Při letošním pojíždění za volantem rodnou zemí mě nezastavil ani jeden policajt - strážci pořádku téměř nebyli k vidění. Což je dobré. V řádně fungující demokracii je dobré, dlužno dodat.

          Praha, večer po desáté stojím na Újezdu, čekám na tramvaj. Na ulici trochu té dopravy, najednou škodovku s píseckým poznávacím číslem předjede z nesprávné strany pražská dodávka, brzdy skřípají, zastavuje provoz, rozkacený šofér vyběhne, s chlíváckým nadáváním se vrhne na ty písecké a hrozí násilím, už už se na ně sápat. Konflikt sleduje policejní vůz, dostavivší se z protisměru. Čekám zásah, ale nedočkám se. "Prosím vás, to oni z auta ani nevylezou, co by se obtěžovali," správně mě informoval znalý měšťan.

          V červnu dozníval dopad voleb z posledních květnových dnů a lid se víc věnoval evropskému šampionátu v kopané, v němž český tým, krok za krokem, zápas za zápasem, to dotáhl až do finále. Jásání, patriotismus triumfoval ve všelijakých podobách. Za okounění nikterak nebránějící policie, mládež šplhala na sochu svatého Václava až na špic k vévodovi, který nám nedá zahynouti. Jedna slečna v rozjaření spadla a sanitka s nezahynulou odspěchala do nemocnice. Průvody s prápory, hulákání v ulicích i pod nimi. Synátor mi pak referoval o zážitku v metru, že vášnivci skandovali a tvářili se hrozivě na zbytek neskandujících. Se zájmem o zachování zdraví tedy rovněž spustil "Čéší, Čéší" z plných plic.

          Razantnější atmosféra propukla po finálovém utkání, v němž Češi prohráli s lepšími Němčoury. Vlastenci se rozjeli, v centru Prahy zdemolovali telefonní budky a běda mercedesu či bavoráku s jakkoliv českou poznávací značkou! Namlátit německému turistovi, proč ne.

          V Brně hodinu před půlnocí houf mladistvých opilců zaútočil na tramvaj a napadl řidiče, povalil na zem a častoval ho kopanci proto, že nesouhlasil s demolicí jemu svěřeného vozidla. Výprask se zájem pozorovala městská policie v odhadovaném počtu dvou tuctů mužů. Cituji z tisku: "Strážníci městské policie trvají na tom, že v daném okamžiku nebylo z taktických důvodů nutno zasahovat. Tiskový mluvčí policie jménem V.Cvrček si pochvaloval její zdrženlivost, nezaangažovanost, poněvadž nedošlo k rozbíjení výloh a aut jako v Praze. Čili posun z extrému do extrému. Dřív bílé lebky mlátily hlava nehlava, stát lezl občanům do ložnic, a dobře, předobře, že to už má národ za sebou. Nesvědčí ale politickému zdraví země, když se rozmělní rozdíl mezi svobodou a anarchií, na níž pověření strážci pořádku reagují s apatií.

          Koncem června končí divadelní sezona, domorodci vylidňují Prahu, do ní se stěhují turistické davy, takže správný čas, abychom svedli kotvy. Odlet 5.července. Na ruzyňském letišti stopy budování, jinak ale vše při starém: chaos při odbavování, neklamný punc stavu věcí v rozvojových zemích. Cestovní doklady předkládat ke kontrole čtyřikrát.

          Hala s písmenem C, ještě máme přes hodinu času před odchodem na palubu. Pohroužen do četby stranického tisku, vyrušilo mě několik těl: civilista a policista vlečou mlčící, nebránějící se osobu, na pravé zápěstí jí nasadí ocelová klepeta a přicvaknou k lavici přímo proti nám. A odejdou. Ještě slyšíme "Co teď s nim, se s nim přeci nedomluvíme..."

          Cizinec to tedy byl, věk něco mezi třiceti a čtyřiceti, odhadoval jsem jeho rodiště někde v jihovýchodní Asii, jeho působiště rurální, k zubaři se zřejmě v životě nedostal, v ústech mu zbývalo pár zčernalých pozůstatků chrupu. Ilegál nebo v ČR legálně přítomný cizinec počínající si ilegálně? Nikdo si ho nevšímal, tak tu tedy sedíme jen on a my dva. Smutný pohled bez pohnutí. Jak by mi asi bylo, takhle zalígrován, opuštěn, nikdo se nezajímá.

          Uplynulo už víc než půl hodiny, aniž se někdo ráčil dostavit. Připoutaný se začínal vrtět, pohled pořád na nás, nemohu se na noviny soustředit, ošívám se s pocitem jakéhosi provinění. Tak se teda zvednu k pokusu o  komunikaci. Z úst bez chrupu jsem slyšel cosi jako "Cina." Tak to by bylo dobré, led by byl prolomen, přítomný náš kluk se tak domluví. Za chvíli se dozvídáme případ, jichž se poslední dobou množí tisíce: chudák naivní venkovan sedl na lep šejdíři pašerákovi, který slíbil převoz z bídy do některé země zaslíbené. Praskly na to veškeré rodinné úspory. Pašerák cestujícímu ale za letu padělané papíry nedal, rovněž všechny peníze mu vzal, po přistání zmizel, jeho oběť teď nemá nic. A teď se mu chce akutně na záchod.

          Snad aspoň s tím mu můžeme pomoct. "Prosím vás, tady ten připoutanej pán musí jít na záchod, kdybyste laskavě..." oslovuji první uniformu. "Moment, hned to bude," praví uniforma, aniž by pak vůbec něco bylo. Další tedy pokus jiným směrem, a sice k těm, kteří  dotyčného přivlékli: "Promiňte, že vás obtěžuju, ale slyšel jsem, jak jste říkali, že se s tamtím nemůžete domluvit a tadyhle můj syn s ním může mluvit - a potom taky ten pán potřebuje nutně jít na záchod..." Mlčky se ode mně odvrátili a dali se do odchodu od dotěravce. Mně se mlčet nechtělo, Pokusím se tedy potřetí. Doběhl jsem uniformované duo - příslušníka a příslušnici, černovlasou, ani hezkou ani ošklivou, asi tak třicátnici. Její jmenovku jsem si nestačil přečíst, což mě teď mrzí, nebo? :"Prosím vás, tady ten připoutaný cizinec, on musí jít nutně na záchod, kdybyste laskavě..."

          Jen ať si počká - a co vy se do toho vůbec pletete!" vyštěkla na mě jako by komunismu ještě hodně bylo. Její pánský partner ale neřekl ani slovo a pobídl ji k zrychlení kroku.

     A já za nimi, notně rozkacený. "Co si to dovolujete, dámo? Tohle už není doba totality, takovéhle ..."
     "Vy mlčte, nebo s váma zatočím:"
     "To bych chtěl vidět - nejsem, českej občan. Naštěstí nejsem..."
     "Tak co se do toho..." Myslím, že řekla "serete," ale jist si nejsem.
     Výměna nelichotivých soudů pokračovala s rostoucí intenzitou. Třeba mi vzdor mému amerikánství taky nasadí klepeta a taky mě nepustí na záchod.

          Deus ex machina, hlas z oznamovací mašinky, že let ČSA O52 destination Newark is boarding.

          Nebylo než opustit trpícího černého pasažéra z Asie. Po náramně ztrávených mnoha týdnech v rodné zemi teď s takovýmhle závěrečným dojmem odjíždět! Ještě jsem stihnul slíbit té hulvátské příslušnici něžného pohlaví, že o tom něco na její adresu sepíšu, což tedy tímto činím.

          Jak dlouho to bude trvat, než se národ zbaví dědictví oněch čtyřicet komunistických let?

          Optimisté zpočátku počítali délku dezinfekční doby na prstech jedné ruky. Teď se spíš mluví o dvou generacích - čili dalších čtyřicet let. Ještě za totality Josef Škvorecký rád říkával, že by se ta hanebná doba dala vydržet, kdyby člověk žil takových tři sta let. Což tedy nežijeme, leta plynou, už tu nebudeme a leckteré zděděné hanebnosti nás zřejmě přežijí.