Od konce 2.světové války a vytvoření OSN jako garantora světového míru nedošlo k vyhlášení ani jedné války. Nicméně válek nevyhlášených se již uskutečnilo ne tucet, ale aspoň veletucet, s výsledným kontem mnoha milionů mrtvých a zmrzačených.

      Jednotky NATO přivezli do Bosny tu nejmodernější techniku. Letadla a helikoptéry do minuty v jakékoliv tmě či počasí dodají fotografie případného zdroje nebezpečí - s jednou ale výjimkou: miny, zabiják, který si lze pořídit za pár korun. "Dotýkejte se jen toho, co jste si přivezli!" nabádají velitelé.

      Mezinárodní právo nás informuje o principu vyhnout se "zbytečnému utrpení" (unnecessary suffering). Tedy zabíjet rychle, svižně, pokud možno bezbolestně. Napalm, který se přilepí na kůži a ubožáka nikoliv nejrychleji usmaží, by tedy žádnoucí podmínku nesplňoval. Při přednášce právě na toto téma, jedna studentka, bývalý důstojník izraelské armády, mně, bývalému příslušníku česko-slovenských Černých baronů, jako pozornost přinesla hrst dvoucentimetrových jehel, které granát vybouchne v mnohatisícovém množství metr a půl nad zemí a oběť dokonale proděraví. Jak hodnotit takovou novinku?

      O Vánocích roku 1979 Sověti poskytli Afghanistánu nadílku v podobě internacionální pomoci. Na poskytování dárků se podílelo letectvo rozhazující tužky, hračky, harmoniky, rádia, motýly jako živé. Kdo se jich dotkl, s životem se buď rozloučil, nebo, v častějším a též horším případě, byl ošklivě zraněn. A to byl účel iniciativy: je přece lepší zranit než zabít. Mrtvola se zakopá, kdežto o zraněného spolubojovníka - i když je to jen několikaleté dítě - je nutno se postarat, přenášet, naslouchat jeho nářku.

      Rok poté (1980) došlo ve Vídni k podpisu mezinárodního paktu (konvence s hrozně dlouhým jménem), který by se s barbarskými novinkami nějak vypořádal. Pakt ratifikovala necelá třetina členstva OSN. Zatímco zájem o další ratifikaci  uhasl, značně získalo na popularitě rozmístňování min. Podle údajů z roku 1995, v průměrném počtu na čtvereční míli vede Bosna (152), těsně v závěsu je Kambodža (142), méně pak v Iráku (60), Egyptě (59 - proč v Egyptě?), Afghanistán (40), Angola (31), Eritrea (28), Irán (25). Všeho všudy 110 milionů min, zahrabaných v půdě 64 států. Tam pokračují se zabíjením a mrzačením  desetitisíců poazemšťanů.

      Jak se s takovým dědictvím vypořádat? Likvidace min je mnohonásobně dražší než jejich kladení. Dobrá, domorodec si zajistí bezpečnou procházku přírodou, když před sebou požene dobytče. Co když ale taková kravka je jediným zdrojem jeho živobytí? Odborníci odhadují, že úsilí zbavit se tohoto smrtonosného zdroje by přišlo na 200 až 300 miliard dolarů čili na obnos přesahující celonárodní rozpočet mnoha států světa dohromady.

      Na podzim 1995 čili 15 let po přijetí zmíněné konvence se ve Vídni znovu konalo shromádění dohodnout se na dalších krocích. Čína, značný výrobce a vývozce těchto zbraní, vetovala doporučené restrikce a obvinila Američany ze zlolajného záměru prosazovat nad světem svou technologickou převahu. Postoj Číny podpořila Indie, Pakistán, Irán a též posovětské Rusko.

      Na pořad jednání se nedostaly americké novinky, poprvé uplatněné v Somálsku, totiž použití gumových nábojů a protivné lepkavé pěny, která nepřítele zalepí, znemožní, aniž by mu ublížila. Rovněž se neřešily výhody tzv.incapacitating gasses s příměsí LSD, jež nepřítele dočasně oblouzí, takže blbne, ale nezabíjí. S tím už Američané dělali pokusy za druhé světové války: vypustili plyn do vězeňské kobky surových rahů, kteří po vdechnutí si hačli na neexistující píseček, drželi se za ruce a radostně recitovali říkánky z dob mateřské školy.

      V Africe jsem se potkával s domorodými mládenci, kteří sice neměli boty, ale rovněž neměli potíže plynně konverzovat ve třech jazycích. Na Sumatře příbuzenstvo mé manželky se mnou mluvilo anglicky, ale mezi sebou též francouzsky, holandsky, čínsky ve třech vzájemně odlišných verzích a ovšem i v místní indonéské bahasa. Právem jsem si připadal jako blbeček. Však kolik řečí znáš, tolikrát jsi ... a tak dále.

      Průzkumníci oznamují, že dvě třetiny Čechů jsou monolingvální, zcela vystačí s mateřštinou v rodné zemi. Česká republika na rozdíl od maďarskou menšinou obohaceného Slovenska nemusí formulovat jazykový zákon, jehož dopad - lze-li věřit dopisu v The New York Times - by mohl vést k trestnímu postihu  italského pěvce, který by na  bratislavské scéně svou roli v italské opeře odzpíval italsky.

      Před pár lety jsem se zabýval profilem a motivací poslední exilové vlny. Překvapila mě všeobecná neznalost jakéhokoliv cizího jazyka, s níž se tedy šlo do světa. Abych prý se nedivil, zpovídaní opáčili: na protektorátní němčinu byli příliš mladí, ruština každému lezla krkem a proč se učit anglicky či jiný imperialistický jazyk, když se ven z totalitní klece beztoho nesmělo. Vysvětlit ale nedovedli to jejich podcenění nutnosti zvládnout cizí jazyk - bez něj se pak nutně ocitli v roli němých, nedospělých, pořádně handicapovaných. Aby mohli uspět, racionálně fungovat v novém prostředí, potřeba společné řeči je na bíledni.

      A v nouzi jim právě musely vypomáhat jejich nedospělé děti. Ty se rychle seznámí a ovládnou cizí jazyk, s nímž jejich rodičové budou nadosmrti s cizím akcem zápolit. V mnoha přistěhovaleckých rodinách tak dochází k tzv. role reversal, že to jsou právě děti v dospělé roli tlumočníků s vnějším světem. Zvoní telefon a je na potomkovi, aby zvedl sluchátko, poněvadž nervozně mektající rodičové by se nedomluvili. Rodičovské autoritě ovšem tento stav převrácených rolí nesvědčí. "Přinesl jsem ze školy F (Fail - čili pětku) a matce jsem řekl, že to je výtečná - pro Fabuloso," v New Yorku přiznal nezbedný žák Sandino Sanchez, syn přistěhovalců z Dominikánské republiky.

      Není snad nesmyslu, který by se američtí byrokraté nesnažili prosadit. Jedním z destruktivních nápadů těchto pokrokových expertů na social engineering je prosazování bilingvalismu. Podle tohoto novátorskéhio mustru děti imigrantů stráví tři až šest let izolovány od anglicky mluvícího světa. Jednu hodinu výuky angličtiny denně, to ano, ale zbytek času s obory od agronomie po zoologii se bude konat v tom kterém původním jazyce, od albánštiny po řeč zulu. (Pro případného zájemce: v zulštině se zdravíme slovem Jambona.)
      Tento program, v život uváděný učiteli ne vždy valné úrovně, měl údajně sloužit jako most k dosažení onoho konečného cíle - jazykové uniformity, schopnosti komunikovat. Stal se ale cílem tím konečným, nikoliv ovšem k prospěchu žáků, ale školních administrátorů. Snadné vysvětlení: federální vláda na tento špás vyplácí tři miliardy dolarů ročně, čím víc žactva do programu nahnáno, tím víc peněz poplyne do školní kasy.

      Mnozí rodičové, jakkoliv v angličtině málo zběhlí, si tohle nechtějí nechat líbit a už přispěchali se soudními žalobami. Tolik rozumu přece mají, aby jim došlo, že jejich potomstvu se cesta do života ze začátku možná usnadňuje, ale příležitosti k budoucnímu uplatnění určitě zužují. Od r.1980 do r.1990 roční příjem přistěhovalců z Evropy a Středního východu (z nichž 80 procent zvládĺo angličtinu) vzrostl z 23.200 na 47.700 dolarů, kdežto u Hispanics z latinské Ameriky (znalost angličtiny jen 20 procent) ze 14.900 na pouhých 19.000 dolarů.

      Vytváříme si tak dvě společnosti, oddělené a nerovné (separate and unequal)  protestuje kongresman Peter T.King a má ovšem svatou pravdu. Všemožnými mudrci prosazovaný program bilingvalismu připravuje zemi o společnou řeč, přibyde další konflikt, komplikace podle kanadského, belgického atd. vzoru, jako bychom už teď svých problémů neměli dost.

      V tomto ohledu lze České republice jen závidět.

      Na japonském ostrově Okinava odsoudili k několikaletému žaláři tři americké vojáky za znásilnění dvanáctileté dívky. Nikterak jim nepomohly protesty, že soud si počínal rasisticky, poněvadž oni tři násilníci byli černoši. Japonská veřejnost rovněž protestovala proti další přítomnosti  cizího vojska na svém území.

      Americký tisk se případu hodně věnoval. Daleko méně pozornosti se prozatím dostalo   údajnému znásilnění příslušnice U.S.Army dvěma českými vojáky v Bosně. Podpořeni alkoholem si s rovněž popíjející slečnou zasouložili. Dotyčná nejmenovaná přehodnotila hříšek na znásilnění a přišla s obviněním. Sice tak učinila s odstupem několika hodin či i dnů, což ale v americké praxi záležitost neznicotňuje. V OSN americká sekretářka zažalovala argentinského diplomata ze sexuálního harašení s šestiletým zpožděním, požadujíc milionovou náhradu  škody.

      Český trestní zákon definuje znásilnění jako čin, vykonaný násilím nebo pod jeho pohrůžkou, případně lstivým jednáním. To dává smysl, ale nikoliv v Americe, kde feminismus tuze údivně rozkvetl. Tam postačí standardní, třeba jen jednou špitnuté slůvko "Ne" a může k němu dojít až po aktu, když si ho partnerka   se zpožděním z jakéhokoliv důvodu přehodnotí - a zločin znásilnění je spáchán.

      Jsme teď velicí puritáni a tudíž, svůdče, pořádný pozor si dej. Například prestižní (a hodně drahá) Antioch College v Ohiu vydala pravidla nařizující verbal consent before proceeding to a new level of intimacy - tedy výslovný souhlas před dotykem zadku, znovu souhlas, když ruka zaputuje pod sukni, do výstřihu, k rozepnutí poprsenky, atd. Pasivita, mlčenlivé přikývnutí nestačí. Totéž se vyžaduje od milenců, intimně si počínajících už delší dobu. S provinilci se zatočí. The New York Times, nejvlivnější noviny v zemi,  novinku tuze pochvalují.

      Mravy nové doby formulují radikálky s jmény jako Andrea Dworkin, Marilyn French, Camille Paglia, Naomi Wolf. Rape čili znásilnění je rozmělňováno k nepoznání. "Každá soulož jakkoliv dobrovolná není dobrovolná, ale je znásilněním!", All men are rapists, tvrdí autorka ideoložka Frenchová v knize The Women´s Room. Takových knih napsala osm. Autorka Dworkinová zatracuje manželství jakožto "legální záminku k znásilňování a trvalému ponižování žen." Dworkinová je vysloužilá prostitutka. Ve vehemenci názorů se jí docela dobře vyrovná univerzitní profesorka Catharine MacKinnonová. V knize Only Words (vydal Harvard University Press) předkládá definici znásilnění, k němuž prý dojde kdykoliv se žena cítí nedobře, že jí to jako nechutnalo. Když recenzent Carlin Romano se o díle nepříznivě vyjádřil, autorka ho rovněž obvinila ze znásilnění.

      I když se nikoho ani plachým prstem nedotknu, nemohu mít záruku, že se nestanu sexuálním harašitelem. Významné univerzity vydaly pravidla, podle nichž k objektivnímu důkazu harašení (sexual harassment) zcela postačí subjektivní pocit harašené. Učinit tak lze pouhým pohledem. V předpisech našeho učiliště čtu, že intimní poměr oběma partnery pokládaný za dobrovolný ale vůbec dobrovolný být nemusí.

      Když ne vždy kriminál, tak provinilci aspoň hrozí vyhazov nebo pořádná finanční újma. Čtyřicetiletá sekretářka u advokátní firmy v San Francisku přišla s obviněním, že její šéf se jednou dopustil letmého prstokladu po jejích hrudích oblinách. Dala výpověď a zažalovala. Soudní porota přiznala oběti tohoto zvěrstva náhradu škody ve výši 7 milionů a 150 tisíc dolarů.

      Kolik peněz za bosenskou epizodku dvou českých vojáků by asi musel hradit ministr Holáň z rozpočtu rezortu národní obrany?

      Poučení: od Američanek - zejména v Americe - dál, mohla by z toho být ztráta svobody nebo aspoň bankrot.

      Od zastřelení prezidenta Kennedyho už uplymulo víc než třicet let. Doba jedné a brzo i další generace, aniž se tragedie přesvědčivě vysvětlila. Závěru oficiální vyšetřující Warrenovi komise, že vrahem byl Lee Harvey Oswald a že jednal sám (tzv. single assassin, single bullet theory), nevěří aspoň 90 procent americké veřejnosti.

      O mystérii vyšlo snad už sto knih, mnohé z nich s přemírou bizárních spekulací. Takto se vyznamenal i režisér Oliver Stone s filmem "J.F.K.", v němž si zafantazíroval s obviněním vládních kruhů amerického establišmentu. Sledoval jsem řadu dokumentárních záznamů, jež mě stoprocentně přesvědčily, že atentát byl dílem víc než jedné osoby. Za nejpravděpodobnější pokládám verzi, obviňující mafii z města New Orleans. Úkolem pověřila profesionály, kteří odvedli odbornou práci včetně dodatečné likvidace nastrčeného Oswalda.

      Každopádně zájem veřejnosti dosud zcela nezhasl. Porovnejme  to s případem záhadné smrti - údajné sebevraždy - Vincence Fostera, o níž se přestalo psát, přestalo vyšetřovat, ticho po hřbitovní pěšině. Pravda, Foster nebyl činitel Kennedyho kalibru, ale do úplné bezvýznamnosti měl daleko: byl to Clintonův Deputy Counsel, právní poradce, který kromě jiného měl na starost aféru zvanou Whitewater, komplikovaný případ spekulace s nemovitostmi, jež spoluvlastnil Clinton, a kvůli které se teď koná soud s třemi osobami včetně arkansaského guvernéra. Foster byl rovněž značně zaangažován v aféře okamžité výpovědi všem zaměstnancům travel office, zařizujícím veškeré cestování personálu Bílého domu a tento výnosný byznys byl pak předán přátelům první dámy Hillary. Foster, důvěrný přítel Clintona (ten se o něm vyjadřoval jako o Rock of Gibraltar čili skále, o níž se lze opřít) byl též partner Hillary Clintonové v advokátní firmě v Little Rock, Arkansasu, a prý - prý - i jejím milencem. Foster, věk 48, byl ženat a otec tří dětí.

      Ve 13 hodin v pracovní den 20.července 1993 čili přesně půl roku po Clintonově složení prezidentského slibu, Foster bez vysvětlení sedl za volant auta japonské značky, odjel z Bílého domu a několik hodin se o něm nevědělo. V 18:05 se v telefonu ozval anonymní hlas, že Foster je mrtvola za řekou Potomacem, tedy ve státu Virginii, v malém národním parku Fort Marcy, památníku z doby občanské války Severu proti Jihu. Mrtvý Foster ležel v blízkosti obstarožního kanonu,   v ruce rovněž stařičký revolver ráže 38. Kule zasáhla jeho ústa a nikdo ji už nikdy, ani po dvouletém pátrání, nenašel.

      Načež se začaly kupit podivnosti, jedna za druhou. Případu se ujala U.S.Park Police, která s vyšetřováním závažné trestné činnosti neměla sebemenší zkušenost. Tihle experti došli k okamžitému závěru, že to byla sebevražda a sice proto, poněvadž v ruce mrtvoly byla pistole. Medical examiner nerentgenoval prostřelenou hlavu, s vysvětlením, že přístroj měli porouchaný - ačkoliv se prokázalo, že k hlášení potřeby opravy došlo až v říjnu, tři měsíce později.

      Bílý dům vydal prohlášení o sebevraždě. Z tohoto domu se trousily zprávy o dopise na rozloučenou, o Fosterových depresích, způsobených manželskou neshodou a zejména politickými odpůrci, Republikánskou stranou, sdělovacími prostředky. A tato zpravidla až protivně zvídavá media v tomto případě bez dalšího velkého přemýšlení přijala oficiální verzi: z údajné sebevraždy se stala sebevražda nepochybná, případ uzavřen. Například vlivný týdeník Time: dal jsem si práci a prošel následnými ročníky a po roce 1994 nenašel o Fosterovi ani řádku.

      V případu se ale nezávisle na sobě začali šťourat dva žurnalisté, Američan Christopher Ruddy a Angličan Ambrose Evans-Pritchard. Ruddy o tom dokonce napsal knihu (Vincent Foster, The Ruddy Investigation). Vznesli řadu nikoliv podřadných otázek:
      Kde byl, jak Foster strávil celé odpoledne v onom pracovním dni?
      Na jeho spodním prádle byly známky semene. (Spěchám s informací: Hillary Clintonová byla ten den v hodně vzdáleném       Arkansasu.)
      Co se stalo s aktovkou, s níž Foster nasedal do auta?
      Proč na podrážkách Fosterových polobotek nebyl sebemenší otisk terénu, kterým by býval musel projít od zaparkovaného       auta? Proč se ale na jeho oděvu našly kousky vlákna z koberce? Na magickém koberci věru nepřiletěl, leda že by ho
      v koberci zabaleného někdo nesl.
      Na místě údajné sebevraždy se nenašla nejen smrtící kule, ale nebyly tam ani úlomky lebeční kosti, stopy zasaženého mozku       a pramálo krve. K usmrcení muselo dojít někde jinde.
      Při vyvolávání policejních fotografií došlo k jejich znehodnocení (underexposed) a z dalších 30 snímků polaroidem jich 17       zmizelo.
      Vzhledem ke skutečnosti, že rentgenový přístroj v době Fosterovy smrti polámán nebyl, kam se poděly rentgenové snímky?
      Rána na krku, kterou postřehl nemocniční zřízenec a je zachycena na fotografii, zůstala nezaznamenána v pitevním       protokolu.
      Pistoli ve Fosterově ruce dotyčný nikdy nevlastnil.
      Kdyby byl přiložil pistoli k ústům k sebevražednému výstřelu, určitě byl měl na jazyku stopy střelného prachu - jenže on je       neměl. Tyto stopy se našly na jeho prstech, k potvrzení předpokladu, že se tak stalo člověku, který se nestřílel, ale který se       zastřelení mínil bránit.

      Wayne R.Larcinesi, novinář s mnohaletou zkušeností s kriminalistikou, jednoduše přesvědčivě vyvrací eventualitu       sebevraždy (World Press Review, květen 1996) : kdyby se byl vskutku střelil onou pistolí ráže 38, z ruky by mu byla       odlétla aspoň pět metrů daleko.

      Našli se svědci, přítomní v onom parku. Žádný z nich neslyšel výstřel, ale zato postřehli osoby podezřelého vzezření. Svědek       Patrick Knowlton, povoláním construction consultant, tvrdí, že vyšetřovatelé od F.B.I. překrucovali jeho výpověď.

      Co tedy onen Fosterův dopis na rozloučenou? Tři nezávislí odborníci, včetně děkana oxfordské univerzity, potvrdili, že jde o       padělek.

      Další podivnost: Bernard Nussbaum, Fosterův představený, odstranil z jeho kanceláře papíry dřív, než se k nim mohli dostat       vyšetřovatelé. Následovalo popírání, vytáčky, vyšetřování, až z toho byla Nussbaumova rezignace.

      Ale jinak klid, ticho, záležitost smetena pod koberec, třeba zrovna ten, jehož vlákno měl Foster na šatech. Sdělovací prostředky, tolik vždy pídící, bažící po senzacích, neprojevují zájem. Reed Irvine, vydavatel publikace Accuracy in Media, se marně  snaží dostat se s případem na stránky vlivných novin. Nezbylo mu, než zaplatit mnoho tisíc dolarů za celostránkový inzerát. The New York Times ho uveřejnily 7.dubna 1997.
      Takže máme otázku: proč ten podivný nezájem? Porovnejme s aférou Watergate před dvaceti lety, to se novináři mohli přetrhnout.

      Otázku jsem debatoval s univerzitními kolegy, rovněž nad tím kroutí hlavou. Někteří zdůrazňují, že to je dynamit, který by určitě odrovnal Clintona a jeho šance na znovuzvolení - a nejvlivnější americké sdělovací prostředky ho podporují.
      Jestliže aféra Watergate nejen přinutila Nixona k rezignaci, ale ublížila Americe jako takové, co teprve tento případ se zabíjením a kamuflováním? Přece konec konců jsme patrioté a na případně katastrofálních důsledcích nechceme mít podíl.

      Možná ano, možná ne, vyberte si. Já se v tom tedy nevyznám.

      Že by i v této pokročilé době někdo mínil mávat srpy a kladivy? Ale ano, v USA, zemi hvězd a pruhů, zejména v akademických kruzích, tam to máme. Však tu též máme tradici, potvrzující zkušenost, že lahodné vidiny marxismu-leninismu nejspíš učarují těm s dostatkem štěstí být bezpečně daleko od jejich aplikací v praxi.

      K dispozici je přebohatá tradice s vědci, kteří omlouvali, obhajovali Stalina, pochvalovali si jeho řízné počínání v třicátých letech, za války i po válce. Jsme končinou, kde nadále vytrvale se vyskytují zastánci dinosauřích receptů na předělávání světa. Též na předělávání historie včetně našeho končícího dvacátého století, které se zasloužilo o rekordní hory mrtvol ve jménu té či oné spasitelské kauzy. William Appleton Williams, proslulý profesor na univerzitě ve Wisconsinu, produkoval díla, dokazující, že Stalin byl donucen k expanzi do východní Evropy pod vyděračským diktátem nukleárně vybavené Ameriky. Profesor Neill Cameron v době již pobřežněvovské vydal dílo, v němž dokazoval, že Sovětský svaz je modelem té správné, spravedlivé společnosti. Za vzor vládnutí dával také Husákovo Československo a Albánii. Knihu příznivě přijali recenzenti v předních amerických časopisech. Richard J. Barnet, jeden z ředitelů superpokrokového INSTITUTE OF POLITICAL STUDIES, podporovaného miliony dolarů voňavskářského giganta Fabergé, obhajoval sovětské počínání jako vždy zásadně obranné - i v Afganistánu. Rovněž československý únor 1948 byl oprávněnou reakcí na provokativně agresivní Marshallův plán. Ředitel Barnet je obklopen neméně zakalenými kádry, například Gareth Porterem, velkým fanouškem Severní Koreje, vyjadřujícím názor, že demokraté na severu odmítají jednat s fašisty na jihu proto, aby tak protestovali proti nedostatku jihokorejských občanských práv. Porter napsal též knihu na obhajobu Pol Pota. Jsme zkrátka země neomezených možností. Na nedávný sjezd marxistů-leninistů ve státě Massachusetts přijelo několik tisíc vyznavačů.

      Poté co se Sovětský svaz rozsypal a tak se umenšila příležitost ke zdůrazňování jeho nádher, o to víc přibylo kanonády do americké politického systému bezpříkladného utlačování, vykořisťování žen, menšin, homosexuálů, zvířat, ničení planety, ozonu, vod, luk a strání.

      Žel, takto se nedozvídáme jen toliko ve společností marginálních pošuků. Vláda ve Washingtonu dala popud k sepsání tzv. American history standards, jakéhosi kompasu, jak by se dítkám měly ve škole prezentovat dějiny jejich země. Odpovědný úkol byl svěřen významným hlavám, jež vyprodukovaly paskvil s výsledným pedagogickým dojmem, že na takovou zemi lze jen plivnout. Nikoliv Abraham Lincoln, ale Kukluxklan, nikoliv liberalismus, možnosti svobodného uplatnění, přitahující miliony zájemců ze zámoří, ale despotickou hrůzu, charakterizovanou bláznivým, pár roků řádícím senátorem McCarthym. "Žádný slušný člověk nemohl být antikomunistou," taková byla závěrečná message.

      Letos (1996) vyšla kniha s titulem Life and Terror in Stalin s Russia, 1931-1941. Napsal ji Robert W.Thurston, pedagog (associate professor na Miami University ve státě Ohio). Dokazuje, že Stalin v těch zvěrstvech byl vlastně dost nevinně. Počínání vlády bylo mimo jeho dosah a pokud tedy k nějakému teroru došlo, ten si řádil sám o sobě (almost a will of its own). Sovětská tajná policie se vyznačovala mimořádnou, pozoruhodnou (remarkable) péčí o důkazní prostředky, gulagy nebyly nic zas tak moc nepříjemného. Nepříjemná svědectví tento autor-profesor odvrhl s odkazem na studenoválečnické přehánění či na údajně buržoazní a proto nespolehlivé svědky. "Stalin  vraždami vinen nebyl." Například Katyn se tedy nekonal. Nejen to: "Stalinismus vytvořil podmínky pro vznik perestroiky." Ano, i něco takového se dozvídáme.
      Proč se rozčilovat, jsme přece zemí neomezných možností a tedy i pitomostí. Však i jinde ve světě se teď objevují spisky, dokazující, že Osvěčím byla rekreace, holocaust se nekonal, a kdyby se byl konal, Hitler o něm  neměl zdání.

      Spěchám s odpovědí: ano, ledacos se publikuje, jenže kým a s jakou reputací? Tento hanebný Thrustonův opus vydalo jedno z nejprestižnějších akademických nakladatelství (Yale University Press) a navíc se mu dostalo náramného ocenění, po němž marně dychtí jiní autoři. Vybral si ho totiž  HISTORY BOOK CLUB, tak tedy vypadá stav současného pokrokového uvažování Ameriky.

      Intelektuálové mají k dispozici univerzity, sdělovací prostředky, nakladatelství, nadace. Nezřídka jejich profesionální prestiž závisí na vehemenci, s jakou zatracují systém, poskytující jim solidní existenční zajištění. Je v tom taky pocit morální superiority, vzpomínka na mládí, když všichni byli zdatní, třeba i krásní, každopádně mravně rozhořčení, zatracující vládu, své utlačovatele, kteří jim ovšem vše vždy dovolili.

      Churchillovi se přičítá rčení, že "Kdo ve svých dvaceti letech nebyl socialista, tak nikdy nebyl mladý, a kdo ve svých čtyřiceti letech socialistou zůstal, tak nikdy nedospěl." Jenže ona generace, jež rozum měla brát v šedesátých letech, jakoby věru moc nedospěla. Brilantní esejista Lance Morrow ji přirovnal (v týdeníku Time, 6.května 1996) k zlověstnému sibiřskému kněžourovi Rasputinovi. Skupina spiklenců měla s jeho zavražděním plno práce. Jed v jídle a vínu nezabral. Napumpovali do něj několik kulí, což zloducha jen částečně zpomalilo. Odtáhli do k zamrzlé řece Nevě a dírou v ledu ho strčili do hlubin, odkud ještě několikrát vyplul a lapal po vzduchu.

      Stejně tak dekáda šedesátých let ne a ne nám dát pokoj, komentuje Morrow. Její rasputinovství se nadále objevuje v přemnoha podobách, včetně zarostlého matematika, posléze poustevníka jménem Theodore J. Kaczynski, explozívně řešícího své problémy s moderním věkem. Jeho vrstevníci píší knihy o Stalinovi a rovněž v nakladatelstvích rozhodují o jejich úspěchu.

      USA, poměrně mladý stát, má rekordně starou tradici: od samého prvopočátku v osmnáctém století, válka neválka, každé čtyři roky se konají prezidentské volby. Bill Clinton bude letos usilovat o znovuzvolení, senátor Bob Dole se ho pokusí z Bílého domu vystrnadit.

      Občané mají možnost si vybrat nikoliv mezi osmnácti a dvaceti bez dvou. Platformy Demokratické strany a Republikánské strany se notně rozcházejí v řadě významných bodů, například o pravomoci federální vlády, o roli státu v životě jedince (Demokraté chtějí zachovat většinu státních pravomocí, Republikáni naopak zdůrazňují odpovědnost jedince.)

      Demokratu Clintonovi bude v srpnu 1996 padesát (takže po dosažení abráhámovin bude kvalifikovat pro členství v organizaci seniorů penzistů AARP - American Association of Retired Persons), a přitom je o generaci (23 let) mladší než Republikán Dole. Dole bojoval za druhé světové války, Clinton se válce ve Vietnamu ne zrovna počestně vyhnul. Teď jako nevoják je hlavním velitelem všech obranných sil - armády, letectva, námořnictva, námořní pěchoty.

Dole utrpěl na italské frontě šeredné zranění, strávil skoro dva roky v nemocnici, než ho jakž takž vyspravili. Chybí mu de facto pravé rameno a pravá ruka je k nepotřebě. Kdykoliv ho vidíme na obrazovce, v této uschlé pravici drží tužku, aby tak zabránil trapné nepříjemnosti, že by mu jí někdo mínil potřást. Vede život jednorukého invalidy, nosí boty bez tkaniček, musí zápolit s knoflíky. Nedávno musel svůj projev improvizovat, poněvadž v levici držel mikrofon a pravice nezvládla podržet připravený text, který mu padal z příliš příkrého podstavce.

      Nebyl by ovšem prvním tělesně postiženým prezidentem v historii země.
      Franklina D. Roosevelta, jak známo, obrna připoutala do invalidního vozejčku. Tehdejší sdělovací prostředky na handicap neupozorňovaly - ba naopak. Jaký rozdíl s dnešními časy!
      Časem ale přibylo na toleranci. Katolík Kennedy vyhrál v zemi s nepřetržitou tradicí protestantských předchůdců. Reagan uspěl vzdor tomu, že se rozvedl a znovu oženil. Zatím co media mlčela o Kennedyho prostopášnostech, jeho četných milostných avantýrách, o generaci později s velkou vehemencí publikované záletnictví senátora Gary Harta stálo šanci na prezidentskou nominaci. A teď v devadesátých letech, Clintonovy mimomanželské odskoky ho již nijak příliš nediskvalifikují. Ex-milenka Gennifer Flowersová příliš nepřekáží a soudní žaloba Pauly Jonesové ve věci sexuálního harašení se odkládá až do doby, kdy Clintonovi vyprší prezidentský mandát - čili buď do ledna 1997 nebo nejpozději do ledna 2001. Nutno ale dodat, že mimomanželské odskoky mu na popularitě nepřidávají, jak by se mohlo stát třeba ve Francii. Bouřlivák kongresman Robert Dornan ve sněmovně reprezentantů například doporučil Clintona vyřezat (to be spayed).

      Oba  kandidáti (dosud) zachovávají dekorum: Dole zdůrazňuje zkušenost, zmiňuje se o charakteru, aniž by považoval za nutné jít do detajlů. Clinton na oplátku se nezmiňuje o věku svého oponenta či o skutečnosti, že Dole měl a snad ještě má trápení s rakovinou prostaty.

      Kdyby se dneska někdo pokusil vytřískat kapitál na konto rasy, tak je z něj okamžitá politická mrtvola, obviněná z racism, těžkého hříchu. Totéž v případě zločinu zvaného sexism. Něco takového ale neplatí v případě ageism. Novináři, komentátoři, televizní baviči si na konto věku dělají krutou legraci.

      Dosud nejstarším prezidentem byl Reagan, stal se jím ve věku 69 let. Dole by ho tedy o tři, čtyři roky předčil. Reagan se dovedl s handicapem svého věku šarmantně k svému prospěchu vypořádat. V tom se mu zřídkakdo může vyrovnat a Dole mezi nimi není, ač sám disponuje značným smyslem pro humor. (Třeba prohlásil, že by si měl jako viceprezidentského partnera vybrat Stroma Thurmonda, nestora senátora, věk 93, mít prý po ruce někoho se zkušeností.)   Snad by se též mělo občas uvážit, že průměrný věk se zvyšuje a že Dole v žádném případě nedělá dojem chatrného stařečka.

      Clinton byl zvolen, když mu bylo 46 roků. Apropos, nejmladším prezidentem nebyl Kennedy (43), ale Theodor Roosevelt (42). Alexandr Veliký se jako dvacetiletý junák stal vládcem velikánské říše. Napoleon se jako čtyřiadvacetiletý stal generálem. V r.1945, v posledních měsících války, téměř sedmdesátiletý Konrad Adeanuer byl převezen do nemocnice, kde ho odmítli přijmout, s vysvětlením, že v jeho věku už má život za sebou.

      Odborníci se shodují v názoru, že Dole by volby určitě vyhrál, kdyby se mu podařilo získat generála Colina Powella jako svého viceprezidentského running mate.. Powell ale odmítl. V případě že by neodmítl a Dole se roku 2000 nedožil, země by tedy měla za prezidenta černocha a všechny údaje nasvědčují tomu, že by to Američanům nevadilo. Mezi vítanými kandidáty je často jmenována Christie Whitmanová, guvernér(ka) státu New Jersey. V jejím případě za těchže okolností by tedy Amerika měla prezidentku a rovněž by jí to moc nevadilo. (Jenže Whitmanová stejně jako Powell poctu odmítla.)

      Jsme tedy teď hodně, ale ne kompletně tolerantní: ne rasa, pohlaví či věk, ale plešatá hlava a nedostatečný vzrůst diskvalifikují. Prcek pod 180 cm nemá šanci. Posledním bezvlasým prezidentem byl Dwight Eisenhower, pěti hvězdičkami ozdobený generál ve vítězné válce, a po něm pak krátkodobě Gerald Ford, do funkce ale nikoliv zvolený, nýbrž dosazený po Nixonově rezignaci.

      Tvory s českými kořeny lze potkat ve většině států světa. Našinci se usadili v Guatemale, Kamerúnu, Patagonii, na ostrovech Fidži. V městě Binghamtonu, mé adrese ve státu New Yorku, v telefonním seznamu máme půl tuctu Zápotockých. Patrioté se dohadují, kolik je nás s potomstvem ve světě - prý celý milion.

      Tzv. zámořských Čínanů (Overseas Chinese, čínsky označených jako huaqiao) je 5O milionů čili v porovnání s počtem obyvatelstva v původní zemi (1.2 miliardy) poměrně míň než je tomu v českém případě. V obou případech odchodu se spíš politickou motivací předcházel odchod od bídy polepšit si někde jinde.
      Z českých zemí se jelo farmařit na americké prérie, plahočit se v dolech a ocelárnách. Číňané jeli v roli kuliů kutat cín v Malajsku.

      Za pár generací se ale osudy těchto přistěhovaleckých vln začaly podstatně lišit. Zatímco Číňané v západních zemích se nejspíš uchytili jako provozovatelé prádelen a restaurací, v Asii - s výjimkou Japonska a Koreje - se stali dominantní ekonomickou sílou. Značné prestiži se těšící Fujitsu Research Institute uvádí tyto údaje o vlastnictví společností, jejichž podíly lze získat na burze (all publicly traded companies): Číňané mají většinový vlastnický podíl v 81% všech firem v Singapuru a Thajsku, 73% v Indonésii, 62% v Malajsku, 50% na Filipínách. Inteligentní energická minorita si vysloužila označení "Židé Asie" - závidění a nenávidění. Zákony v té které zemi jim nařizují všelijaké restrikce, V Malajsii čínský podnikatel aby měl malajského partnera, nastrčeného Potěmkina. Na Filipínách rádi ždímají čínské boháče výkupným za unášené příslušníky rodiny. V Indonésii snad není politika, který by z čínského kapitalisty neměl pravidelný přísun peněz. V šedesátých letech to tam bylo značně krušnější - tehdy došlo k masakru, zabíjení ve velkém, odhadováno na statisíce mrtvol. Před pár lety jsem se stavěl na Sumatře a v Medanu, městě s obyvatelstvem velikosti Prahy, pobýval v čínských kruzích. Krátce poté došlo k explozi, banální stávka ve fabričce se rozrostla v pogrom s drancováním a zabíjením.

      Nám Čechům není ve světě ubližováno, poněvadž jsme se ani zdaleka tak zdatně neuplatnili. Od Číňanů se též lišíme politickým uvažováním předáků opuštěné mateřské či případně macešské země. Zatímco vědečtí socialisté, od Gottwalda po Jakeše, zatratili vypochodovavší odnož národa jako zrádce, zaprodance, prašivce, čínští předáci i maoistického přesvědčení je charakterizovali jako provdané, ven vyvdané dcery, které nicméně zůstaly součástí původní rodiny. Do rodné země se jich po komunistickém vítězství v r.1949 hodně vrátilo - zejména v souvislosti s masakry v Indonésii v r.1966, což, žel, byla i doba výpuku Velké proletářské kulturní revoluce, čímž si navrátilci příliš nepolepšili. Naložili tam s nimi sakramentsky, několik svědků jsem podrobně zpovídal.

      Do vlasti se z USA nedobrovolně vrátili vědci, vyštvaní bláznivým senátorem Joe McCarthym. Jednou z jeho obětí byl Qian Xuesen, profesor na proslulém učilisti Caltech (California Institute of Technology), přední pionýr v raketovém výzkumu. Super-antikomunista McCarthy se svými iniciativami tak zasloužil o úspěšný rozvoj čínského raketového a nukleárního programu.

      Padesát milionů zámořských čínanů jsou blahodárným zdrojem. Šéfové čínské špionáže si lebedí při pomyšlení na velikánské množství kádrových rezerv, z nichž si vybírat vhodné zvědy. Jsou rohem hojnosti v podobě přílivu valut k podpoře nejen příbuzenstva, ale i blaha státu. Poskytují miliardy peněz na filantropické účely - nové školy, nemocnice, muzea, kulturní stánky. A rovněž jsou největšími investory v Číně, do robusní ekonomie pumpují víc peněz, než zbytek světa dohromady. Příští rok Čína pozře Hongkong. Teď už ale řadu let Hongkong ekonomicky požírá jihočínskou provincii Guangdong. Začátkem osmdesátých let tamější Shenzhen byla ospalá venice; dneska to je veleměsto. V r.1982 Hongkong měl 3.200 továren na výrobu hraček. Dneska nemá ani jednu, vše se přesunulo do Číny se značně lacinější pracovní silou.

      Jsme svědky ekonomických a politických zákrutů s notnou dávkou ironie: triumf Maocetunga přiměl šanghajské kapitalisty k spěšnému dochodu ze země. Hodně jich zamířilo do Hongkongu, aby nevýznamnou kolonii přetvořili v giganta. Kolonie bude vbrzku končit, jeho hospodářské moc třeba  bude nebo nebude pokračovat. Značné množství opatrných rezidentů si již pořídilo vstupní víza do bezpečnějších končin. Číňané teď kupují polovinu všech domů v kanadském scénickém Vancouveru, jemuž se začíná říkat Hongcouver. Hongkongský podnikatel Tan Yu investuje 6 miliard dolarů do filipínského ostrova Fuga v úmyslu udělat z něj nový Hongkong, v bezpečné vzdálenosti od komunistů jakéhokoliv zabarvení.

      Vraťme se k české tématice, zda nám z toho plyne nějaké poučení. Zdaleka nejsme ve světě tak ekonomicky zdatní a ani tak soudržní, patrioticky náchylní, nicméně našinců dobré vůle je pořád dost. Rovněž nadále vláda a národ jakkolik post-komunistický toho pramálo dovedou využít. Nebo se jim do toho zkrátka nechce.

      Což tedy je dost škoda. Státníci kalibru Jiřího Payna se přičinili o unikát, o vznik české antilobby. Ta snad - jestliže neživena dalšími nehoráznostmi - časem bude atrofovat, zanikne, a dalším časem se dostaneme do stavu vznikající české lobby, české zájmy podpořit, na západní potentáty naléhat. Ovšem nikdy nebudeme mít ty miliardy, které čínští vlastenci mohou dodávat domovině.

      Affirmative Action. Program, s nímž americká vláda započala v 60.tých letech a který trvá dodnes. Jde o zvýhodňování  příslušníků zejména rasových menšin v zaměstnání a v přístupu ke vzdělání, s oficiálním zdůvodněním, že tak se kompenzuje někdejší diskriminace a rovněž se prosazuje vyváženější reprezentace té které skupiny. Programu se též říká positive and reverse discrimination čili přednostní zacházení s příslušníky menšin k neprospěchu dříve dominující většiny. Znamená to podstatnou změnu v oficiálním hodnocení jedince ne jako jedince, tak jak slibovala a dosud slibuje americká ústava. Nejvyšší soud sice odmítá legitimitu vyložených rasových kvot, ale v praxi k nim stále dochází a způsobuje značnou nevoli mezi bělošskou, zejména mužskou většinou obyvatelstva. Obhájci této již 30 let trvající novoty se jí domáhají jménem tzv.diversity a též tzv.multikulturalismu. Jde o ožehavé téma v probíhající prezidentské volební kampani.

      Apartheid. Oficiální vládní doktrina Jihoafrické republiky, zavedená v roce 1948. Slovo v řeči afrikaans znamená "oddělený rozvoj" (separate development). Každý obyvatel země byl klasifikován do jedné ze čtyř skupin (běloši, černoši, míšenci, Asiaté) a klasifikace rozhodla o rozsahu nebo nedostatku jeho občanských práv. Tím se i uzákonila segregace v bydlení, školách, veřejné dopravě, s vyloučením politické participace pro nebělošské obyvatelstvo. Systém apartheidu se rozpadl v roce 1991, jednak pod mezinárodním tlakem, ale zejména zásluhou ekonomické reality - toto komplikované, nákladné škatulkování společnosti se stalo notnou brzdou hospodářského počínání země.

      Asimilace. Postupné vstřebávání přistěhovalců do dominantní kultury. Proces je pokládán za úspěšně dokončený přijetím jazyka a hodnot nového státu.

      Autonomie. Význam má trojí: 1.nezávislost, suverenita státu (Nutno brát v úvahu realitu dnešní interdependence čili stavu mezinárodního politického a zejména ekonomického propojení); 2. něco méně než úplná nezávislost - výkon pravomoci regionálního významu; 3. místní kontrola nad nepolitickými (kulturními, náboženskými atd.) záležitostmi.

      Diskriminace. Nepříznivé zacházení s příslušníky etnických, rasových, náboženských skupin. Např. v Iránu Chomejního režim vynášel rozsudky smrti jen proto, že občan patřil k jiné víře než k šiitské verzi islámu. To pak je i charakteristika fundamentalismu, kde identita jedince je definována bezpodmínečnou příslušností k tomu kterému oficiálnímu náboženství.

      Game theory. Aplikace matematického uvažování při řešení problémů konfliktu a spolupráce mezi racionálně uvažujícími participanty. Ve 40.tých letech ji formuloval rakouský matematik von Neumann a používá se při řešení mnoha problémů v politologii a v teorii strategie.

      Integrace. Dobrovolná iniciativa a proces připojení se k novému politickému útvaru, přesahujícímu rámec tradičního národního (národnostního) státu. Český vstup "do Evropy" například. Vyskytuje se též termín malintegration, opačný tedy trend, v řadě končin světa, např. skotský nacionalismus ve Velké Británii, separatistické hnutí v kanadském Quebecu, černošské hnutí "Black power" v USA.

      Kolektivní odpovědnost. Britská ústavní doktrína, vyžadující, že každé vládní rozhodnutí musí být na veřejnosti podporováno bez rezervací každým členem kabinetu. (Charakteristický výrok jednoho z premiérů minulosti: "Nezáleží tolik, jak a co rozhodneme, ale abychom za rozhodnutím jednomyslně stáli.")

      Komunalismus (na rozdíl od komunismu). Stát, v němž etnicita, jazyk, náboženství či jiný druh skupinové identifikace podstatně ovlivňuje život společnosti a rovněž i druh politických, hospodářských a společenských institucí. Stát umožňuje separátní vzdělání, separátní sdělovací prostředky a třeba i existenci takto oddělené fotbalové ligy. Dochází tak nejen k duplikacím, ale v případě třeba Indie k ošklivým pogromovým výbuchům.

      Konfederace. Politický systém vzniklý dohodou mezi několika nezávislými útvary, které si zachovají značnou míru autonomie. Podrží si i status nezávislých subjektů mezinárodního práva. Tak tomu není v případě federace.

      Lobby. Kterákoliv organizace, skupina či jednotlivec, snažící se ovlivnit činnost zákonodárné či výkonné moci. Iniciativa to je legální, vychází z petičního práva obracet se k držitelům moci. Lobbyisté mohou přispívat užitečnou expertizou při tvorbě zákonů. Jejich činnost má i stinné stránky - nepřípadný vliv finanční podporou ve volebních kampaních. Nezřídké jsou případy nezákonných nátlaků, uplácení, korupce.

      Melting pot čili doslova "tavící hrnec." Záměr s cílem, aby každá následná imigrační vlna do USA přijala hodnoty tamější většiny, s ní se ztotožnila. Tento proces, donedávna pokládaný za ten nejlepší možný, je v současné době odmítán zastánci kulturního pluralismu, multikulturalismu.

      Národ, národnost, národní stát. Ideologie vycházející s premisy, že státy mají být organizovány na bázi národnosti. Kořeny nacházíme v 18. a 19. století, značně ovlivněné francouzskou revolucí a Napoleonovým vojenským rozmachem. Národní stát tvoří společenství téže řeči, kultury, historické zkušenosti, případně i náboženství. Jeho příslušníci se pokládají za výlučný útvar, lišící se od jiných společenství. Národností se pak rozumí právní vztah mezi jedincem a státem, v němž jedinec má povinnost loajality (allegiance) a stát má povinnost poskytovat ochranu. Národnost (nationality) neznamená nutně národní původ. Osoba získává národnost cestou občanství (citizenship).

      Občanská společnost. Přišli s tím myslitelé už v minulých stoletích (zejména Thomas Hobbes, John Locke). Rozlišovali stát a společnost, v jejímž rámci lze bez zásahu státu žít svůj život v hospodářských, rodinných a příbuzenských vztazích, ve společenských, náboženských organizacích. Ovšem neexistuje zřetelná hranice mezi státem a takovou společností, jeden bez druhého se neobejde.

      Political correctness čili "politická správnost." Tato cenzura - a sebecenzura - bují zejména v západním světě v univerzitním prostředí.  Vyskytuje se v mnoha podobách. Zejména nesprávná a zavrženíhodná je jakákoliv zmínka, jež by se dotýkala srovnávacího hodnocení jedné skupiny (rasové, národnostní) vis-a-vis jiné skupině. Jakkoliv vědecky nesporný, prokázaný fakt na toto téma je nutno pominout a o něm se nezmiňovat. Hrozilo by obvinění z různých -ismů (racism, sexism, classism, ableism, ageism atd.).

      Přímá demokracie. Participace všech občanů na správě veřejných věcí, činnost, kterou nelze delegovat někomu jinému, např. poslancům ve volbách. Takto to kvetlo v maličkých Aténách v 5.století př.Kr. Jako významný exponent tohoto v moderních dobách výsostně nepraktického počínání se projevoval J.J.Rousseau. Žádná dnešní demokracie se na národní úrovni takovému ideálu neblíží. Občas se prosazuje na místní úrovni, například v tzv. town meetings v USA, oblasti známé jako New England.

      Při letošním pojíždění za volantem rodnou zemí mě nezastavil ani jeden policajt - strážci pořádku téměř nebyli k vidění. Což je dobré. V řádně fungující demokracii je dobré, dlužno dodat.

      Praha, večer po desáté stojím na Újezdu, čekám na tramvaj. Na ulici trochu té dopravy, najednou škodovku s píseckým poznávacím číslem předjede z nesprávné strany pražská dodávka, brzdy skřípají, zastavuje provoz, rozkacený šofér vyběhne, s chlíváckým nadáváním se vrhne na ty písecké a hrozí násilím, už už se na ně sápat. Konflikt sleduje policejní vůz, dostavivší se z protisměru. Čekám zásah, ale nedočkám se. "Prosím vás, to oni z auta ani nevylezou, co by se obtěžovali," správně mě informoval znalý měšťan.

      V červnu dozníval dopad voleb z posledních květnových dnů a lid se víc věnoval evropskému šampionátu v kopané, v němž český tým, krok za krokem, zápas za zápasem, to dotáhl až do finále. Jásání, patriotismus triumfoval ve všelijakých podobách. Za okounění nikterak nebránějící policie, mládež šplhala na sochu svatého Václava až na špic k vévodovi, který nám nedá zahynouti. Jedna slečna v rozjaření spadla a sanitka s nezahynulou odspěchala do nemocnice. Průvody s prápory, hulákání v ulicích i pod nimi. Synátor mi pak referoval o zážitku v metru, že vášnivci skandovali a tvářili se hrozivě na zbytek neskandujících. Se zájmem o zachování zdraví tedy rovněž spustil "Čéší, Čéší" z plných plic.
      Razantnější atmosféra propukla po finálovém utkání, v němž Češi prohráli s lepšími Němčoury. Vlastenci se rozjeli, v centru Prahy zdemolovali telefonní budky a běda mercedesu či bavoráku s jakkoliv českou poznávací značkou! Namlátit německému turistovi, proč ne.
      V Brně hodinu před půlnocí houf mladistvých opilců zaútočil na tramvaj a napadl řidiče, povalil na zem a častoval ho kopanci proto, že nesouhlasil s demolicí jemu svěřeného vozidla. Výprask se zájem pozorovala městská policie v odhadovaném počtu dvou tuctů mužů. Cituji z tisku: "Strážníci městské policie trvají na tom, že v daném okamžiku nebylo z taktických důvodů nutno zasahovat. Tiskový mluvčí policie jménem V.Cvrček si pochvaloval její zdrženlivost, nezaangažovanost, poněvadž nedošlo k rozbíjení výloh a aut jako v Praze. Čili posun z extrému do extrému. Dřív bílé lebky mlátily hlava nehlava, stát lezl občanům do ložnic, a dobře, předobře, že to už má národ za sebou. Nesvědčí ale politickému zdraví země, když se rozmělní rozdíl mezi svobodou a anarchií, na níž pověření strážci pořádku reagují s apatií.

      Koncem června končí divadelní sezona, domorodci vylidňují Prahu, do ní se stěhují turistické davy, takže správný čas, abychom svedli kotvy. Odlet 5.července. Na ruzyňském letišti stopy budování, jinak ale vše při starém: chaos při odbavování, neklamný punc stavu věcí v rozvojových zemích. Cestovní doklady předkládat ke kontrole čtyřikrát.

      Hala s písmenem C, ještě máme přes hodinu času před odchodem na palubu. Pohroužen do četby stranického tisku, vyrušilo mě několik těl: civilista a policista vlečou mlčící, nebránějící se osobu, na pravé zápěstí jí nasadí ocelová klepeta a přicvaknou k lavici přímo proti nám. A odejdou. Ještě slyšíme "Co teď s nim, se s nim přeci nedomluvíme..."
      Cizinec to tedy byl, věk něco mezi třiceti a čtyřiceti, odhadoval jsem jeho rodiště někde v jihovýchodní Asii, jeho působiště rurální, k zubaři se zřejmě v životě nedostal, v ústech mu zbývalo pár zčernalých pozůstatků chrupu. Ilegál nebo v ČR legálně přítomný cizinec počínající si ilegálně? Nikdo si ho nevšímal, tak tu tedy sedíme jen on a my dva. Smutný pohled bez pohnutí. Jak by mi asi bylo, takhle zalígrován, opuštěn, nikdo se nezajímá.

      Uplynulo už víc než půl hodiny, aniž se někdo ráčil dostavit. Připoutaný se začínal vrtět, pohled pořád na nás, nemohu se na noviny soustředit, ošívám se s pocitem jakéhosi provinění. Tak se teda zvednu k pokusu o komunikaci. Z úst bez chrupu jsem slyšel cosi jako "Cina." Tak to by bylo dobré, led by byl prolomen, přítomný náš kluk se tak domluví. Za chvíli se dozvídáme případ, jichž se poslední dobou množí tisíce: chudák naivní venkovan sedl na lep šejdíři pašerákovi, který slíbil převoz z bídy do některé země zaslíbené. Praskly na to veškeré rodinné úspory. Pašerák cestujícímu ale za letu padělané papíry nedal, rovněž všechny peníze mu vzal, po přistání zmizel, jeho obět teď nemá nic. A teď se mu chce akutně na záchod.
      Snad aspoň s tím mu můžeme pomoct. "Prosím vás, tady ten připoutanej pán musí jít na záchod, kdybyste laskavě..." oslovuji první uniformu.
      "Moment, hned to bude," praví uniforma, aniž by pak vůbec něco bylo.
      Další tedy pokus jiným směrem, a sice k těm, kteří dotyčného přivlékli: "Promiňte, že vás obtěžuju, ale slyšel jsem, jak jste říkali, že se s tamtím nemůžete domluvit a tadyhle můj syn s ním může mluvit - a potom taky ten pán potřebuje nutně jít na záchod..."
      Mlčky se ode mně odvrátili a dali se do odchodu od dotěravce.

      Mně se mlčet nechtělo, Pokusím se tedy potřetí. Doběhl jsem uniformované duo - příslušníka a příslušnici, černovlasou, ani hezkou ani ošklivou, asi tak třicátnici. Její jmenovku jsem si nestačil přečíst, což mě teď mrzí, neboť :
      "Prosím vás, tady ten připoutaný cizinec, on musí jít nutně na záchod, kdybyste laskavě..."
      "Jen ať si počká - a co vy se do toho vůbec pletete!" vyštěkla na mě jako by komunismu ještě hodně bylo. Její pánský partner ale neřekl ani slovo a pobídl ji k zrychlení kroku.
      A já za nimi, notně rozkacený. "Co si to dovolujete, dámo? Tohle už není doba totality, takovéhle ..."
      "Vy mlčte, nebo s váma zatočím:"
      "To bych chtěl vidět - nejsem, českej občan. Naštěstí nejsem..."
      "Tak co se do toho..." Myslím, že řekla "serete," ale jist si nejsem.

      Výměna nelichotivých soudů pokračovala s rostoucí intenzitou. Třeba mi vzdor mému amerikánství taky nasadí klepeta a taky mě nepustí na záchod.
      Deus ex machina, hlas z oznamovací mašinky, že let ČSA O52 destination Newark is boarding.
      Nebylo než opustit trpícího černého pasažéra z Asie. Po náramně ztrávených mnoha týdnech v rodné zemi teď s takovýmhle závěrečným dojmem odjíždět! Ještě jsem stihnul slíbit té hulvátské příslušnici něžného pohlaví, že o tom něco na její adresu sepíšu, což tedy tímto činím.

      Jak dlouho to bude trvat, než se národ zbaví dědictví oněch čtyřicet komunistických let?
      Optimisté zpočátku počítali délku dezinfekční doby na prstech jedné ruky. Teď se spíš mluví o dvou generacích - čili dalších čtyřicet let. Ještě za totality Josef Škvorecký rád říkával, že by se ta hanebná doba dala vydržet, kdyby člověk žil takových tři sta let. Což tedy nežijeme, leta plynou, už tu nebudeme a leckteré zděděné hanebnosti nás zřejmě přežijí.

      Hezké léto vám přeji.

      Zásluhou churavého dolaru se pro mnohé zámořské návštěvníky Amerika stává vskutku zemí zaslíbenou. Japonským hospodyňkám se vyplatí vážit cestu přes Tichý oceán k větším nákupům. Mnozí Evropané žasnou, jak je u nás lacino.

      Lacino věru letos nebude v jižanské Atlantě. Před 130 lety ji generál William Tecumseh Sherman spálil, letos je místem olympijských her. Dočítáme se, že nelze sehnat postel do stokilometrové vzdálenosti za aspoň trošku přijatelnou cenu. A na návštěvníky budou čekat i stostupňová vedra: ne sice dle Celsia, nýbrž Fahrenheita - ale i tak toho bude hodně moc.

      Vedra momentálně panují v podstatné části země. Na našem východním pobřeží zrovna vykonal svou spoušť hurikán s hrozivým dámským jménem Bertha. Jižnější Atlantu minul, tedy až zas někdy příště. V tamějších končinách se spíš lze potkat s tornádem, zlověstným černým kornoutem, po prériích se žene, domky překotí, zděšené kravky letí vysoko nad zemí.

      Hodně zalíbení nachází ve velikánském Texasu, o němž neodolám se zmínit v souvislosti se současným mezinárodně politickým děním. Vliv americké irské lobby je natolik značný, že Washington nepříliš energicky podporuje Velkou Británii při řešení zapeklivého severoirského problému. Nedávno hovořil americký velvyslanec William J.Crowe ke skupině anglických byznysmanů a dostal otázku "Jak vám by bylo, kdyby teď Mexiko od vás chtělo zpátky Texas?" Dvoumetrový Crowe odpověděl: "To jste se obrátili na pravého. Já jsem z Oklahomy a my už sto let usilujeme, aby si Mexičané vzali Texas zpátky."

      Letecké společnosti si lebedí, že teď přes Atlantik mají vyprodáno. Zájemci, kteří se na palubu přece jen dostanou, pak potěší právě vydaná zpráva, že americká letiště jsou ta zdaleka nejbezpečnější na světě. A nejvíc nebezpečí číhá v Americe latinské. Tam totiž v období 1984 až 1993 na milion přistání a odletů došlo ke 32,36 neštěstím. V Africe jich bylo 30,21, ve východní Evropě 20,55, v Asii a pacifické oblasti 18,28, na Středním východě 11,40, v západní Evropě 9,51, a v severní Americe 4,08.

      Když jsme u těch statistik:  National Park Service právě zveřejnil údaje, do kterých končin se navalí největší množství návštěvníků, domácích a zahraničních. Zdaleka nevede proslulý národní park Yellowstone (státy Montana, Wyoming, Idaho), tam se jich dostaví jen 3,1 milionů. Kalifornský národní park Yosemite jich pojme ke 4 milionům, Cape Cod (Massachusetts) něco přes 5 milionů, Great Smoky Mountains (Severní Karolina, Tennessee), končina připomínající Beskydy, 9 milionů, pouštní zavodněná končina Lake Mead (Arizona, Nevada) 9,8 milionů. Zcela nejvíc návštěvníků se nenahrne do proslulého Grand Canyonu (Arizona) - pouhých 4,5 milionů -, ale do kalifornského Golden Gate National Recreation Area - 14,6 milionů.

      Kdo přijede ponořit se do vod nevadské pouště, jistěže zavítá i do Las Vegas, této hazardérské Mekky přibývajících extravagancí. Nedávno si tam zbudovali půlkilometrovou věž, k ní přimontovali víc než dvacetimetového veleopa, umělého King Konga, který se zděšenými platícími návštěvníky v útrobách se pak sápá do výše. Vzdor mafiánské pověsti, pravděpodobnost výhry v Las Vegas je značně větší, než co poskytují loterie, teď už legálně provozované 36 státy, kde veřejnost loňského roku už utratila 31,9 miliard dolarů (značný vzrůst z 9 miliard v r. 1985). Zatímco státy v průměru vyplácejí na výhrách jen 50 procent ze svých příjmů, v Las Vegas se to pohybuje od 85 do 95 procent, podle druhu zvoleného hazardu. Vyhrát se tam věru dá. Přijel tatík z Řecka, nacpal mince do jednorukového bandity a vychrlilo se mu milion peněz.

      Hezké léto mějte.

      Jaksi jsme dorákosníkovali: toto kdysi standardní označování gastarbeiterů, žlutých mravenečků, zkrátka šmejdu, jsem v poslední době v rodné zemi neslyšel ani jednou. Ne že by se českým vlastencům v nich zalíbilo, ale změna nastala, poněvadž se z nich stali trhovci, nepřijemně zdatní obchodníci.

      Začnu poněkud oklikou: vešel jsem do prázdného plzeňského knihkupectví, za pultem slečna. Zpravidla bych započal s pokorným "Dobrý den, promiňte, že obtěžuji, ale chtěl bych se vás zeptat, zda náhodou nemáte...", ale tentokrát vstřícně mrazivý pohled dotyčné mě přiměl počkat si na její ozvání. Toho jsem se ale nedočkal. V očích nezájem, snad i pohrdání, jen mlčela a já tedy také mlčel. Civěli jsme na sebe několik minut, připadalo to jako věčnost. Bez hlesu jsem pak odešel, údajná prodavačka rovněž nehlesla.

      Vraťme se k ex-Rákosníkům. Televize uváděla dokument o krušnohorské vísce, jíž se dostalo lichotivého označení Klondajk. Kousek od německých hranic, Vietnamci tam tvoří většinu obyvatelstva. Jeden krámek za druhým, všechny s totožným tovarem - alkohol, cigarety, tretky, ohavní trpaslíci, kdo jen může takovou příšernost kupovat? Inu Teutoni přece, neanalyzujme jejich estetické preference. Valí se k nákupu, však je v těch Boehmen tolik laciněji, též slečny k nákupu k radovánkám, ač to je nevietnamský rezort.

      Co stát na to? Obchoduje se tam přece se zbožím též pašovaným, neprocleným, původem a podstatou nepoctivým. Kde jsou daně, jež by měly plynout do státní pokladny? Dokumentární záznam ukázal příjezd státních kontrolorů. V tom okamžiku všechny stánky šmahem uzavřeny, obchodníci poklidně sedí, věnují se kartám či dominu, hledí do kraje.

      Co na to místní vesnická správa? Ta si libuje, do její pokladny cosi plyne, mluvčí se holedbá: "Proč cestovky organizují zájezdy do Hongkongu, proč ne k nám? Máme tu od všeho.."
      Svatá prostoto, vesničan zajisté neví, o čem mluví.

      Jel jsem na Šumavu navštívit přátele v Železné Rudě. Něco přes dva tisíce stálých obyvatel, z nichž, řečeno mi bylo, třetina jsou Vietnamci. Byla neděle, dary jsem nevezl, tak tedy abych aspoň koupil nějaké víno. Zastavuji na prvním parkovišti, tak tak že najdu volné místo. Série obchodů, na všechny by pasovalo anglické označení garrish, tacky - zkrátka nevkus ve velkém, velikánském, záplavy šmejdu.

      Vlezu do obchodu, kde není reagováno způsobem/nezpůsobem plzeňské knihkupecké mumie. Usměvavý úslušný Vietnamec na mě německy, co jako bych si přál.
      Vyjel jsem na něj, proč že na mě nemluví česky, česká země tohle snad ještě je, k hranicím to je ještě pár kilometrů.
       S tímtéž úsměvem mi tedy vyhověl. Ale víno - moravské, přírodní, nesladké - neměli, jen šampus, becherovky, jen abych prý neváhal a nakoupil.
      Odešel jsem přes ulici k jiným bývalým Rákosníkům. Dvě ochotné ex-Rákosnice dobře česky zašveholily a mě odvedly mě k žádanému, poněkud předraženému tovaru. Sláva, nepřijedu pod střechu s prázdnou.
      Dodaný dar jsme s přáteli ochladili, otevřeli, ochutnali a vylili do záchodu. Bídná břečka, podvodný patok.

      Nicméně před těmito podnikavci smekám. Jen si představte, dovedl by si někdo představit, že Češi z kulturního centra Evropy by dokázali proniknout na opačný konec světa, tam by zvládli místní řeč, prosadili by se v hospodářském životě, ovládli, téměř zmonopolizovali značný podíl malobchodních aktivit? Že by Číňané, Kambodžané a Laošané pílili přes hranici nakupovat u ekonomicky a lingvisticky zdatných Čechů a Moravanů, poněvadž ti jsou nejčilejší, nejochotnější, nejlíp se vyznají a dovedou?

      Při takových extravagantních, věru surrealistických představách ona image mrňavého Rákosníčka vskutku ztrácí punc přesvědčivosti.

      Od budování vědeckého socialismu jsem uprchl do americké imperialistické náruče už před natolik dávnou dobou, že už jsem vůbec nezažil existenci divadla Semafor a jeho tvůrců S + Š. Posléze smrt Jiřího Šlitra, za okolností poněkud připomínajících řešení habsburského Rudolfa v Mayerlingu, mi byla téměř stejně vzdálená.

      Seznamovat jsem se začal po zrodu Kytice, když na gramofonové desce či deskách s podpisy participantů ilegálně dorazila do domácnosti Škvoreckých v Torontu. Výtečnou muziku, výtečné texty, přetočené na magnetofonový pásek, mě doprovázely na dlouhých cestách za volantem.

      Načež jsme se pak  dočkali nečekaného roku 1989. Annus mirabilis s možností znovu nakouknout do rodných končin, a v Semaforu konečně se kochat onou Kyticí, kterou jsem z amerických automobilových výletů už znal nazpaměť. Společný přítel, původem z Plzně, mě odvedl do šatny potřást Jiřímu Suchému pravicí. Tam se zjistilo, že i on je Plzeňák, oba jsme na svět přišli v porodnici ve Wenzigově ulici, posléze Američany úspěšně rozbombardované. Když se v roce 1995 konala velká sláva sedmistého výročí založení města, s Jiřím Suchým jsem se potkal na recepci a při udělování medajlí zasloužilých synů a dcer naší pivní metropole.

      Tehdy už ale Semafor z původního sídla na Václavském náměstí vystrnadily okolnosti tržního hospodářství: z divadla, které tolik znamenalo, tolik udělalo v úhoru a proti úhoru totality, se v rámci svobody stal podnik s video bednami pro předpubertální mládež, u toho pak i jakýsi prodej tretek. Semafor se odebral na potupný vandr. Vloni (1995) jsem ho zastihl v Divadle komedie, teď naposled (1996) v Karlínku, malé scéně vedle neméně karlínské operety. Na programu "V hlavní roli písnička" čili potěšení, pochutnání zejména pro nostalgiky a pro takové jako já, kteří u té minulosti nemohli být.

      Na scéně živí představitelé, na plátně v pozadí promítání těchže postav, jak si počínali(y) před čtvrt či více stoletím. Ne každému, ale Jitce Molavcové zcela určitě se podařilo ignorovat zub času, vysmát se údajně nevyhnutelnému a tedy  i nemilostrdnému údělu vrásek přibývání a energie ubývání. "Vy jste se nezměnila, vy jste furt perfektní," hýřil jsem nikoliv plytkým komplimentem, ale akurátní diagnózou při políbení ručky zmíněné již hvězdy Molavcové.

      Snad víc než ona náhoda plzeňského zrození způsobila, že krajan Suchý mě pozval na posezení k němu domů. Vyhledal jsem v nehlučné ulici ve Střešovicích vilu, kde v prvním poschodí sídlí a tvoří tento multitalent. Interiér dopadl dost podle mých představ: vlídné, pohodlně zabydlené, nikoliv preciznost pořádku pruských kasáren před císařskou inspekcí, ale rovněž nikoliv bohémská chaotická změť. Na zavřeném piánu trůnila sada císařských přilbic se špicí na temenu. Kupa různorodých helem a klobouků u protější zdi. V obývacím pokoji pohodlné fotely, na kanapi bandžo. Na dveřích do ložnice podrobná mapa města Paříže.

      Co že bych si rád dal, tázal se hostitel v trepkách.
      Požádal jsem o kávu, za podmínky, že bude turecká čili česky tradičně barbarská, vychutnávat zbylý lógr - pochoutku v hygienicky háklivých USA mi odpíranou.
      Mistr se podivil, nicméně vyhověl a přinesl i s pokroutkami.
      Započal jsem zmínkou o divadle. Na onom sobotním představení 1.června nás totiž bylo žalostně - Suchý to zpřesnil na "rekordně" - málo. Kromě rovněž téměř rekordního vedra to byl i závěrečný den voleb, národ seděl doma u obrazovky seznamovat se s prvními výsledky. Ptám se na postavu družičky - flegmatické, ležérní, lajdácké k zulíbání. A ona to amatérka, prosím. To prý se stává, že tvor z ulice se někdy líp povede než absolvent DAMU. "Třeba jsme hledali obsazení role, zbyly dvě kandidátky - profesionální herečka a jedno děvče z K-Martu. Ta prodavačka vyhrála svou přirozeností, samozřejmostí, měla výhodu nenaučeného," pravil odborník.
      Tato slova neužil, vyjadřoval se precizněji, elegantněji. V jím nechrlené řeči se okamžitě postřehne uvážlivost, pečlivost toho co vyslovuje a jak vyslovené vychutnává. Čili napřed myslí než promluví, proto promluvené by mohlo bez redaktora hnedky spěchat do tisku. A rovněž má schopnost poslouchat nejen sama sebe.

      V rozprávce o divadlu jsme se dostali k potížím finančního přežívání, k potížím nomádství. Semafor už teď působí na šestém místě. "Tady v Karlínku je nám přívětivějš než bylo v Komedii, tam jsme nedovedli dost dobře komunikovat s diváky, jejich odstup se i odrážel na nás..."

      (Poznámka, jež by měla být po čarou: pár dní poté jsem seděl ve vilce Jana Kačera se skupinou lidí výlučně od kumštu. Jakožto totální outsider jsem se jich zeptal právě na tuto komunikaci s diváky, jaký že má blahodárný nebo ničivý vliv. Všichni přikývli, že dopad to má značný. "Hráli jsme komedii," řekl buď Kačer nebo jeho manželka Nina Divíšková, kmenová členka Činoherního klubu, "hlediště burácí smíchem, až tedy na jednoho pána v první řadě - tvář měl zamrzlou, jakoby tam nebyl. Mátlo nás to, o přestávce jsme o tom debatovali,  potřebovali jsme si to nějak vysvětlit. Vysvětlilo se to až v posledním jednání, když dotyčný do ticha vykřikl GÓL! Se šňůrou v uchu totiž poslouchal  nějaké finále hokeje a do divadla šel jen proto, že mu to manželka poručila, aby ji doprovodil." Přítomnému Tomáší Toepferovi, herci Vinohradského divadla, povídám " Převčírem jsem byl u vás v divadle, seděl jsem v páté řadě - zaznamenáváte, registrujete tváře diváků až tak daleko?" Přikývl, že ano.)

      Zpátky do domácnosti Jiřího Suchého, kde měním téma. Ptám se, nakolik měl příležitost seznámit se s Amerikou.
      "Ze začátku vůbec žádnou," odpověděl. "Pozvala si nás konzulka na velvyslanectví kvůli vízu, Jitka se na to speciálně naondulovala a když jsme tam přišli, vůbec se s námi nebavili. Že prý chceme do USA jet z hamiždných důvodů, abychom tam vydělávali, rejžovali - a vízum nám nedali. Jaké asi rejžování? Z takových zájezdů se přece nedá zbohatnout! Vždy odmítám pozvání přespat v privátu, chci si prostě odpočinout ve skutečném privátu hotelu a to něco stojí. Takže poprvé jsme se dostali jen do krásného kanadského Vancouveru, ale ne na jih do USA. - Přitom nás ale v Praze zvali na velvyslanectví jako hosty 4.července o Dnu nezávislosti. Když jsem tu záležitost velvyslanci vysvětlil, tak nás tam pak ovšem pustili."
      Inu ano, americká byrokracie, co má v referátu vstupy do země, si nezřídka počíná hodně bizárně. Co že se mu potom v Americe nejvíc líbilo?
      "Muzea," pravil. Zmínil se o muzeu automobilů v Detroitu. Tuze na něj též udělala dojem návštěva Boeingu v Seattlu, s halou velikosti přemnoha fotbalových hříšť, s produkcí v čistotě, kterou by mohly závidět české nemocnice.

      Čas plynul, abych se tedy odporoučel. Dohodli jsme se, že zas příští týden přijdu. To jsem pak přinesl některé mé opusy a na oplátku jsem se stal majitelem videa The best of Večírek - výběr nejúspěšnějších scének z televizních pořadů Semaforu a knížek, jednak Větší lexikon pro zamilované, jednak Jen pro pány, dílo, slovem i kresbou výlučně věnované sedacím dámským partiím. Rozkošné, poučné, povzbuzující.

      Suchý se stal i producentem. Jeho firma Perplex (krásné, že ano) vytváří film s dvěma postavami, Jiří plus Jitka, ve třech radikálně odlišných rolích. Hostitel zapnul video. V první podobě se objevila pražena jménem Fifa, částečně obalená kožkami, sídlící v jeskyni. Dvořil se jí pramuž, který mi připadal jako kombinace bosenského Karadžiče a pražského rektora Knížáka (rovněž Plzeňáka).   V druhé části se z Fify stala Babana, agresivně svůdná žena z jiné planety, hodně komplikující život bázlivému úředníčkovi jménem tuším že Moule či Kdoule. Ona první část z pravěku se natáčela ve věrohodném prostředí pražské Šárky, třetí část se teprve bude natáčet a sice v Monaku.

      Velebím talent pí Molavcové, přemýšlím, ke komu bych ji v Americe přirovnal. Napadá mě Carol Burnettová, jejíž rejstřík uměleckého projevu se mi ale zdá poněkud zúženější. Mistr Suchý v této souvislosti poznamenává zkušenost ze své ranní rozhlasové show, když musel v nehorázně brzkou hodinu do studia a u mikrofonu odpovídat na telefonní dotazy rovněž časně vstávajících spoluobčanů. A že mu tam zavolala jedna obdivovatelka, lichotila, poeticky se unášela, ne a ne skončit, lichocený idol jí děkoval, marně mínil umlčet, nešlo to, dáma dál horovala, štěbetala, až pak mu došlo, vždyť ona to je, musí být, Jitka, dělá si ze mně srandu, a také že to byla.

      Ptám se na novou sezonu a dozvídám se o připravovaných novinkách. Zvláště jedna z nich je mimořádně atraktivní, založená na výtečném nápadu, který ale neprozradím, poněvadž by se ho mohli zmocnit napodobovatelé.

      Jak člověk unáší slávu, když se stane legendou, když národ si ho přivlastní do té míry, že pominou zábrany a dotyčné legendě se pak bez zábran tyká, zve na frťana a když se pozvanému nechce, tak je zatracen tím tolik českým "No jo, ten holt si teď myslí, že je bůhvíco...?"

      Legenda mi tento stav věcí ilustrovala několika příklady, z nichž jsem si zapamatoval jen tento: Na okresním městě vejde večer do hostince něco pojíst, najde stůl jen s jedním stolovníkem, zeptá se, zda je volno, a slyší "Jen si sedněte, pane Šlitr." Opravil tedy, že není Šlitr, jenže jak rozhovor započal a pokračoval, občan s pivem dogmaticky nadále tvrdil své, až tedy došlo na nevyhnutelné "Ale vždy? vám to říkám, že jsem Suchý!" Načež občan zareagoval smířlivým "Však já to přece vím, že jste Suchý, jenže já mám Šlitra radši."

      Ptám se, jaké jsou naděje na návrat Semaforu do původního působiště na Václavském náměstí. Dozvídám se, že restituent, nabyvší onen dům a snad i další domy, by tak rád, ale banka nechce poskytnout úvěr - že prý ten Semafor není nikterak perspektivní, mladé generaci že nic neříká. Podobné uvažování je prý slyšet i v kruzích televizních mogulů. Ty teda nelituji, ale líto by mi bylo, kdyby mladá generace se doopravdy takto mínila ochuzovat.

      V květnu jsem odspěchal do Prahy podívat se na volební kampaň a na výsledek, zda bude zdrojem potěšení či poděšení. Však na fous před 50 lety se v rodné končině konaly poslední svobodné volby a dosud si pamatujeme trapnost, že tehdejší Československá republika jako jediná země na světě dala vítězství komunistům.

      Vítají mě bilbórdy, novočesky řečeno. Ten Klausův, s nepatrným úsměvem poněkud do sladokysela, mi připomínal oficiální portrét Čankajška na Taiwanu. "Dokázali jsme, že to dokážeme." Lidovec Lux jako "klidná síla," Kalvoda, vůdce ODA, nabádá "volit pravou rukou." Tito tři představitelé vládní koalice jsou ozdobeni knírem, kdežto opozice je hladce oholená. Opozice též předvádí výjimku z pravidla pánského monopolu v podobě Petry Buzkové, mladice natolik hezké, aby se mužům líbila a zase ne natolik krásné, aby popudila, negativně naježila, vábené voličky. Bydlel jsem v Krči, denně jsem míjel tyto portréty, hned vedle bilbórdu komerční povahy, co by se v naší svobodomyslné Americe věru nesmělo: pětice téměř stoprocentně nahatých dámských zadnic skvostných tvarů, cosi mínily prodávat.

      Těšil jsem se na každodenní televizní hodinku, v níž se prezentovaly všechny partaje, ucházející se o voličskou přízeň. S kýmkoliv jsem mluvil, všichni program jedovatě kritizovali, zesměšňovali, ale mně se líbil, zejména v porovnání s televizními vábničkami v USA. Žádné negative campaining, v některých případech (hlavně ODS, ODA) to vůbec nevypadalo na nějaké campaigning. Mělo to vtip - a také příliš sebevědomí, jak se pak ukázalo. Strany zejména miniaturního formátu si počínaly hodně amatérsky, jejich mluvčí nemluvili, ale drmolili tu kterou message. Skupenství jménem Česká pravice se mínilo veřejnosti zalíbit heslem "Co je české, to je hezké" - čili tedy i česká závist, šibenice, Milouš Jakeš - a s požadavkem plešatého byrokrata, domáhajícího se definitivy pro úřednický stav. (Tito chytráci všeho všudy obdrželi 0,05 procenta hlasů.)

      Kupoval jsem všechny noviny a chodil na některá závěrečná vábící shromádění. V úterý 28.května jsem odspěchal na Staroměstské náměstí. Tam kde v památných dnech vítězného února 1948 k nadšeným davům řečnil Klement Gottwald, tentokrát hřímali jeho dědicové - šéf Grebeníček, generál Vacek, zarputilý soudruh Ransdorf, taková to sebranka. Doba už přece jenom jiná, žádné Lidové milice a nikterak přeplněné prostory - ne víc než tři tisíce souvěrců vesměs archaického věku. Grebeníček, docent vědeckého komunismu, syn ze solidní estébácké rodiny (tatík v 50.tých letech významným mučitelem v Uherském Hradišti) předlouze horlil a mnohokrát skandoval "Havel - hanba!" Vetché paže důchodců se zvedaly k nebesům, zejména důchodkyně pištěly svou hanbu k prezidentovi, jehož režim při různých příležitostech, též na televizi, tentýž Grebeníček přirovnával k době heydrichiády.

      V sobotu 1.června obědvám s Mistrem Janem Kristoforim v jím náramně renezančně vymalované, zrestaurované restauraci u Kolowrata ve Valdštejnské ulici. Jsou dvě hodiny odpoledne, volby zrovna skončily, jdeme tedy pár kroků na hlavní velitelství Klausovy ODS očenichat předběžný stav věcí. Před budovou parkovaly televizní vozy, uvnitř lidí mnoho. Zdravím se s Milanem Uhdem, nespěchám obejmout se se státníkem Jiřím Paynem. Panující nálada má daleko do euforie, převládalo napjaté očekávání. Poseděl jsem u vínka s jedním z předáků, který se ale vyjadřoval optimisticky: ujišťoval, že koalice dostane 120 křesel.

      Po dvou hodinkách jsem se dal na pochod na opačný břeh Vltavy do opačného politického tábora, na velitelství sociálních demokratů v Lidovém domě. Tam to tedy znatelně jiskřilo větší energií. Jásot vypukl při zprávě, jak že se sociální demokracie ujímá vedení na rostoucím počtu okresů. Miloš Zeman - vysoká postava, pěkné kadeře, pečlivě modulovaný basbaryton, velmistr bonmotu - je momentálně králem okamžiku. Prostorami se nikoliv procházel, ale jakoby se vznášel, zákon o přitažlivosti zemské popíral.

      Tak a teď si dáme antiklimax. Odebral jsem se ke komunistům na jejich velitelství v ulici Politických vězňů (krásné, že ano). Před domem žádný televizní vůz, zhluk novinářů, zkrátka ani noha. Zmáčknu kliku na masivních vratech, vejdu do zšeřeného průjezdu, nikdo nikde, až pak přisupěl soudruh v tričku, skrývajícím mocnou břišní klenbu, se slovy "Copa tady chcete?"
      "Rád bych zašel do tiskového volebního centra," vyřkl jsem žádost.
      "Nic takovýho tady nejni. Přiďte pozejtří, bude zasedat Ú Vé."

      S díky jsem se vzdálil a spěchal domů k televizi naslouchat rozumbradům. Před volbami jsem jednoho takového pozval na večeři a nezávisle na sobě jsme na papírek napsali naše odhady, jak to nejspíš dopadne. Teď tedy zjišťuji, že jako outsider jsem se strefil líp než on expert, i když jsem také podcenil závěrečné procento úspěchu Zemanovy strany.

      Takže velekrátce rekapitulujme: v předchozích posledních svobodných volbách před půl stoletím české země volily komunisty. Slovensko je nevolilo. Tentokrát, když  již se Slovenskem nemáme nic společného, Čechy vesměs volily vládní koalici, kdežto Morava volila spíš opozici. Vláda nejlíp obstála v Praze, na okresech Náchod a Vsetín. Komunistům se nejlíp vedlo na Tachovsku, Sládkovým republikánům v různě zamořeném Krušnohoří. Překvapily mě značné regionální rozdíly v této poměrně malé zemi. Překvapily důchodci, kteří vesměs volili vládní koalici, připravivší jim nejednoduchou hospodářskou existenci; nepřekvapili vojáci a policie, převážně podporující opozici, což by tedy v solidně fungujícím státě být nemělo.

      Po volbách vypukl předvídaný příval analýz, rekriminací, hledání příčin, sem tam jásání, víc lamentací o pohromě: 99 proti 101, tři kníry (zmínění Klaus, Lux, Kalvoda) jsou v menšině ve prospěch holobradatých (Zeman, Grebeníček,  Sládek), kteří by ale vlastní vládní koalici dohromady dát nedovedli.

      Zahraniční zdroje se vyjadřovaly střízlivěji. Přece ne všichni členové opozice chtějí republiku položit na lopatky a ani Zeman, teď za předsednickým stolcem parlamentu, neopakuje své krvelačné hrozby jít vládě po chřtánu. Česká republika zůstává vládnutí schopná a je tou jedinou z postkomunistických zemí, v níž se staré partajní garnitury nedostaly zcela úplně k lizu.

      A že to snad je nevděk vůči národa vládě, která si tak zdárně počíná, Světová banka ji chválí, leckdo ve světě ji chválí? Vděk do politiky neračte zatahovat, co měl po prohraných volbách roku 1945 říkat Churchill, vítěz ve světové válce? Studená sprcha prospěje zdraví mladičké české demokracie, někteří vládní představitelé potřebovali trochy nakopnutí jako sůl. Jak mi řekl v PEN klubu jeden významný český spisovatel, někdejší neméně významný disident: "Bylo to právě kvůli arogantním frajerům jako třeba Igor Němec, že jsem ODS nemohl volit." Ano, zásluhou tohoto a dalších hlasů, zmíněný Němec doministroval, doposlancoval, což věru nemůže být demokracii na škodu. Zásluhou sprchy a nakopnutí snad i ubyde na sebevědomí, skandálech, podvodech s partajním financováním ve jménu maďarského nebožtíka či nevinného protinožce na ostrově Mauritius.

      V červnu 1996 - měsíc po parlamentních volbách a pár týdnů před tradičním karlovarským filmovým festivalem - se konal v pořadí již druhý Mezinárodní festival Praha: ne méně než 152 filmů z produkce 35 zemí, hodnocených  devítičlennou porotou. Jí předsedal švédský herec Max von Sydow, jediná ze zahraničí se dostavivší skutečná celebrita. Nicméně 157 osobám se dostalo jakostního označení V.I.P.

      Ocitl jsem se mezi l280 akreditovanými návštěvníky, s jmenovkou na saku a s právem shlédnout gratis kterékoliv představení. Sídlem tohoto MFF Praha 96 byl Palác kultury, bolševikem zbudované monstrum, zaručujícím nepřehlédnost počínání na kterémkoliv poschodí. Kongresový sál (kapacita 2869 míst, v každém křesle tlumočnické zařízení, umožňující překlad do 24 řečí současně), Koncertní sál (1200 diváků), Komorní sál (intimita se 190) a navíc čtyři biografy po Praze (Blaník, Jalta, Lucerna, Praha), z nichž na poslední chvíli Blaník odpadl kvůli hádanici o peníze. Propagační plakáty se objevily na 1500 místech, katalogů bylo vytištěno 3000, triček s festivalovým logem prodán stejný počet, navíc rozdáno 1000 balonků a 1000 hliněných golémků. Však na vítězný film čekala hlavní cena - Zlatý Golem.

      A přesto se nákladný festival příliš - či vůbec nikoliv - nepovedl. Tuto zprávu nepíšu, abych se zlomyslně poškleboval, ale abych trošku zameditoval o proporcích takového podniku, ambicích organizátorů, s doporučeními, čeho se vyvarovat, dojde-li ještě někdy k jeho zopakování. Napadá mě nešetrné přirovnání k vesnické slečně, vyšnořivší se na císařský ples: něco zkrátka nefunguje, není akorát, skřípe to, pozná se to, přesnadno je k vidění - každému, s výjimkou dotyčné rurální Nanynky. Například festivalový ředitel rozdával vizitky s anglickým textem, kde u slova Executive chybělo poslední písmeno.

      Na Západě chodíme na všelijaké kongresy, kde skoro vždycky všechno funguje a účastník to bere jako samozřejmost - tak jako že stačí otočit vypínačem a budiž světlo. Teprve teď v Praze jsem si uvědomil, kolik za tím výsledným efektem harmonie je třeba zkušenosti a racionálního uvažování.

      Budu konkrétní. Uspořádat takový podnik v Paláci kultury přece vyžaduje, aby se člověk v monstru tak mamutích dimenzí vyznal. Čili potřeba podrobných informačních sdělení, kde je co na kterém poschodí. V přízemí u registračního stolu by měla být tabule k přišpendlení vzkazů. Zavést paging, umožnit setkání lidí, kteří se chtějí setkat. Nebo aspoň označit jakýsi Trefpunkt, jak je zvykem na německých letištích. Nic takového nebylo, konaly se tedy hony marnosti, lidé trávili hodiny v marném bloudění. A hezké ochotné slečny nemohly pomoct.

      Pozvaní hosté ze zahraničí se vesměs nedostavili. Ruský režisér Nikita Michalkov se omluvil svým zaneprázněním na volební kampani ve prospěch Jelcina, herec Franco Nero natáčel v Maďarsku, Hervey Keitel byl zaneprázdněn v Londýně a taktéž pozvaný Klaus Maria Brandauer se neobtěžoval s omluvou. Rovněž většina pozvaných českých celebrit se neobtěžovala.

      Vzdor nízké jednotné ceně 29 Kč za lístek, návštěvnost byla ještě nižší, mizivá až neexistující. O moc věru nepřišli. Bylo mi trpět u trapně nepovedeného dánského filmu Bella, moje Bella, u ošklivého českého filmu Holčičky na život a na smrt. Však předseda poroty Sydow na závěrečné tiskové konferenci shrnul, cituji, že "s výjimkami, většina filmů měla nízkou úroveň."
      Tato tiskovka ilustrovala problémy oné nevědoucí Nanynky s děravou punčochou na reprezentačním bálu. Sobota 29.června, závěrečný den, místnost zaplněna žurnalisty před prázdným stolem pro porotu, která se dostavila se značným zpožděním. Před každou porotní židlí otevřená láhev Staropramenu, za českého předpokladu, že tak se chce každému v odpoledni popíjet. (láhve se posléze dotkl jen jeden přítomný). Na stole chybí jmenovky, jež by novinářům usnadnily orientovaci, kdo je kdo. Sydow, impozantní postava, toho si nikdo nesplete, většina porotců není však snadno rozpoznatelná. Mikrofonu se ujímá suverénně sebevědomá žena, která ale nevěděla, 1. že při představování porotců by měla identifikovat osobu, o níž mluví; 2. že by to měla vzít hezky popořádku, tak jak kdo sedí, a požádat přítomné, aby posečkali s aplauzem, až celou sestavu dojmenuje. Tedy jen se zpožděním jsem mohl zjistit, kdo že jen ten vysoký štíhlý mladík s velkýma odstávajícíma ušima a vlásky stočenými do drdolu, trčícímu ke stropu a s bradkou, takovou co míval Kalinin, jenže zbarvenou do červena. (Francouz, předseda poroty mladých.) Problémy s překládáním, mikrofon putuje k jinému Francouzovi, který mluví nekonečně dlouho.

      Předseda Sydow, snad jediný, který se vyznal v náležitostech protokolu, přeruší onu sebevědomou dámu, aby dodal, že zapomněla představit zahraničního člena poroty ze Slovinska.
      Dámě přehlédnutí nevadí. Přivádí starší ženu, která ve stoje začne mluvit francouzsky, ale není ji slyšet, neboť mikrofon drží jen kousek nad pasem.
      Sydow se zvedá a jde hledat židli, na níž by dotyčná mohla usednout. Nikoho jiného tato samozřejmost nenapadla.

      Při udílení cen došlo k zádrhelu, když totiž Kachyňův film Fanny, kandidát na hlavní cenu, musel být diskvalifikován, poněvadž už byl předveden na jiném festivalu, což pravidla nedovolovala. Po tiskové konferenci se několik žurnalistek pustilo v koutě do jednoho z hlavních organizátorů ve snaze ho kvůli zádrhelu uštípat. Marně opakoval, jak předmětný film byl zařazen do soutěže teprve po předložení místopřísežných prohlášení, že v žádné předchozí soutěži se neobjevil.

      Finále festivalu započalo se zpožděním týž večer ve velikánském Kongresovém sálu. První se dostavil programový ředitel festivalu, plešatý Angličan jménem Rilley, oděn do dlouhého klotového kabátu, v němž zpravidla vídáme pracovníky ve skladech. Porotci ve smokingu zasedli do náramných starobylých křesel. Jiná, tentokrát dost lepá konferenciérka se s neochvějnou bravurou ujala mikrofonu, aniž se obtěžovala představit. Započala oslavou festivalu, jeho triumfy, ohromnou účastí významných zahraničních hostů a vynikající úrovní předvedených děl. Mezi diváky přivítala Miloše Zemana s novou chotí. "Ten muší bejt všude," slyším za zády.

      Ohlášený primátor Koukal se nedostavil, jeho jménem mluvil náměstek, majitel šedivé hřívy až na ramena. Mluvil zejména o fotbalu, však to byly dny evropského šampionátu.

      Z udělení některých poct sešlo - nebylo komu. Z laureátů byl přítomen pouze polský režisér Andrzej Wajda, obdrživší cenu za celoživotní dílo. Za tvůrce vítězného filmu (Věci, které jsem ti nikdy neřekla) převzala cenu zástupkyně španělského velvyslanectví; zbytek převzali z velvyslanectví francouzského a italského.

      Organizace, organizace, to věru stále není české forte. Začaly přibíhat slečny s rozdáváním pugétů, na všechny se dostalo, s výjimkou polské herečky, členky poroty. Pak se to přece jen napravilo. Každý též dostal broušenou vázu při poněkud chaotické distribuci mezi pobíhajícími dodavatelkami květin a skla. Po vyklizení podia došlo k promítání britského filmu Richard III.

      Na vyšším poschodí se zatím připravovala závěrečná trachtace (raut - český novotvar). Ne desítky, ale stovky sklínek s nalitým bílým vínem měly aspoň dvě hodiny času pořádně vyvětrat. Celý ten špás musel stát horu peněz. Neochutnal jsem, poněvadž jsem mínil stihnout poslední metro.