Od konce 2.světové války a vytvoření OSN jako garantora světového míru nedošlo k vyhlášení ani jedné války. Nicméně válek nevyhlášených se již uskutečnilo ne tucet, ale aspoň veletucet, s výsledným kontem mnoha milionů mrtvých a zmrzačených.

          Jednotky NATO přivezli do Bosny tu nejmodernější techniku. Letadla a helikoptéry do minuty v jakékoliv tmě či počasí dodají fotografie případného zdroje nebezpečí - s jednou ale výjimkou: miny, zabiják, který si lze pořídit za pár korun. "Dotýkejte se jen toho, co jste si přivezli!" nabádají velitelé.

          Mezinárodní právo nás informuje o principu vyhnout se "zbytečnému utrpení" (unnecessary suffering). Tedy zabíjet rychle, svižně, pokud možno bezbolestně. Napalm, který se přilepí na kůži a ubožáka nikoliv nejrychleji usmaží, by tedy žádnoucí podmínku nesplňoval. Při přednášce právě na toto téma, jedna studentka, bývalý důstojník izraelské armády, mně, bývalému příslušníku česko - slovenských Černých baronů, jako pozornost přinesla hrst dvoucentimetrových jehel, které granát vybouchne v mnohatisícovém množství metr a půl nad zemí a oběť dokonale proděraví. Jak hodnotit takovou novinku?

          O Vánocích roku 1979 Sověti poskytli Afghanistánu nadílku v podobě internacionální pomoci. Na poskytování dárků se podílelo letectvo rozhazující tužky, hračky, harmoniky, rádia, motýly jako živé. Kdo se jich dotkl, s životem se buď rozloučil, nebo, v častějším a též horším případě, byl ošklivě zraněn. A to byl účel iniciativy: je přece lepší zranit než zabít. Mrtvola se zakopá, kdežto o zraněného spolubojovníka - i když je to jen několikaleté dítě - je nutno se postarat, přenášet, naslouchat jeho nářku.

          Rok poté (1980) došlo ve Vídni k podpisu mezinárodního paktu (konvence s hrozně dlouhým jménem), který by se s barbarskými novinkami nějak vypořádal. Pakt ratifikovala necelá třetina členstva OSN. Zatímco zájem o další ratifikaci  uhasl, značně získalo na popularitě rozmístňování min. Podle údajů z roku 1995, v průměrném počtu na čtvereční míli vede  Bosna (152), těsně v závěsu je Kambodža (142), méně pak v Iráku (60), Egyptě (59 - proč v Egyptě?), Afghanistán (40), Angola (31), Eritrea (28), Irán (25). Všeho všudy 110 milionů  min, zahrabaných v půdě 64 států. Tam pokračují se zabíjením a mrzačením  desetitisíců pozemšťanů.

          Jak se s takovým dědictvím vypořádat? Likvidace min je mnohonásobně dražší než jejich kladení. Dobrá, domorodec si zajistí bezpečnou procházku přírodou, když před sebou požene dobytče. Co když ale taková kravka je jediným zdrojem jeho živobytí? Odborníci odhadují, že úsilí zbavit se tohoto smrtonosného zdroje by přišlo na 200 až 300 miliard dolarů čili na obnos přesahující celonárodní rozpočet mnoha států světa dohromady.

          Na podzim 1995 čili 15 let po přijetí zmíněné konvence se ve Vídni znovu konalo shromádění dohodnout se na dalších krocích. Čína, značný výrobce a vývozce těchto zbraní, vetovala doporučené restrikce a obvinila Američany ze zlolajného záměru prosazovat nad světem svou technologickou převahu. Postoj Číny podpořila Indie, Pakistán, Irán a též posovětské Rusko.

          Na pořad jednání se nedostaly americké novinky, poprvé uplatněné v Somálsku, totiž použití gumových nábojů a protivné lepkavé pěny, která nepřítele zalepí, znemožní, aniž by mu ublížila. Rovněž se neřešily výhody tzv.incapacitating gasses s příměsí LSD, jež nepřítele dočasně oblouzí, takže blbne, ale nezabíjí. S tím už Američané dělali pokusy za druhé světové války: vypustili plyn do vězeňské kobky surových rahů, kteří po vdechnutí si hačli na neexistující píseček, drželi se za ruce a radostně recitovali říkánky z dob mateřské školy.