Ota Ulč
 2010

       Dlužno  upozornit na eventualitu, kdy čtenář-konzument si natolik pochutná na tom kterém příspěvku, aby neodolal ho dál rozeslal všemožnými směry. A místo poděkování se mu dostane studené sprchy - zjištění, že se stal distributorem kachny, šlápl do čehosi hodně nevábného. Že naletěl konfabulátorovi, třeba jen pábiteli s poťouhlou, různě potutelnou motivací.

       Teď po návratu z Prahy jsem na kompjútru našel prohlášení s jménem hollywoodské hvězdy, černocha Billa Cosbyho, dost výjimečného tvora, politicky značně nekorektního, jehož nejednomu názoru a odvaze říkat nepříjemné pravdy se sluší zasalutovat.  Popularitu věru nezískává ve své černošské komunitě zdůrazňováním těch nejpotřebnejších priorit jako respekt pro rodinu a vzdělávání, odpovědnost každého jedince za vlastní počínání, bez automatických výmluv vše svádět na stát, rasismus, na jakkoliv pofidérní příkoří.

       Tento Cosby se mi objevil na obrazovce s oznámením svého zájmu usilovat v roce 2012 o zvolení  prezidentem země, což by ovšem znamenalo vystrnadění Baracka Obamy z Bílého Domu.

       Jak dobře známo, žádná vláda i se sebepočetnějším batalionem byrokratů hodnoty nevytváří. Dovede jen utrácet a k penězům se dostává trojím způsobem: jednak vyždímáním z daňových poplatníků, za druhé půjčkami, dluhopisy, což vede k inflaci a posunutí platebního břemena na příští generace, a za třetí tištěním bankovek, což vede k ještě větší inflaci a případnému finančnímu kolapsu, tak jak se začátkem tohoto tisíciletí povedlo Argentině a v současné době se Řecko přiblížilo k téže propasti.

       Ve Washingtonu Obama škrtá rozpočet na obranu země a současně přichází s iniciativami, jak zvýšit výdaje na další nové sociální programy. Případný protikandidát Cosby se k otázce sociálního zabezpečení (social security) vyjadřuje takto: tyto platby navrátit svému původnímu účelu a ten, kdo do fondu nepřispíval, nemá právo z fondu čerpat. Tyto šeky se příjemcům budou vydávat až v pátek, po konci 40 hodin týdně trvající školní docházky s přijatelným prospěchem a též po úspěšně absolvované drogové zkoušce urinanalysis. Čili druh nepříjemností, jež by nevítal stěžující si druh nečinných spoluobčanů, od Jižního Bronxu až po třeba Chánov tam někde za mořem na severu.

       Kandidát Cosby by se rovněž nemínil mazlit s ilegálními vetřelci v zemi, jejíž anglickou řeč se odmítají naučit. Angličtina je náš oficiální jazyk – jen tak mluvte  nebo si v zahraničí počkejte než se ji naučíte.

       Ještě víc hispánského poprasku by pak vyvolal požadavek přísného rozkazu nestřílet na cizince mířící jižním směrem, tedy ze země pryč.

       Na Cosbyho předvolební platformě se objevují požadavky, drahé vlastencům izolacionistům: konec vší zahraniční pomoci, oněm neustále vyhazovaným miliardám dolarů do lakotných, hamižných, nevděčných zemí a pokud dovolit zahraniční obchod, tak prodávat bušl obilí za barel ropy.

       A se zločinci nakládat hodně přísně – tureckou prý metodou. První krádež ohodnotit utnutím pravé ruky. Zrušit doživotní tresty a provinilce připravovat o život způsobem, jakým oni zabili své oběti – tedy střelná zbraň, nůž, oprátka, cokoliv dalšího.

       Čili požadavky kalibru onoho wishful thinking, nad nímž zaplesá srdce hodně zarputilých konzervativců, ale s autentickou platformou skutečného kandidáta mají pramálo společného. Zde se spoluautorem stal pábitel, za předpokladu, že leckdo uvěří, naletí, dál v dobré víře přepošle.

       „Důvěřuj a prověřuj!“ Toto údajně ruské či dokonce bolševické rčení Reagan rád v Gorbačovově přítomnosti opakoval a oslovený rusky reagoval ve smyslu „už zas blábolíte.“ Tlumočník však vhodně semanticky poopravil na úroveň diplomatického přijatelna.

-     -     -
       Svou zprávu o potýkání s internetem po měsíční pauze končím zmínkou o dopadu internetu, jeho překvapivém vývoji v posovětské, pogorbačovské Rusi. Tuto informaci po rozkladu totality, obtížně či dokonce zcela nezvládnutelné, demokratickým směrem příliš nespěchající, přejímám z pojednání „Russia‘s New Protesters,“ uveřejněného v The Weekly Standard, 7.6.2010. (*Celý článek je připojen pod čarou.) Autor Leon Aron je ředitelem Ruských studií u American Enterprise Institute ve Washingtonu.

       Zásluhou internetu došlo 20.března („Den hněvu“) k demonstracím po rozsáhlé, velikánské zemi s jedenácti časovými zonami, od Kaliningradu do Vladivostok. Nikoli tedy s pouhým soustředěním na Moskvu a St.Petersburg, nejobvyklejší ohniska nepokojů, ale zasáhly 48 městských center.

       Změnilo se i demografické složení účastníků: nejen penzisté, protestující proti krácení důchodů (2005). Nyní převažují generace mladší, s vyšším vzděláním, lépe materiálně situované. Dominuje politická různojakost, pro-demokratických aktivistů je odhadováno na pouhá tři procenta.

       Demonstranti chtějí míň vlády, zasahování do jejich životů, méně korupce, méně byrokratické šikany, Novaja Gazeta, údajně jediné opoziční noviny s celonárodním dopadem, vznášejí otázku: je soukromé vlastnictví právem, zaručené zákonem, nebo je to pouhé privilegium, výsada za stále se měnících podmínek?

       Říznost kritiky vlády je bez precedentu a zejména je namířena proti Putinovi.

       Průzkum veřejného mínění na Sibiři zjistil, že 39 procent respondentů považuje Putina za „největšího nepřítele Sibiře.“ V internetu se objevují požadavky „Putine, zastřel se!“ jakož i označení LiLiPut, nelichotivá narážka na jeho neznačný fyzický vzrůst. Na webove stránce (putinavotstavku.ru) se objevila petice, domáhající se jeho rezignace. K dosavadním 46.133 podpisům další přibývají.

       Kritizována je ruská archaická ekonomika, založená na vývozu surovin. Leitmotivem je požadavek znovunastolení lidské důstojnosti, konec každodenním urážkám za současných   podmínek a počínání politického a hospodářského systému.

       „Revolutions have started with less,“ takto autor Aron končí svou stať. Ano, revoluční zemětřesení může započít s menším odůvodněním.

       Jak by asi ze záhrobí komentovali Marx a Engels, Lenin a Stalin, neobeznámení s internetem?

BY Leon Aron
June 7, 2010, Vol. 15, No. 36
       Saved by $80-a-barrel oil from almost certain economic depression and political crisis, Russia appears to have weathered the worst of the world downturn. Yet a wave of protest demonstrations has swept the country in recent months, demonstrations remarkable for their geographic range, the demographics of their participants, the choice of issues, and the savvy with which participants have used the Internet to communicate and mobilize. The sheer variety of political affiliations and ad hoc political alliances is unprecedented, as is the sharpness of the criticism of the government and of the hitherto largely “Teflon” Vladimir Putin.
       Protests have taken place in at least 48 cities and towns. On March 20, the “Day of Wrath,” demonstrations were held across 11 time zones, from Kaliningrad and Chernyakhovsk in the west to Vladivostok in the Far East. A change in what one Russian analyst called the “geography of discontent” placed the largest protests in the provinces instead of in Moscow and St. Petersburg, the traditional hotbeds of unrest. “Full-blown rallies and picketing” occurred, Nikolai Petrov of the Moscow Carnegie Center noted, in places “where as recently as a year ago even getting 20 people out on the street was a problem.” Another novelty was the profile of the participants. Until now the paradigm for spontaneous, nationwide, grass-roots movements in Putin’s Russia has been the pensioners’ protest against cuts in their benefits in 2005. But among Russia’s new protesters, retirees and the poor have been largely supplanted by much younger, more affluent, and better educated demonstrators. The middle class “dominated” the 2010 protests, according to a leading Russian political magazine, Vlast (Power). Among those who stated their professions when they signed a “Putin-must-go” Internet petition, half were middle class (traditionally defined in Russia not by income but by education and occupation). Only 8 percent identified themselves as pensioners and 3 percent as pro-democracy activists. Indeed, even as the ranks of the new protesters swell, the established pro-democracy opposition parties and movements continue to draw little support.
       Not surprisingly, the issues on the protesters’ minds were different, too. In 2005, the pensioners either wanted more support from the state or refused to settle for what they perceived as the curtailment of their benefits. Today, many, if not most, of the protesters want less from the government: In addition to lower taxes and tariffs, they want less intrusion in their lives and businesses, less corruption, less incompetence, less arbitrariness. Their beefs with the Kremlin, according to an astute Russian observer, reflect the “systemic flaws of power itself.”
       Thus, the demonstrators raged at a situation captured by Russia’s only remaining national opposition newspaper, Novaya Gazeta, in the question: What is private property in Russia today, a right sealed by law and contract—or a privilege, which the powers that be grant based on constantly changing conditions and take away whenever they want? As far as “big capital” (the wealthiest entrepreneurs) is concerned, the paper continued, the issue was resolved long ago and the answer is: the state. But now, the commentary concluded, rapacious bureaucrats are taking on small property owners as well.
       For the first time, Putin himself became an issue. Up to this point, the former president, now prime minister and de facto regent to President Medvedev, has seemed politically invulnerable. The architect of the current political and economic system, Putin is increasingly held responsible for economic hardship, corruption, and the blatant disregard for ordinary people exhibited by public officials at all levels. To a leading liberal commentator, this was the most notable development of the recent protests: “people overcoming their fear” of opposing the “great and terrible” Putin. “Down with Putin!” “LiLiPut[in] get lost!” “Putin, shoot yourself!” “Tariffs/duties—no; resignation—yes!” read the posters in Vladivostok. “Putin Must Go!” demanded the St. Petersburg protesters. “Russia without Putin!” was a slogan in Moscow. In Siberia, 39 percent of respondents told a pollster Putin was “Siberia’s biggest enemy.” Posted on March 10 on the “Putin must go” website (putinavotstavku.ru), the petition calling for the prime minister’s resignation collected almost 7,500 signatures in the first five days. Of the signatories, 79 percent were not afraid to put down their full name and profession and even their address. A month later, there were 34,655 signatures, and at press time the total was up to 46,133.
       Putin has created an “anti-constitutional system of personal rule for life,” the petition reads, and no “turn toward democratic development” can occur as long as he continues to exercise the real power in the country. Putin will never resign: His determination to hold on indefinitely is a result not only of his thirst for power but also his “fear of being taken to task” for what he has done. Yet, the petition concludes, to continue to have a ruler like Putin is “humiliating for the Russian people and mortally dangerous for Russia. The country can no longer carry this cross.”
       On April 3, Professor Evgeny Gontmakher, a leading figure at the Institute of Contemporary Development, the think-tank rumored to be favored by the dauphin Medvedev, claimed there is an “active core” among Russia’s citizens: those who believe that “we cannot live like this any longer” and who tie their hopes to the “European choice” of national development. Specifically, Gontmakher continued, these men and women believe that Russia needs real democracy, instead of an “imitation”; a market economy “with just and honest competition,” instead of the present “ultra-monopolized” and “archaic” system, based on the export of raw materials; and a “socially oriented” welfare state, which, Gontmakher added, Russia does not have either. It is too soon to say for sure whether the protests of recent months support this proposition. Those who demonstrate are still a tiny minority of the population. Yet the decidedly middle-class bias in their demographics and in the issues that brought them into the streets or to the Internet sites appears to place them well within the constituency for change identified by Gontmakher. The nature of many of the new protesters’ demands is such that, as a Russian commentator points out, the Kremlin cannot satisfy them without creating an “entirely new system of power”—a system that, unlike the current one, “would not separate the interests of the state from the interests of its citizens.”
       Disparate though they were, the political, economic, and social issues raised by the protesters had a powerful unifying theme, a leitmotif: a plea for the restoration of human dignity, which is daily offended by the existing political and economic order. “We are Europeans,” a leader of the Kaliningrad protests told a reporter. “Why should we live like slaves?” “You must take responsibility for yourselves and for your lives,” an activist exhorted the crowd at the March 20 protest in Irkutsk in eastern Siberia. An elderly protester said to a reporter, “We have been on the sidelines for a long time, but we are not going to tolerate this any longer.”
       Revolutions have started with less.

       Leon Aron is director of Russian studies at the American Enterprise Institute.