Zkráceně vyšlo: NOVÉ KNIHY (Praha), 8.dubna 1998

      Nedostatek příležitosti, zmenšující se možnosti s uplatněním vlastního opusu, nezasahují jen český trh. Frustrovaný uchazeč snahu buď vzdá nebo se obrátí k podnikům, jimž se na Západě říká Vanity Press - tisk ješitností. Sám si to uhradí, stane se sebesponzorem a pak i distributorem výtisků mezi příbuzenstvem, přáteli a známými, z nichž někteří nebudou mít odvahu nežádané dílo odmítnout a nezaplatit. Zásluhou technologických inovací autor může dojít k témuž výsledku s pominutím tohoto druhu nakladatale a produkt si sám vyrobí. I laptop computer do klína úkol zvládne.

      Se zcela novým řešením nedávno přišel publikovaný autor Jon Franken, žurnalista, dvojnásobný vítěz značně prestižní Pulitzerovy ceny. Vyučuje teď na univerzitě v Oregonu, scénickém státu severně od Kalifornie. Zželelo se mu těch studentů, jimž se podařilo dát na papír něco kvalitního, leč bez naděje dostat se ke čtenáři a vymyslel pro ně toto: Na Internetu zřídil bázi jménem Bylines, dosažitelnou vyťukáním adresy http://www.bylines.org. Nápad podpořila organizace jménem Investigative Reporters and Editors na univerzitě v Missouri. Šlo o skromnou investici - pouhých 3.000 dolarů. Za provoz si budou účtovat 10 procent z prodejní ceny.

      Na této bázi se začalo s nabídkou 13 titulů různého zboží, od kratších prací literatury faktu až po rozsáhlou beletrii. Zájemce se u kompjútru seznámí s některými detaily o té které nabídce, ale ke kompletnímu textu se dostane pouze po sdělení čísla své kreditní karty. Z ní se odečte platba v rozsahu od 29 centů po 2.50 dolaru, podle délky zboží. Konzument má volbu se s ním seznámit buď jen přečtením na obrazovce nebo poručit printeru, aby natiskl.

      Vzniká tady nebezpečí regulérní knižní produkci, tak jak ji známe od doby Gutenberga? Autoři novinky takovou interpretaci odmítají, s tvrzením, že vůbec nejde o konkurenci existujícímu trhu, ale o záměr dostat na poličku domácí knihovny právě takovou knížku, která by tam jinak nebyla, poněvadž by nevznikla.

      Toto počínání zkrášluje jeho láce. Odpadnou výlohy s nakladatelem, tiskárnou, distribucí, inzercí. Autor, objevivší se na Byline, bude inkasovat 60 procent všeho příjmu, takže mu to vynese honorář vyšší, než jaký by dostal od nakladatele. A tento nový druh čtenáře na tom finančně rovněž vydělá. Za maximální poplatek 2,50 dolarů se seznámí s knihou, která by ho v knihkupectví v průměru stála desetkrát tolik.

      Uchytí se, uspěje tato novinka, která je teprve v záběhu? Dosud je příliš brzo něco takového odhadnout.

      Před třicet lety na světové výstavě v Montrealu zářila pražská Laterna magica. Miroslav Horníček uváděl drama se zápletkami, jejichž rozuzlení byl svěřeno divákům, mačkajícím knoflík s tou či onou variantou.

      Nápad se poslední dobou rozkošatil do hrůzných rozměrů, přirovnávaných k revoluci, kterou způsobil Gutenberg před půl tisíciletím. Proroci tvrdí, že román, tak jak ho prozatím známe - autorův produkt předložený čtenářům - zahyne, pohřbí to jeho zbytečnost. Popudy k motání se takovým směrem nalezneme u módních myslitelů v posledních desetiletích: radikální post-strukturalisté, dekonstruktivisté, též zastánci či spíš zastánkyně feminismu, otravující nám život na amerických univerzitách. Vše je takovými hlavami interpretováno jako záležitost moci, nadvlády a podřízenosti. Na vše též nutno užít metr tzv.moral equivalence. Proto došlo k znicotnění Stalinových zločinů odkazem na někdejší krátkodobé bláznění senátora Joe McCarthyho. Neexistuje oprávněnost estetického hodnocení uměleckého díla, zda je skutečně umělecké či jde o veteš - toliko rozhoduje pocit, prožitek pozorovatele. Jestliže na něho mocněji zapůsobí proslulé české kosočtverce a podobné výtvory na veřejných záchodcích než třeba Rembrandtova plátna, kosočtvercům nutno přiznat větší hodnotu. Prosazováním důsledného rovnostářství nutno rozdrtit autorovu převahu nad konzumentem. Rozdíl mezi nimi zmizí novinkou zvanou hypertext, kdy z autora a čtenáře se stanou "spolutvůrci", doslova "spolu-učící se partneři" (co-learners).

      Elekronická éra nám umožní takovou spolutvořivost, že z hypertextu se budou rodit hyperfikce, nemající definitivní, zřetelný začátek, konec či cokoliv mezi tím. Tvůrčí pole ovládnou nikoliv dokončené projekty, ale shromaždiště stavebních bloků a bude záležet na spolutvůrci, bývalém čtenáři, jak si to uspořádá, co si z toho vezme, zda stvoří katedrálu či kozí chlívek. Michiko Kakutani, americko - japonský literární kritik či kritička, poznamenává, že tak může vzniknout dílo vpravdě umělecké nebo jen plytká hrátka u kompjútru k ubíjení času. Jestliže v dosavadních dobách se umění snažilo život nikoli napodobovat, ale ovlivňovat, pokud možno i přetvářet, teď s hypertextem se bude prosazovat snaha autory úplně odrovnat. A bude na spolutvořícím čtenáři, aby našel smysl ve světě, který stále více takový smysl začíná postrádat.

      Když jsme přistiženi při lži ("terminologické nepřesnosti" v parlamentní mluvě Winstona Churchilla), reagujeme různě: dle Clintonova vzoru vše popřít, zamluvit, vymluvit, omluvit, učinit pokání či dokonce spáchat sebevraždu, jak se stává v některých končinách Asie, dosud značně láklivých na ztrátu tváře. V České republice, zatížené pošetilým národním obyčejem krášlit si jméno vpřed i vzad akademickým predikátem, se v parlamentě provalila trapnost, jíž se teď říká Judrgate. Někteří provinilci odešli z funkcí, jiní v nich tvrdošíjně setrvávají. Být Marie Noveská zákonodárkyní v Tokiu, třeba by spáchala harakiri. Poněvadž se tak stalo v Praze, šlamastiku se snažila napravit zahájením právních studií, ale nepřijalo ji ani plzeňské provinční učiliště. Nadále seděla v parlamentě, inkasujíc mnohé požitky.

      Porovnejme s nedávným řešením v Americe, kde si tolik nepotrpí na tlusté čáry za minulostí a nedívání se do zpětného zrcátka. Případ multimilionáře a bývalého velvyslance ve Švýcarsku. Jmenoval se - či, přesněji, stále se jmenuje - Larry Lawrence. Na rozdíl od lžijuristky Noveské měl tu podstatnou nevýhodu, v tomto případě spíš výhodu, že ho potupa zastihla, když už byl nebožtík. Adresou na hřbitově v Arlingtonu, vyhraženém pro bývalé příslušníky branných sil, ať už padli se zbraní v ruce při obraně vlasti nebo později zemřeli jako civilisté, pokojně či násilím (případ J.F.Kennedyho). V případě tohoto Lawrence se posmrtně zjistilo, že to byl lhář, který kdysi pověřil svého asistenta, aby mu vyhledal působivou heroickou legendu. Tak se stalo a zazobaný diplomat pak se slzami v očích opakovával dramatické zážitky za druhé světové války, o nebezpečných konvojích na cestě do Murmanska na palubě lodi S.S.Horace Bushnell, posléze zasažené torpedem, a jak jen zázrakem přežil v ledových vodách Atlantiku. Nikdo ve State Departmentu nebo v Senátu tvrzení neověřoval, až tedy teď posmrtně pravda přišla na povrch a tak i přišel tento konfabulátor, jehož mrtvolu vykopali, z Arlingtonu vykázali a vdova si ji odvezla do San Diega na opačný konec země.

      Multimilionáři nestačilo být multimilionářem. Musel se též stát dodatečným hrdinou. Není ovšem sám. Autentický hrdina, admirál Jeremy M.Boorda, naprosto nejvyšší šarže v americkém námořnictvu, se v r.1996 pistolí zprovodil ze světa proto, že v pěti řadách zcela zasloužených vyznamenání měl dvě stužky, které mu nepatřily, jak zjistil a zveřejnil jeden časopis. Republikánský kongresman z Oregonu o sobě tvrdil, že sloužil u elitní jednotky Special Forces v Koreji. Ocitl se u trestního soudu, shledán vinným: falešné tvrzení na úřední listině. Nic se ale nestalo senátoru Robertu Torricellimu, který se značným emocionálním zanícením referoval o svých krušných pocitech jak trpěl protiitalským tónem výboru senátora Kefauvera, vyšetřujícího mafiány a jejich organizovanou zločinnost. S tím tónem tak vskutku bylo, méně už ale s údajnými pocity, neboť v té době byl Torricelli ještě nemluvně. Federální soudce v Kalifornii James Ware nedávno přiznal, že jím mnohokrát opakovaná tragedie o rasově motivovaném zavraždění jeho bratra v Alabamě v r.1963 se přihodila zcela jiné rodině téhož jména. Někdy jde o padoušský úmysl, někdy o nevinnou sebeiluzi. Ronald Reagan strávil druhou světovou válku v Hollywoodu natáčením filmů, v nichž často nosil uniformu. Desetiletí později ve svých reminiscencích promíchával tuto skutečnost s autentickou vřavou bojiště.

      Plastičtí chirurgové prosperují, tuny silikonu vylepšují dámské tvary a nejen ženy lžou o svém věku. Ed Andler, význačný představitel nového oboru credential verification, odhaduje, že jedna třetina všech životopisů bývá nadnesená, příliš košatěná (tzv.creative writing) - že tedy neobsahuje zcela úplnou pravdu. Ekonom John K.Galbraith tvrdí, že Američané mají zabudovaný, zakódovaný mendacity index - ukazatel, rejstřík prolhanosti. Automaticky devalvují jakékoliv reklamní tvrzení, což ovšem není důkazem nepoctivosti konzumenta, ale jeho ověřené zkušenosti s pravým stavem věcí.

      A zkušenost je to jistěže univerzální. Skepticky musím číst doporučující dopisy zájemců o přijetí na studia, na udělení stipendia. Zejména materiály dodané ze zemí, jimž se ohleduplně říká rozvojové, hýří nehoráznými hyperbolami. Tvrzení plná nadšení také automaticky devalvuji, s vědomím, že stejně si počínají všichni adresáti.. A proto když píšu doporučující dopisy ve prospěch svých studentů k přijetí na další studia, rovněž přeháním. Napsal-li bych poctivě, dotyčnému bych ublížil, poněvadž adresát z toho odečte aspoň 20 procent. Tudíž své dopisy aspoň o tolik procent nadsadím.

-  -   -

      Pábením, sebeglorifikací vyniká memoárová literatura. Prohřešku se nevyvaroval ani Robert Reich, americké veřejnosti dobře známý z jeho přečastých televizních vystoupení. Tento renomovaný vědec, teď vyučující na prestižní Brandeisově univerzitě (pojmenované po významném juristovi a soudci Nejvyššího soudu Brandeisovi česko-židovského původu) napsal paměti o své roli ministra práce v Clintonově vládním týmu. Nakladatel Alfred A.Knopf je vydal pod titulem Locked in the Cabinet. Velmi čtivé, vtipné, shodují se recenzenti, aniž by ale přehlédli, jak si autor přizpůsobil realitu svým tvůrčím představám. Vyrobil si citáty, snadno ověřitelné porovnáním se záznamy v kongresových materiálech. Dramaticky popisuje scénu, jak na něj vyskočil a křičel rozzuřený kongresman (nestalo se), jak na něj u oběda zaútočil kapitalista s tlustým cigárem v tlamě (rovněž se nestalo).

      Za větší prohřešek nutno považovat vykrádání krámu jiného autora. Nejčerstvější skandál (z prosince 1997) je tento: Černošská autorka jménem Barbara Chase-Riboud zažalovala Steve Spielberga a jeho filmové studio Dreamworks, že právě uváděný velkofilm Amistad o revoltě na otrokářské lodi v r.1893 se neoprávněně obohatil z jejího historického románu Echo of Lions. Proto požaduje odškodné ve výši 10 milionů dolarů. Už jednou dřív (1991) se v takové věci obrátila k soudu a uspěla proti dramatikovi Granville Burgessovi. Tentokrát ji ale zasáhl bumerang. Kdosi objevil, že právě tato autorka se dopustila značného vykrádání z knihy The Harem, vydané v roce 1936, autora, britského vědce N.M.Penzera. Ve svém jiném románu (Valide: A Novel of the Harem) ve 4.kapitole použila 7 doslovných citací v rozsahu 10 až 600 slov. O použití tohoto zdroje se nikde nezmínila, neuvedla je ani v bibliografii.

      Dotyčná zlodějka obvinění z plagiátorství rozhořčeně odmítá, ač tedy připouští, že její počínání nebylo zcela správné, že se tak stalo nedopatřením, že tehdy ještě neměla dost zkušeností. Současně vyrazila k protiútoku a obvinila Spielbergovu společnost ze smear campaign - očerňující kampaně. Vsadil bych se, že tato čenoška brzo vznese obvinění z rasismu, z čehož v současné Americe je nutno mít oprávněný děs. (Ad plagiarism: Na něco takového máme precedenty. Když se zjistilo, že Dr.Martin Luther King Jr., dnes v posmrtné roli nedotknutelného světce, získal svůj doktorát na základě disertace, která nevzešla zcela z jeho pera, na nepříjemnost se rychle zapomnělo a patřilo by k hodně špatným mravům se někde o ní zmiňovat.)

-  -   -

      Zpravidla výnosnější než plagiát jsou pojišťovací podvody. Ty už existují od samého prvopočátku pojišťovnictví, ale v poslední době se ke škodě amerických firem rozrůstají geometrickou řadou na domácí půdě, v Africe, Středním Východě, v zemích latinské Ameriky a také v zemích bývalého socialistického tábora míru. Nikdo neví, kolik bystrých českých hlav si takto již vylepšilo životní úroveň. Tento druh pachatelů zpravidla žil nějakou dobu v USA, tam se okoukali, vyznají se.

      Podívejme se do Kolumbie, kde kvete praxe uzavřít zdravotní pojistku k prospěchu osoby natolik nuzné, že je ochotna nechat si za obolus utnout úd. Ruka pak chybí, důkaz nezvratný, pojišťovatel inkasuje a v zemi tak přibývá jednorukých žebráků. Zastánci pozitivního práva mohou argumentovat, že to vlastně ani podvod není - pokud smlouva neobsahovala vylučující klauzuli o zmrzačení úmyslném. Podvod spolu s vraždou je jiná kolumbijská specialita, totiž vyhlédnout si vandráka bez přístřeší, pojistit ho na život a o život ho připravit.

      Velké popularitě se ve světě těší fingovaná úmrtí. Uzavřít životní pojistku pro příbuzného a pak odněkud z Nigérie dorazí úřední úmrtní doklad s fotografií dočasně pronajatého rovu, s nápisem na náhrobním kameni a pojišťovna aby pak poslala šek na půl milionu či víc dolarů. V některých státech jako například v Haiti platí předpis, že lze vystavit úmrtní oznámení, aniž by muselo dojít k ohledání mrtvoly. Stačí svědectví tří křivých svědků. Zdatný plavec se utopil, neméně zdatný horolezec se zřítil. Má to ale tu nevýhodu, že údajný nebožtík se musí skrývat, případně získat jinou identitu.

      Těmto komplikacím se lze vyhnout. Vymyslím si bratra. S falešnými papíry a jeho jménem uzavřu pojistku, případně se i podrobím požadované lékařské prohlídce. Pak tedy dojde k neštěstí, certifikát dodán, jakož i fotografie ze hřbitova. A obohacenému vynálezci odpadají potíže s kamuflováním totožnosti..

      Pojišťovací společnosti jsou dost bezradné. Vozit svědky z Afriky k soudnímu klání do Ameriky by se příliš prodražilo. Svědci by se beztoho zdráhali říct pravdu, v oprávněné obavě o své zdraví. Též se konají povodně, zemětřesení, požáry, nejsou k mání ani potřebná těla k ohledání, ani příslušné  papíry. Pojišťovny tedy raději platí. Tyto podvody přijdou ročně na stovky milionů dolarů. Pořád ale  je to maličkost v porovnání s domácí americkou praxí falešných nároků údajné újmy na zdraví. Ty přijdou na miliardy. Okrádané firmy však nemusíme litovat. Ztráty odečtou z celoroční bilance a o to víc zvýší výdaje poctivým pojištěncům.

-  -   -

      Po těchto individuálních iniciativách se podívejme na zdaleka početnější, ekonomicky významnější šizení porušováním ochranné známky, copyrightu, oněch tzv.intellectual rights, takového druhu pirátství. V Hongkongu jsem za jeden dolar koupil luxusní svetřík s cedulkou firmy Dior. Samozřejmě že podvodný tovar. Asijské země už desetiletí zaplavují svět padělky - hodinky Rolex, zavazadla, kabelky, boty, košile, šátky s falešnou firmou proslulých značek Cartier, Dior, Gucci, Chanel atd. Jsou to vesměs výrobky podřadné kvality, snadno k rozpoznání. Poslední dobou dochází ale ke kvalitativní změně, zejména v Itálii. Tamější zruční řemeslníci, dodávající své výrobky oněm prestižním firmám, část produkce dávají stranou, do oběhu černého trhu, na čemž oni vydělávají, jakož i zákazník, který za poloviční či i menší cenu obdrží zboží vysoké kvality, k nerozpoznání od la cosa genuina. Tento stav věcí též odvrací nebezpečí sociálních bouří. V městech jako třeba v Neapoli s oficiálně značnou nezaměstnaností je klid zásluhou právě takových pracantů mimo dosah státní registrace.

      Americká Heritage Foundation ve své publikaci 1997 Index of Economic Freedom, téměř 500 stran velkého formátu s grafy, statistikami a hodnocením hospodářských svobod ve 150 zemích, známkovala jako v české škole - od jedničky (výtečná) po pětku (nedostatečná). Česká republika dopadla překvapivě dobře, dostala jen jednu čtyřku a to právě v oblasti onoho pirátství, intellectual properties, kašláním na copyright. State Department odhaduje, že 35% až 40% audiokazet a většina software programů v ČR pocházejí s nelegálních zdrojů.

      Toto šizení je daleko za světovými rekordy. Podrobná v New York Times (3.července 1997) uvádí, že v nelegální video produkci vede Rusko (312 milionů USD roční ztráty pro USA), na druhém místě je Itálie (294 mil.) na třetím Čína (124 mil.). Na trhu audio kazet a CD vede Pakistán s 94% podílem nelegálního zboží, následován Rumunskem (85%) a Ruskem (73%). Tabulka se software vypadá takto: Čína (96%), Rusko (91%), JIžní Korea (70%).

      O tomto druhu zlodějství Severní Koreje moc nevíme. Velmi zdatně si tam počínají s jinými iniciativami. Například pašováním zboží osobami s diplomatickou imunitou.  Do Norska doputovalo za měsíc 4.000 lahví alkoholu, většinou polské vodky; do Dánska 2,5 milionu cigaret, údajně pro osobní potřebu jednoho člena vyslanectví. Dva diplomaté si přivezli do Egypta 400 kg hašiše.

      Severní Korea se též pustila do padělání americké měny, jak oznámilo několik uprchlíků včetně zetě tamějšího předsedy vlády. Ten potvrdil, že od r.1987 se u nich doma vyrábějí americké dvaceti, padesáti a stodolarové bankovky. Pár distributorů už bylo pochytáno v Thajsku. Když tak činí diplomaté, mají ovšem imunitu. Jošimi Tanaka, japonský revolucionář a únosce letadel, ze svého azylu v Severní Koreji odjel do Kambodže věnovat se distribuci a zatčení unikl s diplomatickým pasem a spěšným odjezdem do Vietnamu. Čtyři takoví diplomaté se dostali do obtíží, když v bance v Macau se pokusili deponovat čtvrt milionu falešných dolarů. V Tokiu jimi zaplatili dovoz ojetých automobilů.

      Zpravodajské služby se domnívají, že k výrobě bankovek dochází v Syrii a Iránu a část tohoto zboží se expeduje do Severní Koreje výměnou za válečný materiál. Tak či onak, padělky to jsou značně vysoké kvality, což přimělo americké ministerstvo financí pozměnit design stodolarovek.

      Proti takovému počínání je česká epizodka s falešnými doktoráty natolik zanedbatelná, že se jí ve Washingtonu nikdo nepovšiml, natož aby vymýšlel nějaká obranná opatření.

NOVÉ KNIHY,  Praha, 1.dubna 1998

      Někdejší móda se stala hnutím a dokonce i vědou a průmyslovým odvětvím, jak potvrzuje košatící se knižní trh. V naší knihovně (Binghamton University, New York) máme už tuny příslušných materiálů v oboru Ženských studií (Women`s Studies), včetně slovníků, sborníků, encyklopedií, biografických, bibliografických a statistických kompendií. Není to záležitost jen s výlučně americkou tématikou, ale i s globálním dopadem. Prestižní nakladatelství Columbia University Press například vydalo dílo profesorky J.Ann Ticknerové Pohlaví v mezinárodních vztazích: Feministické perspektivy o dosažení světové bezpečnosti (Gender in International Relations: Feminist Perspectives on Achieving Global Security). Tato věda se rozmnožila o specializaci, věru o specialitu, nazvanou Homosexuální, lesbické a bisexuální studie, rovněž se značnou zásobou zdrojů včetně periodik s tituly jako třeba Journal of Homosexuality či Lesbian Ethics. Studenti mají příležitost se v takových oborech specializovat, aniž by se jim tak nabízela příliš praktická, perspektivní kariéra.

      Pramatkou hnutí v šedesátých letech se stala Betty Friedanová s knihou The Feminine Mystique (1963). Mezi jejími pokračovatelkami proslula řada jmen jako třeba Gloria Steinemová či Germaine Greerová. Začalo se se zcela legitimními požadavky rovnosti - stejného platu pro ženy za stejně vykonávanou práci, umožnění postupu v kariéře, která by neměla končit u stolu sekretářky s povinností vařit kávu pro pana šéfa a případně se jím i nechat osahávat.

      Postupně přestala být cílem pouhá rovnoprávnost pohlaví, ale nárok poměrného zastoupení ve všech oborech činnosti. Čili také třeba u hasičů, kde podmínkou přijetí býval důkaz síly unést šedesátikilové tělo. S obviněním ze sexismu tato podmínka byla zrušena, i soudy tak potvrdily, a proto budou hasičky z hořících budov vynášet dvacetikilové oběti. S touž důsledností je nutno se vypořádat s objektivně ověřenou realitou, že v průměru na právnických fakultách lépe prospívají muži než ženy. "Je to vina škol," rozhodla profesorka Lani Guinierová, kterou prezident Clinton nominoval do fukce hlavního prosazovatele občanských práv v zemi a pak pod vlivem nesouhlasného křiku v kongresu si nominaci přece jen rozmyslel.

      Rozvinulo se, na veliké síle získalo, pojetí ženy jako oběti - tzv. victim status. Mateřství je žalář, do něhož ženy uvrhli mužští, žlázami posedlí utlačovatelé.
      Znásilnění (rape) zaznamenalo výraznou metamorfozu, rozmělněno k nepoznání. "Každá soulož jakkoliv dobrovolná není dobrovolná, ale je znásilněním!" tvrdí ultrafeministka Marilyn Frenchová (v knize The Women`s Room).  Autorka Andrea Dworkinová zatracuje manželství jakožto legální záminku k znásilňování a trvalému ponižování žen.

      Dobrá, Dworkinová je vysloužilá prostitutka, má zřejmě své bizární zkušenosti. Jenže jí se ve vehemenci vyrovná Catharine Mac Kinnonová, univerzitní profesorka práva. V knize Pouze slova (Only Words Harvard University Press) předkládá navýsost subjektivní definici znásilnění, k němuž dojde, kdykoliv se žena cítí nedobře. Když recenzent Carlin Romano se o knize nepříznivě vyjádřil, autorka ho proto rovněž obvinila ze znásilnění.

      Ženy se tedy musí bránit všemožnými způsoby. Velikou hrdinkou se stala Lorena Bobbittová, narozená v Ekvádoru: spícímu manželovi uřízla penis a odhodila na pozemek privátního klubu. Porota (7 žen a 5 mužů) vynesla osvobozující rozsudek. New York Times výsledek soudu uveřejnily v prvním odstavci na první straně a vykonanou spravedlnost pochválily v redakčním sdělení. Barbara Findlenová, vedoucí redaktorka feministického měsíčníku Ms.Magazine, oznámila, jak že obrovské potěšení (enormous pelasure) zavládlo v jejím prostředí. Neméně obrovská nevole se soustředila v salónu krásy na přítomnou manželku chirurga, protože ušmiknutého Bobbitta umně zcelil.

      Mnohé univerzity vydaly předpisy, definující sexuální harašení jako záležitost subjektivního pocitu. Stačí k tomu pouhý pohled. V předpisech naší univerzity čtu větu, že k provinění dojde "jakoukoliv zmínkou o vzhledu či oblečení," takže když by paní kolegyně přišla s novou kabelkou a já se jí zeptal, kde tu parádu koupila, tímto dotazem a ničím víc bych si zločinně zaharašil. V parlamentě jednoho jižanského státu visel obraz, impresionistický akt z 19.století. Háklivá zaměstnankyně prohlásila, že se tím cítí harašenou a domáhala se jeho odstranění. Parlament jí vyhověl, ze strachu, že by z toho mohla vzejít nákladná soudní žaloba, která by se nedala vyhrát.

      Zkrátka, oprávněná kauza v původní své podobě se zcela vymkla z pantů a rozumné hlasy se již ozvaly. Christina Hoff Sommersová, profesorka filosofie, napsala knihu Kdo ukradl feminismus? (Who Stole Feminism?) a jako viníky označila neurotické intelektuálky řádící pod firmou oněch Ženských studií. Vymýtily jakýkoliv disent, jen jejich je ta pravda jediná, do svých sveřenkyň pumpují absurdní vize o krušném údělu k neunesení. Autorka rovněž rozmetala nehorázné hyperboly jako například tvrzení, že ročně zahyne 150 tisíc Američanek na anorexii, smrtelné hubnutí, k němuž je vede muži nadekretovaný požadavek štíhlosti - ergo, muži jsou strůjci takového holocaustu.

      Od svého původního feministického přesvědčení se odvrátila profesorka Elizabeth Fox-Genoveseová, kdysi též značná marxistka, v knize Feminismus není případ mého života: Jak dnešní elita feministek ztratila kontakt se skutečnými starostmi žen (:Feminism Is Not the Story of My Life: How Today`s Feminist Elite Has Lost Touch With the Real Concerns of Women Doubleday). Autorka se přiznává k biologickému fatalismu: děti rodí jen ženy, takový je nezměnitelný stav věcí. Mateřství do značné míry ovlivňuje jejich život, nedá se nic dělat.

      Své znechucení extremistkami, posedlé pofidérními kauzami a zatracující heterosexuální vztahy, vyjádřila Rene Denfeldová v knize Noví Viktoriáni: Výzva mladé ženy starému feministickému řádu (The New Victorians: A Young Woman`s Challenge to the Old Feminist Order, Warner Books). Osmadvacetiletá autorka, o generaci mladší než fanatičky MacKinnonová a Dworkinová, odmítá jejich groteskní obžaloby, že muži nejsou nic jiného než hormony posedlí surovci k nezvládnutí.

      Intolerance staré hysterické gardy hodně vadí Nadine Strossenové, autorce provokativně nazvané knihy Na obranu pornografie (Defending Pornography, Scribner). Tato první kdy ženská prezidentka vlivné liberální organizace American Civil Liberties Union pokládá ohrožení svobody projevu za větší nebezpečí, než je pornografie, v níž i řada feministek údajně shledává zalíbení. Ony ultraradikálky, které i v nevinné poznámce hned vidí ohrožení a sexuální harašení, se tak stávají spojenci těch nejreakčnějších, fundamentalistických zabedněnců, jichž má Amerika víc než dost. MacKinnonová s Dworkinovou zfromulovaly návrh zákona, definujícího pornografii jako formu sexuální diskriminace, opravňující k podání trestní žaloby a nároku na odškodnění. Již se to objevuje v praxi: v restauraci si host listoval v Playboyi, což kolemjdoucí číšnici přimělo k soudnímu zásahu. Město Indianapolis přijalo takový zákon, ale Nejvyšší soud ho zrušil jako protiústavní. (Zato v sousední Kanadě zákon vešel v platnost.) Puritánky aby rovněž neměly radost z novinky Sallie Tsidaleové. Nazvala ji Mluvte  se mnou sprostě: Intimní filosofie sexu (Talk Dirty to Me: An Intimate Philosophy of Sex).

      Ve feministických řadách se černou ovcí stala absolventka naší univerzity Camille Pagliová svou publicistickou činností a zejména knihou Sex, umění a americká kultura (Sex, Art and American Culture, 1992). Feministky, prosazující předpisy a morálku zašlých dob, obviňuje ze zrady hnutí a odmítá vnímat muže jako strůjce všech ženských potíží.

      Hodně povyku způsobila studentka princetonské univerzity Katie Roipheová svou prvotinou Ráno poté: Sex, strach a feminismus na campusu (The Morning After: Sex, Fear, and Feminism on Campus, Little, Brown). Vzala si na mušku tzv.rape culture, onen údajně neustále hrozící přízrak znásilnění v univerzitním prostředí. Teď už každoročně se na campusech pořádají pochody s prezentací tzv.survivor stories - výpovědí soulož "přeživších." (Všiml jsem si, že v těch pochodech se zvlášť agilně angažují až mimořádné šeredy, jimž by se vyhnuli i ti nejhladovější námořníci.) Roipheová si troufla vyřknout, že spontální noční dobrodružstvíčko se nestane znásilněním, jestliže se po ranním probuzení dotyčná účastnice necítí příliš dobře. Snahou dát dodatečnou zničující nálepku na banální aférku se jen znicotňuje zločin skutečného znásilnění. Nejsme permanentně ohrožovaná poupata, nevracejme se k viktoriánské morálce minulého století.

      Za tak klacířské názory ji tuze zatratily nejen feministické zakladatelky kalibru Glorie Steinemové, ale i mladší, modernější pokračovatelky jako třeba plodná autorka Naomi Wolfová. Ale i ona v knize Ohněm proti ohni: Nová moc žen a k jaké změně dojde v 21.století (Fire With Fire: The New Female Power and How It Will Change the 21st Centur, (Random House) naléhá, že formule "ženy jako oběti" (victim feminism) není řešení, že ženy se musí zbavit takového démona, vedoucího jen k porážkám. V její nejnovější knize Promiskuita: Tajná bitva pro ženství (Promiscuities: The Secret Struggle for Womanhood, Random House) se seznamujeme s osobní oslavou explozivní ženské sexuality, natolik upřímnou, že se z toho mnozí recenzenti červenají. "Je už nejvyšší čas, aby heterosexuální ženy vyšly z ústraní se svou sexualitou - nejsou tu dobré dívky, my všechny jsme špatné dívky v nejlepším slova smyslu," zdůrazňuje autorka. Královna Viktorie by to tak určitě neřekla.

      Původním feministickým postulátům se na hony vzdaluje Karen Lehrmanová  knihou The Lipstick Proviso (Doubleday). Lipstick je rtěnka, Proviso se dá přeložit jako výhrada, podmínka, klausule. Návrat k příjemným praktikám zkrášlování, otočení se zády a zadkem k militantním puritánkám, které pokládají zájem a péči o pěkný vzhled za zradu.

      Snad největšími takovými zrádkyněmi jsou Ellen Feinová a Sherrie Schneiderová, autorky útlého paperbacku Pravidla: Ověřená tajemství jak se zmocnit srdce toho pravého muže (The Rules: Time-tested Secrets for Capturing the Heart of Mr.Right, Warner Books). Bestseller, už se prodalo čtvrt milionu výtisků. Vznikají instruktážní centra, pořádají se semináře, i Hollywood již přišel s nabídkou.

(Možná to otiskl pražský  PLAYBOY - tak mě v redakci ujišťovali.)

      Američan o prázdninách v cizině býval snadno rozpoznatelný svou přehnaně strakatou košilí, která se teď už ale tolik nenosí. Co neutuchá, jsou vyvalené oči směrem k obnaženým dámským ňadrům na evropských plážích.  Však doma na opačném břehu Atlantiku i mrňavé holčičiky si musejí zahalovat miniaturní hrozinky, neboť jinak by musel zakročit šerif.

      Puritánská tradice země zatracováním erotiky učinila z mnoha potlačených nezvládnutelné erotomany, přesvědčené, že nelze nikdy mít dostatečně velká ňadra stejně jako nelze být dostatečně bohatý. Umělec (conceptual artist) jménem Nicolino  vyjádřil tuto dychtivost na kalifornské pláži Stinson Beach uplácáním mamálních tvarů v písku, o velikosti dvou mil. Pak se soustředil na úsilí  nashromáždit od dobrovolných dárců či spíš dárkyň deset tisíc podprsenek, aby na dlouhé šňůře vlály v Arizoně nad Grand Canyonem. Není však známo, zda již tento tvůrčí záměr uskutečnil.

      Přibývá umělecká a vědecká literatura, výlučně se věnující páru oblin, vylučujících lepkavou sladkou tekutinu, kterou odborníci definují jako nic jiného než obohacený pot, bez něhož by ale lidstvo až donedávna bylo vymřelo. Nejen však pouhý zdroj obživy k přežití lidstva, ale i značně účinný zdroj vášně. Ne však všude: v Africe či Jižním Pacifiku je odhalená hruď běžným úkazem, nad nímž se nikdo nepozastaví, natož aby se vzrušoval. Rovněž v Číně, mnohokrát početnější než celý černý kontinent, to je součást fyzického vybavení, ani příliš ukrývaného, ani příliš vyhledávaného.

      Reakce se liší nejen při uplatnění geografické, ale i chronologické míry. Tím se například zabývá Marilyn Yalomová, vědkyně Institutu ženských a pohlavních studií na univerzitě ve Stanfordu, autorka knihy Dějiny ňadra (A History of the Breast, New York: Alfred A.Knopf, 1997, str.331). Bere to od Věstonické Venuše, dodavatelky onoho životně nepominutelného nektaru, do dob, kdy bohyně byly zpodobovány s víc než dvěma prsy, do antického Řecka, kde převládl symbol falický, k Amazonkám (ze slova a = bez; mazos = prsa). Křesťanský věk zpodoboval tvary mužských a ženských postav k nerozeznání. K změně se zájmem o tělo došlo v renesanci, proto máme obrazy s kojící Madonou. Zásluhou francouzské revoluce se ňadra stala i politickým symbolem - odhalená hruď a v ruce prápor s trikolorou. Jestliže koncem šestnáctého století dominoval ideál maličkých prsíček a pořádně širokých boků, v dvacátých letech našeho století k málo vyvinuté hrudi přibyly i úzké boky. V době teď nejsoučasnější stále se dává přednost chlapeckým štíhlým postavičkám, ale k nim pořádná prsa. Plastičtí chirurgové do nich už napumpovali tuny silikonu.

      Vědci předkládají teorie o prapříčínách mamálního magnetismu, proč se z ňader staly  "přirozené poklady" (natural jewels). Anonym mi poslal separátku s odkazem na 21 vědeckých zdrojů, s teoriemi, vysvětlujícími naši posedlost. Například zoolog Desmond Morris už před třiceti lety přišel s teorií (názorně vyjádřenou ve filmu Planet of the Apes - Planeta opic), že dvojice mohutnících ňader začala připomínat dvě půlky zadnice, čímž došlo ke změně kopulačního návyku u našich osvícenějších prapředků, odpoutavších se od zadku k intimitám ve styku tváří v tvář.

      Odpoutejme se od dávnověku nahlédnutím do současné soudní síně americké, přečasto bizárně si počínající justice. Cizinci zpravidla přehlížejí skutečnost, že USA jsou spojené státy, takto doslova, s rozličnými zákony, že třeba kuřba marihuány je beztrestná na Aljašce, kdežto v Alabamě hrozí dlouholeté uvěznění. Na národní univerzální posedlost s mamáliemi se rovněž reaguje různě. Ve státě Indiana vyšel zákon, zakazující tancování s necudným odhalením. Federální Nejvyšší soud ve Washingtonu potvrdil oprávněnost zákona, s odůvodněním, že ústavní záruku svobody projevu je v tomto případě nutno podřídit převládajícímu morálnímu rozhořčení v té které končině. Ve státě New Yorku se liberálněji vyjádřila tamější nejvyšší stolice (tzv. Court of Appeals) rozhodnutím, že "intimní prsní partie včetně spodní části pod bradavkou" lze vystavit na odiv, pokud se tak nečiní s komerčním či oplzlým úmyslem (commercial or lewd manner). Sedm statečných, osvobozujícím feminismem inspirovaných žen tak totiž učinilo na pláži Rockaway, kam lze v New York City dojet metrem. V tomto státě se uskutečnila řada takových soudních klání. V městě Rochesteru (hlavním působišti firmy Kodak)  dlouhý spor si vyžádal slyšení odborníků, kteří ve svých podrobných prezentacích došli k objevnému závěru, že ženská a mužska prsa jsou stejná a liší se toliko svou velikostí.

      Nejčerstvější spor tohoto druhu vyvolala Adele Buzzettiová, majitelka topless baru v Queensu, protestující proti předpisu z roku 1995, zakazujícím odhalování ženám, ale nikoliv mužům. Federální soudce John S.Martin jí ale nevyhověl s tímto zdůvodněním: "Netřeba být psychologem či sociologem k zjištění, že v případě veřejné informace o deseti topless ženách procházejících se po Park Avenue a deseti topless mužích činících totéž na Madison Avenue, že dopad na dopravní podmínky na Park Avenue bude podstatně větší než na Madison Avenue. Napadený předpis pouze vyjadřuje samozřejmou skutečnost, že anatomický rozdíl mezi muži a ženami vede k různým reakcím."

      Význam ňader kromě dopadu na dopravní zácpy přináší i vření do tržního hospodářství. V Kalifornii firma Cole (nic společného s Coca-colou) obohatila trh dvojdílnými plavkami, jejichž vrchní část je nafukovatelná podle potřeby nositelky. Cena 72 dolarů. Daleko víc rozruchu způsobila "podprsenková válka", jíž se dostalo ohodnocení cutthroat - situace, v níž dochází k podřezávání hrdel. Šlo o záležitost s perspektivou mnohamilionových zisků. Britská firma Courtauld`s Textilers ve své filiálce Gossard se pustila do výroby WONDERBRA čili podprsenky zázračné, s drátěnou podpěrou a vycpávkami dodat tam, kde příroda nedodala. To vše v licenční dohodě s firmou Canadelle, která teď patří americkému koncernu Sara Lee s obratem mnoha miliard dolarů, zejména ve výrobě pečiva. Tyto wonderbra nešly nikterak moc na dračku, ale v r.1992 vyšel o nich oslavný článek, způsobivší mezi sptřebitelkami uragán zájmu. Továrna přešla na maximální obrátky chrlit 20 tisíc kusů týdně. Sara Lee začala žehrat na unikající zisk, chtěla zpátky licenci, velká soudní bitva vzplála, Sara vyhrála s pověřením ve své pobočce jménem Playtex tento zázrak vyrábět ve Skotsku. Jenže poražený Gossard nemínil úpět na lopatkách. Na trh přišel s pozměněným produkem nazvaným ULTRABRA, ňadra popostrkující vzhůru a vpřed, k tomu i ultimate cleavage ("rozštípení, směr rozštěpu" slovy starodávného slovniku) - údajný to výsledek fenomenálního inženýrského důvtipu. Nadšené majitelky, takto vybavené, pak bájily, že při setkáni páni odpovídají na dotazy směrem k takto znáramnělému poprsí.

      Kapitalistické iniciativy ovšem nikdy nespí. Máme už další vynález nazvaný Lycra, vznik tzv.BUTTBOOSTER, činící neméně tvůrčí zázraky s jinými součástmi dámské anatomie.

  (Totéž ujištění z Playboye.)

      Vynález pilulky proti početí zažehl sexuální revoluci a téměř pohřbil výrobce prezervativů. Na posléze vypuknuvší metlu AIDS žádné pilulky ale neplatí, takže lidstvo s výjimkou zájemců o celibát se vrátilo k někdejším prezervativům, nynějším kondomům, jejichž prapůvod lze vystopovat už ve starověku.

      S modernizací však nepřestáváme. Když jsem byl před pár lety v Singapuru, zrovna tam v novinách proběhla radostná zpráva o britském vynálezu: LUMINOUS CONDOMS TO MAKE DEBUT HERE. Brzo se bude dovážet zboží, jež světélkuje, s jeho použitím se lze spolehlivě orientovat i za úplné tmy. Životnost jedna hodina. Po jejím uplynutí stačí, aby případně stále výkonný Herkules se postavil pod rozvícenou lampu a tak se znovunabyl (to recharge).

      Tuto novinku ale zdaleka přetrumfl vynález zvaný FORCE-SENSITIVE, SOUND-PLAYING CONDOM, patent číslo 5,163.447, vydaný americkým patentním úřadem v roce 1992, zrovna o pro nás památném dni 17.listopadu. Záznam s nákresem a podrobným popisem zázraku, sestávajícím ze 38 částí, zaplňuje šest stran. Miniaturní komplikovaný mechanismus, zamontovaný do obroučky kondomu, kde se navlékáme (ne tedy ve špičce, zachycující ejakulát), umožňuje naprogramování hudby podle vkusu použivatele - čili romantika, valčíky nebo heavy metal, případně marš Radeckého. Cena zázraku neuvedena.

      Poté co v USA kouření se stalo téměř zločinem, z amerických univerzit zmizely automaty na cigarety a nahradily je automaty na kondomy. Zboží se vyskytuje i v diskretním balení pro dámy - do kabelky, případně do náušnic. Máme tu ale co dělat s nespolehlivým zbožím, pořád hrozí 15 procentní pravděpodobnost, že čilá spermie dospěje ke svému cíli. I když se jí to nepovede, spontánní romantická atmosféra snadno utrpí při navlékání náčinku.

      Co když se ale partner odmítne do něčeho takového nasoukat nebo partnerem se stane bezohledný násilník? Ochránit se lze dámským kondomem, jménem REALITY. Kus se prodává za 2 dolary a 50 centů a jeho výrobcem je Wisconsin Pharmacal Company ve státě, proslulém výrobou sýra. K vynálezu inzerovaném jako vrchol feministického osvobození (ultimate emblem of freedom) došlo v roce 1987 a po letech zkoumání se dočkal souhlasu od přísného federálního úřadu Food and Drug Administration.

      Ženám se tak dostává ochrany jak před fatálním onemocněním, které už postihuje miliony ubožáků a ubožaček, tak před nežádoucím otěhotněním. Víc než polovina (56%) všech těhotenství v USA je nechtěná a v případě teenagerů to jsou dvě třetiny (66%). Pravděpodobnost selhání této REALITY je pouhých 2,8%, tolik už je údajně ověřeno.

      Tento vynález v opačné roli pásu cudnosti znicotňuje biblické rovnítko mezi hríšným sexem a smrtí, což je dobrá zpráva. Méně dobrá zpráva je, že za dosaženou záruku před onemocněním či otěhotněním nutno platit notnou dávkou úbytku romantiky. Doslovný název toho vynálezu je totiž REALITY VAGINAL POUCH (pouch = vak, váček), což prý potěší jen ty ženy, jejichž touhou bylo narodit se jako vačnatec. Je to roura s kroužky na obou koncích, s otevřením, který publicistka Elizabeth Kayeová přirovnala (v New York Times, 9.května 1993) k ústům zděšené postavy na slavném obrazu "Křik" Edvarda Muncha. Vsunout lze bez komplikací, ale nositelkám zpravidla vadí, že část kondomu zůstává z vaginy vyčnívat. Nic tedy lahodného na pohled. Nejenom to: tato REALITA při souloži vydává zvuk, přirovnávaný k pištění myší. Většině vadí přítomnost třetí osoby v posteli, i když by tou osobou byl jen maličký hlodavec.

      S vylepšením přispěchala švadlena a vynálezkyně Jane Hunnicutová z kalifornského města Sebastopol (tedy nikoliv Sevastopol). Její novinka se skládá z kalhotek, při souloži neodkládaných. K nim je kondom přimontován a po použití nahražen novým, čerstvým. Kalhotky lze zakoupit v různých barvách a velikostech. Je to patentováno (č.5,269.320), ale není mi známo, zda federální byrokracie ve Washingtonu už dala svolení k jeho legitimní výrobě a distribuci.

(Uveřejnil NOVÝ DOMOV, Toronto, 28.února 1998)

      Tehdy jsem byl septimán na klasickém gymnáziu v Plzni. O politiku jsem se zajímal téměř tolik jako o děvčata a mezi polibky se trousily chmury, jak to s tou naší stále podivnější lidovědemokratickou demokracií asi dopadne. Podstatná část národa prokázala své problematické kvality o květnových volbách 1946, o rok později jela delegace do Moskvy vyslechnout Stalinův zákaz zůčastnit se Marshallova plánu, ministr vnitra Nosek vyhazuje zbylé nekomunistické důstojníky policie, v Praze nahrazuje odborníka vládního radu komunistou Markem, který dostal od nacistů Svatováclavskou orlici, zástupci ostatních politických stran reagují výlučně korektním jednáním. Na Slovensku komunisté zatknou osobního tajemníka  místopředsedy vlády Jána Ursínyho a donutí ho k obvinění svého šéfa, že se paktuje s luďáky. Obvinění se prokáže jako lživé, nicméně president Beneš Ursínymu urgentně doporučuje, aby podal demisi a tak se i stalo. Až tedy došlo k únoru, situaci neudržitelné, Zenkl a Ripka mluví s Benešem, který je ujistil "Co se mne týká, já neustoupím, se mnou můžete počítat."

      Leckdo s ním počítal. "To je prima, to komoušům konečně zlomí vaz, pan president najmenuje vládu odborníků, ten to tak nenechá!" liboval si spolužák, s nímž jsem sdílel lavici. Beneš to tak ovšem nechal a spolužák emigroval, a když jsem po létech po něm pátral v Austrálii, jedinou stopou byla zpráva, že se ztratil v poušti, kde patrně zahynul.

      Zahynul Jan Masaryk a zbytky demokracie. V krizových únorových dnech při vyhlášení celostátní stávky, naše septima stávkokazecky zůstala ve třídě, aniž by to ovšem bylo nějak platné. Týden poté mě zkoušel profesor filosofie, správně jsem odpovídal na otázky, aniž mi on připsal jedničku do notesu. Připomněl jsem mu pominutí a on mě ujistil, "že si to bude pamatovat." Druhý den už byl za kopečky směrem do Švýcar.

      Masové podepisování přihlášek do KSČ, vzniklo dva a půl milionu spolubčanů zvláštního ražení, brzo poté i volby zvláštního ražení. "Přes 99% voličů hlasovalo pro socialismus!" oznamovala ústřední volební komise Národní fronty. Jednomyslně, spontánně, otevřeně, jen málokdo si troufl jít za plentu. Dosud mám před očima některé ty autentické dychtivce, s nimiž pak režim pořádně zametl. "Jak jsme jen mohli vědět, že to tak dopadne?" pár se mně jich později svěřovalo. Neomlouvám, polehčující okolnosti nepřiznávám. Myslet, vědět měli.

      Teď k tomu výročí mi to nedalo a vyštrachal jsem dobové materiály, z nichž jsem některé použil při sepisování knížky Antinostalgicum. Znovu mě zasáhla, zavalila obrovitá urážlivost totalitní doby. Tady máme pár takových perel:
      28.říjen byl den, kdy lidové masy znemožnily plány tzv.vůdců dělnictva, tak i předáků české buržoazie zradit a zaprodat se monarchii. T.G.Masaryk, tato modla kapitalistů, ve své nenávisti k Sovětskému svazu, předčí i své chlebodárce na Západě. ...Mám před sebou rozzářené tváře našich krásných dětí. ... Nechci domyslet, co by bylo, kdyby Únor dopadl jinak. To by moje Alenky, Helenky, Honzíkové a všichni ti šťastní školáci asi neměli takové oči.
Slova Marcely Doležalové, Kostelec n.L.

      To tupení a vynucené ponižující mlčení! Měli jsme se smát skvostům pseudonyma Satirikus v partajním časopise:
      Imperialismus je obluda, která majetek národa žere a krví národa to zapíjí.
      USA je opravdu zemí všech možností. Tak dokonce i reklamu na boty nosí - bosí.

      Karikatura s kresbou B.Radoměřského: Dva kapitalisté s doutníkem v tlamách, sedí na chodníku, před sebou klobouky a žebrají. U toho mají nápis: PROSÍME O PEVNOU MĚNU. DOLARY NEBEREM. Trošku mi to připomíná prognózu bývalého premiéra Kosygina bývalého Sovětského svazu, že v brzké budoucnosti svět bude muset platit za jeden rubl deset dolarů.

      Nynější Grebeníčkova komunistická strana, pro níž Klement Gottwald zůstává velikánem,  hrdě se dál hlásí k jeho odkazu:
      Nikdy jsme neskrývali, že se chodíme do Moskvy učit. ... Jasně to řekl Klement Gottwald ve své první parlamentní řeči roku 1929: "My se chodíme do Moskvy učit, víte co? My se od ruských bolševiků do Moskvy chodíme učit, jak vám zakroutit krk. ..." Myslím, že jsme zase tak špatnými žáky nebyli, s uspokojením dodává František Kudrna, novinář zvláštního ražení.

      Komunisté se teď v sametových podmínkách prezentují jako ti nejpříkladnější vlastenci. Neochvějného patriotismu se jim v dobách jejich mocenského monopolu příliš nedostávalo:
      "Moskva, krása, pro níž se těžko hledá výraz. A ti lidé..." Chlapsky se zajíkl, v očích slzy: "My se jim charakterem nemůžeme rovnat" Libuše Hájková, Vsetín.

      Takovéto dávky antinostalgica, posbírané někdy před dvaceti lety, působí na mě i teď. Snad teď konce i víc. Tehdy to byli nepřátelé v dálavách mimo dosah, teď takové dosud přežívající fanatiky v Čechách nepochybně potkáváme. Mám nutkání některá jména vyhledat v telefonním seznamu a pokud jsou ještě mezi živými,  pokusit se o popovídání.

      V nedávném interview v pražském rozhlase jsem dostal otázku, proč se nemíním vrátit natrvalo. Uvedl jsem několik důvodů. Zapomněl jsem ale poznamenat tento důvod potkávání se s někdejšími fanatiky, špicly, dráby, mučiteli, většinou se těšícími vyššímu životnímu standardu než jejich oběti. Good news - že už éru tak hanebnou máme za sebou. Bad news - že to muselo trvat dobu dvou generací, tolik zmařeného času, tolika dobrých životů.

(Zkráceně uveřejnily LIDOVÉ NOVINY, Praha, 14.března 1998)

      Když jsem před mnoha lety, v době prezidenta J.F. Kennedyho, dorazil do Ameriky, rovnost mezi pohlavími byla hodně v nedohlednu. Provdaná paní Jennifer Smithová se mi představila jako Mrs.Joseph Smithová. Nikoliv Andula Nováková, ale paní Josef Novák. Doba vyžadovala  všemožně obskakovat ženu, stvoření údajně křehké, snadno zranitelné. Z auta vystoupila až poté, co muž od volantu odspěchal otevřít jí dveře. Prý abych se nedivil, vysvětlovali domorodci: bývával tu žen nedostatek, každý si tu svou i sebešerednější squaw opatroval, aby mu ji Indiáni neukradli. K tomu též nutno připočítat puritánskou morálku původních přistěhovalců. I v New York City, onom údajném semeništi hříchů, co to dalo práce donavigovat dívčinu do postele! Porovnával jsem tehdy s pohostinstvím v rodných Čechách a dost se litoval. Pořád přetrvává posedlost poprsím, plastičtí chirurgové už napumpovali tuny silikonu k vylepšení mamálních oblin. Mordy s litry kečupu na televizní obrazovce, to je v pořádku, kdežto odhalená prsní bradavka by byl zločin. Na koupališti i mrňavé holčičky si musejí zahalovat miniaturní hrozinky, aby nezakročil šerif.

      Feministické hnutí započalo v šedesátých letech se zcela legitimními požadavky rovnoprávnosti: stejné podmínky na vzdělání, plat pro ženy za stejně vykonávanou práci, postup v kariéře, osvobození od pokrytectví, atd. Pramatkou hnutí se stala Betty Friedanová s knihou The Feminine Mystique (1963). Mezi jejími pokračovatelkami proslula jména jako třeba Gloria Steinemová, Germaine Greerová, Kate Milletová.

      Postupně však přestala být cílem pouhá rovnoprávnost pohlaví. Postoupilo se k nároku na  poměrné zastoupení ve všemožných povoláních, včetně práce u požárníků, kde podmínkou přijetí býval - ale pro ženy již není - důkaz schopnosti unést šedesátikilové tělo. Též vzniklo pojetí ženy jako oběti (tzv. victim status). Mateřství je žalář, do něhož ženy uvrhli mužští, žlázami posedlí utlačovatelé. Znásilnění (rape) prošlo metamorfózami, rozmělněno k nepoznání. "Každá soulož, jakkoliv dobrovolná není dobrovolná, ale je znásilněním!" tvrdí Marilyn Frenchová (v knize The Women`s Room). Autorka Andrea Dworkinová zatracuje manželství, jež pokládá jako legální záminku k znásilňování a trvalému ponižování žen. Dworkinová je vysloužilá prostitutka, má zřejmě dost svých bizárních zkušeností. Jenže jí se ve vehemenci vyrovná Catharine MacKinnonová, univerzitní profesorka práva. V knize Only Words definuje znásilnění jako stav, k němuž dojde, kdykoliv se žena cítí nedobře. Když se recenzent o knize nepříznivě vyjádřil, profesorka ho rovněž obvinila ze znásilnění.

      S odkazem na autorku MacKinnonovou, že pornografie se rovná útoku na osobnost, že zobrazení sexu je totožné se znásilněním, popuzená číšnice popohnala k soudu hosta za pouhé listování v časopise Playboy. V parlamentu jednoho státu někde na jihu visel obraz, impresionistický akt z devatenáctého století.  Háklivá zaměstnankyně prohlásila, že se tím cítí být harašena a domáhala se jeho odstranění. Parlament jí vyhověl, ze strachu, že by z toho mohla vzejít nákladná soudní žaloba k nevyhrání. Dočetl jsem se o případu studenta, který pod sklem na pracovním stole měl fotografii své manželky v bikinách. Dvě studentky si stěžovaly, že něco takového je uráží a provinilec muse urážlivost odstranit. (Míval jsem v kanceláři fotografie několika Polynésanek, nikoliv mých zákonných manželek, a v méně než v bikinách - už jsem spěšně odstranil.)

      Na univerzitách vznikla tzv. Rape Crisis Center řešit případy pohlavního útlaku. K němu dochází nejčastěji v případech tzv. acquaintance rape - styk s přítelem, milencem, když dotyčná právě proživší zážitek míní za znásilnění považovat. Prestižní Antioch College v Ohiu vydala pravidla nařizující verbal consent before proceeding to a new level of intimacy - tedy výslovný souhlas před prvním dotykem, znovu souhlas, když ruka zaputuje pod sukni, do výstřihu.
      Mlčenlivé přikývnutí nestačí. Totéž se vyžaduje od milenců, intimně si počínajících již delší dobu. I když se nikoho ani plachým prstem nedotknu, nemohu mít záruku, že se nestanu harašitelem. Nejedna univerzitní instituce již vydala pravidla, podle nichž k objektivnímu důkazu harašení postačí subjektivní pocit harašené. Toho se lze dopustit pouhým pohledem.

      Rovněž se činí pokusy znásilňovat anglický jazyk. Z údajně potupného woman se má stát womyn, z emancipated přejít na efeminated z testimony učinit ovarimony. Už se prosadilo zrušení slova chairman, teď se musí neutrálně říkat chair. Nikoliv tedy již "předseda", ale "židle" vede schůzi. S prosazováním této tzv. nondiscriminatory language máme potíže my přistěhovalci, kteří se tu původní angličtinu lopotně naučili. Máme teď k dispozici řadu poučných zdrojů jako například A Guide to Nondiscriminatory Language či Elements of Nonsexist Usage.

-  -  -

      USA jsou sice zemí ústavně zaručených osobních svobod včetně projevu slova, nicméně Nejvýšší soud (případ Meritor versus Vinson, 1986) došel k závěru, že k harašení dojde i tehdy, když slovem by vzniklo nepříznivé, nepřátelské prostředí, atmosféra (hostile environment). Kde končí svoboda projevu a začíná sexistický útlak? Velký povyk například způsobila pokladní v kantině washingtonského senátu, když ji spoluzaměstnanec oslovil jako baby.
      Ono osočení z hostile environment si lze interpretovat všelijak a proto dochází k jeho nadšenému užívání a zneužívání v americké tzv.litigatious society, kde už se téměř každý soudí s každým. V devadesátých letech došlo k dramatickému růstu takových žalob, a nelze se divit: v průměru žalobkyně získaly náhradu škody ve výši 1,8 milionu dolarů. Daleko větší pomlázku (7 milionů a 150 tisíc dolarů) obdržela Rena Weeksová, po necelé dva měsíce zaměstnaná jako sekretářka u advokátní firmy Baker and Mckenzie v San Francisku. Její šéf totiž před ní utrousil pár necudných slov, upustil bonbony do kapsy její bluzky a dokonce se prý i dotkl jejích ňader. Snad se nemýlím v předpokladu, že i některá počestná česká žena by podstoupila takové zvěrstvo za cenu povýšení do kategorie valutové multimilionářky.

      Nejenom údajná oběť, ale kterákoliv třetí osoba se může cítit postiženou a obrátit se na soud. Právníkům se podařil  ještě víc rozkošatit intepretaci onoho hostile environment: zaměstnavatel, preferující podřízenou sílu, která mu je sympatická, tím de facto diskriminuje osobu méně či vůbec ne sympatickou. Zaměstnankyně, která se nedočkala povýšení, poslala dopis s udáním na šéfa, že objal jinou kancelářskou sílu. Tak se vskutku stalo : byl to totiž projev soustrasti nad zprávou o skonu její matky. Tím ale došlo k porušení předpisů a proto provinilý vedoucí musel být potrestán. (Mám to z New York Times, 27.března 1994.)

      Americký právní systém asi jako ten jediný na světě nepřiznává zvítězivší žalované straně náhradu výloh. Po důvodu netřeba dlouho pátrat: došlo by tak k poklesu frivolních žalob a ovšem i poklesu příjmů rekordně velkého počtu advokátů. Výsledek je ten, že hrozba žalobou přečasto donutí jakkoliv nevinnou stranu k mimosoudnímu vyrovnání - s čímž ovšem žalobce a právní zástupce počítají. Příkladem nám poslouží škola Kenilworth Junior High School v místě Petaluma nedaleko San Franciska. Žákyně na školním dvoře zaslechla ledajaké necudné řečičky a proto pohrozila žalobou ničím se neprovinivší školní správě. Ta po dohodě s pojišťovnou souhlasila s mimosoudním vyrovnáním ve výši 250.000 dolarů, poněvadž výlohy s právním zastoupení  u soudu by byly mnohonásobně vyšší.

      Měříme rozličným metrem. Velkou hrdinkou feministek se stala Lorena Bobbittová. Spícímu manželovi uřízla penis a odhodila na pozemek privátního klubu. Porota (7 žen, 5 mužů) vynesla osvobozující rozsudek. New York Times uveřejnily výsledek soudu v prvním odstavci na první straně a vykonanou spravedlnost pochválily v redakčním sdělení. Šéfredaktorka feministického měsíčníku Ms.Magazine referovala o obrovském potěšení (enormous pleasure), které zavládlo v jejím prostředí. Neméně obrovská nevole postihla v salónu krásy přítomnou manželku chirurga, protože ušmiknutého Bobbitta umně zcelil.

-  -  -

      V  Lexingtonu, stát Severní Karolina, šestiletý brýlatý blonďáček Jonathan Prevette dal pusinku spolužačce - pusinku na její požádání - a škola ho jako harašitele promptně suspendovala. K totožnému případu došlo ve státě New Yorku. Zesměšněné školní správy se brání odkazem na  předpisy vyšších instancí. Někdo už tady blázní příliš. Původní oprávněné aspirace žen se groteskně vymkly z pantů a rozumné hlasy se již ozvaly. Christina Hoff Sommersová, profesorka filosofie, napsala knihu Who Stole Feminism? a jako viníky označila neurotické intelektuálky, řádící pod firmou tzv.Ženských studií (Women`s Studies). Elizabeth Fox Genoveseová, někdejší moje kolegyně a kdysi též značná marxistka, je autorkou knihy s případným titulem, česky přeloženým jako Feminismus není případ mého života: Jak dnešní elita feministek ztratila kontakt se skutečnými starostmi žen. Své znechucení extrémistkami, posedlými pofidérními kauzami, vyjádřila Rene Denfeldová v knize New Victorians. Razantně se angažují i jiné autorky. Mladičká Katie Roipheová v knize The Morning After: Sex, Fear and Feminism on Campus podrobila důkladné kritice módní trend neopuritánství, neoviktoriánství, pokoušející se z žen teď už konečně emancipovaných, znovu dělat křehoučké, čímkoliv, jakoukoliv volovinou zranitelná stvoření - paušálně dělat z žen nesvéprávné oběti (infantilization of women).
      Camille Pagliová, graduatka z naší školy a současná pilná publicistka, se slovy "superfeministická ideologie se zbláznila" rovněž ostře odmítá onu prudérii, která by měla vést k úchylnému feministickému ideálu policejního státu.

      Nechodím do obecné školy jako harašitýlek Jonathan. Na vysokých školách prozatím nejpřísnější předpisy vydala univerzita ve Virginii (Charlottesville). Zakazuje jakýkoliv osobní styk mezi profesory a žáky - i těmi, které nevyučují. Jinde to není o moc lepší. Instruktážní brožurka nás varuje, že "vztah, který se zdá být dobrovolný (consensual) osobám, jichž se to týká, vůbec nemusí být dobrovolný." Jsme nabádáni nezavírat dveře naší kanceláře, když vstoupí žena. Verbálně se proviníme nejen vtipkováním - postačí  "jakákoliv zmínka o vzhledu či oblečení." Kdyby tedy přišla paní kolegyně s novou kabelkou a já se zeptal, kde tu parádu koupila, tímto dotazem a ničím víc bych se dopustil zločinu sexuálního harašení. Takové nesmysly ovšem mají svůj dopad na fundamentální mezilidské vztahy a jak mohu pozorovat, naprosté většině žen to vadí aspoň stejně tolik jako nám mužům..

      Na naší škole studenti vydávají několik časopisů a jeden z nich (Binghamton Review) neprojevuje příliš respektu pro political correctness. V březnu 1997 otiskl na obálce fotografii dívky s vyhrnutým svetrem a s hrudí bez podprsenky. Dara S.Silversteinová, ředitelka Ženských studií, to vyhodnotila jako "útok na všechny ženy" a šla vyhrožovat do školního knihkupectví, domáhajíc se zrušení smlouvy na zadávání reklamy do provinilého časopisu. Co potom tedy zbývá z ústavní záruky svobody projevu? Nejedna naše studentka v tisku právem obvinila Silversteinku a všechny radikální feministky pro jejich "směšný nedostatek smyslu pro humor."

      Velkou razanci projevuje a ohlasu se dostává Anně Fergunové, ředitelce Ženských studií na univerzitě státu Massachusetts v Amherstu. Ve spolupráci s ženskými studiemi na pěti univerzitách v Nové Anglii došlo k formulaci  plánu s názvem Vision 2000. Tato vize předpokládá a domáhá se radikálního přetvoření výuky ve všech oborech pod komandem feministek. Každá fakulta bude povinna pořádat semináře na příslušné téma tzv.gender issues. Všichni profesoři a studenti se budou muset zúčastnit ideologického školení, jemuž se říká gender-sensitivity training. Všechny fakulty se budou muset zodpovídat za případný nedostatek v počtu vyučujícího ženského persdonálu, za výuku, která by nebyla ženám přátelsky nakloněná (woman-friendly) a též za nepřijatelně vysoké procento neúspěšných studentek v tom kterém oboru. (Zdroj: John Leo, "Feminist Supervision Required," St.Petersburg Times, 17.ledna 1998, obdržel jsem od Josefa Škvoreckého z jeho zimního floridského azylu.)

      V profesorských řadách na naší škole (Binghamton University,něco přes 600 osob) jsem o malérech z důvodů sexuálního harašení jen něco málo slyšel a pokud došlo k vyhazovu, nedošlo k jeho zveřejnění. Jinak je tomu u sousedů, na značně prestižnější univerzitě Cornell, působišti řady laureátů Nobelovy ceny. Tamější profesor James B.Maas, zřejmě příliš vřelý, občas někoho obejmuvší člověk, se dočkal obvinění z harašení. Vzdor tomu, že daleko větší počet studentů vystoupil na jeho obranu, univerzita mu odebrala peněžitou odměnu 25.000 dolarů pro vzorné pedagogické počínání, včetně vytváření atmosphere of intimacy. Teď se mu to nevyplatilo.  Pokud vím, nebyl dosud ještě zcela existenčně zničen, ale řada dobrovolnic na tom nadále pracuje. Prozatím však dopadl líp než jeho kolega, antropolog Thomas F. Lynch, jehož etická komise donutila k rezignaci.

-  -   -

      Snad už máme nejhorší za sebou, nastává tzv.backlash, kyvadlo se z extrému vrací směrem k rozumnějšímu středu. Například v lednu tohoto roku poradní výbor, jemuž předsedala bývalá senátorka Nancy Kassebaumová, dospěl k závěru, že předchozí doporučení o totální integraci žen v armádě nebyl zas tak moc dobrý nápad. V tisku se lze dočíst o námitkách mužů, kteří se v pracovním prostředí cítili dotčeni/harašeni, když při příležitosti narozenin byl oslavenkyni předán dort ve tvaru pyje za velkého jásotu dámského personálu. Začínají vadit pohlednice s textem, jací že jsou muži blbci. Významné nakladatelství Simon and Schuster vydalo knihu No Good Men, 100 karikatur o hlouposti mužského plemena. Kniha téhož žánru o opačném pohlaví by byla zcela nepředstavitelná. I Hollywoodu se již začínají vyčítat opusy, v nichž dominují sympatické, muže likvidující vražedkyně. Vynořují se statistiky o množství a procentu manželkami mlácených mužů.

      Poněvadž jsme ta litigatious society, případy nevole se dostávají i k soudům. V Seattlu (stát Washington) odsoudili učitelku, věk 35, poněvadž pohlavně zneužila třináctiletého žáka. Ve státě Massachusetts, osm mužských pracovníků odtučňovacího centra Jenny Craig, zaměstnávajícího z 90 procent ženy, podalo žalobu z důvodů ženského harašení a diskriminace. James J.Foster, úspěšný právník v Bostonu, chtěl si jít tužit tělo do tělocvičny blízko svého bydliště, ale byl odmítnut s vysvětlením, že to je single-sex health club - pouze pro ženy. V této době důsledné rovnoprávnosti? Soudy teď dumají nad konfliktem mezi principem rovnoprávnosti a právu na soukromí. Už to způsobilo rozkol ve feministických řadách a případem se bude zabývat legislativa.

      V akademickém prostředí J.Donald Sliva, profesor na univerzitě ve státě New Hampshire, se dostal do maléru pro pár slov, která několik studentek považovala za verbální harašení. Vzdor své existenční definitivě byl suspendován, s nařízením podrobit se counseling - převýchově a to na vlastní náklady. Sliva se obrátil k federálnímu soudu, kde s odkazem na ústavní záruku svobody slova vyhrál, zpátky šel učit a univerzita mu musela uhradit ušlý zisk a další výlohy. Profesor politologie Harmon Zeigler ve státě Washingtonu (University of Puget Sound) byl obviněn třemi studentkami z harašení a přinucen rezignovat. Také to dal k soudu, proces trval tři týdny a porota mu přiznala náhradu škody ve výši 1,5 milionu dolarů.

      V červenci 1997 ještě líp dopadl Jerold Mackenzie, manažer pivovaru Miller Brewing Co. v Milwaukee, stát Wisconsin. Na pracovišti komentoval košilatou epizodu z předchozího večera v populárním televizním seriálu Seinfeld. Zaměstnankyně Patricia Bestová se cítila dotčena a šéfa udala na ředitelství jako harašitele. Ředitelství mu dalo výpověď z důvodu "nepřijatelného manažerského výkonu." Postižený se obrátil k soudu, nikdo z poroty, v níž sedělo deset žen, se necítil Seinfeldem uražen. Výsledek: přiznáno odškodné v příjemné výši 26,6 milionů dolarů.

      Už také došlo k případům, kdy muži vyhrají nejen reakcí na předchozí újmu: vyrazí k útoku proti případné harašitelce, aniž by čekali na ohrožení své kariéry. Jí se to nemusí vyplatit, jemu ano. Anthony Cerullo, zaměstnanec zpravodajské složky Defense Intelligence Agency, podal stížnost ve věci harašení, jehož se dopustila spoluzaměstnankyně Caryne Johnsonová vulgární řečí a vyprávěním o svém pohlavním životě. V říjnu 1997, porota federálního soudu v Alexandrii, stát Virginia, přiznala ublíženému náhradu škody ve výši 850.000 dolarů.

-  -   -

      Fenomén harašení získal novou dimenzi: jestliže trestáme šestiletého školáčka, co si počít s padesátiletým prezidentem, majitelem značně nepokojného poklopce? Proto teď máme na talíři tuhle hodně kořeněnou Zippergate. "Williama Jeffersona Clintona bude historie pamatovat jako našeho priapického prezidenta," předvídá významná žurnalistka Maureen Dowdová.

      Světci se zpravidla o nejvyšší úřad neucházejí. Churchill byl alkoholik, J.F.Kennedy byl prostopášník, který si nedal pokoj ani v Bílém domě, kde choť Jacqueline nacházela v různých koutek částečky jí neznámého dámského prádla.
      Porovnejme třeba s Hitlerem: monogamní, abstinent, nekuřák, vegetarián, ctnost sama.
      O milence prezidenta F.D.Roosevelta a D.Eisenhowera se dost vědělo, ale zcela mlčelo. Mlčením prošly eskapády hédonika Kennedyho včetně jeho intimit se sex bombou Marilyn Monroe. Tuto dobu diskrétního odvracení od pohřešků již máme za sebou. Pracovníci sdělovacích prostředků mezi sebou zápolí v roli ohařů vyčenichat, co se jen dá. V Clintonově případu se toho zjišťuje nemálo. V době kdy byl guvernérem chudičkého státu Arkansasu, člen ochranky vypovídal nejen o dodávání dam do vládní rezidence, ale i o ranních výletech do kraje a hlídání služebního vozu, v němž docházelo k milostným laskominám. Zrodila se definice arkansaské panny, která se údajně pozná podle její schopnosti utíkat rychleji, než dychtivý guvernér. Během prezidentské kampaně v r.1992, pohledná Gennifer Flowersová oznámila veřejnosti, že s Clintonem udržovala milostný poměr. Clinton aféru rázně popřel, nicméně připustil, že nebyl vždy dokonalým  manželem. Později mu přišla veřejný život znepříjemňovat Paula Jonesová, někdejší zaměstnankyně státu Arkansasu, s obviněním, že v hotelu Excelsior v  hlavním městě Little Rocku si Clinton spustil kalhoty a pokynul, aby vykonala orální lásku. Jí se nechtělo, k ničemu nedošlo, guvernér odešel a dotyčná se teď domáhá milionové náhrady škody. V bodu 22 její žalobní prezentace se tvrdí, že there were distinguishing characteristics in Clinton`s genital area that were obvious to Jones. Čili Jonesová je připravena popsat zvláštnosti jeho genitálií. To bude v soudní síni veselo, až hlava jediné zbylé supervelmoci ve světě, na jejíchž bedrech vězí odpovědnost za udržování jakéhosi světového míru, si bude rozepínat poklopec a předkládal její obsah k inspekci.
      Tuto nepříjemnost prozatím do pozadí odsouvá nejnovější aféra s Monikou Lewinskou, bývalou štážistkou (interns) v Bílém domě, těch je tam tu kterou dobu dvě stě padesát. U dívek hlavní kvalifikací je prý jejich lepý vzhled - zahrada plná pokušení pro Clintona, jehož Achillova pata mu vězí v rozkroku. (Tak pravil jeden z jeho asistentů, který ovšem nechtěl být jmenován.) Naprostá většina této vybrané mládeže však zahlédne prezidenta jen zřídka. Výjimkou se stala tato Monica - přitloustlá, nepříliš vzdělaná, ale hodně mazaná, vtíravá, ambiciozní. A povídavá. Po nedobrovolném přesunu do Pentagonu (zásluhou své představené Evelyny Liebermanové, dobré přítelkyně první dámy Hillary) se svěřovala nové kolegyni Lindě Trippové o svých avantýrách s prezidentem, o jeho výlučném zájmu o orální sex, a kochala se představou, že se stane jeho speciální asistentkou v tomto oboru (blow job) - nemravná dvě slova, která americký tisk vyjádří jen začátečními písmeny). S prezident si telefonuje, vzájemně si dávají dárky, z Pentagonu za ním po večerech dochází, když manželka Hillary je mimo město. Do Bílého domu se hned tak někdo nedostane a každou oprávněnou a ověřenou návštěvu zaznamená kompjútr. V případě Lewinské už jako bývalé stážistky takových návštěv bylo 37. K poslední údajně došlo v prosinci 1997, když přišla svěřit se s problémem, že si ji předvolal zvláštní vyšetřovatel Kenneth W. Starr. Blízký prezidentův přítel Vernon Jordan zařídil Lewinské výhodné zaměstnání (40.000 dolarů ročně) u firmy Revlon v New Yorku, tedy mimo hlavní město. Trippová si začala dlouhé telefonáty s povídavou Monicou zaznamenávat na magnetofon, až se rozrostly na 20 hodin. S tím šla ke Starrovi, došlo k dalšímu natáčení, s výsledkem, že záležitost získala na vážnosti s případným trestním dopadem na nejvyšší úrovni. Lewinská se chvástá o své milostné avantýře a pak udělá místopřísežné prohlášení o naprostém opaku. Jestliže se dá prokázat, že Clinton ji nabádal k falešnému svědectví (perjury), mohlo by to vést k jeho rezignaci, tak jak se víc než před dvaceti lety stalo Nixonovi.

      Svého času Jimmy Carter se v interview pro Playboy přiznal k hříchu, z čehož ho nikdo nikdy nepodezíral, že totiž v duchu zabažil (lusted in his heart) po jiné ženě. Clinton, zdaleka nebažící jen v duchu, se zásadně k ničemu nepřiznává. Tvrzení Gennifer Flowersové o jejich dvanáct let trvajícím milostném vztahu označil za nehoráznou lež - poněvadž tento vztah třeba trval jen jedenáct let a šest měsíců. Na otázku, zda kdy kouřil marihuánu, Clinton odpověděl, že zákony této země neporušil. Pravda pravdoucí, marihuánu kouřil za studií v Anglii. Rovněž rezolutně popírá, že by kdy s Lewinskou něco měl. Manželskou nevěrou přece není nějaká postranní orální intimita (oral love, jíž se dostává přejmenování na OVAL LOVE  s ohledem na prezidentův oval office). Měsíčník American Spectator citoval člena Clintonovy ochranky, že šéf záležitost konzultoval s pomocí Bible a zjistil, že tato kniha knih to rovněž za nevěru nepokládá. Nic takového sice v Bibli není, ale v juristickém slovníku Black`s Law Dictionary se lze vskutku dočíst, že orální sex technically nelze ztotožňovat s aktem nevěry. Rozhodně to však není velikánský projev manželské věrnosti. Podle nejnovějších průzkumů amerického veřejného mínění a soukromého počínání, orální láska získává na popularitě - snad až 50 procent sexuálně aktivních si tak libuje. Clinton tomu sice holduje stoprocentně, ale k podpoře své nevinnosti může citovat precedent. Stejně tak během své volební kampaně argumentoval senátor Charles Robb, že s žádnou jinou ženou než se svou manželkou (dcerou bývalého prezidenta L.B.Johnsona) nespal, vždy jí zůstal věrný..

      Nepotkal jsem člověka, který by vsadil šesťák na Clintonovu nevinnost. Prezidentovi obhájci se zmiňují o konspiraci, nebo mlčí, s oprávněným  tvrzením, že všechny důkazy dosud nejsou k dispozici. "Je to lež, že by ženy spaly s panem prezidentem - naopak, byly zcela vzhůru,"anonymně potvrdil jeden z loajálních pracovníků.

      Aféra již vede k značným změnám a hodnotovému posunu v americké společnosti. Nejenom bulvární tisk, ale i solidní zdroje včetně nejváženějších televizních osobností například citovaly tvrzení Lewinské, že modrý šat, na který se jí prezident vysemenil, proto na památku nedá do čistírny (zřejmě dala, pokud k něčemu takovému došlo - vyšetřovatelé FBI nic nezjistili). To jsme, prosím, v Americe, kde se na televizní obrazovce, aspoň v prime time, nesmí objevit odhalené ňadro.

      Průzkumy veřejnosti potvrzují setrvávající, ba i rostoucí Clintonovu popularitu za úspěšné vedení státu, ale zároveň i přesvědčení, že Clinton lže, když popírá své osobní prohřešky. Zdá se, že národ se přiklání k francouzskému vidění, poznamenává vlivný liberální komentátor Michael Kinsley (Time, 9.února 1998) hodnotit předáka podle jeho výkonu ve funkci k prospěchu národa, a ne výkonu v posteli, tam ať si dělá co chce. Současná hospodářská prosperita země jakoby vymetla puritánskou tradici, Dow Jones (burzovní index) je důležitější než Paula Jones.

      Jaká je reakce feministek, které se snažily zničit kandidaturu údajného harašitele Clarence Thomase k Nejvyššímu soudu a jimž se podařilo vyhnat ze senátu Boba Packwooda za dost triviální prohřešky? Ženy tvoří většinu voličů v zemi, feministická levice je silou, dodávající nejvíc energie Demokratické straně. (Republikánské straně tuto energii dodává náboženská fundamentalistická pravice.) Clinton, povyšující ženy do významných rolí (Albrightová na ministerstvo zahraničí, Ginsburgová k Nejvyššímu soudu), prosazující ženská práva (potraty, péče o děti, všelijaké sociální podpory), též zásluhou manželky Hillary vděčí ženám za své zvolení a znovuzvolení. Proto příliš nepřekvapuje, že ani jedna členka kongresu, ani jedna funkcionářka feministických organizací nešla tentokrát protestovat. Odmítají se vyjádřit ke Clintonovým eskapádám, zdůrazňují nedostatek důkazů, který jim ale vůbec nevadil při pokusu likvidovat jiné veřejné osobnosti. Žádná z nich nevystoupila na podporu Flowersové, Jonesové či teď Lewinské. "Je jim to trapné, že tento první feministický prezident, jejich hrdina, je takový holčičkář (skirt chaser)," řekla Danielle Crittendenová, redaktorka konzervativního časopisu Women`s Quarterly, a dodala: "Politika triumfuje nad principy. Ženské hnutí teď bude mít hodně potíží znovu získat svou věrohodnost." Kritika tohoto pokrytectví, měření dvojím metrem, slepota vůči harašení, dojde-li k němu v politicky sympatických kruzích, se teď ozývá z řady zdrojů.

      Clintonovy aféry ale mají pozitivní dopad na vývin společenských vztahů. Před sedmi lety střet málo věrohodné Anity Hillové, obviňující z harašení soudce Thomase, jehož nicméně leta následovala z místa na místo, polarizoval vztah žen a mužů a pořádně poznamenal atmosféru na pracovištích v zemi. Z toho vykvetla novinka harašení, úplné průmyslové odvětví (cottage industry) s tvůrci předpisů, konzultanty, dohližiteli, školiteli. "Hillová byla ikonou feministek, Lewinská se zdá být nejhorší noční můrou každé ženy," napsala Alessandra Stanleyová v New York Times (31.ledna 1998), v článku příhodně nazvaném "Zaměstnanci pozorují uvolňování sexuálního napětí." Jestliže vážené televizní hvězdy komentují orální sex v Bílém domě a údajné prezidentské semeno na modrém šatu mladičké návštěvnice, těžko pak ječet a protestovat, když lehtivé téma přijde na přetřes na pracovišti. Lze pak Clintonovi přiznat oprávněnou zásluhu, že nedostatečnou kontrolou svého poklopce sice příliš neprospívá blahu státu, ale společnost tím získává, hysterické atmosféry ubývá.

(AMERICKÉ LISTY, New York, 12.března 1998)

      Ferdinand Petroutka nám kdysi v New Yorku vyprávěl o své zkušenosti poúnorového emigranta a o kvalitě uvažování západních myslitelů. V Anglii jeho host, vzdělaný, politicky se angažující šlechtic, zareagoval na zprávy o likvidaci demokracie Gottwaldovou cháskou s nedůtklivým dotazem "To vám  máme věřit? Proč jste komunisty nezažalovali, měli jste to dát k soudu!"

      To bylo před půl stoletím. Od té doby došlo k zrodu tuctů odborných časopisů, veletuctů knih, vědecká organizace AAASS (American Association for the Advancement of Slavic Studies) má přes tři tisíce členů. Další přibývají zásluhou univerzit, udělujících doktoráty za disertační práce na  pokud možno unikátní, dosud neprobádaná témata.

      Před několika dny jsem si na Peroutku vzpomněl. Obdržel jsem totiž dotazník od kandidáta na doktorát v politologii na jedné z texaských univerzit se solidní úrovní a reputací. Oznamoval, že tématem jeho bádání je činnost politických stran v nedemokratických podmínkách, jež charakterizoval jako noncompetitive regimes. Na mě jakožto údajného odborníka se obrátil s žádostí vyplnit questionnaire, týkající se strany lidové a strany socialistické, jejich politického počínání, ideologické orientace a organizační struktury v někdejším Československu v údobí 1948 - 1958. Hodnotit jsem měl na decimální škále, od nuly uprostřed až po minus pět k extrémní levici a plus pět k extrémní pravici. Měl jsem tedy vážit aktivity a ideály pátera Plojhara, docenta Šlechty a jejich patetických skupinek málo šlechetných kolaborantů.

Otázka č.1: Vlastnictví výrobních postředků. Jakou pozici zastávala vláda, jakou lidovci, jakou socialisté.
Otázka č.2: Přerozdělování bohatství ve společnosti. Co prosazovala vláda, co lidovci, co socialisté.
Otázka č.3: Zásadní ideologická orientance v těchto třech směrech.
Otázka č.4 zde jsme podrobnější. Jak od Plojhara, tak Šlechty se chce vědět, zda jejich strany dávaly přednost
- demokracii jako cíli samému (kód č.2);
- demokracii, ale pouze jako nástroje k dosažení jiných cílů (1);
- nedávaly přednost žádnému specifickému typu režimu (0);
- dávaly přednost autoritářství, ale pouze jako nástroje k dosažení jiných cílů (-1);
- dávaly přednost autoritářství jako cíli samému (-2).
Otázka č.5: Měly tyto strany hierarchickou či horizontální strukturu, jak se v padesátých letech dělily o moc národní a regionální složky?
Otázka č.6: byla poslední a snad i nejkrásnějí. Týkala se totiž kvality vůdců a vedeni těchto stran. Byly tyto strany volebním nástrojem k upevnění moci toho kterého vůdce? Jaká byla odpovědnost vedení k alternativním vnitrostranickým orgánům, podílejícím se na rozhodování?

      Nikde v dotazníku ani zmínka o čemsi jménem Komunistická strana Československa, rodná strana lidí zvláštního ražení.
Badatel s Texasu by též ocenil jména a adresy jiných vědců, kteří by mohli přispět svým rozumem. Budu-li mít zájem o zaslání výsledku studie, stačí udělat háček do čtverečku na poslední straně dotazníku.

      Každý disertační projekt schvaluje komise, kandidát na doktorát musí mít sponzora, odborníka, který ho bude instruovat, inspirovat, navigovat ke zdárnému tvůrčímu konci. Takové úsilí zpravidla trvá několik roků, každá disertace má - musí být - přínosem ke znalosti (contribution to knowledge).

      Vtírá se nepříjemná otázka. Jsme my stejně patetičtí ignoramusové, když míníme rozumět a rozumy rozdávat třeba o Číně či Papuánsku?

      O takových společenských řádech/neřádech se zvenčí předpokládá, že člověk je tam člověku vlkem. V americkém, mně známém prostředí těchto údajných šelem se zásluhou systému zvaného welfare ("blaho" doslova - bezpracná existence) docela pohodlně zabydlelo 13 milionů obyvatelstva. Mezi nimi je nejeden vykuk, uprchlý ze zemí někdejšího socialismu, kde se mu nechtělo pracovat a tuto averzi si zachoval dodnes. Pravidelně u kasy supermarketu potkávám někdy až groteskně obézní zákaznici, tlačící vozík napěchovaný zbožím a platící nikoliv penězi, ale tzv. food stamps, barevnými poukázkami. Tento druh štědrosti, který má na starost ministerstvo zemědělství, stojí vládu - přesněji, daňové poplatníky - kolem 27 miliard dolarů ročně. Podpůrných programů sociální péče máme celkem 79, ročně přijdou na 350 miliard. Nejdražší z nich je znám písmeny AFDC (Aid to Families with Children), podpora dětí. Když totiž matka nemá manžela, ožení se s ní stát. Welfare rodina ziskává ročně požitky (peníze, poukázky na jídlo, podporu na nájemné, atd.) v průměrné hodnotě 17.500 dolarů. V některých oblastech to je až 25.000 dolarů. Nejhůř jsou na tom příjemci v chudičkém státu Mississippi, kdežto nejštědřejší je Aljaška.

      Tam totiž každý ze 543.000 obyvatel, kojenci i pradědečkové, chudáci i velmožové, rok co rok pobírají od státu podporu. V roce 1996 činila 1.130 dolarů na osobu, což sice není velikánské jmění, ale třeba pro čtyřčlennou rodinu se už taková nadílka pozná. Nárok má i mládež, formálně tam hlášená k pobytu, ale na studiích někde jinde. Zdrojem štědrosti je ovšem ropa. Daně od olejářských společností hradí 85 procent všech státních výdajů. Na rozdíl třeba od arabských šejků, kteří bohatství shrabují zejména do vlastních kufrů, vláda na Aljašce před 20 lety zřídila tzv.Permanent Fund, který se již rozkošatil do mnohamiliardové výše. Co se stane, až dojde k vyčerpání ropy? Nic se nestane, poněvadž tento fond je prakticky nevyčerpatelný, poté co úspěšně zainvestoval do nemovitostí a průmyslu v jiných končinách země.

-   -   -

      Nejvíc možností inkasovat z vládního měštce mají Indiáni, jimž se ale v rámci political correctness musí říkat Native Americans. Jejich počet se odhaduje na 1,4 milionu, hodně jich přibývá, jakož i přibývá počet jejich kmenů, vládou - konkrétně ministerstvem vnitra (Department of Interior) - uznaných jako sovereign nations. Z hlediska mezinárodního práva to je ovšem nesmysl: jakou suverenitou se může honosit třeba kmen jménem Mowa o počtu 3.100 duší, odnož Indiánů Coctaw, na pár čtverečních kilometrech hospodářsky beznadějného prostoru?

      Ale, na druhé straně, rezervace tak zcela úplně nejsou součástí těchto Spojených států. Neplatí tam některé zákony, které všude jinde platí. Jednu hodinku jízdy z mého domova a jsem na teritoriu kmene Onondaga, kde mohu koupit cigarety, aniž bych platil spotřební daň, kde mohu ušetřit při načerpání benzinu.

      "Ty rezervace, vždyť to je jako koncentrák!" namítl mi v Praze občan, napěchovaný poznatky z Roku stranického školení. Jenže na rozdíl od koncentráku, kam nešťastníky vozili a zamkli, na rezervaci Indián žít nemusí, a pokud tam žije, - možnost to odepřená Neindiánům - dostává se mu výhod, které vědečtí socialisté v zářné budoucnosti slibovali, leč nedodali. A právě na těch rezervacích se štědrostí federální vlády komunismus už věru dobudoval: žádné daně a přitom spousta bezplatných požitků (školy, lékařská péče, řada podpůrných programů).

      Vzdor všem těm výhodám, život na rezervaci nevypadá moc vesele, nezaměstnanost je tam patnáctiprocentní čili třikrát víc než národní průměr. Proto před deseti lety (1988) kongres rozhodl poskytnout injekci v podobě legalizace hazardních her. Nejen tedy Las Vegas a Atlantic City budou lákat zájemce, svou lehkomyslností přispívající k místnímu blahobytu. Vznikla tak honba po new buffalo, došlo k návalu žádostí u ministerstva vnitra o uznání té které končiny jako legitimního kmene. Z dřívějšího počtu zhruba 300 se nám kmeny rozrostly na víc než 550, z počátečního ročního výnosu kasin ve výši 121 milionů to teď už je 7 miliard. Foxwood kasino ve státě Connecticutu z 320 příslušníků uznaného kmene Manshantucket Pequot udělalo multimilionáře. Týdenní získ (9,1 milionu dolarů) by postačil uhradit celoroční rozpočet neindiánského sousedního města Ledyard.

      Prozatím má kasina necelá jedna třetina kmenů. Jejich výsledky se liší. Kmen Chippewa ve státě Minnesota zásluhou prosperující herny vymýtil nezaměstnanost, vystavěl školy a kliniku. Nedobře se ale vede rezervaci Pine Ridge v Jižní Dakotě, kde jsou příliš stranou turistického ruchu a dopad na místní chudobu je minimální. Lze číst o neradostné existenci na rezervaci Rosebud Sioux téhož státu: Beverly Brave Hawk (Statečný Jestřáb či Statečná Jestřábová), 40 roků, je welfare matka třinácti dětí, ani manžel, ani jiná naděje v dohledu. Ze sociální podpory žijící Lorraine Two Elks (Dva Losové) vychovala čtyři děti, všechny jsou také na welfare. Jedna z dcer jménem Monica Burning Breast (Hořící Prsa), 25 roků, svobodná, těhotná, za pár měsíců čeká třetí dítě a každý měsíc čeká na federální šek a poukázky na jídlo. Kasino je jediným zaměstnavatelem na rezervaci.

      Některé kmeny se zásluhou legalizace hazardních her a čilého nezdaněného obchodování topí v penězích. Ozvaly se hlasy, že v takových případech by se s vyhazováním milionů z federální pokladny mohlo přestat. Proti tomu ostře zaprotestoval senátor Ben Night Horse (Noční Kůň) Campell, zvolený ve státě Colorado. Jediný Indián ve stočlenném sboru charakterizoval úspornou iniciativu jako další důkaz proradnosti bledých tváří.

-  -   -

      Celkový účet na welfare již přesáhl trilion dolarů, aniž přinesl očekávané výsledky. "Je to kolosální fiasko," charakterizoval kongresman Bill Baker. Zamýšlená výpomoc v nouzi se stala permanentním způsobem života, děděným z generace na generaci. Poté, co se s matkami bez partnera oženil stát, se nelze příliš divit, že procento dětí narozených mimo manželství povážlivě roste. V národním průměru je jich už jedna třetina, mezi černošským obyvatelstvem přes dvě třetiny - se snadno odhadnutelným dopadem na kvalitu výchovy v prostředí bez otcovské autority. Tato epidemic of illegitimacy je náš největší společenský problém, tvrdí Bill Clinton.

      Vládní štědrost je rovněž příležitostí a pokušením k všemožným zlodějnám. V případě oněch food stamps se roční ztráty odhadují na 4 až 6 miliard dolarů. Nejeden příjemce poukázky na jídlo prodává - za papírovou hodnotu ve výši jednoho dolaru dostane padesát centů na ruku - a s hotovostí hupky za nákupem alkoholu či drog. V Chicagu si takto jeden hokynář vydělal 1,3 milionu dolarů. V New York City na úřadě sociálního zabezpečení, vystavujícího podpůrné šeky,  tamější personál naprogramoval kompjůtr k prospěchu neoprávněných příjemců. Jedna žena tak inkasovala 200 šeků ve výši 350.000 dolarů. Jistá Shirley Simmonsová od úřadu Human Administration Resources obdržela na 8 různých jmen 15 různých průkazů totožnosti a v období 7 let na podporu svých 73 neexistujících  dětí získala 450.000 dolarů. Zcela běžná je praxe zažádat - a pobírat - na víc než jednom okrese. George Pataki, guvernér státu New Yorku, přišel s iniciativou brát žadatelům otisky prstů, aby se zabránilo takovým lumpárnám. Dostalo se mu zatracení z pokrokových kruhů, že zavádí praktiky, čpící policejním státem. Neméně vlídně dopadl Cato Institute se svým zjištěním, že mnozí příjemci sociálních podpor si přijdou na víc, než pracující v nejméně honorovaných povoláních. "To jsou jedovaté údaje" (poison data), zaprotestoval Bob Herbert, pokrokový komentátor New York Times, aniž by je ale mohl vyvrátit.

      Diagnózy příčin existence tohoto parazitismu se ovšem liší. Jsou to oběti nespravedlivého společenského řádu (černošský předák Jesse Jackson), podlehli svodům, které systém umožňuje (sociolog Charles Murray), jsou to zejména ti, kteří mají příliš dětí příliš brzo (senátor Daniel Patrick Moynihan), jsou to lenoši (Ronald Reagan). Některé státy nečekaly na iniciativu Washingtonu a pustily se do vlastních reforem. Velkou popularitu získal guvernér Tommy G.Thompson ve státě Wisconsinu se svým plánem welfare prostě zlikvidovat.

      Tělesně a duševně schopné příjemce sociálních požitků přimět k veřejně užitečné práci. A dlouhé welfare seznamy se téměř okamžitě zkrátily: někdo šel pracovat, jiný se raději odstěhoval. V sousedním státě Iowě by si ale nepolepšil. Tam v r.1995 přestali vyplácet podporu rodiči, odmítnuvšmu nabídnutou práci.

      Ve Washingtonu zásluhou republikánské většiny v kongresu byl prezident Clinton dotlačen v roce 1996 podepsat zákon, jehož cílem je ukončit welfare jako právo na celoživotní styl. Po dvou letech nečinnosti či neochoty přijmout zaměstnání, platby jakož i jiné podpůrné výhody přestanou. Konec poukázkám na nákupy pro zdravé dospělé osoby.

      Nové přepisy mají řadu výjimek. Po svých padesátých narozeninách zdravá dospělá osoba dostane food stamps zpět. Zákon sice určil pět let jako maximální celoživotní hranici pobírání welfare, ale řada okolností - například vzrůst nezaměstnanosti v té které oblasti na 10 procent - může tuto přísnost znicotnit. Dosažený komunismus je tu každopádně ohrožen leninským požadavkem "Kdo nepracuje, ať nejí."

-  -   -

      Příjemcem nejštědřejší pomlázky se stala Mikronésie - souostroví Marshallovo, Marian a Karolin, které po druhé světové válce z pověření OSN dostaly USA do svěřenecké správy. Na tomto příkladu si lze ověřit pravdivost výroku, přisuzovaného Dantemu, že i ty nejlepší úmysly dovedou dláždit cestu do pekel.  Zprvu se Američané pramálo starali o tento přidělený patronát, dokonale za větrem v dálavách. Změna se dostavila s prezidentstvím J.F.Kennedyho, vládní výdaje pro Mikronésii se zvedly víc než tucetkrát, s tisícovkami dolarů na každou domorodou hlavu. Místo třaskavin začaly na ostrovy o Vánocích z letadel padat dary - akce Santa Claus. Ledacos se snášelo z nebe, například dámské střevíčky s vysokými podpatky, též polární oděvy (arctic-duty parkas), dárci zřejmě považované za ideální k promenádám v tropické džungli. Ano, docela vážně. Nikdy nelze dostatečně podceňovat kvalitu uvažování byrokratů.

      Ostrov Yap v západních Karolinách, konzervativní končina, kde se nosí sukně z trávy, ženy si nehalí ňadra, ale když se návštěvnice objeví v šortkách, popuzení puritáni po ní házejí kokosy. Washington tam zavedl 1.200 (tisíc dvě stě) podpůrných programů. Domorodci se odnaučili vařit. Snadnější přece je v poledne se odloudat do školní kuchyně. Výdaje na spotřebu piva dosáhly dvojnásobku až trojnásobku průměrného celoročního přijmu v Bangladeši. Kdo by se mínil obtěžovat s postavením domku, chatrče, ať si řekne a dostane 15.000 dolarů.  Jen 2 procenta ostrovanů se věnují zemědělství, dřívějšímu výlučnému zdroji obživy. Z těch Yapanů, projevivších přece jen nějaký zájem o placené regulérní zaměstnání - nikoliv o práci, ovšem - 70 procent to našlo u vlády. IT ISN`T ENTIRELY NECESSARY TO SHOW UP FOR WORK čili že není příliš nutno se dostavovat na pracoviště. Jakýsi idealistický bloud z Ameriky byl z toho tak zfrustrován, že chtěl zavést píchačky. Rozezlené kádry si vymohly jeho spěšné odvolání, šup s ním zpět, odkud přišel.

      Diagnóza: postindustrial leisure society with a guaranteed annual income - zahálce se věnující společnost již postindustriálního věku, se zaručeným ročním platem. Národ na výminku, s dopadem mentální devastace, vznikem tzv. dependence mentality. Piplaní svěřenci nevyrostli, nedospěli. Odumřel zvyk platit účty, například za long distance telefonáty, a tam se ovšem na krátké distance netelefonuje. Klábosí se do vzdáleností mnoha tisíc mil.

      "Dejte potřebnému rybu a nasycen bude jeden den. Naučte ho lovit a už nikdy nebude mít hlad," praví pořekadlo. Na Yapu loví dynamitem. Aspoň nějaká snaha. Jinde se lovit už zcela odnaučili. Na souostroví Truk - a nejenom tam - navozili víc potravy, než se vůbec dalo zkonzumovat. Laguny jsou napěchované dary moře, ale ani jednou jsem tam na trhu neviděl místním úsilím lapenou čudlu. Ono by to totiž chtělo vstávat brzo ráno, přes den se smažit na slunci, případně pořádně zmoknout. To raději sedíme v pohodlí ve stínu a konzumujeme portugalské sardinky. Konzervy, to je forte ostrovanů. Proč se obtěžovat s chlebovníkem, v němž je tolik užitečných vitaminů? Oblibenější jsou importované sušenky. Místo kokového mléka konzumovat coca-colu.

      Výsledkem je špatná výživa, dokonce i podvýživa. Upadá zdraví lenochů v ráji. Přibývá rekordní množství diabetiků a alkoholiků. Na plochých atolech rostou hory z plechovek od piva. Alkohol je příčinou téměř všech násilných trestných činů. Rekordní je též sebevražednost. Mezi mladíky ve věkovém v rozmezí 15 až 25 roků je dvacetkrát vyšší než v USA.

      Též se ovšem nehorázně krade z amerického rohu hojnosti. Když by snad hrozilo nebezpečí inspekce, problém se vyřeší včasným žehem. Na atolu Majuro, centru Marshallových ostrovů, pěkně vhodně shořel úřad s dokumenty o veškerém hospodaření v archipelagu.

      "My zkrátka nejsme dobří kolonialisté - neumíme to," po letech extravagantního pokusnictví si povzdychl americký úředník v Ponape, kde jsem s ním pozoroval zácpu dovezených automobilů na hlavní, v blátě se topící avenidě.

      V Mikronésii už došlo k vyhlášení různých nezávislostí. Málo se lze ale dočíst o tak odlehlé a hospodářsky zcela bezvýznamné oblasti, už jsem tam řadu let nebyl (poněvadž teď jezdím do ČR, kam už smím).

(Dodáno do Lidových novin - ke slíbenému uveřejnění ještě nedošlo.)

      Ugandský diktátor Idi Amin skladoval v ledničce části významných státních a stranických osobností, které poručil připravit o život. Dochovala se svědectví, jak třeba vyndal hlavu bývalého předsedy Nejvyšší soudu trošku si s ní popovídat a též ochutnat. Jean Bedel Bokassa, svržený císař Centrální africké republiky, byl obzvlášť nenasytný lidoužrout. Jeho kuchař u soudu vypovídal o zálibě konzumovat k snídani steak z ministrů, polévaný ginem. "K snídani!" divili se juristé.

      Tyhle drby mám vyčtené, nikdy jsem naštěstí něco takového v Africe nezpozoroval. Blíž jsem se k tomu dostal při potulování v Oceánii. Například na Šalamounových ostrovech se mi svěřil místní učitel, že jeho tatínek vyšel do polí, vesničané ho zabili a snědli. Největší popularitě se kanibalismus těšil na ostrovech Fidži. V Suvě, v hlavním městě a též sídle jediné univerzity v Jižním Pacifiku, jsem v muzeu objevil exponát s nápisem FORK USED IN EATING REVEREND BAKER. Vidlička, na níž byl konzumován misionář Baker, zaslouživší se o místní rozmach křesťanství. Jeden z tamějších oblíbených státníků o sobě rád říká, že je částečně skotského původu. Jeho dědeček totiž snědl skotského misionáře. "Fidžané si zachovali obdivuhodné prvky divošství," radostně oznamují turistické brožurky.

      Definice kanibalismu, česky lidožroutství, vědecky antropofágie: "pojídání člověčího masa člověkem." Jedno z  mála dosud přetrvávajících tabu pro většinu lidstva se však těší značné tradici. Na Krétě archeologové vykopali palác z doby 1.400 let př. Kr. a objevili místnost, v níž se z lidských kostí vyvařovala sytá polévka. V dávnověku o kanibalismu psal Herodot. V době křesťanské svatý Jeroným o tomto obyčeji referoval v již zmíněném Skotsku.

      V Číně v 11.století prosperovaly restaurace, specializující se na člověčinu. Podle záznamů ze 16.století, tamější mistři popravčí měli nárok na deputát - rozprodávat části svých klientů. Proslulý mořeplavec James Cook v r.1772 dorazil na Novou Kaledonii, obydlenou "dobromyslnými lidožrouty" (good-natured cannibals). Tak je charakterizoval, pokojně odjel, aby byl posléze zabit a pozřen na ostrovech havajských. Z téhož osmnáctého století máme záznamy v Čechách o takovém počínání mezi spoluobčany, jimž se tehdy ještě neříkalo Romové: preferovali uši, dlaně, paty, líce. S věkem kolonialismu přibývaly zprávy z Afriky o prodávání nebožtíků k snědku, o trzích s živými otroky na vykrmení a porážku. Bílý svět se děsil a domorodci se divili. Proč pohrdat chutným, zdravotně nezávadným lidským masem, něčím takovým mrhat, vždyť by to byl hřích! Když začátkem osmdesátých let minulého století Francouzové začali přivážet poražené komunardy do exilu na Novou Kaledonii, místní lidožrouti, zmateni vyslovovanými námitkami, se ptali "To nám také budete zakazovat jíst ryby?" Kibicové z krajů hojnosti mohou snadno pohrdat žábami, potkany, krokodýly - a lidmi.

      My každopádně lidi jíst nechceme, ale zprávy o takovém počínání čteme se zájmem. V bojích za různá africká Uhuru, bojovníci Mau-Mau na východě kontinentu a Simbové směrem na západ rituálně ukusovali z evropských kolonialistů a kolonialistek. Po dosažení nezávislosti, Victor Biaka-Bora, reprezentant Pobřeží slonoviny a člen francouzského senátu, odjel na inspekci do vnitrozemí vlasti seznámit se s tamějšími zásobovacími potížemi a jeho voliči ho snědli. V r.1972 v Andách ztroskotalo letadlo s uruguayskými katolickými studenty. Přeživší se zachránili konzumem nepřeživších a Vatikán hřích prominul. V Gabonu v r.1988 místní čaroděj snědl šest osob včetně svých dvou dětí. Teď v devadesátých letech, v obleženém bosenském městě Tuzla hladoví jedli mrtvoly. V Rwandě došlo k jatečním obřadům v apokalyptickém rozsahu a genocidu korunovaly lidožroutské hody. Navíc se dočítáme o psychopatech s takovými sklony všude možně, včetně USA (Dahmer) a Ruska (Čikatilo). A nezapomenout na nejzdatnější šampiony dvacátého století a jejich dopad - nacistické a komunistické koncentráky, Stalinem navíc nadekretovaný hladomor na Ukrajině. I tohoto velikána koncem padesátých let přetrumfl kormidelník Maocetung se svým utopistickým Velkým skokem vpřed (čili hodně vzad), způsobivším patrně nejkatastrofálnější hladomor v dějinách lidstva. Odhadem 30 milionů mrtvol, kanibalismus, trh s lidským masem, situace, kdy zoufalí rodiče si vyměňovali děti, aby nemuseli jíst své vlastní. (Nevěřící nechť se seznámí s právě vyšlou knihou Hungry Ghost: Mao`s Secret Famine Autor Jasper Becker totiž získal přístup do archivů v provincii Anhui.)

-  -   -

      Vědci nám předkládají různé klasifikace a motivace antropofágie. Rozlišují mezi pojídáním bližních (in-group) a cizích (out-group), osob, které postihla smrt přirozená nebo násilná a ta buď nešťastnou náhodou nebo šťastným zásahem lačného zájemce. Je-li příčinou hlad, zavinila to příroda nebo jiné neštěstí? Motivů ne vždy se vzájemně vylučujících je celá řada: hlad, trest, pomsta, pověra, tradice, rituál, magie, náboženství, důkaz mužnosti, politická ambice získat respekt, pohnutky převážně gurmánské, případně i sadistické.

      Vědec E.Sagan, klonící se k diagnóze tohoto obyčeje jakožto "primitivního, orálně-sadistického impulzu," rozlišuje kanibalismus agresivní (včetně lovu lebek), citový (affectionate - pojídání lidí těch nejbližších) a obětní (sacrificial - v němž vynikli zejména Aztékové). Řada antropologů se přiklání k materialistické interpretaci: kručící žaludek. Člověčina jako užitečný, vítaný přínos k zdravé výživě. Chutná stejně dobře či dokonce líp než maso ze zvířete a je rovněž konzumováno bez jakýchkoliv etických zábran. V jižní Nigérii pochytávali mládež, nacpali do klecí, vykrmovali banány, zabili, upekli a prodávali. V Kongu kvetly trhy jednak s rozkrájeným již masem, jednak se živým zbožím v klecích. Zájemci označili barevnou křídou, které porce si rezervují.

      Uvažme mnohotvárnost lidského plemene. Hinduismus pokládá za hřích zabít hmyz, ba i nechtěně spolknout mouchu. (Není však velkým prohřeškem upálit vdovu za živa.) Kanibalismus značně kvetl v Kongu, kdežto řada afrických kmenů jako například lid Masai, Křováci (Bushmen), ba i jiným druhem krutosti proslulí Zulové se lidožroutsví štítili a s odporem se dívali na jejich provozovatele. Lidožroutství dosáhlo největší popularity na řadě pacifických ostrovů, zejména na Fidži. Málo platné, soused tam chutnal znamenitě. Lidskému tělu se říkalo PUAKA BALAVA neboli dlouhý vepř. Vyděšený kazatel z Methodist Missionary Society psal do Londýna dne 22.listopadu 1836: "Fidžané nejsou kanibalové občasní, ale ustaviční. Dávají přednost lidskému tělu před čímkoliv jiným. Vdovy zásadně škrtí a konzumují. Na jedněch hodech servírovaly dvě stovky lidských pečení. Okounějící dětičky se při přípravě bezcitně radovaly." Evropané, obeznámení s tamějšími zvyklostmi, se tomu snažili přijít na kloub. Příčinou rozhodně nebyl nedostatek jiných bílkovin. Všude je tam blízko k mořskému břehu a k rybám.

      Leckde hraje značnou roli emocionální náboj. Kolumbus hlásil, že karibští Indiáni jedli všechny zajatce. Na Nové Guineji pravidelné válečné nájezdy do okolí, přepady vesnic s vyvražďováním a pojídáním, se staly alfou a omegou života. Na Sumatře lid zvaný Battakové - za nynějších časů křesťané, muzikanti, zpěváci a zejména lenoši, jak jsem si osobně ověřil - v minulosti trestali smrtí a pozřením všemožné provinilce: nejen vrahy a lupiče, ale i zloděje, pokud kradli v noci (pozoruhodné zpřísnění) a cizoložnice (nikoliv cizoložníky, samozřejmě). Týž nestejný metr platil v severní Nigérii, kde navíc takto končili neposlušní vězňové a zbabělci. Na řadě pacifických ostrovů stejně řízně trestali dlužníky, provinivší se na pravidlech tržního hospodářství. Leckde, jako například na Šalamounových ostrovech, se tak docílí vrcholná pomsta. Zabiji-li padoucha, prohrál. Když ho i sním, bude potupen. Po strávení vykálím, co z něj zbylo. V lahodně vzdáleném království Tonga, kde jsem měl unikátní příležitost zúčastnit se zcela nevinných hodů v přítomnosti vládnoucí rodiny, se nejhorší možnou kletbou stalo přání "Uvař si svého dědečka!"

      Protipólem důkladně negativní motivace je tzv. love cannibalism - unification. Splynutí s osobou, kterou by jeden nejraději láskou snědl a také to udělá. O pojídání z respektu, z úcty, už psal Herodot. Kdysi hodně dávno Tibeťané jedli své přirozenou smrtí zemřelé rodiče, se záměrem je mít v žaludku, který se tak stal jejich intimním hrobečkem. Připomeňme si výrok kanibala na Orinoku k vyhlédnuté oběti: "Přece uznej, že je lepší, když tě sežerou kamarádi, než aby tě sežrali červi."

      U Amazonky prý starci požádají, aby je rodina zabila a snědla. To na Nové Guineji a na Sumatře se ujalo velice šeredné řešení mezigeneračnch zájmů. Potomci zahnali či třeba ještě zaženou stařečky a stařenky do větví stromů a začnou jimi cloumat se skandováním "Ovoce nám dozrálo, co dozrálo, musí spadnout." Dozrálí dědečkové a babičky ve větvích chabnou, padají mezi rozveselené potomstvo, které je utříská, upraví a pozře.

      Tak končí Rousseaův nesmysl o "noble sauvage" - o šlechetném primitivu divočiny, který, ponechán-li sám sobě, se bude ctnostmi jen blyštit. Za výskyt neuróz viníme moderní civilizaci a nenapadne nás spojovat je s jeskynním životem. Na dálku nás nekousne ani jeden malariální komár, necítíme pach z nikdy nečištěných úst, neslyšíme úpění budoucího nebožtíka, jehož zabije pitomé slepé střevo. A pak se divíme, jako se divila skupina badatelů, že novoguinejští domorodci, připomínající dobu kamennou spíš než jakoukoliv jinou, drží světový rekord v množství žaludečních vředů a nervy mají nadranc. Účastním-li se pojídání souseda, polykám a zažívám s tuze nepříjemným pocitem odplaty, která mě může postihnout. Dochází k řetězové reakci, k pravděpodobnosti zásahu mstitelem, který si políčí na předchozího mstitele.

-  -   -

      Lid Ovaherero v Abysinii (nynější Etiopii) vykastroval nepřátele a trofej dával k snědku svým jinochům, právě podstoupivším obřad obřízky. Melanésané obětovali bohům zločince, ale jejich tělo snědli, aby získali MANA (sílu, statečnost, talent). Bohům se též poskytuje úlitba, aby dopřáli dobré úrodě. Proto je nutno pohnojit půdu, půlku nebožtíka pohřbít a půlku sníst.

      V žádném, státem sponzorovaném, náboženství nedominovalo tolik krutosti a smrti jako u Aztéků. Kněží vyrvali srdce z živoucích sličných mladíků a spalovali je na oltáři ke konejšení bohů. Vědci se solidní reputací došli k závěru, že příčinou tamějších přečetných obětí nebyl přebytek náboženského zanícení, ale nedostatek masa, s nutkáním nacpat prázdná břicha. Po popravě se těla kutálela ze schodů pyramidy a kněží též vykonávali funkci distributorů potravy.

      Tuto interpretaci ostře odmítli velmi pokrokoví myslitelé, tvrdící, že kanibalismus není nic než záludný mýtus západních imperialistů, pokoušejících se o ospravedlňování kolonialismu a dalších zvěrstev evropského kontinentu, a že žádný věrohodný antropolog u údajné antropofágie nikdy nebyl.

      Nelze ovšem zpovídat očité svědky aztéckých hororů, ale jsou k dispozici mnohé důkazy v době našich generací. F.J.P.Poole, profesor na kalifornské univerzitě v San Diegu, má příspěvek v Ethnography of Cannibalism (1983) o výsledku svého bádání na Nové Guineji, v západní oblasti u řeky Sepiku. Detajlně popsal lidožroutské obyčeje, rituály při přípravě krmě, s hierarchickým systémem, kdo jak bude podělen. Přednost mají válečníci a po nich všichni zbylí muži před ženami jakýchkoliv zásluh. Plno mýtů přežívá v končině Bimin-Kuskusmin, u sousedů jménem Miyanimin je pojídání lidí stejnou samozřejmostí jako pojídání vepřů, a v oblasti Mountain-Ok všechny kmeny se podílejí na antropofágii. Poole nacházel ve vesnicích nedojeděné, neuklizené, lajdácky poházené zbytky lidských těl. Nerozlišuje se mezi ostatky přátel a nepřátel, cizinců či místních lidí. Dochází k zabití ve vlastních řadách kvůli maličkostem a přemožitelé se pustí do jídla bez jakýchkoliv cirátů.

      Honba za člověčinou vede k přečastým válečným šarvátkám. Po bitvě hlavu uříznout a zakopat, tělo rozkrájet a jíst syrové. Běda poraženému, lapenému za živa, jak dokumentuje zážitek z teritoria Oksapmin: Zajatce napřed krmit, v noci hlídat, po svítání mu do těla nabodat šípy a jehly z lidských kostí, jednak za účelem zahánění čarodějnického vlivu z nepřátelského tábora, jednak z přesvědčení, že čím větší a delší muka, tím líp to pak bude chutnat. Mučitelé dbají, aby nabodávaný chudák vypustil duši až teprve za soumraku. Potom se ženy pustí do práce. Tělo rozparcelovat, vyjmout a zahodit žlučový měchýř, aby neznehodnotil pochoutku. Vařit v kotli nebo péct na rožni. Pouze srdce a genitálie konzumovat za syrova jako pocta pro starší kmene, muže i ženy. Když umře náčelník, o jeho srdce se podělí ostatní představitelé obce.

      V případě nenásilného úmrtí (tzv.mortuary cannibalism) se sluší ochutnat kostní dřeň jako výraz pocty a uspíšení zdárné cesty do světa duchů. Navíc tím pozemšťan získá extra sílu pro rozmnožování rodu. Ženy z příbuzenstva smí ochutnat z podbříšku zemřelého, aby se vylepšila jejich plodnost. Od vdovy, pokud je rovněž ve věku ještě mít děti, se očekává, že pozře část penisu zemřelého manžela. Nejde o oblíbený obyčej: mnohým ženám se z toho dělá špatně a případně zvracejí. Vdovec, je-li dosud potentní, ten pozře kousek vaginy.

      V tomtéž etnografickém sborníku antropoložka Gillian Gillisonová popisuje kanibalismus, který byl výlučně záležitostí žen. Mužská těla pojídaly způsobem charakterizovaným jako úmyslně chaotic, orgiastic. Tak se dělo až do začátku šedesátých let, tedy dřív než se v Praze zrodil socialismus s lidskou tváří.

      V této souvislosti (s kanibalismem, ne s Dubčekem) si zmínku zaslouží Carleton Gajdusek, americky vědec slovenského původu. V r.1976 obdržel Nobelovu cenu v oboru mediciny za výzkum a vyluštění smrtelné neurologické choroby kuru-kuru, též zvané laughing disease, jejíž výlučně ženské oběti se v třasu doslova uchechtají k smrti. Gajdušek našel příčinu v požívání lidského mozku a vnitřností, když ženským při lidožroutské tarchtaci nic lepšího nedali.

-  -  -

      Lidožrout nezřídka zaháněl nejen hlad, ale i ukojoval sadistické choutky. Na Nové Guineji, Nové Kaledonii, Nových Hebridách, a též oni Battakové na Sumatře, si rádi ukrajovali ze zajatců za živa. Marquesané (část nynější francouzské Polynésie) obětem lámali údy a velice pomalu je připravovali o život. Nabodávali je na ostré kůly, od rozkroku až po hlasivky.

      Největšími jedlíky byli náčelníci. Někteří se holedbali, že za život zkonzumovali lidí třeba tisíc. K této nezřízenosti patřila i značná škodolibost. Například pozvat známého na večeři a pak ho na místě překvapit sdělením, že bude jeděn. A uříznout mu ruku, v jeho přítomnosti ji opéct a invalidovi dát ochutnat sebe sama. V některých osadách takový zdroj potravy zastával i funkci ledničky. Strávníci si z živého chudáka ukrajovali, krvácení na krájeném šikovně zastavili a zmenšující se zásobu při životě zachovali prý celý týden.

      To pak v porovnání je lov lebek téměř sympatická činnost. V domorodých chatrčích na Borneu jsem několikrát viděl dva důkazy japonské přítomnosti - tranzistorové radio a usušenou uřiznutou hlavu. Až tak do roku 1944 - 1945 patřila vojákovi císařské okupační armády, která se na ostrově chovala šeredně (například veřejné popravy stětím na návsi jen tak pro zábavu) a při závěrečném ústupu se domorodci revanžovali.

      V hlavě sídlí duševno, dekapitace vylepší potenci a plodnost, přibyde i síly a radosti ze života. Naštěstí ne všude převládá přesvědčení, že zárukou prosperity, výkvětu osady musí být čerstvě uťaté hlavy. Ty dlouho čerstvé nezůstanou a proto je třeba nových úlovků a o stav mezikmenových svárů je tak postaráno. Krajové praktiky se liší: někde pižlat opatrně, aby se hlavičce neublížilo, jinde bezohledně praštit do lbi tupým nástrojem.

      Některé kmeny vede přesvědčení, že existuje jen omezený počet jmen. Jakýsi numeus clausus, jako je třeba omezený počet taxikářských licencí či míst na burze v New Yorku. Když se narodí děcko, otec mu musí sehnat jméno - a to sežene zabitím osoby třetí, které je však nutno se na jméno předem zeptat. Vzájemné představování aby pak byla ošemetnost sama.

      Kanibalem může být kdokoliv, i třeba vetchá babička v chýši, tak tak že z rožně uzvedne nabídnuté ucho. Ale k lovu lidské pečeně je zapotřebí mrštnosti. Pokud člověk nejde po vetchých babičkách, je to akce nebezpečná, neboť vyhlédnutá oběť může být rovněž lovec s ostrým bambusovým nožem. Takový lov je důkazem odvahy a přinést domů uříznutou hlavu znamená složit zkoušku zralosti. Podobné maturity skládají mládenci v Africe přepráním lva. Leckde teprve takto projevená odvaha kvalifikuje ke vstupu do manželského stavu. S nešikou, který něco takového nesvede, si slušná holka nezadá.

      Na Filipínách lovem lebek proslul kmen Igorotů. Ve velkém si tak počínal až do poloviny tohoto století. Nyní se věnuje mírumilovné tkalcovské činnosti. Koupil jsem si u nich kravatu, hezky zelenou, ale nepovedených rozměrů, mám potíže pořádně ji uvázat.

      Nemusíme chodit tak daleko. Naši slovanští bratranci v Montenegru přestali s uřezáváním hlav někdy kolem roku 1912 a pak se už spokojili jen s uříznutým nosem spolu s knírem a horním pyskem. Za druhé světové války na severoafrické frontě vojáci britského Commonwealthu zbavovali Rommelovi vojáky uší. Ghurkové pod britským komandem uřezávali nepřátelům hlavy - například při nočním přepadu odloučené německé jednotky všechny dekapitovat, až na jednoho, aby zbyl svědek přinést hrůznou zprávu. Psychological warfare.

-  -  -

      De gustibus non est disputandum. Náčelník Pomare obral šest hlav na posezení. Dobře mínící humanističtí reformátoři nabídkami hovězího ne vždy úspěšně prosazovali odvykovou kůru. Náčelník Touai přijel v roce 1818 do Londýna, brzo se hovězího přejedl a začalo se mu stýskat. Na hostinách děsil šlechtické spolustolovníky vyprávěním, že lidské maso je jako vepřové, jenže lepší a nejlepší jsou ženy a děti. Běloši ale moc nechutnají. Tento povzbudivý názor hostujícího kanibala převládal v celé pacifické oblasti. Ne že by se domorodci upejpali, ale nepochutnali si. Běloch prý příliš solí a podle toho také chutná. Nejvyhledávanější delikatesou údajně byl Číňan, rýží živený (na rozdíl od svého krajana ze severu země, kde převládají obiloviny).

      Strava se připravovala různě. Syrové, vařené, dušené, uzené. Péct v jednom kuse nebo rozkrájet k vaření v kotli na způsob guláše (stew). Nebo kousky, zabalené do kůry a listí, grilovat. Nebo vykopat díru, do ní položit rozžhavené kameny, na ně pak přijde maso, pokrýt listím, přes noc péct, příští den hodovat. Tento způsob přípravy - ne však s člověčinou - jsem zažil a moc si nepochutnal. Není nad tradiční českou troubu. V díře v zemi nic pořádně nepropečete - povrch se připálí a dál pak koušete do syrového.

      Kulinární preference se lišily od regionu k regionu, od ostrova k ostrovu. V Nigérii rádi do oběti za živa napumpovali palmový olej k dosažení větší šťavnatosti. Lid Herero (dnešní Namibie) si hodně potrpěl na genitálie. Rovněž v Indonésii penis plus paty opékané nad horkým popelem se považovaly za velkou delikatesu. Paže platily za značnou pochoutku na Nové Kaledonii, kdežto Maorové na Novém Zélandu měli nejraději oči. Fidžané, tito nejproslulejší gurmáni, zásadně dávali přednost ženskému masu před mužským. Vyhledávaná byla srdce, játra, paže od lokte k ramenu a též stehna. Za zdaleka nejznamenitější pochoutku pokládali ňadra mladých děvčat.

- -  -

      Kanibalismus dosud nevymřel ve vzdálenějších oblastech Nové Guineje, sem tam se ještě udržuje ve východní a střední Africe, v džungli mezi Argentinou a Paraguayí, a v brazilském vnitrozemí - Amazonka, Matto Grosso.

      Dva mí čeští přátelé se s kanibaly blízce byť ne intimně stýkali. Poúnorový uprchlík Václav Chadim se živil jako pilot na Nové Guineji, proplétal se tam mezi vysokými kopci, vozil úředníky, misionáře a občas i lidožrouta k soudnímu řízení. Zdena Ryšavá z téže uprchlické generace, vedla hotel a restauraci v místě Angoram na novoguinejské řece Sepiku, kde o lidožroutství nebyla velká nouze. Domorodá hádka v hospodě nevedla k českému způsobu fackování či třísknutí půllitrem přes hlavu, ale k vzájemnému kousnutí, třeba do ruky, rozžvýkat a spolknout i s kusem rukávu. Za zabití a snědění hrozil trest tří až šest měsíců vězení. Krajanka Zdena se kamarádila s kanibalem - náčelníkem jménem Janus. Pozval ji do vesnice, kde jeho lid před ní utíkal, ze strachu, že přišla čarodějnice. Však bílá kůže je něco nadpřirozeného, jako nějaký duch. Janus uspořádal hostinu, aniž by ale servíroval člověčinu. "Asi ne, určitě ne. To on by se byl žinýroval," tvrdila mi zkušená kuchařka. (Z několikahodinového, magnetofonem zaznamenávaného povídání na ostrově Rarotonga. Hodně podrobností je v mé knížce Naši mezi protinožci, letos ji vydá nakladatelství Faun.)

      Není melanéským zvykem používat lžíce, vidličky a nože. Vše se jí rukama - až na jednu výjimku. Fidžané při konzumpci souseda drželi v ruce vidličku jakoby snad z respektu k zesnulému, pocitu hříšného počínání či gesta naprosto neúčinné pozdní lítosti. Vidličky to jsou dřevěné, čtyřhranné, čtyřzubé. Několik jsem jich přivezl domů a v jídelně přibil na zeď.

      Poznámka pod čarou:

      Po třech letech skrývání, režimem hledaný spisovatel a disident Zheng Yi úspěšně uprchl ze země. Podařilo se mu též vypašovat úřední doklady o výskytu kanibalismu v jihočínské oblasti Guangxi koncem 60.tých let. Detajlně vedené záznamy dokumentovaly, jak důsledně byl prosazován tamější třídní boj:  nepřítel byl nejen zabit, ale i sněděn. Žactvo na školním dvorku utlouklo ředitele, uvařilo v kotli a pojídalo v rámci oslav triumfálního vítězství nad kontrarevolucí. Ve státních stravovnách z řeznických háků visely kusy lidského masa. Počet hodovníků se odhaduje do tisíců.

      Aniž by existovaly důkazy, že Maocetung a politbyro v hlavním městě schvalovali lidožroutství, vedoucí soudruzi v provincii skutečně vybízeli masy zabíjet třídní nepřátele a pojídat při veřejných obřadech. Hody organizovaly místní stranické orgány a občan se podílel ne nutně z hladu či autentického fanatismu, ale ze strachu, že neúčastí by na sebe upozornil a potřísnil svůj kádrový posudek, když nic horšího.

      Proč se to tak dlouho drželo pod pokličkou? Nebýt důkazů, které přinesl disident Zheng Yi, nevědělo by se o tom dodnes. Beijingu je nepochybně žinantní s něčím takovým se vytahovat, a řada soudruhů, kteří ke kanibalismu pobízeli a případně se i podíleli, dosud sedí ve funkcích. (New York Times, 6.ledna 1993, týdeník Times, 18.ledna 1993.)