Můj vyženěný aristokratický tchán, Číňan se vzděláním v Cambridgi a Paříži, mě ujišťoval, že dům, jehož počet místností si lze pamatovat, si nezaslouží, aby se v něm žilo. Poté, co mu Maotsetung šlápl na takové principy, s rodinou se odsunul na Taiwan a tam jako malíř s mezinárodním renomé se stal profesorem umění.

       Měl jsem možnost porovnávat jinakost vztahů bývalých žáků ke svému učiteli: respekt, vřelost, jež vydržela desetiletí a pokračovala i po jeho smrti vůči zbylé rodině.

       Inu, konfuciánská tradice.

       Osud mě obdařil jinou zkušeností v univerzitním prostředí Karlovy univerzity v Praze v pradávném již roce 1949 čili krátce po Vítězném Únoru pracujícího lidu. Po maturitě na brzo pak zrušeném klasickém gymnáziu v Plzni, měl jsem zájem o studium literatury, obor, o něž pramalý zájem měli noví nositelé moci. S výsledkem, že vzdor svému maloburžoaznímu původu (otec sice celoživotní manuální pracovník automechanik, jenže s vlastní živností) jsem se ocitl na právnické fakultě, kde pobyl čtyři mimořádně nepříjemné roky, s čistkami, jež postihly snad třetinu ničím se neprovinivších spolužáků. Tehdejšího děkana Turečka jsem zahlédl, jak brigádnicky vypomáhá na zednických pracích při zvelebování akademických prostorů, které za Protektorátu sloužily jako jeden z hauptkvartýrů Waffen SS. Popoháněli nás  modrokošilatí svazáci aktivisté, též několik plnotučných fanatiků - mezi nimi tací, kteří jednu generaci poté, se zlidštěnou tváří kritizovali spoušť, jejímž byli spolutvůrci.

       Účast na přednáškách byla povinná a kontrolovaná. Vysedávat při poslechu monotonního  předčítání skript dosud nevyhozeným pedagogem bývalého režimu. Pravidelně jsem pod lavicí hrál šachy s budoucím pracovníkem ministerstva financí.  Druhý soused, budoucí advokát v Brně, překládal spis o horolezectví do arabštiny.

       Občas jsme si krátili čas hrou, jež si zasloužila označení jakési Chuchle po socialisticku - sázet nikoliv na koníčky, ale na slova. Oblíbenými favority byli "soudruzi", "socialismus", "marxismus-leninismus", "kapitalismus", "vykořisťování", "třídní boj", "světový mír." Pamatuji, že jsem si vsadil na "socialismus" při přednášce plamenného filozofa Štemberka, anatomicky špatně uspořádaného skřeta. Za jednu hodinu zvládl dvaasedmdsesát socialismusů, jenže kolegova kobylka jménem "soudruzi" mě pobila o dva body. Podobné hry jsme pěstovali i o zkouškách. Například při závěrečném rigorozu v oboru civilního práva procesního jsem se vsadil, že přešaltuji na boj o světový mír a nikdo si netroufne mě pokárat, že mluvím z cesty. Byla to snadná výhra.

       Připomenu tři profesorská jména:

       Miloš Kaláb, filozof, původní náš zasvěcovatel do marxismu-leninismu. Dělal dost věrohodný dojem, že svým projevům víry věří.

       Takto mohl jen s velkými obtížemi zapůsobit Viktor Knapp, obor právo civilní,  současně pracovník v Gottwaldově prezidentské kanceláři. Nezapomenutelným pro mě zůstává jeho bravurní vystoupení, reakce na publikaci Stalinova moudra o jazykovědě, rok to snad 1950: "Dosud jsme jen tápali! Ale teď svitlo světlo! Soudruh Stalin!" Takto v aule pro dvě stovky posluchačů hřímal, se rozplýval inteligentní člověk, který přece svým volovinám nemohl ani minivteřinu věřit - což v pozdějších letech obratně prokazoval při mnohých mezinárodních příležitostech jako propagátor snoubení práva a kompjůtrů.

       Tím třetím zde jmenovaným byl Vladimír Kadlec, snad z téže prezidentské kanceláře, ale někdo, kdo byl schopen dělat dojem normálně si počínajícího, fungujícího lidského stvoření. Přišel do posluchárny, rozpovídal se bez asistence papírů před nosem, během přednesu kouřil cigaretu jednu za druhou (čili něco v dnešní době naprosto nepředstavitelné, že ano) a zanechával dojem, že mu asi zas tak moc nezáleží, kolik toho si kdo z jeho přednesu permanentně odnese.

       Dobelhal jsem se k promoci v červnu 1953, zrovna když se odhaloval Beria, a Stalin jakož i Gottwald již byli pár měsíců ubalzamováni. Rok poté, jako vojín přidělený k útvaru obránců vlasti beze zbraně, jsem v Praze před Rudolfínem Kadlece potkal a představil se mu.

       Podíval se na mé výložky Černých baronů a zeptal se, "Poslyšte, věřil jste tomu, co jsem vám přednášel?"

       "Nevěřil, pane profesore."
       "A co ti odstatní?"
       "Někteří ano - ale většina asi ne - určitě ne."

       "Taky jsem měl ten pocit," přikývl.

       Vřele jsme se rozloučili.

       S žádným jiným bývalým pedagogem z onoho učiliště jsem se nesetkal a po takovém zážitku nebažil.

 John N. Hazard, *1909 - † 1995

       Tehdy jsem ovšem nemohl mít tušení, že za necelých příštích deset se mi podaří zvládnout druhý doktorát v jiném oboru a zcela jiném prostředí - na Kolumbijské univerzitě v New Yorku. Tam, aspoň v mé zkušenosti, chyběly podmínky k vytváření blízkých vztahů. Učili nás autority příliš pilné, nezřídka i slavné, příslušníci tzv. jet set, v pohybu mezi internacionálními konferencemi, zřídkakdy na domácí půdě k zastižení. Částečnými výjimkami v mém případě byli Oliver Lissitzyn, obor mezinárodní právo, rodák z Moskvy, John N.Hazard, odborník na sovětské právo, kdysi (v hanebných třicátých letech) v Moskvě pobývající, a Zbigniew Brzezinski, jehož netřeba představovat.

       Pak se mnohé změnilo. Konečně jsem přestal být studentem a stal se kantorem. V této roli jsem působil 34 roků, až do konce minulého století. Za tak dlouhou dobu jsem ovšem leckoho ovlivnil, třeba i při volbě dalši kariéry - víc či míň nebo vůbec ne. Dva bratry vídám na televizní obrazovce, kdy jako mluvčí  organizací, zjišťující nehorázné plýtvání federálních peněz, kaceřují provinilce a jejich užitečná práce bohužel neutuchá.

       Několik mých bývalých svěřenců uspělo v diplomatické službě. Jedna dívčina donedávna působila v dost vyšší funkci na ambasádě v Praze, poté přesunuta do Helsinek.  Jedna velmi talentovaná (proto jsem si ji vybral jako T.A. - Teaching Assistent) započala svou kariéru na konzulátě v Kahiře, kde udělovala vstupní viza. Odmítala je vyloženě podvodným žadatelům, s průhledným zájmem do Ameriky zmizet a tam pokračovat jako permanentní ilegální rezidenti. Při jedné z pozdějších návštěv v Binghamtonu mi referovala, že na jejich rozhořčené lamentace odpovídala citací prý mého oblíbeného rčení, že není mou povinností být příjemný. Posléze povýšila do funkce jakéhosi kádrováka zájemců o diplomatickou službu.

       Jeden z mých studentů je nyní soudcem v Kalifornii, a tucty či spíš veletucty jsou právníky, poté co se mi nepodařilo jim rozmluvit jejich zájem mít cokoliv společného s americkým, mně tuze nesympatickým právním systémem. Můj někdejší oblíbenec, poslán svou firmou, si tak momentálně počíná v Kišiněvu, hlavním městě  problematicky si počínající republiky Moldova. Advokacie je ovšem velmi výnosné řemeslo a už nejeden náš graduant odkázal své alma mater milion peněz.

       Ve svém seriálu "Ještě jedna cesta" o nedávné plavbě v moři Středozemním a Černém, jsem se zminil o setkání na palubě s mým bývalým studentem, který se nestal lékařem, právníkem, diplomatem, daňovým poradcem, ale profesionálním hráčem bridge. V této funkci působí na lodích jako jejich zaměstnanec, brázdí oceány, smlouvy má mnoholeté, na souš vyleze jen v občasném přístavu, vede se mu náramně.

       Po návratu domů jsem se podíval do svých papírů, jaké známky jsem mu uštědřil. (nic zvláštního - obyčejný průměr). Zrovna jsem dopsal knížku o Indii, začal s další (Bez Čedoku po Pacifiku), v USA explodovala aféra Watergate, Nixon rezignoval, první takový případ v historii země, a v tehdejší ČSSR, v níž jsem měl to potěšení nežít, se zrodily filmy Limonádový Joe, Kdyby tisíc klarinetů, Starci na chmelu a Každý den odvahu.

       Na jaře 1974 jsem učil kurs Introduction to Comparative Politics, žáků 81, od James F. Abdallah po Ilene K.Winokur, a International Law, žáků 34, od Percy B. Ascher po Thomas D.Weigand.

       Na podzim poněkud jinačí výuka, celkový roční počet 172 žactva.

       Znásobeno 34krát, pořádná to pak cifra. Hodně jmen židovských: Michael Katz, Robert Levine, Daniel Levene, Robert Solomon, William Solomon, Barry Solomon, Susan Rapaport, Gary Shapiro, Paula Tobenfeld, Kathleen (nikoliv Monica) Lewinski, Nina Birnbaum, Agnes Dawidowicz.

       Před několika roky  jsem se přichomýtl k nějaké té slávě na Hradčanech. Na recepci v náramném Španělském sále ke mně kdosi přistoupil se slovy "Pane profesore, pamatujete se ještě na mě?" Muž již středního věku, reprezentoval jednu z amerických nevládních organizací(NGO - Nongovernmental Organisations).

       Ujistil jsem ho, že si nepamatuji.

       O ledačems jsme si popovídali. Ale ani jednou mě neujišťoval, že by býval naslouchal nějakým nesmyslům, jimž by nevěřil.

K O N E C