Už brzo vypukne turistická sezóna, dojde k našim návštěvám rodné země být tam jakožto valutoví cizinci notně ošklubáváni poskytovateli služeb. Pražská informační služba, spravující městské památky, oznamuje definitivní zrušení systému dvojích cen. Oficiálové na ministerstvu financí popírají existenci dvojích cen, s vysvětlením, že sazby jsou všude zásadně jednotné, ale domorodcům se poskytuje sleva. Jsme tedy nejen oškubáváni, ale i pokládáni za idioty, kteří by tak nehoráznému vysvětlování uvěřili. (Jednotný sazebník najdeme v hotelu Forum a Panorama, nyní majetku libyjského státu, jenže u Kaddáfího bydlet nechceme a pokud máme americké občanství, tak ani nesmíme.)

      Nakolik lze věřit výsledkům průzkumů veřejného mínění? Naprostá většina respondentů v České republice nesouhlasí s možností, aby zahraniční Češi (našinci, krajané, uprchlíci, exulanti a zejména emigranti) tam mohli volit a tím míň aby měli nárok na restituci jim zcizeného majetku. Téže většině národa ale nevadí, když sem tam přijedou se podívat a po pořádné útratě zas odjedou. Nic jim nevracet, ale stykům, zejména možnosti podpor z jejich směru, se nevyhýbat.

      Líbí se mi názor Ludvíka Vaculíka, který ve fejetonu - tentokrát nikoliv na obvyklé téma, že jaro (pak léto, podzim, zima) je tady - vyjádřil nedůvěru vůči údajně vědátorským sondám veřejného mínění, na něž pak příslušně reagují, jimž se přizpůsobují papouškující političtí pohlaváři. Však záleží na formulaci otázky, jak potom bude vypadat odpověď. Třeba ona ošemetnost s členstvím v NATO. Lze se zeptat takto: "Přejete si, aby ČR vstoupila do aliance za cenu, že vaši synové a případně i dcery budou muset obětovat své životy ve válce na Balkáně či dokonce někde mezi Araby?" Nebo takto: "Přejete si, aby ČR vstoupila do aliance jako jediné možné záruky naší nezávislosti, ochrany před případným nebezpečím z východu a jedinou možnou cestou mezi nejvyspělejší státy světa?" Stejně tendečně se lze ptát na vztah k emigraci - zradila či šla za svobodou, chce zpátky majetky či je ochotna finančně pomáhat.

      Co si ale máme myslet o odpovědích na jednoznačné, nikterak nezavádějící otázky o vztahu k politickému systému současnému a tomu předchozímu, o sympatii k pluralistické demokracii nebo komunistické totalitě? V březnu 1998 dopadl průzkum takto: Ve srovnání s poměry před listopadem 1989, jen čtvrtina občanů dává přednost současnému demokratickému režimu; 28 procent soudí, že za komunismu to bylo lepší; 37 procent soudí, že to je tak na půl.

      Taková je lidská nátura, že vzpomíná na lepší než na horší stránky minulosti - však proto tolik univerzálních vzdychů o starých zlatých časech (když jsme byli mladí, ztepilí, neodolatelní, jimiž už zdaleka nejsme). Jenže pozor! Vymést ze zkušenosti desetiletí strachu, nespravedlnosti, pronásledování, je druh nemravné, neomluvitelné amnézie. V těchto čtyřech poválečných dekádách se s komunismem zapletla aspoň čtvrtina dospělého obyvatelstva. Mezi lidmi s vysokoškolským vzděláním je podíl kolem 30 procent. Ti drží v rukou politickou, ekonomickou a téměř výlučně i vojenskou moc. Ze sedmi polistopadových předsedů vlád (Adamec, Čalfa, Stráský, Pitra, Pithart, Tošovský) jen Klaus nevlastnil rudou legitimaci, údajně proto, že ho lidé zvláštního ražení mezi sebe nevzali. Prezidentem Havlem vybraný poslední premiér Josef Tošovský vstoupil do KSČ v okupační normalizaci a pobyl 14 let, též ve funkci pracovníka estébáckými konexemi dost proslulé odbočky Živnobanky v Londýně.

      Ale i bez majetnictví průkazu se srpem a kladivem nelze přeskočit vlastní stín. Rozpad komunistického režimu přece přežila komunistická mentalita. "Morálně zdecimovaná česká společnost," tak to v Lidových novinách (3.ledna 1998) charakterizuje bývalý emigrant Jiří Pehe, nynější Havlův poradce. Tři dni před tím v témže zdroji se o uplynulém roce 1997 dočítám jako o době tvrdého probuzení z růžového reformního snu.

      Zklamalo očekávání ošálit realitu, vklouznout to prosperity bez velké námahy. Vždyť jsme přece premianti, ti nejlepší mezi bývalými nositeli sovětského chomoutu - tolik a ještě víc věděl sebevědomý premiér Klaus. S pravicovou rétorikou, ale s levicovou, národu tak blízkou navyklostí, se bude bohatství víc přerozdělovat než vytvářet. Kapitalismus postavený na komunistické morálce, víra v možnost nepoctivé zkratky k dosažení blahobytu, to tedy nepůjde.

      Končím s dvojím doporučením - jednak pro domorodce, jednak pro nás mimozemšťany.
Uspořádat průzkum mínění národa, jak bude reagovat na otázku:
"Stýská se vám po kádrování, udávání, špiclování, výjezdních doložkách, frontách na cibuli, na jízdu v trabantech?".
Při návštěvě rodné země nebydlet pod střechou pohostinství, vlastněném libyjským sponzorem mezinárodního terorismu.

      Na našem newyorském venkově mě nedávno návštěvou poctila česká spisovatelka. Hanebná zimní sezóna, divé arktické větry, vanoucích k nám z kanadských plání, nemohl jsem přijít ze zahrady s květinou. Tak jsem jí aspoň chtěl dát kompjútr. Nevěřila, upejpala se, omlouvala se na napěchovanost kufru. Pustil jsem se do vysvětlování.

      Thomas Watson, zakladatel giganta I.B.M., vyjádřil v roce 1943 přesvědčení, že na celém světě se všeho všudy podaří prodat asi pět kompjútrů. Teď jich jsou stovky milionů, přibývají na výkonnosti, ubývají na váze a ještě víc na tržní hodnotě. Ranný počitač UNIVAC byl mamut velikosti místnosti, nyní k spatření v muzeu v kalifornském Silicon Valley. To co uměl zvládnout, teď zastane mašinka, kterou strčím do kapsy. Zbrusu nový model za 3.000 dolarů před čtyřmi roky má zbylou hodnotu necelých sto dolarů. Nová eletronika ztratí v prvním roce své existence 80 procent hodnoty, následující jeden až dva roky si podrží zbylých 20 procent a pak to spadne k nule. Proslulé učiliště Massachusetts Institute of Technology koupilo v r.1993 superkompjútr CM5, tehdy sedmnáctý nejvýkonnější na světě. Stál 3,800.000 USD. Za čtyři roky poklesl na 497.místo a cena se smrskla na 750 dolarů. Než přijmout tak potupný pakatel, M.I.T. věnovalo předvčerejší zázrak muzeu. Četl jsem tvrzení, přirovnávající tempo tohoto pokroku ke stavu v automobilovém průmyslu: ten kdyby si tak zdatně počínal, Rolls-Royce by stál jeden dolar a ujel by sto mil na spotřebu jednoho náprstku benzinu. Třeba to není úplně akurátní, ale hezky se to poslouchá.

      Zásluhou jednak hojnosti, jednak extravagantně drahé lidské práce, americká společnost se dala na zahazování. Než se pokusit o záchranné opravy, lépe zahodit a koupit nové - přijde to laciněji. To ale neplatí v případě zacházení s kompjútry. Vysloužilé miláčky skladujeme, kde se jen dá, strkáme je do spíže, pod biliárový či pingpongový stůl v suterénu. Z oné rozmařilé, zahazovací disposable society jsme se stali attic society, společnosti, která tyhle krámy strká do podkroví. Studie, vzniklá na Carnegie Mellon univerzitě v Pittsburghu, přišla s odhadem, že v r.2005 skončí v tzv.landfill - na skládce, smetišti - 150 milionu kompjútrů. Teď již byl původní odhad zredukován na 55 milionů kusů.

      Nečekaným fenoménem se začínají zabývat sociologové a psychologové. Docházejí k několika nikoliv se vylučujícím závěrům. Majitelé si k elektronice vytvářejí vztah ještě bližší, než jaký mají ke starému, léta spolehlivě fungujícímu automobilu. Figuruje tu i lítost vyhodit něco, co ještě nedávno stálo dost peněz a dodnes může - na rozdíl od opotřebovaného vozu - být docela dobře k užitku, i když už to tedy nebude to nejmodernějuší, nejvýkonější. Je tu též aspekt sentimentální: však co do dalo práce této novotě porozumět, zvládnout ji, aby poslušně sloužila, celou svou doktorkou disertaci jsem na ní napsal a teď to surově odhodit? Trošku mi to připomíná pohřební břady na indonéském ostrově Sulawesi, někdejším Celebesu. U půlmilionového národa jménem Toraja, donedávna lovců lebek, teď křesťanů v tamějším převážně mohamedánském světě, nepokládají nebožtíky za mrtvé, ale pouze za nemocné. Takové nemocné mrtvoly leninsky natírají, zabalují, přebalují, v domácnosti ponechávají delší dobu - rok a třeba i dvacet let, a teprve pak bude pohřeb s pořádným pláčem.

      Doma mi vyplivnul monitor. U nás na univerzitě jsem zahlédl skladištní prostor, napěchovaný právě tím, co jsem potřeboval. Tedy jsem se přeptal na možnost koupě. Dozvěděl jsem se, že zákon něco takového zakazuje. Jestliže zákon neumožnuje získat legálně, tak si to tedy ukradnu. Než jsem se ale rozhoupal, veškerý cíl mého lupu zmizel, odvezen do strže, pohřben a zničen spolu se stovkami a tisícovkami dobře fungujících kancelářských strojů. Toť rovněž jedna z tváří kapitalismu, kterou netřeba imitovat.

      Kompútry mají jepičí životnost. V USA jich rok co rok dosluhuje asi 20 milionů. Úřady a podniky je pohřbívají. Přece se nevyplatí objednat si mechanika, účtujícího si 50 až 200 dolarů na hodinu, aby z vnitřností vyjímal ještě snad použitelné díly. Rovněž nestojí za to odprodávat vysloužilou elektroniku na váhu při stávající ceně 3,5 centu za libru materiálu.

      Federální vláda zahájila program Computer for Learning, darovat nepotřebné počitače školám. Ty už jich tak získaly miliony. Záměrem je docílit stav, aby na každého žáka připadla jedna mašinka. Zákon z roku 1997 (Taxpayer Relief Act) poskytuje daňové úlevy podnikům, s podmínkou, že darované stroje nesmí být starší než dva roky.

      Tři čtvrtiny všech vysloužilých komjútrů zůstávají v domácnostech. Majitelům se doporučuje řada řešení. Mohou se dát na zlatokopectví, jestliže vlastní hodně antikvární, tehdy ještě žlutý kov používající přístroje z šedesátých let. Kompjútr lze použít k dekorativním účelům, třeba předělat na akvárium. V tom případě ale pozor s těsněním. Tento problém se téměř vytratí při předělání na bednu pro kočičku, kde si ulevovat. Majitelům jachty může kompjútr sloužit jako kotva. A komukoliv jako vhodný dárek návštěvníkům z České republiky, pokud projeví zájem.

      Můžeme si připomenout Nerona, Ludvíka XIV. - krále slunce, Napoleona, velkořezníka, který jménem revoluce zradil revoluci. Ale i on byl vlastně žabař v porovnání s počínám v tomto teď už kvapně končícím dvacátém století. Napoleon dlí v náramném mauzoleu, přetrumfnut nabalzamovaným Leninem k nahlédnutí až snad na věčné časy. Obnova staroegyptského precedentu jde ruku v ruce s faraonským přisuzováním napřirozených hodnot. Stalin byl nejen miláček lidu, nedostižitelný vojevůdce a velkolepý vrah, ale též génius ve všech oborech lidského počínání, od agronomie po zoologii. V porovnání Hitler, také ovšem miláček, vojevůdce a vrah, byl zanedbatelný neumětel, dál než za první písmeno abecedy (architektura) se nedostal.

      Zbožnění tyranů. Nevěřím, že vězni v nacistických koncentrácích štkali nad Hitlerovým skonem, jak se v sovětském impériu věru stávalo, vězněm Solženicynem potvrzeno, když Stalin přestal být hrozbou pozemšťanům. Vzpomínám na tryznu na pražské právnické fakultě, jak nás tam nahnali, jak Zdeněk Jičínský, někdejší svazácký óbrzuřivec, pozdější lidská tvář a nynější sociálně demokratický předák, kontroloval výrazy bolu ve tvářích a hlídal dveře, aby nikdo předčasně neodešel. Po obřadu jsem se šel radostí opít a pocit štěstí si za pár dní zopakoval, když voždě do pekel následoval náš první dělnický a též syfilitický prezident Gottwald.

      V případě Stalina došlo k odhalení kultu osobnosti, balzamování Gottwalda se nepovedlo a tak je oba spálili. V druhé polovině tohoto století si zájemci pod sklem prohlížejí už jen mrtvolu Maocetunga. V Pekingu na Náměstí nebeského míru, brzo pak dějiště satanského vraždění, jsem se svého vyženěného čínského synovce zeptal, proč se tam míní stavět do fronty. Prý ze stejného důvodu jako ti ostatní - ověřit si, zda velký Mao je už určitě nebožtík. Když jsem si tamtéž chtěl koupit rudou knížku Maových citátů, v předním knihkupectví mi s vážnou tváří řekli, že nic nevědí o existenci opusu - jehož náklad dosáhl stovek milionů výtisků. Portrét boha Maocetunga po dobu téměř dvou generací trůnil na rodinném oltáříčku v domácnostech, poddaní se klanili a modlili. Tento bůh je teď deaktivován, zásluhou memoárů jeho osobního lékaře se třeba ví, že si nikdy nečistil zuby, že obdarovával pionýrky aspoň jednou venerickou chorobou. Ty pak byly vděčností celé bez sebe, rozhodnuty tento důkaz pocty velkého kormidelníka si zachovat po celý život.

      Nejen titani s mordýřskými zásluhami globálního rozsahu a dopadu, ale i regionální postavy se již proslavily svým až groteskním naparováním. Ugandský Idi Amin mezi medajlemi na uniformě měl i jednu parašutistickou (izraelskou!), ač nikdy z letadla nevyskočil, a v rámci své pologramotnosti si přisvojil doktorát z politologie. O nemálo gramotnější Elena Ceausescová se vydávala za vědkyni a vynálezkyni novot včetně pražené kukuřice popcorn, jíž američtí filmoví diváci chroustají už mnohá desetiletí. Její manžel si přisvojil bombastická označení - Génius Karpat například.

      Pak je oba o vánocích historického roku 1989 odpráskli a od té doby žádná média se o nich už příznivě nevyjádřila. Přirozenou smrtí postiženého Brežněva doprovázel do hrobu nářek pražského tisku, s tvrzením, že i nadpřirozené živly projevily soustrast. Oblohu pokryla smuteční čerň, nebesa lkala. Ještě víc si příroda zařádila v souvislosti se skonem severokorejského diktátora Kim Il Sunga. On tedy oficiálně nikdy neumřel: u jeho jména se nadále uvádí jen datum narození. Na jeho počest došlo k vybudování přes 170 metrů vysokého pomníku a vynikající inženýrský výkon získal první cenu v mezinárodní soutěži v Bulharsku. O prvním výročí jeho neoficiální smrti, živly přišly s očividnou kondolencí. Vládní tisková agentura KCNA oznámila (7.července 1995), že stromy a keře znovu rozkvetly v popření přírodních zákonů, též přilétla hejna jeřábů a včel, kroužících kolem pomníku zakladatele tamější totality. Dostavila se tma o polednách, důkladně pokryla zemi a děsně se rozpršelo. Leč vystoupil syn Kim Chong Il, zatleskal, a obloha se rozsvítila, sluneční paprsky brilantně zazářily. Všichni svědci jednomyslně potvrdili, že velký muž sestoupil z nebes. Tím nekončíme, rodinná stalinská dynastie s nadpřirozenými schopnostmi pokračuje. Při uvedení Kima II. do nejvyšší stranické funkce, v sychravém říjnu se květiny na počest rozhodly extra mimosezónně rozkvést. Táž tisková agentura (www.kcna.co.jp) charakterizuje dědice rudého žezla jako "největší osobnost na světě," velebí jeho "nesmrtelné hrdinské činy, vynikající krystalizaci blahovolné politiky lásky a důvěry." A v zemi řádí hladomor a k nájmu bicyklu je třeba policejního povolení.

      Jiní autokraté nechávají své rodinné příslušníky víc v pozadí, aby o to líp se jim kradlo: případ indonéského prezidenta Suharta a jeho zlodějské familie. Ferdinand Marcos, jeho někdejší soused na Filipínách, se rovněž vyznamenal jako vynikající kleptokrat, za vydatné asistence hamiždné manželky Imeldy, která ho v mnohém zastínila. Snad ve všem zastínila Juana Perona jeho manželka Evita, jíž argentinské masy prosazovaly ke kanonizaci - prohlásit za svatou či aspoň blahořečenou. Ženy převzaly vládní otěže po zemřelých manželech (Bandanaraike ve Sri Lance), po popraveném otci (Benazir Bhutto v Pakistánu), a Indie už zažila vládu tří generací rodiny Nehrů. V arabském světě vladaření zůstává výlučně mužskou záležitostí. A bez jediné výjimky to jsou diktátoři, jejichž termín končí převratem nebo smrtí, spíš násilnou než jinou.

- - -

      Velebný pán Canaan Banana, bývalý prezident Zimbabwe zakázal všechny vtipy na konto svého veselého příjmení. Čím méně demokracie, tím méně smyslu pro humor. Například v Severní Koreji, kde již oficiálně byl docílen ráj na zemi a nikdo při zdravém rozumu si o tom netroufne nahlas zapochybovat, tam už vskutku nic nezbylo, z čeho si dělat legraci. Vtipkovat smí pouze Kim II., který podle úředního sdělení je "nedostižný mistr vtipných poznámek." Například se mu povedl tento výrok k popukání: "Důvěra plodí věrné občany, kdežto pochyby plodí zrádce."

      V Uzbekistánu zajímavě žertuje s interpretací historie nynější prezident Islam Karimov, dřívějším povoláním hlavní partajní tajemník. Rehabilitoval Tamerlána, vražedného císaře ze 14.století, odpovědného za smrt asi 17 milionů lidí. Zanechal po sobě pyramidu z lidských lebek. Teď ex-soudruh Karimov prohlašuje sebe a Tamerlána za dva největší uzbecké hrdiny všech dob. Víc než dvacetimetrový Tamerlánův pomník nahradil sochu Karla Marxe na hlavním náměstí v Taškentu a uzbečtí občané studují malou knížku velkých citátů středověkého negramotného nomáda.

      Saddam Hussein, který se přirovnává k biblickému Nabuchonodozorovi, vlastní 70 paláců, neváhal vést chemickou válku proti vlastním lidem a má jiný smysl pro humor. Na jednom vládním zasedání naléhal na své mlčící, se vším souhlasící ministry, aby promluvili, nebáli se, kritika je zdravá. Ministr prý zdravotnictví se osmělil a Hussein ho po schůzi požádal trošku se pozdržet. Dotyčný už domů nepřišel. Manželka, plná starosti, zatelefonovala paní Husseinové, své kamarádce, a ta slíbila, že se přeptá. Zanedlouho telefonoval sám diktátor a čestným slovem se zaručil, že manžel bude ještě tentýž večer doma. A také že byl. Přivezl ho vládní šofér a v pytli rozsekaného ho předal čekající rodině. Hussein nahnal své poddané do nevyhratelných válek (dlouhá s Iránem v osmdesátých letech, velekrátká s OSN v r.1991), je z nich už delší dobu milion nebožtíků. Pokud by se někomu nechtělo umírat a pokusil se o dezerci, která by se nepovedla, následuje potrestání uříznutím nosu, nikterak něžně někde na klinice. Není snad místa v kterémkoliv iráckém městě, kde by nebyl k spatření aspoň jeden velikánský portrét vládce, usmívajícího, případně žehnajícího masám.
Občas někoho osobně zastřelí nebo zardousí. Stejně výrazně se projevuje jeho syn Uday, vybraný následník trůnu.

- - -

      Vděční občané líbají Husseinovi ruce. Kdysi neméně vděčný lid, od civilistů po generály, líbal iránskému šáhu Pahlevimu i nohy, či, přesněji, jeho vycíděné, projevenou láskou zvlhlé střevíce. Masy si nadále žalem rvou vlasy, když některý ten vražedný diktátor vypustí svou černou duši. Takové projevy přece nejsou vždy z donucení, není to jen podívaná s povinnou účastí.

      Láska vynucená je ovšem těžko láska. Pochyby tohoto druhu zcela odpadají v případě představitelů v demokratických, nebo aspoň k demokratickým pořádkům se blížících, o ně údajně usilujících společnostech. Kdysi tatíček Masaryk a teď Havel v rámu na zdi v každé úřední prostoře. Daleko víc nadšeného, naprosto autentického objetí se dostává celebritám ve sportu a show byznysu. Třeba tajtrlík Michael Jackson, o němž nelze s určitostí tvrdit, zda je černoch či běloch, muž či žena.

      Bývalý guvernér státu Oklahoma poznamenal, že politika v naší moderní době je show byznys, provozovaný ošklivými lidmi. Z jiné souvislosti jsem si zapamatoval povzdych, že demokracie je systém, v němž mnoho lidí dělá nezajímavé věci, kdežto v monarchii pár jedinců si počíná zajímavě, barevně, je na co koukat. Soustřeďujeme se na jednu pomazanou rodinu, její privátní počínání - třeba to počínání rodu Windsorů, jejich nevěr, rozvodů, teď ta Dianina smrt. Unikáme tak šedivé anonymitě městské existence, vracíme se do srozumitelného života malé vesnice a jejích drbů o pár konkrétních lidech, jejichž osudy do detajlu sledujeme, s nimi prožíváme, jsme instinktivně vděčni za tuto náhražkovitou příležitost intimity, a když pak dojde k maléru, ztotožňujeme se s ním, valí se nám nefalšované slzy.

      Monarchii v současném světě sice může spousta lidí odmítnout jako až směšný anachronismus, ale nemůže oddiskutovat skutečnost, že jsou to právě království - ve Švédsku, Dánsku, Norsku, Holandsku, - jejichž společnost je ta nejegalitárnější. Dočítám se (v The Asian Wall Street Journal, 16.března 1998) o iniciativě ve značně egalitárně laděné Austrálii vyhlásit referendum o změně ústavy a předělání státu na monarchii. Mít australského krále na trůnu, posetém opály, lokálními drahokamy, potaženém klokaní kůží. To by pak byla podíváná, umocněná jistotou, že tam vládne člověk, který nemusí lhát, nemusí si dělat starosti se sháněním sponzorů na nové volby. O něco takového usiluje i hrstka českých monarchistů, jeden z nich mi sem do Ameriky píše. Dosud se ale nezmínil, že by shánění trůnu potaženém už čímkoliv se již stávalo urgentní záležitostí.

      Nejsou tedy kulty jako kulty.

      Americké listy uveřejnily stížnosti čtenářů na mizerné poštovní služby. Nezřídka se stává, že dopisy do rodné země nedocházejí, a pokud dojdou, nemusí končit v rukou adresáta. Také se mi to stalo, zejména v případě dražších knih. Po neblahých zkušenostech bych už encyklopedie k přepravě nesvěřil.

      Poslední dobou se mi stává něco jiného a rád bych se dozvěděl, zda někteří ze čtenářů mají také takovou zkušenost: dopisy sice dojdou, ale se značným zpožděním a s velkou oklikou. Několik adresátů v Čechách mi oznámilo, že to k nim doputovalo přes Skandinávii. Jednu takovou obálku tu mám, je na ní razítko ROYAL VIKING POST - DENMARK.

      Je tedy něco shnilého ve státě dánském, přepravě transatlantské, poště americké či české? Dánsko a Česká republika mají nemnoho společného - oba tedy státy nepatrného rozsahu (nepočítaje teď už autonomní Grónsko) a abecedně jsou si blízko. A co víc? Aha, královna Dagmar, o níž se už ale nepamatuji, zda to byla česká nevěsta, která se provdala na dánský trůn či spíš to bylo naopak. Zcela určitě však všichni víme, že na hradě českých králů teď sídlí první dáma jménem Dagmar, stoprocentní Češka a umí výtečně hvízdat.

      Prostě záhada. Budu se muset v Praze zeptat přítele, příslušníka nepočetné obce roajalistů, usilujících o vzkříšení české monarchie. Třeba ten by mohl vědět něco kloudného.

      Už po řadu generací stále důmyslnější vynálezy nahražují lidskou práci. Postižení, o obživu připravení, protestují a od doby právem rozkacených Ludditů je jim to málo platné. Zásluhou robotizace, továrny chrlí výrobky v liduprázdných prostorách. Teď dochází k eliminaci práce i duševní. Jsme svědky rozmachu novoty "umělá inteligence." Myslící bedna jménem Deep Blue - vynález čínských vědců u firmy I.B.M. - dovede knockoutovat světového šachového šampiona Kasparova.

      Když lze aplikovat inteligenci umělou, proč pak potřebovat tu přirozenou, naši lidskou? V účtárně donedávna s tuctem pracovníků už sedí jen jeden nebo žádný, aniž by došlo k ohrožení provozu. Ohroženým se stává i náš kantorský stav. Výuku zastane technologie s televizním přenosem do učeben. Spolehlivý provoz zaručen, bez nároku na dovolenou, na zvýšení platu, na jakýkoliv plat, bez potřeby pojištění nemocenského, nezaměstnaneckého a ani starobního, poněvadž sešlost věkem se okamžitě vyřeší zapojením modernější aparatury.

      Pokrok začíná šlapat na paty i předkladatelům. Lidové noviny v příloze Media a komunikace nás informují (30.března 1998) o elektronické službě oboustranných překladů mezi angličtinou a pěti jazyky. Autor Ivan Straka uvádí příklad překladu zdařilého a méně zdařilého. Dobrá zpráva o takovém pokroku aby právem zkrušila početnou překladatelskou obec. S talentem a zkušeností, teď po mnoha letech se obávat, že dojde k znicotnění několikacentimetrovou blyštící se disketou CD-ROM? Takto potupně vyhynout, sdílet osud dinosaurů?

      Radostně předpovídám, že k něčemu takovému nedojde nejen v tomto tisíciletí, jemuž už ovšem zbývá pramálo času, ale i v příštím století to bude záležitost na hodně dlouhé lokte, s nejistým výsledkem, zda se příští generace kdy dočkají. Zde je příklad potíží růstu: Synátor přišel domů s modrou krabicí s nápisem THE WORLD`S FIRST UNIVERSAL TRANSLATOR, překládání tam a zpátky ve všemožných kombinacích těchto 25 jazyků: čínsky, česky, dánsky, holandsky, esperanto, francouzsky, německy, řecky, maďarsky, italsky, indonésky, latinsky, japonsky, korejsky, norsky, portugalsky, rumunsky, rusky, slovensky, španělsky, swahili, švédsky, thajsky, turecky, ukrajinsky, vietnamsky. Sice chybí hindustánština a jazyk urdu či paštu, ale i tak - je toho požehnaně. Nejen to: krabice tvrdí, že je Perfect for business, students, translators, software developers, genealogists, internet users, everyone!

      Tak jsem si zázrak ověřil. Právě totiž překládám do angličtiny jednu svou českou knížku (Šťastně navrácený běženec, vyšla v Torontu u Škvoreckých, 1988). Začněme tedy s prvními řádky první kapitoly:
      Hongkong. Ležel na posteli, na sobě jen něco spodního, díval se na poněkud mokvající strop, vzteky sebou trhl a drát, proklubávající se z matrace, ho rýpl do žebra. A znovu ho píchlo u srdce při pomyšlení na životní smůly, na nevděk světa. V téhle díře vězí už několik dní. Sem ho strčili, sviňáci, skrblíci! Hotel Paradise. Pěknej paradajs! Kape tu jednak ze stropu, jednak z airconditioningu, obstarožné bedny, o co hlučnější, o to míň výkonné. Každou desátou kapku slizovala ještěrka, do níž Komenda trepkou ne a ne se trefit. Zlostně prskal na čtyři oprýskané stěny svého potupného kamrlíku. Donedávna ještě unesený, uvězněný, zapomenutý, v džungli, v blbém pralese - to se nevědomým básní o krásách neznámé romantiky, kde mě ale velmi konkrétně ožírali komáři, v rozvařených fazolích mi lezli brabenci a já to polykal i s občasnou housenkou.

Naťukal jsem příslušné povely a z printeru se vysoukalo toto:
      Hongkong. Lay against posteli, on alone anything spodního, díval herself against a little mokvající ceiling, vzteky sebou trhl and file, proklubávající herself at mattress, him rýpl by žebra. And fresh him píchlo aboard bowels at pomyšlení against life smůly, against ingratitude světa. At téhle díře vězí already a number of dní. Here him strčili, sviňáci, skrblíci! Hotele Paradise. Pěknej paradajs! Kape her jednak forth stropu, jednak at airconditioningu, obstarožné bedny, about how hlučnější, in it míň výkonné. Any desátou kapku slizovala dolly, by níž herself Komenda trepkou no nor hit. Zlostně spat against four oprýskané stěny his potupného kamrlíku. Donedávna anymore unesený, uvězněný, beyond recall, at džungli, at blbém pralese - it herself nevědomým básní about krásách neznámé romantiky, where me and ever so in the concrete ožírali komáři, at rozvařených fazolích me lezli brabenci and I it polykal and along with občasnou housenkou.

      Do dokonalosti to mělo věru hodně daleko. Ovšem matka čeština je obtížná, příliš košatá, přebohatá, lze ji všelijak přetvářet, se s ní mazlit. Zkusme to tedy opačně. Vzal jsem jednu svou anglickou knížku - žádný román, dost suché pojednání - a začal s pár řádky předmluvy:
      The Judge in a Communist State. Preface. The last weekend of June, 1959, was a significant for me. Literally overnight, I changed from a judge in Czechoslovakia to a refugee in a home for unwed Protestant mothers in West Berlin. Pleased with the city, but not with a residence which was patently absurd in view of my sex and spiritual orientation, I left the shelter and eventually found my way to the United States. A certain oddity persisted. One who had been a law student during th e reign of Stalin and practitioner of law in the post-Stalinist period became a retired judge at the age of twenty-nine.

S textem tak přímočarým by si ten multilingvální zázrak měl poradit zručněji. Poradil si takto:
      The Soudce v jeden Komunista Stav. Předmluva. The poslední víkend od Červen 1959, byl jeden významný jeden pro mě. Literally celonoční, Já changed od jeden soudce v Československo k jeden utečenec v jeden domov pro neprovdaná Protestantský mothers v Západ Berlín. Potěšený s the město, ale ne s jeden sídlo kdo byl patently nesmyslný se zřetelem k můj pohlaví a duchovní orientace. Nechal jsem the útulek a konečně založit můj cesta do Spojené státy. Jeden jistý zvláštnost persisted. Jeden kdo měl byl jeden zákon student během the vládnout od Stalin a praktik od zákon v the post-Stalinist období stal se jeden v soukromí soudce v the věk od twenty-nine.

      Takže, překladatelé, radujte se, ještě není vše prohráno, vašim kariérám nehrozí brzký zánik.

      Lidstvo mluví 6.701 jazyky (Time, 13.dubna 1998) - aniž bychom počítali přemnohé, i podstatně se lišící dialekty, všemožný slang, žargon či bezobsažné byrokratické a partajní tlachání, jež angličtina charakterizuje roztomilým slovem gobbledegook. Řečí afrických je kolem 500 a ještě víc je jich mezi americkými Indiány. Nikdo dosud pořádně nespočítal, kolik je toho v nedostatečně probádané divočině Nové Guineje. Na celém světě je asi jen 200 jazyků, z nichž každý je zdrojem komunikace aspoň jednoho milionu lidí.

      V počtu vede čínština, jak jinak. Společnou je jim ale jen řeč psaná - čímž nutno odečíst 200 milionů dosud tam existujících analfabetů. Nejsou-li schopni přečíst všem společný ideogram, značícím třeba koně, nedomluví se, poněvadž kůň pro mluvčí v mandarinské verzi je ma, kdežto ve fukienské verzi je be, a v dalších verzích zas úplně něco jiného. Řečí s druhým největším počtem mluvčích je angličtina. Víc než polovina jejích slov pochází z latiny a starořečtiny. Dopad latiny lze snadno chápat - vždyť se jim tam na deštivý ostrov svého času vecpal Julius Caesar se svými legiemi. Ale proč ten druhý zdroj? Snad to bylo zásluhou řeckých vzdělanců, kteří odešli západním směrem do exilu, poté co Turci v r.1453 dobyli Cařihrad.

      Svět tíhne ve společnému dorozumívacímu nástroji a žádný umělý jazyk (Esperanto, Interlingua či Volapuk) tohle zřejmě nezastane. Křesťanský středověk měl latinu, v osmnáctém století ji už dost vytlačila franština. Byla i na Vídeňském kongresu v r.1815 jednacím jazykem vítězů nad Napoleonem. Dovedl by si někdo představit, že po porážce Hitlera by byli spojenci na Postupinské konferenci mezi sebou komunikovali německy? Převaha franštiny jako dominantního jazyka mezinárodní diplomacie začala ztrácet na síle po první světové válce a proces se ještě uspíšil po druhém světovém utkání.

      Angličtina, na rozdíl třeba od španělštiny, rozšířené jen do latinské Ameriky, nebo v porovnání s nikde nerozšířenou, insulární ruštinou, pronikla do všech kontinentů, až k nejvzdálenějším protinožcům. Stala se dominantním dorozumívacím nástrojem moderního věku, v technologii, elektronice. Jen zírám, jakým tempem čeština tohle všemožné absorbuje - software, hardware, modem, printer, a tak dlouze dále. Angličtina je též obligatorní řečí v mezinárodní letecké dopravě a nedostatečné znalosti například korejských a ruských posádek už zapříčinily nejedno značné neštěstí.

      Některé evropské jazyky pronikly do světa a místy se tam dosud udržely zásluhou bývalého (a v případě Francouzů dosud místy trvajícího) koloniálního počínání. Kanadu postihl bolehlav v podobě frankofonní provincie Quebecu. Franština setrvává, ba místy i dominuje, v západní Africe, karibské oblasti, v Polynésii. Portugalština je řečí Brazilie, státu o větším rozsahu než zbytek jihoamerického kontinentu dohromady. Dokonce dosud zcela nevymizelo ani teutonské sémě z odváté doby wilhelmovského císařství. Němčina přežívá jako jeden ze tří úředních jazyků v Namibii, bývalé německé kolonii Sudwest Afrika (S.W.A.). V hlavním městě Windhoeku, z hlavní pošty na rohu Wílhemstrasse a Goering Strasse (pojmenováno po posledním guvernérovi, otci otylého feldmaršála Hermanna G.) jsem šel pár ulic a usídlil se v hotelu Thuringer Hof a v tomto duryňském dvoře se mnou německy mluvil i černošský personál.

      Nebuďme však totálně eurocentričtí. Arabština je řečí značné islámské oblasti, ovšem s nevyhnutelnými regionálními odlišnostmi. Předpokládám, že při návštěvě Mekky domluva mezi poutníkem z Mauretárnie a Omanu nebude zcela jednoduchá. Turečtina prý dodnes postačí při vandrování z Istambulu až do Číny. Hlavní řeč urdu v Pakistánu, hindi v Indii, bahasa v Indonésii jsou dorozumívacím prostředkem přemnoha milionů. Součet: dvě třetiny všech pozemšťanů mluví ne víc než jedním tuctem řečí.

      II.

      "Kolik jazyků znáš, tolikrát jsi člověkem," se říká. Vzato příliš doslova je ovšem nesmysl, nicméně obsahuje nějaké racionální molekuly. Schopnost mnoholingválně komunikovat umožňuje otevření víc než jedněch dveří. Obohacuje nás to, vybavuje možností seznamovat se s okolním světem ve víc než jedné dimenzi. V porovnání se západní a zejména se severní Evropou jsou na tom Češi dost chudě. Čtyřicet let ovšem pořádně izolovalo budovatele zářných zítřků a tu jedinou, hodně jim vnucovanou cizí řeč se nikdy nemínili pořádně naučit. Ruskyj jezyk, bukvy, jeříky, jděte nám s tím do háje.

      Když jsem dělal průzkum o profilu a motivaci uprchlíků poslední vlny osmdesárých let, jedním z nejpřekvapivějších poznatků byla právě jazyková neznalost nových příchozích a jejich podcenění handicapu, s kterým se pak museli lopotně vypořádávat. Mezi nimi byli i takoví, kteří si ověřili totožnou zkušenost: dostavili se s představou, že dovedou vládnout tím kterým jazykem a ono ne. Řeč psaná a mluvená, propast mezi znalostí pasivní a aktivní, si pak bolestně ověřovali při pokusu o objednání sklínky vína v prvním pařížském bistru.

      Politická izolace, celoživotní pobyt v monoetnickém prostředí a pocit, že jinak tomu už nikdy nebude, vykonávalo své. Též zeměpisná odloučenost vykoná své. Žiji-li v jednom údolí, tam také umřu a pokud mi přijde do cesty přespolní, tak místo pokusu o domluvu, já, podezíravý, jedním jazykem a mnoha předsudky vybavený primitiv se ho pokusím zabít.

      Jazyková zabedněnost ale není typická pro země tzv. Třetího světa, jemuž se ohleduplně říká "rozvojový." Těchto zemí jsem objel snad většinu. Indonéský ostrov Sumatra, jeden z největších kdekoliv, je domovem nejen vzácných orangutanů, ale i větve mých vyženěných příbuzných. Když jsem je navštívil v Medanu (milionové město, o němž většina jakkoliv vzdělaných Čechů patrně nikdy neslyšela), mezi sebou mluvili čínsky ve dvou radikálně odlišných verzích, mluvili též anglicky, francouzsky, německy, řečí bahasa - hlavního jazyka země, a též holandsky, řečí bývalých kolonizátorů. Přecházeli z jednoho do druhého a dalšího a já si v takové společnosti právem připadal jako blbeček.

      Dobrá - to byla místní aristokracie, světa znalá elita. Ale třeba i v Africe jsem se potkával s chudičkou mládeží, živořící v chatrčích. Neměli jedny pořádné boty, ale zato schopnost bez obtíží se vyjadřovat v řeči kikuyu, swahili, anglicky a kdoví co ještě. Něco takového by se v Americe pokládalo za vrchol geniality.

      V době před první světovou válkou převládal předpoklad, že vzdělanci se zajímají o cizí jazyky zejména kvůli tamějším kulturám, civilizacím, a ne proto, že by se tam mínili trmácet. Proto dominoval zájem o řeč psanou než o mluvenou. Důležitější bylo se seznamovat s gramatikou než s přízvukem, s ošidnostmi mluveného slova. To pak ovšem nebyl případ přepočetné emigrační vlny, způsobené politickou nepřízní v tomto století.

      Budu referovat o patáliích s angličtinou, poněvadž s ní mám nějaké zkušenosti: v takto mluvícím prostředí již trávím většinu života. Basic English je jednoduchost sama. Nerozlišujeme členy - masculinum, femininum, neutrum, nic takového. Rovněž nepádíme, podstatná jména neohýbáme, slovesa též necháváme vesměs v klidu. Stačí pár set slov a domluvíme se.

      Důkladná znalost jazyka, jímž pak lze kompetentně vládnout jak slovem, tak písmem, už je ale jiná záležitost. Kdy užít THE či A, kdy pominout obojí? Na univerzitě jdu do sousedních dveří přeptat se kolegů, rodilých Američanů, a každý mi dá jinou odpověď. Též zapeklitost s předložkami: kdy užít IN kdy ON, kdy AT? Řeč je protkaná veletucty idiomatických výrazů - někdy bych spíš řekl, že idiotických, nelogických - jež nutno pracně memorovat.

      Hledám nějaké výhody v tomto našem stavu frustrovaných outsiderů a snad jsem něco našel. Přistupujeme totiž k takové řeči ne jako k samozřejmosti ale jako k úkolu. Jsme méně spontánní a o to bedlivější, se slovníkem, s učebnicí někde v pozadí našeho mozku. V tomto kontextu pak nepokládám za nijak zvláštní výkon vládnout větší slovní zásobou než domorodci. Vybavují se nám nabiflovaná synonyma a hravě je chrlíme. Nezřídka se nám dostává docela upřímných komplimentů za prý mimořádně elokventní projevy a luxusně formulované statě na papíře. Na to zpravidla reaguji přirovnáním, že přechod z mateřštiny do přijatého jazyka je jako ochuzující výměna barevné high resolution televizní obrazovky za chudičce blikající černobílou bednu. I když přemýšlím, v duchu si povídám, mentální poznámky si dělám v angličtině a v ní talé probíhají mé sny, je to pořád jen počínání v nezcela přirozeném terénu. Nedovedu si v něm suverénně vykročit, laskat se s nuancemi, tak jak mi poskytuje matka čeština, od níž jsem se vzdálil už před několika desetiletími.

      Jsou ovšem výjimky. Třeba čaroděj Vladimír Nabokov. V Petrohradě narozený, emigroval, když mu bylo osmnáct, vystudoval na cambridgeské univerzitě, když mu bylo třiadvacet, do svých čtyřiceti let psal rusky a pak tedy se vyřítily jeho vynikající literární výkony ve víc než v jednom naučeném jazyce. Nebo jeho předchůdce Joseph Conrad, původním jnménem Korzeniowski (1857 - 1924). Polský mládenec, stane se námořníkem na britské lodi, vrátí se na souš, kdy je mu třicet sedm roků a pustí se do psaní, s výsledkem, že je dnes právem považován za jednoho z největších romanopisců anglické literatury.
      Ale i tento velmistr prý mluvil anglicky s těžkým polským přízvukem.

- - -

      III.

      V Anglii, dosud značně háklivé na společenské distinkce, správná mluva dělá člověka. Cizí akcent ale vůbec nevadí v naší příjemně plebejské Americe. V New Yorku snad polovina obyvatel přišla z jinojazyčného prostředí a tak je tomu na univerzitách, ve výzkumných ústavech, v leckterém pracovním prostředí.

      Zvoní telefon, ozve se cizí hlas a po pár slovech poznám, zda je to domorodec či něco přivandrovaného. Český přízvuk poznám okamžitě. Facinující otázka: čím to je, že i my, místními doktoráty okrášlení mudrcové, nejsme schopni se zbavit své původní vizitky?

      Odborníci jako například světoznámý lingvista Mario Pei tvrdí, že z lidského hrdla může vzejít téměř tisíc různých zvuků. Jenže žádná řeč jich tolik nepotřebuje - stačí jí pouhých dvacet až šedesát, nic víc. Ona převážná většina použitelného potenciálu zůstane nevyužita a tím nevyužitím atrofuje, možnost jejího pozdějšího použití mizí. Tak se stane při dosažení věku deset let, maximálně v době výpuku puberty. Pak už je pozdě. To je ale doba, kdy se zpravidla začínáme seznamovat s jiným než rodným jazykem, který ale obsahuje nám již odumřelé zvuky. Nám pak nezbývá nic jiného, než si vypomáhat substitucí, nejpřibližnějšími napodobeninami - zkrátka ersatz, nasazujeme si protézy, skřípá to, už to není ono. V angličtině se lopotíme s W, naše R slovansky rachotí (tím se však přibližujeme skotské angličtině) a ovšem pak ono navýsost ošidné TH, které se snažíme podstrčit v podobě TZ, DZ či Z. Ze slůvka nevertheless nám vznikne groteskní nevrzeles. Týmž handicapem jsou postiženi mluvčí všech jazyků. Však si poslechněte, co cizinci udělají z našeho proslulého Ř: vždy to bude Anton Dvoršak.

- - -

      IV.

      Existuje jedna, dost vzdálená, verze angličtiny, v níž se my Češi můžeme orientovat snadněji než rodilí Anglosasové. Tou je Pidgin English (pidgin, ze slova business Číňany tak zpotvořeno pro dorozumívání při obchodních a jiných stycích), lingua franca na melanéských ostrovech v Pacifiku a jedna ze tří úředních řečí v nyní již nezávislém státě Papua New Guinea. Pidgin je totiž jazyk fonetický. Jestliže SBOHEM Angličan napíše jako GOOD-BYE a vysloví GUT BAI melanéský ostrovan GUT BAI nejen vysloví, ale také napíše. Stejně NEWS (zprávy) se řeknou a napíšou NIUS a TIME je TAIM pro ně i pro nás. Jedna-dva-tři je WAN-TU-TRI, pěkně jako po našem a ne nějaké ONE-TWO-THREE. Na rozdíl od nás Čechů, kteří se při zdolávání nezdolatelné tvrze pouští do substitučních zvuků, Melanésan se na TH vykašlal a THREE jadrně vyslovuje TRI jako by to byl náš někdejší bratr Slovák.
      Minulý čas - perfectum, imperfectum, plusquamperfectum - řeší tento jazyk pouhým přidáním výrazu KONEC, tedy FINIŠ, vysloveno PINIS. V Pidgin se to penisy hemží jako ve snu nejnáruživější hédonistky. I-dai pinis - umřel, finito.
      Člen vyjadřuje výraz WANPELA (one fellow - jeden chlapík): tedy WANPELA HAUS je dům a WANPELA PUKPUK je krokodýl.
      Na všechno vztažné máme nejčastější Pidgin slovo BILONG (mně náležející) : můj otec je PAPA BILONG MI má vlast je KANTRI BILOG MI a menstruace je SIK BILONG MUN (nemoc náležící měsíci). Když už jsem zabrousil k intimitám: kopulační činnosti se energicky říká PUSPUS (push push), genitálie jsou foneticky odvozené z nesalonní angličtiny, tedy KOK pro pány a KAN pro dámy. Příznivci Klubu angažovaných nestraníků nechť prominou.
      V anatomii důležitým je SKRU (screw čili šroub). Tedy loket (elbow) dopadne jako SKRU BILONG HAND (šroub patřící k ruce) a kotník bude SKRU BILONG FUT. Vlasy jsou GRAS (tráva) a vousy MAUSGRAS (tráva na bradě).

      Pidgin English se stala legitimním vědním oborem. Lze v něm dosáhnout doktorát na australské univerzitě v Brisbane. Jejím Josefem Jungmannem, autorem slovníku a učebnice, je katolický kněz Francis Mihalic z misie ve Wewaku na Nové Guineji. Mezi svými spolupracovníky uvádí jména J.Schebesta, J.Kolnik, A.Krajci a L.Luzbetak, které lze mít jen těžko za Anglosasy.

      Této zajímavé řeči jsem se věnoval v knize Bez Čedoku po Pacifiku kdysi vyšla u Škvoreckých v Torontu. Kapitolku jsem uzavřel cvičením po pokročilé. Zde to máte:

RUDÉ PRÁVO - RETPELA LO

PROLETÁŘI VŠECH ZEMÍ, SPOJTE SE! - OL WOKBOI BILONG OLGETA GRAUN, I PASIN WANTAIM!

SPLNĚNÍM VÝKUPU BRAMBOR DALŠÍ RÁNA VÁLEČNÝM PALIČŮM! - PINISIM BAIM OLPELA POTETO I GO MOA WINIM I GO LONG OLPELA BRISIM TAIM BILONG PAIT!

AŤ ŽIJE DR.VASIL BILAK! - LONGTAIM I SINDAUN GUTPELA DOKTA VASIL BILAK!

      Začátkem tohoto století H.G.Wells oznámil the discovery of the future objev budoucnosti: předpovědi budou stejně vědecké jako objevy v přírodních vědách. Marxisté-leninisté, vědečtí socialisté, nikdy neměli potíže s předvídáním budoucnosti. Ta jim byla jasná, neměnná, nevyhnutelná jako zákon o přitažlivosti zemské. (Horší to bylo z minulostí, podrobované vzájemně se vylučujícím interpretacím podle politických potřeb té které sezóny.) Ovšem i tito mistři se dovedli netrefit. Chruščov slíbil pohřbít kapitalismus a už v roce 1970 předběhnout Ameriku v produkci spotřebních statků. Jeho partner Kosygin se zaručil, že rubl vbrzku nahradí dolar jako nejvýznamnější světovou měnu, s výměnným kurzem 1 rubl = 10 dolarů. Berlínská Zeď míru, postavená na věky, vydržela jen o pár roků déle než Hitlerova Tisíciletá říše.

      Špionážní centrály s desetitisícovým personálem a miliardovým rozpočtem nepředvídaly rozpad sovětské říše. A kdo by v davech klíči cinkajících českých nadšenců na konci onoho annus mirabilis 1989 byl předvídal, že po uplynutí osmi let jen čtvrtina národa bude dávat přednost novému demokratickému pořádku/ nepořádku? Že lze zničit komunismus jako vládnoucí systém, ale nikoliv jako setrvávající mentalitu?

      William A.Sherden, autor knihy PRODAVAČI BOHATSTVÍ (The Fortune Sellers) předkládá řadu důkazů o obchodnících s budoucností a jejich děravých výkonech, za něž si rok co rok účtují kolem 200 miliard dolarů. Megamašinérie zpravodajských služeb nepředvídala ani rozpad komunismu, ani sovětskou invazi Afghánistánu či irácký vpád do Kuvajtu. Ekonomům u Federal Reserve Board se jejich předpovědi povedou jen v polovině případů, že hospodářské výsledky půjdou buď nahoru nebo dolů. Ještě lépe placení specialisté se naparují se svými odhady burzovních pohybů, ale skutečnost je taková, že pokus s použitím opice, vyhrabávající z kupy jména akcií, docílil lepší výsledek, větší zisk. Nejlepších výsledků dosahují meteorologové. Předpovídat počasí má aspoň nějakou bázi v opakujících se přírodních úkazech, ale i tak: britská služba, jedna z nejlepších na světě, předpověděla poklidné poměry pro den 14.října 1987, načež se dostavila největší vichřice od roku 1703.

      Prognostici technologického pokroku se nikterak nevyznamenávají. Vynikající výjimkou zůstává Jules Verne, v jehož geniální imaginaci se objevila elektřina, automobil i výlet na měsíc raketou, při návratu dopadnuvší do vod pacifického oceánu, jak se věru stalo. V jeho teprve nedávno objeveného náčrtu románu "Paříž ve dvacátém století" z roku 1863, Verne předpověděl vynález faxu.

      Majitelé jiných hlav ale vesměs činili trapné šlápoty hodně vedle. Lord Kelvin, prezident britské vědecké společnosti, ujistil v r.1895, že stroje těžší než vzduch nikdy nebudou schopny vzletu, že radio nemá budoucnost (1897), že Roentgenovy paprsky jsou sprostý podvod (1900). Hollywoodský mogul Darryl F.Zanuck v r.1946 ujistil filmové producenty, že televize je zcela bezperspektivní, poněvadž lidé nebudou ochotni čučet na malou bednu. I vynálezci nedovedli odhadnout dopad svých novinek. Edison věřil, že gramofon bude k užitku pro zaznamenávání řeči, ale ne hudby. Morse svému telegrafu nepředvídal komerčně užitečnou budoucnost.

      Jiní myslitelé se domnívali, že telegraf bude lidi sbližovat, americkou demokracii stmelovat, a on zatím umožnil zeměpisnou rozptýlenost obyvatelstva. Vynález letadla byl oslavován jako advent světa, zbaveného válek a víme, jak to pak dopadlo. Před pouhými dvaceti lety došlo v New Yorku k uspořádání konference, na níž specialisté dumali o budoucích krocích lidstva, aniž je napadla novinka v podobě písmen P.C. - personal computer.
      Přibývá věštců apokalyps v mnoha podobách. V 70.tých letech mudrcové tzv.Římského klubu (Club of Rome) sepsali scénář o de facto zániku lidstva - nadmíra populace, ekologická devastace, vyčerpání zdrojů, v r.1992 už nebude k mání ani kapka ropy. Vědec Paul Ehrlich v knize POPULAČNÍ BOMBA (The Population Bomb) předpověděl zánik světa už v roce 1983. Jonathan Schell se proslavil rovněž mimořádně populární knihou OSUD SVĚTA (The Fate of the Earth), zaručující apokalypsu nukleární devastace. Je s podivem, že proroci po tak kardinálním fiasku nadobro někam nezalezli. Naopak, otřepali se, za zřejmého předpokladu univerzální amnézie co do jejich předchozích, s notnou vervou tvrzených trapností. Autor, jehož raději nebudu jmenovat, stvořil opus KRACH V ROCE 1979. Když k němu nedošlo, napsal novinku PANIKA 1989. Následoval BANKROT 1985. Jeho následné vize jsem přestal sledovat.

      Podívejme se na předpovědi vývojů v přištím tisíciletí, které už je za rohem. William Strauss a Neil Howe, autoři knihy ČTVRTÝ OBRAT (The Fourth Turning) předvídají ekonomický kolaps Ameriky, bankrot systému sociálního zabezpečení (Social Security), který zažehne separatistické tendence ve Spojených státech amerických, že se rozpojí a plno násilností u toto.

      Caspar Weinberger (ministr národní obrany za Reaganova prezidentství, rovněž potomek českých přistěhovalců tuším že z Příbrami) a Peter Schweitzer napsali předpověď PŘÍŠTÍ VÁLKA (The Next War). Začne ji Čína invazí Taiwanu, zatímco severokorejská armáda se pustí na pochod jižním směrem, překročí demilitarizovanou zónu, okupuje a pořádně zničí Soul. Biologické zbraně zasáhnou americké vojenské jednotky a Washington se bude revanžovat taktickými nukleárními zbraněmi jak proti Korejcům, tak Číňanům. To ale nebude všechno. Doma v západní hemisféře zradikalizované davy přepadnou a zdevastují americké velvyslanectví v Mexico City, gang pašeráků drog vyhodí do povětří nákupní centrum v texaském Houstonu, USA zahájí invazi Mexika svrhnout hanebnou vládu.

      Samuel P.Huntington, politolog na Harvardově univerzitě, je jedním z mezinárodně uznávaných, nejvlivnějších myslitelů ve svém oboru. Budoucnosti světa se věnuje v knize SRÁŽKA CIVILIZACÍ A PŘEDĚLÁNÍ SVĚTOVÉHO POŘÁDKU (The Clash of Civilizations and the Remaking of the World Order). V ní předkládá vizi civilizačního konfliktu, v němž významná role připadne islámu. Však již nyní každý pátý pozemšťan se modlí k Alláhovi a baží po získání stále většího dílu zeměkoule. V první dekádě příštího tisíciletí vypukne třetí světová válka. Zahájí ji Čína - nikoliv invazí Taiwanu, ale Vietnamu zmocnit se tamějších zdrojů ropy. Spojené státy budou vtaženy do konfliktu, avšak s handicapem, způsobeným Japonskem, vyhlásivším svou neutralitu. Chaos se bude šířit, Indie přepadne Pakistán, ale její útok odrazí armáda Iránu. Čína donutí Japonsko, aby se připojilo do války proti Spojeným státům. Pro zbytek prvního století v novém tisíciletí Huntington rovněž předkládá neveselé zvěsti: demografické složení americké společnosti se bude nadále měnit, zejména zásluhou veleplodných hispánských přistěhovalců. Bude jich čtvrtina národa a pak i víc, vzrostou konflikty, dojde k občanské válce a třeba i k zániku společného státu.

      Huntington ovšem nebaží po naplnění svých pesimistických prognóz. Třeba se nepovedou, jako se nepovedly optimistické prognózy vědce Irvinga Fishera, profesora na neméně slavné univerzitě Yale, když v r.1929 předpověděl další nepřetržitý rozkvět newyorské burzy, pár týdnů před jejím krachem a začátkem světové hospodářské krize.

      Pracuje některý český literát na věšteckém díle o budoucnosti vlasti, jak se jí povede v příští a přespříští generaci? Tuze rád si přečtu jeho liché odhady.

      In that historically significant year, annus mirabilis 1989 - exactly two hundred years after the French revolution - the East European regimes fell apart with an increasing speed. After ten years of preparatory pioneering work in Poland, what then took ten months in East Germany and ten weeks in Hungary, took a mere ten days in the then Czechoslovakia. While gallons of blood were shed in Romania, not a shot was fired in what became known as Czechoslovakia`s "Velvet Revolution."

      In the native city of Franz Kafka, the playwright Václav Havel was catapulted from disident to president, from jail to castle - the kind of a scenario fitting this author of the theater of the absurd. The parliament which a few weeks earlier would have sent Havel to the gallows, elected him unanimously as head of state. At the splendid Hradčany castle, the ancient seat of Bohemian kings, this former pariah attended to his business in a UCLA T-shirt and some of his advisers passed through the corridors on roller skates. Other advisers such as the American Frank Zappa preferred to walk. Moreover, Havel managed to become president of two different countries - first of Czechoslovakia, then of the Czech Republic - this all accomplished within three years. The Guinness Book of World Records may take notice.

      To my knowledge, no sage, no intelligence service with its billion dollars budget did predict the collapse of the communist experiment and of the Soviet empire. Equally so, everybody has underestimated the difficulty of mental liberation of such societies from their past.

      (Voices of caution: Zbigniew Brzezinski, Ralph Dahrendorf.)

      Recent surveys.  Only 25% of respondent view the current situation to be better in comparison to the pre-November (communist) regime. Full 28% claim that the conditions under the communists were better. 37% view the situation in the two systems as about even. (LN,March 17,1998 - the most pessimistic assessment since 1991.)

      Among the young generation (age group 15 - 30) only 32% respondents consider capitalism as a best answer. 39% prefer a "third road" - a combination of both capitalism and socialism. (LN, Jan 24, 1988).

      In 1997, a total of 18.1% respondents preferred the old regime. In 1998, their number grew to 28.7%. This preference is the strongest among senior citizens and the manual labor. Regionally, it leads in Northern Bohemia and Northern Moravia, areas with a less than shiny industrial prospects. Least support for the ancient regime is to be found in Prague.

      Explanation  Habits that reálný socialismus had inculcated, let in the people deeper roots than we are willing to admit - we are in an immensely deep crisis," President Havel assessed the situation (Respekt, April 18, 1990). Havel in his occassional ruminations on the subject identified as the prime problem the pollution of the mind, as he put it - the most pernicious totalitarian legacy with its manifold poisonous fruit of pretense, hypocrisy, duplicity, deceit, intolerance, xeonophobia, parochialism, lack of self-confidence, evasiveness, reluctance to assume responsibility, litttle resistance to dishonest behvior, and, of course, a gargantuan amount of endemic envy.

      Envy  nurtured through a long traditon of plebeian egalitarianism. The communist era`s Theory of Equal Stomachs led to an economically and psychologically ruinous remuneration system, in which the earnings of a brain surgeon and a hospital maid were almost the same. (Experience in 1997: fee for a guard dog on the hospital premises were higher than the salary of a chief physician on night duty.) This egalitarianism is a form of revenge of the bellow-than-average segment of the populace. Its preference for equal poverty to unequal prosperity, now confronted with the growing wage differentiation under the current market conditions, is being exploited by extremist political parties on both the left and right fringes of the political spectrum.

      In the post-Stalin era the life under the communists was one of a fairly effortless tenured existence for the mass of tacit and compliant citizenry, content to grumble in the privacy of their homes. In a democracy a citizen is perceived as an adult, in a dictatorship as an adolescent, in totalitarianism as a child. (Ambitious endeavor to change human nature: Comfort of dependency, preferred also by the supporters of the ostensively rightist, (until recently) ruling politically party: oficially extolling capitalist virtues of self-reliance, 59% of the respondents (survey in January 1994) favored the retention of state control over prices, 73% expected the state to secure housing and 75% to secure employment.The past four decades also inculcated an overall reluctance to make decisions on their own behalf. The people demand the best of all the world - American wages, Swedish socio-economic security, and Czech irresponsible, leisurely working habits.

      Legacy  expressed by universally shared proverbs:

      "He who does not steal from the state, steals from his own family."

      "Integrity is a kind of luxury I cannot afford."

      "It was easy for Jesus to get cruxified. He was single, he had no responsibility for a family to care for."

      Surviving impact:  ex. telephone calls from Prague personal experience with words not kept.
      Market economy can hardly flourish in an environment lacking basic trust among the participants. So far, a word of honor - even a written, formally flawless commitment - counts for little. In socialism, one learned how to ingeniously cheat the state and the public alike. These skills are now put to good use under the new conditions of "unleashed market forces."

      The communist political system was destroyed but communist mentality as it was formed during the forty years, was not. In a society facing the task of building a pluralistic democracy and a market economy, only a small minority of senior citizens have any personal experience with such a state of affairs. "We got freedom but not the recipe, instructions what to do with it," commented Jiří Suchý, a well-known theater personality.

      Summary indictment:  "We are a bunch of miserable bastards, cowards, contemptible collaborators!" lashed an angry woman-in-the-street at her nation. (Tvorba, July 25, 1990). Richard Stencl writes (Respekt, August 22, 1994) about a kind of AIDS (Acquired Integrity Deficiency Syndrome).

      The notion of democracy being equated with anarchy - lack of whichever civic responsibility.

      Intolerance, xenophobia, especially toward the Gypsies. "Nationalism as the last stage of communism." Chauvinism quite visible, especially among the less educated, the less well off. Cikáni do plynu! ("Gypsies be Gassed!) demand the marching skinheads while the police does not interfere and a not insignicicant portion of the bystanders nod in agreement. (Priscilla`s experience.)<

      Attitude to one`s past:  During the 40 years of communist rule at least one-fourth of the adult citizens, and in case of university graduates, one-third of the total, got entangled - voluntarily or otherwise - with the Party. Yet, according to surveys, only one-fifth of them is willing to look at their own past involvement critically. Criticism, if any, is addressed to high ranking party officials - none of whom have been held responsible for their past misdeeds. As a rule, they - along with former prosecutors, judges, interrogators, secret police torturers - enjoy higher pensions and living standard in general than do their former victims. Of the five former premiers only one (Václav Klaus) was not a member of the Communist Party, allegedly because of his application for membership had been rejected. Former party members constitute the majority in the ranks of the police and the military and are richly represented in top managerial roles in the economy.

      Prior to his leaving politics for more lucrative activities in the economic sector, young cabinet member Vladimír Dlouhý topped the list of the most popular public figures in the country. His credentials - unlike those of the persecuted dissident Havel - do not put the nation ill at ease: Dlouhý, no dissident whatsoever, joined the Communist Party after the Soviet invasion in order to be permitted to study (in the West), he quit the party the moment it lost power, and feels no need to explain, to apologize to anyone. That`s our boy!

      Colorful political landscape:   Party of the Friends of Beer or the Independent Erotic Initiative, drawing attention with its attractive topless female campaign workers. (Cf.Poland: Party of the Bicyclists with a breakaway branch of the Party of Bald Bicyclists.)

      Post-communist elites, their behavior and misbehavior:   Abuse of privileges. Parliamentary immunity shielding from prosecution for blatant violations of the law (smuggling goods from abroad, bar brawls, drunk driving causing accidents and beyond).. This being the land of Franz Kafka, immunity is also claimed by former members of the defunct federal legislature, with the exquisite rationalization that their immunity can only be lifted by the appropriate nonexistent committee of the equally nonexistent parliament.

      A grotesque faux pas is credited to one Antonín Baudyš, an optometrist promoted to minister of defense who without informing the cabinet designed and despatched a plan on how to solve the Bosnian crisis to foreign governments and the United Nations. If implemented, he might have well unleashed World War III. Baudyš was not asked to resign. A subsequent attempt to cover up shoplifting by an army general in a Stockholm toy store was finally his undoing.

      Conflicts of interest: members of the cabinet put their family members on a board of directors of companies under their jurisdiction.

      In this birthplace of Franz Kafka, the law permits to register a trademark to the first person who applies. Marek Němec, brother of a cabinet member, received at least 30 trademarks with many more applications pending. He registered for himself the Toyota trademark, attaching it to sewing machines of some strange origin; Rolls-Royce is his as are about to be all the Catholic saints.

      The economy and the government.  Since its inception in 1993, for five years the Czech Republic was rated a shining success in the post-communist orbit: a foreign trade surplus, a balanced budget, stable currency, 3.5% unemployment, the lowest in Europe.

      "The Czech Republic in ten years - and this is not to say that it will not occur sooner - will become a European country indistinguishable from those that had not experienced communism," stated with confidence Václav Klaus, the first and until the end of 1997 the only prime minister. Thereafter the bubble did burst.

      Klaus: photogenic, elegantly dressed technocrat - and an autocrat to some -, a sportsman cutting a lean figure unknown among the pudgy nomenklatura comrades of yesterday. Ambitous, hardworking economist by training, with no dissident track record, regularly criticized for his aloofness bordering on arrogance.

      His government pursued a temporarily successful, opportunistic, populistic - and therefore popular - policy, conservative in words rather than deeds. Klaus has shown little enthusiasm to undo old wrongs through restitution of property to the churches, expropriated former upper classes, and the exiles.

      There was a reluctance to allow unprofitable state enterprises to go bankrupt and to cut the payroll in order to keep labor peace. Through a voucher system (kuponová privatizace) each citizen became entitled to purchase for a nominal price vouchers with which to acquire shares in an enterprise of his choice. The majority of the recipients entrusted the shares to a form of mutual funds - owned by banks which to a large extent continued to be owned by the state.

      Klaus is credited with the saying that he does not know what dirty money is. His preference for speedy privatization was not accompanied by an adequate system of legal guarantees against eventual abuse. In a short time, a sequence of fraudulent schemes, plundering of banks erupted. Multimillionaires with their ill-gotten gains fled the country and those who stayed behind, have largely escaped punishment. In prewar Czechsolovakia, corruption was about as rare as tsetse flies. Not any more. Bribes became frequently expected as an opening gesture to get the attention of the officialdom.

      Forty years of indoctrination about the ruthless, evil nature of capitalism where anything goes, seems to have left its permanent seed. This kind of a caricature seems to be taken for a norm and the nation then responds accordingly, adjusting to such a grotesque image.

      Five years later, the image of this exemplary post-communist state started to fade. The rate of foreign investment failed to reach projected expectations. Economic indicators point to bleak days to come. The realization of this predicament was accelerated by a scandal with the financing of political parties (hence, not only in the United States), in particular that of the Klaus ruling ODS party, a recipient of a largess from two alleged donors - one, an impoverished islander from Mauritius, and the second, a Hungarian of undisclosed means but safely dead for many years. Klaus and his cabinet were forced to resign. A care-taker government took over with a mandate limited till June 1998, the date of scheduled general election.

      The state of the arts.  "In communist Russia they take poetry seriously - they shoot the poets." So the acccurate assessment went. In the capitalist orbit, nobody cares.
      The Engineers of Human Souls: they are pampered, coddled, awarded for service - example the Dobříš castle.

      The fruits of the Velvet Revolution: Freedom of expression without, however, the continued state tutelage. The urgent, burning issues of post-communist existence do rarely reach the stage or screen. As far as the stage is concerned I know of only one original play - Podivuhodní ptáci by Antonín Máša - that was staged by the National Theater to a lukewarm response of the audience.

      FILM INDUSTRY: The golden era of the Sixties is long gone. The leading creators went into exile or were silenced. The post-invasion production in the twenty years accomplished close to nothing.

      After November 1989, the country experienced the invasion of American products. It is almost impossible to locate a cinema showing anything from the local diminishing production. The Barrandov studios missed the opportunity to become a lucrative center for co-production ventures. The place was privatized, it exchanged hands several times, the final - thus far - majority owner is a steel mill plant involved in one of the major illegal party financing scandals. The first privately produced movie was Tank Battalion, based on a novel by Josef Škvorecký - both a critical and financial success. Most of the domestically produced movies fall into a light genre with a high dose of sex, low budget undertakings with little prospect to reach other than the domestic market. Kolja is an outstanding exception to the rule.

      TELEVISION. The country has two commerical and two state supported channels. During my recent (November 1997) stay in Prague I spent a great deal of time watching the offered fare. I was impressed by its amount and quality. Contemporary, controversial themes abound as do programs of investigative reporting, round-table debates, grilling of political figures. I counted 12 such weekly programs, each with a high rate of viewing audience.

      The new capitalist order things, characterized by cutting the subsides to all forms of artistic endeavor, has surely not destroyed this way of life in Prague. According to my latest count: in any given day, in Prague one has a choice of 58 repertory theaters, 36 cinemas, 32 concerts in concert halls and13 in churches, 61 cultural clubs, 80 galleries, 23 museums.

      Final note:  In addition to this first-rate aboundant cultural menu, the Czech sense of humor should be added (though its mordant flavor is likely to get lost in translation). In a public park I overheard a young mother promenading with her toddler son and teaching him the rules of hygiene with the words "Don`t put everying you pick up to your mouth - or you will get syphilis!" Nearby a baroque square below the Hradčany castle I could not resist photographing a graffiti, an eminently self-critical statement JÁ JSEM SVINĚ ("I am a swine"), and beneath in smaller letter by a different hand writing a rejoinder JÁ TAKY ("Me too").

      Post-communist exoerience produced a great deal of frustration because of unrealistic expectations not to be met. There is a great deal of dissatisfaction, even cynicism. However, nothing of this augurs a return to the old communist order of things. For that the people, though damaged in various ways, are much too smart.

      Na americkém trhu je k mání (in print) jeden a půl milionu titulů knih v anglické řeči. Žádný obchod jich ale ve svých prostorách nemůže nabídnout víc než jednu desetinu. Tohoto jednoduchého zjištění využil a z něho značně zbohatl třiatřicetiletý Jeffrey P.Bezos, bývalý zaměstnanec Wall Streetu. Dal dohromady databázi nejen oné spousty zboží, ale i dalšího milionu titulů mimo běžný oběh - out of print. Na trh se uvedl webovou stránkou s adresou amazon.com a se zcela věrohodným tvrzením, že tady v podobě zásilkové služby zahajuje provoz největšího knihkupectví na světě. Zájemce cestou Internetu vyťuká požadavek, uvede číslo své kreditní karty a podnikavý Bezos elektronicky zjistí, kde požadovaný výtisk je k mání a dodá. Jeho obchodní výlohy jsou zlomkem toho, co mají na krku standardní knihkupci: platit zaměstnance za pultem, nájemné za obchod a sklad, výdaje na inzerci. To vše novátorvi Bezosovi odpadá. Jeho reklamu - amazon.com v tmavočerveném obdélníku - ale vidím kdykoliv (t.j. denně) zapnu Internet, objeví se okno s roztomilým názvem YAHOO, tam vyťukám Czech Republic media a tak se dostanu k čerstvému vydání pražských novin.

      Amazoňanovi obrat nadějně roste: z 16 milionů USD v r.1996 a 148 milionů vloni, odhad pro letošní rok se už vyšplhal na 400 milionů. I když to jsou pouhá 3 procenta z celkového knižního obratu 13 miliard v zemi, na lov v tomto novém rybníce se nyní pouštějí i ti největší dravci: německá firma Bertelsmann, teď právě nedávno pozřivší prestižní americké nakladatelství Random House, a totéž činí i Barnes and Noble, knihkupecký kolos, jehož odbočky lze najít téměř ve všech městech a městysech v zemi, od Atlantiku k Pacifiku.

      Barnes and Noble ve svém již zahájeném internetovém obchodování rozšiřuje sortiment o antikvární zboží a unikátní výtisky. Též se pustil do utkání v soudní síni popřít holedbání Amazonu o jeho globálním primátu, že je ten největší na světě. Amazon místo aby si strachy zoufal, se zaradoval, že zásluhou právního sporu tak zadarmo získá navýsost vítanou publicitu. Představitelé B + N si se zpožděním uvědomili tento bumerangový efekt své iniciativy a žalobu vzali zpět, s vysvětlením, že lépe soutěžít na trhu než v soudní síni - a k tomu lze i dodat samozřejmý postřeh, že je rozumnější je vydělávat pro sebe než živit nehorázně nákladné právníky.

      Poslední dobou přibývá zájemců, vážících cestu do Seattlu, přesvědčit se na vlastní oči, jak si tam počínají zaměstnanci Amazonu, jichž je prozatím jeden tisíc. Nakladatelé nemíní spoléhat na Internet s prodejem svých novinek, ale toho, co mají na tzv.backlist - starších, polozapomenutých, ve skladech drahé místo zabírajících titulů. Velké nakladatelství Simon and Schuster si právě ověřilo, že z jeho backlistu 10.000 titulů, Amazon za jeden měsíc prodal aspoň jeden výtisk u 8.400 titulů. Nakladatelství Penguin tak dosáhlo 90% na backlistu 15.000 titulů. (Tento Penguin každý rok v jednu letní neděli přijede k nám na univerzitu, vztyčí stan cirkusáckého rozsahu a v něm stoly navrší 50.000 knihami své produkce. Zájemci se ukázněně postaví do fronty a gratis si vyberou a naberou tolik, kolik jsou schopni unést. Mohou se ovšem vrátit a znovu nabírat.)

      Zákazník bažící po bestselleru spěchá do nejblišího knihkupectví. K Internetu sedne v případě zájmu o knihu méně známou, staršího data nebo - což je značně důležité - z produkce malého nakladatelství, které nemá naději, že by se knihkupec obtěžoval s takovým prodejem, zabírat místo na regálech, natož je dávat do výkladu. Čili tady zásluhou Internetu dochází k dříve nedosažitelné, nepředstavitelné možnosti, že by malí Davídkové mohli soutěžit s Goliáši jako rovný s rovným. Tento trend by nepochybně přivítali mnozí čeští mini-Melantriši a jejich autoři. Troufám si předvídat, že k české verzi Amazonu dojde dřív než později.

      Z českého tisku se dozvídám o neukázněnosti a všeobecném lajdáctví členů parlamentu. Zákonodárci a zákonodárkyně se ulejvají a když se obtěžují přijít, tak řečníky neposlouchají, mezi sebou se baví, mobilními telefony se zaměstnávají - však nyní v Čechách bez mobilu už nelze být pořádně člověkem. Předsedající velikán marně se domáhá disciplíny. S poslanci to nehne, však mají své imunity, jichž dovedou důkladně využívat a v případně i zneužívat.

      Při nedávné návštěvě rodné země jsem se šel podívat na zasedání senátu (sněmovna neúřadovala) a překvapil mě jeho poklidný, až téměř posvátný průběh. Žádná rvačka, tak jak jsem ji zažil v taiwanském parlamentu. I v indickém parlamentu (Lok Sabha) to svého času dost vřelo. Naše kantorská skupinka raději odspěchala k interview s Indirou Ghandiovou do její kanceláře - kde za pár roků a a v pár kroků vzdálené zahradě došlo k jejímu zavraždění.

      Čeští politici mají to, čemu se v Americe říká thin skin - věru nejsou majiteli hroší kůže. Jsou značně hákliví, nedůtkliví, snadno se popudí, urazí, hrozí žalobami nebo se doopravdy ženou k soudu vypořádat se s údajnou urážkou na cti. Jiránkova karikatura přiměla katolíka Luxe pomýšlet na odvetu. S takovou letorou by se američtí politikové mohli do justičních prostor rovnou nastěhovat. V projevech verbální nelaskavosti má tato mladá země už svou solidní tradici : velikáni od dob prvních prezidentů si vzájemně připisovali vlastnosti zlodějů veřejných peněz i soukromého dobytka, lhářů a prznitelů panen.

      Výzkumníci si dávají práci se sestavováním tzv.VULGARITY INDEX - snůšky nevhodných slov, slyšených ve sněmovně reprezentantů od roku 1985. Nelichotivé diagnózy mentálních schopností (stupid, idiot, nitwit), mravních kvalit (scum, whore - čili lump, kurva) či fyzického zjevu (fatso - tlusťoch)

      Tak se většinou děje ve víc než poloprázdných prostorách. Členové mají na starost spoustu jiných věcí, vyřizují stížnosti voličů, naslouchají lobbyistům, podílejí se na práci ve vyšetřovacích výborech. Ve sněmovně reprezentantů by jich mělo sedět víc než 400, ale přítomni jsou třeba jen tři, vyřizující korespondenci nebo pohrouženi do četby novin. U řečnického pultu zatím někdo hřímá a vůbec mu nevadí, že ho nikdo neposlouchá - poněvadž každé jeho slovo přijde do Congressional Record, tam to bude černé na bílém, budou to číst komentátoři, analytikové, případně i zítřejší historikové. Tyto fascikly mamutího rozsahu zaznamenaly v období 102.kongresu (1991-1992) celkem 1.076 nevhodných výrazů. Mezi nejčastěji používanými byla nálepka stupid (344 krát), čímž se tak dostalo na většinu kongresmanů. Použití výrazu jako třeba scum - že někdo je lump a vyvrhel, může být adresováno nejen tomu kterému poslanci, ale použito k všeobecnému zatracení třeba pašeráků omamných jedů nebo komunistů, kdysi rovněž pašeráků jiného importu, jehož zkázonosnost již ovšem notně vyprchala.

      Jako jeden z nejdivočejších orátorů na sebe donedávna upozorňoval Robert K.Dornan, znovu již ale nezvolený republikánský kongresman z Kalifornie. Tento bývalý válečný letec charakterizoval prezidenta Clintona jako "vojenské službě se vyhnuvšího cizoložníka (draft-dodging adulterer), který si nezaslouží zavázat tkaničky u bot mužům a ženám ve zbrani, jejichž je teď nejvyšším velitelem." Sněmovna potrestala prostořekého Dormana jednodenním vyloučením ze zasedání. Dornan též doporučil, aby prezident byl vykleštěn (to be spaded) - doporučení v době, dřív než se národ dozvěděl o existenci Moniky Lewinské.

      (Pro porovnání: členové kongresu mají řadu výhod, ale imunita před trestním postihem mezi nimi není. Nejeden člen - včetně hodně mocného kongresmana Dana Rostenkowského z Illinois - již putoval a ještě poputuje za mříže. Takto zacházet s českými politiky, například pro jejich falešné účtování cest služebním automobilem, to by parlamentní řady důkladně prořídly.)

      Netřeba vše říkat naplno, když k dispozici je přemíra eufemismů. Užívali je i nacisté (vyvražďování Židů se stalo "konečným řešením") i komunisté (jejich mučení a vraždění se zjemnilo v "používání nesprávných administrativních metod"). Ve Westminsteru, britské kolébce parlamentní demokracie, předsedající Speaker dbá na dodržování etikety, správného oslovování a titulování, na vhodnost volených slov. Když některé z nich shledá jako unparliamentary, zareaguje výzvou k mluvčímu, aby je vzal zpět a vyjádřil se vhodněji. Tak se i stane. Když Winston Churchill ještě za mlada se o ctihodném kolegovi vyjádřil, že je lhář (liar), napomenut slovo vzal zpět a dotyčného charakterizoval, že je purveyor of terminological inexactitudes (prosazovatel, původce terminologických nepřesností).

      Ve Westminsteru mají seznam oněch nepoužitelných slov, který podle potřeby modernizují. Třeba i Praha si něco takového pořídí. Sebedůkladnější zákaz ale nemůže vždy zabránit záměru inteligentního, pohotového politika. Legendární Benjamin Disraeli se jednou o kvalitě britkého parlamentu vyjádřil, že polovina jeho členů jsou oslové. Pokárán a požádán vzít nezdvořácká slova zpět, Disaeli vyhověl a opravil se v tom smyslu, že polovina členů nejsou oslové.

      Při slovních potyčkách ať už na jakémkoliv poliltickém kolbišti není příliš rozumné reagovat trumfy rostoucí intenzity. Netřeba ovšem křesťansky nastavovat tvář k dalším políčkům, ale raději ignorovat, zesměšňovat - však od hlupáka nehoráznost neplatí. Proč mu svou emocionální reakcí poskytnout zadostiučinění, že se trefil? V OSN, americká delegátka Jeanne Kirkpatricková vyslechla verbální kanonádu zvláš antiamericky rozběsněného delegáta odněkud z rozvojových krajů a odvětila mu poděkováním za jeho "mimořádně fundované, poučné sdělení." "Co to má znamenat, co si teď mám myslet?" soptil takto oceněný útočník, aniž se dočkal kloudné odpovědi.

      Zaneprázdněn budováním kapitalismu v USA jsem zmeškal normalizační reálsocialismus v rodné zemi. V mezidobí matka čeština nezahálela: z vteřin se staly sekundy, váha se přeměnila v hmotnost, někteří lidé se stali vstřícní, některá literatura pokleslá.

      Teď v sametových podmínkách se angličtina dere do dveří otevřených dokořán. Čeština absorbuje nejen potřebné technické termíny (software, hardware, printer, modem, atd.), ale i módní zbytečnosti, takže se najednou stáváme afirmativní, koherentní, indolentní, musíme insistovat a invokovat.

      Spěchám s upozorněním na případnou nepříjemnost, že to co se jeden za humny naučí, už může v původním jazykovém prostředí přestávat platit, už třeba vůbec neplatí či dokonce bývá zatraceno jako naprosto nepřijatelné tabu. Takový proces bývá zpravidla pozvolný, ale dovede se i dostavit v podobě náhlé smrště. A to je právě případ této současné political correctness (PC).

      Být já ženská, měl bych značně pošramocenou reputaci. Mám velikánské potíže říct NE, s výsledkem, že bývám zalasován do všelijakých, čas ujídajících funkcí. Momentálně zasedám ve výboru, pověřeném přepisovat stanovy naší školy (State University of New York at Binghamton). Poslední verze už je v platnosti aspoň dvacet roků a nutno tedy modernizovat. Vyhovět tlaku feministek a vymýtit veškerý tzv.gender bias - ženskému pohlaví nepřátelskou zaujatost. Používání zájmena He (On), nejde-li o zřetelnou rodovou identifikaci, se nutno vyhýbat jako dýmějovému moru. Rovněž dosud často používané slovo mankind (lidstvo) se dostalo do klatby a říkat se teď má humankind. Pryč se slovy fellow, king, lord, master, poněvadž z nich čpí pach mužské hierarchické nadvlády. Bázi man (muž) nahrazuje person (osoba), takže z hasiče (fireman) se stal/stala fireperson. Častěji než u ohně my kantoři vysedáme na všelijakých těch výborech, jimž už nepředsedá chairman, ale chairperson. Též je dovoleno zkracovat na pouhé chair (křeslo, židle) čili "Pane/paní žídle, dovolte mi přispět do diskuse."

      V již zmíněném výboru odstraňujeme veškeré rozdíly mezi mužským a ženským rodem. Nahrazujeme plurálem, což někdy jde, někdy nejde a třeba se vůbec nedaří tu kterou ošemetnost kloudně vyřešit. "Měli bychom psát předpisy latinsky jako na Karlově univerzitě v Praze," téměř přesvědčivě jsem pábil a výbor přikyvoval.

      George Orwell, autor knihy POLITIKA A ANGLICKÁ ŘEČ (Politics and the English Language, 1946), by teď, už řadu let po 1984, jen zíral. Zejména, když by zalistoval v rostoucím počtu publikací jako:

Cheris Kramaraeová a Paula Treichlerová, FEMINISTICKÝ SLOVNÍK (A Feminist Dictionary, Pandora Press).

Casey Millerová a Kate Swiftová, RUKOVĚT NEUTRÁLNÍHO PSANÍ PRO SPISOVATELE, REDAKTORY A ŘEČNÍKY (The Handbook of Nonsexist Writing for Writers, Editors and Speakers, 1988).

      Val Dumond, PRUVODCE K INKLUSIVNÍ MLUVENÉ A PSANÉ ANGLIČTINĚ (A Guide to Inclusive Spoken and Written English, 1990). Kniha obsahuje názorné příklady, jak si počínat při vymýcení sexismu z jazyka.

      Rosalie Maggiová, SLOVNÍK BEZ PŘEDSUDKU (The Dictionary of Bias-Free Usage: A Guide to Nondiscriminatory Language, 1991). Na 265 stranách obsahuje 5.000 slov a frází, hodných zatracení, a 15.000 doporučených alternativ.

      I prestižní, všeobecně uznávaný a užívaný WEBSTER`S COLLEGE DICTIONARY (Random House, 1991 vydání) je vybaven dodatkem "Jak se vyhýbat sexistické řeči" (Avoiding Sexist Language).

      Mnohé přepisovatelky své úsilí přehánějí, domáhajíce se například takovýchto novot: z emancipated na efeminated, již nikoliv se má menstruate, ale femstruate, místo seminar, (seminář) máme mít ovarium, místo testimony (svědectví) pak ovarimony.

      Nezůstává jen u feministických výstřelků. Angličtinu už i přetvářejí požadavky politické korektnosti s ohledem na rasovou či etnické příslušnost, na cokoliv s latentní schopností čpít útlakem: ableism (zdraví, neinvalidé, neslepí, nechluchoněmí versus postižení), ageism (mladí proti starým), classism (třídní boj), ethnocentrism (náznak, že Amerika je odnoží evropské civilizace), heterosexism (přednost kohabitovat s osobami opačného pohlaví), lookism (hodnocení podle vzhledu osoby, dávat přednost pěknicím před šeredami) a též speciesm (útlak zvířat, tvrzení, že třeba želva je něco míň než homo sapiens).

      V amerických redakcích vznikly konzultační výbory, pověřené rozhodovat, co se smí a nesmí. Například vlivné noviny Los Angeles Times vyprodukovaly směrnice (Guidelines on Racial and Ethnic Identification) se zákazem použití 150 slov a frází. Zakázán je Dark Continent (tmavý, černý kontinent - Afrika), není mi ale známo, jak si kdo poradil s blackmail (vyděračství - doslova "černá pošta"). Dvořákova Novosvětská symfonie již není novosvětská, poněvadž New World už není politically correct.

      Vzdor notnému úsilí o semantickou očistu, v cestě zůstává ještě řada překážek. Achilova pata, Král Lear, Philadelphia - Město bratrské lásky, co s tím? Co se svůdkyní Evou v ráji? Lexikografky jako již zmíněná Maggiová se domáhají očisty klasiků a historie. Dlužno zcenzurovat Shakespeara a rovněž si poradit se slavným projevem Abrahama Lincolna (The Gettysburg Address), jehož slova shledaly feministky jako hopelessly phallocentric - "beznadějně na penis soustředěná.".

      V úsilí o očistu si energicky počínají americké vysoké školy. Významné univerzity (např.Michigan, Wisconsin), vydaly tzv. speech code, lexikony zakázaných slov a témat. Uživatel politicky správné řeči se musí vyhýbat negativním diagnózám, které by se mohly dotknout té které menšiny. Na universitě v Missouri publikace tzv.Multicultural Management Program zakazuje používání adjektiva lazy (líný) v souvislosti s příslušníky minorit. Rovněž ale zakazuje příliš pozitivní hodnocení žen jakožto údajný výraz nepřípustného sexismu : gorgeous (nádherná, skvělá) či petite (delikátní postava).

      Každý defekt dlužno rozmělnit na inconvenienced (znevýhodnělý) nebo challenged (ve smyslu "protivenství vystavený, zatížený"). Tedy stupid = cerebrally challenged, inconvenienced. Totéž v případě short (prcek), tall (dlouhán), blind (slepec), atd. Tělesně postižená osoba, např.hluchoněmý slepec s uťatými údy naprosto není invalid (zakázané slovo), ale differently abled.

      Ten kdo je boring (nudný) je differently interesting (jinak zajímavý), clumsy (nešikovný) je uniquelly coordinated (zvláštně koordinovaný), crazy (blázen, pošuk) je emotionally different (citově odlišný), dishonest (nepoctivý) je morally different (mravně jinačí) nebo differently honest (jinak poctivý). Drunk (opilec) je chemically inconvenienced a ugly (osoba ošklivého vzhledu) je cosmetically different. Illiterate (analfabet) vlastně není analfabet, ale osoba jinak školená (alternatively schooled). Žebrák už není beggar (zakázané slovo, které jsem v tisku neviděl už řadu let), ale tzv.panhandlerbčili držitel, operátor misky na mince. Tyto Spojené státy se svou hranicí, která se neprodyšností podobá ementálskému sýru, přitahují přemnohé nevítané zájemce. Washington odhaduje jejich počet na 3 až 10 milionů. Velký problém, až se přece jen našlo řešení. Už vůbec nemáme ilegální přistěhovalce (illegal immigrants), stali se z nich undocumented aliens (cizinci bez dokladů). Když někdo rabuje supermarket - velice populární činnost v průběhu občasných rasových bouří - nedopouští se looting (rabování), ale tzv. non-traditional shopping (netradičního nkupování). Používání tak lahodného eufemismu nám vláda ale dosud nenařídila.

      Rovněž se ještě zcela neujala doporučení jako třeba z promiscuity udělat stav multifriended ("mnohopřátelská zaangažovanost"), frigidní ženy přetvořit na "předorgasmické", prostitutky na strolling sexual facilitators ("pohyblivé, procházející se sexuální uskutečňovatelky") a masturbation dosud zcela úplně nepovýšilo na self-enhancement ("sebevylepšování").

      Roste počet a kapacita kompjútrů. Jejich uživatelům poskytují ještě nedávno nepředstavitelné služby. Literátovi s chřadnoucí slovní zásobou dodají synonyma, jen ať si vybere. Mašinka nám opraví gramatiku, což v případě anglických textů je vždy vítaná asistence při váhání, zda použít člen určitý či neurčitý či žádný, jak si poradit s ošidnými předložkami, se slovosledem.

      Dosud žádný zázrak nedovede vylepšovat naše slovní projevy, stále jen marně bažící po dokonalosti, ale přibývají již programy, dohlížející na politickou korektnost našich textů. Naťukám-li nedoporučené slovo, na obrazovce začne blikat protestující NE NE NE! Ještě v době totality mi Josef Škvorecký předal k odpovědi úpěnlivý dopis chartisty, který si stěžoval, že byl trikem australského konzulátu ve Vídni vyvezen k protinožcům do pouštní Klokánie, a že chce do Ameriky, na což přece má právo. Odpověděl jsem mu s odkazem na mezinárodní principy o právu jedince svou zemi opustit, jakož i o právu kterékoliv země rozhodnout, koho na své území vpustit. Dotyčný zklamaný zareagoval dopisem započatým slovy "Vy hyeno!" Takto mě tedy tituloval, navíc s hrozbou, "že to všechno řekne Vaškovi" (Havlovi). Řekněme, že bych byl býval mínil odpovědět s oslovením "Vy prcku plešatá." Můj word processor by mě upozornil, že dotyčný rozkacený našinec není prcek, ale osoba vertikálně znevýhodněná, a že není plešatý, nýbrž i znevýhodněný vlasově (hair disadvantaged).

      Kompútr je můj nástroj, má být můj sluha a tak ať se podle toho chová. Budu-li trvat na svých slovech, nemůže mi v tom zabránit. Co ale dosud není, třeba i bude. Odmítnu-li si zapnout bezpečnostní pás, auto modernějšího typu nemohu nastartovat. Nelze vyloučit, že s dalším technologickým pokrokem a rovněž přibývajícícm ideologickým PC diktátem, nás ti naši dosavadní sluhové přestanou úplně poslouchat.

      Jejich vítězství ale nebude finální. Než aby došlo k nejhoršímu a my se úplně podrobili, my ty elektronické cenzory vypneme a bude to. K takovým zázrakům současnosti a zejména budoucnosti se obrátíme zády a zadnicí, vezmeme tužku, pero a na papír si budeme čmárat jako doopravdy nadále svobodní lidé.

      Populární premiér Josef Tošovský ve výčtu svých výkonů nepocítil potřebu se zmínit o dlouhodobém (14 let) členství v KSČ, jež trvalo až do rozpadu totality. Ve vedoucích rolích českého demokratického státu je aspoň dvakrát tolik bývalých partajníků než je národní průměr. Mezi dosavadními pěti přesedy vlády jen jeden - Václav Klaus - nevlastnil rudou legitimaci, a to proto, že rodná strana jeho přihlášku z nějakého důvodu odmítla. Dosud nejvyšší podíl bývalých komunistů ve vysokých funkcích setrvává v armádě a u policie.

      Během 40 poválečných let, slasti spojené s členstvím v KSČ okusil v dospělosti každý čtvrtý občan a mezi vysokoškolsky vzdělanými to byl každý třetí. Ano, tuny másla na přemnohých hlavách. Připomeňme si onen důkladný důkaz maximálního pochybení a třeba i zpitomění ve volbách v květnu 1946, na den svatého Filipa. Uchvácen šarmem syfilitika Gottwalda, český národ měl tolik filipa, že jako ten jediný na světě se svobodně zasloužil o komunistické vítězství. Lze najít vysvětlení, ale ne omluvu. A neuspěje výmluva na cizinu, že nás znovu zradila, tentokrát v Jaltě prodala. Připomeňme, jak si počínali naši sousedé Rakušáci. Na válkou zdeptaném, okupovaném území, vzdor značné snaze Sovětů nevlezli do chomoutu jakési RDR, rakouské hodně lidově demokratické, satelitní republiky.

      Před odchodem ze sametové vlády do ještě výnosnější ekonomické role, bývalý ministr Vladimír Dlouhý hodně dlouho setrvával na prvním místě tabulky nejpopulárnějších politiků: vstoupil do KSČ, aby mohl studovat v cizině (na Západě), v zaměstnání se stal předsedou místní stranické organizace a jen co vypukl Listopad, na avantgardu proletariátu se vykašlal, bez potřeby komukoliv něco zdůvodňovat či dokonce se omlouvat. That`s our boy!, ten veřejnosti nebude zdrojem výčitek pro vlastní pochybení.

      Z Institutu pro výzkum veřejného mínění se dozvídáme, že dochází k nikterak překvapivému idealizování minulosti a stále tolerantnějšímu postoji vůči někdejším lidem zvláštního ražení. V Lidových novinách (23.dubna) se A.J. Liehm dovolává ankety, podle níž "Drtivá většina dotázaných odpovídala, že komunisté byli normální lidé." Normální lidé. Jak definovat normu a z ní se vychylující abnormalitu? I Pich-Tůma byl normální - vždyť své oběti nejedl, neopékal na rožni, ale pouze je mučil a vraždil. Přece normou bylo prosazování třídného boje, v němž při kácení se to jen chumelilo létajícími nevinnými třískami.

      Sametu přespříliš, po jeho pohlazení a našem zamyšlení a porovnávání, nejen prsty, ale i jazyk začne svrbět. Porozhlédněme se po způsobu se všeobecným úklidem po 2.světové válce, jenž se nám věru nestal precedentem. A nepomiňme čísla, statistiky. Prosazovatelé komunistických zářných zítřků mají na svědomí víc miliónů mrtvol, než se podařilo uskutečnit nacistům. Na jejich představitele, pokud včas nespáchali sebevraždu, čekal soud a šibenice v Norimberku. S výjimkou kvapného odstřelu Ceausesca se lidem zvláštního ražení přihodilo pramálo nepříjemného. Dokonce i Pol Pot, mimořádně zasloužilý soudruh zvláštního ražení, řezník z nejznamenitějších, pokojně umřel ve vlastní posteli a žádný z jeho velevražedných pobočníků se nedostal k soudu.

      S kolaboranty z doby někdejšího Protektorátu B + M se nikdo nemazlil. Nevpálit si Emanuel Moravec kuli do holé lebky, určitě by se o něj byl postaral kat na Pankráci. Porovnejme třeba s pozdějším kolaborantem Jakešem, rovněž vykonavatelem cizích zájmů. Tento Milouš, zvaný Zlatoústý, si lebedí na Hanspaulce ve vile, jejímž určitě není původním vlastníkem. Všichni potentáti bývalého hanebného režimu mají vyšší penze než jejich oběti (pokud vůbec útrapy za mřížemi přežili). A ještě velkolepěji se daří oněm výtečníkům zvláštního ražení, kteří se přesunuli od politických žlabů k ekonomickým, s nedostižným náskokem: včas si nakradli základní kapitál k čilé účasti v tržním hospodářství, vyznají se, mají konexe, právem se vysmívají a libují v přepychu, jehož nedotknutelnost jim zaručuje velkorysá, humanistická doba.

      Vraťme se k Liehmovým slovům o normálních lidech a k roku 1945: NSDAP, straně rovněž převážně normálních nacistů. Představme si, jak by asi byla probíhala denacifikace cestou oné české sametové dekomunizace. Dnes by NSDAP byla parlamentní stranou, jakou je KSČM, jejíž veterán, Grebeníček starší, zůstává neodsouzen za své estébácké mučitelské počiny a Grebeníček mladší neutuchá se svými protesty proti údajnému porušování lidských práv. Tak věru horlí celoživotní prosazovatelé nelidské ideologie v rodné zemi Franz Kafky.

      "Co mají společného lidé, kteří kdysi byli v KSČ?" ptá se v Lidových novinách (25.března) Petr Příhoda, psychiatr, pedagog, publicista, noblesní člověk, jehož si velmi vážím. Nechce se mu paušalizovat, bere v úvahu atmosféru doby, kdy došlo k podepsání přohlášky, míru dobrovolnosti či nátlaku, záměr takového kroku. Příhodu ostře ve 14 vzájemně se poněkud překrývajících bodech odsoudil v tomtéž zdroji (20.dubna) Miloš Horanský. Srovnáváním členů KSČ s tzv. šedou zónou se svou "všeobjímající náručí" se Příhoda údajně dopouští cynicismu. Nejde jen o ÚV a ideologii, ale o všechny řadové členy, tvrdí tento kritik. Všechny členy prověřené po r.1970 odsuzuje jako vlastizrádce.

      Nikdy jsem se nestal plnotučným příslušníkem vládnoucí partaje a jedním z důvodů, proč jsem odpelášil do exilu, byla i snaha do takové společnosti nepatřit. Natolik jsem se znal, abych věděl, že jsem dost zbabělec, ustrašený vyfasovat nádenickou lopatu či dokonce vezeňský mundur. Nepopírám všeobecnou zkušenost, že ten kdo byl "u nich", byl na tom líp než ti, kteří u nich nebyli. "V neslušnym režimu slušný lidi kariéru nedělaj," opakuje moje románová postava Máňa, prostořeká sestra ohebného poseroutky Pravoslava Komendy, hlavní postavy v trilogii Běženec.

      S Máňou souhlasím, aniž bych ale pomíjel nebetyčné rozdíly v počínání svých bývalých spoluobčanů, mezi nimiž byli i slušní straníci, kteří opovrhovali režimem stejně jako já, jakož i byli nestraníci, před nimiž jsem si dával pořádně pozor na hubu, poněvadž jsem o nich věděl, že jsou čilými estébáckými konfidenty. Mohl jsem dokončit studia na Karlově univerzitě, poněvadž nade mnou držel ochrannou ruku kamarád spolužák, člen strany, do níž ho dostal mimořádně zakalený tělocvikář, který před maturitou přihlásil celou třídu gymnazistů do partaje.

      Nutno tedy ledacos rozlišovat. Kdy kdo se jim podepsal - před nebo po únoru 1948, nebo o 20 let později v roce lidských tváří či později v normalizačním reálsocialismu. Jak tomu bylo s dobrovolností a pohnutkami - idealismus (víra ve vousaté proroky), oportunismus (kariéra nebo i jen možnost získat vlastní byt s odstěhováním od běsnící tchyně), aniž by se tyhle motivace vždy vzájemně vylučovaly. Někdo tam vlezl pod nátlakem, se strachem o ztrátu toho, co má, nebo spíš s ambicemi, získat víc, než co by mohl docílit jako nestraník. Významný pak byl rozdíl v chování po vlezu mezi avantgardu proletariátu: zda s pomocí rudé legitimace pečovat jen o vlastní blaho a neškodit jiným, nebo v rámci polepšení tohoto vlastního blaha buď škodit nebo pomáhat.

      Zbývají mi tři kategorie: 1. Autentičtí věřící, jejichž počet časem nevyhnutelně řídl a na zbylé vytrvalce se hledělo jako na mentální případy;
2. oportunisté, nezatěžovaní špatným svědomím - však mají rodiny, děti, odpovědnost; 3. členové nedobrovolně se podrobivší, ti co neměli odvahu vzepřít se moci, báli se i marginálních nepříjemností. I když je svědomí příliš netrápilo, pocit selhání, potupy, tam byl. Když pak došlo k Listopadu, oddychli si, od potupy se spěšně vzdálili, na ni co nejrychleji zapomenout. Od deaktivovaného rohu hojnosti se kvapem vzdálili oportunisté, oni převlékači kabátů. V přeživší partaji, s třešněmi místo srpu a kladiva ve firmě, zůstali zejména nostalgici, zatrpklíci, vedení novými vůdci starého ražení, tvrdícími, že z chyb minulosti se přece poučili, a nějaké ty nezákonnosti, přehmaty, to už bylo dávno, za to mohla doba, mezinárodní situace, studená válka. Teď jsme příkladní demokraté, zastánci plurality - poněvadž nic jiného (prozatím) nezbývá. Ani špetka viny, potřeba omluvy.

      Od amnestie je k amnézii jen krůček, čo bolo tak ani zas tak moc nebo vlastně vůbec nebolo. Z průzkumu veřejného mínění se dozvídáme, že jen necelá jedna pětina Čechů hodnotí své bývalé členství v KSČ kriticky. Těší mě, že znám takové výjimky. Ti si teď notně oddychli, že potupné podřízenosti je konec, že se mohli odvšivit, být svobodní a tuto svobodu nebrat jako samozřejmost, ale jako zázračný dar, každodenně oceňovaný.

      Takto mi opakuje blízký přítel už z dávných gymnaziálních let, kdykoliv se v rodné Plzni setkáme. V naší pravidelné korespondenci se zmiňuje o dobách svého partajničení. nedávno se mi svěřil se skazkou, která mě přiměla ho ponouknout o tom napsat článek. Nechtělo se mu a že ať to napíšu já. Místo abych vyhověl, tak doslova ocituji onu pasáž z dopisu:

      Něco z mého osobního komunistického skanzenu: Když jsem byl předsedou ZV KSČ na fakultě, pozval si mě do pracovny vedoucí kádrového útvaru Jaroslav Sýs. Seděl za stolem, bývalý kádrovák ve ZVIL, dnes Škoda, obklopen květináči s bujnou tropickou květenou. S bdělou tváří, se stranickou vážností mně sdělil, že můj kolega V.R. je apolitický, že se při výuce neprojevuje politicky a že nejeví zájem o politické dění. Takový učitel že není dobrý, odbornost jenom nestačí. Co říkám tomu, jako nejvyšší fakultní představitel strany, kdybychom na jeho další práci na fakultě nereflektovali. To tedy bylo natvrdo. Pracovali jsme vedle sebe denně. V.R. se nikdy netajil se svým hluboce upřímným nezájmem o politiku, pohrdal členy KSČ, nezval studenty na 1.máj, rigorozně zkoušel nevalné studenty z komunistických rodin, atd., etc. Ujistil jsem s.kádrováka, že V.R. vede studenty k vědecké práci, k poznání materiálna světa, k materialismu, poctivosti a to vše mimo rámec svého učitelského úvazku. Vyzbrojen VUMLem a vyškolen špičkovými marxisty UK v Praze jsem vysvětlil, že co je vědecké je stranické. Soudruh Sýs mě pochybovačně sledoval, vykal mi, vždyť jsem byl bílý límeček. Ke konci jsem učinil toto prohlášení: já se za soudruha V.R. zaručuji svou stranickou ctí! Pak jsme oba povstali, soudruh Sýs za stolem byl menší a hrbatý. Podali jsme si ruce. Pohleděl jsem mu se stranickým svitem v očích do jeho bledostí a kádrováním sežehnuté tváře. Byl to stranický orgasmus. Soudruh V.R. zůstal na fakultě. Pak přišla velvet revoluce. V.R. byl v OF, zasedal v akademickém senátu. Dnes je mu 54 let. Byl jsem ho navštívit na katedře, ptal jsem se ho, koho volil v minulých volbách. KSČM, zněla jeho stručná odpověď.

      Toto mé dnešní povídání, jak už oznamuji v titulu, má být popudem k diskusi. Však taková tématika si ji bohatě zaslouží.

      K této tzv.benzinové vlně došlo začátkem osmdesátých let a týkala se převážně občanů tehdejší ČSSR, kteří během letní dovolené se dostali na Západ přes Jugoslávii. Byla to také poslední kapitola v historii naší emigrace, tehdy považované za kriminální čin.

      Budování vědeckého socialismu dalo popud k největšímu odchodu ze země od doby Bílé Hory. Ani Hitler s námi tolik nepohnul. Máme k dispozici jen pouhé odhady o počtu odešlých. Exilový časopis Listy uveřejnil v r.1985 (č.6, ss.28-32) studii Rudolfa Zukala, někdejšího proděkana Vysoké školy ekonomické v Praze. Autor vydedukoval z dosažitelných oficiálních údajů, že v období 1964 - 1986 permanentně do ciziny odešlo čtvrt miliónu občanů. Byl to odliv lidí vesměs mladých, vzdělanějších, přemýšlivějších. Jaroslav Cuhra ve studii Trestní represe odpůrců režimu v letech 1969-1972 (Ústav pro soudobé dějiny AV ČR, 1997) uvádí statistiku počtu osob odsouzených pro opuštění republiky v posledních 20 letech totality (1969 -1989): v České republice 80.049 osob, ve Slovenské republice 25,944 osob čili celkem 105.993 osob. Počet rozsudků z let ranně osmdesátých se ročně pohyboval kolem 4.000 v českém a 1.000 ve slovenském případě. Stát se ovšem neobtěžoval pořádat proces in absentia s každým uprchlíkem a v těchto počtech též nejsou započítáni nezletilí rodinní příslušníci.

      Nejsem sociolog, statistik či demograf a do tohoto průzkumu jsem se pustil při uvážení, že nikdo jiný to nedělá, nemá k tomu příležitost a jak čas plyne, pravděpodobnost takové příležitosti se bude neustále zmenšovat. Zformuloval jsem dotazník a jeho 85 bodů jsem rozdělil do tří částí:

1.osobní data, 1-13 (pohlaví, národnosti, rodinný stav, vzdělání, zaměstnání, sociálně ekonomické zázemí, politická příslušnost, bydliště);
2.okolnosti a motivace emigrace, 14-52;
3.názor na československý politický systém a společnost, 53-85.

      Dotazníky jsem v letech 1984 - 1985 distribuoval v šesti zemích: tři v Evropě (Rakousko, Západní Německo a Švýcarsko), tři v zámoří (USA, Kanada a Austrálie). Největší úspěch s návratností jsem měl v Austrálii (50%).

      Shromáždil jsem všeho všudy 120 vyplněných dotazníků. Snažil jsem se ovšem dopídit, nakolik získané údaje byly reprezentativní, nakolik odpovídaly či se lišily od daleko početnějších uprchlíků, které jsem nemohl kontaktovat. Nejlépe informovanou osobou, s níž jsem se setkal, byl Otto Koutný, vedoucí pracovník pobočky AFCR (American Fund for Czechoslovak Refugees) ve Vídni. Jeho obsažný archiv a zkušenost potvrdily, že mí respondenti byli vzorkem zcela typickým pro onu uprchlickou vlnu. Nejpočetnější (41%) věkovou skupinu tvořili jedinci, kteří se narodili v 50.letech, s marginálními počty v kategorii teenagerů a osob v důchodovém věku. Téměř tři čtvrtiny (72,4%) tvořila mládež, která ve své dospělosti neprožila předokupační režim ani přednormalizační poměry. (Tato charakteristika značně kontrastuje s mnohem početnější generací těch, kteří odešli bezprostředně po srpnové invazi.)

      Reprezentativní vzorek emigrantů a lidí národa jakožto celku jsou samozřejmě dvě naprosto odlišné věci. Zatímco u dospělých emigrantů byl normou poměr mužů a žen téměř 2 : 1, podobná disparita se i týkala stupně dosaženého vzdělání: jedna třetina uprchlíků vystudovala univerzitu, což rovněž není národní průměr. Převažovali technicky kvalifikovaní odborníci a osoby z městských oblastí, s neúměrně vysokým zastoupením Pražáků. Téměř jedna třetina (31,6%) respondentů pocházela z hlavního města, v němž tehdy bydlelo necelých 8% celkové populace. Jedna třetina (33,33%) žila ve městech s víc než 100.000 obyvateli (dohromady 10% populace země). To tedy znamená, že dvě třetiny respondentů pocházely z městských oblastí s méně než 20% celkové populace. Jenom 5% osob v tomto vzorku uvedlo jako svou poslední adresu velkov či malá města s méně než 10.000 obyvateli (v nichž bydlelo 43,4% národa).

      Tehdejší zastánce oficiální ideologie by nebylo potěšilo třídní složení osob, prchajících od údajně socialistické reality. Nikoliv členové a potomci poražené buržoazie na smetišti dějin, ale synové a dcery vítězného proletariátu vedli početní tabulku v emigračních řadách: 40% z dělnických rodin, 38% z rodin "bílých límečků." Jedna třetina uprchlíků uvedla, že pochází z komunistických rodin, jejichž ideologické působení jaksi selhalo. Například jedna zdravotní sestra žijící ve Švýcarsku (R-49) prohlásila v hloubkovém interview: "Jsem dcera armádního důstojníka, byla jsem fanatickou členkou mládežnické organizace. Když mi můj přítel - nyní můj manžel - povídal o koncentračních táborech v Sovětském svazu, křičela jsem, plakala a přísahala, že už ho nikdy nechci vidět.

      V druhé části průzkumu jsem se zaměřil na pohnutky, které vedly k opuštění vlasti či od takového kroku zrazovaly. "Jak dlouho vám trvalo, než jste se rozhodl odejít, co bylo poslední kapkou, která přispěla k takovému rozhodnutí?" byla otázka (O-15), která inspirovala pestrou paletu odpovědí. Pro některé to nebyla záležitost uvažování a poslední kapky, ale první příležitosti najít cestu ven a zmizet. Zejména od studentů jsem se získal tyto odpovědi:
      "Vždycky jsem chtěl odejít" (R-29).
      "Od okamžiku, kdy jsem byl schopen aspoň trošku porozumět světu" (R-2).
      "V momentě, kdy jsem si začal uvědomovat, v jaké kleci jsem až dosud žil" (R-71).

      Zatímco někteří emigrovali ilegálně při první příležitosti a dalších 17% neváhalo déle než jeden rok, zda podstoupit tento radikální životní krok, téměř 30% váhalo až pět roků a někteří potřebovali ještě více času.

      Uvedl jsem 12 motivů, vypuzujících z vlasti. Požádal jsem o ohodnocení každého z nich stupněm intenzity, od nuly k maximu 10. Výsledek dopadl tak, že poměrně malé váze se těšila výlučně osobní, existenční motivace a zato velký důraz byl na frustraci, únavě, nedostatku naděje na zlepšení politického stavu věcí.
Aritmetický střed na této klasifikační stupnici rostl takto:
      1.výlučně osobní důvody - 1,72
      2.problémy s bydlením - 1,79
      3.nedostatek příležitosti ke studiu - 2,35

Po těchto třech nejnižších kategoriích se začal obraz měnit:
      4.potíže v zaměstnání - 4,12
      5.strach z policejního vyšetřování, případně i soudního postihu - 4,95
      6.všeobecné zhoršení mezilidských vztahů - 6,45
      7.zhoršení životního prostředí - 6, 69
      8.hospodářský úpadek - 6,85
      9.pocit bezmoci, pesimismus života, že poslední vlak už ujel - 6,9
      10.nuda, vystavování vlivu primitivní propagandy - 6,92

Dva faktory nejvyšší intenzity:
      11.politika jako taková, nutnost klanět se a poslouchat mocné primitivy - 8,18
      12.pomyšlení, že by naše děti musely žít v takovém systému - 8,34.

      Tento dvanáctý, nejpádnější, motiv zdůrazňovali i bezdětné manželské páry a svobodní jedinci. Někteří podtrhli ono maximum "10" jednou, dvakrát, připojili vykřičníky nebo pro zdůraznění přidali další nuly.

      Mezi nejpřekvapivějšími zjištěními: jednak podcenění nutnosti znát cizí jazyk, aby pak dotyční mohli v takovém jinojazyčném prostředí zdárně fungovat, a jednak podcenění sociálně ekonomických potíží v západních demokraciích.
Potvrdilo se, že propagační megatonáž komunistického aparátu vykonala své kontarproduktivní dílo a vyvolávala představy přímo opačné zamýšlenému účinku. Černá karikatura vykreslená režimem byla příjemci předestilována do opačné, rovněž nerealistické vize. Absolutní většina (80%) respondentů hodnotila existenci ekonomických nesnází na Západě absolutní nulou.

      Rovněž podstatná většina (78%) hodnotila svou životní úroveň v Československu jako buď průměrnou nebo dokonce nadprůměrnou. Klíčová otázka (O-52) o hlavním důvodu k emigraci zněla: Byl to důvod 1.výlučně ekonomický, 2.převážně ekonomický, 3. částečně ekonomický, 5.převážně politický, 5.výlučně politický?

      K výlučně ekonomickému se nehlásil ani jeden dotázaný. Kdyby se mělo věřit tvrzení respondentů, těměř jejich tři čtvrtiny volily exil z převážně či výlučně politických důvodů. Tak tvrdili i jedinci, kteří dále v dotazníku přiznali svůj naprostý nezájem o všechno politické. Údajní disidenti třeba neměli ponětí o existenci Charty 77. Očidivně je přivádělo do rozpaků přiznat se k naprosto racionální ambici jít za lepším, mít život příjemnější a bohatější.

      V třetí a poslední části průzkumu jsem se pustil do pokusu o porozumění politického uvažování a hodnot v jejich kruzích a v národě vůbec.. To však by již přesahovalo naše určené téma.

       I při nejlepší vůli dochází k nedorozuměním. Za totality jsem v USA chrlil dopisy do rodné země, kde se jim příjemci věnovali s daleko větší pozorností než jejich pisatel - hledali podtóny, kryptická sdělení, jež tam nebyla.

      To byla nedorozumění v tomtéž jazyce za značně netotožného politického klimatu. Překážek ovšem přibývá v multilingválních podmínkách. Lidstvo údajně mluví 6.701 jazyky (tak tvrdí časopis Time, 13.dubna 1998), aniž bychom též počítali přemnohé, i podstatně se lišící dialekty. Tedy značný Babel.

      Ale i politici, vládnoucí jazykem svých případných odpůrců, občas špatně interpretují jejich záměry a zapletou se do konfliktu, který si nikdo nepřál. Však to byl případ první světové války - milióny mrtvol, zánik čtyř říší, konec éry.

      Čtvrt století později se blížil výpuk jiné éry, atomového věku, a možná že k němu došlo rovněž nedorozuměním. Tak tvrdí John J.Marchi, senátor státu New Yorku (v New York Times, 21.srpna 1989), s odkazem na Stewarda Chase a jeho publikaci Power of Words (Moc slov). Chase v ní informuje, že na ultimatum z konference v Postupimi v létě 1945 složit zbraně, Japonci odpověděli slovem mokusatsu - ve smyslu "prozatím bez komentáře, my to uvážíme." Z překladu ale vyšlo zcela negativní odmítnutí, něco jako "vlezte nám na záda, jděte někam." A výsledek dobře známe: rozkaz americkému letectvu, vzlet z ostrova Tinianu, odlet s bombou nad Hirošimu.

      Svět tíhne ke společnému dorozumívacímu nástroji. Křesťanský středověk měl latinu, v 18.století ji dost vytlačila franština. Její převaha jako jazyka mezinárodní diplomacie začala ztrácet na síle po první světové válce a proces se ještě uspíšil po druhém světovém utkání. Angličtina teď dominuje v moderní technice, v komunikacích. Je obligatorní řečí v mezinárodní letecké dopravě a nedostatečné znalosti například korejských a ruských posádek už zapříčinily nejedno značné neštěstí.

      Francie reaguje na ztrátu svého primátu značně nelibě. Odmítá se zůčastnit konferencí, na nichž by franština nebyla jednou z oficiálních řečí. Bývalý prezident Francois Mitterrand hrozil vyhazovem každému z vládních úředníků, který by pronesl projev v jiné řečí, než v nejsladší, nejdokonalejší mateřtině. Při volbě generálního tajemníka OSN, Francie oznámila své rozhodnutí automaticky vetovat i sebelepšího, leč franštiny neznalého kandidáta.

      Schopnost vládnout mnoha jazyky není vždy zárukou žádoucího porozumění. Leckterý výraz ztrácí i sebelepším překladem své přesné mínění, pozbývá či naopak nabývá všelijakých nuancí. Například adjektivum aggressive v angličtině míní vlastnost rozhodného, rezolutního počínání : třeba agresivně si počínající podomní obchodník, jehož se lze jen těžko zbavit. V ruštině nám z toho ale vyplyne strana připravená spáchat agresi.

      Výrazová nepřesnost vůbec nemusí být důkazem lajdácké práce, ale naopak velmi bedlivé kalkulace, sématického kompromisu. Poněvadž smlouvy mají stejnou váhu v kterékoliv z oficiálních řečí, lze tak dosáhnout dohody jinak nedosažitelné. Příkladem nám poslouží Rezoluce č.242, významný produkt OSN, o izraelském vyklizení (odsunu, opuštění) okupovaného palestinského území. V anglické verzi ono "území" je uvedeno bez určitého členu, což umožňuje eventualitu případné změny hranice. Ve francouzské verzi, "území" předchází určitý člen, čímž nutno rozumět hranici beze změny, tak jak ji stanovila dohoda o příměří z r.1949. Izrael se odvolává na anglickou a Arabové na francouzskou verzi. Jiný příklad: Šanghajské komuniké II z r.1982, když se Američané s Číňany dohodli na podmínkách spolupráce a porozumění též v otázce budoucnosti Taiwanu - porozumění každý po svém. S.I.Hayakawa, senátor z Kalifornie a proslulý sémantik, tento výsledek pochválil jako "krásně obojaký" (beautifully ambiguous).

      Technické termíny představují zvlášt zapeklitý problém. V Ženevě na konferenci o odzbrojení se velmoci potýkaly s potíží přesně přeložit novinku MIRV - Multiple Independently Targetable Re-Entry Vehicle. Předem vzdávám pokus o překlad do češtiny. Odborníci shledali ono Re-Entry Vehicle jako nepřeložitelné do ruštiny a smířili se se všeobecným "hlavní část" (golovnaja čast). Tak či onak, Číňané protestovali, že je to nesrozumitelné, že se z toho údajně točí hlava.

      Překladatel (translator) se potýká se slovem psaným, tlumočník (interpreter) se slovem mluveným. V OSN v r.1946 vznikl třicetičlenný team tlumočníků. Velel jim Angličan Ted Fagan, který se vyznamenal, že sám byl schopen absolvovat čtyři a půl hodiny trvající řeč Fidéla Castra na Valném shromáždění OSN - výkon porovnatelný s odzpíváním role Wagnerova Tristana.

      V r.1984 se přešlo od consecutive (následného) překládání k simultaneous (současnému), kde tlumočník překrývá řečníkův hlas. Tlumočnická obec se rozrostla do nynějšího počtu 200. Každý její člen musí ovládat aspoň tři jazyky (rodný a dva osvojené). Při práci s angličtinou, franštinou, španělštinou a ruštinou se střídají dva partneři; přibyde k nim třetí v případě čínských či arabských projevů. Oficiálních jazyků na tomto fóru je tedy šest. Občas se stane, že delegát pomine pravidla a rozpráví v mateřštině, jíž nikdo z přítomných nerozumí. Tak si sáhodlouze počínal například reprezentant z Mongolska a z ostrovů Samoa.

      Tlumočník je občas nucen improvizovat, snaží se vyjádřit nuance a odvrátit nejen nedorozumění, ale i nebezpečí příliš důkladného porozumění. Za Gorbačovovy návštěvy ve Washingtonu, jeho host Ronald Reagan víc než jednou opakoval v ruštině leninská slova o důvěřování a prověřování. Když Gorbačov zareagoval slovy ve smyslu "už zase kecáte," tlumočník to uhladil slovesem "opakujete." O jednu z proslulých slovních potyček v Radě bezpečnosti se zasloužili sovětský delegát Malik a Američan (a nyní vlivný senátor) Moynihan. Malikovo varování vyšlo v překladu jako "Dejte si pozor!" (take care) s dost zlověstným podtónem. Moynihan se ohradil, Malik vysvětlil, že správně mělo být take heed ve smyslu "vezměte v úvahu, račte uvážit."

      Ve vášnivé slovní přestřelce ledacos může v překladu uniknout, z důležitého "ale" se může stát ještě důležitější "ano" nebo "ne." I když se tlumočníci nedopustí nepřesností, bývají z nich ex post facto obviňováni řečníky, kteří si po produkci projev přehrají a dodatečně ho míní