apokalypsa.

      Američané zněli jinak, totiž dost optimisticky. Situace že sice není příliš nádherná, ale přece jen docela dobrá a lepší, než před rokem. Průměrný věk národa se zvyšuje, se šedivěním přibývá zkušeností a zájmu víc se dozvídat. Čili k nevíře. Odběhl jsem k Internetu ověřit si tak růžovoučká tvrzení a od U.S.Census Bureau jsem se dozvzěděl předběžný odhad prodeje knih za období leden - duben tohoto roku 1998: 4, 07 miliardy USD, vzrůst měsíc co měsíc, v porovnání s předchozím rokem.

      Čtveřice dobře informovaných odborníků rovněž tvrdila, že dobrý rukopis určitě svého nakladatele najde, i když by to byla prvotina začínajícího, úplně neznámého autora. Jako příklad ze sousedství uvedli počínání hollywoodské společnosti Miramax, úspěšné právě proto, že kvalita zboží jí není lhostejná. Problém je ale v nedostatku dobrých rukopisů. Spousta Američanů si myslí, že se musí prosadit jako autoři - ne třeba jako neurochirurgové. Vztah, kontakt, komunikace, spolupráce mezi nakladateli a medii by však měla být značně lepší, zdůraznila čtveřice.

      Ačkoliv náhlý, mnohdy nečekaný šlágr může dosáhnout statisícového nákladu, prodej tří tisíc hard-cover - tedy nikoliv paperbacků - lze pokládat za úspěch. Na otázku, jak se kdo podílí na prodeji knihy za maloobchodní cenu, řekněme, 25 dolarů, jsme se dozvěděli: 12 dostane knihkupec, 3.5 autor, 2 na výlohy se skladováním. Unikla mi zmínka o podílu pro distributora, získu pro nakladatele, ale velkými písmeny jsem si stačil poznamenat výši výloh s výrobou takové knihy:pouhé dva dolary , tedy méně než desetinka celého obnosu.

      Na otázku, k jakým největším změnám došlo v posledním desetiletí, tato optimistická čtveřice souhlasně uvedla dva trendy. Jednak novou technologii, kvapem se zasluhující o rostoucí kvalitu a snižující náklady výroby. V Chicagu koncem května na knižním veletrhu BEA (BookExpo America) se návštěvníci například seznámili s produkcí paperbacku, trvající 25 vteřin.

      Jednak to pak je i rozmach veleobchodů (zvaných superstores, též megastores). Největším z gigantů, utlačujících, vytlačujících a vykupujících nezávislé knihkupce, je Barnes and Noble, řetězec 481 obchodů, k nimž letos přibyde dalších 60. Prý to ti zdatní nezávislí přece jen zvládnou, donuceni k zvýšení kvality servisu.

      Kolos B+N převálcuje maličké konkurenty s vervou, s jakou si počíná Delvita vůči českým hokynářům, ale i jemu hrozí novinka v podobě Internetu. Bývalý zaměstnanec Wall Streetu Jeff Bezos na základě zjištění že z jednoho a půl milionu knih v anglické řeči v oběhu, žádná prodejna jich nemá na skladě víc než 10 procent, se stal multimilionářem. Odstěhoval se do Seattlu na opačný konec země, dal dohromady databázi s tím víc než milionem titulů, a oznámil, že otevírá "největší knihkupectví na světě." Zákazník pomocí Internetu kontaktuje adresu amazon.com a přednese požadavek spolu s číslem své kreditní karty. Bezos elektronickou cestou snadno zjistí, kde je požadovaná kniha k nalezení a zájemci vyhoví, do jednoho až dvou dnů dodá. Za tři roky roky už takto obsloužil 2.25 milionu zákazníků ve stovce zemí, mezi nimiž patrně budou už i někteří Češi a letošní obrat se odhaduje na 350 milionu dolarů. Bezos má minimální náklady, nemusí platit nájemné a štáby prodavačů nebo utápět plno peněz (v případě B+N to je 1,5 miliardy USD) za zboží v regálech, teprve čekajících na zákazníka. Zákazník platí kreditní kartou předem, Bezos dostane peníze okamžitě, kdežto on na platby svým věřitelům má lhůtu šesti týdnů - dost dlouhá, finančně výhodná a využívaná doba při velkých obnosech. Jak se dalo předpokládat, tato amazonská novinka už zrodila několik imitátorů. (Zmínka již v NK, č.36/1997).

      Hosté u kulatého stolu moderátora Charlie Rose nad takovými novotami ale neztráceli dobrou náladu. Prý tohle je sice pravda, ale dosavadní zkušenosti s internetovým nakupováním spíš potvrzují zkušenost, že čtenář se s Amazonem spojí, zjistí si, co potřebuje, ale pak přece jen raději dojde do prodejny, která není jen prodejnou, ale i příjemným společenským prostředím, kde se lze porozhlédnout po knihách, sednout k prolistování do klubovky k nabídnuté kávě za nevtíravých zvuků klasické hudby v pozadí. Lze se tam takto i seznámit s ženou či mužem svých snů, což u elektronického Bezose doopravdy nelze.

      Tato neoddiskutovatelná výhoda mě nikterak nepřesvědčuje. Novota internetového nakupování získává na pořádné síle. Týdeník Time si tento trend vybral jako hlavní téma (20.července 1998) a uvádí varovné údaje. Elektronické nakupování prozatím představuje jen zlomek 8.5 trilionu USD americké ekonomie, ale i tak: nynější obrat 15,6 miliard dosáhne v roce 2000, tedy už dost brzo, odhadovaných 175 miliard. Veřejnost si rychle přivyká  na nákup za zvýhodnělé ceny posezením u monitoru a vyťukáním pár instrukcí. Můj synátor si například takto pořídil nový kompjutr za snad jen poloviční cenu, rovněž si objednal letenku a rezervoval auto na letišti v San Francisku. Novinku už začínají značně pociťovat služby, které mívaly na taková zprostředkování monopol - cestovní kanceláře, prodejny automobilů, burzovní makléři, všelijací cesťáci.  Encyclopaedia Britannica, solidní firma s 230 letou tradicí, už propustila svůj celý štáb prodavačů, kteří nám zvonívali u dveří, nabízejíce 32 svazků za 1.250 dolarů. Kdo, zejména z mladé generace, bude ochoten platit takovou sumu, několik metrů knih skladovat, v nich si listovat, když potřebnou informaci si vyloví v Internetu?

      Naše čtveřice optimistických odborníků přece jen závěrem výjádřila oprávněnou chmuru, způsobenou právě tou mladou generací, která už pokládá Internet za něco přirozenějšího, jim bližšího, než je právě tradiční kniha, o jejímž osudu se debata u kulatého stolu konala.

      Po přistání v USA, návštěvník jako první tiskovinu asi uvidí deník  s příhodným nápisem USA TODAY - hodně barevných fotografií, spousty reklam, velké titulky, a pokud vůbec nějaké zpravodajství, tak jen události domácí. Ostatnímu světu je věnováno tolik prostoru jako mapě o počasí. A to jsou ty jediné celonárodní noviny, k mání od Alabamy po Aljašku.

      Sametová Praha po skonu řady deníků (Český deník, Lidová demokracie, Metropolitan, Prostor, Telegraf a teď naposledy Práce) jich má pořád víc než New York s víc než desetinásobným počtem obyvatelstva. Zahynul tam i výtečný Herald Tribune, na jehož stránkách se pravidelně vyskytoval legendární Walter Lippmann. Zbyly jen dvoje noviny skutečně světového formátu - The New York Times a Wall Street Journal.

      Američané si potrpí na tradici zřejmě proto, že jí zas tak moc nemají. V Kalifornii lze zahlédnout plakety s nápisem HISTORICKÁ PAMÁTKA na domech, poté co se dožily 50 let. (Ústavu už ale mají víc než 200 let, v podstatě stále stejný vládní systém, každé čtyři roky pravidelně prezidentské volby, ať se děje, co se děje.) Jedním z považovaných dlouhodobých výkonů jsou právě tyto The New York Times, započaté 18.září 1851; tehdy stály jeden cent - setinu dolaru. Každý výtisk má svou číslici, římskou i arabskou. Noviny č.4.230 oznamovaly zavraždění Lincolna, v č.38.654 zavraždění Kennedyho. Písmen CXLIV čili 50.000tého vydání bylo dosaženo v březnu 1995. Teď v červenci 1998 jsme se vyšplhali na CXLVII - 51.222. Nashromáždit po výtisku NYT od prvního dne by vyžadovalo délku či spíš výšku přesahující mrakodrap Empire State Builsding o několik set metrů. Noviny vycházejí každý den. Války, povodně, krach na burze 1929, krach v elektrické síti 1967, když se New York ponořil do totální tmy (a za devět měsíců na svět přišlo rekordní množství dětiček) a NYT stále vycházely. Zastavit je dovedly jen stávky zaměstnanců, bouřících se proti modernizaci výroby. Teď už je po dobu jedné generace klid. Na rozdíl od manuálních pracovníků, novináři tam nejsou nejlíp placeni, s vysvětlením, že kompenzací je jim prestiž zaměstnavatele.

      Nepřestávám se podivovat na výkonností tohoto zdroje. Na opačném konci světa dojde k neštěstí druhý den si o tom mohu přečíst nejdůkladnější podrobnosti. Projevy předáků prezentované verbatim. Reportáž z bostonského maratonu se jmény všech desetitisíc účastníků a v jakém čase že doběhli či se dobelhali.

      V New York City teď NYT v týdnu stojí 60 centů a v neděli dolar. Čím dál od města, tím jsou noviny dražší. Nebýt inzerce, výtisk by možná přišel na stovku. Denní vydání má něco přes 100 stran, nedělní pětkrát či i vícekrát tolik. Zkrátka stav precizně definovaný jako information overload - převaha, přílišný náklad na hřbetu podlamujícího se konzumenta. Nestačí mi představivost, abych pochopil schopnost tohle včas dodávat abonentům a prodejnám do vzdáleností 5.000 kilometrů. Nad prériemi vypadl z poštovního letadla jeden takový výtisk a zabil pasoucí se dobytče.

      Mně to zabíjí každou neděli, vzdor všemožné snaze s tím pospíchat a pak už víc listovat než číst. Jsem obětí, vsugeroval jsem si, že nelze jinak - bez této pravidelné kupy papírů bych si připadal jako nahý neinformovaný ignoramus.

      Jenže, jenže: když pak člověk rok co rok odletí na pár měsíců někam do zámoří, po návratu nedostatek onoho zmeškaného bohatství informací nepociťuje, vůbec se nedomnívá, že by byl něco podstatného zmeškal.

      V České republice se již rozmohl prodej knih za snížené ceny. Stánkaři nabízejí své zboží v ulicích a v Praze i ve vstupních prostorách do metra. V USA se s takovým tovarem nemusí do deště či do podzemí překážet spěchající veřejnosti, ale do specializovaného tzv. bargain store. Rozhoduje bezohledná účetní kalkulace: v krámu, nájemním prostoru, každá kniha zabírá místo, za které se musí draze platit a tudíž šup pryč se zbožím, které se neprodává, ať ztráta dále neroste. Příležitost daná novinkám, aby se na pultu uplatnily, je drakonicky krátká. Pár měsíců a pak ven s tím, ortel vyřčen. V onom potupném výprodeji lze pak v témže roce vydané, jakkoliv kvalitní, dílo s původní cenou 19,95 USD koupit za míň než jeden dolar. Tak jsem se například obohatil sbírkou moudrých esejů juristy od Nejvyšší soudu.

      Tento druh byznysu se liší od počínání amerických antikvariátů, tzv. second hand books (z druhé ruky). Tam se totiž knihy prodávají ne za zlomek, ale za vyšší než původní cenu. Takových obchodů existuje v zemi kolem deseti tisíc. Jejich provozovatelé jsou neorganizovaní, nikterak zkoordinovaní individualisté. Tvrdí, že problém není knihu prodat, ale koupit, k dodání bažícímu klientovi. První vydání Hemingwayovy prvotiny, kde ji najít?

      Na scéně se ovšem objevil všudypřítomný Internet. Již existují služby jako ONSERVICE LINE BIBLIOFIND a servis ABE (Advance Book Exchange), zprostředkovatelská služba, zařizující kontakt mezi stranou, která se chce knihy zbavit a stranou, která ji dychtí získat. Antikvariáty se právem strachují nejen takové konkurence, ale též iniciativy, s níž přišel Barnes and Noble, největší knihkupecký kolos v zemi. Z dosavadního počtu téměř 500 obchodů se sice jen šest specializuje na knihy z druhé ruky, ale i tak: podle čerstvé zprávy, B+N v místě Paramus, státu New Jersey, otevírá právě takové prostory o celkové výměře 62.000 čtverečních stop, což sice nedovedu přepočítat na čtvereční metry, ale nepochybně jich bude dost.

-  -   -

      Už leta, desetiletí, v USA existuje tzv.vanity press - trh marnivosti, ješitnosti či nevyhnutelnosti z hlediska netrpělivého, nikde nevyslyšeného autora. Proto si vydání knihy sám zaplatí: Na ní nebude uvedeno "Vlastním vydáním", ale zdánlivě něco méně ponižujícího, jako například Vantage Press, pravidelně inzerující takové služby.

      Koncem 80.tých let technologie natolik pokročila, že printer, který teď dělá 600 DPI (dot-per-inch), je téměř nerozeznatelný od ofsetu, že barevné fotografie jsou vysoké kvality. Vítané novoty zrodily tzv. on-demand-book- printing - produkce knih podle okamžité potřeby. Potřeby byznysu. Na rozdíl od oněch trhů marnosti, knih, které s výjimkou autora, jeho příbuzných a přátel nikdo nechce, zde se snaží uspokojit poptávka po knihách, které již nikde nejsou k nalezení (out-of-print). Zejména internetové nakupování cestou kolosu Amazon přispívá k rostoucímu zájmu o případně exotické, obskurní, periferní, na trhu nedosažitelné tituly.

      Ta která firma tedy zvažuje, zda udělat dotisk, reprint. Buď knihu mají v databázi, v digital library, a když nemají, tak za 100 dolarů se o to s použitím čistého, neposkvrněného výtisku knihy postará scanner. IBM InfoPrint 400 za půl hodiny vyrobí knihu, 300 stran, výrobní náklady 5 dolarů.

      Německý gigant Bertelsmann, který nedávno spolkl přední americké nakladatelství Random House, právě oznámil zahájení takové produkce, tisku podle potřeby trhu, značené zkratkou POD (print-on-demand wing).

-   -   -

      Komerčně se rovněž dobře daří produktům s mluveným slovem, audiokazetám s textem románů zkrácených i nezkrácených, literaturou faktu, literaturou odbornou, poezií, humorem, žánrem pro děti, tématikou náboženskou, jíž se prodá hodně.

      Značné procento těchto konzumentů sedí za volantem a není se co divit: průměrná vzdálenost denního dojíždění do práce je 50 kilometrů. Rozsah této americké země zpravidla nepříjemně překvapí návštěvníky, kteří se musejí smířit se skutečností, že vskutku nelze po snídani v New Yorku dojet k obědu do Chicaga a večeřet v Los Angeles. Právě v Los Angeles můj český přítel, lékař, nemaří čas trávený za jízdy (či, případně za popojíždění metr po metru) a věnuje se poslechu kazet s informacemi z medicinských časoopisů, které by pak doma beztoho musel číst. Pravidelně jsem jezdíval na redakční schůzky do Toronta, vzdálenost 500 kilometrů. Několikrát jsem přejel tuto zemi po prázdných dálnicích, nikterak nepřipomínajících nervy drásající autobahn Mnichov - Hamburg. Hudba by ukolébala, neusne se ale při poslechu řízného dramatu.

      Ale i v České republice značně skromnějších rozměrů se poslech literatury těší rostoucímu zájmu. Tak mě ujišťovala Dr.Jindřiška Nováková, tvůrkyně firmy Audiostory, s vysvětlením, že to je zvyk, zachovaný z doby rozhlasových her. Ty umožňovaly košatění naší imaginace se zavřenýma očima. Rovněž tak můžeme očím a případně i nervům dát odpočinout vypnutím televizní obrazovky. Mezi americkými zákazníky nedominují nostalgici zašlých časů. Průzkum potvrzuje, že jejich nadpoloviční většina se získala teprve v posledních dvou letech.

      Prodej audioknih dosahuje v USA ročního obratu 2 miliard USD. Audio Publishers Association, organizace těchto podnikatelů, si rovněž pochvaluje nižší výlohy se skladováním (kazeta je menší než kniha) a poměrně vysoké ceny, které se ještě nikomu nepodařilo příliš zredukovat.

      Stejné zkušenosti, stejná dilemata jsem kdysi prožíval jako čerstvý graduant a nyní jako obstarožní kantor, jehož končící studenti se rozhlížejí po obživě v univerzitním prostředí: rozeslat spoustu žádostí, obdržet zamítavé odpovědi, že jsou sorry, že zrovna nemají žádnou vacancy, ale dají na seznam zájemců, kdyby něco přišlo, že dají vědět, atd. Tedy zklamání, frustrace, pěkná otrava, jenže za nějaký čas se zpravidla něco najde. A třeba se sejdou dvě, tři nabídky najednou, s následným břemenem krušného rozhodování. Při výběru jakou dát váhu těm kterým, i vzájemně se vylučujícím, kritériím?

      Výše platu, samozřejmě, ale důležitější je délka pracovní smlouvy a zejména zda jde o tzv. tenure track pozici, z níž vzejde kýžená definitiva, nevyhoditelnost, považovaný luxus existenčního zajištění v tom neblaze nejistém kapitalistickém světě. Amerika je země hodně veliká, 5.000 či kolik kilometrů od Atlantiku k Pacifiku. Táhne mě to spíš k moři nebo do hor? Vodní lyže nebo sněžné lyže, Florida či Colorado? Nebo Kalifornie, kde lze mít od obojího?

      Nelson Rockefeller, někdejší guvernér státu New Yorku, se pustil do nákladného projektu vybudovat univerzitní síť, jíž by přetrumfl tu kalifornskou. Jenže i kdyby byl od Pacifiku k Atlantiku přetáhl co nejvíc nositelů Nobelovy ceny, nikdy nemohl konkurovat s lahodným kalifornským počasím. I když se tam konají občasná zemětřesení, i když se tam prý každým rokem pobytu pozbývá jeden bod na škále inteligence, jak poznamenal veleúspěšný divadelní autor Neil Simon.

      Někdo by chtěl být blízko rodného města a příbuzenstva; někdo zas co možná nejdále. Možnost dosažitelnosti velkého města má svou váhu. Na prériích Středozápadu lze z Iowy dojet do Chicaga na výtečná operní představení, ale nestihlo by se to ze Severní Dakoty, na kulturní povyražení chudičké jako jižanský primitivní Arkansas, rodná končina Billa Clintona. Kdo ale dá přednost půvabům přírody před operou, byl by na správné adrese v Dakotě Jižní.

      Koncentrací kvalitních učilišť (Harvard, M.I.T., Tufts, řada dalších) a též kvalitního kulturního vyžití se právem honosí oblast Bostonu. Prestiž zaměstavatele se dá zjistit ze speciálních publikací, tlustých fasciklů s podrobnostmi o všemožných ukazatelech, s hodnocením od prvního do posledního místa, jakoby šlo o ligovou tabulku. Hodnocení jednak celkové a jednak podle jednotlivých oborů. Například univerzita v Tucsonu, pouštním státě Arizoně, se těší značné prestiži v oboru astronomie (průzračná obloha, rekordní viditelnost, největší hvězdárna) a ethnografie (původní indiánské obyvatelstvo). Mezi významnými kriterii figuruje i vybavení knihovny, jemuž se přikládá větší váha, než bych byl kdy postřehl kdekoliv v Evropě. A rovněž se těší značně větší návštěvnosti. Knihovny jsou otevřené každý den v týdnu, často až do půlnoci, bezplatná výpůjční doba pro studenty je pár týdnů, pro profesory déle.

      Poskytnu obrázek knihovny z mého působiště (State University of New York at Binghamton, zhruba na půl cesty mezi New York City a Niagárou na kanadské hranici): k červnu 1997 knih měla 1,599.135, časopisů 7.810, mikrofilmů 1,586,613, hudebních záznamů 115,692 a map 123,825. Napřed zamířím do tzv. Reference Library, kde najdu potřebné zdroje, například 20 svazků, obsahujících informace, kde získat jaké granty. Kompendia s tématikou jako Census, Vládní dokumenty, Soudní dokumenty, Filmové recenze a též Gay, Lesbian and Bisexual Studies. Vážně. Kdo zabaží, může mít k dispozici Lesbian Periodical Index, tucty takových zdrojů.

      U některého z monitorů si zjistím existenci požadované knihy a na kterém poschodí ji vyhledat. Jestliže není k mání, nutno vypsat papírek s žádostí o inter-university loan, běžnou praxi výpůjček. Monitor ukáže, která knihovna vlastní požadovaný titul. Spojení přes web se natolik zdokonaluje, že to outsider jen těžko stačí sledovat.
      Knihovna se naplňuje až k prasknutí a přísun nových titulů neutuchá.
      Od některých nakladatelství se odebírá veškerá produkce, v případě těch ostatních rozhodují knihovníci, specializovaní podle vědních oborů. Nám kantorům se neupírá jakási iniciativa: když o něco máme velikánský zájem, můžeme požádat a prosadit nákup, ke kterému by jinak třeba nedošlo.

      Rozdílné, mnohdy vzájemně se vylučující, zájmy ovšem neprospívají kolegiální harmonii. Zboží je stále dražší a ubývá nejen prostoru, ale i štědrosti z rozpočtové kasy. Historik se třeba domáhá nákupu mikrofilmů diplomatické korespondence Washingtonu s Čínou v třicátých letech: jenže to by přišlo na hodně tisíc dolarů. Historik nejspíš neuspěje, pokud by neprokázal užitečnost takových dokumentů i pro jiné badatele.

      Dopad vlivu jedinců s širokými lokty lze pozorovat při procházce knihovními koridory. Poněvadž jsme škola pokroková, zatížená mudrci, kteří leta letoucí bájili o krásách a humanismu Sovětského svazu, kteří si nemohli vynachválit hrůzy čínské kulturní revoluce (remarkable social engineering v jejich úchylném chápání), proto jsme nashromáždili tuny marxistického braku. Poněvadž se i hodně věnujeme světu islámskému, do knihovny pravidelně dochází značný počet časopisů s arabskými kliky háky. Také tam máme několik ročníků Politické ekonomie z dob normalizace, objednávku zařídil český profesor, nyní na penzi. Nevím, který podivín se postaral o přísun Nové mysli, děsivě nudných traktátů z téže doby. Teď to tedy zabírá místo, aniž by se toho kdo dotkl.

      Periodika stojí plno peněz. Jejich vydavatel nezřídka účtuje dvojnásobnou výši předplatného institucím na rozdíl od soukromých abonentů - praxe připomínající hanebný systém dvojích cen pro cizince a domorodce v ČR.
      Občas jsme žádáni vyhodnocovat užitečnost odbíraných časopisů. Jestliže bych chtěl objednat nějaký nový, budu případně požádán, abych doporučil zrušení odběru něčeho starého. Další komplikace a případně kolega se rozkatí, poněvadž zrovna sedí v redakční radě ohroženého zdroje.

      Každý týden pošta přinese reklamní materiály o novinkách. Nabídka Archives of the Soviet Communist Party and Soviet State: zásluhou dohody státního archivu v Moskvě a Hooverova Institutu v kalifornskému Stanfordu se tak světu dávají k dispozici miliony dosud supertajných dokumentů, je to na mikrofilmech, 2.000 už jich je k mání. Cena 1 mikrofilmu je 150 USD, při odběru více než 1.000 kusů pak po pouhých 94 USD, ale i tak. Nemyslím, že bych s takovou iniciativou uspěl. To v porovnání tlustospis s detajlním kádrovým profilem sovětských papalášů (The Biographical Dictionary of the Former Soviet Union - Prominent People in All Fields From 1917 to the Present) je pakatel za pouhých 270 dolarů. Rozhodně nebudu objednávat An Anthology of Western Marxism - from Lukacz and Gramsci to Socialist-Feminism, poněvadž něco tak náramně pokrokového už škola automaticky obdržela. V třicetistránkové brožuře nakladatelství Grove/Atlantic nacházím nabídku Havlových sebraných dramat. To bych mohl objednat, byť to není zrovna politologie. Blíže této naší politické pavědě nepochybně bude opus autorky jménem Carol Skalnik Leff, The Czech and Slovak Republics: Nation Versus State. Též nezapomenout na videa. V nabídce firmy The Video Project nacházím cosi o českých skinech (The Death of Ales Martinu - 28 minut za 125 USD) a záznam o posametovém vývoji (After the Velvet Revolution - 57 minut za 150 USD).

      Každý rok tato naše knihovna pořádá výprodej. První den účtuje několik dolarů za kus. Poslední den lze obdržet zbytky za pár haléřů, i s krabicí na odnešení. Knihovním prostorám se tak uleví. Ale co když já zrovna budu někdy potřebovat něco z toho vyhozeného? Nutno pak sednout ke kompjutru a požádat o výpůjčku z knihovny, kde to ještě nevyhodili.

      V Praze se uskutečnil Týden zahraničních Čechů :od 28.června do 4. července, tedy na poslední chvíli, než skončí divadelní sezona, než se národ  rozprchne na dovolené a město zavalí hordy turistů z ciziny. Záštitu nad akcí převzalo ministerstvo zahraničích věcí a rektorát Karlovy univerzity, poskytnuvší své náramné prostory Carolina. Spolu s Dr.Stanislavem Broučkem z Ústavu etnografie Akademie věd se o uspořádání nejvíc zasloužila švýcarská odbočka SVU (Společnosti pro vědy a umění, pokud snad někdo neví).

      Než se pustím do některých podrobností, tak spěchám s přiznáním, že ledacos jsem zmeškal - tu odskok do televize nebo k mikrofonu v rozhlase a pak návrat do USA před závěrem týdne. Z osobního pozorování a názorů jiných účastníků, závěr z toho mám jednoznačný. Organizačně zvládnutá akce se povedla, stála za to, odcházeli jsme obohaceni. Stačilo porovnat s prvním polistopadovým kongresem nejvýznamnější exilové organizace, tehdy na právnické fakultě. Tam jsme jako zmatené slepice pobíhali od dveří ke dveřím s označením, jež se nedala pořádně dešifrovat. Současně probíhalo tolik panelů, že počet řečníků byl větší než posluchačů. Beznadějně zpožděné programy, poněvadž mnozí přednášející urputně ignorovali předem stanovený časový limit, navíc pak tlačenice v menze při nákupu vuřta. Zkrátka trapné potíže růstu.

      Nic takového v tomto roce 1998. Večer před zahájením se konalo společenské setkání, s vínem a dalším občerstvením, a za hanebné horko s téměř nedýchatelným vzduchem organizátoři věru nemohli. Rovněž problém s jmenovkami nezavinili oni, ale reklamní agentura, jíž tento úkol zadali. Totiž: jestliže jmenovky jsou od toho, aby umožnily snadné přečtení, nemají vypadat tak, jak vypadaly -  bledě strojem naťukáno na papírku s tmavozeleným pozadím. Zájemci o identifikaci se museli nakládět ke klopám neznámých osob, na pár centimetrů od hrudě brejlit na prsní bradavky případně pohoršených dam, v této háklivé době sexuálního harašení.

      Ráno v staroslavných prostorách, kde jsme kdysi, hodně dávno, promovali, vešlo akademické procesí - rektor, mnoho mangificencí v talárech s řetězy a žezly, varhanní doprovod, pár milosrdně krátkých projevů, zdravici prezidenta Havla přečetl Ivan Medek. Po přestávce, znovu s vínem, jsme se odebrali do tzv.modré posluchárny, něco tak pěkného na naší americké univeriztě nemáme. Poněvadž jsme nebyli rozprostřeni do tuctu panelů ve víc než poloprázdnu, zde všech 200 či kolik míst bylo obsazeno.

      V informačním centru ochotné studentky se snažily vyhovět jakémukoliv dotazu,  bulletiny o právě probíhajícím programu byly k dispozici. Pokud za dva roky dojde k zopakování takového Týdne, jak přislíbeno, přimlouval bych se za zřízení iinformační tabule, kam přišpendlovat vzkazy.

      Nezávidím roli moderátorů. Musejí dohlížet na disciplínu řečníků dodržovat časový limit. Nebo dojde k zádrhelům jako když přednášející dáma z Paříže žádnou přednášku připravena neměla, nervozně se pustila do zcela nezajímavých reminiscencí svého odchodu do exilu, omlouvala se, že není zvyklá hovořit před tolika lidmi, a stále dál se totéž vleklo a předseda vymýšlel způsob jak tuto trapnost ukončit. Moderátoři měli svízelnější úkol v diskuzní části, po ukončení referátů. Ačkoliv většina diskurtérů mluvila k věci (t.j. tématům předneseného), nejeden se pustil buď do vlastní přednášky, nebo rozprávět proto, aby byl slyšen, neboť nepochybně se rád sám slyší (případ mluvčího jednoho senátora - spíš bych řekl mluvky, který v každé větě řekl aspoň dvakrát "prostě" a ani jednu větu koherentně nepřivedl ke konci) nebo podrobně začal prezentoval případ svého osobního příkoří, nebo se pustil do útoku ad hominem (např. obvinění Alexandra Vondry, velvyslance ve Washingtonu, že je lhář, ano, sprostý lhář). Dodatečně salutuji moderátorům (Alexandru Tomskému, Karlu Hrubému, Pavlu Pecháčkovi), kteří  takový druh debatování přece jen dovedli zvládnout.

      V kuloárech jsem zaslechl kritiku, proč byly na programu dvě přednášky s totožnou tématikou (integrace ve Švýcarsku), a proč nic o Německu, Skandinávii a Kanadě, když tam mohla být i Argentina? Třeba tomu bylo proto, že nikdo takový se nepřihlásil k účinkování.

      Proč mezi řečníky bylo jen nepatrné procento místních neexulantů, občanů, kteří nikdy neemigrovali. Inu proto, že to přece byl týden zahraničních Čechů.
      Za vskutku závažný nedostatek, který bych doporučoval odstranit na příštím takovém shromáždění, by bylo také uvedení panelu, který by se zabýval zkušeností navrátivších se exulantů s adaptací v rodné zemi. Významná, třeba i ožehavá, bolestivá záležitost. Jak řekla jedna diskutující dáma: "Z USA jsem se před čtyřmi roky vrátila do vlasti a moje zdejší zkušenost byla horší než cokoliv, co jsem kdy zažila v exilu. Proto se natrvalo vracím do Ameriky."

      Každé pronesené slovo zaznamenávalo zařízení, obsluhované mlčenlivým mužem. Má dojít ke zpracování v knižní formě. Pražské sdělovací prostředky naše sympozium ignorovaly. Pouze jsem v novinách zastihl zprávičku o tuze zajímavé přednášce dr.Libuše Paukertové ze Ženevy, zabývající se statistickými odhady ranné poúnorové emigrace. Vzhledem k méně než radostnému stavu české ekonomie by si byl pozornost například zasloužil panel významných českých podnikatelů v zahraničí o jejich zkušenostech. V průběhu týdne jsem si odskočil na jednu autogramiádu, kde jsem se potkal s Arnoštem Lustigem. Vůbec neměl tušení, že se v Karolinu něco koná. Den poté, v televizním pořadu "Snídaně s Novou" jsem dost razantně kritizoval tuto letargii medií. Po programu jsem se vrátil do Karolina a už tam potkal několik zájemců, mladých lidí, kteří pořad sledovali a hned přišli stihnout co by se ještě dalo.
      Jenže to už byl den, kdy účastníci byli v Černínském paláci hosty ministerstva zahraničních věcí a den poté ve Valdštejském paláci u zákonodárců.
      Výtečně se o vztahu k vlasti vyjádřil Petr Pithart, předseda senátu. Ale i v novinách se již začinají objevovat úvahy, které stojí za zaznamenání, jako například: "Emigranti nezahynuli, naopak mnohdy venku uplatnili své schopnosti a daří se jim dobře, a to jim v očích mnoha domácích opět spíše škodí než prospívá. ... Myšlení české společnosti je bohužel nadále formováno vztahem prosťáčka k úspěšným lidem. ... Politici velmi citlivě vnímají nálady veřejnosti a ta není krajanům nakloněna, tak proč by si pálili prsty." (Jiří Bigas, MF Dnes).

      Na jednom ze společenských večírků v Karolinu, přítel lékař ze Švédska přišel o aktovku. Vydavateli švýcarského Polygonu ukradli 20.000 korun, ale to bylo mimo akademické prostory. Zhruba v téže době se konal sjezd jakýchsi spolužáků. Přijeli též ze zahraničí. Z jejich šestnácti automobilů s cizí poznávací značkou jich bylo přes víkend ukradeno patnáct. Do toho zbylého se loupežníci nemohli dostat a tak ho v rámci mravního rozhořčení aspoň zohyzdili vyrytými hakenkrajci.

      Tedy nashledanou na příštím úspěšném setkání za dva roky, v příštím už tisíciletí.

      SOVĚTSKÝ SVAZ NÁŠ VZOR - to se dřív muselo a ochotní mouřeníni se snažili národu vnucovat i gorodky jako politicky uvědomělé rekreační počínání. Dotáhli to ovšem ke kontraproduktivním výsledkům, s dopadem, že po mnohaleté školní výuce ruštiny se ji nikdo pořádně nenaučil.

      Amerikanizovat se teď nemusíme, ale přesto se tak činí. Kdyby jenom macdonaldizace a baseballové čepice s otočeným kšiltem nazad! Daleko víc mi vadí prznění češtiny, programy českých biografů bez českých filmů či přemíra hollywoodských krváků a slaďáků, zkrátka škvárů, téměř monopolizujících komerční televizi.

      Ocenil bych přejímaní jiných vlivů - například víc tolerance a míň závisti. To ale bude vyžadovat čas, hodně času, vymýtit tak důkladné dědictví věků. Nic by ale nemělo bránit v převzetí užitečných novinek ze zdárně fungujících demokratických států - byla-li by vůle tak učinit. Vůle ale zas tak moc není. Pár příkladů:
Ony conflicts of interest, střety záímů. Zubař Macek, významný představitel vládnoucí strany ODS, se beztrestně obohatí při transformaci (a zničení) knižního velkoobchodu. Ministři - včetně dlouholetého předsedy vlády - nastrkají své příbuzné do dozorčích rad podniků, na státu nikoliv nezávislých. Porovnávám se zprávou New York Times (z 23.7.1998, dne když zrovna píšu tyto řádky) o šesticiferné dolarové pokutě vinařské firmě Mondavi, poněvadž jeden z jejích činitelů věnoval basu vína bývalému ministru zemědělství Mike Espymu. Espy tam přijel na inspekci hmyzem způsobené škody a poněvadž přijal něco darů i z jiných zdrojů, byl donucen k rezignaci a čeká ho trestní soud.

      Netvrdím, že americký systém dělby moci (checks and balances), zakazující členu zákonodárného sboru být rovněž členem výkonné moci, by byl pro Českou repuibliku vhodnější, než britský systém, který naopak vyžaduje, aby každý člen kabinetu měl své místo i ve sněmovně odpovídat se za své počínání.  V Praze poslanec, pověřený ministerskou funkcí, si může, ale nemusí, své poslanecké křeslo (a plat) podržet. Ale ani britská či americká či jakákoliv jiná verze fungující demokracie by nedovolila české praktiky nehorázného zneužívání poslanecké imunity. Zákonodárci čerpají (čili kradou) benzin do služebních vozů pro extra spotřebu svých rodin. Ze zahraničí pašují zboží a se zamáváním poslaneckého průkazu se odmítají podrobit celní prohlídce. V opilosti působí za volantem nehody, ale policie je na ně krátká, poněvadž mají imunitu. Doporučuji seznámit se s americkou ústavou (Čl.1, odst.6), kolik málo imunity mají zákonodárci, bez možnosti jejího zneužívání.

      Opilému Janu Kavanovi se podařilo při odstartování nabourat tři vozy najednou. Odmítl podstoupit zkoušku krve - proč ne. Jak víme z tisku, dotyčný má přehodně másla na své předčasně lysé hlavě: estébácká konexe v Londýně, nepříliš pravdy v záležitosti pašování exilových tiskovin, angažování v kauze západního, hodně levicového boje za mír, opozice proti NATO tehdy a paux pas s generálním tajemníkem Solanou teď. Otevřený dopis osmi signatářů, obracejících se k dezignovanému premiéru Miloši Zemanovi, aby si Kavana, proboha, nevybral jako ministra zahraničních věcí, uveřejnily Lidové noviny (11.7., a přetiskl ND 18.7). V témže zdroji (21.7.) vyšlo sedm článků na téma tohoto prapodivného jmenování. Tereza Brdečková tam Kavana několikrát nazvala lhářem.

      Že by tolik oslňoval osobním šarmem nového premiéra, prokázavšího v jiných situacích pragmatickou přizpůsobivost? Můj zde nejmenovaný přítel sloužil dva roky ve federálním parlamentě za stejnou stranu jako hned vedle sedící Kavan, který na něj celou tu dobu ani jednou nepromluvil. Dostalo se mi ujištění, že tak chladný, nepříjemný člověk se zřídkakdy potká. Ve zmíněných Lidovkách jeho bývalý spolupracovník Vilém Prečan označil Kavana za bezcharakterního člověka, trpícího megalomanií, velikášstvím. Tvrdí, že ruku by mu nepodal a lituje prezidenta, že tak bude muset při jeho jmenování učinit.

      Ivan Mašek, bývalý poslanec (ODA) říká: "Miloš Zeman ukazuje, že mu jde v první řadě o mocenské záležitosti, že se snaží dokázat, jak umí prosadit svůj vliv za každou cenu." Mohl by si tedy za ministra vybrat i vandráka z ulice, jemuž by musel prezident pogratulovat. Ústava ČR zřejmě nezná proceduru, již se v USA  říká confirmation. Důkladné roentgenování a senátní vyslýchání kandidátů, nominovaných do rolí ministrů, podministrů, šéfů armádních složek a zastupitelských úřadů. Mnohaletý senátor John G.Tower neuspěl jako Bushův kandidát vést ministerstvo obrany. V dnešních novinách je zpráva o podobném neúspěchu Daryla L.Jonese stát se sekretářem letectva. Někdy se přezkoumávání kandidáta může zvrhnout v ošklivou politickou bitku, jak tomu bylo v případě vynikajícího juristy Roberta Borka, jehož se nepodařilo prosadit k Nejvyššímu soudu. Notný to kontrast v porovnání s Havlovým náhlým, nějakým prozkoumáváním nezatíženým jmenováním bývalé exulantky předsedat českému Nejvyššímu soudu.

      Poněvadž máme co dělat s rodnou zemí Franz Kafky, premiér Zeman bude prosazovat prověrku (drogy, špionážní konexe, nesrovnalosti v osobním životě, prý i alkohol) členů svého kabinetu po jejich jmenování prezidentem do úřadu. Logika stejně úchvatná jako, řekněme, požadavek složit letecké zkoušky až poté, co kandidát dostal možnost prokázat svůj um pilota letadla, napěchovaného pasažéry. Ex-exulant a nový místopředseda vlády Egon Lánský ale ujišťuje, že "k prověrkám nelze nikoho nutit." (LN, 23.7.).

      Tedy závěr: méně pozornosti o brak tzv.pop culture, více zájmu o zkušenosti fungujících demokracií, čemu se vyhnout, jak si pak lépe počínat.

      Zásluhu na této žhavosti měl jednak prodloužený dopad meteorologického kazisvěta El Nina, jednak mimořádné parlamentní volby, jež měly ukončit politické mezivládí.

      Ruzyňské přistání na fous, pochod novými letištními prostorami - příjemné překvapení;  ne zrovna vřelí kontroloři pasů - to se věru nezměnilo. Taxi služba pozbyla možnost uplatňovat naplno svůj dravčí instinkt, neviditelná ruka trhu už nemůže tak hluboko do kapsy olupovaných pasažérů. Místo tisícovek už tedy jen zaplatit stovky, nebo vlézt za dvanáct korun do městského autobusu. Jezdí přesně na minutu. Ano, proč nezačít s chválou: pražská městská doprava, za 280 Kč koupit permanentku, opravňující po 15 dní k neomezenému používání metra, tramvají a autobusů, lze vstoupit a vystoupit bez kontroly, nevím o jiné metropoli, kde by něco takového bylo k mání.

      Metro jakož i naprostá většina zdí je počmáraná, zohyžďovaná vandaly, které nikdo netrestá. Láteřil jsem o tom v televizi, rozhlase a teď už i v tisku a dostává se mi sympatického přikývnutí.

      Další změny zaznamenány. Krátké sukně již nemohou být kratší, nelze již potkat ženu bez oholených lýtek a podpaží. Přibývá drátěné okrasy ušních boltců, v menším množství i nosu a neméně odhaleného pupečního uzlu. Rovněž přibylo žen ostříhaných hodně nakrátko či úplně dohola. Rozhodně nedělaly dojem čerstvě propuštěných trestankyň. Zavládla podivná móda dámské obuvy ve tvaru bytelných černých kopyt, zmizela fialová saka podnikatelů, přibylo mobilních telefonů do maximální saturace. Zprvu jsem sdílel zapřísahání Miloše Zemana, nemít nic společného s tímto snoby tolik považovaným vynálezem, ale s ohledem na normální telefonní službu dosud problematické kvality slevuji ze svého původního principu.

      Nesvědčí velké moudrosti přijíždět do rodné země autem. I když se podaří úspěšně zaparkovat, okamžitě vzniká potíž s opuštěným vozidlem se ještě někdy setkat. Pravděpodobnost krádeže i sebelíp zabezpečeného majetku je vskutku vynikající a takovou zkušenost rovněž potvrzují pravidelně olupovaní poslanci a ministři včetně ministra vnitra. Tristní cifry: Denně hledají policisté 20:000 vozů. "Najít ukradené auto je spíš náhoda," praví. Buď se rozebere na díly nebo v celku spěchá do ciziny. Nejčilejší jsou gangy Čechů, Poláků a Bulharů. Na dálnici Praha - Brno jsou čilí Ukrajinci (propíchnou pneumatiku na reststopu a nabídnou pomoc) a Rumuni (podél silnice mávat prázdným kanystrem, s nadějí, že dobrý Samaritán zastaví a bude donucen rozloučit se se svým majetkem). Krádeže značně stoupají: v r.1990 škoda 347 mil. Kč , v r.1997 už dosáhla 4 miliardy. Riskantním majetkem se například též stala jízdní kola, do té míry, že pojišťovny je odmítají pojistit.

      Palcové titulky na první straně bulvárního Blesku nám na uvítanou:
VRAŽDA POLICISTY. Rozstříleli ho samopalem. Jeden pachatel dopaden!   DVĚ BESTIE STÁLE UNIKAJÍ. K tomu podobenky dvou docela mírumilovně se tvářících mladíků. Z Lidových novin v článku "Nájemní vrazi stále terorizují společnost" se od psychologa a soudního znalce Slavomila Hubálka dozvídáme, že vraždy spáchané na objednávku jsou pro kriminalisty tvrdým oříškem, jde totiž o zločince s vysokou intelgencí, nájemní vrazi pocházejí často z komunistických, funkcionářských a poslední dobou i z podnikatelských rodin. Milují luxusní vozy, zbraně, bojová umění, kulturistiku, hrací automaty a hazardní hry.
Občas se povede některé takové ničemy chytit a dokonce i odsoudit.
Kéž by to i platilo v případě estébáků! Prozatím byl všeho všudy pravomocně odsouzen jeden estébák. Sociálnědemokratický předák Jaroslav Bašta k tomu poznamenává, že "v mezičase se nám z bývalé politické elity stala elita ekonomická, která bude mít zase ambice být politickou elitou." Však tak se již děje. Přítel zahlédl v jedné zahradě  nápis a pečlivě mi ho opsal: TENTO MONUMENT JE VĚNOVÁN KOMUNISTŮM - CHAMELEONŮM, KTEŘÍ VE DVOU PUČÍCH ROZKRADLI V TOMTO STÁTĚ, CO SE DALO. V ROCE 1948 MAJETEK SOUKROMÝ, V ROCE 1989 MAJETEK STÁTNÍ. ČEST JEJICH PAMÁTCE.

      Loňského roku vyšlo v České republice téměř deset tisíc knih. Letos nával neutuchá. K návalu jsem právě v červnu příspěl jednou knížtičkou (Naši mezi protinožci) a na autogramiádě se sešlo dost zájemců. Všude lze jen slyšet nářky, že lidi nečtou a ještě míň knihy kupují. A teď navíc s ekonomickými potížemi, se zdražováním všeho možného, včetně knih. (Můj někdejší opus Příručka pro zájemce o americký svět se v knihkupectví Academia na Národní třídě prodává po 10 korunách - za ekvivalent 3 amerických haléřů.) Nakladatelé si stěžují, že knihkupci jim neplatí a obě strany si stěžují na lajdáctví a primitivismus distributorů. Můj nakladatel poslal knížku distribuci do Plzně, s nabídkou uspořádat tam s rodným synem autogramiádu. Přišla třírádková odpověď, že nikdo nemá zájem, maucta. Na rozdíl od západních zvyklostí zvát autory do televizního studia nebo před rozhlasový mikrofon k popovídání o jejich nových výtvorech, v Praze není dovoleno ani se zmínit, že to či ono kde vyšlo, poněvadž by to čpělo neplacenou reklamou.

      Ale zato se kopírují jiné americké zvyky, že například politici během předvolební či volební (jaký v tom má být rozdíl?) kampaně ze sebe dělají kašpary.
Štrapáce do Prčic a podobné akce. Předáci v tisícerém plakátovém provedení. Pod výzvou HLAVU VZHŮRU  Václav Klaus se sladkokyselým úsměvem, přesně takovým, s jakým hledíval vpřed Čankajšek na svých oficiálních fotografiích. Pod výzvou ZVOLTE SI LEPŠÍ BUDOUCNOST důkladně vyretušované trio předáků ČSSD  - Zeman, Gross a hezká Buzková uprostřed. (Nějaký vtipálek si pak dal práci a na Internetu poněkud přeházel fyzické atributy trojice, s výsledkem, že Zeman se svůdně nalíčenýma očima špulí rty Buzkové, zatímco Gross získal velká ústa a vůdcovský pohled Zemana. V Lidovém domě tuto tvořivost neocenili.) Pohledný mladý ministr Vladimír Mlynář, v Praze kandidát č.1 Unie svobody a nad hlavou oznámení NORMÁLNÍ JE NELHAT, což v kontextu české reality nutno brát jako surrealistickou provokaci. "Hesla Unie svobody zavánějí kýčem," tvrdí Roman Češka, bývalý místopředseda ODA. "Zeman je politický dinosaurus," tvrdí Michal Lobkowicz z Unie svobody, ministr obrany v Tošovského vládě.

      DOLEVA - NEBO S KLAUSEM? JE TO JEN NA VÁS! Jiránkova karikatura, nejen v plakátovém, ale i pohlednicovém vydání. Vpravo prostor pro nalepení známky, vlevo sdělení kdo si věří, volí Klause.
      MOBILISACE - se "S" stejně jako na vyhlášce z osudného roku 1938 - s neméně urgentním zvoláním k národu: "Volám všechny, kteří chtějí žít svobodně! Volám všechny, kterým není lhostejný osud naší země! Volám všechny odpovědné ženy a muže! Rozhoduje se dnes! Zítra bude pozdě! Volte ODS! " Podepsán Václav Klaus v. r.

      S takovou megatonáží kontrastovala KLIDNÁ SÍLA KDU-ČSL. Lidovci s tímto heslem z minulých voleb 1996 přišli s novinkou, totiž dodat do každé poštovní schránky balíček s volební výzvou, jednou porcí cukru a jednou porcí čaje. Úplatek něco jako (před) volební guláš či náznak budoucnosti s cukrem a nikoliv bičem, jak svého času sliboval Theodor Roosevelt?

      Nejen biče by rádi použili Sládkovci. Jejich příšerný plátek Republika na první stránce velepísmeny burcoval takto: CIKÁNI ÚDERNÝMI ODDÍLY HAVLA. BEZPEČNOST OBČANŮ OHROŽENA! Reklamní experti hodnotili kampaň Sládkovců jako jednu z nejúčinnějších. Též jejich shromáždění byla ta nejnavštěvovanější, aniž by se ovšem daly objasnit motivy, které přiměly davy k účasti.

      KSČM SE NEVZDÁ SVÉHO HLAVNÍHO CÍLE: JSME S LIDMI

Staroměstským náměstím zazněla jednotná vůle našich občanů pro lepší budoucnost. První soudruh Miroslav Grebeníček promluvil: "Musíme ještě pořádně zabrat a využít to, co nabízí parlamentní demokracie." Přesný leninský přístup. Však Vladimír Iljič slíbil a slovo dodržel, že využije možností demokracie, principu třídních nepřátel, a po vítězství ho zruší, právě proto, že to není jeho bolševický princip. "Vrcholem bylo, když někdo z folkových zpěváků začal zpívat, že za komunsitů se špatně nežilo, v létě bylo teplo, v zimě sněžilo." Inu, lidé zvláštního ražení, kteří dovedli poroučet i větru, dešti. Tak oznamovaly Haló noviny, v řeči, která patřívala Rudému právu.

      Dost mě děsili Důchodci za životní jistoty, starci v mém věku, penzionovaní lampasáčtí oficíři, vylézající z útrob hodně narudlého trojského koně. Kremličkova primitivní message se vlastně scvrkávala v tu jedinou, skutečně neoddiskutovatelnou jistotu: skončit v krematoriu. Socioložka Jiřina Šiklová  napsala: "Můj kladný vztah k životu ovlivňuje přesvědčení, že lidi jsou víc blbí, než zlí, a proto protagonisty DŽJ neobviňuji ze zlého úmyslu, ale z té druhé možnosti. ... Za současný stav může generace těch, kteří dnes za tyto chudé důchodce mluví."

      Žhavý červen pocuchával nervy nejednomu z komentátorů. Například bostonsko-pražský filosof Erazím Kohák obvinil Klausovu ODS z jednoznačného návratu před Listopad, uchylování ke stejným praktikám, policejní brutalitě, stranickému kádrování, nejotřesnější jsou karikatury, ODS vláčí předvolební diskusi bahnitým kanálem někdejšího agitpropu. Rovněž si to odskákala Světová obchodní organizace WTO, která ve filozofově interpretaci převzala úlohu Brežněvovy doktriny. Ano, prosím. (V článku "Návraty před listopad" Slovo, 13.6.).

      Kupoval jsem skoro všechny noviny. Trafikant s přesvědčivě bolševickou vizáží na mé úšklebky o kvalitě soudružských Haló novin, odsekl, že on se o politiku nezajímá. Našel jsem jinou prodejnu, jejíž majitel mi moc doporučoval Právo, s dovětkem, že Ruďase pravidelně čte od mládí, což s ohledem na jeho věk by vedlo zpátky až k Vítěznému únoru.

      Na rozdíl od tisku se nemohu současně dívat na víc než jeden televizní kanál. O nedělním poledni přepínám z ČT 1 na Novu, kde která politická debata bude razantnější. V utkání dvou nejhlavnějších gladiátorů, Zeman vítězil. Na rozdíl od Klause si nemusel dělat poznámky na papír, dělal dojem, že to má v hlavě líp uspořádáno, jeho přednes byl spíš žoviální, téměř dobrácký, v kontrastu od jeho pichlavého, příliš profesorského, bohorovně sebevědomého, neomylného soka.

      Že bych přeháněl? "Já nepřijímám slůvka "omyly" a "nezdary", " odpověděl Klaus v Lidových novinách na otázku o případné nedokonalosti jeho bývalého vládnutí. Pár dní poté, v interview v témže zdroji, Karel Schwartzenberg připomněl Bismarckův citát: velikost státníka se měří tak, že se od jeho inteligence odečte jeho ješitnost.

      Prozatím bezkonkurenční unikát, nazvaný Kotel, uvedla Nova: v aréně malých rozměrů, napěchované asi tak stovkou nabroušených občanů. Jeden politik je dotazován, přerušován, překřikován a takový virvál docela zdatně zvládá čertice paní Jílková v roli moderátorky.

      Ještě jeden unikát Novy, který asi nemá ve světě obdoby. Poněvadž by mi to v Americe nikdo nevěřil, ofotografoval jsem obrazovku a přivezl domů důkaz. Totiž:  večerní vložka Počasíčko, v níž rosnička nevylézá ze sklenice, ale diváci hledí na frontal nudity - tedy nikoliv nahotu na frontě, ale na slečnu, realisticky nahatou, neodchlupenou, jak se smyslně protahuje, pak pomalu kalhotky natahuje, neřekne ani slovo, a meteoerologické údaje jsou poznamenány jakoby křídou v rámu obrazu, do něhož vstoupila, pokud by se o údaje snad někdo zajímal. Slečna se začne oblékat - čím slunnější předpověď, tím pomalejší pohyby, zdálo se mi. V zimě je třeba kvapná.

      Takovéto Počasíčko se pravidelně vysílá jen večer, což mi způsobilo zklamání, když si mě pozvali do studia v pořadu Snídaně s Novou a jen co jsem dopovídal, dostavila se tuze půvabná slečna s předpovědí počasí, plynule se rozpovídala a nesundala ze sebe ani nitku.

      Přemíra kulturních příležitostí, poněvadž byl červen a sezóna ještě neskončila. Objevil jsem Lyru Pragensis - kultivované pořady a prostředí, jakoby salón zašlých šlechtických dob. Vstupenka za 60 korun. Na koncert do Rudolfina požadováno desetkrát tolik. Cizincům včetně nás hanebných emigrantů se účtuje aspoň dvojnásobek, jen tak na ně. Znovuotevřenou kavárnu Slavii zavalují přespolní návštěvníci. Když třeba si s někým v klidu popovídat, lépe zajít na téže Národní třídě do kavárny Ganny`s nebo do velmi příjemného kulturního prostředí vily Portheimky na Smíchově. Lze se dobře za málo peněz a s ochotnou obsluhou najíst U Rozvařilů v sousedství Bílé labutě.

      Zájemcům o značně jinou zkušenost doporučuji odchod do Nerudovy ulice a vstup sklepením po schodech na terasu novinky Petit Maison. Šel jsem tam s partou kumštýřských celebrit. Krásný pohled na Prahu, trošku jiný pohled na menu, přivezl jsem si ho na památku a cituji ceny - dosud ještě v korunách: polévka consomé 69, rybí 99, předkrm salát 190, hlavni chod tagliatelle s lanýžovou omáčkou rovněž jen 190, jiné tagliatelle, ale již za 390, zmrzlina 190.

      Z nápojů nejlacinější bylo pivo (pivo Lobkowitz, 0,3 l., jediný druh k mání) za 39, v porovnání s kávou a čajem za 49, vodou Perier za 105. Sedmička francouzského vína bílého od 780 do 5.990 a červeného od 950 do 5.505. Spropitné není zahrnuto v cenách. Jídla připravil a ceny kalkuloval Isaak-El Majnaoui Hachmi. S tímhle jménem si třeba majitel (Bazaar, s.r.o.) dělal legraci, s cenami ale nikoliv.
      Obsluha byla příjemná, nenucená, ale na to mohla mít vliv zář divadelních a filmových hvězd u našeho stolu. Tak jak jsem se rozhlížel, všechny stoly byly obsazené nikoliv cizinci, ale domorodci z rostoucí obce zbohatlíků.

      Mimo Prahu jsem se téměř nedostal. Zajel jsem do Říčan navštívit manžele Steigerovi, misionáře mnohá leta v Indonésii, pak v Ekvadoru, nyní v rodné zemi. Dosud neztratili optimismus ke své práci. Ten oprávněně pozbyla navrátivší se krajanka z USA, jež si vyvzdorovala návrat rodinného majetku - chateau, zámečku, adresou Roztoky u Prahy. Překážky z míst oficiálních, okrádání ze všech stran, už jsou v tom utopeny miliony, velmi neveselá a přitom dost typická zkušenost.

      Zákon dovoluje nám cizincům pouze jeden měsíc pobytu a dostalo se mi varování, že přetažení lhůty by se mohli na ruzyňském letišti všimnout a obdařit mě značnou pokutou. Tedy jsem vlezl do autobusu s konečnou zastávkou v Železné Rudě, přešel do Německa a s razítkem v pasu zpět do Čech, kde právě proběhly volby. Netvrdím, že jsem nad jejich výsledkem jásal, ale oddechl jsem si: Důchodci se do parlamentu nedostali a Republikáni (Sládek, Krejsa, Vik a celá ta odpudivá parta) z něj vypadli. Parlamentní prostory opouštějí bývalí ministři jako Bratinka, Kočárník, Stráský, Vodička, loučí se předseda Uhde, přelétavý ekonom Wagner, lžijuristka Noveská, komunistický generál Vacek - celkem 89 jich mizí, každý s extra výslužkou 134.000 korun. S výjimkou Prahy, sociální demokraté vyhráli ve všech krajích. Tisk zaznamenal dialog Petry Buzkové, jejich přední kandidátky v hlavním městě, s funkcionářkou Janou Volfovou, při sledování volebních výsledků : "A do prdele a do prdele. - Půjde to do prdele. - To to v tý Praze teda dopadlo, viď, Petro? - A mám se jít utopit hned, nebo stačí zítra? - Zítra. - tak fajn." (LN, 27.6.)

      K žádným tragediím nedošlo, o život přišel pouze brouk, pozřený neuspěvším předákem Kremličkou. Přehodně se ztrapnily agentury zkoumající názory veřejnosti. V případě odhadů preferencí pro stranu důchodců se spletly o 200 procent, v případě Slávkovců o téměř 100 procent. Čekat se spíš dal opak, podcenění odhadu jejich hlasů, za předpokladu, že řada Sládkových voličů se tazatelům raději nepřizná, stejně jako by pomlčela o zálibě v pornografii.

      Na závěr zmínka o rasových ošidnostech. V naší rodné zemi se menšinám příliš nedaří a problémy se prozatím řešily odsunem obyvatel nebo rozdělením státu.  Povážlivě se rozmnožila menšina romská, dříve cikánská, a s tím i problémy, jejichž úspěšné vyřešení je v nedohlednu. Moji rasově nezcela bělostnou manželku nikdo v Praze nezmlátil. Jen jeden popuzený občan na ni v blízkosti Václavského náměstí vykřikl, ať že maže zpátky dio Rumunska. (Ujišťuji, že nežebrala.) V metru ubylo nenávistných pohledů, v porovnání s dobou první návštěvy v roce 1990. Co se ale nezměnilo, byla nechuť vedle ní si v metru sednout. To domorodci raději postáli nebo se šli vtlačit k jim bližší čeledi.  Tutéž zkušenost letos znovu zaznamenal i náš syn, přece jenom evropštěji vypadající než jeho matka.

      Přiznávám se k alergii vůči ruskému živlu. Dobrá, malý Kolja byl k zulíbání, ale moc bratrského jazyka v ulicích mi zkrátka vadí. Leckomu leckde již také vadí. Letos francouzskou Riviéru obohatilo už sto tisíc rusky mluvících vetřelců a kdo ví, jak o s tou jejich dočasností bude.

      Bydleli jsme v paneláku v Nových Butovicích, pár kroků od metra podél krámků s česky už obstojně komunikujícími Vietnamci. (Dovedl by si někdo představit, že Češi by pronikli do jihozápadní Asie, naučili se místní jazyk a téměř ovládli pouliční maloobchod?) Jenže oni to z valné části nejsou Vietnamci, ale Číňané. Ve výtahu v našem dočasném bydlišti na ně k jejich úžasu manželka promluvila mateřštinou. Co že ji přivedlo do Čech, chtěli vědět. Manžel ji přivedl, je původem zdejší. Ale co vy zrovna tady? Dozvěděli jsme se, že jsou držiteli pasů komunistické Číny, v ČR mají povolení k trvalému pobytu - takže nemusejí jezdit do Železné Rudy za hranice. Nicméně jezdí, poněvadž jsou v import-export byznysu. Na moji otázku, proč zvolili právě tuto zemi, nikterak neváhali s odpovědí: "Tady to je ideální, tady vůbec neplatí nějaké zákony."

      Na takový kompliment se mi nepodařilo reagovat patriotickou pýchou. Čínskou chválu jsem si připomněl při odletu a nákupu nejčerstvějších novin: Roman Češka, předseda Fondu národního majetku, má Vratislava Čekana na prvním místě dlužníků (305 milionů korun za státní podnik Elektroodbyt). Čekan tvrdí, že nic nedluží. Tento podstatný nesouhlas o podstatné částce se táhne od roku 1992. Řeší to soudy a konec jednání je v nedohlednu.

      A úplně na závěr zpráva jednoznačně optimistická. Již na podzim má být v České republice k dostání modrá zázračná pilulka Viagra.

      Nejpočetnější z této čeledě jsou ovšem komunisté - lidé zvláštního ražení. Jejich nezreformovaná KSČM má víc členů než všechny ostatní politické strany dohromady. Mezi elitami demokratického státu, od předsedy vlády dolů, je dvakrát víc bývalých majitelů rudé knížky než v případě ostatního obyvatelstva. Jeho jedna čtvrtina patřila k avantgardě proletariátu a lidé s vysokoškolským vzdělání to dotáhli téměř na třetinu.

      Polistopadový režim se vůči reprezentantům totality zachoval velesametově: jak známo, kompenzoval je daleko štědřeji, než jejich oběti. Za každý měsíc vězeňského pobytu v uranových dolech kompenzace 20 korun, zatímco estébáci, všichni příslušníci represivní mašinerie, obdrželi na odchodnou částku ve výši ročního platu. Tento druh štědrosti přišel na odhadovaných víc než šest miliard korun. Když samet, tak ať je pořádně kvalitní, jen ať se svět diví.

      "Jsou čeští komunisté padesát let po únoru demokratičtější?" Tak zněla otázka v anketě (MfDnes, 26.2.1998). Uveřejněny odpovědi všelijaké, za nejperfektnější pokládám slova Ludvíka Vaculíka: Komunismus není názor, to je povaha. V letošní předvolební kampani stejně tak jako v těch předchozích jsem docházel na jejich shromáždění a šel z toho děs starých časů. Vztek, nenávist, zaťaté pěsti, nostalgie po minulosti a bažení po pomstě. V Polsku, Maďarsku i na Slovensku prošli komunisté reformami, kdežto v ČR oněch pár civilizátorů (např. Jiří Svoboda, bývalý předseda KSČM) takové pokusy vzdali a zmizeli. "Za chyby a přehmaty, například v padesátých letech, jsme se několikrát omluvili a poučili se z nich," vypořádává se s minulostí předseda KSM (Komunistického svazu mládeže) Josef Gottwald. Ano, Gottwald.

      "Opakovaně jsme se omluvili a na mimořádném sjezdu jsme se s problematikou vyrovnali i vnitrostranicky," košatí místopředseda KSČM Miloslav Ransdorf, zvaný Křivoústý (na rozdíl od předchůdce Milouše Jakeše Zlatoústého), častý účastník televizních debat, bývalý pracovník Prognostického ústavu - a tedy i bývalý kolega jak Miloše Zemana, tak Václava Klause. Ransdorf patří mezi šest nejvýznamnějších stranických pohlavárů, vedených Miroslavem Grebeníčkem, za  totality docentem stranických věd. Deník Haló noviny (vydává Futura,a.s., Politických vězňů 9, hlavní adresa Strany) oznamuje, že komunističtí kandidáti "v televizních debatách podle telefonického ohlasu pravidelně vítězili. Dalibor Matulka (JUDr., advokát) moderátorku požádal, aby ho oslovovala soudruhu poslanče. Řada okolností ukazovala komunistické politiky jako sebevědomé a veselé lidi."

      Proklamovaný program KSČM: odstranit údajnou hospodářskou devastaci, prosadit aktivní roli státu v ekonomice, účast zaměstnanců na řízení podniků, bezplatné školství, bezplatnou zdravotní péči, zvýšení přídavků na děti, slevy jízdného, levné manželské půjčky - a "vládu národní shody", při čemž by se prý nejednalo o bývalý model Národní fronty. A vedoucí úloha strany jako po dobu 40 let, kdepak, co vás napadá. Straničtí předáci často navštěvují Kubu k inspiraci. "Hledáme alternativy, a tou alternativou je socialismus. A Kuba hlasovala pro socialismus, k čemuž jí chci upřímně blahopřát," prohlásil Grebeníček. Místopředsedovi KSČM Zdeňku Klanicovi nepřišlo divné, že je na Kubě jen jedna politická strana: "Jim to zřejmě vyhovuje. Každopádně jsme se jich neptali, proč to tak je. Je to jejich věc." (LN, 16.6.1998). Programovým cílem KSČM je "humanistický, materiálně a duchovně produktivní socialismus."

      Analytici průzkumu veřejného mínění tvrdí, že zásadní změna (čili reforma, modernizace) stranického programu by odradila skalní příznivce. Jiná řeč k národu, jinak mezi věrnými. Strana, teď značný obránce lidských práv, hřímá o nedostatcích sametové doby. Do vlastních řad promlouvá razantně v deníku Haló noviny. Tam se útočí nejen na sociální demokracii, na nynějšího ministra kultury Pavla Dostála ("Antikomunista Dostál jako poslanec v Sněmovně bez ostychu zradil zájmy voličů ČSSD"), ale i na Právo (mnohá desetiletí hodně rudé Rudé právo ("Právo vydírá," "Pokrytecké antikomunistické strašení v Právu").

      "Majetkový převrat v r.1989 znamenal katastrofu nejen ekonomickou, ale i morální. Bylo devastováno téměř vše, co lid v době dřívější vybudoval," sdělila Hana Škorpilová, RSDr. (doktorka stranických věd) a poslankyně za KSČM. Ano, "Po roce 1948 nastal v Československu trvalý a značný růst ekonomiky i životní úrovně pracujících. Bylo to nejúspěšnější období v historii Čechů a Slováků," přizvukuje novinář Václav Věrtelář. Dokonalý balzám pro nostalgiky zlatých bolševických časů, pro starce a stařeny, ztrávivší celý svůj dospělý život partajničením, budováním vědeckého socialismu a takhle to pak dopadlo.

      Stranický umělec jménem Statis Prusalis zpívá píseň "Nezapomeň!" a lidé zvláštního ražení se dozvídají stranickou pravdu pod titulky jako PAKT NATO CHCE VTRHNOUT DO KOSOVA, chladnokrevná agresivita žoldáků imperialismu. NEČISTÁ POLITIKA HRADU NEMÁ MEZE, kandidát Klaus se nechá oslavovat komedianty, prodejní herci nakuřují kadidlem, upocený, umatlaný a věčně chrápající inkvizitor (Václav Benda), Ruml nařkl Vodičku, že byl ožralý, Havel ("bezvýznamný dramatik" dle s.Radima Suchého) se zcela neomaleně vměšuje, ve své zavilosti a pravicové zabedněnosti šel tak daleko, že označil zastupitele téměř třetiny voličstva za hulváty. Zda si toto výrazivo osvojil v pivovaře, nebo po hospodách, v nichž organizovali s Landovským a jinými protikomunistický odboj... Nebylo by na čase, aby sbalil svoje fidlátka, paní Dášu a šel dělat starostu do Kocourkova? Neméně půvabu a důkazů o demokratické toleranci lze vyzískat z dopisů čtenářů: Slyšela jsem v rádiu a četla v HaNo výňatky z projevu pana Havla na téma Extrém a extrémismus. Styděla bych se já, obyčejná ženská, abych použila slova, jejichž význam neznám. ... Jsem z Trutnova, takže člověk ledacos ví.
      Z.Aubrechtová, Trutnov.

      V červnových volbách 1998 si komunisté trošku polepšili. Dostali 658.550 hlasů - 11,03%z celkového počtu, jsou ta třetí nejsilnější strana, dostala tedy (prozatím jen) bronzovou medaili. Nejvíc úspěchu v severních Čechách (12,6%) a na severní Moravě (12,3%), nejhůř v Praze (7%). Komunistům nejpříznivějšími okresy se staly Tachov (18,37%) a Znojmo (18,18%), největší fiasko zaznamenáno v Praze 1 (4,13%) a Praze 2 (4,15%). KSČM uspěla na venkově podstatně líp (13,5%) než ve městech (6,6%) - rozdíl stoprocentní. (Připomíná mi to výsledky mého průzkumu profilu poslední emigrační vlny v 80.tých letech. Tehdy to byla záležitost výlučně městská, venkovanům komunismus natolik nevadil, aby od něho odcházeli.)

      Jak se dalo a muselo předpokládat, komunisté získali naprůměrnou podporu mezi důchodci (16,9%), podprůměrnou mezi voliči s vysokoškolských vzděláním (7,7%) a mládeží (5,9%).

      Ale i těch téměř šest procent si zaslouží pozastavení a produmání, když už jen z toho důvodu, že s pětiprocentní roční předpokládanou úmrtností bolševických veteránů se vymření této hanebné partaje nedočkáme. Že by někomu z mladých uhranula doktrina z minulého a brzo už i předminulého století? Děsivě nudné liturgické traktáty Prof.ing.Ladislava Hrzala, DrSc., typu Kapitalismus zdaleka ve světě nezvítězil ... ideologický boj trvá ... aktualizují se spory mezi ideologií velkoburžoazní a maloburžoazní ...  buržoazni ideologie nepřiznává či se pokouší zakrývat ... marxistická ideologie je ideologie humanistická, optimistická ... zbankrotovaný kapitalistický společenský řád není schopen problémy existence lidstva řešit... (Haló noviny, 22.6.1998, den voleb)? Tenhle dinosaur se takto už prezentuje několik desetiletí. (Hezky se jím zabývá Petr Fidelius v knize Řeč komunistické moci, 1998.) Je to snad přitažlivostí, půvabem teď už sedmdesátileté Jiřiny Švorcové, "vyjímečné v tom, že jí její nemorálnost ani trochu nedochází?" (Lidové noviny, 26.5.1998). Před čtyřmi lety v pražském Rudolfinu došlo k uspořádání  výstavy sovětského výtvarného umění, díla stalinismu na plátnech gigantických rozměrů. Komunisté, po předložení stranické legitimace, měli vstup zdarma. Letos v Chrudimi zahájila výstava plakátů z padesátých let. CHOLERA, MOR, MRAVENCI - TRUMANOVI SPOJENCI, vzpomínáte? Mladé návštěvníky výstava přímo fascinuje, prý něco jako z Marsu, úsměvný nadhled vítězí.

      Jenže ona to nebyla doba jen směšná, tupá, ale především zlá, nebezpečná, ponižující. Totalitní moloch byl něco hodně víc, než prohánění a pouliční postřiky disidentů. Mnozí příslušníci staré generace skomírají s vírou neotřesenou, ale v případě mladých to přece nemůže být nostalgie, ale spíš iluze romantismu bývalého režimu, který měli to štěstí již neokusit. V některých případech to je druh protestu, odkoukaného ze západních demokraciích.

      Prozatím jen pramálo jich vstoupilo do Komunistického svazu mládeže, jehož onen předseda Josef Gottwald tvrdí: "Naším cílem je demokratické převzetí moci." (Týden, 13.7.1998). Hlavním těžištěm činnosti prý není politika, ale zájmová činnost. Mladí čtou Jiráska a Vrchlického. Instruktoři se nicméně oslovují "soudruhu."

      Nelze tedy hovořit o akutním nebezpečí. Rovněž se jím  nestávají akce jako například byl Všeslovanský sjezd, poprvé po 150 letech a necelé tři týdny před červnovými volbami, v režii komunistů kalibru Zdeňka Hořeního, bývalého šéfredaktora Ruďase. I Jan Fojtík, bývalý hlavní kardinál přes ideologii, se dostavil a s velkým úsměvem si pochvaloval oživovanou panslovanskou tradici.

      Nakonec optimistický vývin, zásluhou opoziční dohody Zemana s Klausem. Tento jejich kotrmelec, který znicotnil předvolební závazky a zapřísahání, též notně ubral na případné váze komunistů. Grebeníček, vítěz bronzové medajle, se už viděl v roli rozhodčího, holedbal se, že "bez zúročení našich hlasů nemá sociální demokracie naději," že bez podpory KSČM vláda nevznikne. Inu, vznikla, a lidé zvláštního ražení nadále zůstávají v izolaci na vedlejší koleji.

      Straně s 6 iniciálkami (SPR-RSČ čili Sdružení pro republiku - Republikánská strana Československa) se zpravidla přisuzuje místo na opačném konci politického spektra. Má však s komunisty přehodně společného, vzdor svým siláckým antikomunistickým projevům. I když to úplně není případ siamských dvojčat, máme tu co dělat s dost blízkými příbuznými, jimž jsou hodnoty pluralistické demokracie dokonale vzdáleny. Vesměs hlasovali ruku v ruce v parlamentě, z něhož republikáni teď po volbách byli naštěstí vypuzeni. S komunisty předváděli duet hodného a zlého, s občasným střídáním rolí, vždy ale populisticky a patrioticky. V čele se svým vůdcem Miloslavem Sládkem, předlistopadovým pracovníkem komunistického cenzurního úřadu, se snažili znemožňovat fungování parlamentu ("žvanírny" přece, leninsky řečeno), pravidelnými interpelacemi a obstrukcemi v podobě šestihodinového monologu poslance Josefa Krejsy.

      Od komunistických předáků se lišili svou razancí a vulgaritou, slovem i činem. Sládek a nikoliv Grebeníček vzteky roztřískal parlamentní lavici. Jsou to republikánští a ne komunističtí poslanci, kteří se rvou po hospodách či v opilosti zaviní dopravní nehody se smrtelnými následky. Značně se liší i úroveň jejich vzdělání. Naprostá většina komunistických členů Sněmovny má univerzitní vzdělání, s doktoráty ne pouze v jejich partajních vědách. Mezi republikány z 18 reprezentantů jen tři (Sládek, jeho pravá ruka Jan Vik a již zmíněný Krejsa) projevili schopnost souvislého projevu. Z podrobné zpovědi bývalého člena SPR-RSČ, uveřejněné v Lidových novinách (18.6.1998), se dozvídáme, že Sládek s Vikem před volbami podrobovali kandidáty psychotestům, v nichž uspěl ten, kdo je složil nejhůř. "Věrnost, blbost, pracovitost", tak Sládek vyjádřil kvalifikační požadavky. Vůdce využívá stranu jako soukromou společnost, zdroj příjmu, poslancům zabavoval až tři čtvrtiny platu a občas i některého z nich pořádně zmlátil. Veškeré finance SPR-RSČ jsou osobním vlastnictvím Sládka, z nich si postavil v Horoměřicích u Prahy luxusní vilu a jakákoliv zmínka o penězích je důvodem k vyloučení ze strany, tvrdí bývalý poslanec Pavel Mozga.

      Co do mozkové vybavenosti těchto kádrů: Poslanec Rudolf Šmucr, původním povoláním pomocný dělník v kladenské Poldovce, při svých interpelacích na ministry vlády nebyl schopen ze sebe vysoukat jednu smysluplnou větu. Zdeněk Krampera, bývalý pomocný pracovník v tělovýchově, absolvent základní školy, jakožto poslanec za Prahu předsedal komisi právníků, zabývajících se problematikou kriminality.  Brněnský poslanec Oldřich Vrcha, bývalý řezník, ve svém parlamentním vystoupení například požadoval "lepší hospodaření s průmyslovými energetickými surovinami, jako jsou voda a potraviny." Jindřich Nehera, stínový ministr obrany, vyjádřil podezření z příprav klonování některých členů vlády na Bahamách z peněz Viktora Koženého. V republikánských řadách parlamentu se reprezentantky něžného pohlaví též zdárně prosazovaly: Blanka Zajícová (Sládkova nevlastní dcera), Laura Rajsiglová (Sládkova milenka), Vlasta Hrůzová (dříve pomocná kuchařka), Jana Pešková (dříve jeřábnice). Poslední jmenovaná se národu představila v televizním záběru s pěstním útokem na policistu při republikánských výtržnosti u příležitosti podpisu česko-německé deklarace.

      Voliče přitahuje jen Sládkova kampaň - Lidé sledují mítingy republikánů, ostatní strany je téměř nezajímají - na mítincích vítězí republikán Sládek, oznamovaly titulky této straně nikterak nenakloněného tisku.

      Republikáni slibovali šestiletou mateřskou dovolenou, zvýšení důchodů na 90 procent průměrných mezd, řízné řešení problematiky Romů, jimž se dřív říkalo Cikáni a Sládkovci jim tak důsledně nadále říkají. Nejpopulárnějším volebním slibem bylo znovuzavedení trestu smrti.

      Tak tvrdily odborné ústavy, zabývající se průzkumem veřejného mínění. Ty rovněž předpověděly, že republikáni spolehlivě překročí nutnou pětiprocentní hranici pro vstup do příštího parlamentu.

      Načež obdrželi 3,90%, což byla jednoznačně nejlepší výsledná zpráva z tohoto volebního klání. Nad potřebných pět procent se dostali jen v severních Čechách (6,1%), nejhůř dopadli v Praze (2,2%). Co do jednotlivých okresů, na severní Moravě uspěli ve dvou (Ostrava-město, Karviná), ve středních Čechách jen v Kladně, v západních Čech jen v Sokolově a pak tedy ty Čechy severní: z 10 se jim to povedlo v 7, úplně nejlíp dopadli v Lounech (7,26%).

      Tato strana jednoho demagoga vůdcovského typu, bez sympatií ve sdělovacích prostředcích, bez racionálního programu, bez jakékoliv viditelné podpory z řad intelektuálů, odborníků ať už v jakémkoliv oboru, nicméně obdržela 232.965 hlasů. Co motivovalo těchto téměř čtvrt milionu občanů? Inu, nespokojenost, hodně frustrací, ochota uvěřit nesplnitelným slibům. Sládka podpořili ti méně vzdělaní, ekonomicky méně úspěšní, a nelze též přehlídnout korelaci mezi počtem romské menšiny a počtem Sládkových hlasů v té které oblasti.

      Týdeník Republika, s mottem J.V.Sládka "Byli jsme a budem, jak jsme byli dosud, ranami a trudem nezlomí nás osud" a heslem "Vědění - práce - mravnost," všeho všudy osmistránková publikace této strany, jediný to obraz strany, se přece může zamlouvat jen člověku s narušenou mentální stabilitou.

      Výtisk č.21 (bez data) věnuje 70 procent plochy Cikánům (jejich parazitismu, kriminalitě, nebezpečí pro Čechy), 20 procent sudetským Němcům a zbytek domácí politické scéně, zejména Havlovi, nazývanému "protistátní prezident." V č.25 pak máme extra příměs antisemitismu v souvislosti se svatbou Havlovy vyženěné dcery s izraelským občanem - "šumařem." Též se tu dostalo na "pražskou Židovku Magdalénu Korbelovou, nynější ministryni zahraničí velmoci, mající stejné iniciály jako Rumlova partaj."

      Občas lze slyšet povzdechy, že v každé společnosti je aspoň deset procent frustrátů, závistivců, primitivů, asociálně tíhnoucích až destruktivních nespokojenců, zkrátka pakáže. A že v českém případě, zásluhou historické zkušenosti, těch temných rysů na národním charakteru přetrvává víc, nemáme se proto divit. Proto se ale rovněž nemůžeme moc radovat, s jednou však výjimkou - hlasy pro Sládka byly hlasy odepřené komunistům.

      Překvapivý červnový debakl znamenal odliv hlasů, vesměs ve prospěch ČSSD a KSČM. Sládkovo hlavní volební stanoviště bylo uzamčeno a nikdo nikde, aby se k výsledku vyjádřil. Se zpožděním vyšla Republika, č.26, na 1.straně s několikacentimetrovým slibem JEDEME DÁL!, na 2.straně trošku menší výzva Neztrácejme naději, ale jinak ani slovo komentáře, analýzy, proč to dopadlo, jak dopadlo.

      Předáci teď mají jiné starosti. Po nedobrovolném odchodu 18 republikánských poslanců z parlamentu, ztrátě mandátu a tedy i imunity, přijde trestní vyšetřovatel. Zejména se bude zajímat o Sládka, jeho manipulace s financemi strany, zabavování podstatné části platů, vynucování podpisů na milionových směnkách jako záruky politické spolehlivosti. Navíc už přišlo i udání z vlastních republikánských řad, že státní příspěvek 20 milionů korun na výdaje volební kampaně Sládek použije na dostavbu tří vil a nákupu luxusních automobilů. Televizní reklama (s textem "Cikáni takřka beztrestně vraždí, znásilňují a olupují řádné občany. Je na čase toto řádění černých rasistů, kteří parazitují na úkor celé společnosti, se vší rozhodností zastavit.") už vynesla trestní oznámení, podané Lidovými novinami. Ex-poslanec Krejsa, autor nejhulvátšťějších rasistických výroků (např. parlament charakterizoval jako "nelegitimní židovský spolek" a Romy jako "připálené topinky, na něž je třeba vzít vidle") udělal pokání, všem se hluboce omlouvá a vystupuje ze Sládkovy strany. O svržení Sládka se pokouší pražský lídr Krampera. O totéž usiluje západočeská a liberecká organizace strany. Sládek se revanžuje vylučováním povstalců.

      Bude-li to takhle zdárně pokračovat, celé toho trapně vulgární, reputaci státu v cizině značně škodící sdružení SPR-RSČ by mohlo trvale zmizet z politické scény. Kéž by stejný osud postihl i komunistické budovatele zářných zítřků,  ať je od nich konečně pokoj, po  tolika letech sametu, ať už vymřou jako kdysi se to povedlo oněm dinosaurům.

      Dlouholetí nesmiřitelní soci a najednou je ruka v rukávě, div si nepadnou do náručí. Vize spálené země, způsobená vládou zlodějů a tunelářů, versus nebezpečí návratu rudovlády, proto volání po mobilisaci národa - to bylo jeden den, poněvadž druhý den to již neplatilo, poněvadž Miloš Zeman a Václav Klaus podepsali tzv. opoziční dohodu. Parádní kotrmelec, stranické programy spláchnuty, dokonalý podtrh voličů, dělají z nás blázny, jak se jen mohli dohodnout, jenže on se kdysi dohodl i Stalin s Hitlerem....

      Kompromis přece není identické dvojče nemravnosti, ale zcela legitimní, věru nepominutelná vazelína, bez níž by se mechanismus fungujícího demokratického systému zadrhl.

      Promiňte, tohle přece není kompromis, ale výprodej všech proklamovaných slibů, závazků, principů! Lační předáci podřizují vše jednomu jedinému principu a tím je ovšem dosažení a udržení moci. Příliš si dělat z voličů kašpary se ale nemusí vyplatit. Americký prezident Bush slíbil národu nezvýšit daně, pak je zvýšil, národ si to pamatoval a znovuzvolení mu zhatil.
A teď tam mají Clintona. A Lewinskou.

      To sem nepleťte! Zde, v České republice, šlo především o stabilitu a proto se vymyslela formule, aby vláda mohlo vůbec vzniknout. Když se to politikům povede, budou mít od voličů na čtyři roky pokoj.
Vláda levicové rudé růže s podporou modrého ptáka?
Nezapomeňte, že Klaus s pravicovou rétorikou dělal dost levicovou politiku a teď se Zemanem to bude obráceně a nic moc se nezmění.
Že by tyhle dvě ještiné ambiciozní primadony mohou spolu koexistovat? Co vlastně mají společného?
Mnohé mají, milý pane! Nejen ty ambice, ale i nesporný talent, inteligenci, pracovitost - a vzájemně tyto kvality oceňují  a respektují. Profil, váha, míra mediální pozornosti jednoho je podmíněna existencí druhého. Vzájemně se na scéně potřebují. A nepomiňme další faktory, jež je spojují - antipatie vůči Hradu, které Hrad opětuje, ocejchování Rumlových, Havlem tolik favorizovaných, renegátů jako nepřítele číslo jedna...

      Tuhle hádanici nevyřešíme, ale máme k dispozici jakýsi, něco nám naznačující, kompas. Před volbami, redakce Lidových novin totiž dala 50 otázek sedmi politickým stranám. Odpovědělo jich šest: Lux (lidovci KDU-ČSL), Klaus (ODS), Zeman (ČSSD), Grebeníček (KSČM), Ruml (Unie svobody), Kremlička (Důchodci DŽJ).  Sládkovi republikáni anketu ignorovali, ale chybět nám moc nebudou, poté co je ignorovali voliči. Přípustná byla trojice možných odpovědí : ANO, NE, NEVÍ.

      Napřed vylučme otázky, dosáhnuvší stoprocentní souhlas: pozitivní byl ve třech případech (zachovat duální systém TV vysílání; celní unie se Slovenskem; výstavba dálnice Praha - České Budějovice), negativní sedmkrát (na návrh zakázat potraty; zvýšit sazby sociálního pojištění; ponechat monopol Telecomu; ponechat dvojí ceny pro Čechy a cizince; uzákonit pracovní povinnost (ani komunisté se pro ni  nevyjádřili!); dát sudetským Němcům české občanství; prodávat alkohol pouze osobám starším 21 let).

      Důchodci jako jediní se v několika případech odlišili: osamoceně podpořili znaovuzavedení trestu smrti, eutanazii, a na otázku o "pozitivní diskriminaci menšin" (čili o preferencích, americké verzi Affirmative Action), se vyjádřili, že neví, zatímco ostatní hlasovali proti.

      Teď budou následovat otázky (s původními jejich čísly z ankety), jak na ně nesouhlasně reagovali Zeman a Klaus, reprezentanti dvou nejsilnějších politických stran, dirigenti moci ve státě:

      Zda to tedy máme - 15 odpovědí konfliktních a dalších 6, kdy jeden z tázaných váhá. Některé odpovědi nepřekvapují, u jiných lze spíš kroutit hlavou jako například u Klausova nesouhlasu s požadavkem zkoušky z cizího jazyka u maturity a jeho opozice proti profesionální armádě. Klaus odmítá daň z nemovitosti. Kdyby se něco takového podařilo prosadit v USA,  majetníci by hodně jásali. Současně by ale těžko chápali Klausův zákaz vyvlastnění soukromého majetku. To se přece dělá běžně, za úplatu ovšem, k prokazatelnému obecnému dobru. Pozemek, na němž stojí univerzita, poskytující mi obživu, patřila zarputilému majiteli arménského původu. Odmítal cokoliv prodat a tudíž došlo v povinné transakci. Ve jménu prokazatelného veřejného prospěchu se běžně vykupují polnosti, ležící v cestě budované dálnice.

      Bez kompromisů nelze v demokracii vládnout. Zájemci teď mají tabulku k poměřování, kdo jak bude slevovat, na obrtlíku se případně otáčet. Rovněž my zahraniční Češi sledujme dodržení onoho jednohlasného závazku odstranit hanebný diskriminující systém dvojích cen.

      Z českého tisku se dozvídám o roustoucím počtu mladých lékařů, kteří nemohou najít zaměstnání ve svém oboru. Po letech perného studia a odříkání aby se potýkali s dilematem: čekat na správnou příležitost nebo to vzdát a jít dělat něco jiného? Doporučuji třetí alternativu, totiž pracovat ve svém oboru, ale jinde. Někteří z postižených by třeba přivítali příležitost odjet na brigádu do Jižní Afriky (RSA - Republic of South Africa). Nabýt zkušenost v úplně jiném prostředí za úplně jiný druh platu - až 60 tisíc dolarů ročně čili téměř dva miliony korun.

      Vysvětlení: země trpí nedostatkem lékařů a hledá řešení náborem v zahraničí. Po pádu apartheidu, prohlášeného v OSN za mezinárodní zločin, došlo a stále odchází k odchodu bělochů ze země, za jejich celkem realistického předpokladu, že osvobozenou společnost postihne předpokládaný ekonomický a politický úpadek - zločinnost, korupce a diktatura, charakterizující africký kontinent. (Několik málo výjimek se vyskytuje. Objevil jsem jednu a tou je pouštní Botswana.) Mezi odcházejícími jsou i lékaři, odhadem polovina počtu, který každoročně produkují lékařské fakulty. Proto se prezident Nelson Mandela obrátil na svého přítele Fidéla Castra, aby vypomohl. Proto teď z Kuby přijíždějí na brigádu španělsky mluvící zdravotníci.

      Španělština jim tam bude stejně málo k užitku jako by byla čeština a proto doporučuji případným zájemcům kontaktovat jihoafrické diplomatické zastupitelství a tam si promluvit s Information Officer. Říct mu, že o záležitosti podrobně psaly The New York Times a že tady by rovněž byl zájem.

      Eventuálního dobrovolníka chci informovat a asi i zklamat, že RSA není zemí zelené džungle, ale spíš hnědý suchopár. Brigádnická umístěnka by rovněž nebyla na přední kliniku v metropoli, ale někam do terénu, dost z ruky. Tak si právě stěžovali oni Kubánci, že místo do Johannesburgu se ocitli v Natalu, vzdálené provincii, kde z asfaltky dalších 20 kilometrů po prašné cestě do buše pak měli pečovat o zdraví půl tuctu vesnic příslušníků kmene Zulu.

      Měli být rádi. Život právě v Johannesburgu už není žádný med. Městská centra jsou teď ve stavu obležení. Pětihvězdičkový hotel Carlton zkomírá, před dvěma roky už jen jeho jedna pětina ještě byla v provozu, turismus hyne, poněvadž turisté si tam netroufají. Emigraci bělošského obyvatelstva nemotivuje tolik ztráta privilegií za apartheidu jako zločinnost, která se dostavila po osvobození. V RSA se teď vraždí osmkrát víc než v USA, země tradičně hodně zabijácké. Osoba za volantem raději neriskuje zastavit na červenou, neboť by se vystavila nebezpečí, že lupič z ulice přiběhne a ublíží. Život nejen v luxusních vilách charakterizuje oprávněná úzkost.

      Proto raději ven do terénu, kde však zločinnost začíná hodně doléhat na farmáře. V první polovině r.1998 bylo zaznamenáno 371 přepadů a smrt 75 osob. Zhoršující se situace přiměla prezidenta Mandelu obnovit systém domobrany (Rural Safety Plan) z doby apartheidu, opravňující ozbrojené a ohrožené farmáře si to s útočníky vypořádat sami.

      Nic takového by českému lékaři nehrozilo. Bude mít plné ruce práce, potýkat se s neduhy, které by ve vlasti nikdy neviděl a jen se o nich dočetl v moudrých knihách. Epidemie A.I.D.S. už zasáhla i tento kout kontinentu. V letech 1990 - 1995 počet případů infekce vzrostl o 1.123 procent. Odborníci odhadují, že RSA za něco málo roků už dožene své sousedy, Zimbabwe a Botswanu, kde je již nakažena čtvrtina všeho dospělého obyavtelstva.

      Jak s pacienty komunikovat? V zapadlých rurálních oblastech znalost úředních jazyků země (t.j. angličtina a afrikaans) je stejně málo k užitku jako španělština kubánských či čeština českých brigádníků. Domorodci umí jen domorodě, ať už tedy řeč Šona, Tswana, Sotho, Ndebele či Zulu. Pozdrav k jakémukoliv použití, tedy jak Dobrý den, Ahoj, Maucta, Rukulíbám, Čest práci se v zulštině řekne Jambona.