Tím se dáváme na výpravu do pořádných dálav, na plácání se v moři nedosažitelné hloubky. Za mé naštěstí nedlouhé kariéry soudce v pohraničním okresu jsem se v paternitním a zejména v rozvodovém řízení seznamoval s karamboly, jejichž prapočátkům předcházelo někdy až značné, autentické milování. Najednou bác a bylo po něm. Uschlo, odumřelo, zapracoval největší nepřítel, jímž je ovšem ČAS, zdroj zevšednění, znicotňování do té míry, že přemnohá neznámá postava se stává přitažlivější - právě tou svou neznámostí. "Vůbec se už mě nevšímá, o mě ani trošku nestojí - ani se mě nedotkne, facku jsem od něj nedostala, že ani nepamatuju. To dřív, když mezi náma bylo všechno v pořádku, tak o mě rozmlátil saně, takhle veliký, ano, tak to bylo, pane soudruhu soudce!" dušovala se před mou stolicí ve Stříbře žalující Volyňská Češka.

      Liší se naše motivy jakož i adresáti našich citů či poblouzení. Láska k rodičům, partnerovi, dětem, ideologii, politické straně, vlasti, nadnárodní kauze.

      Láska předmanželská, manželská a mimomanželská. Milujeme to, co máme či o co teprve usilujeme. Miluji tchyni, svou práci, jsem posedlý sbíráním pivních tácků. Nejde o monotématickou záležitost, jedna vášeň nevylučuje druhou. Romeo miluje zbožňovanou Julii, že je z toho červený až za ušima, ale je rovněž zelený, usiluje o záchranu amazonských pralesů a chodí protestovat do Temelína. Důkazem autentičnosti milostného zanícení bývá nedostatek její logiky. Ve španělském filmu s anglickým názvem I don`t want to talk about it (1993) Marcelllo Mastroianni se zamiluje do ošklivého trpasníka - trpaslice, a ne do její pohledné a dychtivé matičky.

      Láska autentická či jen předstíraná, nic než chladnokrevná kalkulace? V Indii jsem v novinách čítával rubriku matrimonials - nabídky k sňatku, kde se nabízela dívčina zpravidla s těmito kvalitami: vzdělaná, panna, s bledou pokožkou a se strýcem sídlícím v Kanadě. Zájemce nechť si to uspořádá podle vlastního hodnotového žebříčku a příslušně se zamiluje. Japonský výzkumný ústav uveřejnil tabulku kompatibility, názorové shody manželů v oblasti politiky, etiky, sexu, náboženství, společenských hodnot. Z celkového počtu 37 zkoumaných zemí, nejnižší kompatibilita byla zjištěna právě v Japonsku - necelých 200 bodů  z dosažitelného maxima 500. Dalo by se namítnout, že tento stav věcí lze docela dobře považovat za důkaz emancipace žen - svéhlaviček, schopných a ochotných prosadit vlastní názor. Skutečnost je ale jiná, mezi partnery dochází k nedomluvě o hodnotách hlavně proto, že spolu tráví pramálo času o něčem se vůbec bavit. Jiným průzkumem se zjistilo, že pouze každý třetí manžel či manželka by zvolil(a) téhož partnera, mít k tomu znovu příležitost. Nejen v mnoha zemích Třetího světa, ale  místy i v onom vyvinutém, industriálně zdatném Japonsku odpadají starosti se sháněním partnera. Vyřeší to domluva mezi rodiči, a v případě Číny, budující podivný socialismus, i se souhlasem místní stranické organizace. Tak do manželského stavu vstoupil můj vyženěný synovec. Tím se dostal do výhodné situace: nebude mu hrozit nebezpečí, že by taková láska kdy pohasla, poněvadž přece nikdy nevzplála. Odpadá hlavní důvod k rozvodu, máme tu svazek na solidních základech.

      Platon se zmiňoval o agape - lásce výlučně spirituální, jíž jsou údajně schopni a hodni jen mužové. Osobu do sebe zamilovanou pokládáme za propadlou  narcicismu. Naopak, lásku v někomu či něčemu vnímáme často jako šlechetný, až slepě altruistický impuls, který by se ovšem neměl příliš přehánět. Nedávno jsem četl o ochotě k sebeobětování japonskému císaři v blížícím se konci prohrané druhé světové  války. Zanícený patriot se přihlásil do řad letců kamikaze. Jenže oni ho nevzali, poněvadž byl ženatý a měl tři děti. Proto manželka - milující jak manžela, tak císaře - se šla utopit i s dětmi, aby umožníla dosažení kýženého sebedestruktivního cíle.

      V životním partnerovi třeba hledáme sebe sama k vzájemnému sebedoplňování a obohacování. Může se to ale zvrtnout v neúprosnou soutěž, krkolomnou konkurenci, končící v kvapném rozvodu. Přesně něco takového jsem absolvoval, abych se pak z vlasti rozběhl po světě a v osobním vztahu doběhl i k opačnému extrému. Však se traduje, že protivy se přitahují. Z knihy přítele Mirka Cíglera (The Czechs in Australia, 1983) se dozvídáme, že 1.128 českých či slovenských emigrantských dívek tam u protinožců si vzalo našince, 191 Poláky, 165 Němce, 136 Maďary, 111 Rakušáky, sedm jich dalo přednost Číňanům a jedna Fidžanovi. Já, plzeňský plebejec, jsem v New Yorku úspěšně dlouhodobě spojil život s čínsko-švýcarskou šlechtičnou. A pak si vyberte tu správnou generalizaci!

-   -   -

      Zatímco se na druhé (třetí, další) manželství hodí rčení "triumf naděje nad zkušeností," nepokusím se o definice, diagnózy variant našich všelijakých milostných sklonů, vášní, pudů. Soustředím se pouze na jejich heterogeneitu, různojakost v prostoru a jejich proměnlivost v čase.

      Za onoho soudcování na zapadlém okrese jsem měl příležitost se seznámit se značnou škálou hodnot a vnímání. O rozvod usiloval manžel natolik žárlivý, že nesnesl pomyšlení, když na jeho (nepříliš pohlednou) choť padl zrak kolemjdoucích mužů. Také jsem rozhodoval případ spoluobčanů, jimž se tehdy ještě neříkalo Romové: dotyčný pár nežil jen tak na hromádce, byli spolu řádně oddáni. Manžel odjel na pár měsíců za prací. Po návratu mu kamarád vyzvonil, že ho po nocích chodil nahražovat v posteli. Paroháč se rozkatil a zažádal o rozvod. Jako příčinu ale neuvedl nevěru, nýbrž stížnost kamaráda na cizoložnici, jaké že to při milování bylo neohrabané nemehlo. Takovou potupu nemohl ošálený manžel přenést přes srdce.

      Tak se dělo uvnitř jedné maličké země. Tím spíš se lze seznamovat s rozličným počínáním a uvažováním v globálním rozsahu. Začněme s oblečením - svůdce v roli oslňujícího páva. I v dnešních dobách se seladoni v latinské Americe šnoří a serenády pějí pod balkóny. U severních sousedů, v USA, velmoci spotřební hojnosti, se buržoazní mládež bude oblékat spíš odrbaně, rozdrásá si nohavice docílit věrohodný dojem vandráků. Na ostrovech v Melanésii jsem nejednou nad vchodem do jídelny v hotelu zaznamenal přísný nápis TIES AND LONG PANTS FOR GENTLEMEN IN THE EVENING OR NATIVE DRESS. Bez kravaty by mě dovnitř nepustili. Kdybych ji neměl, směl bych pouze vstoupit v domorodém kroji. Nikoliv s valaškou a juchat, ale zcela nahatý, jen s jakýmsi pouzdrem, dutým rohem či trumpetou, zvanou kumbung, na penisu. Vyskytují se v různých velikostech, lze vidět trumpety až metrové. Ty spíš ve sváteční den a nikoliv do práce. Český misionář mi vyprávěl o zážitku na Nové Guineji, kde při fotbalovém utkání se takto odění domorodci na hřišti míhali, s nebezpečím vzájemně si vypíchnout oko. Na ostrově Malekula (donedávna britsko-francouzské kondominium Nové Hebridy, nyní nezávislá republika Vanuatu) si páni balí nástroj lásky do červeně zbarvené trávy, až nabydou mamutích rozměrů. Tento obyčej však není monopolem Malekulanů, jak by snad jméno vrtošivě naznačovalo, ale vyskytuje se v podobném provedení i v jiných končinách Melanésie. Však i v našem evropském světě před pár stoletími móda přikazovala pánům vycpávat se v rozkroku.

      Víc než oblečení nás přitahuje vzhled kýženého protějšku. I v tomto případě naše kritéria poznamenala doba a místo konání. Zpravidla se již nedychtí po typu krasavic, jak je mistr Rubens zpodobňoval na svých velikánských plátnech - ony macaté kytovce s bělostnou pokožkou poněkud do růžova. Dnešnímu oku lahodí vychrtlé postavičky, ale ještě se najdou výjimky. Na tuniském venkově dosud zcela neodumřel obyčej pořádně vykrmovat nevěsty, čím tučnější, tím žádanější.

      Polynésané, muži i ženy, jsou tlusťoši od přírody, bez zvláštního přičinění. Proto opak lahodí jejich oku, jak jsem si kvapně ověřil po příletu mé hubeňoučké manželky na ostrov Rarotonga (Cookovo souostroví v jižním Pacifiku), kde jsem nějakou dobu sídlil. Vzal jsem ji na obhlídku hlavního města Avarua, vesnice o dvou ulicích, s dupárnou jménem Banana Court pár kroků od přístavu.  Tam se pilo, tancovalo, muzika řádila déle než od slunka do slunka. Vešli jsme a jen co chlapi spatřili můj protějšek orientálního vzhledu, měli ji za domorodku a poněvadž byla tak hubená, byla i tolik žádoucí. Hned mi ji ukradli, na taneční parket odtáhli a až po delší době značně schvácenou a promačkanou ji vrátili.

      V Číně tlouštka se pokládala a místy ještě pokládá za znak prosperity. Na pláži mi tam několik dobráků kazilo náladu dobře míněnou lichotkou, jak že jsem zdárně vypasený. Po dobu mnohých dynastií až pak k Maocetungovi, který jakékoliv krásno zakázal, se u žen za nejpřitažlivější považoval dlouhý krk, malé mandlové oči a poničené tzv.lotusové nožky. Mrzačené od dětství, chudinky jen s bídou cupitaly, pán měl zaručeno, že mu daleko neutečou. Ale i tam, kde se o běloších pohrdlivě vyjadřují jako o bledých, chlupatých, kulatookých a dlouhonosých barbarech, již přes Japonsko, Taiwan a teď zejména Hongkong pronikají západní kritéria tělesného půvabu. Plastičtí chirurgové předělávají víčka, aby oči vypadaly kulatější, zvětšují nosy a ňadra. Na západní poměry taková operace přijde v Číně velmi lacino, ale domorodka za vylepšení svého nosánku musí zaplatit sumu ve výši průměrné tříměsíční gáže. Nejdražší špás je zvětšování ňader, poněvadž silikon je materiál, který se musí dovážet za valuty.  Hodně tam teď jdou na odbyt krémy slibující zbělení pokožky.

      Číňané byli tradičně posedlí krkem, pokud možno co nejdelším, a kotníky. Ale nejen tam svůdci omdlévali vzrušením při pohledu na pár centimetrů odhalené dámské nožky. Pohlédněme teď na dámskou hruď. Přibývá umělecké a vědecké literatury, výlučně se věnující páru oblin, vylučujících lepkavou sladkou tekutinu, kterou odborníci definují jako nic jiného než obohacený pot, bez něhož bychom až donedávna bylo vymřeli. Nejen však pouhý zdroj obživy k přežití lidského plemene, ale i značně účinný zdroj vášně. Ne však všude: leckde v Africe, Asii, Oceánii se nad odhalenou ženskou hrudí nikdo nepozastaví, natož aby se vzrušoval. Nelze se příliš moc divit, když i ňadro mladé dívky dovede splasknout do tvaru plandající punčošky, když například na Nové Guineji ženy ještě občas kojí selata.

      Marilyn Yalomová, vědkyně Institutu ženských a pohlavních studií na americké univerzitě ve Stanfordu, v knize Dějiny ňadra (A History of the Breast) to bere od Věstonické Venuše, dodavatelky onoho životně nepominutelného nektaru, do dob, kdy bohyně byly zpodobovány s víc než dvěma prsy, do antického Řecka, kde převládl symbol falický, k Amazonkám (ze slova a = bez; mazos = prsa). V ranném křesťanství se tvary mužských a ženských postav zpodobovaly k nerozeznání. Ke změně se zájmem o tělo došlo v renesanci, proto máme obrazy s kojící Madonou. Zásluhou francouzské revoluce se ňadra stala politickým symbolem - odhalená hruď a v ruce prapor s trikolorou. Jestliže koncem šestnáctého století dominoval ideál maličkých prsíček a pořádně širokých boků, v dvacátých letech našeho století k málo vyvinuté hrudi přibyly i úzké boky. V době teď nejsoučasnější stále se dává přednost chlapeckým štíhlým postavičkám, ale k nim pořádná prsa. Odborníci už do nich napumpovali tuny silikonu.

      Američan o prázdninách v cizině býval snadno rozpoznatelný svou přehnaně strakatou košilí, která se teď už ale tolik nenosí. Co neutuchá, jsou vyvalené oči směrem k obnaženým dámským ňadrům na evropských plážích. Však doma na opačném břehu Atlantiku i mrňavé holčičky si musejí zahalovat miniaturní hrozinky, nebo? jinak by musel zakročit šerif. Puritánská tradice zatracováním erotiky udělala z mnoha Američanů posedlé erotomany, přesvědčené, že nelze mít dostatečně velká ňadra stejně jako nelze být dostatečně bohatý. Kardinální důležitost ňader vnáší vření i do tržního hospodářství. Kalifornská firma Cole (nic společného s Coca-colou) obohatila trh dvojdílnými plavkami, jejichž vrchní část je nafukovatelná podle potřeby majitelky. Umělec jménem Nicolino se k této dychtivosti vyjádřil na kalifornské pláži Stinson Beach uplácáním velikánských, víc než tříkilometrových mamálních tvarů v písku.
Pak se soustředil na úsilí nashromáždit od dobrovolných dárců či spíš dárkyň deset tisíc podprsenek, aby na dlouhé šňůře vlály v Arizoně nad Grand Canyonem. Není však známo, zda již tento tvůrčí záměr uskutečnil.

-  -   -

      Zájemce o lásku, pomilování či dokonce o manželské štěstí tedy ví, v jakém tvaru by ho chtěl najít. Realizace záměru se až radikálně liší od místa k místu. V Súdánu zákon nařizuje důkladnou separaci obou pohlaví při všech společenských událostech, muži a ženy nesmí sedět proti sobě tváří v tvář. Za jízdy v autobusu, ženy jakkoliv odvrácené nesmí sedět v blízkosti řidiče. Verše z koránu nabádají pasažéry vyhnout se pohledu na osoby opačného pohlaví. V současné době se  takto nejvíc řádí v Afghánistánu. Ženám je přikázáno zůstat doma, nedocházet do zaměstnání, a když tedy musí vyjít na ulici či vstoupit do autobusu, může tak být jen v doprovodu mužského příslušníka rodiny.  Příslušníci náboženské policie ("Úřad pro zachování počestnosti a potírání neřesti"), tito inkvizitoři, nezřídka negramotní mladíci z venkova, mají právo na místě zatýkat a bičovat. Například za provinění nedostatečně zahalenou tváří či viditelným kotníkem. Stejným trestem postihovat ženy v sandálech na boso nebo v bílých punčochách, neboť to vše by mohlo vést k nečistým myšlenkám. Vládní dekret nařizuje ženám "kráčet poklidně, našlapovat měkce, nehlučně." Alhai Maulavi Oalamuddin, významný funkcionář a ideolog, vyjádřil přesvědčení, že sex je stejně nebezpečný jako nabitá zbraň v ruce nepřítele. V Iránu jakož i v Jordánsku a Egyptě, dosud nepropadnuvším fundamentalistickému pomatení, není výjimkou, když dívka, poté co potupí, zneuctí rodinu, je právem svržena manželem, otcem či bratrem do studně. Toto zneuctění lze spáchat pouhým prohozením pár slov s cizím mužem, třeba by to byl jen poutník, který se ve vesnici zeptal na cestu. Vzdor snaze egyptského, posléze islámskými fanatiky zavražděného prezidenta Sadata, Nejvyšší soud prosadil návrat k předpisům o manželství, tak jak je psáno v koránu ze 7.století. Svědectví ženy váží přesně polovinu svědectví muže, takže si lze snadno domyslet, jak to u soudu dopadá. Soud v Pakistánu shledal šestnáctiletou slepou dívku vinnou cizoložstvím poté, co byla znásilněna svým zaměstnavatelem a jeho synem. Přitížilo jí, že v rámci své slepoty nebyla schopna ony dva násilníky v soudní síni identifikovat. Psal se rok 1986.

      O co schůdnějsí a příjemnější podmínky společenského kontaktu panují na ostrovech Fidži! Zájemce či zájemkyně o sehnání partnera si strčí květinu za levé ucho. Má-li květinu za pravým uchem, tím se do okolí oznamuje, že osoba je zadaná a ať se nikdo neobtěžuje s iniciativou. V případě, že kytka bude k spatření za oběma ušima, tím se inzeruje zájem zadané osoby o změnu.

      Na pacifických ostrovech Trobriand s mravopočestností nedělají vůbec žádné ciráty. Když přijde návštěvník do osady, náčelník dá nastoupit dorostenkám, aby si host vybral k nočnímu cvičení. A upejpat se nesluší. Zejména neprovdané Trobriandky se těší pověsti těch nejznamenitějších postelových přebornic, upírajících primát energickým ženštinám na Tahiti a u Orinoka v džunglích latinské Ameriky. Trobrianští též prosluli výtvarným talentem. Přivesl jsem si pár roztomilých erotických vyřezávánek, včetně zpodobení párku kohabitujících vepříků. Mám je teď doma vedle metru hanbaté literatury, kterou si u mě před lety uskladnil Ivan Sviták.

      Není ale vůbec pravda, že by bylo takhle veselo na všech pacifických ostrovech. V hledání civilizací nedotčené nirvány se v r.1926 vydala Američanka Margareta Meadová, tehdy studentka antrolopologie, posléze velmi známá autorka, publicistka, aktivistka, ranná feministka. Dorazila na soustroví Samoa, nechala se tam tetovat, zpovídala mládež, zejména děvčata, a z jejího devítiměsíčního úsilí se zrodila kniha Coming of Age in Samoa, první bestseller v oboru, novodobá bible. Tamější život popsala jako ráj bezstarostných domorodců, bez konfliktů, bez tyranie jakékoliv autority, a se spoustou předmanželského milování s mnoha partnery, pro radost a bez závazků.

      Jenže ona to pravda vůbec nebyla. Nezaslouženou slávu Meadové o půl století později rozdrtil Novozélanďan Derek Freeman v knize Margaret Mead and Samoa: The Making and Unmaking of an Anthropological Myth. Na rozdíl od Meadové strávil na ostrovech ne pár měsíců, ale mnoho let a též se dokonale naučil místní jazyk, o němž jeho americká předchůdkyně neměla ponětí. Freeman zjistil naprostý opak dříve přijatých pravd. Místo harmonie a nevýbojnosti převládá žárlivost a násilí, místo blaženého mnohosouložení dominuje puritánský důraz na zachování panenské blány. Totéž mi potvrdil můj přítel, český geolog, který po získání doktorátu jak v Praze, tak v USA, odjel do jihopacifických končin včetně onoho údajně bezuzdého ráje Samoanů a Samoanek. Dívenky tam byly nenabalitelné i na neviňoučké rande. Dřív než do lesa a na mech - tedy, přesněji, pod palmy a na písek - tak vyžadovaly zájemce představit rodině. Tam na něj čekalo čtyřicet příbuzných, aby prodebatovali podrobnosti předpokládaného matrimoniálního ujařmení.

-  -   -

      Už ve staré Mezopotámii, skoro 2.000 let před naším letopočtem, zákony připouštěly lásku jako oprávněný důvod k uzavření manželství. To však v historii nebylo a mnohde dosud není dominantní pravidlo. Montekové versus Kapuletové, bariéry všeho druhu: etnické, rasové, společenské, prapodivné, bizární, iracionální, s všelijakým dopadem. Ve starém Egyptě se faraónové někdy ženili se sestřenicemi, vlastními sestrami i matkami. Ve snaze nerozmělňovat krev rozmnožováním s outsidery, výsledkem byla poničená kvalita potomstva, ještě daleko horší než v případě Habsburků. V jednom solidním televizním seriálu jsem se nedávno dozvěděl, že v době první světové války - možná že už i dřív i později - ve Velké Británii platil zákaz oženění s vdovou vlastního bratra. Což tedy byl přesný opak tzv.levirátního manželství na Blízkém Východě, přikazujícím oženit se se švagrovou, jejiž manžel zemřel. Tím se zabránilo úniku majetku z rodiny případným sňatkem s mužem její volby.

      Unikátní překážky najdeme v Koreji. Ve snaze zabránit krvesmilným sklonům ve vzdálených, odříznutých osadách, už téměř před 700 lety (v r.1308) vešel v platnost předpis, zakazující sňatky mezi osobami téhož jména. Jenže tam jsme v zemi s pramálo příjmeními: každý pátý občan je Kim, každý sedmý je Lee, každý desátý je Park. Tak aby bylo o komplikace v milostných vztazích pořádně postaráno.  Jeniček Novák si nesmí vzít Mařenku Novákovou, těch zničených lásek a vzešlých tragedií!

      Do kanceláře na univerzitě mi přišly v Americe již důkladně asimilované Korejky, jejichž rodiče je přes léto mínili poslat do země předků za účelem opatření správného budoucího manžela. "Jenže já tu mám kluka, je to Irčan, zrzavej - rodiče o něm neví," svěřila se Miss Kimová. Tedy jsem radil: poněvadž je v Koreji aspoň deset milionů Kimů, využijme množství k našemu prospěchu, s odkazem na tamější zákon, vylučující sňatek partnerů s týmž příjmením. Dceruška poslechne rodiče, odletí přes oceán a přiletí s prázdnem - sorry, moc jsem se snažila, ale to jméno, sakramentská smůla.

      Nedostatek nadšení těchto studentek lze snadno pochopit.. Rovnoprávnost pohlaví je v nedohlednu nejen v mohamedánských končinách. Korea je jednou ze zemí, kde dominuje muž a jeho pěst. Mlátit ženu je věc dosud přetrvávající tradice, jak potvrzují průzkumy mínění potlučených manželek. "Ženy nutno bít aspoň jednou za tři dny," doporučuje jedno národní pořekadlo, zatímco druhé praví, že "Sušené ryby a ženy chutnají líp, když se napřed pořádně proklepou." Páni studenti korejského původu tyhle starosti nemají a už nejeden se mi svěřil, že by dal přednost putičce, vycepované takovou tradicí, před Američankou, emancipovanou svéhlavičkou.
      Vítaná výhoda studentek vymlouvat se na shodu jmen, vylučující uskutečnění patriotického zájmu rodičů, bohužel končí. Nejvyšší soud v Soulu nedávno zrušil onen středověký zákaz jako protikonstituční. KIm s Kimem teď už může.

      Marx a Engels - a nejen oni - charakterizovali manželství v kapitalismu jako legalizovanou prostituci. Majetkovou transakcí značně bývá i v předkapitalismu. Delší dobu mě mátlo, proč někde se musí nevěsta dostavit s věnem, až se prohýbá a vlastní rodinu ožebračuje, kdežto jinde to je ženich, který musí za vyvolenou pořádně zaplatit. Ve východní Africe aby platil aspoň tuctem krav, což si hned tak někdo nemůže dovolit, takže o frustrace nedobrovolných staromládenců je postaráno. Nejpravděpodobnější vysvětlení se mi zdá být toto: v převážně zemědělských končinách, kde je půdy nedostatek, věno platí rodiče nevěsty poněvadž ona bude živena v ženichově rodině z její skrovné úrody. Tak tomu bývalo v Evropě a dosud je například v Indii. Kdežto v Africe, kde je dostatek půdy, ale nedostatek pracovních sil, je to ženich, který musí platit, poněvadž manželstvím získá právě takovou potřebnou sílu, která navíc bude produkovat potomstvo pro polní robotu. Úděl afrických žen věru není záviděníhodný, osud jim přidělil roli tažného zvířete. Páni se drží tradice bojovníků hlídat území a dobytek. Už se sice moc nebojuje, ale nadále se nepracuje. Jen sedět, popíjet a bavit se hrou bao. Statistiky OSN tvrdí, že ženy zastanou 100 procent práce v domácnosti a aspoň 75 procent práce na poli. "Když začne zatékat do chatrče, muž zmlátí ženu i když se mu moc nechce. Kdyby ji totiž nezmlátil, ostatní muži by se mu smáli." Tak jsem četl ve věrohodném zdroji.

      Papuánsko-novoguinejský svět patří mužům a kupování žen patří k dennímu pořádku. I když manželství je privátní záležitost, nákup nevěsty je transakce skupinová mezi dvěma rody. Po neúspěšném pokusu zrušit tento obyčej, vláda aspoň chce zavést jednotný ceník. Uniformita ve svatebních sazebnících však docílena nebyla. Místní národní výbor v Bali-Witu v západní části ostrova New Britain určil 60 dolarů jako maximální poplatek za kus, což odpovídá i sazebníkům na Šalamounových ostrovech. Na výborové schůzi kmene Jimi Valley (Western Highlands) si odhlasovali tyto standardní ceny:
      1. Nová, naprosto nepoškozená nevěsta = 5 prasat + 1 cassowary (místní druh pštrosa, menšího než je africký) nebo       ekvivalent 300 dolarů.
      2. Žena dříve již jednou provdaná = 2 prasata a 1 cassowary nebo ekvivalent 37,50 dolarů.
      3. Žena dříve víc než jednou vdaná = "no commercial value" čili gratis.

      Bez ohledu na odlišnost lokálních obyčejů, nejvíc se platí za nikým dosud nepoužitou, maximální pěknici, slovy Pidgin English gutpela meri tumas ("přespříliš pěkný chlapík ženská").

      Ženy lze použít jako platidlo též při jiném druhu transakce. Před rokem v horách PNG (Papua New Guinea), ve vesnici Minj v blízkosti města se snadno zapamatovatelným jménem Kundiawa a též nedaleko města Mount Hagen, kde dodnes žije pár našich emigrantů, došlo při mezikmenové rozmíšce k zabití. Náčelníci odvrátili válku a zpečetili mírovou koexistenci závazkem o náhradu škody ve výši 15.000 dolarů, 25 prasat - a k tomu přihodit jednu ženskou. Osmnáctiletá dívčina jménem Miriam Wilngalová se ale vzepřela. Chtěla napřed ukončit školu, naučit se psát na stroji, stát se sekretářkou. Před rozlobeným příbuzenstvem utekla do hlavního města Port Moresby, kde jsem kdysi rovněž potkal pár našinců. Dokonce tam mívali odbočku Československé společnosti pro vědy a umění. Došlo k významnému soudnímu rozhodnutí ve prospěch uprchlice, se sympatickým zdůvodněním, že "ženy nejsou dobytek."

      Troufám si tvrdit, že často nejhanebnější osud postihuje nevěsty v Indii, jejíž vláda veleráda uděluje ostatnímu světu lekce na téma mírumilovného počínání. Zákon marně zakazuje vymáhání věna, jež vede nejen k vyděračství, ale i k ošklivé smrti. Ženich, rozvzteklený nedostatečnou výší přineseného majetku totiž polije nevěstu petrolejem, škrtne sirku a následnou smrt oznámí jako "kuchyňskou nehodu" (kitchen accident). A může se ženit znovu, s nadějí o další obohacení. V Gužarátu, rodném státu světce Mahatmy Gandhiho, takto ročně v průměru vzplane tisíc ubožaček. V r.1992 celoindická cifra dosáhla výše 4.785 takových obětí. Není známo, že některý ze žhářů by kdy byl putoval za mříže. Autorka Ranjan Kumarová v knize Nevěsty nejsou na upalování přináší řadu svědectví o těchto zločinech, jakož i o úřední letargii, právním manévrování a manipulaci s důkazy.

-  -   -

      Zpět ke klasikům marxismu, které míním obohatit úslovím amerického komika Henny Youngmana: "Proč přijdou židovské rozvody na tolik peněz? Stojí to za to." Americká justiční praxe vytvořila tradici, že při likvidaci manželství, muž ať už jakékoliv rasy, víry, národnosti či politického přesvědčení si zaslouží být ožebračen. Řada výtečně vydělávajících celebrit už byla dokonale oškubána. To dalo zrod praxi tzv.prenuptial agreement, předmanželské dohody, vnášející sice pochybnost o autentičnosti právě kvetoucí slepé lásky, ale dodávající klid duši pro případ, že by se něco v tom novém štěstí nepěkně zvrtlo. Například Elizabetě Taylorové se to už zvrtlo aspoň osmkrát. Proto mogul Donald Trump, exmanžel naší české Ivany, tak učinil, stejně jako Bill Gates, t.č. nejbohatší muž světa, či John F.Kennedy Jr., syn zabitého prezidenta. Se svými zvolenými protějšky podepsali u právníků důkladně podrobnou smlouvu, kdo dostane co v případě, že se jim láska nepovede. Nestačí ledabyle sepsaná dohoda. Na to doplatil hollywoodský režisér Steven Spielberg, jehož bývalé manželce se podařilo dohodu anulovat a tak ho připravit o přemnohé miliony dolarů. Má se s tím jít advokátovi ne těsně před svatbou, aby pak jedna ze stran nemohla uplatnit námitku rozrušení mysli, případně nepříčetnosti pod vahou blížícího, citově příliš náročného okamžíku. Rovněž se doporučuje zvěčnit ceremoniál na videu, sichr je sichr. Celý špás tak přijde na pár tisícovek, ale stojí to za to.

      V tradičních společnostech je zvykem pořádat extravagantně nákladné svatební obřady, které mnohdy vrhnou rodinu do dlouhodobých dluhů. Tyto pošetilosti jsou ale téměř pravidlem také v prostředí, kde se na tradici už zas tak moc nedá. Okamžik natolik slavnostní vede k pominutí normální každodenní opatrnosti nevyhazovat tisícovky oknem a řada parazitů toho využívá. Svatebnímu konání se právem dostalo označení jako business a dokonce i jako industry. Mám tu před sebou vyhodnocení ceníků tohoto průmyslu, co se děje v New York City. Naprosto minimální, potupně skrblický výdaj - 25.000 dolarů, průměr 100.000, nadprůměr až do milionu. Rozeslání pozvánek - 75 až 1.000; háv pro nevěstu - 1.000 až 7.000; ženichův oděv - 100 až 3.000; květiny - 1.000 až 20.000; fotograf 500 až 25.000; video 700 až 4.000; hudba, jídlo, pití, pronajaté prostory, ceremoniář, který vyzývá k tanci, atd. Zkrátka, hodně pošetilý anachronismus. Moje česká přítelkyně utratila oněch průměrných sto tisíc při provdávání dcery, která se rozvedla dřív, než došlo ke splacení dluhu za tuto iracionální okázalost.

      Když jsme u té iracionality: co si myslet o svatebním obyčeji na Nových Hebridách? Tam totiž při svatbě vezme ženich kámen a uhodí jím nevěstu do chrupu. Tím jí vyrazí přední zuby jakožto velice pádný důkaz ocenění jejího půvabu. Někteří tito estéti se svými draze nabytými (platba až desetkrát vyšší než na sousedních Šalamounových ostrovech) polovičkami zacházejí šetrněji. Opatří si klacíček, ten přiloží k ústům, několikrát do něj uhodí, přední zoubky vyviklají a vytáhnou.

      Pořád ale lepší než co se děje v Iráku. Vyprávěl mi můj český kolega na univerzitě, který před přestěhováním do Ameriky působil jako Prahou vyslaný expert, vyučující matematiku v říši Saddama Husseina. Tam svatební hodování korunoval odchod novomanželů a pak se čekalo, až ženich zamává prostěradlem s krvavou skvrnou právě zlikvidovaného panenství. Pokud by ale skvrna nebyla, takto deklasovanou nevěstu pak předhodí k surovému použití přítomných zájemců, než ji pak ukamenují.

-  -   -

      V jižní části Mexika, v městech Tehuantepec a Juchitan, jak jsem se přesvědčil, převládá dosud matriarchát. Velikánské ženské - maxidámy tam vykonávají funkci starostů a policajtů, ony mají rozhodující slovo, a jejich mužské protějšky, vesměs uskřípnutí střízlíci, ani nepípnou. Císař Ch`in, sjednotitel Číny (3.stol. př.Kr.) a patrně i její nejkrutější vládce, strávil každou noc v jiné posteli a s jinou ženou. První důvod byl bezpečnostní - čili něco podobného, co v dnešní době činí již zmíněný irácký diktátor Hussein, druhý důvod byl prý údajně politický: čím větší množství konkubín, tím menší pravděpodobnost, že by některá mohla příliš ovlivňovat takto pilného vladaře. V některých asijských kulturách manželka v údajné roli pasivní putičky ve skutečnosti získala dominantní roli tzv.dragon lady, diskrétně a přitom efektivně mávající panem manželem. Tak se tradovalo o soudružce Maocetungové, rozhodně to byl případ paní Čankajškové (dosud žije, už je téměř stoletá) a hamiždné Imeldy Marcosové na Filipínách. Však i proslulé historické postavy jako třeba Julius Caesar, velikánský milovník ("manžel manželek všech senátorů a generálů"), propadl půvabu jakési cizokrajné Kleopatry.

      S emancipací ve Třetím světě vesměs ještě v nedohledu, status žen se mnohde neliší od údělu tažného dobytčete. Taková Mesalina by těžko mávala Římem narodit se v Africe, kde by se jí mohlo dostat pozornosti v podobě tzv.ženské obřízky (female circumcision). Nikterak ohleduplná procedura, jíž se právem dostalo označení genital mutilation - mrzačení pohlavních orgánů : dívkám v pubertě uříznout klitoris a něco stydkých pysků k tomu. Účelem je útlum, zničení pohlavního chtíče, udělat z oběti mrtvý objekt k potřebě majitele, jen když jemu se chce. A jakoby takového zásahu nebylo dost, navíc se někdy provede tzv.infibulation - zašití vaginy. V porovnání byl středověký pás cudnosti chvályhodný humanistický pokrok. Tyhlety procedury vykonávají špinavé baby s rezivými žiletkami a krvácející rány zalepují pavučinami a podobným svinstvem. Mám před sebou zprávu o dokumentu nazvaném The Hosken Report: Genital and Sexual Mutilation of Females (Lexington, MA, 1994, str.448) s údaji, kde a kolik se toho dodnes vykonává: Somálsko, Džibuti - 99%, Etiopie, Sierra Leone - 90%, Súdán - 85%, Gambie, Eritrea - 80%, Burkina Faso, Guinea, Guinea-Bissau, Libérie - 70%. Jinde je toho údajně méně, ale můj univerzitní kolega z Eritreje mě ujistil, že těm nižším procentům se nedá věřit. Celkový odhad počtu zmrzačených přesahuje 126 milionů. Ozvaly se popudlivé africké hlasy, že jakékoliv námitky vůči těmto tradičním praktikám nejsou nic jiného než nepřípustné vměšování do vnitřních záležitostí, další důkaz o imperialistických záluscích západního světa. Ukázka o jednom případu takové řezničiny (The New York Times, 31.ledna 1997): Sierra Leone, místo jménem Grafton, dva týdny trvající veselice zvaná Bondo, s tanci a hodováním, krvavá obřízka 600 dívek, nejmladší z nich čtyřletá. Vláda se k této tradici nevyjadřuje, není pro ani proti. Ale zato mluvčí Haia Sasso, vůdkyně Národní rady muslimských žen, tamější Kabrhelka, je velmi pro a vyhrožuje, že jakýkoliv  pokus vymýtit tuto populární, velmi milovanou tradici byl by akt cizácké agrese proti domácí kultuře a vedl by nevyhnutelně k válce.

-  -   -

      Je po svatbě, začíná milování s požehnáním zákona. Nezřídka se ale blaženost okouká a dochází k pokušení vylepšit si život v náhradním objetí. V některých kulturách si takové nutkání vyřešili systémem "menších manželek" - žen příložních, doplňkových. Dědeček mé manželky, pan vévoda, jich měl šest. Ne jednu po druhé, ale všechny najednou, pod touž střechou paláce. Při jejich výběru bral ohled na zachování rodinné harmonie, aby se dotyčné dobře snášely,  netahaly se za copy, netřískaly se nádobím, nekuly pikle. Manželku čtvrtou až šestou, v době už jejich vdovství jsem znal, stav jejich mírumilovného spolužití svědecký potvrzuji.

      Na Sumatře, indonéském ostrově, lid zvaný Battakové - za nynějších časů křesťané, muzikanti, zpěváci a zejména lenoši, jak jsem si osobně ověřil - v minulosti trestali smrtí sněděním cizoložnice - nikoliv však cizoložníky. Jinak dosud vypadá praxe ve světě islámském. Zpráva o následcích mimomanželského milování v afghánském městě Kandaháru (3.listopadu 1996): Soud vynesl trest smrti ukamenováním pro oba provinilce. Zahrabali je po pás na písčitém náměstí, před nimi dvě hromádky kamení. Veřejnost (jen mohamedáni) vítána a pro rodinné příslušníky rezervováno místo v první řadě, aby dobře viděli. Nastává strefování. Pobídka hodit, ale ne moc rázně a ne příliš velkým kamenem, aby legrace příliš brzo nekončila. Tak se děje i v Iránu, Súdánu a Saudské Arábii, údajném spojenci západních demokracií.

      Badatelé v oblasti amerických mravů/nemravů nám předkládají odlišné závěry. Výzkumný ústav chicagské univerzity National Opinion Research Center uvádí, že 21% ženatých respondentů a 13% vdaných respondentek se v r.1993 přiznalo k nevěře. The Kinsey Institute of Sex Research na univerzitě v Indianě odhadoval v r.1990, že nevěry se dopouští 37% mužů a 29% žen. V tomtéž roce Dr.Joyce Brothersová se snažila dokazovat, že polovina všech žen si sem tam takto odskočí. Autorka Shere Hiteová odhaduje ženskou nevěru na 75 procent.

      V zákonech poloviny států americké unie nevěra je pořád považována za trestný čin. Je to už ale jen na papíře - nehrozí kriminál, natož ukamenování.
      V našem ultrapobožném mormonském státě Utahu dosud přežívá mnohoženství. Každou chvíli se v televizních zprávách objeví vousatý zálesák, obklopený tuctem zpravidla bledých, staromódně oděných žen a ještě větším počtem potomstva. Zákon to sice zakazuje, ale od r.1944 už nedošlo k trestnímu stíhání. Mormonská církev postihuje tyto prostopášníky exkomunikací, ale velmi pokroková feministická organizace NOW (National Organization of Women) tomuto životnímu stylu z nějakého důvodu přeje.

      Rozvodová praxe a legitimní důvody se ovšem liší. Mohamedán legálně se zbaví manželky  opakovaným zvoláním, že ji zapuzuje. V předkomunistické Číně stačilo, když manželka nebyla dostatečně poslušná, když projevila žárlivost nad počínáním záletného manžela. Její vina, pryč s takovou nemravou.

      V komunistické Číně důvodem rozvodu nadále bývá prohřešek manželky, když totiž porodí dceru. Významným mezi mnoha Maocetungovými nesmysly bylo jeho přesvědčení, že populační kontrola je jednou z forem kapitalistického spiknutí ochudit nejpočetnější zemi socialismu - vždyť v množství je síla. Proto tedy stranický důraz na značném rozmnožování, jakkoliv v podmínkách obtíží, ba nemožnosti zaručit stravu, bydlo a práci pro tolik rozmnožených. Dotáhlo se to tedy na víc než jednu miliardu, pětinu všeho lidstva, trvalo by deset let, než by všichni Číňané propochodovali pekingskou hodně širokou Branou nebeského míru. Tři roky po smrti velkého kormidelníka jeho dědicové přišli s radikálně odlišným příkazem nezplodit víc než jednoho potomka. Dokonce to napsali i do nové ústavy (Článek 49). Kdysi v rámci třídního boje jsme měli kvoty na odhalení kulaků, vem kde chceš. Nejinak si počínají čínští straničtí potentáti.  Když v té které oblasti napočítají víc těhotenství než předpokládal plán, nařídí vykonání krvavého díla tzv.čistění břich - i tam, kde již jen málo dní chybí ke zrodu robátka.

      Novota narazila na starobylou tradici a ekonomickou realitu: dcera znamenala vyloženě ztrátovou investici - provdáním se stala součástí jiné rodiny. Narození děvčátka se pokládá za dar tisíci uncí zlata. Když se ale povede chlapeček, těch uncí je deset tisíc. Co tedy s rodičkou, provinivší se mankem devíti tisíc uncí? Rozvod nebo utracení nežádoucího dítěte. Proto mívá porodní bába po ruce konev, plnou vody. Hlavní stranický deník Žen-min  ž-pao sdělil : "V současné době je také velmi závažným problémem zabíjení novorozených děvčátek a špatné zacházení s ženami, jež je porodily." V době svého pobytu v tamějších končinách jsem četl o případu, že kdosi u vrat partajního sekretariátu odložil pytel a v něm osm utracených  miminek nežádoucího pohlaví. Dochází k deficitu statisíce holčiček, rok co rok. V r.1997 na 100 žen připadalo 106,6 mužů.

      Roste nedostatek nevěst. Problém se řeší všelijak, rozmáhá se mafiánská činnost s únosy. Zájemce se obrátí na příslušnou adresu, zaplatí zálohu a těší se na dodávku. Mafiáni se rozjedou do kraje realizovat požadavek. Nenajdou-li dobrovolnice, tak unesou nedobrovolné a vůbec nezáleží, zda jsou nebo nejsou svobodné. I když se některým i do značných dálav uneseným podaří uprchnout a vrátit do své vesnice, nečeká je nadšené přivítání. Osudem zhanobeny, rodina je odmítne a proto mnohé se o návrat ani nepokusí. Pokud již snad nedošlo ke změně, donedávna soudy udělovaly za ukradení ženy týž trest jako za ukradení kusu dobytka - pět let vězení. Dodávám, že v Indii, kde je dovoleno mít dětí habaděj, nepoměr pohlaví novorozeňat není lepší: na 100 hochů připadá 93 děvčat.

-  -   -

      Zmínku si též zaslouží případné paternitní komplikace. Zrození potomka obohatí manželství, ale může je i notně zkomplikovat. Na rozdíl od maminky, pater semper incertus, že ano. V době mé blaženě nedlouhé existence udělovatele socialistické spravedlnosti jsme v takových sporech automaticky nařizovaly provedení krevní zkoušky, která ale otcovství zjistit nikdy nemohla. Pouze je mohla vyloučit, což se v naprosté většině, snad v 90 procentech případů, vyloučit nedalo. Čili kteroukoliv ženou obviněný kterýkoliv muž se vystavoval devadesátiprocentnímu nebezpečí, že do toho spadne, se značnou alimentační povinností po dobu osmnácti let nebo déle, jestliže sporné dítko půjde studovat.

      Od té doby věda značně pokročila, máme teď zkoušky DNA, které s 99,99 procentní určitostí otcovství buď zjistí nebo vyloučí. V USA na sto novorozeňat připadá jedno paternitní utkání. Brání se nejen nařčení údajní zploditelé, ale i mnohé rodičky chtějí vědět, čí sémě se v nich úspěšně ujalo. Značný zájem projevují i úřadovny sociální péče. V případě žadatelek o veřejnou podporu, federální zákon přikazuje pátrat po zjištění otce, aby on platil. Za poslední čtyři roky 50 těchto DNA center provedlo téměř 200 tisíc zkoušek. Většina laboratoří zkoumá krev, některé dávají přednost několika buňkám, uštípnutým z tváře. Tak či onak, vysledkem je ona jistota na 99,99 procent. Zkouška přijde na 600 dolarů. Již se objevují billboardy, inzerující tyto služby: WHO  IS THE FATHER? Ano, kdo je otec? Telefonujte na číslo 1-800-DNA-TYPE.
      Táž inzerce je rovněž k přečtení na některých taxících v New York City.

      Tenhle druh byznysu by udělal spěšný bankrot v tahitských oblastech s dosud zachovanou tradicí. Tam totiž při příjezdu lodi s lačnými námořníky místní dívčiny odspěchaly na palubu k radovánkám. Někdy se tak stalo s povzbuzením od jejich  milenců či manželů. Vítáno je každé, číkoliv zásluhou uskutečněné nové děcko. V případě matičky, známé svou pohostinností, se její milenci mezi sebou hádají a každý z nich se domáhá otcovského titulu.

-   -   -

      Milujeme své děti, jsou jediným spolehlivým důkazem naší jakési nesmrtelnosti, naděje, že něco po sobě zanecháváme, že nejsme beznadějně finální. Taková motivace ovšem podemílá věrohodnost tvrzení a třeba i přesvědčení o naší zcela nesobecké lásce k potomstvu. V dětech často vídáme možnost realizace ambicí, které nám v životě nevyšly.

      Výchova, výživa, zaopatřování dovedou být značně nákladný špás - kolik by za to mohlo být mercedesů, jen si to zpočítejte! Naopak v některých, zejména asijských oblastech, děti jsou zdrojem příjmu pro rodinu. V Pakistánu šestiletí caparti místo ve škole tráví čas nevolnickou prací ve výrobně koberců. Dvanáctiletá děvčata z thajského venkova putují do nevěstinců v Bangkoku. Koncem padesátých let velikán Maocetung svým utopistickým Velkým skokem vpřed (čili hodně vzad) způsobil patrně nejkatastrofálnější hladomor v dějinách lidstva. Odhadem 30 milionů mrtvol, kanibalismus, trh s lidským masem, situace kdy zoufalí rodiče vyměňovali děti, aby nemuseli jíst vlastní. (Nevěřící nechť se seznámí s právě vyšlou knihou Hungry Ghost: Mao`s Secret Famine. Autor Jasper Becker totiž získal přístup k archivům v provincii Anhui.)

      V Číně se život kolem dětí netočil. V lepších rodinách jich mívali požehnaně, produkty to manželky jak hlavní tak onech vedlejších, příložních, doplňkových. Rovněž bývalo zvykem mezi dobrými přáteli nějaké to děcko si vyhandlovat vzájemnou adopcí. Vychovávalo se přísně, k poslušnosti. Však v případě výskytu nějakého spratka hrozila nejen ztráta tváře, ale i zákon s principem kolektivní odpovědnosti. Jestliže provinilec nebude k zastižení, odskáče si to za něj někdo z rodiny. Výtečný důvod držet potomstvo na uzdě.

      Guai čili dobré vychování bývalo velmi vysoko na škále hodnot. Bývalo, ale již není. Poněvadž stát teď dovoluje mít jen jedno dítě. Drahouška jedináčka hýčkáme, pipláme, bavíme, před ním se kašpaříme. Jen jednou jedinkrát jsem byl svědkem rodičovského peskování - potrestání toliko slovem, nic nemlaskalo pěkně staročesky, nicméně kolejdoucí se pohoršeně zastavovali a hned automaticky stranili mrňavému zlotřilci. "Vyrůstá nám generace líných, sobeckých, arogantních a tlustých malých imperátorů," nezřídka lamentuje čínský tisk, takto se vyjadřují i vládní a straniční představitelé.

      V Americe, kde lze mít potomstva habaděj, už delší dobu panuje kult dětí - "nezodpovědné zbožnění dítěte" v mínění rozumnějších hlav. Tělesné trestání je ve školách zakázáno už po víc než 30 roků. Mezi mnohými překvapeními po příjezdu do této země (slaboučké pivo, vatovitý chléb, neexistující občanské legitimace, atd.) je též zjištění, jak zkažená, rozjívená jsou místní děťátka a jak to rodičům pramálo vadí. Však i jejich generace již byla odchována podle principů Dr.Spocka, že dětem se nikdy nesmí nic zakazovat, neboť by to mohlo vést k jejich až fatální, mentální újmě.

      Nejvíc si stěžují rodiče z karibských ostrovů (West Indies), že emigrovali zejména kvůli svým dětem, které ale pak ztrácejí - stávají se z nich typičtí američtí spratkové a v případě konfliktu, stát je automaticky na straně těchto nezvládnutelných nezvedenců. Když jde o údajné blaho dětí (child welfare), sociální pracovníci ochrany mládeže si počínají s přímo paranoidní urputností. Přistěhovalci z Peru hrozí ztráta rodičovských práv proto, že v parku chytil za krk řvoucího synáčka a příliš útlocitná občanka surovce udala. V této zemi svobody stačí sáhnout na vlastní dítě a kdokoliv může volat šerifa. Ten zasáhne i v opačných případech údajného zanedbání péče. Dánská turistka vešla něco pojíst do restaurace a čtrnáctiměsíční dcerku nechala v kočárku před vchodem.  Ruský manželský pár nechal doma čtyřleté dítě samotné a šel tancovat. Jiná ruská přistěhovalkyně na cestě do zaměstnání poslala sedmiletého syna hrát si v parku. Toto vše vedlo k policejním zásahům, dostalo se to do médií a proto o incidentech víme. Nachytat mě a manželku, jak jsme před lety pravidelně nechávali našeho tehdy útlého synáčka o samotě, tak by nás byli odsoudili aspoň na doživotí.

      Potěšila mě tato tisková zpráva o rodině přistěhovalců z Haiti: čtrnáctiletý syn zanedbával školní povinnosti a doma kradl peníze. Otec, povoláním taxikář, mu nařezal, nařezaný se chopil telefonu, vytočil 911 - emergency - přijela policie, otci nasadila pouta a odvezla za mříže. Posléze došlo k jakémusi smíru a v létě rodina odlétla navštívit rodný ostrov. A na letišti, hned po přistání, otec vytáhl řemen a synáčka legálně ztřískal. Dva dny poté se rodiče bez něj vrátili do pedagogicky destruktivního New Yorku.

      Singapurská hůl, která dopadla na americkou zadnici, způsobila konflikt s docela globálním dopadem. Michael Fay, osmnáctiletý buržoazní spratek, se v Singapuru dopustil několikanásobného vandalství, sprejem poznamenal osmnáct automobilů, též měnil jejich poznávací čísla a vrhal vejce. Doma v USA se tohle věru smí takto se podepisovat i na vozidla policie, nikoliv ale v důkladně spravovaném, spořádaném, prosperujícím státečku na rovníku. Soud vyměřil značnou pěněžitou pokutu, čtyři měsíce pobytu za mřížemi a šest ran holí na vandalovu zadnici. Zpráva o hrozící barbarské odvetě se rozlétla Amerikou. Liberálové začali ječet a prezident Clinton pokládal za nutné protestovat a orodovat ve prospěch nezbedy. Však doma přece by se nikdo neobtěžoval se stíháním za takovou prkotinku.

      Interpelace, diplomatické depeše, nic nepomáhalo. "Proč ho raději nedeportujete?" zněl dotaz na vysokého vládního funkcionáře. "Však mi ho ho budeme deportovat - jen co zaplatí, trest odsedí a nářez dostane," zněla odpověď.

      Tak se stalo a mučedník musel spěšně opustit spořádanou republiku. Jen se mu hýždě zhojily, americká média přinesla jaksi rozpačitou novinu, že vzornému chlapečkovi Fayovi cosi asi přece jen chybí do dokonalosti. Byl právě přistižen DWI (driving while intoxicated), řídil auto pod vlivem alkoholu, snad také do někoho či něčeho vrazil.
Nekritická ohleduplnost zákonů a jejich vykonavatelů může mít neméně neblahý dopad jako opičí rodičovská láska.

-  -   -

      "Když jsi přišel na svět, všichni se usmívali a ty jsi plakal. Žij tak, aby všichni plakali a ty ses usmíval, až budeš opouštět tento svět." Takové je doporučení, tuším že indické. Smrtí osoby nám blízké přicházíme o kus sebe sama. Čím spěšnější, nečekanější, tím intenzivnější je naše emocionální reakce.

      Napřed nevíra, odmítnutí tragedie, nepřipustit si ji. Mladá česká lékařka spáchala sebevraždu v Anglii a když její rodiče letěli z Austrálie na místo činu, její matka se mi pak svěřila, že cestou této dceři pletla svetr, v přesvědčení, že je bude na letišti očekávat. Posléze dojde na fázi vzdoru proti osudu, že se zachoval tak hanebně. Posledním jednáním dramatu je rezignace, ač mnohdy k tomuto jednání nikdy nedojde.

      Veliký indonéský ostrov Sulawesi, dřív znám jako Celebes, má podivný tvar. Prý jako částečně amputovaná chobotnice. Mně spíš připomíná dvounohou kočku, poskakující na žhavé střeše, s ocasem hodně zvednutým. Podivně si tam počíná půlmilionový národ zvaný Toraja - křesťané tam v převážně mohamedánském světě. Donedávna to byli lovci lebek, ale nic ve velkém, mohli se bez toho docela dobře obejít. Sloužilo to zejména jako zkouška zralosti pro mládež, jakási místní maturita. Prosluli zejména svými pohřebními obřady s odesíláním nebožtíka zvaného tomate na onen svět, jemuž říkají "jinam." Macabre fascination, tvrdí literatura. Když totiž někdo umře, tak není pokládán za mrtvého, ale pouze za nemocného. Taková nemocná mrtvola pak v domácnosti setrvá delší dobu - rok a třeba i dvacet let. V jakém stavu, ptáme se a dozvídáme, že dotyčný je natírán zvláštními mastmi, zabalován a přebalován. Asi jako Lenin. Teprve když dojde k vyhlášení řádné smrti a uspořádání řádného pohřbu, pozůstalí pak upřímně hořekují nad skonem někoho, kdo umřel v předchozí generaci, a to proto, že teď bude trávit poslední noc pod společnou rodinnou střechou.

      Dobrá, tak tomu mezi vysloužilými lovci lebek v džungli. Ale i jinde, například na venkově v moderním Japonsku, se udržuje obyčej s komunikací do záhrobí. Miyoko Suzuki ovdověla před devíti lety, když její manžel, přísný, komandující diktátor, zahynul při kácení v lese. "Je teď daleko ohleduplnější, než když byl naživu," oceňuje vdova změnu v jeho chování. Pravidelně se o tom přesvědčuje v rozhovorech na hřbitově. Trošku mi to připomíná starý vtip o geniálním pokroku sovětských vědců, schopných hovořit s nebožtíky, kteří ale neodpovídali.

      V Indii, jejíž předáci zřídkakdy odolají kaceřovat ostatní svět a zdůŕazňovat vynikající mírumilovné ctnosti vlastní kultury, se dosud praktikuje tzv. sati - ušetřit vdovu žalu nad skonem manžela a tak ji za živa upálit i s nebožtíkem. Jeden zbožný profesor mi tam ukazoval čerstvé pomníčky k ocenění - ano, ocenění, appreciation řekl - aktu sati. A že prý vdovy se nechávají upalovat rády, dobrovolně. Takhle to vykládal člověku, který s dobrovolností v dobách totality měl nějaké zkušenosti! Jestliže je to dobrovolné, proč vdovu před kremací přivazují k mrtvole a proč příbuzní se dostaví s dlouhými tyčemi zabránit, aby z hranice unikla?

      Vraťme se k onomu emocionálnímu náboji, případně jen kamufláži našeho egoismu, sobecké obavy, že ztrácíme něco, co nám je blízké, na čem nám moc záleží, bez čehož si další život ani nedovedeme představit. Hodně extrémní variantou je forma lidožroutství, kterou antropologové charakterizují jako affectionate - hodně citově fundované. Splynutí s osobou, kterou by jeden nejraději láskou snědl a také to udělá. O pojídání z respektu už psal Herodot. Kdysi hodně dávno Tibeťané jedli své přirozenou smrtí zemřelé rodiče, se záměrem je mít v žaludku, který se tak stal jejich intimním hrobečkem. Připomínám výrok kanibala u řeky Orinoko k vyhlédnuté oběti: "Přece musíš uznat, že je lepší, když tě budou jíst kamarádi než aby tě sežrali červi."

-  -   -

      Mnohdy až bizární mnohotvárnosti s rejstříkem prapodivného uvažování nejsou jen záležitostí geografickou, ale i chronologickou. Tatáž končina může zažít notné metamorfózy, a příkladem nám poslouží právě tyto Spojené státy americké. Když jsem se tam před mnoha lety, v době prezidentství J.F. Kennedyho, přistěhoval,  rovnost mezi pohlavími byla hodně v nedohlednu. Provdaná paní Jennifer Smithová se mi představila jako Mrs.Joseph Smith. Nikoliv Andula Nováková, ale paní Josef Novák. Doba vyžadovala všemožně obskakovat ženu, srvoření údajně křehké, snadno zranitelné. Z auta vystoupila až poté, když muž od volantu odspěchal otevřít jí dveře. Prý abych se nedivil, vysvětlovali domorodci. Bývával tu žen nedostatek, každý si tu svou i sebešerednější squaw opatroval, aby mu ji Indiáni neukradli. K tomu též připočítat puritánskou tradici původních přistěhovalců. I v New York City, onom údajném semeništi hříchů, co to dalo práce donavigovat dívčinu do postele! Porovnával jsem tehdy s pohostinstvím v rodných Čechách a dost se litoval.

      Ke změně došlo koncem šedesátých let, s revolučním vřením ve všemožných variantách, osvobozovalo se i sexuálně. Dychtivé střídání partnerů začalo patřit dost k bontonu - jdem hned spolu, proč ne, ráno maucta a už se neznáme. Veselice na pelesti s mnoha cvičenci ale netrvala věčně. Vydržela až do rozmachu všelijakých venerických kalamit. Zejména po výpuku metly AIDS, s radovánkami již hodně opatrně a bez kondomu ani ránu.

      V šedesátých letech rovněž započalo feministické hnutí se zcela legitimními požadavky rovnoprávnosti: stejné podmínky na vzdělání, stejný plat, postup v kariéře, osvobození od prokrytectví, atd. Postupně však přestala být cílem pouhá rovnoprávnost pohlaví, ale i nárok na poměrné zastoupení v povoláních, kde ženy se mužům fyzicky nemohly rovnat (např. u požárníků schopnost unést šedesátikilové tělo). Též vzniklo pojetí ženy jako oběti (tzv.victim status), extrémistické autorky definovaly mateřství jako žalář, do něhož ženy uvrhli mužští, žlázami posedlí utlačovatelé. Znásilnění (rape) prošlo metamorfózami, rozmělněno k nepoznání. "Každá soulož, jakkoliv  dobrovolná není dobrovolná, ale je znásilněním," takto vyjádřila mluvčí Marilyn Frenchová a mnohé jiné. Catharine MacKinnonová, univerzitní profesorka práva, definuje znásilnění jako stav, k němuž dojde, kdykoliv se žena cítí nedobře.

      Z horizontu takového uvažování se zdá být vyloučena eventualita spontálního, vzájemného, přirozeného milostného vztahu. A místo aby se těmto nezřídka paranoidním myslitelkám dostalo zasloužené devalvace, ono se jim bedlivě naslouchá a jejich nápady jsou uváděny do života. Prestižní Antioch College v Ohiu vydala pravidla nařizující verbal consent before proceeding to a new level of intimacy - tedy výslovný souhlas před prvním dotykem, prvním polibkem, znovu souhlas, když ruka zaputuje pod sukni, do výstřihu. Mlčenlivé přikývnutí nestačí. Totéž se vyžaduje od milenců, intimně si počínajících již delší dobu.

      I když se nikoho ani nedotknu plachým prstem či nevhodným slovem, nemohu mít záruku, že se nestanu zločinným harašitelem. Stačí pohled, pohlednice na stole, cokoliv, čím lze vytvořit hostile environment - nepříznivé, nepřátelské prostředí. Ne čin, ale atmosféra - a bude jen na žalobkyni, jak dosažení nežádoucího stavu bude interpretovat. Tak rozhodl Nejvyšší soud (případ Meritor versus Vinson, 1986) a nejedna univerzita už vydala závazná pravidla, že k objektivnímu důkazu harašení postačí subjektivní pocit harašené.

      Nejenom údajná oběť, ale kterákoliv třetí osoba se může cítit postiženou a obrátit se na soud. Zaměstnankyně, která se nedočkala povýšení, poslala dopis s udáním na šéfa, že objal jinou kancelářskou sílu. Tak se vskutku stalo: byl to totiž projev soustrasti nad zprávou o skonu její matky. Tím ale došlo k porušení předpisů a proto provinilý vedoucí musel být potrestán. (Mám to z New York Times, 27.března 1994.)

      V Lexingtonu, stát Severní Karolina, šestiletý brýlatý blonďáček Jonathan Prevette dal pusinku spolužačce - pusinku na její požádání - a škola ho jako harašitele promptně suspendovala.

      Proti počínání neurotických intelektuálek, řádících pod firmou tzv. Ženských studií (Women`s Studies), se už ozvala řada autorek. Podrobují důkladné kritice tento trend neopuritánství, neoviktoriánství, pokoušející se z žen teď už konečně emancipovaných, znovu udělat křehoučké, čímkoliv, jakoukoliv volovinou ztranitelná stvoření - paušálně dělat z žen nesvéprávné oběti (infantilization of women). Camille Pagliová, graduantka z naší školy a pilná publicistka, se slovy "superfeministická ideologie se zbláznila" rovněž ostře odmítá onu prudérii, která by měla vést k úchylnému feministickému ideálu policejního státu.

      Jsme nabádáni nezavírat dveře naší kanceláíře, když vstoupí žena. Proviníme se "jakoukoliv zmínkou o vzhledu či oblečení." Kdyby přišla paní kolegyně s novou kabelkou a já se se zeptal, kde tu parádu koupila, tímto dotazem a ničím víc bych se dopustil zločinu sexuálního harašení. Takové nesmysly mají svůj neblahý dopad na fundamentální lidské vztahy, a jak lze snadno pozorovat, naprosté většině žen to vadí aspoň stejně tolik jako nám mužům.

      Feminismus triumfoval v r.1992 v případě vyšetřování Clarence Thomase, černošského konzervativního juristy, nominovaného k Nejvyššímu soudu. Ze sexuálního harašení ho obvinila Anita Hillová, jeho dlouholetá podřízená, která nicméně pokračovala v usilování o jeho přízeň a stěhovala se za ním z místa na místo. Feministkám se sice nepodařilo zničit Thomasovu kariéru, ale k polarizaci americké společnosti tím věru došlo. A Bill Clinton, tehdejší guvernér státu Arkansasu, se s feministkami držel za ruce a prohlašoval  "Já Anitě Hillové věřím!"

      Proč tedy nevěřit Paule Jonesové a jejímu tvrzení, že Clinton si ji v hotelu zavolal do pokoje, spustil si kalhoty a požádal, aby se mu orálně laskala v poklopci?  Jestliže trestáme šestiletého školáčka, co si počít s padesátiletým prezidentem, majitelem značně nepokojného poklopce? ("Achilova pata mu vězí v rozkroku," vyjádřil jeden z jeho asistentů, který ovšem nechtěl být jmenován.) A nyní máme malér s Monikou Lewinskou, bývalou stážistkou v Bílém domě. Jakkoliv dobrovolně, nadšeně by byla skákala do Clintonovy náruče,  feministkám se přece podařilo prosadit nová kritéria, že nikdy nemůže jít o vztah dobrovolnosti mezi osobami v rozdílných mocenských pozicích - a zde tedy hlava jediné zbylé supervelmoci a mladičká neplacená síla.

      Tytéž feministky se odmítají vyjádřit ke Clintonovým eskapádám, zdůrazňují nedostatek důkazů, který jim ale vůbec nevadil při pokusu likvidovat jiné veřejné osobnosti. "Je jim to trapné, že tento první feministický prezident, jejich hrdina, je takový holčičkář (skirt chaser)", napsala redaktorka konzervativného časopisu a dodala: "Politika triumfuje nad principy."

      Clintonovy aféry ale mají pozitivní dopad na vývin společenských vztahů. Jestliže vážené televizní hvězdy komentují orální sex v Bílém domě a údajné stopy prezidentského semene na modrém šatu návštěvnice Moniky, těžko pak ječet a protestovat, když lechtivé téma přijde na přetřes na pracovišti. Lze pak Clintonovi přiznat oprávněnou zásluhu, že nedostatečnou kontrolou svého poklopce sice příliš neprospívá blahu vlasti, ale národ tím získává, hysterické atmosféry ubývá.

-  -   -

      Americké společenství je to nejrůznorodější, nejproduktivnější a troufám si tvrdit, že i nejnápaditější - v dobrém i špatném smyslu slova. Ostatní svět v mnohém projevuje sklony kopírovat spíš to negativní než pozitivní. Měli bychom si přát, aby při přejímaní všelijakých těch kravin mezi nimi nebylo ono neurotické mrzačení nejpřirozenějších citů, instinktů, tak jak se snaží prosazovat radikální prznitelky pokroku. To pak by z normálního pojetí lásky ale vůbec nic nezbylo.

K O  N  E  C

Zpět

OTA ULČ -  KÁDROVÝ  PROFIL

K O N E C

Zpět