Lidé málou čtou a ještě méně knihy kupují. Tento stesk už nabyl téměř globální platnosti, spolu s povzdechem, že státy se pramálo starají tomuto trendu čelit. Američané uveřejnili statistiku o erární podpoře veřejných knihoven per capita: nejštědřejším je Ohio (necelých 6 dolarů), na konci tabulky zcela očekávaně je Clintonův rodný Arkansas (1,37 USD) a za ním už jen ještě primitivnější Mississippi (1,15 USD).

      Jinak to vypadá na federální úrovni. Library of Congress ve Washiongtonu, D.C., je unikát, jemuž může jen těžko konkurovat nějaká jiná knihovna na světě. Na jejím založení v roce 1800 a počátečním rozkvětu měl významnou zásluhu Thomas Jefferson, snad nejpozoruhodnější velikán v dějinách země. Účelem knihovny bylo poskytovat servis členům kongresu, jejich štábům a též legitimním vědcům. Později, teď přesně před sto lety (1897) do ní získala přístup veškerá veřejnost. Český návštěvník nechť si rovněž zajde na Independence Avenue do kolosu s víc než 100 milióny knih, rukopisů, fotografií, plakátů, map, hudebních not, v 470 řečích. Délka koridorů se těmito poklady už překročila 500 kilometrů čili asi tak vzdálenost přes celou čekou republiku. Některý z pěti tisíc zaměstnanců, nejden z nich též českého původu, zájemcům poradí, kde co najít.

      S denně přibývajícím návalem novinek stále je co dělat. Postačí nahlédnout do oddělení map (6 miliónů) s nutností přizpůsobovat se měnícím požadavkům dne. Rozpad Sovětského svazu, přepis všech čínských jmen, zánik Biafry, Katangy, diktátor Mobutu z Konga udělal Zaire, po jeho pádu teď už passé, vojenští vládci přejmenovali Burmu na Myanmar, Rangoon na Yangon, což ale tamější sílící opozice neuznává. V Indii se z Madrasu stal Chennai a z Bombaje Mumbai. V Zimbabwe změnili 10 procent v Zambií víc než 20 procent jmen všech měst a obcí. V Japonsku urbanizace pohltila a tedy i z map vypudila tisíc vesnic. I požadavky být poitically correct chtějí své. Pod tlakem některých velmi háklivých amerických Indiánů dochází k zákazu prý potupného slova sqwaw. Stát Minnesota už vyhověl, ostatní budou následovat - celkem těch změn bude 1,200. "Pořád si někdo něco nového vymýšlí" North Tarrytown, městečko ve státě New Yorku, odstěhováním giganta General Motors utrpělo hospodářskou ztrátu a tedy došlo k přejmenování na Sleepy Hollow, něco jako Ospalá díra.

      Před 100 lety se tedy veřejnosti poskytla příležitost vzít do ruky kteroukoliv z miliňů knih. Toté právo se právě v této době rozšiřuje na přístup do special collection - rukopisné pozůstalosti velikánů, prezidentů, celebrit, fotografiím z občanské války, novinám s oznámením o zavraždění Lincolna, divadelním plakátům a třeba i jídelním lístkům z dávné doby. Tím ovšem hrozí nebezpečí, že unikátní delikátní domkumenty utrpí. Ve snaze předejít takovým permanentním ztrtátám, došlo k zrození projektu všechny ty zásoby digitalizovat, převést na kompaktní diskety (CD). Tento tzv.Natiopnal Digital Library Program zahrne zdroje i z jiných knmihoven. Prozatím je tak zpracováno 300.000 exponátů a do roku 2000 by jich přes Inernet mělo být k dispozici přes 5 miliónů (spojení pro případného českého zájemce: www.loc.gov). Už teď touto cestou knihovna dostane 20 milionů požadavků měsíčně. Hodně jich přijde od středoškolské mládeže a není se co divit. Však to je generace, která kolem kompjútrů vyrůstá a v mnohých školách už každá třída je napojena na Internat.

      Tento proces digitalizace je náročný nejeniom časově. Stojí daleko víc peněz (2 až 6 dolarů za stránku), než je kongres ochoten poskytnout z kapsy daňových poplatníků. Tedy jako v mnohých jiných případedh se stát obrací k soukromým mecenášům. Prozatím miliardář John W.Kluge spokytl 5 milionů dolarů, stejný obnos přišel z nadace Davida Packarda.

anglických gentlemanů. V roce 1991 se konaly první přímé volby do zákonodárného sboru. Vyhrála demokratická liberální strana (United Democrats of Hongkong), založená po Tiananmen masakru v červnu 1989. Ani jeden z kandidátů podporovaných čínským režimem neuspěl. Londýn se pak tvářil rozpačitě a Peking se hodně zlobil.

      V té době skutečná politická moc už nebyla v rukou guvernéra Pattena, na něhož tvrdě tlačili vlivní byznysmani, aby s demokratickými novotami neprovokoval, ale státní tisková agentura New China News Agency s tisíci zaměstanci, z nichž jen hrstka byli skuteční žurnalisté. Tato NCNA už fungovala jako de facto stínová vláda a její ředitel byl znám jako "ten druhý guvernér."

      Další volby proběhly v roce 1995. Proti demokratům v čele s neúnavným statečným právníkem Martinem Lee kandidovali prokomunističtí reprezentanti skupení zvaného Democratic Alliance for the Betterment of Hongkong. Necelou hodinu po otevření volebních místností NCNA opakovala závazek Pekingu, že zvolené shromáždění (v němž demokraté zvítězili v poměru 6 : 1) rozpustí. A komunisté své slovo dodrželi. Jako náhražku zřídili novou legislaturu, šarádu - a bizarre farce, slovy guvernéra Pattena: 400 osob, vesměs byznysmanů, vybralo 60 politicky dostatečně přizpůsobivých postav, též z řad propadlých kandidátů, a ti pak vybrali jako vůdčí vládnoucí hlavu (Chief Executive) postkoloniálního Hongkongu rejdaře jménem Tung Chee-hwa.

      Tento miliardář získal vzdělání na Západě, ve Velké Británii žil šest, v USA deset let. Ve svých pravidelných interview odmítá použitelnost západního modelu demokracie, v němž politické svobody se považují za podmínku úspěšného kapitalistického hospodářství. Podle něho - jakož i řady řady předáků v jiných zemích - takové svobody vůbec nejsou nutností, ale často jsou překážkou hospodářského rozvoje. Rejdař Tung zdůrazňuje tradiční hodnoty, mezi nimiž dominuje poslušnost vůči vládcům. Jeho ideálem je oligarchie podnikatelů jako záruka prosperity, a autoritativní způsob vlády, jaký zavedl Lee Kwan Yew ve veleúspěšně si počínajícím Singapuru. Tung udržuje vřelé styky jak s nejbohatšími lidmi světa, jež vesměs považuje za své osobní přátele, tak s čínskými politickými potentáty. Má výtečný důvod jim být vděčný: v osmdesátých letech zachránili jeho firmu před bankrotem. Tung opakovaně odmítá sdělit okolnosti této záchrany a z ní vyplývajících závazků.

      Do málo perspektivní situace se v Hongkongu dostali předáci pro-komunistické, ve volbách pramálo úspěšné aliance. "Nevíme, jak teď definovat naši roli," přiznal představitel Tsang Yok Sing (New York Times, 13.června 1997). Zajímavý rovněž bude vývin perspektiv organizovaného zločinu. Tyto tzv. triády (nebe -země - člověk) započaly v 17.století a v Hongkongu se rozrostly do odhadované síly 100.000 členů. Ovládají mnohá odvětví komerčního počínání, například noční kluby, biografy, kung-fu školy, prostituci, pašování, vydírání (tzv. protection money). Odmítá-li restauratér platit, všechny židle mu obsadí kádry z triády a z místa se nehnou. Nebo na taneční parket odhodí jedovaté hady. Neochotu ke spolupráci zpravidla ukončí varovná zásilka s uříznutou hlavou černého psa. Vraždí se exemplárně, třeba na tenisových dvorcích, s vidličkami zabodnutými do tváře oběti. Dosud kvetlo pašování ukradených automobilů z kolonie do Číny: pokud možno mercedesy, 40 kusů denně, za spolupráce celních orgánů. Tao Siou, ministr veřejné bezpečnosti, zdůraznil, že čínská vláda naprosto nesouhlasí s kriminální činností gangů, nicméně dodal, že mnozí v těchto triádách jsou dobří vlastenci, s nimiž Čína může spolupracovat. Jako příklad uvedl zahraniční návštěvu jednoho z vládních představitelů, o jehož bezpečnost pečovalo 800 členů triády. Dlužno dodat, že organizovaný zločin neváhá za úplatu přispět i věci svobody. Gangsteři se podíleli na vypašování víc než 500 disidentů (podzemní cesta zvaná Operation Yellowbird), kteří v Hongkongu obdrželi povolení k pobytu, s možností emigrace do Velké Británie, USA, Kanady či Francie. (Jiné státy odmítly, v oprávněné obavě, že by popudily Peking.)

      Spolehlivou mírou důvěry či nedůvěry v budoucnost jsou ceny nemovitostí, nepřenosných, s vlastnictvím snadno zranitelným zásahem politické moci. V lednu 1992 Deng Xiaoping navštívil Shenzhen, zbrusu novou metropoli, kde se experimentuje s kapitalismem, a udělalo to na něj takový dojem, že slíbil Hongkongu ponechat si kapitalistický systém ne padesát, ale sto let. Ceny na burze jakož i ceny nemovitostí se okamžitě víc než zdvojnásobily, teď je tam dráž než v Tokiu. Moje v Hongkongu sídlící vyženěná příbuzná mi ukazovala novostavbu a zmínila se o nájemném ve výši desítek tisíc dolarů - nájemném za místo na parkování jednoho automobilu. Posléze se dozvídám (z New York Times, 4.září 1994) o prodeji jedné takové prostory za půl milionu dolarů.

      Prozatím nejdražší (48 miliónů USD) kdy v USA prodaný rodinný dům vlastnil hollywoodský mogul Jack Warner. V Hongkongu ceny už dosáhly 100 milionů. Makléř Wong Yuk Kwan, někdejší uprchlík z komunismu, koupil na kopci Victoria Peak s náramným panoramatem luxusní rezidenci zvanou Skyhigh a poručil ji zdemolovat. Na místě postaví několik menších sídel po 25 miliónech, už jsou předem všechny prodané. hrnou se tam rudí mandarini. Obyčejný občan ČLR bez zvláštního povolení do Hongkongu, součásti téže země, nesmí.

-   -   -

      O půlnoci posledního červnového dne došlo k historické události - předání suverenity, konec koloniální potupy. Velkolepý ceremoniál, oslavy s ohňostroji za vytrvaného deště blížící se sezóny tajfúnů.

      Na otázku, jak to bude s předpokládanými demonstracemi, čínsky prokonzul Tung odpověděl, že povoleny budou, pokud si budou počínat legálně. Aktivisté z demokratické opozice ale uspořádali demonstraci vzdor jejímu zákazu. Policie proti nim však nezasáhla, s vysvětlením, že nebude utrácet peníze daňových poplatníků na takové represálie. Demonstranti nerušeně prodávali miniaturní sádrovou kopii Bohyně demokracie z Tiananmenu roku 1989, inspirované americkou Sochou svobody - a vyrobené v ČLR, Made in China!

      Nebyl to jediný symptom surrealismu při bezkonfliktním sjednocení s mateřskou zemí, do níž obyvatelé Hongkongu mohou bez obtíží vstoupit, zatím co pohraniční stráž bude tvrdě bránit pohybu obyvatelstva opačným směrem. V Hongkongu již dochází k deportacím nelegálně přítomných živlů. ČLR, výtvor čínské komunistické strany, která drží monopol moci, absorbovala Hongkong, kde nadále komunistická strana zůstává v ilegalitě! Někteří západní komentátoři vysvětlují, že Peking váhá s legalizací, poněvadž pak by komunisté se museli podílet na volbách, které by prohráli. Tito mudrcové zřejmě nemají potuchy o praktikách s jednotnou kandidátkou a neomylným vítězstvím na 99 procent.

      Politbyro v Pekingu si velmi dobře uvědomilo, že svět v prvních dnech bude sledovat počínání v Hongkongu s mimořádnou pozorností. Zejména nepoplašit Američany, jichž tam sídlí 37.000 (víc než Britů), investováno tam mají 37 miliard USD, s působištěm 1.100 společností, zaměstnávajících 10 procent všeho obyvatelstva bývalé kolonie.

      Této čínské opatrnosti využil Taiwan ke kroku, k němuž se dříve neodvážil, totiž ke zrušení provinční vlády v městě Taichungu (na rozdíl od vlády v hlavním městě Taipei), čímž se Číně a světu oznamoval záměr Taiwanu nadále se nepokládat za provincii, ale za autonomní subjekt mezinárodního práva s nárokem na nezávislost - čili krok, který ČLR opakovaně prozatím označovala jako casus belli.

      Znalci doporučují sledovat tyto varovné ukazatele:
      1.Vměšování do finančních záležitostí, omezování výměny informací.
      2.Změny v zákonech a soudním systému, kdyby the rule of law čili vládu zákonů začala nahrazovat rozhodnutí politických       činitelů.
      3.Náhlé rezignace vyšších úředníků, respektovaných pro jejich nepodplatitelnost.

      Tung Chee-hwa po uvedení do funkce oznámil, že jeho první prioritou bude zkrocení cen nemovitostí, hlavní líhně miliardářů s jejich nezdravě značným vlivem na burze. Za první polovinu roku 1997)ceny nemovitostí a bydlení vzrostly o 30 procent, za čtvereční metr se místy už platí rekordních 10.000 dolarů.  Prozatím pouze polovina obyvatelstva bydlí ve vlastním. Ve své inaugurační řeči Tung oznámil záměr do 10 let docílit zvýšení na 70 procent. Skeptici upozorňují, že situace se nebude lepšit, poněvadž bude pokračovat migrační  tlak z ČLR, vzdor všem zákonným překážkám.

      Mezi prvními novinkami po 1.červenci bylo oznámení o volbách v létě příštího roku 1998. Zákonodárné shromáždění o počtu 60 členů vznikne takto: 20 křesel rozhodnou voliči, 40 křesel rozhodne skupina vůdčích byznysmanů. Na námitku o podivné to demokratičnosti, Tungův mluvčí jménem Nicholas Ng odpověděl, že "žádný systém není perfektní."

      Mezi předními optimisty je vynikající žurnalista a komentátor New York Times Thomas L. Friedman. Tvrdí, že teď po odchodu Britů si Peking může dovolit být velkorysý, poněvadž teď už by se něco takového nedalo považovat za ústupek kolonialistům a za ztrátu vlastní tváře. Čínští vládci chtějí rovněž dokázat světu, že dovedou Hongkong stejně dobře spravovat jako jejich předchůdci, což by též mělo udělat správný uklidňující dojem na Taiwanu, který prozatím sjednocení uniká. Číňané, dle Friedmana, se neobávají amerických bombardovacích perutí, ale nepříznivého hodnocení v amerických finančních kruzích. V Hongkongu je cizích investic za 100 miliard USD, jde o vysoce likvidní fondy, jejich přesun je elektronicky vmžiku uskutečnitelný - a Číňané to dobře vědí. Nemáme tu tedy co dělat s konfliktem mezi komunismem a demokracií, jako spíš mezi nacinalismem, uspokojením z konce potupného kolonialismu, a mezi onou vládou zákona, jeho závazností pro všechny, nepodplatitelností jeho vykonavatelů čili toho nejvýznamnějšího, nejužitečnějšího, co tam kolonialismus zavedl.

      Jak ale realizovat závazek "jedna země, dva systémy", aniž by došlo k výrazům nesouhlasu těch, kterým je souzeno žít pod tím méně výhodným systémem? Již se ozvali mluvčí Šanghaje a Tianjinu s tvrzením, že nemohou ekonomicky konkurovat s Hongkongem, aniž by se jim dostalo toho, co prezident Jiang Zemin Hongkongu zaručil: občanskou společnost, vládu zákona, tržní hospodářství bez korupce.

      Hned v červenci, prvním měsíci po sjednocení, došlo ke constitutional challenge - iniciativě zamířené proti legitimitě veškerého ústavního uspořádání. Záminkou byla banální krádež hodinek značky Rolex a následné zatčení obhájce obviněného, že znemožňuje vyšetřování (obstruction of justice). Dotyčný ale přišel s námitkou: Velká Británie a ČLR se dohodli základním zákoně (Basic Law - miniústava) zaručující, že zákonodárný sbor se bude skládat ze zástupců z části volených, z části jmenovaných. ČLR závazek porušila. Tento základní zákon tedy neplatí, jakož už od 1.července neplatí britský systém (common law), takže máme vakuum a ve vakuu nelze soudit. Záležitost se dostala k odvolacímu soudu, jehož tři členové (pouze jeden z nich Číňan) jednomyslně ony ústavní námitky odmítli, s odůvodněním, že jsou bezmocní brát v potaz politické rozhodnutí Pekingu, jakým je například ona záležitost s likvidací demokraticky zvolené legislativy.

-  -  -

      Nutno se potýkat s řadou anomálií. Washington právem protestuje proti šizení, jehož se dopouští ČLR při obcházení exportní kvoty, označováním svého zboží jako Made in Hongkong. Podle dosud platných předpisů je dovoleno vyvážet některý typ sebevýkonější elektroniky do Hongkongu, ale nikoliv do ostatních oblastí Číny.  Jak kdo něco tak nerealistického by mohl kontrolovat? ČLR ignoruje protesty západních demokracií ve věci přečastého porušování občanských a politických práv, a nadále exportuje zbraně (rakety, zbraně chemické, komponenty pro jaderné bomby) do zemí se sebehanebnějším režimem.

      Kardinální otázka tedy zůstává: povede rostoucí hospodářská prosperita k všeobecně pragmatickému politickému počínání nebo sebevědomým siláckým krokům ke škodě země jakož i okolí.

      Před časem jsem v článku varoval české návštěvníky této země, aby nenechali své dětičky batolit se nahaté u břehu moře či jezera. Taková indecent exposure by porušila mravní i právní normy. Mordy s litry kečupu na televizní obrazovce, uříznutá hlava, to je v pořádku, kdežto odhalení prsní bradavky by byl téměř hrdelní zločin. Však proto americké holčičky, i majitelky miniaturních hrozinek, se musí prezentovat v dvoudílných plavkách.

      Návštěvníci aby si dali pozor na další úskalí. Před pár dny - a po řadě roků - jsem zajel do New York City, adresu svého někdejšího působení. Z Port Authority, autobusového nádraží, to je na Penn Station, nádraží železniční, asi tak osm uličních bloků. Na rozdíl od menších měst s liduprázdnými ulicemi, zde tedy bylo živo. Špína Třetího světa, ovšem. Aspoň devadesát procent neběloši, mluvící jinak než anglicky. Postřehl jsem jen jednoho drogami ztuhlého mladíka. Ani jeden žebrák v dohledu. Rovněž jsem nebyl svědkem spáchání zločinu.

      Pozor, opravuji: svědkem jsem zřejmě byl. Turista, podle zjevu nejspíš z postkomunistické části Evropy, se totiž zastavil, otevřel batoh, vyňal láhev a napil se. Utřel si pěnu - čili pivo a tedy i zločin. V New Yorku dojde k porušení trestního zákona posadit se v parku a napít se čehokoliv alkoholického - včetně místního slaboučkého piva. Předpokládám, že totéž lze spáchat ve stoje a nejen v parku.

      Dánská turistka vešla něco pojíst do restaurace a svou čtrnáctiměsíční dcerku nechala v kočárku před vchodem.
      Ruský manželský pár nechal doma čtyřleté dítě samotné a šel tancovat.
      Ruska Tatiana Glotova, na cestě do zaměstnání, poslala sedmiletého syna hrát si v parku.

      Toto vše vedlo k policejním zásahům, dostalo se to do médií a proto o incidentech víme.
      Když jde o údajné blaho dětí (child welfare), sociální pracovníci ochrany mládeže si počínají s přímo paranoidní urputností. Přístěhovalci z Peru hrozí ztráta rodičovských práv proto, že v parku chytil za krk řvoucího potomka a příliš útlocitná občanka ho udala. V této zemi svobody stačí sáhnout na vlastní dítě a kdokoliv může volat šerifa. Nachytat mě a manželku, jak jsme před lety pravidelně nechávali našeho tehdy útlého synáčka o samotě, tak by nás byli odsoudili aspoň na doživotí.

      Američtí rodičové platí babysittery k opatrování potomstva od kojeneckého věku až do doby, kdy už z nich jsou vzrostlí teenageři. Nezřídka se pak stává,  že placená síla se věnuje péči do té míry, že hlídaná dceruška z toho otěhotní. (Nebo hlava rodiny si něco málo mravného upřede s babysitterem - nedávný případ jednoho z příslušníků slavného klanu Kennedyů.)

      V cizině narození rodičové si musejí dát pozor nejen na policii a soudní orgány. Život jim komplikují pedagogové, či přesněji, byrokraté školní správy. Jedním z destruktivních nápadů je prosazování tzv. bilingvalismu. Vzdor všeobecné zkušenosti, jak snadno se lze v dětském věku naučit novému jazyku, pokrokoví odborníci na social engineering prosazují výuku v domorodém jazyce přistěhovalců - a tak tři až šest let je izolovat od anglicky mluvícího světa. Bilingvalismus už tady straší 25 let, čtvrt století, vzdor tomu, že většina rodičů si něco takového nepřeje. Problém to je akutní zejména v Kalifornii. Letošní průzkum v Orange County zjistil, že 83 procent hispánských rodičů dává přednost výuce v angličtině : dobře vědí, že bez takové znalosti bude jejich potomstvo v dospělosti handicapováno. Školy ale prosazují opak, poněvadž jejich motivací není budoucnost svěřenců, ale peníze, jichž se jim dostává jak z federálních, tak státních zdrojů. V Kalifornii to dohromady obnáší 400 milionů dolarů. Škola dostane několik set dolarů za každé dítě, nacpané do tohoto programu, a učitel dostane 5.000 dolarů ročně navíc.

      Tím nám absurdity nekončí. Finančně si mohou polepšit rodičové, ať už se narodili kdekoliv - v USA či v Tramtárii, jestliže jsou obdařeni dětmi, které se špatně učí nebo špatně chovají. Nejlíp, když je od obojího - snížená inteligence a zvýšená nedisciplinovanost. To se pak hodnotí jako mental disorder, což vláda v rámci programu Supplemental Security Income odměnuje platbou v průměru 436 dolarů měsíčně. Sice žádné velké jmění, ale s pomocí třeba čtyř takových ratolestí si rodina může pěkně přilepšit. Došlo k nevyhnutelnému: mnozí rodičové nabádají děti, aby se neučily, aby hodně zlobily, a bude odměna. Konečně (v srpnu 1997) se vláda rozhodla sto tisíc takových podvodníků z programu vyškrtnout. Sander M.Levin, pokrokový kongresman z Michiganu, osočil iniciátory těchto kroků jako osoby zcela bez citu.

      Když ze škol nižšího stupně se podíváme do oblasti vyššího vzdělání, situace je tam rovněž zajímavá. Federální soudkyně Patti Sarisová odsoudila univerzitu v Bostonu k náhradě škody studentům, kteří předepsanou výuku nedovedli zvládnout z řady důvodů včetně tzv.attention deficit disorder - neschopnosti se pořádně soustředit. Dotyční se domáhali přiznání nižších studijních nároků, víc času při zkouškách. Poněvadž univerzita nevyhověla, musí teď platit 5.800 dolarů náhradu škody každému ze žalobců. "To skutečně vrátí mou sebedůstojnost (restore my self-esteem), je to mimořádně vzrušující," prohlásila Elizabeth Guckenbergerová, jedna z obdařených studentek. John Silber, rektor odsouzené univerzity, si troufl poznamenat, že studentům, kteří se teď prezentují jako oběti tzv.learning disability, se dřív říkalo, že jsou hloupí. Obávám se, že za takovou samozřejmou prostořekost bude vbrzku extra zažalován.

      Uzavřu sdělením, že Amerika nemá na kafkárny monopol. Podívejme se třeba na Kambodžu:  u letošních závěrečných zkoušek v Phnom Penhu asistovala armáda s automatickými zbraněmi, raketami typu B-40 a též s tanky. Země je postižena mimořádnou korupcí ve všech sférách počínání. Profesoři jsou podplaceni úkoly vypracovat, výsledky vyhodit z okna a přátelé studentů je okopírují a hodí zpátky. Nebo oznamují správné odpovědi s pomocí megafonů. Proto armáda zbudovala barikády, aby tomu při zkouškách z filosofie letos tak nebylo. V sousedním Thajsku studenti si zorganizovali motocyklové týmy kurýrů, kteří správné odpovědi pak komunikují do tříd pomocí mobilních telefonů. Tamější armáda nepovolala tanky, ale používá šest vozů rušit příslušné frekvence.

      Už delší dobu dominantní tématikou amerických sdělovacích prostředků není Bosna, Hongkong, vztah k Číně a tím méně povodně na Moravě, ale trestání tabákového průmyslu. Vzduchem kdysi nikotinem nasáklým teď létají miliardy dolarů. Je to bažení po odplatě s dvojí motivací: nejen peníze, pořádně si nahrabat, ale i zcela nedemokratické popření odpovědnosti za vlastní jednání. Tento způsob uvažování už nabyl obludných dimenzí, stal se legitimní, jakkoliv absurdní normou, nad níž se neuvažuje, kterou podporují zákony a soudní rozhodnutí.

      Američané se tak stali národem obětí - Nation of Victims a oběť, jak známo, za nic nemůže. Viníka je třeba vždy hledat někde jinde. Jestliže kradu, má vina to přece není: nemohl jsem potlačit pud, máme to v rodině, zavinily to televizní programy, závislost na drogách, alkoholu, hazardních hrách, ženách, kávě, mléku či pilulkách Prozac (tak se např. v New Yorku hájil Edward J.Leary, který kladl zápalné bomby v metru za účelem vydírání). Over and over opakovaná šaráda, že ten který chudák se musel chovat tak jak se choval. A když odpovědnost obviněného je nepopiratelná, právní obhájce se ji snaží rozmělnit s tím, že všichni jsme vinní včetně obětí zločinu, což například tvrdil advokát extrémisty Timothy McVeigha, který vyhodil do povětří federální budovu v Oklahoma City se ztrátou 168 životů.

      Už třicet let si lze na každé krabičce cigaret přečíst varovnou větu o škodlivosti kouření. Formulace textu získává na intenzitě, cituji nejposlednější verzi:
      SURGEON GENERAL`S WARNING: Cigarette Smoke Contains Carbon Monoxide. Quitting Smoking Now Greatly Reduces Serious Risks to Your Health. Těžko si představit názornější agitaci. Nicméně se vyrojily soudní žaloby o náhradu škody ve výši stamilionů dolarů. Iniciátoři nepředstírají negramotnost, že by nevěděli o riziku, ale tvrdí, že varování to bylo trestuhodně nedostatečné. Žaluje se vlastním jménem nebo na konto příbuzného, jehož cigarety údajně přivedly do hrobu v jakkoliv požehnaném věku. Připomíná mi to povzdych kolegy, že Izrael mu zabil strýce, který tam v předvečer svých devadesátých narozenin umřel.

      Kouření zdraví neprospívá, však stačí se přeptat Václava Havla. To ale lze obtížně považovat za příčinu všemožných chorob a úmrtí. Žalované strany se brání, že přece nejsme nesmrtelní, jak velmi dobře známo a jednou na něco umřít musíme. Jenže říkejte něco takového americké soudní porotě! Porotám rovněž málo imponuje argument, že jakkoliv je nikotin návykový, nikdo kouřit nemusí - milióny kuřáků se tohoto zvyku/zlozvyku zbavili.

      Žalují nejen jednotlivci. Nejvíc se obohacují advokáti, též cestou tzv. class-action suits - žalobami jménem nespočetné obce údajně postižených (jedli nedobré ovesné vločky, polykali škodlivé pilulky, tlačili nepevné dětské kočárky, atd. ad infinitum), ovšem s výsledkem, že 90 až 99 procent přiznané náhrady jde do kapsy advokátů: milióny jim, pár stovek klientům, o jejichž blaho údajně usilovali.

      Rovněž žalují jednotlivé státy - prozatím jich tak učinilo 37 plus Portoriko.
      Navíc se s nárokem ozvala i federální vláda. Zdůvodňují své požadavky odkazem na výdaje spojené s léčením neduhů, jejichž zdrojem je právě kouření. Tabákové koncerny namítají, že značné zdanění jejich produktů představuje mnohamiliardové sumy, zdaleka převyšující ony léčebné výdaje.

      Prvního mimosoudního vyrovnání dosáhl stát nejchudší, totiž Mississippi. Obdrží 3,3 miliardy USD. V srpnu 1997 došlo ke značně bohatšímu vyrovnání s Floridou: 11,3 miliard. Provinilí výrobci se navíc zavázali přestat s reklamou svých produktů a své dosavadní billboardy předělat na propagandu proti kouření.

      Paralelně s těmito patáliemi s jednotlivými státy, tabákový průmysl vyjednával o vyrovnání na federální úrovni. Kongres a prezident Clinton teď uvažují, zda schválit dohodu o platbě 368,5 miliard USD (cca 12,529,000,000,000 českých korun), jimiž by se ale anulovaly žaloby většiny států, dva tucty oněch class-action suits a nespočetné množství žalob individuálních. To ale není všechno. Výrobci se zavazují, že do pěti let klesne počet mladých kuřáků o 30 procent a do deseti let o 60 procent. Bude tedy na výrobci - nikoliv na rodičích, školách, církvích, státu - aby k tomuto poklesu spotřeby tabáku došlo. V případě, že se tak nestane, dostanou extra pokutu 80 milionů USD za každé nedocílené procento poklesu. Ještě je ve hvězdách, zda dohoda vejde v platnost. Ozývají se totiž hlasy, např. Hubert H.Humphrey III, generální prokurátor státu Minnesota, kteří proti dohodě vehementně protestují, s odůvodněním, že je příliš mírná až velkorysá, že na tyto zločince patří značně přísnější metr.

      Nabízí se otázka, proč tedy nepostavit tabák mimo zákon. Odpověď je nasnadě: vláda se zkušeností fiaska s prohibicí z dvacátých let si uvědomuje nepraktičnost, nerealizovatelnost takového kroku. Však se rovněž nedaří válka proti drogám vzdor množství přísných zákonů a vynaložených prostředků. Přibývá nám ale množství aktivistů z obou konců politického spektra, ochránci přírody i ochránci mravů, kteří se snaží národu poroučet, co smí a nesmí, co sníst, vypít, vidět, přečíst, jak vlastní peníze utratit.

      George McGovern, velmi neúspěšný kandidát na úřad prezidenta v roce 1972, se k této snaze dirigovat život společnosti jakož i k onomu svádění odpovědnosti za vlastní počínání na někoho či něco jiného, vyjádřil v eseji Whose Life Is It? (New York Times, 14.srpna 1997). Ano, čí je to život? "Vím, jakou spoušť dovede způsobit alkohol, tak jsem ztratil vlastní dceru. Rovněž ale vím, že lidé jsou schopni dělat svá vlastní rozhodnutí. Stále oceňuji rozdíl mezi užíváním (use) a zneužíváním (abuse)," napsal a pak pokračoval: "Jenže v tom nám brání nikým nepověření aktivisté, kteří upírají spoluobčanům právo volby, zda jíst maso, nosit kožich, pít kávu nebo si dát na talíř velké porce čehokoliv, například. Mít na sobě parfém a jít na veřejnost popuzuje jisté organizované zájmové skupiny. ... Kde je hranice říct konečně dost tomuto přikazování jeden druhému. ... Stáváme se méně tolerantními a více zavilými."  McGovern uzavřel: "Stáváme se svědky nového věku v této zemi: dělení (fragmentation) společnosti ne podle typických demografických ukazatelů jako je rasa, věk či příjem. Toto nové dělení je založeno na paternalismu - na tom co si myslíme, že je to nejlepší pro nás všechny."

      Zpět ke kouření: vtírá se další otázka, proč tabákové koncerny jsou ochotny přistoupit na takovou, zdá se že sebevražednou, dohodu - vždyť ta je přivede k bankrotu. Právě že ne. Počtáři kalkulují, že trest platby 2 miliard dolarů (čili sumy rovnající se odhadovaným škodám letošních povodní v ČR) by vyřešilo zvýšení ceny za krabičku cigaret o 8 centů.

      Americký filmový a televizní průmysl vydělává víc peněz v cizině než na domácím trhu. V ještě větší míře to platí pro průmysl tabákový. Statistiky (World Health Organization) uvádí toto procento kuřáků mezi muži a ženami ve věku nad 15 let: USA -28/24; Indie - 40/3; Francie - 40/27; Polsko - 51/29; Japonsko - 59/15; Čína - 61/7; Rusko - 67/30. Nejvyšší procento mužů kuřáků zaznamenáno ve Vietnamu: 73 procent.

      Ven tedy ovládnout svět! Některé státy si drží svůj monopol, jiné státy se brání míň nebo vůbec ne. Americké cigarety pronikají do všemožných končin zeměkoule. V Rumunsku za Ceausesca - a možná i dodnes - cigarety značky Kent se staly de facto alternativní měnou. Největší zájem je o čínský trh. Nikde jsem neviděl tolik kuřáků jako právě tam. I nejvyšší státní a straničtí představitelé značně hulí. Čína konzumuje ročně 1,7 trilión cigaret - třetinu všech cigaret světa. I když na tamějším trhu dominují státem vlastnění výrobci, jejichž zisk znamená 10 procent všech příjmů do státní pokladny, americký Philip Morris se svým statným Marlboro mužem se prezentuje na rostoucím množství billboardů.

      Titíž Američané pronikli na český trh, což mě vede ke konstruktivnímu nápadu usilovat o náhradu škody se stejným zdůvodňování, tak jak činí americké státy od Alabamy do Wyoming. Příliš lakoty stranou, chtít jen oněch 2 miliard dolarů, což by vyřešilo škodu z letošních povodní. A nežalovat u českého soudu, který by si s něčím takovým těžko dovedl poradit, ale obrátit se na štědrou porotu v USA.

      Telefonoval jsem sestřenici do Rokycan potěšit ji zprávou, že velevýznamné noviny The New York Times, 31.srpna věnovaly jejímu městečku mimořádnou pozornost - celou třetí stránku světového formátu. Dopisovatelka Jane Perlezová infomovala americkou veřejnost o utrpení Romů, jimž rasističtí Češi upírají nárok na vzdělání a zaměstnání. Již víc než 700 těchto obětí odlétlo do Kanady hledat azyl. Zákon o udělování českého občanství je rasistický a proto je Václav Klaus kaceřován americkými senátory.

      Méně se ale dozvídáme o reakci kanadských imigračních úřadů dostavivším se Romům azyl neudělovat a posílat je zpátky. Netřeba být myslitelem kalibru Alberta Einsteina a dojít k závěru, že odepřením azylu osobě údajně diskrimované se podemílá hodnověrnost takové diskriminace. Jestliže Kanaďané ubližovaným vyhovují a českým Romům nevyhovují, něco s meritem azylové žádosti nebude v pořádku. Rozčilující se americký senátor Alfonse M. D`Amato rovněž měří dvojím metrem, když Klausovi vyčítá klausuli zákona, vyžadující beztrestnost jako podmínku k udělení občanství. My, naturalizovaní Američané, se přece pamatujeme na důkladnou proceduru, než nás do země pustili. Mít zápis v trestním rejstříku, mít stopu na plicích po prodělané tuberkulóze a bylo po naději.  Když se bývalému kriminálníkovi podaří dostat do USA, hrozí pak deportace.

      Kanada tedy Romům splaskla. Teď třeba již  štáb z Novy spěchá k protinožcům vyrobit reportáž o Austrálii jako zemi zaslíbené. Našinci jí tam říkávají Klokánie a z jejího vaku si lze vskutku nahrabat. Za jedné ze svých návštěv v osmdesátých letech jsem se například dozvěděl o šikovném triku nových českých emigrantů, manželů s dvěma dětmi: fingovaný rozvod, manželka obdržela štědrou veřejnou podporu a takto zajištěna se s dětmi vrátila do tehdejší ČSSR žít si nadmíru dobře jako valutová cizinka. Erár tam totiž dolary měsíc do měsíc posílal.

      Kdysi jsem se dost věnoval srovnávacímu studiu integrace přistěhovalců  v USA a právě v Austrálii. Jak známo, kolonizace posledního kontinentu začala před dvěma stoletími formou trestanecké kolonie. Pořád to ale zůstával hodně prázdný kontinent, jehož zranitelnost se za druhé světové války nedala přehlédnout: velikost USA a přitom obyvatel míň než v dnešní ČR. I když se Japoncům invaze nepovedla, je tu pak po válce v sousedství rostoucí Indonésie s dvacetkrát tolik obyvatelstvem.

      Austrálie se začala rozhlížet po početním posílení - v Evropě. V lágrech v Německu si  téměř výlučně vybírala uprchlíky z baltských zemí. K nim po roce 1948 přibyla česká a slovenská emigrace, jíž se rovněž šmahem říkalo "Balti." Začátky měli prahanebné. Manželovi lékaři třeba přidělili práci metaře v jednom místě, kdežto manželku poslali mít nádobí ve vojenské kantině stovky mil vzdálené. Vzdor těmto překážkám mnozí se vypracovali jako podnikatelé, průmyslníci, vědci, vynálezci. V centru Austrálie se řada našinců uchytila a zbohatla při kutání opálů. Na severu, v Northern Territories, první dva pověšení za loupežnou vraždu byli rovněž Češi.

      Etnické složení Austrálie se změnilo k nepoznání. Někdejší uniformitu obyvatelstva s anglosaskými kořeny nahradila, obohatila všehochuť zejména ze středomořských oblastí. Přijel Ital s právem následného doprovodu nespočetného množství sourozenců, strýců a tet, bratranců a sestřenic. Po Izraeli je Austrálie zemí s nejvyšším procentem imigračního přílivu. Monotónní stravě (jehněčí zejména)  odzvoněno, zajímavých restaurací habaděj. Pochybovačům doporučuji projít se v ulicích čtvrti St.Kilda v Melbournu.

      Do sedmdesátých letech se uplatňovala imigrační praxe Whites Only, přistěhovalctví pouze z Evropy. Po skončení války ve Vietnamu a s následnou, často tragicky končící odyseou oněch tzv.boat people, a též pod politickým tlakem se zahraničí, se Austrálie nikterak nadšeně vzdala své výlučně evropské přistěhovalecké orientace. Začalo přibývat Asiatů, daleko míň asimilovatelných. Ať už je příčinou nedostatečná ochota či schopnost přizpůsobit se životnímu stylu nového prostředí, nepopiratelné jsou výsledky: vysoká nezaměstnanost, kriminalita, výdaje z veřejných prostředků. A nepříznivá politická reakce veřejnosti.

      Dosud se neozvaly hlasy s iniciativou finančně přispět problematickým příchozím, aby odjeli odkud přišli, ale reakce národa vůči tomuto údajnému žlutému nebezpečí je jednoznačná. Pauline Hansonová, poslankyně parlamentu, to řekla naplno: "Obávám se, že když budeme nadále takto pokračovat, žluté nebezpečí ovládne svět, poněvadž ti lidé mají jinou kulturu a jiný způsob života. V některých z těchto zemí nevěří v demokracii..."

      Otevřenost, s níž beztoho jen vyjádřila mínění většiny národa, ovšem způsobila tajfún  oficiálního rozhořčení. Však Austrálie má své původní obyvatelstvo - Aborigines - žijící v době kamenné, když jim evropští vetřelci začali kontinent brát. Dnes je jich 3 až 4 procenta v národě 18 milionů. V nehostinné buši, jejich původním prostředí, jich zbývá jen pramálo. Většina schopnost takového přežití již ztratila, aniž by se dovedla adaptovat v moderních industriálních podmínkách. Čili známé pak stesky a výsledky: bída, nezaměstnanost, nezaměstnatelnost, kriminalita, sebevraždy a zejména obrovský alkoholismus.

      Stát se snaží odčiňovat hříchy minulosti. Před čtyřmi roky, Nejvyšší soud zapudil předchozí doktrinu o terra nulius, tvrdící, že před příchodem Evropanů Austrálie byla neobydlená - onou "zemí nikoho" a tedy k dispozici zcela legální kolonizaci. Vláda vrací velké oblasti do vlastnictví praobyvatel a rovněž jim poskytuje značné sumy. Iniciativa nepříliš populární v národě.

      Za takových okolností další přistěhovalci z Evropy jsou vítáni což by zcela právoplatně zahrnovalo i Romy s jakkoliv snědou pokožkou. Ledacos zajímavého lze v Austrálii zažít. Zásluhou ochránců přírody došlo v r.1971 k zákazu lovu ještěrů Crocodylus porosus, krokodýlů až osmimetrových. Jejich počet se rozrostl na odhadovaných sto tisíc. Rovněž roste počet jejich obětí.

      Austrálie je také zemí s rekordním počtem velbloudů (220.000), víc než v Somálsku, Sudánu a Pakistánu. Jeden český rasista mi k tomu poznamenal, že to ať NOVA zdůrazní, že by to mohlo ponouknout Romy k obnově jejich kočovných návyků.

      Organizace Transparency International má své centrum v Berlíně a pobočky v sedmdesáti zemích. Nedávno zveřejnila tabulku hodnotící stav korupce ve světě: ideální, přímo andělský stav vyjadřuje číslo 10 a opakem je pak nula. Primát země té nejkorupčnější byl právem udělen Nigérii (1,76), zemi velmi vábící zahraniční investory a prozatím kdokoliv se dal zlákat, tuze špatně dopadl. Na druhém místě zcela překvapivě se ocitla horská indiánská Bolivie (2,05). Hodnocení číslicí méně než 3 obdržely Kolumbie, Rusko, Pakistán, Mexiko, Indonésie, Indie, Venezuela a Vietnam. Lépe než USA (7,61) se umístnily Singapur, Irsko a Izrael. V poctivosti vede světovou tabulku Dánsko (9,94) a za ní Finsko, Švédsko, Nový Zéland, Kanada a Holandsko. Států je teď ve světě téměř 200, kdežto zde jich bylo hodnoceno jen 52, s vysvětlením, že organizace neměla dost pokladů odpovědně se vyjádřit o oné početnější části světa.

      Česká republika každopádně není mezi tou nejkorupčnější bandou, což je zpráva dobrá. Méně dobrá je reputace naší rodné země v jiných oblastech svého počínání. Podívejme se na drahotu a z toho vyplývající lakotu: Praha se dostala mezi deset nejdražších měst na světě, před Švýcarsko, Německo a skandinávské země. Například čeští sametoví advokáti teď projevují až groteskní nenasytnost. Můj přítel ve Washingtonu dostal účet na 12.000 korun za napsání banálního dopisu, de facto vyplnění formuláře, který mohla dát dohromady i pologramotná sekretářka. České republice se též dostává reputace jako země nadmíru zlodějské. Pražští taxikáři již dosahují světové pověsti svou surovou nenažraností, účtovat za jeden kilometr z hlavního nádraží do hotelu 3.000 korun. Též účtování kolosální sumy v restauracích. Sousedství si počíná nejinak. Budapešť značně utrpěla po nedávné publicitě v západní Evropě o zkušenosti dánského turisty, jemuž v restauraci Dreher Halaszczarda naúčtovali 6.000 USD za večeři pro čtyři. Takové jevy se ovšem projeví v poklesu cizineckého ruchu, však také proto, že východní Evropa se od pádu komunismu přece jenom už trošku okoukala.

      World Economic Forum, výzkumná organizace se sídlem v Ženevě, uveřejnila své nové hodnocení v Global Competiveness, hospodářského klimatu a konkurence schopnosti 53 států. Tabulku vede tato desítka: 1.Singapur; 2.Hongkong; 3.USA; 4.Kanada; 5.Nový Zéland; 6.Švýcarsko; 7.Velká Británie; 8.Taiwan; 9.Malajsie; 10.Norsko. Jak vidno, demokratický způsob vládnutí není nutnou podmínkou hospodářského úspěchu. Autokratický Singapur je šampion, na rozdíl od demokratického Portugalska (30), Belgie (31), Islandu (38) a Itálie (38). V první desítce nenajdeme Japonsko a Německo, tyto ekonomické giganty. Největším zklamáním je umístnění zemí Evropské Unie. Udržování vysokého životního standardu, velkorysé sociální požitky a proto i vysoké daně podemílají schopnost konkurovat na zahraničních trzích, což pak dává jen malou naději na růst zaměstnanosti a příjmů.

      Ambice postkomunistických zemí stát se novým Švédskem (vysoká životní úroveň se sociálními zárukami)  jsou příliš nerealistické. Dokud vládní výdaje se budou rovnat polovině národního produktu, moc pokroku správným směrem se neuskuteční. České republika je tu na 32.místě, před Maďarskem (46), Polskem (50), Ukrajinou (52) a Ruskem (53 - tedy zemí tou zcela nejposlednější).

      Studie rovněž hodnotí tyto země co do jejich potenciálu dalšího růstu. Nejlíp na tom jsou: 1.USA; 2.Čína; 3.Indie; 4.Japonsko; 5.Indonésie; 6.Velká Británie; 7.Brazilie; 8.Mexiko; 9.Kanada; 10.Thajsko. Naopak, jako nejméně perspektivní dopadla tato desítka: 44.Jordánsko; 45.Zimbabwe; 46.Slovensko; 47.Řecko; 48.Maďarsko; 49.Lucembursko; 50.Island; 51.Ukrajina; 52.Itálie; 53.Rusko.

      Itálie, o níž Mussolini údajně říkal, že situace je beznadějná, ale nikoliv vážná, že tam vládnout není obtížné, ale toliko to nedává smysl! Porovnejme s tvrzením vynikajícího žurnalisty Thomase L. Friedmana. V The New York Times tvrdil (12.února 1997), že vzdor slabé vládě, epidemii daňových úniků a italské tradici se státu ve svém počínání maximálně vyhýbat, severovýchodní oblast Itálie (Lombardie, Veneto) je ekonomicky ta nejdynamičtější, nejrychleji rostoucí v celé Evropě. Drobní podnikatelé bez velkých fanfár předělali Itálii v pátou největší industriální velmoc světa. Jen v takovém Rumunsku se již prosadilo 6.000 italských podnikatelů.

      Friedman dále upozorňuje na jeden významný, často ale podceňovaný faktor: nejen tedy ona italská ekonomická kultura s talentem pro technologické novinky a design, a pro pohrdání úřady, ale i skutečnost vytvořené obchodní sítě ve světě zásluhou značně početné obce Italů, usazených v zámoří. Individualismus, podnikatelský duch a tato diaspora charakterizuje zejména Číňany, Židy, též Indy. Nikoliv nás Čechy.

      Vraťme se k ženevským údajům. Polsku se v nich dostává ubohého hodnocení. Jak je pak  srovnat s tvrzením, že "V Polsku se sen hospodářského zázraku stává realitou" (slova Frank Harrise, analytika u britské poradenské firmy Wood Mackenzie)? Odborníci od Organization for Economic Cooperation and Development s Harrisem souhlasí a o Polsku se poeticky vyjadřují jako o "do výšin se vznášejícím orlu v Evropě". Německý zdroj Wirtschaftswoche tvrdí (19.června 1997), že za poslední tři roky Polsko předběhlo všechny státy Evropy. Na rozdíl od České republiky se vyhnulo kuponové privatizaci a státním podnikům neposkytlo byrokratickou záchrannou síť. Teď po několika letech zahraničního nezájmu se do Polska hrnou investoři, firmy německé, francouzské, americké a korejské.

      Jásot nad českým hospodářským počínáním  začal mizet už před letošními povodněmi a představa nápodoby asijských tygrů je teď spíš v nedohlednu. Jenže i tam tygři druhé generace (Thajsko, Malajsie, Indonésie, Filipíny) se musejí najednou potýkat se značnými problémy. Příčinou je "závrať z úspěchů," řečeno leninsky. Přestup z volského potahu do mercedesu během jedné generace, hlava se z toho zatočí, se sklonem k dalším nerozvážnostem. Malajsie se pustila do výstavby nového hlavního města a v tom původním (Kuala Lumpur) buduje nejvyšší mrakodrap na světě. Banky ochotně půjčují na takové extravagance, za předpokladu, že pozemky se nemnoží na rozdíl od lidí a cena může jít jen nahoru.

      Čili pošetilost, na kterou pak šeredně doplatilo Japonsko, kde císařský palác v Tokiu byl odhadován na vyšší cenu než celý stát Florida. Kolik nových automobilek je světu třeba? V Thajsku s jeho dnes již doslova neprůjezdným Bangkokem se o něco takového pokusili. Pak bublina splaskla, thajská burza ztratila 70 procent své hodnoty, vláda v neúspěšné snaze zachránit měnu (bath) před devalvací přišla o miliardy, rozhodně víc, než co tratil český stát při nedávných takových  pokusech. Finanční potíže se rozšířily po celé oblasti. Mahathir Mohamad, ministerský předseda Malajsie, místo zamyšlení nad domácími  investičními výstřednostmi, obvinil George Sorose, že míní podvrátit měny v jihovýchodní Asii. Nejen tedy premiér Mečiar laje tomuto filantropovi.

      O České republice se v americkém tisku píše málo. Jen v souvislosti s rozšířením NATO, pár slov o povodních, též zmínka o Romech, že by se rádi stěhovali. Víc  se psalo o Petru Táborském, občanu ČR, věk 35, a jeho potížích na Floridě. Před deseti lety jako student pracoval v chemické laboratoři, kde se podařil vynález s jakousi hlínou zvanou Clinoptilotide. Táborský tvrdí, že to je jeho vynález, univerzita tvrdí, že ten patří jí a firmě Florida Progress Corporation. V roce 1990 soud shledal Táborského vinným z krádeže a odsoudil ho na rok domácího vězení a na patnáct let podmínečně. Poněvadž Táborský odmítl přepsat svůj patent na univerzitu, dostal dalších tři a půl roku vězení. Po osmi týdnech pobytu v řetězech v maximum security byl propuštěn, poté co se o jeho případu dozvěděl guvernér Lawton Chiles. Guvernér mu slíbil milost, ale Táborský ji odmítá a dává přednost snaze prokázat svou nevinu u soudu.  Salutuji jeho idealismu: to co o americkém justičním systému vím, nechtěl bych s ním mít pranic společného.

      Navíc jsem v červenci postřehl jaksi českou zprávu z Mexika. Došlo tam k únosu dědice jedné z prominetních politických dynastií. Dotyčný se jmenuje Rubén Figueroa Smutny.

      Před úprkem za zlatým pozlátkem do náruče amerických imperialistů jsem zásluhou fakultní umístěnky působil jako civilní soudce v malém českém pohraničním městě. Agendu tvořily rozvody, hádanice o slepice a též spory paternitní. Ty vzdor příjemně lehtivému kontextu jsem měl dost nerad. Zákon totiž dával - či, přesněji, vynucoval - výsledky s občas dost nespravedlivou spravedlností. Na rozdíl od ostatních občanských sporů se důkazní břemeno přesunovalo z žalobce na žalovanou stranu. Je ovšem daleko obtížnější dokazovat, že něco se nestalo, než že se stalo. Čerstvá matička ukáže prstem "Tuten bídák to byl, vloni poslední sobotu v červenci na mezi!" Jak teď má údajný oplodnitel dokazovat opak? On se na předmětnou sobotu před rokem nepamatuje. Aha, to už samo o sobě je podezřelé. Soudy automaticky nařizovaly provedení krevní zkoušky, která ale otcovství zjistit nikdy nemohla. Pouze je mohla vyloučit, což se v naprosté většině, snad v 90 procentech případů, vyloučit nedalo. Čili kteroukoliv ženou obviněný kterýkoliv muž se vystavoval devadesátiprocentnímu nebezpečí, že do toho spadne, se značnou alimentační povinností po dobu osmnácti let nebo déle, jestliže sporné dítko půjde studovat. Zkoušky dědičnosti, které mohly určit jen jakousi pravděpodobnost otcovství, se nařizovaly zřídka, z několika důvodů: málo znalců, hodně peněz za posudek a nevraživost tehdejších Lysenka zbožňujících mocipánů, přesvědčených, že dědičnost je buržoazní tmářství.

      Jsme tedy teď v jiné době, v jiném světě a můžeme porovnávat naše někdejší zašmodrchané případy třeba s aférou filmové hvězdy Billa Cosbyho. V  populárním televizním seriálu je hlavou černošské rodiny, tedy ne zrovna něco příliš typického v této rasové menšině, jejíž dvě třetiny dětí se rodí mimo manželství, bez otce někdy v dohledu. Cosby, mnohonásobný milionář a též filantrop, který si nepěchuje všechny své horentní výdělky do vlastní kapsy, utrpěl tragedii: jeho jediný syn byl v Los Angeles zavražděn (z činu obviněn ruský emigrant). V téže době ho kontaktovala jistá Autumn Jacksonová, věk 22, s tvrzením, že on je jejím otcem, a s pohrůžkou zaplatit 40 milionů dolarů, nebo že to dá do novin.

      Nařčený nepopírá svůj někdejší intimní vztah k její matce jménem Shawn Upshawové - dokonce tuto dcerku podporoval jako bohatý strýček. Otcovství ale vehementně vyloučil. Paní matka nebyla žádná světice, i prostitucí se živila. To například tvrdí Jerald Jackson, bývalý zločinec, poslední dobou znovuzrozený (born-again) křesťan, jehož jméno je uvedeno v rubrice "Otec" na rodném listu lakotné vyděračky Autumn.

      Načež se o otcovství přihlásil další zájemce jménem Jesus Vasquez, bývalý pikolík, a jako důkaz předložil oddací list. Zřejmě ve snaze změnit své mexické občanství v americké se v roce 1973 - tedy rok před zrozením této sporné dcery - s její matkou oženil. Dcera Autumn jakoby tomuto otci z oka vypadla, tvrdí tehdejší okolí, jež o této paternitní totožnosti nikdy nepochybovalo.

      Ovšem jak znovuzrozený křesťan, tak mexický pikolík postrádali přitažlivost milionářské hollywoodské hvězdy a proto na něm spočinul prst žalobkyně. Jenže Cosby nezareagoval způsobem, jaký by se dal u celebrity předpokládat. Princip mu byl důležitější než obavy o jeho image. Nezaplatil, nemlčel, kontaktoval policii a posléze i prohlásil, že je ochoten podrobit se zkoušce DNA - která s 99,99 procentní určitostí může otcovství zjistit a v jeho případě tedy vyloučit. A tutéž ochotu k odběru vzorku krve že předpokládá u dotyčné, vydávající se za jeho dceru.

      Nečekaná iniciativa ji zarazila, zkoušku odmítla a její advokát (povolání v USA oprávněně charakterizované jako liars for hire - lháři k pronajmutí) se vytasil s verzí, že i když jeho mandantka onou dcerou není, nic to nemění na skutečnosti, že žila v takovém domnění a tudíž ji nelze odsoudit pro vyděračství. Taktéž se vyjádřil její matriční otec a bývalý kriminálník Jackson, že Autumn je jen zkažený parchant (spoiled brat) a takové se nesluší zavírat. Nicméně soud ji shledal vinnou.. O trestu ještě nerozhodl.

      V USA na každých sto novorozeňátek připadá jedno paternitní utkání. Brání se nejen údajní zploditelé (mezi nimi například hvězda Jean-Claude Van Damme), ale i mnohé budoucí matky chtějí vědět, čí sémě se v nich úspěšně ujalo. Značný zájem projevují i úřadovny sociální péče. Federální zákon jim přikazuje v případě žadatelek o veřejnou podporu pátrat po otci, aby on platil.

      Za poslední čtyři roky 50 těchto DNA center provedlo téměř 200 tisíc zkoušek. Většina laboratoří zkoumá krev, některé dávají přednost několika buňkám, uštípnutým z tváře. Tak či onak, výsledkem je ona jistota na 99,99 procent. Zkouška přijde na 600 USD.

      Již se objevují billboardy, inzerující tyto služby: WHO`S THE FATHER? Ano, kdo je otec? Volejte na číslo 1-800-DNA-TYPE. Táž inzerce je též k přečtení na některých taxících v New York City.

      Vánoce nejsou jen stromeček, jmelí a krájený kapr. Se Silvestrem už za blízkým rohem se rovněž pouštíme do pitvání přínosu končícího roku, děláme inventuru, hodnotíme, udělujeme známky. A přitom znovu  a znovu si ověřujeme, jak dosažený vývoj ignoruje naše představy, předpoklady, a občas z nás dělá osly. Případně připraví obrovitá překvapení historického dopadu, tak jak způsobil rok 1989, annus mirabilis. Brzo poté se na mnoho kusů a kousků rozpadla sovětská velmoc.

      Ještě před pár měsíci svět salutoval a částečně i záviděl asijským tygrům jejich hospodářskou vydatnost. Teď tam na ně dolehly značně nepříjemné potíže s globálním dopadem. Donedávna se Česká republika blyštila mezi postkomunistickými zeměmi jako ta nejkultivovanější, nejúspěšnější, s nejvyšším ekonomickým růstem, nejnižší inflací a nezaměstnaností, záviděníhodným sociálním smírem a prezidentem humanistou Václavem Havlem, těšícím se oprávněnému respektu ve světě. Zkrátka primusové a premianti a premiér Václav Klaus nezmeškal příležitost holedbat se Evropě těmito náramnými výsledky.
      Jimž už je teď rovněž konec. Poláci, na něž se Češi už tradičně dívali s despektem, teď varují před "českým syndromem". Jan Ruml, po Havlovi jediný zbylý bývalý disident ve špičkové politice (narodil se 5.března 1953, den Stalinovy smrti), při odchodu z funkce ministra vnitra v interview uvedl: "Spoustu chyb jsme si připustili pozdě." Naprostá většina (85%) nomenklaturních kádrů si podržela svá manažerská koryta, malá privatizace legalizovala velké podvodné machinace, pozitivně lustrované kádry odešly ze státní správy do státem vlastněných bank, kontrolujících podniky, jež řídí stará individua téhož zvláštního ražení. Došlo k zavedení tržního hospodářství, ale bez právního pořádku, s výsledkem, že máme českou společnost a právní bezvědomí, slovy Vladimíra Justa (Lidové noviny, 12.listopadu). "Třetině lidí se příští rok povede hůře" oznamovaly tytéž noviny na první straně o pět dní později.

      Je sklenice z poloviny plná nebo prázdná? Loupeživé choutky pražských taxikářů již získávají světovou reputaci (dosavadní rekord: za svezení z Ruzyně do centra požadováno 34 tisíc korun - víc než tisíc dolarů), nicméně průzkum mezi zahraničními turisty zjistil, že 99% dotázaných by doporučilo návštěvu Prahy svým blízkým. Zrušení regulace taxi služeb zkorumpovaným magistrátem je ovšem nehoráznost, ale na druhé straně ukažte mi jiné velkoměsto, kde si lze za 220 korun koupit cedulku s právem používat všechny veřejné dopravní prostředky (metro, tramvaj, autobusy) po dobu 15 dní. Máme tady stát, opozičnímí politiky přirovnávaný ke spálené zemi, jejíž každý zbídačovaný občan si za rok v průměru dvaapůlkrát vyjel do zahraničí a pro příští rok 1998 nejlíp jdou na odbyt ty nejdražší turistické zájezdy. Nicméně národ se bičuje: "Příští rok lze očekávat další utahování opasků. Proč ještě nikdo neoznámil našemu národu, že není v průměru víc, než vyčůraná sebranka, která chce být jen dobře živa, nic neumí (jen se prsit) a vybíjí se soustavnou interpersonální válkou. Nepojmenování této situace je zbäbělost a zločin." (Z dopisu čtenáře, LN,27.10.).

      Tak jako řada našinců, v této brzo již končící dekádě jezdím do rodné země rok co rok. Dosud tomu bylo vždy v létě, s výsledným dojmem, jakoby ta ČR začala patřit do trvale slunného klimatického pásma. Letos jsem přijel koncem října a odjel koncem listopadu. Turistů tam ale stále dost (zdálo se mi, že většina mluví rusky), ale domorodci, s nimiž jsem potřeboval mluvit, byli k zastižení a divadla v plném provozu. Výročí 28.října a 17.listopadu bez práporů v ulicích: jen udělování řádů na Hradě, pár shromáždění a reminiscencí, co bylo či mělo být.

      V sobotu 8.listopadu se do Prahy sjelo 60 tisíc protestujících odborářů. Vyzvali vládu k demisi, sociální napětí roste a Klaus záležitost bagatelizuje. Týž den či spíš noc v Praze skinhead zavraždil súdánského studenta. Otázka rasismu, již notně rozčeřená cikánským putováním do Kanady, následným znovuzavedením vízové povinnosti a nevítané publicity pro republiku, se stala hlavním  bodem pozornosti medií.

      Prezident Havel poznamenal, že v národě panuje "blbá nálada" a tento jeho dojem se všeobecně vžil. Prezident ošklivě marodí a když se při jmenování nových ministrů objevil na televizní obrazovce, jeho stav "vyvolal šok." Vzdor trvající popularitě se již uvažuje o jeho nahraditelnosti. Lidové noviny uspořádaly anketu, objevily se tři tucty jmen nástupců. Mezi předními kandidáty je Rudolf Zahradník, předseda Akademie věd, muž noblesního vzhledu a sympaticky otevřených názorů. ("Nebudeme-li kvalifikovaní, ti nejzdatnější z nás se v polovině 21.století stanou nanejvýš pomocnými dělníky v Číně."). Ještě větší podporu se zdá mít umělec Milan Knížák, majitel copu a značně veliké náušnice. To snad přeci raději ne. V takovém případě bych dal hlas Zdeňku Svěrákovi, taktéž uváděnému mezi předními kandidáty. Ten se ale pocty již bezpodmínečně vzdal, s přesvědčivým zdůvodněním, jak by to vypadalo, když by jeho vstupu na jeviště v divadle Járy Cimrmana musely předcházet prezidentské fanfáry z Libuše. Když už je zmínka o ženách, snad se sluší poznamenat, že národ si herečku Dášu Veškrnovou jako první dámu nezamiloval. Tuto roli nezvládla, jak již několikrát prokázala a její temperament je zárukou, že i nadále bude prokazovat.

      Prezidentské volby budou 20.ledna. Rozhodne-li se Havel jakkoliv nepevného zdraví znovu kandidovat, bude ovšem zvolen. Lze rovněž bez obtíží předpokládat, že v únoru se sociální demokracie pokusí prosadit vyjádření nedůvěry vládnoucí koalici. Příjmové nůžky se otvírají, "vytvořila se tu třída obrovsky bohatých lidí, která však není kultivovaná" (slova bývalého federálního ministra Petra Millera), dochází ke zmenšování střední třídy, záruky stability v kterémkoliv státě. Současnou koalici nahradí sociálně demokratická garnitura za podpory ohebných lidovců. Ani jim se nebude snadno vládnout. Ještě důkladněji se zvětší už beztoho značná vzdálenost mezi českým a slovenským světem. Na rozdíl od našich exilových periodik se česká media o stav věcí za řekou Moravou zajímají jen minimálně a tam na druhé straně to není o nic lepší. V interview (Listy, č.6/1997) slovenský předák připouští, že rozdělením federace opadlo napěti mezi Čechy a Slováky, ale zato se až do absurdity vyhrotily vztahy mezi Slováky a Maďary. Zásluhou absence české televize vzniká jazyková bariéra. Slovenské děti už mají problém porozumět plynulé češtině.

      Méně jisté mi připadá přijetí České republiky do NATO. V české armádě působí přespříliš důstojníků, spjatých s komunisty, těch co prošli tzv. "praním špinavých lidí." Čerství absolventi západních vojenských akademií jsou odsouváni na vedlejší kolej, ministerstvo nadále provozuje odpudivou personální politiku, "Hlavním obranným silám ČR by trvalo půl roku, než by byly schopny bránit zemi," zjistilo si NATO. O takové přírůstky těžko může být dychtivý zájem.

      Také v lednu mají vládní úředníci předložit zákon, který by zavedl možnost dvojího občanství. Pokud by si to vláda rozmyslela, lidovci chtějí něco takového prosadit ve sněmovně. Příčiny takového námi emigranty jistěže vítaného obratu lze snadno postřehnout. Za prvé, vládní koalice akutně potřebuje hlasy pro příští volby a právě hlasy nemilovaných emigrantů přece mohly v roce 1996 dodat takové vítězství. Za druhé, je tu obava, že nespokojení krajané by mohli stížit vstup do NATO.

      Po reminiscencích a prognózách přistupme k přáním. Vroucně bych si přál, aby pominuly důvody k oprávněné nedůvěře veřejnosti, ba i jejímu pohrdání volenými politickými představiteli. Těžko například respektovat předáka koaliční strany, když on je to odsouzený zloděj. Poslanci si odhlasují spoustu požitků, mají služební vozy a tzv.bezedné benzinové karty, kraválista Sládek tvrdí, že za rok najezdil 150 tisíc kilometrů po maličké republice při trojnásobně vysoké spotřebě benzinu, vše je beztrestné a on je nadále beztrestný v jiné soudní záležitosti, neboť se ke stání již čtyřikrát nedostavil a soudce ho nemíní nechat předvést. Kéž by už konečně začal fungovat právní řád! Vždyť věru katastrofální je skutečnost, že obecné soudy ignorují rozhodnutí Ústavního soudu. Ten rozhodl o nepromlčitelnosti zločinů z komunistické éry, kdežto Vrchní soud v Praze zastavil stíhání Jakeše a Lenárta (pro jejich zřizování dělnicko-rolnické vlády v srpnu 1968) právě z důvodů údajného promlčení. Když Vladimír Klokočka, soudce Ústaního soudu, toto rozhodnutí charakterizoval jako "pokus o právní převrat," jak zareagovali oni tři provinivší se soudci nižší instance? Veřejně požadují trestní stíhání soudce Klokočky!  Ukažte mi nějaký jiný stát, kde by taková kocourkovština byla také možná.

      Jisti si můžeme být tímto: Komunismus byl rozmetán jako systém, ale ještě dlouho vydrží jako mentalita, stav mysli. Přetrvává pocit závislosti na údajně nepříznivém světě, jehož stav věcí nelze změnit, ale dá se na něj vyzrát. "Těžko si lze představit lepší podmínky k lámání páteří než okupační režim," napsal Petr Holub v Respektu (č.47/1997).Páteř sice trpěla, ale jinak to bylo krásné.       Za rok zas uvidíme, jak k vánočnímu stromečku, rybě a jmelí přibydou nová překvapení.

      Hodně pesimistický Američan mi tvrdil, že k totální zkáze civilizace a konci světa dojde v okamžiku, když televize uvede reklamu, v níž papež bude inzerovat dámské vložky.

      V posledních dnech listopadu 1997, bývalý prezident bývalého Sovětského svazu se v Moskvě zúčastnil natáčení reklamy firmy Pizza Hut. K jídelně přijela limuzína a z ní vstoupil Michail S.Gorbačov. Někteří strávníci ho postřehli. "Je to kvůli němu, že teď tady máme takové zmatky," utrousí starší pán. "Je to kvůli němu, že teď máme takové příležitosti," oponuje mladík.  Strávníci se začnou mezi sebou hádat, až je přehluší ženský hlas se slovy, že on se zasloužil, že teď mohou mít novinky jako je právě Pizza Hut. Strávníci vstávají, aplaus, aplaus. Gorbačov se revanžuje úsměvem, plným důstojnosti. Sám se ale do pizzy nezakousl, na rozdíl od jeho s chutí se krmící vnučky. Pouze popil kávu.

      Ale i tak vznikl precedent s takovým angažováním bývalé hlavy státu. V roce 1986 George Bush udělal commercial pro baseballový tým Houston Astros. Bývalý viceprezident Dan Quayle, který se kdysi zesměšnil špatnou gramatikou (brambor  napsal jako POTATOE místo POTATO), v roce 1984 projevil smysl pro humor v reklamě pro firmu Frito-Lay, výrobce smažených brambůrků. Dostal za to 50 tisíc dolarů. Bob Dole, neuspěšný kandidát na nájemnictví v Bílém domě, se objevil v reklamě pro kreditní karty Visa a též pro kobližky Dunkin`s Donuts. Geraldine Ferrarová, bývalá kandidátka na viceprezidentství, inzerovala Diet Pepsi.

      Co je k takovým počinům vede? Rozhodně ne, že by věřili tomu co říkají, že by doopravdy valili úžasem oči nad údajně zázračnou kvalitou té které zubní pasty. Není to vždy bažení po penězích. Bush chtěl potěšit vlastníka onoho texaského týmu a navíc to udělal zadarmo. Hollywoodská hvězda Audrey Hepburnová nezištně vystupovala k podpoře mezinárodní organizace UNICEF na podporu dětí.

      Jsou-li peníze jedinou motivací, nemusí vždy jít do vlastní kapsy. Dole dal své honoráře na charitativní účel a Gorbačov svůj komerční krok zdůvodnil potřebou pomoci nadaci, která nese jeho jméno. Pizza Hut management mu zaplatil milion dolarů; teď je má nadace. Už před tím se Gorbačov angažoval v Německu na podporu firmy Apple. Zmínku si zaslouží zjištění, že ona reklama pizzy se objeví na televizních obrazovkách v mnoha zemích, ale nikoliv v Rusku. Tvůrci správně usoudili, že ve vlasti pramálo milovaný Gorbačov (však v posledních prezidentských volbách obdržel jen ubožácké jedno procento hlasů) by měl tak negativní dopad, že by komerční šance pizzy  zabil.

      Podporuji právo - nejen právo, ale i užitečnost - takhle přicházet k penězům. Chudoba cti sice netratí, ale dovede být sakramentsky protivná, však proto se vesměs snažíme nemít s ní nic společného. Jde ovšem o kroky, které jsme ochotni udělat: vyloupit banku, okrást slepce, vylámat kostelní kasičky, vstoupit do komunistické strany, udělat commercial na projimadla či toaletní papír. Známý pražský herec se mi svěřil, že za jednu reklamu (nikoliv na projimadla) si vydělá víc, než co dostane za celoroční angažmá v divadle. V tomto počínání se může odvolat na příklady významných zahraničních kumštýřů. Orson Welles se pravidelně objevoval v reklamě, vychvalující dost ordinérní kalifornské víno značky Paul Masson. Významný americký herec Jason Robards, oškubáván manželkami v drahých rozvodech, už inzeroval ledacos. Nahlédneme-li do Velké Británie, tam neméně významný Ian Richardson za minutu v reklamě na francouzskou horčici dostal honorář, který postačil k nákupu domu dceři jako svatební dar. Šlechtic Sir Laurence Olivier si počínal nejinak a Sir John Gielgud nadále počíná.

      Zpět k vynálezci perestrojky: jak si něco takového mohou skalní pravověrní uspořádat ve svých ustaraných hlavách? Že by si teď měli představit Lenina, inzerujícího mastičku na vzrůst vlasů? Stalina, doporučujícího řetězy, svěrací kazajky, prášky proti bolení hlavy? Proč vlastně ne - vždyť historie má značně surrealistický, věru perverzní smysl pro humor. Tam kde stával Stalinův velepomník, najednou se pak objeví nafukovací tajtrlík Michael Jackson.

      Osmého prosince, den po výročí japonského útoku na Pearl Harbor, The New York Times uveřejnily na první straně barevnou fotografii prototypu malebné zdi, oddělující zemi od Mexika a jeho nespočetných zájemců proniknout na sever k prosperitě. Zeď je přes čtyři metry vysoká, z neprůstřelného, neprovrtatelného materiálu, ale přitom má dělat přátelský dojem. Proto je provedena v pastelových barvách s okénky, jimiž se lze dívat tam, kam není dovoleno se přestěhovat. Toto novum prozatím dosahuje délky jen půl kilometru, zatímco ošklivá šedivá zeď z oceli, s řetězy a ostnatým drátem měří 100 kilometrů podél pramálo střežené hranice v délce víc než 3.000 kilometrů. (Na opačném konci země, na severní hranici s Kanadou, kde není poušť a nikdo tam nehlídá, lze daleko snáz proniknout, ale je ovšem i daleko menší zájem tak činit.)

      Kritici zatracují jakákoliv hraniční opatření, s tvrzením, že to je stejná hanebnost jako byla berlínská zeď, právem již zničená. Nevidí fundamentální rozdíl ve východoněmecké praxi bránit v odchodu vlastním lidem a v americké snaze uplatnit právo kontroly těch, kteří se na jejich území chtějí dostat - spíš by se tedy dala uplatnit analogie s velkou čínskou zdí. Což je zcela v souladu s mezinárodními konvencemi o lidských právech. Ty zaručují právo tu kterou zemi opustit, aniž by zaručovaly právo vynutit si přístřeší v zemi své volby.

      Zásluhou spíš ekonomicky než mezinárodně politicky výhodné transakce, Česká republika prodala luxusní hotely společnosti, za jejíž firmou se krčí libyjský stát, sponzor globálního terorismu. Americký zákon zakazuje svým občanům setrvávat pod takovou střechou a zaměstnanci takových podniků nemají možnost získat pracovní povolení v USA. V titulcích českých novin se objevují nepříliš přesná slova "zelená karta": ne proto, že není zelená, ale že je dokladem právního oprávnění permanent residency a po pěti letech i získání amerického občanství - což není případ příchozích za dočasnou prací.

      Víc než 50 miliónů zájemců se z Evropy odstěhovalo přes Atlantik - největší migrace v dějinách světa. Socha svobody na obzoru a vedle Ellis Island, jímž musely projít ony milióny. Ve filmu Amerika Martin Dejdar, Kafkova postava, nesmí do země až do okamžiku, než to zařídí mocný strýc Jiří Labus. V dřívější české realitě Jiří Voskovec tam uvízl v karanténě na delší nepříjemnou dobu, než se úřad ujistil, že skutečně nejde o nebezpečné individuum.

      Lodí se již nejezdí, Ellis Island teď slouží jako muzeum přistěhovalectví, přes oceán létáme. Mezi tisíci pasažéry, kteří denně vystoupí na newyorském letišti J.F. Kennedyho, jsou vždy jedinci, téměř výlučně z Třetího světa, hovořící pouze svým exotickým jazykem, jímž se domáhají azylu. Cestovní pas, jakékoliv identifikační papíry že nemají, cestou je ztratili (cestou je na palubě roztrhali a spláchli), tady mě máte, postarejte se o mě, lidská práva přece. Vládní útulek u letiště má ale omezenou kapacitu, takže stát takové vykuky vpustí do země, s poučením, že se musí jít přihlásit na příslušný úřad, na což se jich 99 procent vykašle a zmizí do nenávratna.

      Příslušným úřadem je Immigration and Naturalization Service. Má oprávněnou pověst té nejméně schopné, nejhůře fungující větve federální byrokracie. Kádry této INS jsou nevalně honorované, práce mají nad hlavu, vystaveni protichůdným politickým tlakům imigraci liberalizovat či zpřísnit. Utahaný oficiál pak může frustracím ulevovat všelijak a nevím o předpisu, který by mu to zakazoval.

      Příklad: Pozval jsem k nám na návštěvu sestřenici Libuši. Učitelka na penzi, doma v Čechách má důchod, byt, potomstvo, prapotomstvo a anglicky mluví plynně. Vizum dostala v Praze na počkání. Leč se stalo, že se v New Yorku na letišti nelíbila úředníkovi s polským jménem. Oddirigoval ji do separátní místnosti a podrobil výslechu, proč přijela, proč raději nesedí doma u vnoučat. K tomu mu asistovala portorikánská kolegyně, která při výslechu neulevila svým ústům vynětím velkého lízátka na špejli. Po hodinovém trápení sestřenici přeškrtli šestiměsíční vizum, přepsali na dvouměsíční, ale do země ji aspoň pustili - což se vůbec nemuselo stát. Láteřil, soptil jsem a hned zahájil kontraofenzivu se stížností na tak hovadské zacházení. S výjimkou senátora Alphonse d`Amato - právě toho, který se tolik rozčiluje kvůli údajnému porušování lidských práv v ČR a který mi poslal kopii svého projevu na dost odlišné téma, ostatní osobnosti mi odpověděly k věci a jejich odpověď mě nikterak nepotěšila: máme tu totiž co dělat s poněkud schizofrenickou dělbou práce, kdy jedna ruka neví co dělá druhá, respektive na její počínání nebere moc zřetel. Konzulární oddělení velvyslanectví (čili rezort spadající pod State Department, ministerstvo zahraničních věcí) uděluje viza, ale je to Immigration and Naturalization Service (rezort Department of Justice, ministerstvo spravedlnosti),  které rozhoduje, kdo do země smí a nesmí. Ti mají poslední slovo.

      Takové slovo pořádně poškodilo dva mládence z Hradce Králové. Odlétli do Atlanty koncem listopadu (1997) s řádným návštěvním vízem, s dopisem tam usazeného přítele, který je zval, s dostatečnými fondy a zpáteční letenkou a záměrem pobýt dva měsíce, trošku poznat zemi a vylepšit si angličtinu. Dostalo se jim ale možnosti pouze se seznámit s fungováním INS byrokracie. Měli totiž smůlu, že padli do rukou nerudně si počínajícího úředníka s italským jménem. Okamžitě je obvinil, že přijeli za účelem ilegálně pracovat, on ty Čechy zná, to oni tak všichni - čili druh generalizace stejně precizní, jako že všichni Skoti jsou skrblíci, Francouzové chlípníci, Poláci šmelináři a Italové mafiáni. Těmto dvěma Čechům vizum přeškrtl se slovem CANCELLED, k tomu připsal číslice a písmena 212(a)(6)(C)(i)(7)(H), odvedl k výslechu, zamítl jejich žádost zatelefonovat na český konzulát či aspoň jejich příteli, který je očekával. Následovala hrozba vězením, jestliže se nepřiznají, že chtěli nezákonně v zemi pracovat.. Dotyční se marně snažili vysvětlit, kdo jsou, proč přijeli. Tvrdý výslech pokračoval, až to tedy vzdali a podepsali vynucené přiznání. "Byli bychom podepsali cokoliv," posléze tvrdili. Následoval odvoz k letadlu a deportace.

      Úředník si počínal hodně nevlídně, a rovněž pochybuji, že ony číslice a písmena k odůvodnění svého rozhodnutí citoval správně. Mám tu totiž před sebou interní doklad, uvádějící 34 důvodů, diskvalifikujících žadatele (např. psychopati, sexuální devianti, pasáci, nacističtí váleční zločinci, jiní zločinci, anarchisté a komunisté) a těmhle východočeským mládencům byla připsána číslice 6 - "nakažlivé choroby." Jinak to ale byla procedura legální: nový imigrační zákon z r.1996 totiž umožňuje tzv.expedited removal ("urychlené odstranění"), navíc se zákazem se ukázat u amerických břehů po příštích pět let.

      Přesně v téže době, celoamerická televizní společnost ABC ve svých zprávách uváděla reportáž o nedostatku pracovních sil v Orlandu, kde shánějí zájemce, jak se jen dá a ti kdo je seženou, dostanou odměnu. Interview s Češkou jako jednou z tam dočasně pracujících ke spokojenosti své jakož i zaměstnavatele.
      Atlanta je ve státu Georgia, Orlando je v sousedícím státě Floridě. Jak je to možné? Inu, jsou to Spojené státy, v mnohém se lišící státy. Na Aljašce je kuřba marihuány legální, kdežto za totéž donedávna v Alabamě hrozilo doživotní vězení. Ovšem rozhodování na federální úrovni, kam věru INS patří, by mělo být jednotné. Ale není. V mnohém to připomíná loterii. Loterie jako cesta k právu permanentního pobytu v USA by pak již byla jiná kapitola.

      Dosáhli jsme globálního zviditelnění, referují o nás světová media. S odkazem na vládu neviditelné ruky trhu, pražští drožkáři se věnují neregulovanému, legitimnímu lupičství. Tisíc korun za kilometr, proč ne. Když se zákazník zdráhá platit, zmlátíme ho. Též zmlátíme pěší osobu, pohybuje-li se nedostatečně rychle na přechodu pro chodce. A lajdácký magistrát se pramálo zajímá takové nehoráznosti zatrhnout.

      Vystoupím z metra u Muzea a pár kroků od kopyta je mi nabízena služba právě takovými loupežníky.
      "Kdepak, k vám bych nevlez! Máte ve světě pověst velkých zlodějů," uklouzlo mi.
      "Hele, co to řek!" zdůraznil pořízek pořízkovi a oba se příliš přiblížili.
      "Já to neřek, já jen citoval!" bránil jsem se a zrychlil krok. V bezpečné vzdálenosti jsem pokukoval a na papírek zapisoval tarify: 20 korun za vstup, 20 korun za ujetý kilometr. Totožná vozidla s netotožnými cenami. Též 100 Kč za vstup a 160 Kč za kilometr. I 260 Kč za kilometr - 8 dolarů, to je přece láce!  Se soustředěním návštěvníka zoologické zahrady si prohlížím dravce za volantem. Nezdálo se, že by oběť hned tak snadno lapil, odcházím spokojen.
      Kořistí jsou převážně ale ne výlučně cizinci, jichž je v Praze požehnaně i mimo turistickou sezónu. Čekají na ně všelijaké podtrhy. Zákazník vstoupí do vozu s tarífem 20 Kč/1 km na dveřích, ale taxikář s odkazem na nepojízdnost otevře dveře vedle stojícího taxi identického zjevu, ale s tarifem 200 Kč/1 km.  Nebo se nemusí přesedat a až zákazník zavře dveře, taxikář obejde vůz, sundá magnetický štítek  s regulérní nízkou sazbou, pod níž se objeví sazba desetinásobná. Když má dojít k placení a oběť protestuje, zloděj ukáže na dveře, tam to je černé na bílém.
      Spoléhat na asistenci policie je pošetilost sama. Žádný z těch holobrádků se beztoho nedomluví nějakým cizím jazykem a zpravidla budou na straně zloděje, s racionalizací, že cizinec má beztoho peněz jako sraček, jen ať platí, ať je nějaká spravedlnost. A taxikář platí policajtovi, taková je česká realita.

      Přítelkyně, kterou už znám hodně dlouhou řadu let a nemám důvod jí nevěřit, pracuje jako recepční v hotelu. Za každé zavolání taxi služby dostane provizi. Kdo bude ochoten bránit bezbranného cizince před agresivním taxikářem a úplatným, tudíž netečným strážcem zákona?

       Příklad: Z Hlavního nádraží do Modřan poctivá taxi služba účtuje 250 korun. K tamějšímu hotelu nepoctivec přivezl dvacetiletou Novozélanďanku, nastupující učitelku angličtiny, a naúčtoval jí 5.500 korun. Pokus aspoň částečně zmírnit toto vyděračství se nezdařil, přítomný policista se nezajímal. Tato moje známá pak kontaktovala onu jazykovou školu, s návrhem, aby nové příchozí z ciziny varovali před takovými podtrhy, poslali jim stránku informací, jak si počínat. Se zlou se potázala. "Co je vám do toho, my máme svejch starostí dost, ještě s tímhle se otravovat, svý jméno vám neřeknu, ale jak se jmenujete vy, budu si na vás stěžovat!" Stalo se v září 1997. Dotyčná škola se jmenuje Caledonie (Smíchov, Vltavská ulice), je to solidní americký podnik s učiteli cizinci, ale s českým administrativním personálem.

      Do taxiku jsem sedl jen tehdy, když ho pro mě poslala televize v její režii. O tomto stavu služeb jsem pak z obrazovky komentoval s odkazem na údajný výrok Trockého, že hloupost je lidské právo, ale soudruh Stalin toto právo zneužívá. Dodatečně mi došlo, že jsem se na adresu primátora senátora (tedy, přesněji, půlprimátora a půlsenátora) Koukala vyjádřil hodně nepřesně. Od oněch několika taxikářů jsem slyšel totožné nářky: není to věc hlouposti, ale lakoty zcela úplatného magistrátu. Za příslušné všimné vystaví licenci komukoliv, s výsledkem, že Praha má víc taxiků než metropole s mnohonásobně větším počtem obyvatel.

      Vznikne džungle, v ní je přetlak, zvlášť když došlo k zrušení jednotných tarifů. Na druhé straně tentýž magistrát vydal předpis o velikosti kufrů, donutit provozovatele, aby ze škodovek přesedli do Volkswagenů Vento. Kdo si ale může takovou investici dovolit a kolik peněz vyhovující firma poskytla příslušným městským funkcionářům k vylepšení jejich životní úrovně? Skandální Stav těchto služeb a jeho mezinárodní ohlas pohnul Radu zastupitelstva Prahy k vydání vyhlášky s platností od 1.prosince 1997 o znovuzavedení regulace cen: 25 Kč vstupní sazba, 16 Kč za km a 4 Kč za minutu čekání. To vše s nevalným dopadem. Internet nás informuje, že předpis je ignorován a příslušné orgány ignorují provinilce.

      Prozatím nejvyšší, koncem listopadu zaznamenaný výkon taxikářského vyděračství: za svezení z ruzyňského letiště do centra naúčtováno 34.000 korun - tisíc dolarů.
-  -   -
      Jak si má návštěvník počínat: taxikům pokud možno se vyhýbat. Není-li nezbytí, zavolat službu jménem Profit. To jsou (dosud) poctivci.
Autobus aerolinek ČSA odveze do centra za 90 Kč.
Městský autobus č.119 odveze k metru v Dejvicích za 10 Kč.
Zásadně spoléhat na městskou veřejnou dopravu, která si zaslouží aspoň tolik chvály, kolik zatracení náleží taxikářskému počínání. Doporučuji v metru (stanice Muzeum či Můstek) zakoupit za 220 Kč průkaz, opravňující užít všechny dopravní prostředky (metro, tramvaje, autobusy) po dobu 15 dnů. Proštípnout to jen při prvním vstupu a pak už se nestarat.

      Přijel jsem po turistické sezóně, těsně před 28.říjnem. Prápory nikde nevlály. Národ se zpravidla příliš neusmívá v jakémkoliv ročním období, není od ucha k uchu, a tím spíš dělá zachmuřený dojem v podzimním počasí. "Národ má blbou náladu," vyjádřil se prezident. "Třetině lidí se příští rok povede hůře," oznamovaly Lidové noviny velkými písmeny na první straně. "Střední vrstva, pilíř stability společnosti upadá" - "Odstavený střední stav může odstavit vládu" - "Proč se vláda nemůže opřít o střední třídu" - titulky v jiných zdrojích. "Klaus lakoval narůžovo," tvrdí bývalý disident a nynější světící biskup Václav Malý. "Mělo to vše nějaký smysl?" ptá se sám sebe Jan Ruml, zbývající disent, který už také opustil ministerské křeslo. Žádné tedy vzájemné gratulace. Spíš neveselé dumky, co mohlo či mělo být.

      Výzkumy veřejného mínění docházejí k tristním objevům. Není to ovšem jen vina existujícího stavu věcí, panujícího pořádku či spíš nepořádku, ale i nerealistického očekávání zvonitelů klíčů, co jim všechno najednou mělo spadnout do klína. Však takové reakce známe zde v exilu mezi příchozími, kteří zjistili, že nový svět neodpovídá jejich původním naivním představám.

      Proto jsem hodně ocenil úvodník Martina Komárka v Mladé frontě Dnes právě o výročním dni 17.listopadu: "Před osmi lety nebyly mandarinky, banány a pomeranče. V čele země stál vlastizrádce, který si pletl bojlery a brojlery a byl sám jako kůl v plotě. Při přijímacích zkouškách nerozhodoval talent dětí... Nebyly menstruační vložky...Tajná police cvičila nejpodlejší teroristy... Soudy soudily tak, jak jim nařídila diktatura... Lidé nocovali ve frontách, aby získali místo v pořadníku na pomalé, nevzhledné a nepohodlné auto..." A tak ještě dlouze dále.
-  -   -
      Konečně došlo k znovuotevření zvelebené kavárny Slavie k témuž výročnímu dni. Pojďme ale za kulturou, máme velký výběr. V listopadovém vydání Přehledu kulturních pořadů v Praze jsem napočítal 58 divadel, 36 biografů, 32 koncertních sálů, 13 chrámů a kostelů k témuž účelu, 61 klubů a kulturních domů, 80 galerií a výstav, 23 muzeí, 10 zahraničních a kulturních středisek. Nepočítal jsem přednášky, kurzy, vycházky, zájezdy, pořady pro děti a mládež.

      Je někde ve světě město porovnatelné velikosti, které toho dovede nabídnout také tolik? Většina divadel má stále vyprodáno. Nevěřící nechť se před představením dostaví k pokladně třeba Činoherního klubu či divadla v Řeznické.

      Bez protekce Jiřího Suchého bych se do jeho Semaforu v Karlínku nedostal. Některá divadla (například Ypsilonka či Cimrmani) nabízejí vstupenky jen jeden den v měsíci a hned je vše vyprodáno. Takže to s tou blbou náladou v národě nebude tak zcela univerzální.

      Pro úplnost: v biografech dosud bohužel dominuje Hollywood. Na český film aby se jeden vypravil až někam do Ďáblic. Už jsou prý ale náznaky, že tento protivný nepoměr též pomine.
- -  -
      Na televizi se všeobecně nadává, ale já mezi nimi nebudu. Čtyři stanice - nejen veřejnoprávní ČT 1 a ČT 2, ale i komerční Nova a Prima - nabízejí dost, že vždy si lze vybrat. Filmy z první republiky i z reálsocialistické éry, užitečné archivní závěry i původní inscenace. Z nich jmenuji vynikající trilogii Past, Okno, Dobrá zpráva seriálu Bakaláři, který uvádí tuze inteligentní Marek Eben.

      Kdo chce být informován o politice, veřejném dění, příležitostí má habaděj. ČT 1: pořady Debata; Aréna; Nadoraz. ČT 2: 21; Klekánice; Na hraně; Respektování. Nova: 7 čili Sedm dní; Gilotina. Prima: Akta 7. A jsou ještě další užitečné pořady jako třeba Na vlastní oči, Sněží, či Klub Netopýr.

      Ve zprávách, reportéři (zejména Nova) drmolí svá sdělení po vzoru reklamních šotů, kdy nutno do kvoty několika vteřin vtěsnat veletucet slov. Politické debaty zpravidla nemívají onen profesionální švih, jak jsme zvyklí vidět na amerických obrazovkách. Některé pořady, například Na hraně (ČT 2), přenos z dejvického divadla s mladými diváky, působily jako výtečné antinostalgicum. Jedním z debatérů totiž byl komunistický poslanec Miloslav Ransdorf. Arogantní  demagog, tak jak se sluší na vědeckého socialistu a člověka zvláštního ražení. Dotazy, kde kdy ve světě komunismus fungoval, ho ale účinně deklasoval nikterak se nerozčilující Ladislav Smoljak.

      Nejvyšší známku dávám pořadům kategorie tzv.investigative reporting, předkládající veřejnosti sametem tolerované lumpárny a svinstva. Počínání úřadu na jižní Moravě, kde vinici místo právoplatného vlastníka dostal bývalý komunistický kádr. Reportéři se nedali odbýt, otravovali úřad, z něhož se soukaly jen mdlé lži. Zvonili u dveří obdařeného kádra, který je vztekle odháněl. Jiný soudruh bažící po obchodu (starožitnosti) dožene majitelku k sebevraždě. Reportéři se rovněž nedají jen tak snadno odbýt byrokratem - lampasákem na ministerstvu národní obrany, když šťourají do praxe odstrkovat absolventy západních vojenských učilišť na vedlejší kolej a přitom posílat na zahraniční stáže k výuce cizího jazyka osvědčené soudruhy rok před penzí. (Stav branných sil a proč by NATO o ně mělo mít zájem - neveselá kapitola: Absolvent West Pointu Petr Vohralík požádal o propuštění z armády. Vladimir Baumel, spoluautor knih, zatracujících americkou politiku a severoatlantickou alianci, se teď podílí na přípravě vstupu ČR do této aliance. Hájí se, že "za politické vyznění knih nenese odpovědnost. To, co jsem dělal v armádě, jsem dělal pro tuto zemi, aspoň jsem si to myslel," dodává. USA poskytují již pět let na odborné a jazykové vzdělávání českých vojáků v průměru 24 milionů Kč ročně. Fondy nejsou využity pro určený účel, s vysvětlením ministerstva, že nenachází zájemce. Západu též vadí česká neschopnost zachovávat uložená tajemství. Opilý zpravodajský důstojník zapomene v baru kompjútr s ultrasensitivními daty o počínání špionů ve světě. Data se nikdy nenašla, provinilec snad aspoň obdržel ústní důtku.

      Na Václavském náměstí mě zastavil muž s tváří filmového krasavce a rusky mě požádal o deset korun, s tím, že mu mafiáni ukradli tisíc dolarů. Napřed jsem si myslel, že jde o natáčení Ptákovin (česká verze americké Candid Camera). Dotyčný mi ukázal papír od policie o oloupení a tak jsem mu nějaké peníze dal. Krátce poté televizní pořad Nadoraz se zabýval právě touto tématikou. Slované vystupují a nastupují do vlaku či autobusu směr Rusko a Ukrajina. Mafiáni je obstoupí, vezmou stranou a ožebračí. Skrytá kamera televize zaznamenává jak zločiny, tak přítomné, leč nezasahující příslušníky policie. Na policejním velitelství se reportéři dozvídají, že takový holt je život. Potíže růstu.

      Takže i když člověk se nedostal do divadla či na koncert, obrazovka poskytovala příležitost ledačíms se obohatit. Media  vykonávají kus veřejně prospěšné práce, i když problém sama o sobě nemohou ovšem vyřešit.

-  -   -
      V krčském paneláku, kde jsem bydlel, vězel u vchodu hrozivý nápis ZAMÝKEJTE DVEŘE! Ne z nějakým laskavě, prosím. Prostě zamýkejte nebo dostanete po hubě. V tamějším sousedství jsem mátl domorodce tím, že jsem je zdravil.  Někteří mě ignorovali, jiní mě měli za blázna, ale přece jen se našli takoví, kteří zareagovali až s vřelou vděčností. Celou oblast tam zásobuje Meinl, jediný supermarket. V sobotu občané s taškami jdou nakupovat, ale nekoupili ani rohlík. Náhlý nečekaný nápis INVENTURA, jděte všichni do háje.

      Doprovázím sestřenici k autobusu. Mafiáni ji sice neokradli, ale autobusák ji vyhnal ven, poněvadž v ruce držela (neveliké) zavazadlo. To musí do extra prostoru, poručil, ale prostor neodemkl, jen ať venku cestující pokorně čekají v dešti. Když se konečně uráčil, nikomu s břemeny nepomohl. Jak hodně jiné to máme v Americe. "O kávu se lidé málem porvali," novinový titulek o události v Přerově, kde firma mínila uspořádat pošetilou reklamní akci rozdáváním půl kila kávy pro páry a poloviční dávku pro jednotlivce. Potíže růstu.

-  -  -
      V zemi ovšem přidražilo.  U onoho Meinla, když neměli inventuru, bylo vždy plno zákazníků. Každý druhý, jak jsem si všiml, platil pětistovkou. Pro nás, valutové cizince, je tam stále značně lacino. Dobrá vína za ekvivalent dvou dolarů a výtečná kremžská horčice za 3 koruny 70 haléřů. Obchodní dům Tesco (dříve K-Mart, ještě dřív Máj) požaduje za jednu nevelkou porci pizzy 35 korun. Rovněž 35 korun nutno zaplatit na ruzyňském letišti za kávu v miniaturním plastikovém kelímku z automatu. Objednat si ji u pultu, stála by dvakrát tolik.
      Rodina mi poručila nalézt restauraci, kde se dosud obtěžují servírovat ovocné knedlíky. To se mi podařilo nedaleko pražského rozhlasu, kde za drštkovou polévku, malé pivo a porci oněch knedlíků jsem platil necelých padesát korun. Na obsažném jídelním lístku nebyla krmě za víc než 50 Kč.
      Knihy prodražily hodně. Před pěti lety mi tam vyšla vázaná kniha o víc než 400 stranách s vysazenou cenou 47 Kč. Teď už za útlé paperbacky účtují k 200 korunám.

-   -   -
      Můj zájem podívat do svých estébáckých svazků dopadl podle očekávání. Nejsou k nalezení, ale kdyby se časem přece jen objevilo, dají mi vědět. Rozjel jsem se do Plzně aspoň si přečíst trestní spis o svém zločinném úprku do náruče amerických imperialistů. Poněvadž mám u krajského soudu protekci, ochotně mi zjistili, že spis tak dávného již data tam nemají, je to v archivu. Došel jsem do archivu, vypsal podrobnou žádost, kterou bude muset schválit ředitel. To víte, to hned tak nepůjde, si budete muset pár dní počkat. Ředitel ale do dvou hodin schválil. Po dobré zprávě následovala ta méně dobrá: spis tam nemají, ten je v jiném archivu, takže budu muset... Takže jsem se na to vykašlal a vrátil do Prahy.

      Tam jsem na večeři u vysokého činitele ministerského kalibru ve vile kousek od Hradu. Ještě jsme nedojedli, když se vřítil soused, Němec, jemuž právě někdo ukradl mercedesa. Bylo tedy třeba česky ohlásit zločin. Paní domu si to vzala na starost, vše vyřídila a domluvila hodinu k sepsání protokolu na stanici. Též se zeptala na jméno policisty, s nímž obšírně promlouvala. Jméno? "První dveře vpravo," takto se představil.
      Jinak jsem s úřady naštěstí neměl celou dobu co činit.

-  -   -
      Rozrůstá se nostalgie po starých bolševických časech. Vládě věří jen menšina veřejnosti a parlamentu už skoro vůbec nikdo. Zákonodárci si těžko získají plno respektu svým počínáním. Nevalná účast na zasedání, přítomní se mezi sebou baví, povídají do svých mobilních telefonů a předseda sněmovny Miloš Zeman marně usiluje o nějaký pořádek. Místopředseda sněmovny Jan Kasal prohlásil, že projel hodně parlamentů, ale podobné chování neviděl nikde.

      Těžko též mohl kde vidět ono početné ztrácení příručním doplňků s nikoliv zanedbatelnými hodnotami. Už padla zmínka o opilém zpravodajci, který zapomněl v baru kompjůtr s tuze důležitými údaji. V onom listopadu 1997 bývalému federálnímu premiérovi Čalfovi zmizelo v restauraci luxusní zavazadlo z pštrosí kůže (za 60.000) s akciemi v hodnotě 38 milionů. V téže době poslankyně Marcová, za svobodna Petrová, zapomněla v jednací síni kabelku, v niž krom kapesníčku a rtěnky měla půl miliónu v korunách, markách a dolarech. Takové majetky si nosit na zasedání a zapomínat! Stal se ale zázrak: poctivá uklizečka jmění našla a do haléře vrátila. Poslankyně ji odměnila. Dala jí šátek. Jinak                         Vzorně se ale zákonodárci starají o košatění vlastních požitků: základní plat 33.700, ubytování 12.600, cestovné až 20.300, stravné 5.400, expertizy 8.500, pronájem až do 20.000, pronájem vybavení 4.000, kancelářské potřeby 1.000, telefonní poplatky 3.000, plat asistenta až 19.000. Poslanec si za tuto sumu zaměstná svou manželku. Kancelář zařídí ve vlastním domku. Sežene levnější pronájem a rozdíl si ponechá. Výhod mají ještě víc a jedna se mi obzvlášť líbí: služební felicie k dispozici a CSS karty na neomezené čerpání benzinu. Čerpáme též pro příbuzenstvo, proč ne. Překrásně se v tom překonává kraválista Miroslav Sládek, šéf republikánů, který údajně za rok ujel 150 tisíc kilometrů čili 500 kilometrů den co den, s údajnou spotřebou 18 litrů na 100 kilometrů u vozu, který ale  spotřebuje jen 7 litrů. Též Jiří Payne, v exilu tolik proslulý, vykazuje dvojnásobnou spotřebu, než co uvádí technický průkaz. Přeseda poslaneckého klubu ODS Honajzer tvrdí, že se nestará o to, kolik a za co bere. Jeho kolega od ČSSD Gross je spokojen, neboť "Je to v souladu se zákonem." Upřímnější odpověď poskytl komunistický poslanec Filip: "Podívejte se, všichni si berou, tak co bych si nevzal taky." A pak se divme náladě v národě.

-  -  -
      Zmíněný zákonodárce Sládek je obviněn z podněcování k rasové a národnostní nesnášenlivosti. Soud nařídí stání a dotyčný je ignoruje - již čtyřikrát se nedostavil. Trestní řád opravňuje soudkyni Radku Blažkovou, aby Sládka dala předvést, případně zatknout. Nic takového ale nečiní. Soudy ignorují stanovisko Ústavního soudu o nepromlčitelnosti komunistických zločinů. Stíhání Jakeše a Lenárta proto zastaveno. "Příslušníci bývalé StB odešli od soudu vítězně," další typický novinový titulek z onoho sametového listopadu.
      Země má 40 tisíc policistů. O 10 tisíc víc je zaměstnáno u soukromých bezpečnostních agentur. "Sehnat spolehlivého člověka je problém a roční fluktuace mezi zaměstnanci je 30 až 40 procent. Pouze na 10 procent se lze spolehnout." Zkrátka, další potíže růstu.

      Uzavírám vesele. Dostal jsem v Praze vánoční dárek v podobě plakátu s plamenným heslem z padesátých let:

VČASNÝM  PŘÍCHODEM  DO  PRÁCE
ZASADÍME  ZDRCUJÍCÍ  ÚDER  AMERICKÝM AGRESORŮM.

      Na americkém knižním trhu se pořád objevují nějaké novinky z toho žánru, ale poslední dobou jich zřetelně přibylo - almanachy, analýzy, memoáry, ságy hrdinů a padouchů.
      Nakladatelství Random House vydalo obsažnou (633 stran) Encyklopedii špionáže (Spy Book: The Encyclopedia of Espionage). Její autoři, vojenští historici Norman Polmar a Thomas B.Allen, předkládají přes 2.000 témat a případů z doby dávné i nejsoučasnější. Daniel Defoe, autor Robinsona Crusoe, byl špion. Takto se za druhé světové války v Paříži angažovala Josefína Bakerová. Julius a Ethel Rosenbergovi jakož i Alger Hiss, považovaný patriot Rooseveltova vládnoucího týmu, skutečně pracovali pro Sověty. Idealismus jako motiv již zcela vyprchal z tohoto řemesla, zbyly jen peníze, jak potvrzují všechny případy z poslední doby.

      Když jsme u peněz: Americké zpravodajské služby, jichž kromě nejčastěji zmiňované C.I.A. je asi tucet, utratí ročně kolem 30 miliard dolarů (čili obnos v korunách s dvanácti nulami). Tak tvrdí Loch K.Johnson, někdejší asistent Les Aspina, bývalého ministra národní obrany, v knize Tajné služby (Secret Agencies: U.S.Intelligence in a Hostile World, Yale University Press). Za utracené miliardy tyto služby údajně odvádějí práci problematických kvalit. Nepředvídaly útok v Koreji v r.1950, ani sovětskou invazi v Maďarsku a Československu, ani propašování raket na Kubu. Na jedné straně pozoruhodné úspěchy (například berlínský tunel), na druhé straně tragická fiaska se ztrátou mnoha životů (zásluhou britského Kima Philbyho a jeho cambridgeské skupiny, pracující pro Moskvu). Občas přesné analýzy byly rovněž nanic, poněvadž jejich nepříjemný obsah se protivil vyšším šaržím v ředitelských rolích. Tam dlouho odmítali věřit, že Gorbačov to s reformami myslí doopravdy, že bude puč v Moskvě v r.1991, jako že byl, že Jelcin se dostane do čela země.

      V porovnání s jinými státy si USA udržely panenskou nevinnost co nejdéle. "Gentlemani nečtou poštu, která jim není určena," zdůrazňoval Harry Hopkins, důvěrník F.D.Roosevelta. Proto pak bylo za druhé světové války co dohánět. V r.1947, Harry S. Truman, nedbaje nesouhlasu svého ministra zahraničí Dean Achesona, podepsal zákon, jímž se zrodila Central Intelligence Agency. Jejími zakládajícími členy byli absolventi z nejlepších univerzit se zkušenostmi za velké války, včetně počínání na nepřátelském území. "Bankéři a mogulové, kasaři a padělatelé, tiskaři a autoři divadelních her, atleti a cirkusáci," tak je charakterizoval William J.Casey, jeden z nich, posléze šéf C.I.A. za Ronalda Reagana.

      Ti zcela nejlepší muži (The Very Best Men. Four Who Dared: The Early Years of the CIA, Simon and Schuster) autora Evana Thomase, ředitele washingtonské kanceláře týdeníku Newsweek, je výtečně napsaná kniha o prvních patnácti letech C.I.A., se soustředěním na počínání čtyř významných, byť ve veřejnosti málo známých činitelů, patřících k tzv. WASP (White Anglo-Saxon Protestants, tehdejší vládnoucí elita), absolventů prestižních škol Groton a Yale.
      Jeden za války působil v Istambulu, druhý bojoval v podzemí ve Francii, třetí s Číňany proti Japoncům.
      Richard M. Bisell, čtvrtý z nich a intelektuálně nejzdatnější, se věnoval  tajným operacím z washingtonské báze. Prosadil uskutečnění projektu letadla U-2 a za tuto zásluhu byl pověřen jiným projektem, který skončil katastrofou. O tom se podrobně rozepisuje ve svých memoárech Vzpomínky studeného válečníka (Reflection of a Cold Warrior: From Yalta to the Bay of Pigs, Yale University Press). Onou katastrofou byla invaze protikomunistických Kubánců v Zálivu či Zátoce sviní či prasat (Bay of Pigs). Tady si přesvědčivě ověřujeme, co už jsme věděli dřív, že vinu na fiasku neměl Bissell, ale prezident J. F. Kennedy. Ten schválil plán invaze, jehož úspěch závisel na použití letectva. V kritickém okamžiku Kennedy ztratil odvahu vydat potřebný rozkaz a tím zpečetil osud tisíce dobrovolníků. Když bylo po všem, Kennedy řekl Bissellovi: "Kdybychom tu měli parlamentní systém, musel bych rezignovat a vy jako státní úředník byste zůstal. Ale poněvadž máme systém prezidentský, já zůstanu a vy budete muset rezignovat." Tak se i stalo.

      Ředitelů C.I.A. se vyrojila celá řada. Richard M.Helms (1966-1973), po něm James R.Schlesinger, jehož prezident Carter vystřídal svým někdejším spolužákem a pozdějším admirálem Stansfield Turnerem. K největší cirkulaci ve vedení došlo v poslední době. Od r.1991 pět ředitelů, z nichž ani jeden nevydržel pouhé dva roky. Zajímavě o tom píše Robert M.Gates, jeden z nich, v knize, jejíž titul se snad dá přeložit jako Zpoza stínů (From the Shadows: The Ultimate Insider`s Story of Five Presidents and How They Won the Cold War, Simon and Schuster). Velmi čtivé a zajímavé, jak došlo k vítězství ve studené válce, vítězství značně uspíšené Reaganovým počínáním. Gates připouští, že podcenil dopad Gorbačovových iniciativ po r.1987, ale energicky se brání proti obvinění, že by kdy byl prosazoval nějakou ideologickou konformnost mezi svými kádry.

      Ze stínů či spíš z úplného temna se zásluhou autora Johna Barrona a jeho knihy Akce Solo (Operation Solo: The FBI`s Man in the Kremlin, Regnery Publishing) vynořil pozoruhodný tvor jménem Morris Childs. Narodil se na Ukrajině a v USA vstoupil do právě založené komunistické strany. Ve dvacátých letech byl vyslán do Leninovy školy v Moskvě naučit se vše, co bude třeba k uskutečnění celosvětového komunistického vítězství. Významní soudruzi jako Tito, Ulbricht a Andropov byli jeho kamarádi. Po návratu do Ameriky se stal vedoucím tajemníkem stranické organizace v Chicagu. Po válce na žádost Sovětů se vrátil do Moskvy, odkud vozil zlato k podpoře amerických soudruhů. Otázky světové politiky probíral s Chruščovem a Brežněvem, byl jimi vysílán na delikátní jednání s Castrem a Maocetungem. Od poloviny padesátých do konce sedmdesátých let byl Childs obeznámen s myšlením sovětských předáků víc, než kdokoliv mimo zdi Kremlu. A celá ta leta tento tisíckrát prověřený americký bolševik pracoval pro FBI.

      Tomuto výkonu se těžko někdo vyrovná. Přiblížit by se ale mohl Ryszard Kuklinski, bývalý plukovník polského generálního štábu, též autor projevů, spisovaných pro tehdejšího ministra národní obrany Jaruzelského. Kuklinski pracoval pro C.I.A. od 1970 do 1981, nikdy si neřekl o peníze a je pokládán za pravděpodobně nějvýznamnějšího špiona studené války v Evropě. Řada významných zpráv od Sovětů  se dostala do Washingtonu dřív než k Jaruzelskému. Na podzim 1981 polské velitelství se dopátralo o úniku zpráv a C.I.A. na poslední chvíli před zatčením vypašovalo Kuklinského s jeho rodinou ze země. Nyní žijí s jiným jménem v USA. Doufejme, že na memoárech se již pracuje.

      I opačná strana v tomto světovém klání měla své úspěchy. Předlouhá leta hrál v Americe významnou roli Armand Hammer, industrialista, mulimilionář, filantrop a prosazovatel mírové koexistence. Původním povoláním lékař jako jeho otec, v Rusku narozený marxista a zakladatel komunistické strany USA. O synově životním počínání napsal Edward Jay Epstein, autor jiných prací podobného žánru , knihu Svazek (Dossier: The Secret History of Armand Hammer, Random House).  Dočteme se o odehnání těhotné, španělsky se nedomluvící milenky do Mexika, aby se mohl oženit s bohatou vdovou. Poté získal bezvýznamnou firmičku Occidental Petroleum, z níž zásluhou podobného nedostatku skrupulí vyrostla společnost s miliardářským jměním. Epstein přináší přesvědčivé důkazy, že to byl zdroj, z něhož se financovalo sovětské špionážní počínání v Americe. Hammer se však o ideologii nezajímal, nezáleželo mu ani na penězích, ale pouze na moci. "Jeho filozofií je, že penězi lze koupit všechno a každého," o něm řekla jeho manželka. Žil stylem maharádži, z jednání v Libyji létal každodenně spát do Paříže, za peníze Occidentalu kupoval do svého privátního vlastnictví Rembrandty, Rubense, Gauguiny, van Goghy, "ač se o umění zajímal asi tolik jako Al Capone," utrousil zasvěcenec. Hammer usiloval o nesmrtelnost v podobě získání Nobelovy ceny míru. Izraelskému premiérovi Beginovi nabídl investice ve výši 100 milionů dolarů a Begin ho skutečně na cenu nominoval v r.1989. (Pokud se nemýlím, mezi kandidáty tehdy byl i Václav Havel. Cenu dostal Dalai Lama.) Rok poté, tedy ještě před kolapsem Sovětského svazu, Hammer zemřel ve věku 92 let. Otevřely se pak některé sovětské archivy, definitivně pohřbivší Hammerovu reputaci.

      Teď zásluhou konce studené války došlo ke zrodu knihy, jejímiž spoluautory jsou někdejší významní antagonisté David E. Murphy, bývalý šéf C.I.A. v Berlíně, a Sergěj A.Kondrašev, šéf K.G.B. tamtéž. Kniha se jmenuje Bojiště Berlín (Battleground Berlin: CIA vs.KGB in the Cold War, Yale University Press). Oba někdejší úhlavní nepřátele teď v roli tvůrčích spolupracovníků jsem viděl v americké televizi a vycházeli spolu pěkně kolegiálně. Největším americkým úspěchem v Berlíně bylo prokopání tunelu do sovětského sektoru a zapojení na telefonní vojenskou síť, z níž se po dobu 11 měsíců a 11 dnů podařilo natočit 443.000 rozhovorů. Jenže zas tak obrovský výkon to nebyl, poněvadž Sověti od svého špiona George Blakea v Anglii o existenci - byť ne lokaci - tunelu věděli a podle toho své telefonáty přizpůsobovali. K.G.B. a východoněmecká Stasi měla plno úspěchů s pronikáním agentů do významných pozic v Bundesrepublice. Hodnotu jejich činnosti ale devalvoval nedostatek kuráže řídících orgánů předávat druh zpráv, jimiž by riskovali nelibost vládců.

      Muž bez tváře (Man Without a Face: The Autobiography of Communism`s Greatest Spymaster, Times Books/Random House) je titul memoárů Markuse Wolfa, s tváří na Západě neznámou až do r.1979. Narodil se  poblíž Stuttgartu v r.1923, jako jedenáctiletý se s rodiči před nacisty uchýlil do Sovětského svazu, kde se s prostředím dokonale zžil a plynně naučil rusky. Šéfem východoněmecké špionážní mašinerie se stal, když mu ještě nebylo ani 30 roků a velel jí 34 let. Nezískává si příliš sympatií svým "já nic, já muzikant" manévrováním. Jeho špionážní rezort údajně neměl nic společného s gestapáckým počínáním Stazi, jejíž byl součástí. Rovněž prý neměl nic společného s mezinárodním terorismem, i když tedy mezinárodní teroristy trénoval a všelijak podporoval. Za největší Wolfův výkon je pokládáno jeho proniknutí ke kancléři Willy Brandtovi agentem Gunterem Guillaumem v roli asistenta. K odhalení došlo zásluhou východního Berlína, když s pruskou důkladností mu radiem každoročně pravidelně posílal blahopřání k narozeninám.  Taková je ale ironie historie, že Wolfův zpravodajský triumf vyústil do politického fiaska - rezignaci Brandta, což vůbec nebylo záměrem této operace.

      Daleko sympatičtější dojem dělá Oleg Kalugin svými memoáry První direktorát (The First Directorate, St.Martin`s Press). S Kaluginem jsem se patrně potkal. V r.1960 jsme oba začali studovat na Kolumbijské univerzitě v New Yorku. Přišel s první várkou sovětských studentů ve výměnném programu. (Mezi nimi byl též Alexander Jakovlev, později významný posazovatel perestrojky.) Student Kalugin byl ovšem důstojníkem KGB a byl natolik zdatný, že už jako třicetiletý to dotáhl na generála a šéfa kontrarozvědky. Za svého púsobení na sovětském velvyslanectví ve Washingtonu byl řídícím orgánem prodejného amerického poddůstojníka námořnictva Johna Anthony Walkera, působícího na velitelství ponorek v Norfolku, Virginia. Od Walkera Moskva věděla o veškerém tajném počínání amerického námořnictva. Dokonce i předem věděla o rozvrhu bombardování ve Vietnamu. Před několika dny mi telefonoval přítel z Washingtonu, že zrovna strávil večer s Kaluginem, který ho ujišťoval, že Walker napáchal své vlasti daleko víc škod, než daleko líp známý renegát Aldrich Ames z pozdější doby. Kalugin se v devadesátých letech ve své vlasti hodně angažoval v politice, neváhal se postkomunistickému tisku svěřovat s různými svinstvy své organizace, byl zvolen do ruského parlamentu a povést se puč v srpnu 1991, jeho bývalý velitel KGB a úhlavní nepřítel Krjučkov by ho nepochybně poručil zlikvidovat. Ale i po potlačení puče Kalugin se ze zdravotních důvodů přesídlil do Washingtonu, kde teď učí na jedné z univerzit. Ze všech zde zmíněných knih, tuto bych nejvíc doporučoval přeložit, aby se dostala k českým čtenářům. Jistě by je i zajímaly informace o počínání estébácké zpravodajské služby. Kniha, které se přisuzuje podíl na uspíšení rozpadu sovětské říše, vyšla v USA v roce 1994, je vázaná, má 364 stran, obsáhlý rejstřík jakož i hodně fotografií. Koupil jsem ji ve výprodeji za pouhý jeden dolar. Tak svět někdy odměňuje.

      Závěrem zmínka o Internetu. Elektronická modernizace už pronikla i do temné sféry pláštěnky a dýky. Wolff New Media oznamují vydání příručky Váš osobní internetový špion (Your Personal Netspy, cena 12,95 USD) - "poučení, jak se dozvědět cokoliv o komkoliv."