Od zastřelení prezidenta Kennedyho už uplymulo víc než třicet let. Doba jedné a brzo i další generace, aniž se tragedie přesvědčivě vysvětlila. Závěru oficiální vyšetřující Warrenovi komise, že vrahem byl Lee Harvey Oswald a že jednal sám (tzv.single assassin, single bullet theory, nevěří aspoň 90 procent americké veřejnosti.

          O mystérii vyšlo snad už sto knih, mnohé z nich s přemírou bizárních spekulací. Takto se vyznamenal i režisér Oliver Stone s filmem "J.F.K.", v němž si zafantazíroval s obviněním vládních kruhů amerického establišmentu. Sledoval jsem řadu dokumentárních záznamů, jež mě stoprocentně přesvědčily, že atentát byl dílem víc než jedné osoby. Za nejpravděpodobnější pokládám verzi, obviňující mafii z města New Orleans. Ůkolem pověřila profesionály, kteří odvedli odbornou práci včetně dodatečné likvidace nastrčeného Oswalda.

          Každopádně zájem veřejnosti dosud zcela nezhasl. Porovnejme to s případem záhadné smrti - údajné sebevraždy - Vincence Fostera, o níž se přestalo psát, přestalo vyšetřovat, ticho po hřbitovní pěšině. Pravda, Foster nebyl činitel Kennedyho kalibru, ale do úplné bezvýznamnosti měl daleko: byl to Clintonův Deputy Counsel, právní poradce, který kromě jiného měl na starost aféru zvanou Whitewater, komplikovaný případ spekulace s nemovitostmi, jež spoluvlastnil Clinton, a kvůli které se teď  koná soud s třemi osobami včetně arkansaského guvernéra. Foster byl rovněž značně zaangažován v aféře okamžité výpovědi všem zaměstnancům travel office, zařizujícím veškeré cestování personálu Bílého domu a tento výnosný byznys byl pak předán přátelům první dámy Hillary. Foster, důvěrný přítel Clintona (ten se o něm vyjadřoval jako o Rock of Gibraltar čili skále, o níž se lze opřít) byl též partner Hillary Clintonové v advokátní firmě v Little Rock, Arkansasu, a prý - prý - i jejím milencem. Foster, věk 48, byl ženat a otec tří dětí.
Ve 13 hodin v pracovní den 20.července 1993 čili přesně půl roku po Clintonově složení prezidentského slibu, Foster bez vysvětlení sedl za volant auta japonské značky, odjel z Bílého domu a několik hodin se o něm nevědělo. V 18:05 se v telefonu ozval anonymní hlas, že Foster je mrtvola za řekou Potomacem, tedy ve státu Virginii, v malém národním parku Fort Marcy, památníku z doby občanské války Severu proti Jihu. Mrtvý Foster ležel v blízkosti obstarožního kanonu,   v ruce rovněž stařičký revolver ráže 38. Kule zasáhla jeho ústa a nikdo ji už nikdy, ani po dvouletém pátrání, nenašel.<

          Načež se začaly kupit podivnosti, jedna za druhou. Případu se ujala U.S.Park Police, která s vyšetřováním závažné trestné činnosti neměla sebemenší zkušenost. Tihle experti došli k okamžitému závěru, že to byla sebevražda a sice proto, poněvadž v ruce mrtvoly byla pistole. Medical examiner nerentgenoval prostřelenou hlavu, s vysvětlením, že přístroj měli porouchaný  - ačkoliv se prokázalo, že k hlášení potřeby opravy došlo až v říjnu, tři měsíce později.

          Bílý dům vydal prohlášení o sebevraždě. Z tohoto domu se trousily zprávy o dopise na rozloučenou, o Fosterových depresích, způsobených manželskou neshodou a zejména politickými odpůrci, Republikánskou stranou, sdělovacími prostředky. A tato zpravidla až protivně zvídavá media v tomto případě bez dalšího velkého přemýšlení přijala oficiální verzi: z údajné sebevraždy se stala sebevražda nepochybná, případ uzavřen. Například vlivný týdeník Time: dal jsem si práci a prošel následnými ročníky a po roce 1994 nenašel o Fosterovi ani řádku.

          V případu se ale nezávisle na sobě začali šťourat dva žurnalisté, Američan Christopher Ruddy a Angličan Ambrose Evans-Pritchard. Ruddy o tom dokonce napsal knihu (Vincent Foster, The Ruddy Investigation). Vznesli řadu nikoliv podřadných otázek:
Kde byl, jak Foster strávil celé odpoledne v onom pracovním dni?
Na jeho spodním prádle byly známky semene. (Spěchám s informací: Hillary Clintonová byla ten den v hodně vzdáleném Arkansasu.)
Co se stalo s aktovkou, s níž Foster nasedal do auta?
Proč na podrážkách Fosterových polobotek nebyl sebemenší otisk terénu, kterým by býval musel projít od zaparkovaného auta?
Proč se ale na jeho oděvu našly kousky vlákna z koberce? Na magickém koberci věru nepřiletěl, leda že by ho v koberci zabaleného někdo nesl.

          Na místě údajné sebevraždy se nenašla nejen smrtící kule, ale nebyly tam ani úlomky lebeční kosti, stopy zasaženého mozku a pramálo krve. K usmrcení muselo dojít někde jinde.

          Při vyvolávání policejních fotografií došlo k jejich znehodnocení (underexposed) a z dalších 30 snímků polaroidem jich 17 zmizelo.

          Vzhledem ke skutečnosti, že rentgenový přístroj v době Fosterovy smrti polámán nebyl, kam se poděly rentgenové snímky?

          Rána na krku, kterou postřehl nemocniční zřízenec a je zachycena na fotografii, zůstala nezaznamenána v pitevním protokolu.

          Pistoli ve Fosterově ruce dotyčný nikdy nevlastnil.

          Kdyby byl přiložil pistoli k ústům k sebevražednému výstřelu, určitě byl měl na jazyku stopy střelného prachu - jenže on je neměl. Tyto stopy se našly na jeho prstech, k potvrzení předpokladu, že se tak stalo člověku, který se nestřílel, ale který se zastřelení mínil bránit.

          Wayne R.Larcinesi, novinář s mnohaletou zkušeností s kriminalistikou, jednoduše přesvědčivě vyvrací eventualitu sebevraždy (World Press Review,  květen 1996): kdyby se byl vskutku střelil onou pistolí ráže 38, z ruky by mu byla odlétla aspoň pět metrů daleko.

          Našli se svědci, přítomní v onom parku. Žádný z nich neslyšel výstřel, ale zato postřehli osoby podezřelého vzezření. Svědek Patrick Knowlton, povoláním construction consultant, tvrdí, že vyšetřovatelé od F.B.I. překrucovali jeho výpověď.

          Co tedy onen Fosterův dopis na rozloučenou? Tři nezávislí odborníci, včetně děkana oxfordské univerzity, potvrdili, že jde o padělek.

          Další podivnost: Bernard Nussbaum, Fosterův představený, odstranil z jeho kanceláře papíry dřív, než se k nim mohli dostat vyšetřovatelé. Následovalo popírání, vytáčky, vyšetřování, až z toho byla Nussbaumova rezignace.

          Ale jinak klid, ticho, záležitost smetena pod koberec, třeba zrovna ten, jehož vlákno měl Foster na šatech. Sdělovací prostředky, tolik vždy pídící, bažící po senzacích, neprojevují zájem. Reed Irvine, vydavatel publikace Accuracy in Media,se marně  snaží dostat se s případem na stránky vlivných novin. Nezbylo mu, než zaplatit mnoho tisíc dolarů za celostránkový inzerát. The New York Times  ho uveřejnily 7.dubna 1997.

          Takže máme otázku: proč ten podivný nezájem? Porovnejme s aférou Watergate před dvaceti lety, to se novináři mohli přetrhnout.

          Otázku jsem debatoval s univerzitními kolegy, rovněž nad tím kroutí hlavou. Někteří zdůrazňují, že to je dynamit, který by určitě odrovnal Clintona a jeho šance na znovuzvolení - a nejvlivnější americké sdělovací prostředky ho podporují.

          Jestliže aféra Watergate nejen přinutila Nixona k rezignaci, ale ublížila Americe jako takové, co teprve tento případ se zabíjením a kamuflováním? Přece konec konců jsme patrioté a na případně katastrofálních důsledcích nechceme mít podíl.

           Možná ano, možná ne, vyberte si. Já se v tom tedy nevyznám.