Trvalo drahný čas, než se mi podařilo obloudit, v přízeň se prokecat své nyní již dlouholeté manželce. Narodila se a vyrostla v Číně a své někdejší zdráhání posléze vysvětlila: prý shledávala mou vizáž až příliš nepříjemně asiatskou.
      Kačena jedna, jak ji něco takového mohlo napadnout?
      Reagovala doporučením, abych se občas podíval do zrcadla a zamyslel.
      Což mi připomnělo, že ještě kdysi v Čechách jsem se podíval do sovětské encyklopedie historického materialismu. Opus se zmiňoval o kmenu Ulčů, sídlících v dálavách východní Sibiře. Rybáři, pastevci, lid prostý, přívětivý, též primitivní - čili poněkud pitomý, méně něžně řečeno. Kdo ví, jak to s tou přívětivostí bylo - v nedávné minulosti prý též okusili pokušení kanibalismu.
      Takže namířit si to odtamtud ze Sibiře směrem k jihu, do Číny bych byl došel. My se ale seznámili na silvestrovském večírku v české společnosti na Manhattanu v New Yorku.

      Nebo to je s tou naší údajnou rasovou podobností, ne-li dokonce totožností, úplně jinak. New York Times uveřejnily (7.května 1996) dost dlouhé pojednání, nazvané "Mumie, textilie důkazem přítomnosti Evropanů na Dálném východě." Severozápadní kout Číny zvaný Xinjiang, končina, kterou vedla legendární silk road (hedvábná cesta, cesta hedvábí, obchodní spojnice s Evropou), tam teď sídlí Ujgurové, lid mohamedánské víry a s řečí z turecké větve. Když jsem je potkával mezi turisty v Pekingu, vypadali míň čínsky než já, tvrdila ta moje.

      V onom Xinjiangu v končině zvané Tarim Basin, suché, hodně horké nížině, se začátkem tohoto století začali vrtat francouzští a němečtí vědátoři. Pod povrchem objevili rukopisy z 6. až 8.století, psané v odumřelé řeči, jíž dali jméno tocharština. Po následném bádání objevili její nápadnou podobnost s jazyky keltskými a germánskými. Rovněž objevili mumie. Jedna jim značně připomínala ženu velšskou či irskou, druhá mumie připomínala Čecha (Bohemian burgher). Odhadovaný věk dva tisíce roků. Jak se tam tihle Evropané dostali?

      Těžko to mohl být případ náhodných přivandrovalců, zatoulaných jedinců. V posledních dvaceti letech totiž čínští badatelé objevili v prostoru 500 mil přes 100 ostatků osob, mumifikovaných  přírodou, jejím suchým klimatem, nikoliv nějakým umělým procesem. Dotyční žili před 2.400 až 4.000 lety. Výtečně zachované mumie vyloženě nečínského, vyloženě evropského vzhledu, plavovlasí tvorové. V končině Lop Nor (kde Číňané konají atomové výbuchy) došlo k objevu lebek zcela nordického typu. Stejný důkazní směr podporuje oblečení pradávných nebožtíků. Irena Goodová, specialistika v oboru zvaném textile archeology, tvrdí, že nález je virtually identical stylistically and technically s nálezy v pohřebištích v Rakousku a Německu z doby kolem roku 700 před Kristem. Zkoušky DNA potvrzují příslušnost k dávné evropské genetické skupině. Jak se tam tedy tihle Evropané dostali, nutno zopakovat otázku.

      Archeologové, historici, lingvisté, biologové, vědci z ještě dalších oborů, dali hlavy dohromady najít odpověď. Konference se konala v muzeu pennsylvánské univerzity ve Filadelfii. S výjimkou teorie předhistorických parašutistických seskoků  se dostalo na všechny teorie. "Jestliže teď už nejste dostatečně confused (popletení, zmatení), nedávali jste dost pozor," poznamenal k nashromážděným specialistům James Patrick Mallory, archeolog z univerzity v  Belfastu.

      V oblasti New Yorku se den co den průměrně uskuteční tucet vražd. Takové množství ovšem otupuje zájem veřejnosti. Sdělovací prostředky se zajímají jen o případy, na nichž je něco unikátního. Například:
      Dopoledne před obědem o Velikonoční neděli roku 1996, policista ve státě New Jersey postřehl na parkovišti muže při podezřelé práci. Z kufru auta vynášel černé plastické pytle na odpadky (trash bags) a házel je do řeky Passaic, kde děti rády rybaří. V dotyčném byl zjištěn ruský emigrant Vladimír Zelenin, věk 40, zaměstnáním computer technician. Krev měl na rukavicích, kalhotech a botách. Oněch pytlů na odpadky přivezl jedenáct, obsahovaly tělo jeho příbuzného Yakova Gluzmana, předchozí večer na Bílou sobotu rozkouskovaného na 66 dílů.

      Gluzman byl ruský židovský emigrant, molekulární biolog, specialista v rakovinném výzkumu a poslední dobou ředitel firmy Wyeth-Ayerst Research. Narodil se před 48 roky na Ukrajině; v r.1969, když mu bylo 22 let, se oženil s o rok mladší Ruth Šapírovou, chemičkou. Krátce po svatbě dostala její rodina povolení se odstěhovat do Izraele. Novomanželka rovněž odjela a venku zahájila velkou kampaň, aby Brežněv rovněž vypustil jejího manžela. Držela hladovku před budovou OSN v New Yorku, svědčila v americkém kongresu ve Washingtonu. Úsilí se podařilo, v r.1972 směl Gluzman rovněž emigrovat. Z Izraele, kde získal doktorát v biologii, se v r.1977 dál stěhoval do USA. Napřed pracoval v laboratořích, vedených Jamesem Watsonem, laureátem Nobelovy ceny; posléze se osamostatnil a měl vlastní firmu. Spolu s manželkou jejich roční plat se pohyboval kolem půl milionu dolarů. Jenže Gluzman byl oddán vědě, peníze ho nezajímaly, na rozdíl od jeho po neustálém nabývání pozemských statků bažící choti. Byla dokonce přistižena v obchodě při krádeži nádobí a žárovek. Jemu stačily jedny šaty, jedno auto, jí nestačilo nic. Z tehdejšího Sovětského svazu přivážela další příbuzné. Mezi nimi se z Kazachstanu dostavil i její bratranec Zelenin, jehož Gluzman zaměstnal a ten se mu pak nedobře revanžoval. Svědci z etnické enklávy jménem Eldorado Village (z 90 bytů jich 60 patří Rusům) komentovali, že paní Ruth měla permanentně vzteklý výraz ve tváři.

      V prosinci 1995, po 26 letech manželství, Gluzman podal žádost o rozvod na základě údajně surového počínání (cruelty) a rozmařilosti (lavish spending) paní odpůrkyně. Společný majetek byl ohodnocen částkou 1,3 milionu a k tomu životní pojistka ve výši téměř půl milionu dolarů.

      Představa role vdovy než rozvedené paničky nabízela víc přitažlivosti, a tak večer o oné Bílé sobotě spolu s bratrancem Zeleninem se pustili do díla. Vybaveni sekyrou a nožem si na manžela Guzmana počkali, ubodali a v koupelně rozparcelovali.  Paní Ruth si počínala tak energicky, že při jednom rozmáchnutí se strefila do spoluvraha, jehož pak bylo třeba ošetřit. Po jeho zatčení trvalo pár dní, než se podařilo vdovu vypátrat. Černovláska již měla jiný přeliv a před sebou  informace o možnostech přesunu jednak do Švýcarska, jednak do Austrálie.

-  -  -
      V šedesátých letech se značné přízni amerických diváků těšil satirický film Russians Are Coming o posádce sovětské ponorky, neúmyslně uvíznuvší u americkému břehu, s dopadem, že některé z domorodců posedala panika v představě  zamoření komunistickým morem. Pokud teď Rusové přicházejí, jejich výlučným zájmem je prosazování kapitalismu za jakoukoliv cenu. Peníze, profit, obohacování - toť jediný Leitmotiv.

      Z českého tisku se dozvídám, že v r.1995 došlo v ČR ke stíhání více než 7.000 cizinců čili víc než 6% všech stíhaných osob. Cizinci měli na svědomí každou desátou vraždu. Organizované gangy si vzájemně ubližují, pochází k přestřelkám, v motorestu uvízli kule v hyždích bojovníků.
      Co je novinkou v českých zemích, je věc dlouholeté solidní tradice v Americe. Takový přísun ze Sojuzu se pak podobá úsilí vozit sovy do Athén. Mluvčí F.B.I. odhadují počet ruských gangsterů na čtyři tisíce. Jejich hlavním působištěm je New York a sousední New Jersey. Za centrum mafiánské činnosti se pokládá brooklynská čtvrť Brighton Beach, známá teď jako Malá Oděsa. Došlo k zřízení řady filiálek v městech jako Los Angeles, San Francisco, Seattle, Phoenix, Chicago, Cleveland a Miami. Poslední dobou přibyly báze v Bostonu, Filadelfii a na jižní Floridě.

      Tento trend započal v sedmdesátých letech, když Brežněv pootevřel klec a různí ptáčci z ní začali vylétat. Věnují se činnosti jak násilné, tak nekrvavé. Rozšiřují svůj sortiment služeb, například vraždami na objednávku. Něco takového má ovšem v Americe také značnou tradici, ale nabízený slovanský servis má   nepopíratelné výhody: jeho láce (2.000 až 3.000 dolarů čili pakatel na místní poměry), jeho spolehlivost bez nebezpečí pozdějšího vydírání. Profesionální zabiják přijede z někdejší první země socialismu (ne tedy emigrant), odvede svou práci, po zaplacení odjede a je po starosti. Ale i mezi těmito odborníky se občas vyskytují neopatrní žabaři. V kalifornské čtvrti West Hollywood policie šla obhlédnout nesprávně zaparkovaný automobil a ejhle, uvnitř dva ruští návštěvníci parcelovali oběť, krev měli až za ušima.

      Hodně vynáší vydírání ekonomicky úspěšných krajanů. Odhaduje se, že většina ruských obhodníků mlčky platí tzv.protection money. Například Martat Balakula, jeden z oděských bossů, vymámil 15 tisíc dolarů pod hrozbou, že krajanovi zabije dceru o jejím svatebním dni. Kdo by s platbou váhal či dokonce kontaktoval policii se vystavuje nebezpečí vraždy ve zvlášť surovém provedení, poskytnout hodně odstrašující příklad v sousedství. Koluje věrohodné podezření, že gangsteři se poslední dobou soustřeďují na sportovce, zaangažované v té které americké profesionální lize a vydělávající velké peníze. Jsou vydíráni pod hrozbou újmy jejich rodinným příslušníkům ve vlasti. Je mi ale znám jenom jeden případ (z března 1994), že se lapený zločinec přiznal - z pokusu vymámit 150.000 dolarů od hokejisty jménem Alexander Mogilny z klubu Buffalo Sabres.

      Daleko výnosnější je tzv.kriminalita bílých límečků, počínání nenásilné, kde krev neteče. Podvody s kreditními kartami, burzovními papíry, transakcemi všemožného druhu. Populární jsou fingovsné přepady a pojišťovací podvody. Exulant Michal Šuškevič s několika příbuznými a kamarády vymyslel novinku s pojízdnou klinikou (mobile clinic) a z pojišťoven se mu  podařilo podvodně získat miliardu dolarů, jeden z nejznamenitějších švindlů v americké historii.

      Ruští mafiáni si rovněž velmi zdařile počínají v obchodování s narkotiky, praním špinavých peněz a s daňovými podvody u pohonných hmot - čili činnosti nikoliv neznámé v českých zemích. Na rozdíl ale od nečinnosti českých soudů, Rusové, takto získavší 140 milionů dolarů, se stali příjemci prokurátorského obvinění o 39 bodech s trestem na mnoho let do příštího století, tisíciletí.

      V těchto aktivitách Rusové spolupracují s italskými gangsterskými organizacemi - "rodinami" - Colombo, Gambino, Lucchece. Neříkají si La Cosa Nostra, nýbrž Organizácija. Nepotrpí si na sebevědomá sebeoznačení typu Bull (Býk) a dávají přednost něčemu mírnějšímu jako například Kapusta.

      Na rozdíl od zločinců místního původu, Rusové jsou vzdělanější a vynalézavější. "Rusové dodávají mozek, Mafie dodává zabijáky," shrnul vyšetřovatel (New York Times, 15.května 1996). O této spolupráci se už dost ví zásluhou přeběhlíků z italských řad. Vypovídají v kongresu před výborem senátu a svědčí i u soudu, odměnou za mírnější trest a za slib nové identity (tzv. Witness Protection Program), že je nikdo už nenajde. Hodně jsme se tak dozvěděli od zločince jménem Anthony S.Casso, bývalého šéfa rodiny Lucchese, lapeného po 32 měsících skrývání a s hrozícím trestem doživotního pobytu za mřížemi. Teď se těšíme na výpověď Michaela Franzese, kapitána z rodiny Colombo, který bude vypovídat o mnohamilionových daňových únicích v obchodování s pohonnými hmotami ve spolupráci se Slovany bystrého ducha.

      Dle senátora Wlliama V. Rotha, předsedy příslušného kongresového výboru, se prozatím nepočítá s legislativní iniciativou, zaměřenou speciálně na tyto ruské výtečníky. Zdárně se ale zatím rozvíjí spolupráce mezi ruským ministerstvem vnitra a F.B.I. Moskva už dobrovolně dodává důkazy o činnosti svých někdejších či dosud nynějších občanů, působících škodu v obou zemích. Policejní důstojníci létají přes Atlantik a američtí kolegové si libují, kolik s nimi mají společného - stejné ambice, stejné frustrace. Když je pozvou do restaurací na večeři, Rusové jsou prý prima společníci, ochutnají všelicos, pouze se ale vyhýbají krmi na Brighton Beach, oné Malé Oděse.

-  -  -

      O úspěšných gangsterech českých či slovenských se toho moc neslyší. Třeba jen proto, že si počínají příliš obratně. V New Yorku jsem znal jednoho mládence, příjemného našince, který kvůli nepravostem uvízl na několik let za mřížemi, na rozdíl od svého partnera, jehož svázané tělo konkurence svrhla z helikoptéry do jezera. Šlo o pašování zbraní, konexe brazilská.

      Rovněž nemohu posloužit informacemi o investicích  podezřelého původu. Až snad toto: Anton Rakický, bývalý tajemník slovenského ministerstva zahraniččních věcí, zakoupil na Floridě (adresa 4720  Riverview Boulevard, Brandeton) haciendu za osm set tisíc dolarů a platil v hotovosti - čili něco co zpravidla činí jen šejci či šejdíři. Proto se transakce dostala do novin. Dotyčný si prý tolik poctivě ušetřil ze svého úřednického platu.

      Čas je ovšem náš úhlavní nepřítel: všechny nás, dřív nebo později, zcela určitě zabije. Nutno mu ale přiznat k dobru, že rovněž nepřeje nudné monotonnosti a prosazuje změny, od vkusu v architektuře po novinky v zemědělství. Hudba, móda, délka sukní - vše se mění, tak jak nás kdysi učili o zákonech dialektiky.

      Například podle druhu jmen, která rodičové dávají potomstvu, lze odhadovat tu kterou předmětnou dobu. Italka pokřtěná jako Benita přišla nejspíš na svět v třicátých letech. Po roce 1945, když už byl Mussolini po smrti, takových Benit či Benitů přibývalo v Itálii stejně málo jako Adolfů, narozených v českých rodnách v době Protektorátu. (V Jižní Africe jsem se ale dozvěděl o existenci domorodého černocha s křestním jménem Hitler). Vladimír Iljič Lenin byl inspirací bohatému pokrokovému advokátovi ve Venezuele při pojmenování jeho tří synů. Ten prostřední, co se stal Iljičem, posléze dosáhl světové reputace jako jeden z nejznamenitějších mezinárodních teroristů - toť Iljič Ramírez Sanchez zvaný Šakal, kdysi vážený host v ČSSR, nyní ve Francii za mřížemi.

      Zejména revoluční doby porodily všelijaké výstřelky. Po VŘSR mnozí zakalení rodičové trestali svá robátka jmény jako Elektrifikácija, nevinní drobečkové se stávali doživotními Pětiletkami, Traktory, Kombajny, případně i Cementem. Ještě znamenitěji se takhle vyřádili Číňané v době Maocetungova panování.  Objevily se miliony patriotů Ai-Kuo (Láska-Vlast). Potomstvu se dostávalo spíš sloganů než jmen a tak místo Pepíčků a Nanynek vznikali krvelačnosti jako Znič Čankajška, Rozdrť americký imperialismus, Zlikviduj britský kolonialismus, Vymýtit feudální přežitky, Zocelit se v třídním boji nebo aspoň Zavlažit poušť. Dlužno dodat, že nejen v Číně, ale i leckde v Asii se tradičně dávají nelichotivá jména, za rodičovského předpokladu, že když se z potomka stane Pes, Prasátko, Vepřík či Červ, tím míň padle do oka zlým duchům, kteří by ho pak mínili ukradnout.

      S výjimkou několika dívenek Dvouletek, narozených krátce po druhé světové válce, se v českých zemích politický dech doby takto příliš nepromítal. Vkus, preference se ovšem měnily. Za první republiky vznikalo daleko víc Miroslavů, Miloslavů, Jaroslavů, Květoslavů než je tomu dnes. Jiná generace přišla s úrodou biblicky poněkud inspirovaných Prokopů, Lukášů, Marků, Martinů a Jáchymů. Přišla doba, kdy vznikaly Andrey a Romany v daleko větším počtu, než kdysi dominující Aničky a Mařenky.

      V Americe již rovněž odeznělo po řadu generací panujícím Johnům, Bobům, Billům, Annám, Bětkám a Mariím. Čerpám z podrobné zprávy v New York Times (3.ledna 1996) o stavu rodičovského vkusu v New York City, San Franciscu, v Texasu a na Floridě. Výsledek vypadá takto: Nejpopulárnějím chlapeckým jménem je Michael, po něm Christopher; mezi děvčaty vede Ashley, za ní Jessica. (Vedoucí desítka v New York City: Ashley, Jessica, Stephanie, Samantha, Amanda, Nicole, Jennifer, Michelle, Tiffany, Daniele.)

      Postřehnutelné jsou rozdíly nejen zeměpisné, ale i rasové. Mezi chlapci v bělošských rodinách nejpočetnější je Michael a Matthew, mezi černochy je víc Christopherů a Brandonů. (V Texasu: Christopher, Joshua, Michael, Brandon, Anthony, James, Jordan, Darius, Marcus, Xavier). Mezi tzv.Hispanics (mohutně se rozmnožující, španělsky mluvící menšina s latinsko-americkými kořeny) se dosud udržují jména katolických svatých - vede José. Mezi Američany asijského původu suverénně nejpopulárnější je Kevin, což se mi zdá být jméno převážně či snad i výlučně irské.

      Zatím co mezi běloškami vede ona Ashley, jíž následuje Jessica a Michelle, mezi černoškami na prvním místě trůní voňavá Jasmine, častá je též Ashley a Brittany. Mezi Hispanics první jsou Jessica a Stephanie, mezi Asiaty není jednoznačného vítěze, tedy vítězky. V těsném peletonu se tam řítí Ashley, Vivian, Michelle, Jennifer, Jessica, Stephanie. Každopádně ani jedna Anna, Marie, Aloisie Limová, Chenová, Changová.

      Americké mravy - a zejména  nemravy - se šíří do světa a se zpožděním zasahují i srdce Evropy. Poněvadž i tam  se daří přeochotným imitátorům, nezdá se pak být příliš surrealistickou přestava, že za pár let se budeme potkávat s mnohými Keviny, Ashleyemi a Jessicami Novákových.

      Mezi prvními z velkých překvapení po emigraci do Ameriky bylo zjištění, že tam neexistují občanské legitimace - něco takového by prý bylo nedemokratické, protiústavní, páchlo by policejní diktaturou. K prokazování totožnosti se předkládaly řidičské průkazy, sestávající z několikacentimetrového obdélníčku, tehdy ještě bez fotografie. Razítko, bez jehož existence by život v Evropě byl nepředstavitelný, jsem v USA za víc než třicet let viděl snad jen jednou.

      Systém založený na takové důvěře, jak to jen může fungovat? Ptal jsem se a dozvěděl, že ovšem leckdo to zneužívá, dochází k velkým ztrátám, ale ty jsou pořád menší než na kolik by přišly výlohy s legiemi kontrolorů, hlídačů, když beztoho by se všechno uhlídat nedalo. V této souvislosti jsem si připomněl československou zkušenost, jak jsem v zaměstnání fasovával tužku a spínáčky proti podpisu na papíře se čtyřmi kopiemi, jež vyšší instance bedlivě studovala.

      Mnohý našinec přivandrovalec se zkušeností, že z cizího krev neteče a hlupák je ten, kdo nevyužije každé příležitosti stát okrást, si na Západě začal náramně lebedit. Znal jsem výtečníky, kteří okamžítě po příjezdu se pustili do studia předpisů o sociálních podporách, kde a jak inkasovat od eráru a dobročinných důvěřivých organizací. Mládenci odjeli na havajské ostrovy, do Kalifornie a tam pěkně na permanentním sluníčku se v pětadvaceti letech stali penzisty, rentiéry, nepracovali a nepracují dodnes. (Teď už na ně snad konečně dojde: Clinton podepsal zákon, podstatně omezující možnosti těchto parazitů. Nemusíme je ale litovat, v nejhorším se ze slunka přestěhují do Kanady, kde tato štědrost nadále přetrvává. Též Austrálie je takovým zaslíbeným kontinentem.  Známý tam byl případ českých manželů, kteří se na oko rozvedli, matka získala nárok na pořádnou podporu a s dětmi odjela do tehdejší ČSSR luxusně si užívat v roli valutové cizinky.)

      Znamenitě si počínají přistěhovalci z někdejšího Sovětského svazu, kteří se v sedmdesátých letech začali hrnout k americkým břehům. Nejen pobírat onu tzv.welfare čili platby legální, ale pomáhat si i jinak. Příležitostí je spousta, však stačí sáhnout do sousedních poštovních kastlíků a vybrat zásilky s šekem. Vloni jsem si koupil extra dům i s lesem. Abych měl čím zaplatit, zvedl jsem telefon a prodal některé cenné papíry. Do týdne dorazila obyčejnou poštou - nikoliv tedy rekomando, certified proti podpisu - obálka s šekem na obnos, který by v českých korunách měl hodně nul. Mít v sousedství Slovana takového ražení, obálka by skončila v jiných rukách.

      Koumáci si zjistí adresu dobře situované osoby a vyrozumí poštovní úřad o změně adresy. Pošta pak putuje někam jinam, kde ten jiný ji vybírá a i když v ní nenajde šek ke zpeněžení, určitě získá nějaké písemnosti z banky, od firmy vyřizující bezpeněžní transakci - a u té bude číslo kreditní karty. S číslem se pak pustí telefonicky do nákupů, adresu zruší a s naakumulovaným lupem zmizí.

      Aspoň jednou týdně dostanu další nabídku nové kreditní karty, kterou nepotřebuji. Zájemce vyplní přihlášku, karta za pár dní dorazí a je vyhráno. Karty se dají krást a též padělat. Právě proběhla tiskem zpráva o zatčení řady výtečníků z Nigérie, kteří jich vlastnili doslova stovky.

      Nebo lze na věc jít jinak: otevřít si v bance konto, s průkazem banky pak v pátek pořádně nakoupit a v pondělí konto zrušit. Velmi populární to praxe mezi návštěvníky z Ruska, kteří se pak vracejí s vaky drahých tovarů. Zejména si potrpí na elektroniku.

      Zásluhou podvodů s kreditnimi kartami došlo v roce 1991 ke ztrátám přesahujícím půl miliardy dolarů. Předpokládané ztráty pro rok 2000 se odhadují na výši dvou miliard.

      První věc, co příchozí v Americe získá, je tzv. SSN (Social Security Number), obdoba českého rodného čísla, pod nímž je registrován v zaměstnání, u daňového úřadu, v bance. S pomocí této SSN lze banku vyloupit a to tak, že se okrade zákazník, jenže tratit bude banka, takový je zákon. (Čili, pokud je mi známo, praxe v ČR neznámá.) Zjistit kohosi SSN není velký problém. Například to zvládne zaměstnanec kdekoliv účtárně. I já jako kantor na univerzitě mám ve svých papírech stovky takových údajů bývalých studentů, z nichž mnozí dnes mají několikanásobně větší příjmy. Zloděj zatelefonuje do banky, představí se   jménem osoby, jejíž SSN získal a oznámí, že změnil adresu a ať mu tedy banka vytiskne šekovou knížku s novou adresou a tam mu ji dodá. Banka vyhoví, zloděj pak s šekovou knížkou přijde k přepážce a inkasuje.

      Postižené instituce se brání zavedením tzv.PIN (Personal Identification Number), čtyřčíslí, které si zákazník zvolí a při transakcích kromě čísla účtu a SSN uvede. Není tedy rozumné mít toto PIN číslo napsáno v odcizitelné portmonce. Na to například doplatila paní Karen Smithová ve státě Oregonu. V pátek večer se jí jednadvacetkrát už trestaný David Gallagher vloupal do auta a ukradl doklady jednak s onou bank card, jednak s číslem jak SSN, tak PIN. Za zbytek večera a pak za sobotu a neděli, celkem za 54 hodin, ze 48 bankovních automatů na pěti okresech v okruhu 100 mil vyinkasoval celkem 346.770 dolarů. Ještě tedy štěstí, že zákon ochraňuje občana před odpovědností za takovou ztrátu, kterou musí nést banka. Zákon ale nevlídně zachází s pachatelem, pokud se ho podaří lapit. Tohoto Gallaghera při akci u automatů fotografovala skrytá kamera. Hrozí mu trest odnětí svobody do výše 63 let.

      Mezi mnohými překvapeními po příjezdu do Ameriky (slaboučké pivo, vatovitý chléb, neexistující občanské legitimace, atd.) je též zjištění, jak zkažená, rozjívená jsou místní děťátka a jak to rodičům pramálo vadí. Však i jejich generace již byla odchována podle principů Dr.Spocka, že dětem se nikdy nesmí nic zakazovat, neboť by to mohlo vést k jejich až fatální mentální újmě.

      Tak to tedy vidí většina přistěhovalců, nejen ze zemí Třetího světa, ale i od nás ze srdeční krajiny Evropy. V New York City přistěhovalci se svými rodinami tvoří víc než polovinu obyvatelstva. Jiný kraj, jiný mrav, přivezené kulturní zvyklosti se různí, ale zákon má být jen jeden pro všechny. Tělesné trestání je ve školách zakázáno už po víc než 30 roků. Nejvíc si stěžují rodiče z karibských ostrovů (West Indies), že emigrovali zejména kvůli svým dětem, které pak ale strácejí - stávají se z nich typičtí američtí spratkové a když dojde ke konfliktu, stát je na straně těchto nezvládnutelných nezvedenců. Policie a child protection workers čili pracovníci úřadu ochrany dětí zasahují, rodičům hrozí trestní postih a dětem umístnění do pěstounské péče.

      V tisku se například objevila zpráva o rodině přistěhovalců z Haiti: 14.letý syn zanedbával školní povinnosti a doma kradl peníze. Otec, povoláním taxikář, mu nařezal, potomek se chopil telefonu, vytočil 911 - emergency - přijela policie, otci nasadila pouta a odvezla za mříže. Posléze došlo k jakémusi smíru, přišlo léto a rodina odlétla navštívit rodný ostrov. A na letišti, hned po přistání, otec vytáhl řemen a synáčka legálně ztřískal. Dva dny poté se rodiče bez něj vrátili do pedagogicky destruktivního New Yorku. Mary C.Watersová, socioložka na Harvardově univerzitě, se věnovala podrobným interview těchto ostrovních přistěhovalců a došla k závěru, že otázka tělesných trestů je pro ně ta  zcela nejdůležitější (corporal punishment was the central issue for them).

      V dubnu 1996 sedmiletá Jessica Dubroffová zažila svých l5 minut slávy: v záři televizní publicity oznámila své rozhodnutí v Cessně pro čtyři osoby přeletět kontinent - ne jako pasažér, ale jako pilot. S instruktorem po ruce se někde ve Wyomingu zabili. Její tuze  moderní matka Lisa Blair Hathawayová katastrofu  komentovala ve smyslu, že tak si to dceruška přála, jistě byla šťastná a tudíž je záhodno takové štěstí sdílet. "Nezodpovědné zbožnění dítěte," reagovaly rozumější hlavy.

      Zločinnost mládeže (juvenile delinquency) se rozrůstá do astronomických výšin. Zhruba polovina všech států přijala již nějaké opatření proti lajdáckým rodičům. Od Floridy po Kalifornii začínají na pár dní putovat do vězení rodičové záškoláků (tzv. truancy). V r.1995 deset států odhlasovalo sankce - pokuty, případně i uvěznění - rodičů nezvedenců. V květnu 1996 čili měsíc po onom leteckém neštěstí sdělovací prostředky rozvířily otázku rodičovské odpovědnosti zásluhou soudního rozhodnutí ve státě Michiganu. Porota po pouze 15 minutách dumání shledala vinnými rodiče jménem Anthony a Susan Provenzino pro zanedbání výchovy 16.letého potomka. Syn Alex pil, kouřil marihuánu, mlátil tatínka, na školu kašlal, do kostela se vloupal a odcizil větší obnos peněz. Rodiče se hájili, že jednak o nepravostech nevěděli, jednak se synáčka báli. Ač jim soud vyměřil jen symbolickou pokutu (100 dolarů plus náhradu soudních výloh ve výši 2.000 dolarů), oheň protestu vypukl na mnohých pokrokových střechách. Zejména ultrapokroková organizace American Civil Liberties Union protestuje, že domáhání se rodičovské odpovědnosti odporuje ústavě.

      Nezdá se ale odporovat prostému rozumu. Rád bych věděl, jak se takové případy řeší v České republice.

      Za totality stát s chutí lezl občanům i do ložnice. Tohle tedy má národ už za sebou, moc vrchnosti splaskla, ale tím také vznikla nežádoucí vakua, která se ještě nepodařilo pořádně zaplnit. Stát poskytoval požitky přerozdělováním - mohl dávat jen to, co jiným vzal. Jinak je tomu se soukromou filantropií, kde jedinec dává za svého.

      Proč by to ale měl dělat? Jen nenasytní mohou vznést takovou otázku. Leckdo se přece dožije okamžiku, kdy je mu větším potěšením rozdávat, užitečně si počínat, blahu společnosti přispívat, než ještě víc jmění vršit na svou beztoho už velikánskou hromadu. Mnozí se poučili z tristních příkladů, jak nerozumné, věru destruktivní je zavalovat jměním potomstvo, jejichž jedinou zásluhou byla náhoda narodit se do zlaté kolébky. Statistiky potvrzují, jak nepěkně se povedly děti právě v takových rodinách, kde vždy měli od všeho. Však proto takoví Rockefellerové skrblicky dětem odměřovali apanáž a posílali je sbírat prázdné láhve, aby si přivydělaly.

      Český čtenář už určitě slyšel o firmě Hewlett-Packard, vyrábějící užitečné elektronické zboží. David Packard začal od píky a před lety založil nadaci, do níž vložil 100 milionů dolarů. V březnu 1996 zemřel ve věku 83 let a v závěti rozhodl, že naprostá většina jeho jmění nepůjde na konto jeho čtyř dětí, ale do oné nadace, která tak získá přes 7 miliard dolarů a tak se stane tou nejbohatší v zemi a zřejmě i na světě. Tabulku dosud vedla nadace Fordova (6,6 miliard), za ní Kellogg, výrobce ovesných vloček a olejář Getty (každý s 6 miliardami). V porovnání je Rockefellerova nadace, podporující zejména lékařský výzkum, dost trpaslík s 2,3 miliardami.

      Sebevětší jmění se nikdy nevyrovná množství oprávněných či méně oprávněných žadatelů o fondy. Nutno si tedy vybírat. V případě Packardů do rozdělování koláče budou mluvit dobrodincovy děti, jejichž preference se liší. Zatím co rodiče poskytli přes 100 milionů Stanfordské univerzitě pro rozvoj pediatrie, dcery Nancy a Julie podporují výzkum moří (marine biology) a syn David Jr. si potrpí na umění a archeologii.

      Značným příjemcem zdrojů jsou univerzity, jejichž existence závisí na tomto druhu štědrosti. I sebevyšší školní poplatky hradí jen část nákladů. Školy se tedy  značně snaží zmnožovat svá jmění - tzv.Endownments. Pokud někoho bude zajímat, tabulka pěti nejbohatších amerických univerzit vypadá takto - v miliardách dolarů : 1.Harvard (6,2); 2. Texaská univerzita (4,55); 3.Yale (3,53); 4. Princeton (3,45); 5. Stanford (2,75). Columbia, moje Alma mater, je chudší (1,92), ač teď právě probíhá úsilí do pěti let získat další miliardu. Pokouší se o to někdejší graduant Alfred Lerner, také taková typická American success story. Kdysi nuzný hošík, který prodával cukroví ve skromném krámku svých rodičů a dneska je jedním z nejbohatších mužů v zemi. Tvrdí, že za svůj úspěch vděčí škole, že jí teď dluží a proto se pustil do kampaně přesvědčit podobné dlužníky, aby otevřeli měšce.

      Nepřekvapí, že školy se snaží pěstovat loajalitu svých někdejších absolventů. Pořádají sjezdy, publikují časopisy, prosazují druh fanouškovství, které v Evropě spíš známe v podpoře toho kterého sportovního klubu. Úsilí se vyplácí i do dálav.  Před rokem hongkongský podnikatel Gordon Y.S.Wu, stavitel první dálnice v Číně, věnoval své někdejší škole inženýrství na univerzitě v Princetonu 100 milionů. Vyskytují se též jedinci, kteří obšťastňují i jiné instituce. Známý mecenáš Walter H. Annenberg věnoval 120 milionů univerzitě v Pennsylvánii a stejný obnos univerzitě v jižní Kalifornii.

      Stává  se též, že osoba zcela neznámá odkáže své jmění škole, s níž nikdy neměla nic společného. To je případ Anny Schreiberové, skromně žijící, neprovdané, necelý metr padesát. Aby ušetřila na novinách, chodila číst Wall Street Journal do veřejné knihovny a když zemřela ve věku 101 roků, nashromáděno měla 22 milionů, které odkázala newyorské židovské univerzitě Yeshiva.

      Nedávno se přetřásala otázka oprávněnosti dobrodinců rozhodnout  k jakému účelu mají být peníze použity. Černoška pradlena Oseola McCartyová, za svých 87 let těžkého života ušetřila 150 tisíc dolarů, které věnovala na stipendium pro černošské studenty na chudičké jižanské škole (University of South Mississippi). Ozvaly se hlasy, že to je de facto diskriminace, že by se to nemělo dovolit, tak jako nepředstavitelná v této době by byla podmínka zřídit stipendium pro studenty jen bělošské.

      Zastávám názor, podporující právo dárce naložit se svými penězi, jak chce. Proto též sympatizuji s rozhodnutím texaského mogula Lee M.Basse, který věnoval univerzitě Yale 20 milionů s výslovnou podmínkou odpořit studium západní civilizace - což v dnešní době ale vůbec není politically correct. Obdarovaná instituce peníze přijala, ale s úmyslem je utratit na rozšíření svých tzv.multikulturních studií. Když se to dárce dozvěděl, dostal vztek a škola mu musela miliony vrátit.

      Již zmíněný mecenáš Packard tvrdil, že s věkem roste chuť rozdávat. Vzhledem k tomu, že stárnutí nás postihuje všechny, na řadě s velkorysostí aby teď už byli tvorové jako dosud mladistvý multimiliardář Bill Gates, fenomén doby, zakladatel firmy Microsoft. Též by měla potěšit prognóza, že v příštích dvaceti letech skončí svou pozemskou dráhu větší počet velmi bohatých lidí. Odhaduje se, že jejich odkazy zdvojnásobí bohatství existujících nadací.

      Nezřídka dostávám z České republiky dopisy od neznámých zájemců, abych jim zařídil stipendia, abych obstaral granty. Což mě ovšem ani nenapadne. Posloužím ale radou, aby dotyčný se sám obtěžoval. Příležitostí jsou tisíce, někde je nával, někde se nikdo neozve a peníze leží ladem (např. odkaz pár tisíc dolarů pro studenta indiánského původu, narozeného v Nebrasce a ochotného studovat latinu). Existují encyklopedie, tlustospisy se seznamy nadačních příležitostí, kde, kdy a s jakým zdůvodněním. V naší univerzitní knihovně jsem takových svazků napočítal dvacet sedm. Český zájemce s přístupem k Internetu by mohl potřebné informace vypátrat. Rovněž by snad stálo za námahu dojít do Amerického  kulturního střediska v Hybernské ulici a začít listovat.