V Africe jsem se potkával s domorodými mládenci, kteří sice neměli boty, ale rovněž neměli potíže plynně konverzovat ve třech jazycích. Na Sumatře příbuzenstvo mé manželky se mnou mluvilo anglicky, ale mezi sebou též francouzsky, holandsky, čínsky ve třech vzájemně odlišných verzích a ovšem i v místní indonéské bahasa. Právem jsem si připadal jako blbeček. Však kolik řečí znáš, tolikrát jsi ... atakdále.

          Průzkumníci oznamují, že dvě třetiny Čechů jsou monolingvální, zcela vystačí s mateřtinou v rodné zemi. Česká republika na rozdíl od maďarskou menšinou obohaceného Slovenska nemusí formulovat jazykový zákon, jehož dopad - lze-li věřit dopisu v The New York Times - by mohl vést k trestnímu postihu italského pěvce, který by na  bratislavské scéně svou roli v italské opeře odzpíval italsky.

          Před pár lety jsem se zabýval profilem a motivací poslední exilové vlny. Překvapila mě všeobecná neznalost jakéhokoliv cizího jazyka, s níž se tedy šlo do světa. Abych prý se nedivil, zpovídaní opáčili: na protektorátní němčinu byli příliš mladí, ruština každému lezla krkem a proč se učit anglicky či jiný imperialistický jazyk, když se ven z totalitní klece beztoho nesmělo. Vysvětlit ale nedovedli to jejich podcenění nutnosti zvládnout cizí jazyk - bez něj se pak nutně ocitli v roli němých, nedospělých, pořádně handicapovaných. Aby mohli uspět, racionálně fungovat v novém prostředí, potřeba společné řeči je na bíledni.

          A v nouzi jim právě musely vypomáhat jejich nedospělé děti. Ty se rychle seznámí a ovládnou cizí jazyk, s nímž jejich rodičové budou nadosmrti s cizím akcentem zápolit. V mnoha přistěhovaleckých rodinách tak dochází k tzv.role reversal, že to jsou právě děti v dospělé roli tlumočníků s vnějším světem. Zvoní telefon a je na potomkovi, aby zvedl sluchátko, poněvadž nervozně mektající rodičové by se nedomluvili. Rodičovské autoritě ovšem tento stav převrácených rolí nesvědčí. "Přinesl jsem ze školy F (Fail - čili pětku) a matce jsem řekl, že to je výtečná - pro Fabuloso v New Yorku přiznal nezbedný žák Sandino Sanchez, syn přistěhovalců z Dominikánské republiky.

          Není snad nesmyslu, který by se američtí byrokraté nesnažili prosadit. Jedním z destruktivních nápadů těchto pokrokových expertů na social engineering je prosazování bilingvalismu. Podle tohoto novátorskéhio mustru děti imigrantů stráví tři až šest let izolovány od anglicky mluvícího světa. Jednu hodinu výuky angličtiny denně, to ano, ale zbytek času s obory od agronomie po zoologii se bude konat v tom kterém původním jazyce, od albánštiny po řeč zulu. (Pro případného zájemce: v zulštině se zdravíme slovem Jambona.)

          Tento program, v život uváděný učiteli ne vždy valné úrovně, měl údajně sloužit jako most k dosažení onoho konečného cíle - jazykové uniformity, schopnosti komunikovat. Stal se ale cílem tím konečným, nikoliv ovšem k prospěchu žáků, ale školních administrátorů. Snadné vysvětlení: federální vláda na tento špás vyplácí tři miliardy dolarů ročně, čím víc žactva do programu nahnáno, tím víc peněz poplyne do školní kasy.

          Mnozí rodičové, jakkoliv v angličtině málo zběhlí, si tohle nechtějí nechat líbit a už přispěchali se soudními žalobami. Tolik rozumu přece mají, aby jim došlo, že jejich potomstvu se cesta do života ze začátku možná usnadňuje, ale příležitosti k budoucnímu uplatnění určitě zužují. Od r.1980 do r.1990 roční příjem přistěhovalců z Evropy a Středního východu (z nichž 80 procent zvládĺo angličtinu) vzrostl z 23.200 na 47.700 dolarů, kdežto u Hispanics z latinské Ameriky (znalost angličtiny jen 20 procent) ze 14.900 na pouhých 19.000 dolarů.

          Vytváříme si tak dvě společnosti, oddělené a nerovné (separate and unequal)  protestuje kongresman Peter T.King a má ovšem svatou pravdu. Všemožnými mudrci prosazovaný program bilingvalismu připravuje zemi o společnou řeč, přibyde další konflikt, komplikace podle kanadského, belgického atd. vzoru, jako bychom už teď svých problémů neměli dost.

          V tomto ohledu lze České republice jen závidět.