ZÁSLUŽNÁ  A  NESNADNÁ  EXISTENCE
68  PUBLISHERS  TORONTO

V Rudém právu jsme se dočítali o ideodiverzních centrálách, disponujících žokypeněz, ale zde v kapitalistické realitě ne a ne je najít. Exilové nakladatelství udržovala nad vodou přízeň členářů neintelektuálních, doktoráty neověnčených. Nejeden z nových přistěhovalců za knihu vydal dolary z prvního platu. Naopak, vzdělanci včetně profesorů slovanských literatur, čili těch, jimž takové knihy aby byly obživou, projevovali pramalýzájem. A tytéž nekupující, nepodporující slovutnosti pak dodali rukopis, žánr neprodatelný, s nevyhnutelným výsledkem a reakcí: dílo odmítnuto, autor odmítne pochopit, že jedna taková investice by mohla nakladatelství usmrtit. A hned pak nakladatelství mělo o jednoho nepřítele víc.

Tak nás aspoň napadlo založit cosi s jménem American Friends of the Sixty-Eight Publishers, Inc. - neboli Američtí přátelé exilového nakladatelství Josefa a Zdeny Škvoreckých. Na takové konto by naši finančně úspěšní krajané mohli věnovat sumu, kterou si pak odečetli z daní - čili velmi zběžná zdejší praxe. Proč to dát berňáku, když to můžu dát na mně sympatický účel.

Skepse doprovázela tento pokus uplatnit teorii v praxi. Měli jsme nepovzbudivou zkušenost s naší čtenářskou obcí. Spoléhat totiž na našince bohatce by bylo uspíšilo náš existenční zánik. Vím o čem mluvím: v této organizaci Přátel nakladatelství jsem byl pokladníkem.

Nicméně jsme se pokusili. Martina Navrátilová, jejíž memoáry Josef Škvorecký přeložil podle originálu amerického ghost writera  (a za něž si vyžádala honorář, na rozdíl od jiných nás autorů), oznámila, že podporuje jen tenisové účely. Jiří Gibián, profesor na Cornellu a předseda naší penízky shánějící organizace, napsal Ivaně Trumpové, v obsáhlém dopise vysvětlil účel iniciativy. Po čase obdržel anglicky psanou odpověď prostřednictvím sekretářky této naší vlastenky, předstírající, že požadavek nepochopila a že privátní projekty nějakých profesorů nepodporuje.

Sympatičtěji se projevil Ivan Lendl. Sice nám rovněž nedal ani krejcar, ale aspoň se nevydával za patriotického mecenáše a když přijel do Toronta, tak si knihy, hodně knih, incognito kupoval, zahalen do kožešinového límce zimníku.

Happening. V březnu 1988 v New Yorku se uskutečnil s názvem CELEBRATION OF CZECHCULTURE, k podpoře nakladatelství Škvoreckých. O velký úspěch večera se zasloužil nikoliv výbor, vlivná organizace, ale jedinec – Barbara Bristol, jíž se říkalo Bobbie, redaktorka nakladatelství Alfred A.Knopf. V předchozím roce nás pár sedělo a dumalo, co by se kde mohlo podniknout a Bobbie přišla s tímto nápadem, který jsme pochválili a současně v mysli odložili jako nerealistický, neproveditelný. Jenže jí se podařilo zainteresovat media, též její zásluhou se PEN klub a Helsinki Watch Committee podílely na patronátu nad událostí.

Jakožto zpravidla důsledný pesimista jsem předpokládal,  že se nás v sále bude krčit pět a půl, s oním pocitem viny za ty, kteří se nedostavili. Jenže už půl hodiny před začátkem se do sálu jeden už téměř neprotlačil. Hlasy jak české, tak anglické, na rohu rozpoznávám známou tvář.

„Poslyšte,  je to pravda, že vás s tím prasetem zavřeli do chlívku, abyste si na sebe zvykli?“ ptám se postavy poněkud loupežnického vzhledu.

„Hele, Číňan! Jo, tak to bylo, “ potvrdil Pavel Landovský fámu o okolnostech filmování Kunderova románu „Nesnesitelná lehkost bytí“ („Kýč třetí generace“, takto v Tvorbě, 20.1.1988 celostránkově zhodnotit normalizační literát Jaroslav Čejka).

Přišel Jára Kohout, za posledních padesát let nezměněný, svou přítomností nás poctil legendární, téměř již stoletý  Dr.Karel Steinbach, lékař stále v činné službě. Dostavili se zájemci z okolí od Washingtonu po Boston, a dodatečně jsem se dozvěděl, že kdosi přilétl až z Kalifornie. Návštěvníky, naplňující a pak přeplňující sál jak v přízemí, tak na balkonu, vítalo neúnavné jazzové sexteto Laco Décziho. Dva Bratislaváci, dva Američané, dva Portorikánci. Řádili znamenitě.

 Joseph Papp

Výtečná organizátorka Bobbie večer zahájila a představila Josepha Pappa, aby se ujal otěží jako Master of Ceremonies.  Papp byla americká legenda – Mr.Theatre. Pulitzerovu cenu dostal třikrát, jiné pocty tucetkrát. On se nejvíc zasloužil o inscenace Shakespeara, též o Václava Havla. V roce 1968 uvedl jeho „Memorandum“a právě připravoval novou Havlovu hru.

Papp se rozpovídal o počátcích 68 Publishers, jak Josefu Škvoreckému se nechtělo, jak paní Zdena se nebála, jak a kolik ti dva udělali pro českou literaturu. „Víc hodnotných českých knih vychází v Torontu než v Praze,“ informovaly velevlivné noviny  International Herald Tribune.

Program vypadal takto:

Spisovatelka JaneSmiley přečetla ukázku z knihy Zdeny Škvorecké.

Paul Wilson, překladatel, česky mluvící Kanaďan, někdejší spolutvůrce Plastiků, z ČSSR pak šupem vypovězený, četl Hrabala.

Američan Galway Kinnellse pustil do poezie Jaroslava Seiferta.

K mikrofonu přistoupila legendární postava - dlouhán dramatik Arthur Miller, aby přečetl ukázku z Havlovy knihy „Dopisy Olze“ – meditace člověka za mřížemi. V sále kostelní ticho, jen Millerův raspy – tj. drsný, jaksi štěrkovitý hlas seznamoval posluchače s realitami reálsocialismu.

Po přestávce Paul Wilson přečetl ukázku z knížky „Pera a perutě“ Ivy Pekárkové, nového literárního objevu, mladé, z klece  čerstvě upláchnuvší dívky.

Největší potlesk sklidil Josef Škvorecký četbou roztomilostí „Podivuhodný případ genetický“ žáka Macháněho z třetí třídy základní školy, což se v druhém díle dalo poruštit na Machanin, a v třetím pobritštit na MacHane. Téma dotýkající se rasových ošidností, takže jsem dost trnul, ale vše dopadlo dobře, výborně.

Posledním na programu byl Kurt Vonnegut, dlouhán stejné výše jako Arthur Milller a na rozdíl od dost plešatého Millera, s hlavou extravagantně obsypanou jen částečně prošedivělými kučerami. Četl z Kunderovy Knihy smíchu a zapomnění a sám se nemohl smíchy udržet.

Na závěr k mikrokofonu se vrátil ceremoniář Papp. Nečetl, ale rozpovídal se o své návštěvě Československa, o zážitcích s Havlem, o estébáckém sledování, estébácké výstavbě speciálního bydla, z něhož by stále bylo vidět do Havlova rurálního domečku.

Na ruzyňském letišti Papp okusil trochu totality na vlastním těle: šacován, důkladně prohlížen. Marné však pátrání, pídění po rukopisu Havlovy nové hry, který v té době už dva týdny dlel na Pappově stole v New Yorku.

Na tuto „oslavu české kultury“ se tehdy dostavilo asi tisíc zájemců. V téže době normalizační Tvorba referovala o bouřlivém úspěchu zájezdu kulturní delegace do Paříže oslavovat kulturu ČSSR. Přišlo čtyřikrát víc návštěvníků, než očekáváno: téměř sedmdesát jich bylo, místo napěchováno k prasknutí.

Z pozvaných celebrit českého původu se v New Yorku nedostavila ani jedna. Však to byl teprve březen 1988. Konat se takový happening po sametovém listopadu, když by se pak prezident Havel za ruku vedl s Kanaďanem Škvoreckým, podium by sejistě že hemžilo osobnostmi, mediálně zářícími v převleku instantních českých patriotů.

V roce 1990 se Václav Havel v New Yorku ubytoval na dvanáctém poschodí hotelu Plaza, ve správě Ivany Trumpové a ve vlastnictví jejího tehdejšího manžela Donalda Trumpa. Paní Ivana se dostavila k prezidentovi Havlovi na snídani„dychtivá si s ním vyměnit názory, umožnit trénink manažerů českých hotelů, sbírat peníze pro mrzáčky v osvobozené vlasti, dozvědět se, jak všemožně by mohla pomoci.“ (The New York Times, 1.října 1990.) (* Celý článek je připojen pod čarou)

Tento druh její dychtivosti dřív nepostřehnutelný.

Časopis  ZÁPAD. Vycházel jako dvouměsíčník od května 1979 do zimy 1993. V redakční radě se nás podílelo pár univerzitních kantorů (Škvorecký, já, Stanislav Reiniš - lékař, vědec, někdejší děkan lékařské fakulty v Ghaně, Václav Táborský, dřív filmař dokumentarista v Praze), šéfredaktorství se ujal Miloš Šuchma, zaměstnanec kanadského federálního ministerstva, zdatný organizátor, jemuž jsme milerádi svěřili množící se administrativní agendu. Byli i další spolupracovníci kratšího či trvalejšího počínání. Někteří z nás přispívali do každého čísla, Škvorecký též psával pod jménem Vladimíra Burke, já se občas prezentoval jako Josefa Urválková. Z četných ostatních autorů známější jsou jména Jan Drábek, Ota Filip, Karel Hvížďala, Ivan Medek, Ivan Sviták, Vladimír Škutina. Získali jsme tři tisíce abonentů, roztroušených ve víc než třiceti státech světa.

Jak jsme vypadali: časopis ve velikosti, jež mi při nynějším přeměření vychází na 20x26,5 centimetru, na titulní stránce černobílá fotografie často neobvyklého žánru, jako například záběr českého chlapíka v saúdské poušti, s tímto naším Západem vyčnívajícím mu z kapsy, nebo moskevský hřbitov, tam pracovnice s koštětem, ometajícím hroby nejznamenitějších papalášů. Vycházeli jsme v rozsahu minimálně 32 stran.

Na rozdíl od snad většiny exilových periodik jsme se zásadně vyhýbali polemikám, žabomyším hádanicím na vlastním dvorečku. Jako časopis vycházející jednou za šedesát dní, jsme se nesnažili o přehledy událostí z opuštěné domoviny, co že se asi šustlo na zasedání politbyra. Jakožto antikomunisté jsme se do komunistů normalizátorů příliš nestrefovali, nehřímali. Víc nám vyhovovalo soustřeďovat na hlouposti, směšnosti nemilovaného režimu. Mezi rubrikami SVĚT, ČSSR, EXIL, UMĚNÍ, LITERATURA prominentní byl HUMOR, třeba otištěním básně Ivana Skály „Má Sibiř“.

Hodně prostoru jsme věnovali rubrice INTERVIEW. Rozhovory s velikány kalibru Jiřího Voskovce či Karla Steinbacha, popovídání s průmyslníkem Tomášem Baťou, ichtiologem Evženem Balonem, ba i s Otto von Habsburgem. Herci Lída Baarová, Adina Mandlová, Jára Kohout, Pavel Landovský. Muzikanti Rudolf Firkušný, Zdeněk Mácal, Jiří Traxler, Kamil Běhounek. Zpěváci Waldemar Matuška, Karel Kryl, Jaroslav Hutka, malíři Jan Kristofori, Jan Brychta, filmaři Vojtěch Jasný, EmilRadok, Pavel Fierlinger, literáti Arnošt Lustig, Jan Křesadlo, Bohumil Hrabal, publicista Jiří Lederer, politici Vladimír Krajina, Jiří Pelikán, Pavel Tigrid, Václav Havel. Mnoho dalších pozoruhodných osobností jako například Vratislav Pěchota, (profesor mezinárodního práva, v roce 1968 v roli poradce Ludvíka Svobody, svědek účastnící se předinvazního jednání v Čierné pri Čope s Brežněvem a Kosyginem) či rovněž poinvazní běženec Jan Merta, který to dotáhl na šéfa kanadských potapěčů. Na inspekce vrtných věží v Atlantiku měl k dispozici ponorku – tou přijížděl či spíš připlouval. Také jsme zpovídali Jaroslava Javorského, syna kdysi slavného českého tenisty. Ocitl se za mřížemi kvůli pokusu vypašovat svou snoubenku z Bulharska do Turecka.Po mnohaletých útrapách došlo k jeho výměně na berlínském mostě, podobně jako v případě sovětského disidenta Ščaranského, nyní významného vládního činitele v Izraeli, za lapeného estébáckého špiona Karla Koechera, nyní penzisty v Dolních Břežanech u Prahy. Třinácti roky vězení byl Javorský potrestán a odseděl si jich snad osm. A pak že po kolapsu vládnutí vědeckých socialistů se vlastně nic nezměnilo! Jak by tehdejší kruté praktiky mohli pochopit, do atmosféry takové doby k zalknutí se mohli vcítit příslušníci současné mladé generace, šťastlivci, zmeškavší nedávný středověk?

Po listopadu se s rubrikou INTERVIEW pokračovalo – Karel Pecka, Ludvík Vaculík, Jan Beneš, mnozí další.

Každý druhý měsíc se konala schůze redakční rady - většinou, ale ne výlučně v Torontu. Někdy u Šuchmy v Ottawě, též u nás na americké straně, v Binghamtonu. Při té příležitosti se třeba i uspořádal večer pro zájemce o našem časopise – s přednáškou, popovídáním, promítáním filmu, nikoliv však zpěvy či dokonce tance.

Tento náš Západ občas do zadrátované vlasti úspěšně dorazil, ale mimo nepočetné společenství disidentů, vesměs v hlavním městě, dál nepronikl.

Sametový kotrmelec. Annus mirabilis, kolaps totalitních režimů, jednoho za druhým. Došlo tím také k zániku vítězných prosazovatelů takového úspěchu, po vzoru misionářů natolik úspěšných, že pozbyli smysl své další užitečné existence. Za jejich nakladatelské počínání Husákův režim potrestal Škvorecké odnětím státního občanství. Za touž činnost obdrželi od Husákova nástupce Řád Bílého lva spolu s navrácením původního občanství.

Nakladatelství 68Publishers velmi záslužně splnilo svůj úkol, proč vydávat knihy v Torontu, když se teď úkolu s notným doháněním ujme Praha. Ze sklepních prostorů v domku v Zelném městě jsem si v autě odvezl pořádnou hromádku z nejposlednější produkce.

Tento rozumný krok udělat definitivní závěrečnou tečku se ale nepodařil v případě Západu. Škvoreckého, který doporučoval ukončení, jsme přehlasovali, v pošetilém očekávání na osvobozeném domácím trhu se náramně ujmout.

Takže tedy kurážně pokračovat. Jenže udeřila realita, jedna Jobova rána za druhou. Z náramně vypadajících místních kádrů se nezřídka vyklubali nesolidni tvorové, ba i jednoznační podvodníci, jejichž primárním zájmem se zdála být dychtivost využít a zneužít naivní valutové emigranty. Nebo lenoši k uzoufání. Nedodržení slibu, slova svatosvatě danného, termín v tiskárně zmeškán, však „klídek, klídek, vono se to pak ňák udělá.“ A když se třeba udělalo, k distribuci nemohlo dojít, poněvadž ony tři tisíce výtisků dorazily do jakéhosi jiného skladu, a nikdo k němu neměl klíče, ty měla jedna paní, ta ale byla na mateřské dovolené, nikdo nevěděl, kdy se bude vracet - takovéto postnormalizační potíže růstu. Došlo též k uspořádání několika redakčních schůzek v Praze s tamějšími získanými spolupracovníky. Nikdy nic nevyřešily, občas jsem se zúčastnil pokusů takové marnosti: místo užitečného jednání se začalo - a končilo – notným pitím, krmením, k tomu irelevantní drby, kdo kde s kým co.

V úplně posledním čísle 6 roku 1993 na papíře horší kvality jakož i typografické úrovně se objevil příspěvek s názvem „Mají exulantské časopisy dnes co říci?“

Na otázku jsme konečně odpověděli negativně, s vykřičníkem. Končíme, mizíme, rány si olizujeme. Došlo k trpkému, leč ne ojedinělému paradoxu, že časopis, který mínil přispět k pádu komunismu, zásluhou docíleného výsledku rovněž padl. Historie Západu, od vzniku do zániku, by snad mohla zaujmout někoho ze studující mládeže, co se zrovna rozhlíží po vhodném diplomovém tématu.

K O N E C

WORLD SUMMIT FOR CHILDREN: REPORTER'S NOTEBOOK;
For Each Leader There Was a Child And an Encounter With New York

By ALESSANDRA STANLEY,
Special to The New York Times
Published: October 1, 1990

UNITED NATIONS, Sept. 30— At a World Summit for Children, the requisite prop for every world leader was a child. They were all given the opportunity to pose for cameras hand-in-hand with a tiny, winsome constituent from their own country.

President Bush kept his arm around the shoulders of 13-year-old Justin Lebo and happily squeezed the youth from Saddle Brook, N.J., so hard he winced. President Carlos Saul Menem of Argentina was equally exuberant with his small charge. Even the solemn, dignified Prime Minister of Japan, Toshiki Kaifu, beamed at his.

Prime Minister Margaret Thatcher of Britain was not one for mushy sentiment. She smiled briefly at the cameras, one finger lightly pressed between the thin shoulder blades of Robin Raven, 8, of London, and her mind presumably fixed on other business. ''So you are my escort, are you, '' she said when he went to guide her into the General Assembly hall. ''Lead me to where I should sit, please.''

At the conference, Mrs. Thatcher proved just as bracing. Other participants among the more than 70 gathered leaders, like President Yoweri Kaguta Museveni of Uganda and President Hussain Muhammad Ershad of Bangladesh, meekly cut short their remarks when the summit co-chairman, Prime Minister Brian Mulroney of Canada, rapped his gavel to signal their time was up.

When it was Mrs. Thatcher's turn to speak, she began by announcing that she would take more than her alloted time, as she wished to make some ''comments.'' She spoke some five minutes longer than the rules allowed, and Mr. Mulroney smiled at her encouragingly. When she narrowed her eyes and denounced, ''absent fathers who don't take responsibilty for their children, '' the assembled world leaders, many of them fathers who are often away from their offspring, enthusiastically applauded.

Mr. Mulroney, laughing nervously, tried to smooth over the breach of protocol by assuring the other leaders, ''It was either extra time for Mrs. Thatcher, or take-in pizza for me.''

Mr. Bush, it seems, was not eager to thwart the British Prime Minister. He spoke at the summit meeting, made a quick trip to Washington for a meeting on the budget, then returned to New York a couple of hours later for dinner with Mrs. Thatcher.

A Veiled Mrs. Marcos

The dozens of heads of state and heads of governments at the conference barely had time to talk to each other, but a few nevertheless had encounters with some of New York City's boldest representatives.

When the King and Queen of Belgium, the Presidents of Brazil, Chile, El Salvador, Panama and Rwanda and a dozen other dignitaries attended a special children's Mass at the Holy Family Roman Catholic Church on 47th Street just across from the United Nations on Saturday night, they were greeted by a beaming Imelda Marcos. The former first lady of the Philippines was not the least bit incognito beneath a fluttering, transparent black veil.

Church officials, who said she was there as a ''simple parishioner, '' had seated her in the fifth pew from the back, but she managed to gracefully push her way into the midst of the heads of state when they paraded out of the church.

Ivana Trump, a Czechoslovak-born former model, joined President Vaclav Havel of Czechoslovakia for coffee and orange juice in his 12th floor suite at the Plaza Hotel Sunday morning at 7:15. Mrs. Trump manages the hotel owned by her estranged husband, Donald.

She told the President she was interested in raising money for handicapped Czechoslovak children and offering Czechoslovak hotel managers an opportunity to come to New York and benefit from her ''expertise in hotel management.''

When President Havel was here, in February, he visited downtown clubs - CBGB's, The Bitter End - that he remembered from his time in New York more than 20 years ago.

But on Saturday night, Mr. Havel, an interntionally known playwright, walked through Times Square with a retinue of bodyguards and friends and dropped in at a literary haunt, the Algonquin Hotel, where he went unnoticed.

''No one paid the slightest attention, '' said Peter Riddell, the Washington bureau chief for the Financial Times, who was sitting in the Algonquin, when Mr. Havel arrived. ''He was just a guy without a tie, getting a drink with his friends.''

'Why Are You Crying?'

Only one crisis galvanized security forces into a frantic search of the massive U.N. building. While performing his official duties, Oscar Ramos Samaniego, 10, a U.N. Youth Ambassador who was also his native Peru's youth representative at the summit meeting, got separated from his mother.

For an hour, he forlornly searched up and down the basement corridors, hand-in-hand with a tall U.N. official who spoke English and French but no Spanish, as well as a cluster of female UNICEF staffers who kept ruffling his head reassuringly and barking into walkie-talkies.

Oscar scanned the halls silently, his lip quivering. When a passing Colombian journalist thrust a microphone into his face and genially bellowed, ''Mr. Ambassador, say hello to the children of Colombia, '' Oscar stared at him mutely, then dissolved into tears. ''Why are you crying?'' the journalist asked. ''Speak into the microphone.''

Fifteen minutes later, a Peruvian U.N. official who had heard the page came to his rescue and Oscar was reunited with his mother. He soon recovered, and when the U.N. official was asked what had gone wrong, Oscar turned and said: ''Go ahead, tell us what happened. I'm quite fascinated to hear this, myself.''

Annoyance at Bush

There were a few sour looks when a smiling, waving, speed-walking Mr. Bush bustled busily into the United Nations - and out again to Washington for the budget meeting. Even the low-level U.N. staffers seemed offended. ''Why should he be any different from everyone else, '' a young Finnish U.N. guide muttered under her breath. ''This is international territory.''

The organizers finally agreed to allow Mr. Bush to make a speech early in the opening ceremony - but not before the leaders of the six hosts of the summit meeting had concluded their remarks. Mr. Bush, seated in the general assembly hall, listened attentively, only one foot tapping beneath his desk. Mr. Bush, who was in a hurry to return to Washington, crossed out the fanciful flourishes from his text -quotes from Antoine de Saint Exupery - and managed to finish in under four minutes. When it was all over, he sprang out of his seat and was the first one out of the hall.

No Gridlock

Despite warnings by some officials last week that gridlock would be caused by too many motorcades, traffic flowed smoothly through Manhattan over the weekend, the police said. City officials said many motorists apparently heeded warnings from the Transportation Department to stay away.

''People in New York know when there's an event like this, not to drive into town, '' said Joseph DePlasco, a spokesman for the department. ''We still put out a gridlock alert. It's not that we're crying wolf, it's just that we want to tell them there is a potential for gridlock.''

The President's last-minute decision to fly back to Washington for an afternoon of budget talks caused consternation among police commanders overseeing security.

''We had to russle up 150 cops to put them on the route downtown and to secure the heliport, ''said Assistant Chief Thomas Walsh. ''That was a headache.''

Photo: President Bush and Secretary of State James A. Baker 3d listening to a speech at the United Nations. The President spoke at the World Summit for Children, flew to Washington for a meeting on the budget, and returned to New York a few hours later to dine with Prime Minister Margaret Thatcher. (Agence France-Presse)