|
Ota Ulč 2011 V JIŽNÍ AFRICE PO APARTHEIDU RASISMUS HODNĚ NEPĚKNÝ The Economist, velmi významný britský týdeník důsledně liberálního zaměření,
uveřejnil 17.září 2011 text sn názvem "Song of Liberation or Hate?", (* celý článek je připojen pod čarou) takto otazníkem
končícím, o písni buď velebící osvobození nebo spíš nenávistí páchnoucí. Nemám potíže s odpovědí, jakož by zajisté neměl nedávno zavražděný farmář Attie Potgieter, "tortured to death" - stopadesáti zásahy různých bodných nástrojů pozvolna umučen. Takové bylo lékařské zjištění. Manželka Wilma a tříletá dcerka měly výhodu méně kruté smrti - jen jedna kulka do týla. Šest vrahů, nejmladší z nich teprve sedmnáctiletý, nemotivovala osobní averze vůči obětem. Pouze nutkání krást, což tedy učinili hodně barbarským způsobem. Od konce apartheidu v roce 1994 o život přišlo víc než tisíc farmářů a jejich rodinných příslušníků. Zemědělský svaz odhaduje trojnásobně větší počet obětí a nevřele se vyjadřuje o černošské osvobozenecké písni "Dubhul ibhunu", anglicky "Shoot the Boer" - zastřel Bura! Populární to pobídka, jejímž prozpěvováním na politických shromážděních příznivců vládnoucí strany ANC (African National Congress) zejména vyniká mládežnický předák Julius Malema, místní obdoba někdejšího českého Vasila Mohority a ještě ranějšího Zdeňka Hejzlara. Bouřlivák Malema tvrdí, že píseň je nevinná ("to mean no harm"), nicméně bělošské farmáře evropského původu nazývá zločinci, kteří černochům uloupili jejich zem. Proto se domáhá konfiskací bez kompenzací, tak jak k nim došlo v Zimbabwe (s výsledným rozpadem hospodářství a s hladomorem). Z celkového počtu 4,5 milionů bělochů, jejich většinu (3 mil.) tvoří Burové (Boers) neboli Afrikaaners, tamějšími Čechy "Buráci" zvaní: jsou to sice sice běloši, ale nejsou Evropané. Je to bílý kmen se svými jedinými kořeny v africkém kontinentu již po aspoň čtrnáct generací. Nejsou kolonialisté, však nebylo koho kolonizovat. Když dorazili k mysu Dobré naděje v roce 1652, čtyři roky po Třicetileté válce, potulovalo se tam všeho všudy jen pár nomádských Hotentotů a ještě primitivnějších Křováků. Tedy žádní Zulové, Xhosové, kmeny Sotho a Tswana, Ndebele, dnešní černá většina: tito emigranti se ze severu až dost později dostavili. "Vy jste si v Americe Indiány vyvraždili, my jsme tady vraždění zabraňovali. Nebýt nás, tak Zulové úplně zlikvidovali kmen Ndebele," říkali mi Burové a dodávali podrobnosti, jak jejich předkové bránili mnohým masakrům, jak černochy očkovali, zatímco americké Indiány kosily z Evropy dovezené epidemie a že na burských rukou krev nelpí. Jejich kolonie kvetla, přijížděli usedlíci odjinud z Evropy - Němci, francouzští Hugenoti (zakladatelé vinic a tvůrci vynikajícího vína). Jenže se pak - zejména po objevu zlata a diamantů - začali hrnout Britové, kolonisté imperialisté nejznamenitější. Rostly jejich konflikty s nejdřív přišlými Bury, jejichž značné množství, s volskými povozy přes hory a doly, pouští a polopouští se rozhodli odejít do totálního neznáma. Za řekou Orange vznikl Oranžský svobodný stát (Oranje-Vrystaat) a dál, za řekou Vaalem, vznikla Transvaalská republika. Tak Burové našli svůj Říp. V posledním roce devatenáctého století (1899) započala burská válka. Proradný Albion se pokusil neposlušné sedláky porubat, ale největšímu imperiu té doby se úsilí nedařilo, válka se potupně táhla. Británie si svou pošramocenou mezinárodní prestiž nevylepšila vynálezem koncentračních táborů. Zkoncentrovat nikoliv lapené burské bojovníky, ale jejich ženy a děti a ty si podržet jako rukojmí. V pustinách pod stany, bez hygieny, epidemie začaly řádit a způsobily daleko větší ztráty na životech, než všechna úsilí na bojišti. Takovéto bylo britské vítězství, načež prohravší Burové se měli za pár let s nadšením dostavit k jatečním orgiím první světové války a umírat pro zachování jimi oprávněně nenáviděného impéria. Kdysi jsem psal o hodinkách, roztříštěných na hraničním kameni. Z rodného prostředí odcházíme s ponětím, chápáním tamější atmosféry, mentality, jež nám pak zamrzne. Například v jihoaustralské vinařské oblasti Barossa Valley jsem v městysech, založených německými přistěhovalci, měl pocit návratu do éry wilhelmovského císařství. Čeští poúnoroví uprchlíci, jinými zkušenostmi vybavení, se dost podstatně lišili od běženců posrpnových. Kdo kdy třeba jel rurálním Texasem a v autě si v rádiu naladil českou krajanskou stanici, hned získal důkaz o atrofii jazyka v dálavách. A co teprve praprapotomci Holanďanů! Jejich řeč - zvaná afrikaans - sice stále zní chrchlavě, ale holandština už to dávno není. S tou by se v domorodci v Amsterodamu nedomluvili. Unikátní Burové nemají zámořskou zemi, do které se vrátit. "Buráka nepřehlédneš," vysvětlovali mi tamější našinci. "Klobouk do buše, pick-up-truck, krátké kalhoty, knír, odstávají mu uši, všichni vypadají stejně, dyť to jsou sami bratranci - těch Bothů, Malanů, Strijdomů, van den Mervů." Mně mnozí ti pořízkové s knírem připomínali Lecha Walesu. Z vládní publikace South Africa Digest, 9.10.1981, jsem se dozvěděl, že v zemi je 80.000 Bothů, všichni jsou potomky Jana Bothy, přistěhovalce z roku 1718. Ale tvrzeni, že Burové mají všeho všudy jen dvacet příjmení, nelze zcela věřit. Však mezi nimi jsou tací i s jménem Horak, nejspíš původem z našich končin, exulantští pokračovatelé Komenského. Anglicky mluvící Jihoafričané kontrolovali ekonomiku, patřil jim průmysl, banky, kdežto Burové vlastnili půdu, na níž s černými čeledíny pracovali, černochům rozuměli, mnohé měli rádi jako jedince, ale obávali se jejich většiny jako rasy. V roce 1948, i pro nás neblaze památném, se Burům s jejich nacionalistickou stranou podařilo vyhrát volby a po nich si odhlasovali novinku známou jako apartheid. Každý někam patří, rasová diagnoza uvedena v průkazu totožnosti. Obhájci apartheidu tvrdili, že přece nešlo o prosazování diskriminace, o hlásání bělošské superiority, ale o vzájemně přirozenou volbu. My jsme jiní, vy jste jiní, každý přece raději pobude mezi svými. Ovšem, když si někdo potrpí jen na blondýnky, nebudu mu zákonem přikazovat, aby občas též obcoval s brunetami. Zajisté bych si raději popovídal někým z Čech než z Čadu, nicméně bych dal přednost čadskému pastevci před českým komunistou. Jenže Burové dodrželi jen polovinu závazku: onu separaci. Nedodrželi slib rovnosti v separovaném vývoji. Hostila a přístřeší nám poskytla burská rodina nejvyšší vládní kategorie, jíž ani nenapadlo, že porušuje archaický apartheidní zákon: však jsme rodina nedostatečně bělostná. Paní domu vyrostla na farmě a její první řečí bylo zulu. Poučila mě, že sambona je nejběžnější formou pozdravu, že slepice je inkukua koláč je amakuku. Patřila mezi druh lidí, kteří černochům rozumí líp, než kterýkoliv outsider, ale jsou přesvědčeni o jejich jinakosti. Proto odmítají integraci, že nedává smysl. A pak se to tedy v roce 1994 pořádně rozsypalo. "Můžeš vytáhnout černocha z buše, ale obráceně to nejde," tuto samozřejmost opakoval český navrátilec z tamějšího prostředí, a pokračoval s neveselou informací, že dřívější vlády sice nedodaly, ani příliš nepředstíraly občanskou rovnost, ale bezpečnost v ulicích zaručily." Zmínil se o Carlton Center, někdejší kulturní pýše Johannesburgu. Ta již neexistuje, zdevastována mimo provoz, jakož i přilehlé ulice s luxusními obchody, nyní jen opuštěná spoušť. Z hlediska živořícího Jihoafričana tmavé pleti, svržitelé nespravedlivého apartheidu se příliš nevyznamenali. Stát s rekordně vysokou nezaměstnaností trpí akutním nedostatkem dostatečně kvalifikovaných pracovníků, 80 procent všech škol je hodnoceno jako "disfunctional". Jižní Afrika zůstává zasažena obrovskou kriminalitou. V době apartheidu k většině zločinů docházelo v segregovaném černošském prostředí, kdežto v nynější době jsou skutečností a zkušeností univerzální. Ta tedy postihuje i Bury v zemědělství, jejichž nynějším nezáviděnýhodným údělem tento text započal. Farmář Attie Potgieter stopadesátkrát probodán, ubodán, a svazácký předák Julius Malema prozpěvuje budovatelskou píseň, povzbuzující takové počínání. Jakoby se snad dalo pochybovat o nenávistné substanci takového prozpěvování, k soudu (tzv.Equality Court) se obrátilo AfriForum, dosud fungující lobby s burskou většinou, s odvoláním na ústavu, zakazující "hate speech" - projevy nenávisti. Soudce běloch 12.září 2011 rozhodl ve prospěch žalobců a píseň zakázal. The Economist charakterizuje reakci rasově háklivých (racial sensitivitie´s) černochů jako outrage ("vztek, rozhořčení, potupa, těžká urážka"). Vládnoucí strana ANC vyjádřila svůj šok (appalled) a je rozhodnuta podat odvolání. Vrcholná odborová organizace (Congress of South African Trade Unions) soudní počin zatratila jako hrubou urážku (gross insult). Při příští návštěvě rodné země nesmím opomenout kontaktovat přátele, které jsem poznal v Jižní Africe, jimi nyní natrvalo opuštěné, a přeptat se na jejich názor, ač nikdo z nich se tam farmářstvím nezabýval. K O N E CRacism in South Africa
Sep 17th 2011 | JOHANNESBURG |